ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.114.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 114/2021-1690
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2021 o dovolání, které podal obviněný A. A. , nar. XY v XY, v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 8 To 84/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 8/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného A. A. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 7. 2020, sp. zn. 33 T 8/2019, byl obviněný A. A. uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen podle §140 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 16 let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku krajský soud uložil obviněnému též trest propadnutí věci, a to samonabíjecí pistole Mauser P-08 (Parabellum), zásobníku a střeliva k této zbrani. Dále krajský soud obviněnému uložil ochranné opatření zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ohledně dvou dalších zbraní s jejich příslušenstvím a náboji, jak jsou specifikovány ve výroku tohoto rozsudku. Podle §228 odst. 1 tr. řádu a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
2. Uvedených trestných činů se podle zjištění Krajského soudu v Plzni obviněný dopustil ve stručnosti tím, že jednak od přesně nezjištěné doby do 18. 10. 2018 v místě svého bydliště na ulici XY, přechovával zbraně Walther (ac 44) model P-38 a SIG, Stgw. model 57 společně se zásobníky a střelivem, aniž by disponoval příslušným povolením k držení střelné zbraně podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o střelných zbraních“), a jednak tím, že si v měsíci září 2018 na přesně nezjištěném místě opatřil střelou zbraň Mauser P-08 (Parabellum) s typově příslušným zásobníkem a nejméně sedmi náboji ráže 9 mm, kterou přechovával do dne 18. 10. 2018 ve svém bydlišti, a to bez příslušného povolení k držení střelné zbraně, přičemž v podvečerních hodinách se touto zbraní ozbrojil a vozidlem Škoda Superb se přemístil do ulice XY, v době od 21:59 hod. do 22:00 hod. zaparkoval vedle zde již stojícího automobilu Opel Meriva, v němž na místě spolujezdce seděla jeho družka poškozená K. D., přistoupil k tomuto vozidlu a otevřel dveře spolujezdce a po krátké slovní rozepři vytáhl střelnou zbraň, jejíž hlaveň namířil zepředu na hlavu poškozené a v úmyslu poškozenou usmrtit jednou vystřelil, tím poškozené způsobil střelné poranění obličejové části hlavy a horní krční páteře, kterému poškozená i navzdory včasné odborné zdravotní pomoci dne 29. 10. 2018 podlehla.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a v jeho neprospěch i státní zástupce, který je zaměřil výlučně proti výroku o trestu. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl usnesením ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 8 To 84/2020, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Obviněný zopakoval svoji obhajobu spočívající v tom, že výstřel proti hlavě poškozené byl zcela náhodný, neměl totiž úmysl svou družku usmrtit, což dokládá i místo vstřelu nacházející se v oblasti dolní čelisti. Pokud by ji chtěl s jistotou zabít, mířil by do jiných částí těla, například na její trup, kde jsou uloženy životně důležité orgány, nikoli na obličej. Obviněný se ohradil proti tomu, že soudy jeho vinu konstatovaly na podkladě důkazů, které si selektivně vybíraly a upřednostňovaly výhradně ty, které svědčí v jeho neprospěch. Naopak důkazy předkládané obhajobou odmítaly. Jeho další námitky směřovaly proti provedení domovní prohlídky v místě jeho bydliště, podle obviněného nebyla dodržena příslušná ustanovení trestního řádu, a proto ji nelze považovat za zákonnou. Manipulace s důkazy je podle obviněného zřejmá z toho, že kamerový záznam pořízený v průběhu domovní prohlídky, který byl „omylem“ policejním orgánem smazán, nebyl později obnoven, ačkoli se tak mohlo stát. Ve vztahu k zajištěným zbraním, zásobníkům a střelivu obviněný namítl, že nebylo prokázáno, že by byl jejich vlastníkem. Nesvědčí o tom ani daktyloskopický nález na jedné ze zbraní. Pokud jde o znalecké posudky předložené obhajobou, byly rovněž bezdůvodně ze strany soudů znevěrohodněny. Jeho žádosti o vypracování revizního znaleckého posudku nebylo vyhověno, stejně jako návrhu obhajoby na provedení vyšetřovacího pokusu, který se obviněnému přitom jeví jako zcela zásadní pro posouzení jeho zavinění. Zcela bezdůvodně orgány činné v trestním řízení přikládají zásadní význam kamerovému záznamu z místa činu, z něho však nejsou zřejmé zásadní skutečnosti, což podporuje i obsah výpovědí svědků. Obviněný proto konstatoval, že závěry soudu prvního stupně jsou ničím nepodloženou domněnkou a svědčí o porušení práv obviněného, zejména jeho práva na spravedlivý proces. Závěrem obviněný ještě uvedl, že uložený trest odnětí svobody v trvání 16 let je nepřiměřeně přísný, represivní, postrádající prvky trestu výchovného.
6. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení Vrchního soudu v Praze, tak i rozsudek Krajského soudu v Praze, a aby soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
7. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, podle něhož převážná část argumentace obviněného není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, neboť obviněný zpochybňuje skutková zjištění a hodnocení důkazů ze strany soudů. Státní zástupce neshledal ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a soudy zjištěným skutkem, resp. s jeho následným právním posouzením. Pokud by připustil výskyt určitých nesrovnalostí, na které obviněný poukazoval, rozhodně se nejedná o takové, které by se týkaly okolností rozhodných pro naplnění zákonných znaků trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným. Dotčen nebyl ani princip presumpce neviny ani zásada in dubio pro reo . Státní zástupce vyslovil nesouhlas s tvrzením obviněného, že by se soudy dostatečně nevypořádaly s jeho argumentací a nevyvrátily uplatněnou obhajobu. Naopak soudy vyhodnotily veškeré relevantní důkazy, vypořádaly se dostatečně s obranou obviněného a popsaly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily. Odůvodnění obou ve věci vydaných rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá a mají vazbu na provedené důkazy, jejichž rozsah byl dostatečný bez potřeby doplnění dokazování. Soudy rovněž vysvětlily, proč posoudily důkazní návrhy obhajoby jako nadbytečné. Státní zástupce je přesvědčen, že v průběhu trestního řízení nedošlo ani k procesním vadám, které obviněný ve svém dovolání vytkl. Uložený trest odnětí svobody státní zástupce považuje za přiměřený a spravedlivý, tato námitka obviněného navíc neodpovídá žádnému z důvodů podle §265b odst. 1, 2 tr. řádu. K výhradě obviněného o absenci vražedného úmyslu státní zástupce pouze stručně poznamenal, že byla sice uplatněna v mezích důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale není opodstatněná. Závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů, uvedené tvrzení obviněného totiž jednoznačně vyvracejí.
8. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného A. A. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
9. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
10. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek může v případě úspěšnosti vést ke zrušení některého z již pravomocných soudních rozhodnutí ve věci samé vyjmenovaných v §265a odst. 2 tr. řádu. Trestní řád proto obsahuje taxativní výčet důvodů v §265b odst. 1, 2 tr. řádu, při jejichž naplnění lze dovolání podat. Nejvyšší soud v dovolacím řízení tedy nejprve zkoumá, zda konkrétní námitky dovolatele skutečně svým obsahem odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné předložené námitky takovému důvodu, či důvodům podřadit, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
11. Obviněný A. A. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ten je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Smyslem tohoto důvodu dovolání je náprava vad, které spočívají v nesprávném výkladu a v použití norem trestního práva hmotného případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Uvedený důvod dovolání je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Prostřednictvím tohoto důvodu dovolání však není možné úspěšně vytýkat pochybení soudů nižších stupňů, které má procesní povahu, zejména ve vztahu k rozsahu dokazování a k postupu při provádění důkazů, stejně jako ke způsobu, jakým soudy provedené důkazy zhodnotily a jaká skutková zjištění z nich vyvodily.
12. Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že soudům nižších stupňů nevytýká pochybení při výkladu a použití hmotného práva, neboť neoznačil žádné konkrétní soudy nesprávně aplikované hmotněprávní ustanovení či normu, neuvedl ani, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měly být posouzeny skutky kvalifikované jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku. Ve svých námitkách sice zpochybnil naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty uvedeného zvlášť závažného zločinu, avšak tuto svou výhradu založil na nesouhlasu jednak se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a jednak s provedenými důkazy a jejich hodnocením. Obviněný přitom vycházel z verze skutkového stavu odlišné od zjištění soudů, již dovodil vlastní interpretací provedených důkazů a jejich hodnocením. Obviněný vytýkal také nevyhovění jeho návrhům na doplnění dokazování. Ani tyto námitky se však nijak netýkají právního posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku krajského soudu ve spojení s usnesením odvolacího soudu, ani jiného hmotněprávního posouzení. Obviněný v podstatě zpochybňoval pouze výsledky dokazování a existenci uplatněného dovolacího důvodu shledával v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Jak krajský soud, tak i vrchní soud se přitom hodnocením všech důkazů i skutečnostmi, na jejichž podkladě dovodily trestní odpovědnost obviněného, podrobně zabývaly a pečlivě je zhodnotily (srov. strany 5 až 11 rozsudku krajského soudu a strany 4 až 8 usnesení vrchního soudu). Soudu prvního stupně přitom nelze vyčítat, že by tak neučinil při respektování zásad ústnosti podle §2 odst. 11 tr. řádu, bezprostřednosti podle §2 odst. 12 tr. řádu a za dodržení zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu. Nejvyšší soud nemůže bez dalšího zpochybňovat skutkový stav, s nímž se ztotožnil i odvolací soud a který jednoznačně vyplývá z obsahu všech ve věci provedených důkazů.
13. Obviněný nadto ve svém dovolání z velké části pouze opakuje odvolací námitky, na které Vrchní soud v Praze byť stručně, ale komplexně reagoval. Pro dovolací argumentaci obviněného je současně příznačné, že vytrhává z kontextu jednotlivé úvahy či argumenty soudů obou stupňů a následně se je pokouší izolovaně hodnotit bez toho, aniž by zohlednil související okolnosti, z nichž naopak soudy nižších stupňů vycházely. Obviněnému je nutné připomenout, že dovolací námitky nelze směřovat proti odůvodnění napadeného rozhodnutí, jak stanoví ustanovení §265a odst. 4 tr. řádu.
14. Pouze nad rámec dovolacího přezkumu musí Nejvyšší soud přisvědčit správnosti argumentace soudů nižších stupňů, pokud konstatovaly, že obviněný zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku spáchal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Lze tak pouze připomenout jejich správné a logické úvahy navazující na výsledky provedeného dokazování, o něž opřely svůj právní závěr o zavinění obviněného (srov. body 32. rozsudku krajského soudu a 37. usnesení vrchního soudu). Vycházely přitom zejména ze znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví balistika, daktyloskopie a genetika vypracovaného kpt. Mgr. Jiřím Vaňkem, dále ze záznamu bezpečnostní kamery z areálu obchodní společnosti EuWe Eugen Wexler ČR, s. r. o., z výpovědí svědků M. S., J. Š., R. K. a M. H. a v neposlední řadě i ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie.
15. Zcela správně krajský soud konstatoval, že obviněný krátce poté, co ozbrojený střelnou zbraní přijel na místo činu a přistoupil k vozidlu, ve kterém seděla poškozená spolu s jejich nezletilým synem, po krátké slovní rozepři vystřelil na poškozenou. Výstřel ji přitom zasáhl do oblasti dolní čelisti a způsobil jí natolik závažné poranění, jemuž i navzdory okamžité lékařské pomoci přivolané svědky, po převozu do nemocnice nakonec podlehla. Nejvyšší soud ve shodě s posouzením úmyslu soudy nižších stupňů nesdílí přesvědčení obviněného, že pokud by mínil poškozenou skutečně zabít, nesnažil by se zasáhnout její hlavu, ale střelbu by směřoval do oblasti trupu. Takové tvrzení nemá potenciál