ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.1191.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 1191/2021-1173
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. A. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2021, sp. zn. 9 To 178/2021, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 112/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. A. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 8. 2. 2021, sp. zn. 17 T 112/2020, byl obviněný J. A. uznán vinným pod body I. a II. přečiny zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), pod body III.1a), 2a), 3a), 4) a IV.1 zločiny podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a pod body III.1b), 2b), 3b) a IV.2 zločiny legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019. Za tyto trestné činy a za sbíhající se zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 89 T 15/2019, a přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. 9. 2020, sp. zn. 7 T 57/2020, mu byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně okresní soud zrušil výroky o trestu z rozsudků Městského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 89 T 15/2019, a Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. 9. 2020, sp. zn. 7 T 57/2020, i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené výroky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V adhezním řízení soud rozhodoval o povinnosti obviněného nahradit vyjmenovaným poškozeným škodu podle §228 odst. 1 tr. řádu, některé z nich odkázal se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 2 tr. řádu a další poškozené soud odkázal s jejich celými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 1 tr. řádu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 6. 2021, sp. zn. 9 To 178/2021, zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. řádu.
3. Protože jsou stranám dostatečně známy výroky rozhodnutí soudů obou stupňů, není třeba opakovat skutkové okolnosti, na jejichž podkladě byl obviněný uznán vinným shora citovanými trestnými činy.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Obviněný J. A. napadl prostřednictvím svého obhájce usnesení Krajského soudu v Brně dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Úvodem obviněný nejprve vytkl soudu druhého stupně, že dostatečným způsobem nereagoval na jeho odvolací argumentaci, přestože se ji v průběhu trestního řízení nepodařilo soudům vyvrátit. Takový postup je přitom v rozporu s judikaturou soudů, k čemuž citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18, uveřejněného pod č. 16 ve svazku 92 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, názor, podle něhož součástí práva na spravedlivý proces je i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Konkrétní výhrady obviněný vznesl proti popisu některých skutků ve výroku o vině, které údajně neobsahují takové skutečnosti, z nichž by vyplynulo spáchání trestných činů. Obviněný výslovně reprodukoval část skutku pod bodem III.1a) výroku o vině, která obsahuje výraz „vylákal“, ale podle obviněného měl soud správně vyjádřit, v čem „vylákání“ spočívalo. Podobně podle obviněného chybí v popisu tohoto skutku skutečnost, z níž by vyplývalo naplnění znaku „na úkor“. Poté obviněný konstatoval, že u trestného činu zpronevěry užití obou pojmů pouze vyvolává dojem popisu trestného činu, ačkoli se o něj nejedná a odsuzující rozsudek soudu prvního stupně označil za nepřezkoumatelný [ avšak skutek pod bodem III.1a) byl soudy kvalifikován jako trestný čin podvodu, nikoli zpronevěry – pozn. Nejvyššího soudu ]. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nenapravil uvedená pochybení, je také jeho usnesení v rozporu se zákonem a soudní judikaturou. Dále obviněný ještě zahrnul do stejné kategorie vad vyjádření toho, že jednal na základě plné moci udělené mu jeho otcem J. A. starším. Z toho lze podle obviněného dovodit pouze to, že jednal v souladu s vůlí svého otce, a nikoli opačný závěr, že jednal bez jeho vědomí, jak shledaly soudy. Popis skutku považuje obviněný i v tomto ohledu za nelogický. S ohledem na vady výroku o vině podle názoru obviněného nemohly obstát ani výroky o trestu a o náhradě škody.
5. Obviněný rovněž namítl, že soud prvního stupně nevyhověl jeho důkazním návrhům a odvolací soud na stejnou námitku v napadeném usnesení vůbec nereagoval. Poslední výhrada obviněného směřovala znovu proti výroku o trestu, který označil za nepřiměřený, překračuje zásadu účelnosti a odvolací soud v tomto směru nevěnoval žádnou pozornost jeho prokázané snaze nahradit škodu poškozeným.
6. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc přikázal Okresnímu soudu ve Znojmě k novému projednání a rozhodnutí.
7. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, podle níž převážná část argumentace obviněného neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům, ale též žádným dalším. Zdůraznila, že v dovolacím řízení je soudy zjištěný skutkový stav hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny. Státní zástupkyně odmítla také výtky obviněného proti nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, naopak byla přesvědčena o tom, že odvolací soud dostál svým povinnostem stanoveným v §254 odst. 1, 3 tr. řádu. Ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, například rozsudku ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, č. stížnosti 30544/96, nelze po soudech požadovat, aby podrobně reagovaly na úplně každý argument, odvolací soud se může omezit na převzetí odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Také nelze přijmout výtku obviněného, podle níž se soudy nezabývaly důkazními návrhy obviněného, což vyvrací jednak bod 22. odůvodnění rozsudku a bod 7. usnesení. Námitka o nepřiměřeném trestu neodpovídá rovněž žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
8. Pokud obviněný brojil proti popisu skutků, státní zástupkyně se s těmito námitkami neztotožnila, avšak odpovídaly podle ní dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ačkoli se obviněný domníval, že soud skutky popsal nedostatečně, státní zástupkyně byla přesvědčena, že skutkové věty obsahovaly veškeré podstatné skutečnosti, které v souhrnu naplňovaly znaky skutkové podstaty zločinů podvodu i zpronevěry a odpovídaly zákonným požadavkům uvedeným v §120 odst. 3 tr. řádu.
9. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu má dvě alternativy, přičemž z obsahu dovolání obviněného vyplývá, že uplatnil druhou z nich, tedy že byl zamítnut řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání, resp. důvod podle písm. g) téhož ustanovení. Vzhledem k tomu, že takový důvod naplněn nebyl, nemohl obviněný úspěšně uplatnit ani důvod odpovídající druhé alternativě §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
10. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl v neveřejném zasedání dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání i jiné než navrhované rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
12. Dovolání je jedním z mimořádných opravných prostředků a směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu, proto je není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů vyjmenovaných v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Zároveň platí, že pro přezkoumání napadeného rozhodnutí dovolacím soudem je nezbytné, aby zákonný dovolací důvod nebyl jen formálně označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly a měly opodstatnění. O bviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
13. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný sice výslovně nepoukázal na první nebo druhou z uvedených alternativ, avšak vzhledem k tomu, že soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení přezkoumal jeho řádný opravný prostředek ve veřejném zasedání, nepřichází v úvahu použití první alternativy, nýbrž jen druhé z nich ve spojení s důvodem dovolání uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který současně poukázal.
14. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí soudu ve věci samé spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Nicméně platí, že dovolací soud vždy posuzuje, zda vytýkané vady v použití hmotného práva respektují skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod totiž nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů, stejně tak nelze úspěšně uplatnit vady hmotného práva na jiný skutek, k němuž dovolatel dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně a v souladu s obsahem důkazů. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Jde totiž o procesní postup soudů, v němž nejsou aplikována ustanovení hmotného práva.
b) K dovolacím námitkám obviněného
15. Jak je zřejmé ze stručné charakteristiky obou dovolacích důvodů, které obviněný uplatnil, nelze jeho poměrně stručné výhrady považovat za relevantní ani jednomu z nich. Konkrétní dovolací argumentace obviněného je poněkud chaotická a některé její části jsou v podstatě v rozporu se skutkovým zjištěním soudů i s jeho popisem, proti němuž převážně obviněný brojí. Obviněný kromě popisu skutku vytýkal i rozsah dokazování, nepřiměřeně přísný trest, při jehož ukládání soudy nepřihlédly k jeho snaze uhradit způsobenou škodu a též nedostatečné odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Ani jedna z námitek obviněného tak nevytýkala nesprávné použití ustanovení hmotného práva, jak vyžaduje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a též §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě ve spojení s prvním důvodem dovolání.
16. Přestože se ani jedna z uvedených námitek obsahově neshoduje s uplatněnými dovolacími důvody, a proto nemůže dojít z podnětu dovolání obviněného k přezkoumání napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení podle §265i odst. 3 tr. řádu, Nejvyšší soud se přesto k námitkám stručně vyjádří.
17. Lze jen spekulovat, zda obviněný považoval za nedostatečně popsaný celý výrok o vině, resp. tzv. skutkové věty u všech bodů výroku o vině, nicméně konkrétně označil skutek pod bodem III.1a) rozsudku soudu prvního stupně. Podle jeho názoru v něm není vysvětleno, v čem mělo spočívat naplnění pojmu „vylákal“, dokonce nabídl vlastní vyjádření – „bylo vyplaceno“, nebo „obdržel“ a stejnou chybu spatřoval u pojmu „na úkor“, u něhož očekával dodat, z jaké skutečnosti vyplývá. Pokud by však obviněný důsledně vyčerpal všechny skutkové okolnosti, které tvoří součást citovaného skutku, nemohl by se dožadovat vysvětlení obou pojmů. První z nich je totiž zcela jednoznačně srozumitelný v dotčené skutkové větě. Je z ní zřejmé, že obviněný od počátku neměl v úmyslu úvěr splácet, za poskytnuté úvěrové prostředky zakoupil vozidlo, vzápětí je převedl na jinou osobu, ačkoli nebyl jeho vlastníkem a s utrženými penězi obviněný naložil neznámým způsobem, nikoli však k řádnému a včasnému hrazení úvěrových splátek. Zcela podle pravidel logického uvažování tak průběhu skutkového děje odpovídá výraz, že úvěrové prostředky obviněný od věřitele vylákal, stejně tak nelze mít žádnou pochybnost o tom, že v důsledku takového jednání byla poskytovateli úvěru UniCredit Leasing CZ, a. s., způsobena majetková újma, jinak řečeno úkor. Je zcela nesporné, že obviněným předem zamýšlené nesplácení smluvených částek ve stanovených termínech bylo v rozporu s úvěrovou smlouvou, stejně jako zcizení vozidla pořízeného za úvěrové prostředky, které zůstalo v majetku poškozené UniCredit Leasing CZ, a. s., neboť mezi poškozenou a obviněným došlo současně k ujednání o zajišťovacím převodu práva k předmětnému vozidlu ve smyslu §2040 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Z důvodu neuhrazení dluhu obviněným vůči tomuto věřiteli, nebyla splněna rozvazovací podmínka převedeného práva dlužníka na věřitele. Nejvyšší soud má za to, že obě výhrady obviněného k popisu skutku nejsou vůbec přiléhavé, neboť neodpovídají skutečnému znění tzv. skutkové věty nejen u bodu III.1a) výroku o vině, ale i dalším částem výroku o vině ve vztahu k podvodnému jednání i zpronevěře. Další mylné tvrzení obviněného je v závěru této námitky, v němž obviněný tvrdí, že tento skutek nemohl být, z důvodu jím vytýkaných vad, právně posouzen jako zločin zpronevěry, ačkoli ve skutečnosti byl soudy kvalifikován jako zločin podvodu.
18. Podobně nemohly obstát ani dovolací výhrady proti tomu, že soud zahrnul do popisu skutků okolnost, že obviněný jednal na základě plné moci udělené obviněnému jeho otcem J. A. starším, narozeným v roce XY. Obviněný opět vytvořil tezi, podle níž jde o nadbytečnou informaci, která naopak může vypovídat o tom, že jednal v souladu s vůlí svého otce a nikoli proti ní. Obviněný opět deformoval význam části popisu skutku, z něhož vyňal pouhou část bez ohledu na širší kontext, jenž naopak dává jasnou představu o tom, že obviněný jednal bez vědomí a vůle svého otce. Naopak v podstatě zneužil jeho důvěry a přijaté plné moci mu zjevně měly napomoci ke snazšímu získání úvěrů a tím k páchání trestné činnosti. Přesné znění příslušných částí skutkových vět je: „…uzavřel za užití osobních údajů svého otce J. A. staršího, nar. XY, podnikajícího pod IČ: XY, který mu v předchozí době udělil plné moci k zastupování, bez jeho vědomí Úvěrovou smlouvu č….“. Nejvyšší soud kurzívou zdůraznil významnou část popisu skutku, již obviněný v dovolání pominul, resp. zcela ignoroval. Nejvyšší soud ještě doplňuje, že skutková zjištění ohledně zneužití plné moci obviněným korespondují se svědeckou výpovědí J. A. staršího u hlavního líčení, v němž tento svědek potvrdil, že obviněnému udělil dvě ověřené plné moci za účelem převodu dvou konkrétních vozidel (srov. č. l. 1009 a násl. trestního spisu). Obviněný v průběhu trestního řízení předložil soudu plnou moc, která je založena na č. l. 912 trestního spisu, netýká se žádného konkrétního typu vozidla, je omezena poměrně široce, zjevně se jednalo o univerzální plnou moc užívanou v rámci podnikatelské činnosti svědka J. A. staršího. Ačkoli se tak obviněný snažil soud přesvědčit o širokém rozsahu jemu uděleného zplnomocnění, právě s ohledem na jednoznačné vysvětlení svědka J. A. staršího je nepochybné, že zplnomocnil obviněného vždy v dobré víře v naplnění ústní dohody mezi nimi, nikoli tak, jak se ve skutečnosti stalo. Obhajoba obviněného tedy nemohla zvrátit správný závěr soudů, že obviněný plné moci užíval protiprávně k jinému účelu, než pro který byly vystaveny a námitka obviněného je proto bezpředmětná.
19. Důvody, pro něž soud prvního stupně nevyhověl návrhům obviněného na doplnění dokazování, jsou vysvětleny v bodě 22. rozsudku, odvolací soud se s názorem soudu prvního stupně o nadbytečnosti provedení navržených důkazů ztotožnil, což vyložil v bodě 7. napadeného usnesení. Není tedy pravdou, že by se odvolací soud námitkou obviněného proti rozsahu dokazování vůbec nezabýval, jen jí nevyhověl. Soud prvního stupně přesvědčivě a dostatečně vysvětlil, proč považuje výsledky dokazování za dostačující pro rozhodnutí o podané obžalobě bez důvodných pochybností a není chybou, pokud se odvolací soud k témuž názoru přiklonil, jde o výraz nezávislosti soudů zakotvené v čl. 82 Ústavy České republiky. Tento ústavní princip mimo jiné ukládá soudům zvažovat v každé fázi řízení, který z opatřených, předložených a navržených důkazů provede, a zda je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování. Není však povinností soudů akceptovat jakýkoli důkazní návrh, zejména pokud již provedené důkazy poskytují dostatek podkladů pro objasnění žalovaných skutků a pro jejich právní posouzení.
20. Námitka nepřiměřenosti trestu rovněž nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Výhrady proti druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Tedy pouze v případě, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští (první alternativa), nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným (druhá alternativa). Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně zmíněného ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Například pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takové vady ovšem obviněný nevytkl a Nejvyšší soud neshledal ani žádné pochybení při ukládání souhrnného trestu podle §43 odst 2 tr. zákoníku. Nejvyššímu soudu ani s odkazem na §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu zásadně nepřísluší dále posuzovat, zda byl uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Nutno navíc podotknout, že trest uložený obviněnému se nejeví být zjevně excesivním, nepřiměřeným jeho osobě a povaze a závažnosti jeho poměrně rozsáhlé trestné činnosti majetkové povahy, jakož i možnostem jeho nápravy, a to při respektu ke všem pravidlům pro ukládání trestu ve smyslu §39 až §42 tr. zákoníku.
21. Nejvyšší soud nezjistil ani obviněným tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, k němuž citoval část nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18. V podstatě tak, jako obviněný v rámci své dovolací argumentace prosazoval deformované skutečnosti z trestního spisu, resp. z výroku o vině odsuzujícího rozsudku v posuzované věci, také u zmíněného rozhodnutí Ústavního soudu vytrhl jeho část, konkrétně dvě věty: „[s]oučástí práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Proto je povinností soudů se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s argumentací účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů.“ . Jde o obecné vnímání požadavků na odůvodnění soudních rozhodnutí reflektující ústavní právo obviněných na spravedlivý proces, které samo o sobě nelze nijak zpochybnit. Nicméně, jak i Ústavní soud dále uvádí v citovaném nálezu, povinnost soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí neznamená, že soudy musí dát podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení, v úvahu je totiž třeba brát relevanci daného argumentu a jeho možnost ovlivnit výsledek řízení. To znamená, zda jde o klíčovou otázku, kterou nelze ignorovat, či nikoli. Dále Ústavní soud k otázce významu podmínek kladených na soudní odůvodnění, jež jsou vyjádřeny jako závazek soudů plynoucí z práva na spravedlivý proces, konstantně zastává názor, že při zamítnutí odvolání se odvolací soud v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Stručnější odůvodnění soudu rozhodujícího o opravném prostředku tam, kde se ztotožnil s rozhodnutím soudu nižšího stupně, nepředstavuje podle Ústavního soudu z hlediska práva na spravedlivý proces problém, pokud se nadřízený soud zabýval podstatnými problémy, které mu byly v opravném prostředku předloženy (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 876/20, usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze dne 9. 7. 2021, sp. zn. II. ÚS 744/21, aj.), což dlouhodobě zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. rozhodnutí ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. stížnosti 16034/90, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. stížnosti 18390/91, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. stížnosti 18064/91, ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. stížnosti 20124/92, ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. stížnosti 20772/92, a další). V návaznosti na citovanou judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva bylo přijato i jedno z posledních rozhodnutí Nejvyššího soudu a bylo uveřejněno pod č. 37/2021-III. Sb. rozh. tr. Nelze rovněž pominout ustanovení §265a odst. 4 tr. řádu, podle něhož není přípustné dovolání jen proti důvodům rozhodnutí. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že obviněný se ve svém dovolání omezil na obecné konstatování, že je vždy nutné prokázat úmysl, aniž by předložil nějaký významný argument, který by byl schopný zvrátit výsledky dokazování ohledně jeho úmyslného zavinění. Není úkolem Nejvyššího soudu jakkoli presumovat záměr dovolatele, který snad hodlal uplatnit, aniž by jej sám výslovně formuloval. Proto lze jen obecně konstatovat, že o jednání obviněného v přímém úmyslu svědčila řada důkazů a také logicky vyplýval ze způsobu provedení trestných činů. Jak potvrdili poškození, jimž prodával vozidla z majetku úvěrových společností, obviněný jim zatajil skutečný způsob jejich pořízení, prokazatelně dále zneužil zplnomocnění svého zaměstnavatele, resp. otce, v případě zprostředkování koupě nemovitosti [bod III. 4) výroku o vině] poškozenému lhal o záměru majitelky prodat chatu, aby od něj vylákal finanční prostředky pro svoji potřebu. V podstatě již samotný průběh a způsob spáchání jednotlivých skutků jasně svědčí o naplnění zavinění ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak správně shledaly soudy obou stupňů. Nejvyšší soud podotýká, že právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí podle představ obviněného (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 2457/21, nebo ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 122/21, aj.).
IV. Závěrečné shrnutí
22. Ze shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud, že obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu pouze formálně, ve skutečnosti jeho námitky neodpovídají uplatněným ale ani jiným dovolacím důvodům. Obviněný totiž napadal především způsob a rozsah hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, jejich skutkové závěry na základě takového hodnocení učiněné, nedostatky odůvodnění rozhodnutí, nepřiměřenost trestu a u výtek proti popisu skutku vytrhl jeho část bez kontextu s celým zněním tzv. skutkové věty a s odůvodněním. Proto ani poslední okruh námitek neměl hmotněprávní povahu, jak vyžaduje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť neodpovídal skutečnosti. V posuzované věci nedošlo ani k tvrzenému porušení práva obviněného na spravedlivý proces, soudy se argumentací předloženou obhajobou zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaných trestných činů.
23. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného J. A. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu