ECLI:CZ:US:2021:2.US.744.21.1
sp. zn. II. ÚS 744/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele K. B. M., zastoupeného Mgr. Vladimírem Holcem, advokátem se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2019, č. j. 49 T 6/2018-15658, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2019, č. j. 2 To 95/2019-16277, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, č. j. 3 Tdo 546/2020-16699, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci, a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 3. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), a Nejvyššího soudu, neboť jimi dle jeho názoru byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i principy obsažené v čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 13 Úmluvy ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy a také čl. 90 Ústavy.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem krajského soudu uznán vinným ze spáchání dvou trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a dle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. b), dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen dle §43 odst. 1 k úhrnnému trestu odnětí svobody dle §240 odst. 3 trestního zákoníku v délce trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen dle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku do věznice s ostrahou, dle §70 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku k trestu propadnutí věci - finanční částky 11 616, 51 EUR - a dále věcí specifikovaných ve výroku napadeného rozsudku krajského soudu o trestu.
3. Skutky kladené stěžovateli za vinu měly spočívat, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatel měl být zapojen do organizované skupiny obchodující s minerálním olejem, který byl prodáván jako motorová nafta bez splnění povinnosti zaplatit daň z přidané hodnoty a spotřební daň pod legendou, že jde o minerální olej na vývoz mimo daňové území České republiky. Stěžovatel měl jako jediná osoba oprávněná jednat za společnost A uzavírat fiktivní smlouvy, vystavovat fiktivní faktury, sjednávat přepravu minerálních olejů, provádět platby, fakticky užívat skladovací prostory na území Rakouské republiky formálně provozované jinou osobou, kde byly minerální oleje přechodně skladovány a vyváženy v rozporu s oficiální dokumentací zpět na území České republiky, vybavovat řidiče nepravdivými přepravními dokumenty a sám se podílet na vykládkách a nakládkách, přičemž stěžovatel s dalšími osobami tak měl zkrátit daň v rozsahu nejméně 3 123 544 Kč a v rozsahu nejméně 123 263 Kč se o to měl pokusit (dále jen "předmětné skutky").
4. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku krajského soudu odvolání, které vrchní soud napadeným usnesením zamítl dle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel toto usnesení vrchního soudu napadl dovoláním, které Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nejprve rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, jak byl nastíněn výše, následně formuluje proti napadeným rozhodnutím následující námitky: 1) nedostatečné vyjasnění aplikace příslušné daňové právní úpravy; 2) nedostatečné objasnění věci; 3) nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu; 4) porušení práva na zákonného soudce; 5) nesprávná skutková zjištění; 6) nenaplnění znaku "organizovaná skupina působící ve více státech". K jednotlivým námitkám Ústavní soud uvádí následující:
6. Ad 1) stěžovatel zpochybňuje způsob aplikace norem daňových právních předpisů na jeho věc trestními soudy. Podrobně rozvádí svůj právní názor na aplikaci předmětných daňových právních předpisů a zdůvodňuje, proč dle jeho názoru obecné soudy tyto předpisy aplikovaly nesprávně.
7. Stručně řečeno hlavní argumentační linie stěžovatele spočívá v tom, že obecné soudy nesprávně při výpočtu výše daně, resp. daní, které měly být zkráceny, pominuly otázku oprávněných nákladů.
8. Taktéž obecné soudy nesprávně aplikovaly příslušnou daňovou úpravu ohledně lhůt k podání a uhrazení daně z přidané hodnoty za období září 2017, v němž podle stěžovatele ještě žádná z těchto povinností nevznikla, a tak ani nemohla být zkrácena.
9. Obecné soudy dále dle stěžovatele nesprávně vycházely z toho, že povinnost přiznat a zaplatit daň v určité lhůtě vzniká před uvedením vybraných výrobků do volného daňového oběhu v České republice, avšak správně je vázán vznik této povinnosti až k vlastnímu uvedení. K tomu v některých obdobích nedošlo. Taktéž obecné soudy neuvedly, v jakém režimu v době uvedení do volného daňového oběhu se vybrané výrobky nacházely, tedy zda šlo o režim podmíněného osvobození od spotřební daně nebo v režimu osvobození od spotřební daně. Obecné soudy rovněž vycházely z nesprávné právní úpravy ohledně statusu daňového subjektu společnosti B, které daňová povinnost nevznikla, neboť není subjektem, který je oprávněn v České republice uvádět minerální oleje do volného oběhu. Obecné soudy navíc nesprávně vypočítaly výši spotřební daně, neboť místo součinu základu daně a sazby daně pro příslušný vybraný výrobek při prodeji vycházely z hodnot při nákupu.
10. Obecné soudy taktéž do rozsahu zkrácené daně zahrnuly i daň za minerální oleje, které byly v době zásahu celní správy uskladněny na území Rakouska. Tím nepřípustně předjímaly, že i tyto oleje měly být vyvezeny zpět do České republiky a zde uvedeny do volného oběhu, o což se však nikdo ani nepokusil.
11. Ad 2) stěžovatel vyslovuje pochybnost nad úplností zjištěného skutkového stavu. Obecné soudy dle stěžovatele neobjasnily, zda a jakým způsobem mohlo dojít ke zkrácení spotřební daně a daně z přidané hodnoty ve smyslu ponechání si částek, které měly být odvedeny státu, jakož ani jak se měl stěžovatel v této věci neoprávněně obohatit.
12. Ad 3) stěžovatel namítá, že odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu je nedostatečné. Vrchní soud toliko zkopíroval některé pasáže napadeného rozsudku krajského soudu a uvedl, že s nimi souhlasí, aniž by je obohatil o své úvahy a aniž by vypořádal jeho námitky. Stěžovatel si tak klade otázku, zda vrchní soud dané věci vůbec porozuměl a zda se jeho námitkami zabýval. Stěžovatel dále rozebírá počty stránek a jejich distribuci mezi jednotlivé části napadeného usnesení vrchního soudu, z nichž patrně dovozuje, že k porušení jeho ústavně zaručených základních práv došlo tím, že se vrchní soud vypořádal s jeho námitkami na 1,5 strany a Nejvyšší soud dokonce jen třemi větami. Z hlediska ústavněprávních požadavků je tak odůvodnění napadených rozhodnutí vrchního soudu protiústavní, k čemuž se stěžovatel dovolává četných judikátů Ústavního soudu.
13. Ad 4) stěžovatel v kontextu předchozí námitky pokračuje tím, že jestliže se za této situace argumentací stěžovatele zabýval až Nejvyšší soud, došlo tím k porušení práva stěžovatele na zákonného soudce, neboť Nejvyšší soud je v řízení o dovolání vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily nalézací a odvolací soud, tedy skutkové vady nepřezkoumává. Námitkou nevypořádání se s argumentací stěžovatele se pak Nejvyšší soud ani nezabýval.
14. Ad 5) stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními obecných soudů a s oporou o judikaturu Nejvyššího soudu a komentářovou literaturu podrobně rozvádí své názory na to, jaké skutečnosti mají být pro uznání viny trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 trestního zákoníku zjištěny a proč má za to, že v jeho věci zjištěny nebyly. Rozsáhlou argumentaci stěžovatele u této námitky netřeba blíže rozebírat, neboť se jedná o ryzí skutkovou polemiku, jejíž vedení ani soudcování Ústavnímu soudu, jak bude rozvedeno níže, nepřísluší. Stručně lze její podstatu shrnout tak, že dle stěžovatele obecné soudy vycházely z toho, že nakoupené a vyvezené minerální oleje byly v plném rozsahu v České republice uvolněné do daňového oběhu pro pohon motorů. Povinnost zaplatit daň se však odvozuje až od uskutečněného zdanitelného plnění, což nebylo vždy a v plném rozsahu prokázáno. Stěžovatel k tomu poukazuje na dílčí nesrovnalosti u jednotlivých tvrzených dovozů a také na to, že ve skladu v Rakousku minerální oleje nakládaly a odvážely i kamiony s italskými registračními značkami.
15. Stěžovatel rovněž polemizuje s vyhodnocením odposlechů zájmových osob, z něhož obecné soudy dovodily, že stěžovatel jednal v úmyslu přímém, neboť věděl o dodávce minerálních olejů do Olomouce. Stěžovatel však po podrobném prostudování odposlechů dospěl k tomu, že je možné dojít k jinému závěru, a to že se stěžovatel úhrady za "vykládky v Olomouci" nedomáhá. Dále stěžovatel popírá, že by byla prokázána spojitost mezi ním a dovozem minerálních olejů do České republiky. To, že tyto oleje prodal do Rakouska a dále s nimi nenakládal, není trestné. Nebyly rovněž zjištěny žádné fiktivní doklady, z nichž se však následně nesmí vycházet při určení rozsahu skutečné daňové povinnosti. Dokazování k fiktivním dokladům tak dosud chybí.
16. Obecné soudy rovněž dle stěžovatele nezohlednily, že v souběžných finančněprávních řízeních byl osobou povinnou k odvedení spotřební daně V. V., který tak rovněž učinil a zaplatil na této dani částku 286 402 Kč, jejíž nezaplacení obecné soudy nesprávně přičítají na vrub stěžovateli.
17. Ad 6) stěžovatel obsáhle uvádí judikaturní závěry i stanoviska odborné literatury k pojmu "organizovaná skupina působící ve více státech", aniž by z nich však cokoliv výslovně vyvozoval pro svou věc. Konkrétně tak stěžovatel proti naplnění tohoto znaku uvedl jen to, že v popisu skutku absentuje popis tohoto znaku i dělby úkolů mezi jednotlivými osobami. K trestné činnosti přitom mělo docházet jen na území České republiky, neboť tato je dokonána nesplněním daňové povinnosti, nikoliv nakládáním, dovozem či uvedením minerálních olejů na území České republiky do volného oběhu.
IV. Posouzení Ústavním soudem
18. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
19. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Celá ústavní stížnost je v zásadě toliko opakováním argumentace, kterou stěžovatel uplatňoval již v řízení před obecnými soudy, která není in concreto zhusta ani jakkoliv přizpůsobena specifikům ústavní stížnosti a jíž se stěžovatel snaží domoci dalšího instančního přezkumu pod záminkou, že obecné soudy se s jeho argumentací dostatečně nevypořádaly. Tak tomu ovšem není, neboť odůvodnění zejména napadeného rozsudku krajského soudu je vystavěno na a priori logické skutkové i právní konstrukci, která je odůvodněna způsobem nijak nevybočujícím z mezí ústavní konformity. Stěžovatelovy námitky pak postrádají ústavněprávní rozměr. K jednotlivým námitkám Ústavní soud blíže uvádí:
20. K námitce 1) Ústavní soud připomíná, že interpretace a aplikace norem podústavního práva náleží obecným soudům, neboť zásadně postrádá ústavněprávní rozměr [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219); nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357); nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857); či nález sp. zn. I. ÚS 1524/15 ze dne 30. 11. 2016 (N 229/83 SbNU 575)]. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 94/49 SbNU 409); nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253); či nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Přesto může i nesprávnou aplikací či interpretací norem podústavního práva dojít k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2516/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 124/53 SbNU 559)].
21. Ústavní soud proto vymezil i okruh situací, v nichž nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva obecnými soudy může zakládat důvod pro zásah Ústavního soudu. Obecně půjde o situace, kdy obecný soud neodůvodněně upřednostnil při aplikaci či interpretaci právní normu sledující určitý ústavně chráněný účel na úkor právní normy sledující jiný ústavně chráněný účel, dále o situace, kdy z možných výkladových alternativ jedné právní normy zvolí výklad ústavně nekonformní, jakož i situace, kdy aplikace či interpretace právní normy je v daném případě svévolná či v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. inter alia multa, např. nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599); nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115); nález sp. zn. I. ÚS 755/06 ze dne 10. 12. 2008 (N 219/51 SbNU 725); či nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259)].
22. Mezi případy, v nichž Ústavní soud může zasáhnout proti určitému způsobu interpretace či aplikace norem podústavního práva, patří dále např. interpretace právní normy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99)], interpretace, která nešetří podstaty a smyslu ústavně zaručených základních práv [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2472/13 ze dne 25. 11. 2014 (N 214/75 SbNU 403)], interpretace či aplikace extrémně formalistická [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2972/10 ze dne 30. 10. 2014 (N 198/75 SbNU 229), bod 20.], interpretace vedoucí k odepření přístupu k soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)], či odepření ochrany práva jednotlivce toliko v důsledku nevyjasněné koncepce, dané diametrálními změnami v přístupu obecných soudů k určité právní otázce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 3/10 ze dne 5. 9. 2012 (N 148/66 SbNU 245), bod 24.; či nález sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010
(N 176/58 SbNU 539)].
23. V nynější věci žádný takovýto mimořádný důvod pro zásah Ústavního soudu dán není. Stěžovatel bez opory o judikaturu či uznávané odborné autority předkládá vlastní pohled na správnou aplikaci daňových předpisů ve své věci. Věnuje se konkrétním dílčím pochybením, aniž by z nich však vyvodil relevantní ústavněprávní závěr. Stěžovatel přitom vychází z právní úpravy vztahující se na situace legálního podnikání a zcela opomíjí, že úvahy obecných soudů se odvíjí od skutkových zjištění, že stěžovatel s dalšími spoluobviněnými prováděli od počátku promyšlenou trestnou činnost a daň z přidané hodnoty ani spotřební daň v rozsahu předmětných skutků nikdy neměli v úmyslu zaplatit. Jelikož se jednalo od počátku o protiprávní činnost, nebyla pro rozhodnutí o vině stěžovatele relevantní jiná otázka, než jaké daně by byly ve scénářích předmětných skutků zaplaceny, kdyby záměr stěžovatele a ostatních spoluobviněných prodávat v České republice dovezené minerální oleje pro pohon motorů byl jimi od počátku realizován otevřeně a zcela secundum et intra legem, tedy se všemi náležitostmi a formalitami. Jelikož tak však stěžovatel a jeho spoluobvinění nepostupovali, nemůže se nyní stěžovatel dovolávat právní úpravy, která na soustavné a dlouhodobé páchání trestné činnosti nedopadá a ani na ně nebyla zamýšlena. Při ignorování této očividné skutečnosti argumentace stěžovatele dílčími podrobnostmi daňových předpisů tak zcela postrádá ústavněprávní rozměr.
24. Ústavní soud rovněž neopomíná, že se stěžovatelem uplatněnými námitkami proti aplikaci finančněprávních předpisů se obecné soudy argumentačně vypořádaly (viz zejména bod 69. usnesení vrchního soudu ke stěžovatelem tvrzenému neuplynutí lhůty k podání daňového přiznání za dobu září 2017; bod 34. usnesení Nejvyššího soudu k započitatelnosti nákladů a stanovení ceny, od níž se výše daně odvíjí a režim dopravování minerálních olejů na daňové území České republiky; a bod 83. napadeného vrchního soudu ohledně toho, že určitý objem minerálních olejů v době ukončení skutku zůstal na území Rakouské republiky a o jeho vyvezení na území České republiky se údajně nikdo neměl ani pokusit) a toto vypořádání z hlediska ústavněprávního nevzbuzuje žádné pochybnosti. Stěžovatel se tak v ústavní stížnosti domáhá toliko otevření další platformy pro přezkum aplikace podústavního práva, což však Ústavnímu soudu, jak uvedeno výše, zásadně nepřísluší a v nynější věci pro to není dán žádný důvod.
25. Námitkami 3) a 4) se stěžovatel rovněž toliko snaží domoci otevření dalšího fóra pro přezkum aplikace podústavního práva ve své věci, aniž by formálně deklarovaný důvod spočívající v nedostatečném vypořádání s jeho námitkami vtělenými do odvolání a dovolání k něčemu takovému opravňoval.
26. K námitce nedostatečného vypořádání se se stěžovatelovou argumentací v opravných prostředcích Ústavní soud připomíná, že ztotožní-li se nadřízený soud v řízení o opravném prostředku s argumentací soudu, jehož rozhodnutí přezkoumává, není porušením ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ani práva na spravedlivý proces, pokud se k věci vyjádří stručně a odkáže na odůvodnění napadeného rozhodnutí (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 5. 2002 ve věci Jokela proti Finsku, stížnost č. 28856/95, bod 73.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 10. 2014 ve věci Hansen proti Norsku, stížnost č. 15319/09, bod 60.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 9. 2007 ve věci Nitschkeho pozůstalost proti Švédsku, stížnost č. 6301/05, bod 42.; či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2009 ve věci Taxquet proti Belgii, stížnost č. 926/05, bod 40.). Samotný rozsah přepočtený na jednotlivé strany věnovaný vypořádání námitek stěžovatele tedy sám o sobě žádnou vadu protiústavnosti rozhodnutí obecného soudu nezakládá. Ostatně v nynější věci vrchní soud vycházel zejména z toho, že žádný z odvolatelů vlastně nepopíral, že se skutek reálně stal, ale snažil se atakovat dílčí skutkové okolnosti vztahující se ke každému jednotlivému z nich a roli, kterou v celé trestné činnosti měli hrát (viz bod 56. napadeného usnesení vrchního soudu).
27. Nazírá-li Ústavní soud námitky uplatněné stěžovatelem v odvolání nikoliv izolovaně, ale v kontextu tohoto principiálního východiska vrchního soudu, pak nemůže dospět k závěru, že by vyžadovaly velice podrobnou odpověď ze strany vrchního soudu, neboť nebyly způsobilé vyvrátit závěr o tom, že k předmětným skutkům došlo, a na tu jejich část, která se týkala výslovně stěžovatele, vrchní soud reagoval adekvátně. Stěžovateli přitom nelze dát za pravdu ani v tom, že by obecné soudy věnovaly vypořádání stěžovatelových námitek toliko 1,5 stránky v případě vrchního soudu a třemi větami v případě Nejvyššího soudu, neboť stěžovatel uplatnil některé námitky shodné s těmi, jež vznesli jiní spoluobžalovaní, a v tomto rozsahu vrchní soud i Nejvyšší soud odkázaly pro stručnost na jejich vypořádání právě ve vztahu k těmto jiným spoluobžalovaným (srov. např. bod 65. usnesení vrchního soudu či bod 37. usnesení Nejvyššího soudu). Proti tomu z ústavněprávního hlediska nelze mít žádné výhrady.
28. Co se týče dílčí námitky, že Nejvyšší soud nemohl napravit stěžovatelem tvrzené skutkové vady napadených rozhodnutí krajského a vrchního soudu, připomíná Ústavní soud, že chránit ústavně zaručená základní práva a svobody není jen jeho úkolem, nýbrž že takovou povinnost mají všechny obecné soudy. Veškeré takové vady, které by mohl zhojit Ústavní soud, kdyby je v nynější věci mohl shledat, by býval mohl zhojit již Nejvyšší soud [srov. k tomu zejména stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.)]. V této věci je přitom zřejmé, že Nejvyšší soud této své povinnosti dostál a tvrzenými námitkami spočívajícími v porušení ústavně zaručených základních práv procesem dokazování se zabýval (srov. body 25. až 27. usnesení Nejvyššího soudu), toliko je v současné věci neshledal.
29. K námitkám 2) a 5) Ústavní soud považuje za žádoucí odkázat na svou ustálenou judikaturu, podle níž zásadně není oprávněn se vymezovat proti procesu dokazování prováděnému v trestním řízení, nachází-li se v mezích zásady volného hodnocení důkazů. Ústavní soud proto jen stručně rekapituluje význam této zásady, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne
13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
30. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
31. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
32. V nynější věci žádná takováto situace nenastala. Obecné soudy provedly proces dokazování řádně a v souladu se zásadami volného hodnocení důkazů a materiální pravdy, dokazování nelze považovat za jednostranné a v kontextu specifik důkazních obtíží provázejících takto rozsáhlou daňovou trestnou činnost je možno je označit za precizní.
33. Se zpochybněním celkového množství minerálních olejů se vypořádal jak odvolací soud (viz bod 58. jeho napadeného usnesení), tak Nejvyšší soud (viz bod 28. jeho napadeného usnesení), a to způsobem logickým a přiměřeně odůvodněným. Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že počty jednotlivých kontejnerů byly vždy podpořeny konkrétními důkazy (zjištěných odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, sledováním osob a věcí, výpisy z mýtného systému, přepravní doklady atd.) a že krajský soud podrobně rozvedl jednotlivé případy s konkrétním uvedením důkazů, z nichž tato skutková zjištění učinil, odpovídá tento závěr obsahu odůvodnění napadeného rozsudku a Ústavní soud konstatuje, že tato skutková zjištění se nachází z ústavněprávního hlediska v mezích volného hodnocení důkazů, neboť jsou důkazně podložené a vyvozené logicky přijatelnou alternativou výkladu obsahu jednotlivých důkazů. Z ústavněprávního hlediska se tak žádný prostor pro zásah proti napadeným rozhodnutím neotevírá.
34. Napadá-li stěžovatel hodnocení provedených odposlechů, domáhá se toho, aby Ústavní soud přehodnotil v rozporu se shora uvedenou zásadou volného hodnocení důkazů výsledky tohoto procesu proběhnuvšího v řízení před obecnými soudy. To, jak výše připomenuto, však Ústavnímu soudu nepřísluší. Stěžovatel svou interpretací odposlechů nepoukazuje na extrémní rozpor mezi jejich obsahem a skutkovým závěrem na jejich základě učiněným, toliko vytváří další alternativu výkladu jejich obsahu. Alternativa, k níž se přiklonil krajský soud, je přitom nepochybně v mezích zásad elementární logiky a je i odpovídajícím způsobem odůvodněna, a nachází se tedy i v mezích zásady volného hodnocení důkazů. Na to ostatně poukázal již vrchní soud v napadeném usnesení (viz jeho bod 66.).
35. Stěžovatel vposledku opomíjí, že s jeho námitkou zaplacení spotřební daně V. V. se vrchní soud řádně vypořádal tak, že správce daně vycházel ze skutečností známých v době páchání prvního předmětného skutku, přičemž celkové pozadí trestné činnosti vyšlo najevo až později, a tedy zaplacení spotřební daně svědkem V. nijak nevylučuje závěr o zkrácení daně stěžovatelem a jeho spoluobviněnými (srov. bod 65. usnesení vrchního soudu). Takový závěr, proti němuž stěžovatel žádnou kvalifikovanou polemiku nepostavil, Ústavní soud považuje za logický a racionálně akceptovatelný, neboť úmysl vyhnout se placení spotřební daně za podmínek §240 trestního zákoníku není nijak narušen tím, že jiná osoba daň zaplatí. Trestnost tohoto činu by pak mohla zaniknout toliko za podmínek účinné lítosti dle §33 trestního zákoníku, jejichž splnění se však stěžovatel nedovolává a ani pro ně nenabízí žádná relevantní tvrzení.
36. Konečně ani námitka 6) nemohla na rozhodnutí Ústavního soudu ničeho změnit. Obecné soudy vyložily v souladu s judikaturou i odbornou literaturou (na něž odkazoval i sám stěžovatel), proč v nynější věci znak "organizovaná skupina působící ve více státech" byl naplněn (srov. zejména bod 88. rozsudku krajského soudu). Jelikož předmětné skutky měly spočívat a podle závěrů obecných soudů i spočívaly v tom, že minerální oleje zakoupené v zahraničí byly dovezeny do skladu v Rakouské republice a následně utajeně převezeny zpět do České republiky, kde byly dále prodány, je mezinárodní přesah alespoň na dva státy (Česká republika a Rakouská republika), což pro naplnění sporného znaku postačuje, nabíledni. Tato stěžovatelova námitka tak vychází z jiného skutkového stavu, než jaký vzaly za prokázaný obecné soudy, jímž je však vázán i Ústavní soud.
37. Námitka stěžovatele, že k dokonání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 trestního zákoníku dochází až na území České republiky, postrádá jakoukoliv logiku, neboť znak "organizovaná skupina působící ve více státech" se nijak neomezuje toliko na působení této skupiny při dokonání trestného činu, ale na jakékoliv její působení v průběhu jeho spáchání v nejširším slova smyslu.
38. Vytýká-li pak stěžovatel obecným soudům, že neobjasnily způsob, jakým přesně se měl obohatit, pak Ústavní soud připomíná, že znakem žádné ze skutkových podstat dle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) ani odst. 3 písm. b) trestního zákoníku není obohacení se pachatele. Na závěru o vině stěžovatele tak skutkové okolnosti obohacení se (kdo, o kolik a jakým způsobem) nemohou ničeho změnit. Stejná konkluze platí ohledně zjištění konkrétního mechanismu, jakým mělo dojít k ponechání si příslušných částek, které byly předmětem zdanění a které podléhaly povinnosti daňového oznámení, neboť ani tento mechanismus neměl na vinu stěžovatele žádný vliv. Podstatné z tohoto hlediska bylo pouze to, že bylo prokázáno, že ke zkrácení daně došlo.
V. Závěr
39. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízení, které předcházelo jejich vydání, žádnou stěžovatelem vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelem neuvedenou, rozhodl bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2021
David Uhlíř v. r.
předseda senátu