zvrátit formu zavinění, neboť je obecně známo, že při zasažení hlavy střelnou zbraní, v zásadě do jakéhokoli místa, lze s vyšší mírou pravděpodobnosti očekávat velmi závažné zranění mnohdy neslučitelné se životem oběti. Obrana obviněného postrádá opodstatnění, neboť v hlavě se nachází mozek a nervové centrum, jejichž zasažení vždy vyvolá hrozbu nenapravitelného následku na zdraví a životě napadeného. Nelze ani opomenout, že poškozená v době útoku seděla v osobním automobilu, kdežto obviněný stál vedle vozu, oblast hlavy byla pro něho logicky naopak snadnějším místem pro vyvolání smrtelného následku než střední část trupu, jak se obviněný snaží prosadit. Dostatečným způsobem a přesvědčivě byla rovněž vyvrácena obrana obviněného o „náhodném“ výstřelu, resp. o tom, že pistole vystřelila samovolně. Střelná zbraň použitá k útoku na poškozenou byla vybavena funkční pojistkou, která ji zajišťovala právě proti nahodilému výstřelu. Znaleckým zkoumáním kpt. Mgr. Jiřího Vaňka bylo navíc zjištěno, že jištění spouště téměř dvakrát převyšovalo hodnotu vyžadovanou pro zbraň Mauser P-08 (Parabellum). Samovolný výstřel tak byl prakticky vyloučen. V podrobnostech k této námitce je možné odkázat na přiléhavé odůvodnění v bodě 30. usnesení vrchního soudu. Pouze pro úplnost ještě Nejvyšší soud připomíná, že v průběhu trestního řízení nebylo prokázáno, že by obviněný v rozhodné době trpěl zdravotním omezením pravé horní končetiny, spoušť pistole tak nemohl stisknout „omylem“ či reflexivně a nikoli z vlastní vůle. V době předcházející spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku byly u obviněného konstatovány pouze zdravotní potíže jeho levé ruky, ve které (protože je pravák) však střelnou zbraň při výstřelu na poškozenou nedržel.
16. Závěr o úmyslném spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy je podporován i samotným chováním obviněného bezprostředně po útoku. Lze předpokládat, že pokud by byl opravdu výstřel na poškozenou náhodný, jak obviněný po celou dobu trestního řízení tvrdí, snažil by se poškozené, nad to své družce a matce svých dětí, zachránit život přivoláním lékařské záchranné služby, případně by se jí alespoň sám pokusil poskytnout bezodkladnou první pomoc. Rovněž by na místě činu neponechal jejich pětiletého syna, před jehož zraky se navíc celá událost odehrála. Pokud se dítě nacházelo v prostoru zadních sedadel automobilu, tj. za poškozenou, hrozilo i jemu reálné nebezpečí v případě, kdyby projektil nezůstal zastřelen v těle poškozené. Nic z uvedeného však obviněný neučinil, naopak nasedl do osobního automobilu, z místa trestného činu odjel a poté se snažil zbavit střelné zbraně.
17. S ohledem na uvedené skutečnosti nelze pochybovat, že obviněný použil střelnou zbraň proti poškozené v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku způsobit jí smrt. Ve shodě s vrchním soudem je Nejvyšší soud navíc přesvědčen, že způsob, jakým obviněný jednal, odpovídá spíše kvalifikované skutkové podstatě zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, jejímž zákonným znakem subjektivní stránky je spáchání vraždy „s rozmyslem“ (srov. bod 37. usnesení vrchního soudu). Tomu odpovídá skutečnost, že obviněný si nejprve musel opatřit informace o místě, kde se poškozená aktuálně nachází, ozbrojil se, jel najisto na místo činu a v rychlém sledu událostí na poškozenou vystřelil. S ohledem na absenci odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného zaměřeného do výroku o vině však nebylo možné vzhledem k zákazu reformacionis in peius [§259 odst. 5 písm. b) tr. řádu] uznat obviněného vinným zvlášť závažným zločinem podle §140 odst. 2 tr. zákoníku a uložit mu za to přísnější trest odnětí svobody.
18. Podle obviněného rovněž soudy zahrnuly do svých úvah o průběhu skutku jen důkazy svědčící v jeho neprospěch a bezdůvodně neprovedly důkazy jím navrhované. Nejvyšší soud upozorňuje, že v trestním řízení podobně jako v jiných typech soudního řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, uveřejněný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh, jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit.
19. V posuzované věci soudy zcela naplnily uvedený princip, jak plyne z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (srov. body 27. a 29.) i usnesení odvolacího soudu (srov. body 22., 24. a 25.). Soudům obou stupňů není co vytknout na jejich závěru o nadbytečnosti doplnění dokazování jak ve vztahu k posouzení duševního stavu obviněného, tak ohledně provedení vyšetřovacího pokusu. V průběhu trestního řízení nevyvstala potřeba korigovat odborné závěry znalkyň MUDr. Mgr. Evy Navrátilové a Mgr. Hany Ortmannové ani v konfrontaci s posudky předloženými obhajobou již v hlavním líčení. Krajský soud se pečlivě vypořádal s obsahem všech odborných zkoumání duševního stavu obviněného a srozumitelně vysvětlil své úvahy ohledně jejich věrohodnosti a přínosnosti pro rozhodnutí ve věci (srov. body 26. a 27. rozsudku). Stejně tak k návrhu na provedení vyšetřovacího pokusu zaujal jasné negativní stanovisko již vrchní soud (srov. bod 24. usnesení) a Nejvyšší soud neshledal v jeho odmítnutí žádnou svévoli či dokonce tendenci směřující ke zhoršení postavení obviněného. Tento důkazní prostředek nemohl fakticky ničím přispět k objasnění věci nebo potvrzení „náhodnosti“ výstřelu obviněného, neboť kamerový záznam místa činu poskytl informace o časovém sledu události i chování obviněného bezprostředně po činu. V podstatě jediným přímým svědkem vraždy byl nezletilý syn obviněného a poškozené. Není tudíž k dispozici žádná osoba, která by průběh trestného činu sledovala, a při případné realizaci vyšetřovacího pokusu podle §104c tr. řádu by mohla přispět k ještě hlubšímu objasnění věci, jak upozornil již vrchní soud. Nejvyšší soud poukazuje na výpověď svědka M. H., podle kterého syn obviněného a poškozené, kterého po střelbě vytáhli z automobilu „panicky křičel, že mu tatínek zabil maminku a třásl se“ . Další dotazování se syna poškozené a obviněného by představovalo oživování těchto vzpomínek, které by s ohledem na velice nízký věk dítěte mohlo nepříznivě ovlivnit jeho duševní a mravní vývoj (§102 odst. 1 tr. řádu), navíc za situace, kdy byl obviněný ze spáchání trestné činnosti jednoznačně usvědčen. Soudům proto nelze vytknout, že by opomněly provést důkaz, který by napomohl objasnění všech okolností významných pro posouzení důvodnosti podání obžaloby pro žalovaný skutek a pro jeho právní posouzení. Jak již bylo uvedeno, naopak soudy postupovaly ve prospěch obviněného, pokud neaplikovaly přísnější právní kvalifikaci skutku jako vraždy s rozmyslem podle §140 odst. 2 tr. zákoníku.
20. Ani výhrady obviněného proti zákonnosti domovní prohlídky a údajné manipulaci s důkazy představované mylným smazáním kamerového záznamu, které opětovně předložil v dovolání, nespadají pod žádný dovolací důvod a nemají ani žádné opodstatnění. Obviněný v podstatě znovu zopakoval jemu vyvrácené nepravdy, na něž přiléhavě reagoval vrchní soud v bodě 23. napadeného usnesení. Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že obviněný byl ihned po svém zadržení dne 19. 10. 2018 (ve 02:45 hod.) vyslechnut policejním orgánem, a to již od počátku za přítomnosti svého obhájce (srov. protokol o výslechu osoby zadržené ve smyslu §76 odst. 3 tr. řádu na č. l. 147 a násl. trestního spisu). Ještě téhož dne policejní orgán v jeho výslechu pokračoval (v 17:53 hod.), přičemž ještě předtím obviněnému doručil usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1, 5 tr. řádu (srov. pokračování protokolu o výslechu obviněného na č. l. 150 a násl. trestního spisu). Domovní prohlídka v bydlišti obviněného na ulici XY v XY byla provedena na základě příkazu soudce Okresního soudu v Rokycanech ze dne 19. 10. 2018, sp. zn. 0 Nt 4005/2018. Obviněnému byl příkaz k domovní prohlídce doručen dne 20. 10. 2018 (v 10:15 hod.), jeho obhájci téhož dne (v 10:40 hod.) a svědkovi A. D. (který pobýval v domě obviněného) taktéž dne 20. 10. 2018 (v 9:50 hod.), poškozená vyrozuměna nebyla, neboť se v té době nacházela v kritickém stavu v nemocnici (srov. č. l. 29 a násl. trestního spisu). Domovní prohlídce předcházel opětovný výslech obviněného podle §84 tr. řádu, při němž obviněný odmítl účast při domovní prohlídce s tím, že bude přítomen jeho obhájce (srov. č. l. 32 a 33 trestního spisu). S domovní prohlídkou bylo započato dne 20. 10. 2018 v 9:50 hod. bezprostředně po doručení příkazu k domovní prohlídce svědku A. D., který umožnil vstup do nemovitosti příslušníkům policie. Za přítomnosti tohoto svědka byl celý objekt rodinného domu i vstup k němu uzamčen a zapečetěn. Procesní úkon orgánů činných v trestním řízení byl poté přerušen do doby, než se dostaví obhájce obviněného. Téhož dne v 14:36 hod. bylo pokračováno v započatém procesním úkonu a domovní prohlídka byla ukončena v 19:30 hod., bez toho aniž by snad k jejímu průběhu obhájce vznesl nějaké námitky (srov. č. l. 35 trestního spisu). Nejvyšší soud neshledal v popsaném postupu orgánů činných v trestním řízení pochybení, kterého by se měly dopustit, celý průběh procesního úkonu na sebe logicky navazuje a byla dodržena rovněž všechna ustanovení trestního řádu včetně předcházejícího výslechu obviněného.
21. V souvislosti s obviněným domnělou manipulaci s důkazy lze odkázat na bod 23. usnesení odvolacího soudu, v němž tento soud přiléhavě uvedl, že orgány činné v trestním řízení nebyly nikterak motivovány v průběhu domovní prohlídky k jakýmkoli „manipulacím“ s důkazním materiálem. V té době byla již zajištěna střelná zbraň, kterou obviněný vystřelil na poškozenou a způsobil jí zranění, kterým později podlehla. Jakékoli jednání, kterým by ze strany orgánů činných v trestním řízení mělo být obviněnému ještě přihoršováno, se tudíž jeví jako nelogické. To platí jak o „omylem“ smazaném videozáznamu z domovní prohlídky, tak i o daktyloskopických stopách a DNA obviněného nalezených na zajištěných střelných zbraních, k jejichž držení neměl obviněný příslušné oprávnění. V tomto směru je vhodné obviněného upozornit, že ochranné opatření zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu mohlo, resp. mělo být uloženo právě ve vztahu k věcem, u nichž nebylo s naprostou jistotou prokázáno, že by byl jejich vlastníkem. Byla splněna zákonná podmínka pro uložení tohoto ochranného opatření spočívající v tom, že střelné zbraně a jejich příslušenství ohrožovaly bezpečnost lidí, majetku i společnosti, případně hrozilo, že by mohly sloužit ke spáchání zločinu.
22. Obviněný dále namítl nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud ve shodě s názorem státního zástupce obsaženým v jeho vyjádření k dovolání připomíná, že nepřiměřenost trestu není dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani jiným důvodem dovolání podle §265b odst. 1, 2 tr. řádu. Samotný výrok o trestu lze v dovolacím řízení napadat zásadně jen z důvodu, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, a to prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v předmětné věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ačkoli Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší bez dalšího posuzovat, zda byl obviněnému uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný, s ohledem na užití mírnější právní kvalifikace zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, namísto ustanovení §140 odst. 2 tr. zákoníku, byl obviněnému ukládán trest odnětí svobody v mírnější výměře. Trest odnětí svobody uložený obviněnému tak rozhodně nelze považovat za nepřiměřeně přísný, nespravedlivý či dokonce postrádající výchovný aspekt, jak se sám domnívá.
IV. Závěrečné shrnutí
23. Lze tak uzavřít, že výhrady obviněného, které podřadil dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, vůbec nebyly způsobilé zvolený důvod dovolání naplnit a obsahově mu neodpovídaly. Obviněný v dovolání polemizoval se soudy prvního i druhého stupně a nahlížel odlišně na způsob, jakým soudy vyhodnotily provedené důkazy. Přitom se znovu snažil prosadit vlastní verzi průběhu obou skutků, za něž byl odsouzen, aniž by reagoval na vysvětlení a argumenty zejména Vrchního soudu v Praze v napadeném usnesení, které zaujal ke shodným odvolacím námitkám obviněného. Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného A. A. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Učinil tak při toleranci neoznačení důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť obviněný dovoláním napadl usnesení soudu druhého stupně, který projednal řádně jeho odvolání, přičemž v předchozím řízení měl být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. 2. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu