ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.1193.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 1193/2021-1980
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2021 o dovolání, které podal obviněný L. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 5 To 4/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 6/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněný L. P. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 34 T 6/2018, uznán vinným v bodě 1. zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a v bodě 2. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě způsobené škody poškozenému R. B. částku ve výši 59 000 000 Kč a poškozenému M. O. částku ve výši 3 930 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený M. O. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný L. P. i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Vrchní soud v Olomouci o těchto odvoláních rozhodl rozsudkem ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 5 To 4/2020, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem 1., ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému R. B. Podle §259 odst. 3 tr. řádu byl obviněný za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 2. nedotčen, odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu obviněnému podmíněně odložen na zkušební dob v trvání 5 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku soud obviněnému uložil povinnost, aby podle svých sil ve zkušební době nahradil škodu způsobenou poškozenému M. O. Odvolání státního zástupce bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto. Podle §259 odst. 1 tr. řádu byla ve zbývající části (ohledně skutku pod bodem 1. výroku napadeného rozsudku) věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
3. Skutku pod bodem 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně se obviněný ve stručnosti dopustil tím, že dne 17. 10. 2014 v Ostravě, v úmyslu neoprávněně se obohatit, ačkoli věděl, že nebude schopen poskytnuté finanční prostředky vrátit v dohodnuté lhůtě, vylákal pro účely svého soukromého investování na finančních trzích na základě smlouvy o investiční půjčce ze dne 17. 10. 2014 od poškozeného M. O. finanční částku ve výši 4 000 000 Kč, kterou se zavázal splatit ve lhůtě do 17. 10. 2015, přičemž k zajištění pohledávky věřitele vystavil tentýž den několik směnek vlastních splatných v rozpětí jednoho až dvou roků, avšak žádné finanční prostředky ve stanovené lhůtě ani po jejím uplynutí nevrátil, čímž způsobil poškozenému M. O. majetkovou škodu ve výši 4 000 000 Kč.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný L. P. podal proti rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle obviněného nelze z provedeného dokazování učinit závěry, k nimž oba soudy dospěly, v čemž spatřuje nesprávné právní posouzení skutku.
5. Obviněný odmítl závěr soudů, podle nichž by uvedl poškozeného M. O. v omyl ohledně způsobu investování částky 4 000 000 Kč. Získané finanční prostředky použil na vysoce rizikové obchody s měnou, realizované prostřednictvím brokerské firmy IronFX, která ani nákup akcií neumožňovala. Obviněný citoval úvahy odvolacího soudu v bodě 15. napadeného rozsudku, z nichž vyplývá, že M. O. byl obviněným podveden, pokud jde o použití poskytnutých peněžních prostředků, neboť se poškozený domníval, že obviněný je použije na nákup akcií většího počtu obchodních společností, jak slíbil, ve skutečnosti je investoval v derivátových obchodech, k nimž by poškozený nikdy obviněnému peníze nepředal. Obviněný namítl, že soudy vyšly z výpovědi poškozeného a jeho otce, pominuly skutečnost, že ve smlouvě o investiční půjčce nebyl účel půjčky nijak určen, přitom uzavřením této smlouvy pozbyly právní relevance veškerá předchozí ujednání smluvních stran. Pouze tato smlouva založila právní vztahy mezi obviněným a poškozeným a účel poskytnutí těchto peněžních prostředků v ní nebyl uveden. Bylo proto nepodstatné, k jakému účelu peníze použije, jisté je, že zakoupení akcií ze smlouvy o investiční půjčce nevyplýval.
6. Obviněný dále poukázal na skutečnost, že poškozený a jeho otec jsou k účelové výpovědi motivováni snahou dosáhnout náhrady škody. Sám poškozený ve své výpovědi připustil, že hovořili i o možnosti využití půjčky k investicím prostřednictvím brokerské firmy IronFX, přičemž pro tuto společnost poškozený podepsal i otevření účtu, který měl obviněný spravovat. Z těchto tvrzení poškozeného tedy obviněný dovodil, že poškozený věděl o účelu, k němuž budou peníze použity. Nedošlo tedy k uvedení poškozeného v omyl, neboť ten ani nerozlišoval mezi pojmy „nákup akcií“, „obchodování na burze“ a „derivátní obchody“, které zevšeobecňoval pod pojmem „nákup akcií“. Podle obviněného nedošlo k uvedení poškozeného a jeho otce v omyl a soudy dovozený podvodný úmysl neodpovídá výsledkům provedeného dokazování. Obviněný rovněž zdůraznil, že při obchodech u obchodní společnosti IronFX si vedl dobře, dosahoval zisku, docházelo ke zhodnocení poskytnutých peněžních prostředků, k nimž se však následně pro podvodné jednání brokerské společnosti nemohl dostat. Tento závěr o nepoctivém podnikání této obchodní společnosti potvrdil i svědek L. P.
7. Ohledně převodu částky 300 000 Kč R. B. na částečnou úhradu dluhu, obviněný namítl, že ve vztahu k peněžním prostředkům, které mu měl předat R. B., nebyl podvodný úmysl prokázán, o čemž svědčí kasační výrok rozsudku odvolacího soudu ohledně skutku pod bodem 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně. V tomto směru je nutno respektovat princip presumpce neviny, a to i s vědomím důvodů, pro které tak odvolací soud učinil. S vědomím této skutečnosti nelze podle obviněného argumentovat jeho motivací zlepšit si penězi od M. O. svou nepříznivou finanční situaci, neboť ta byla dovozena z předchozího dluhu vůči R. B., který však byl rozhodnutím odvolacího soudu zpochybněn. Pokud částku 300 000 Kč poukázal R. B. za situace, kdy účel využití peněz nebyl ve smlouvě o investiční půjčce uveden, nejednal v rozporu s touto smlouvou. Z žádného důkazu podle obviněného ani nevyplynulo, že by v době poskytnutí půjčky M. O. věděl, že takto půjčené peníze nebude schopen vrátit v dohodnutém termínu.
8. Dále obviněný uplatnil i námitku ultima ratio s tím, že spor mezi ním a poškozeným je založen na smlouvě o investiční půjčce, která nebyla účelově vázána, měl být proto řešen prostředky civilního práva, zejména když poškozený o použití těchto prostředků při obchodování prostřednictvím brokerské společnosti IronFX věděl.
9. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 5 To 4/2020, a to ve výrocích pod body II. a V., a aby přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání
10. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která připomněla, že Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí, která by měla přezkoumávat všechna rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně a správnost a úplnost jejich skutkových zjištění. Nejvyšší soud není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, pokud sám důkazy neprováděl, jeho zásah je možný pouze v případě extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry. Ačkoliv dovolatel učinil takový extrémní nesoulad předmětem svého dovolání, ve skutečnosti pouze zpochybnil způsob, jakým se nalézací soud vypořádal s jeho obhajobou a jaké skutkové závěry soudy obou stupňů přijaly za prokázané.
11. V této souvislosti státní zástupkyně odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele. Toto právo pouze zajišťuje konání spravedlivého soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Námitky obviněného v tomto směru neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu pro jejich výlučně skutkovou povahu.
12. Státní zástupkyně zdůraznila, že smlouvu o investiční půjčce ze dne 17. 10. 2014 koncipoval sám obviněný, je tedy logické, že rozpor mezi názvem smlouvy a jejím obsahem mu musel být zřejmý, a to i z hlediska otázky shody projevu vůle obou smluvních stran se zněním smlouvy, která se navíc opírala o již neplatnou právní úpravu v době uzavření smlouvy. Ve vztahu k bodu IX. smlouvy, podle něhož pozbývaly právní relevance veškerá předchozí ujednání smluvních stran učiněná ať již ústní či písemnou smlouvou, namítla, že poškozený zjevně nedomyslel účel tohoto ustanovení, který měl posloužit k negaci veškerých dohod mezi smluvními stranami, přičemž právě tato okolnost závěru, který soudy ve věci učinily, jen nasvědčuje. Ani toto ustanovení smlouvy pak nesvědčí pro závěr učiněný dovolatelem, že s půjčenými penězi mohl nakládat libovolně, soudy v tomto směru nemohly přehlédnout neurčitost obsahu uzavřené smlouvy, správně přihlížely k tomu, co uzavření smlouvy předcházelo. V tomto směru vycházely z výpovědi poškozeného a jeho otce, pokud jde o účel, v souvislosti s nímž k půjčce došlo. Soudy správně dovodily podvodný úmysl na straně obviněného od samého počátku z následného chování poškozeného poté, co mu peníze nebyly vráceny a co zjistil, k jakému účelu byly obviněným skutečně použity. Námitky obviněného o jednání společnosti IronFX, pro které nemohl peníze vrátit, postrádají právní relevanci, neboť se týkají až období po dokonání trestného činu podvodu.
13. Pokud obviněný zpochybňoval závěr soudů nižších stupňů o své špatné finanční situaci, státní zástupkyně poukázala na závěry odvolacího soudu, který ani při částečném zrušení výroku o vině pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k poškozenému R. B. nezpochybnil podvodný úmysl obviněného nejméně ve vztahu k částce 6 200 000 Kč. Ostatně i skutečnost, že 300 000 Kč z peněz poskytnutých M. O. použil obviněný k úhradě závazku vůči R. B. potvrzuje názor soudů o nedobré finanční situaci obviněného. Pokud jde o námitku, v níž se obviněný domáhá subsidiarity trestní represe a zásady ultima ratio, poukázala státní zástupkyně na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
14. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného L. P. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil navrhované i případné jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
15. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
16. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale pouze z těch, které jsou taxativně vymezeny v ustanovení §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Současně je nezbytné, aby dovolatel uplatnil takové konkrétní námitky, které skutečně odpovídají dovolacímu důvodu či důvodům, které označil. Nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání tvrzen, je třeba, aby konkrétní námitky takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
17. Obviněný opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a tento dovolací důvod může být úspěšně uplatněn tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví, avšak na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a který vyplývá z provedeného dokazování. Naplnění tohoto dovolacího důvodu lze shledat tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy prvního a druhého stupně, nebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Prostřednictvím tohoto důvodu dovolání však nelze vytýkat vady procesního charakteru, jichž se měly soudy nižších stupňů dopustit při hodnocení provedených důkazů, ani vady týkající se rozsahu, v němž bylo dokazování provedeno.
18. Případy tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým zjištěním soudů, obsahem provedeného dokazování a právním posouzením skutku, jsou výjimečně shledávány tehdy, pokud skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna apod. Rovněž může nastat v případech, v nichž soudy bezdůvodně neprovedly zásadní důkaz(y), které mohly mít význam pro rozhodnutí o podané obžalobě a dokazování proto neproběhlo v nezbytném rozsahu pro náležité objasnění žalovaného skutku. Extrémní nesoulad ve shora uvedeném smyslu je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014).
b) K námitkám obviněného
19. Z dovolání obviněného je zřejmé, že jím uplatněné námitky jsou jen opakováním jeho dosavadní obhajoby, se kterou se soud prvního stupně i soud odvolací v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě a v souladu s principy formální logiky vypořádaly a přesvědčivě vysvětlily, na podkladě jakých provedených důkazů dospěly k závěru o vině obviněného.
20. Zásadní výhrada uplatněná obviněným v podaném dovolání spočívá v jeho nesouhlasu s vyhodnocením výsledků dokazování ve vztahu k jeho podvodnému úmyslu a k uvedení poškozeného M. O. v omyl ohledně účelu použití jím půjčených finančních prostředků. Obviněný tak odmítá skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, prosazuje vlastní závěr, podle něhož uvedené finanční prostředky neměly účelové určení. Jak je již výše uvedeno, Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovými zjištěními soudů, které ve věci rozhodovaly, pokud jejich závěry odpovídají provedenému dokazování a představují logický výsledek jejich hodnotících úvah. Soudy nižších stupňů zjištěný skutek vyplývá z provedených důkazních prostředků, které tyto soudy také hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu. Při tomto hodnocení se tyto soudy nedopustily žádné deformace v interpretaci obsahu hodnocených důkazů, ani se neopomenuly některým pro rozhodnutí významným důkazem zabývat. Rovněž rozsah provedeného dokazování odpovídá požadavkům ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu, ostatně ani obviněný žádný další návrh na doplnění dokazování neuplatnil.
21. Obviněný poukazoval zejména na smlouvu o investiční půjčce, ze které nevyplývalo, jakým způsobem měl peněžní prostředky použít. Soud prvního stupně však přesvědčivě vyložil, na podkladě jakých důkazů dospěl k opačnému závěru. V tomto směru vycházel zejména z výpovědí svědků M. O. a Z. O., kteří shodně uvedli, že písemná smlouva byla dílem obviněného a navazovala na jejich předchozí ústní jednání. Podle tvrzení těchto svědků měl obviněný nakoupit balík akcií různých společností, aby rozložil riziko takovéto investice. O vysoce rizikových derivátových obchodech obviněný nikdy nemluvil, oba odmítly, že by mu na takovéto obchodování poskytly peníze. Výpovědi obou svědků pak korespondovaly i s listinnými důkazy, tudíž tzv. extrémní rozpor mezi výsledky dokazování a skutkovým zjištěním soudů lze zjevně nalézt pouze mezi tvrzením obviněného a těmito dalšími ve věci provedenými důkazy. Nejde tak o situaci, v níž zejména Ústavní soud zasahuje do pravomocných rozhodnutí soudů, jak je vyloženo shora.
22. Nejvyšší soud opakovaně připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu jako odvolání. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 482/2002).
23. Nejvyšší soud tedy může shrnout, že obviněný učinil obsahem svých dovolacích námitek jen námitky skutkové povahy, které směřují proti učiněným skutkovým zjištěním a proti hodnocení důkazů soudy nižšího stupně. Učinil tak přesto, že takový charakter konkrétních námitek neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému z dalších v zákoně vyjmenovaných důvodů dovolání. Nejvyšší soud z obsahu trestního spisu ani z napadených rozhodnutí soudů nezjistil žádné vady, které by mohly svědčit o porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož dodržení neznamená, že soudy přijmou verzi skutkového stavu předloženou obviněným a že rozhodnou podle jeho představ. Přesvědčivé úvahy vyjádřené v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů mají svůj podklad ve výsledcích provedeného dokazování, nenesou stopy jakékoli deformace obsahu některého z důkazních prostředků, ani upřednostnění některé skupiny důkazů svědčících v neprospěch obviněného. Soudy se rovněž neopomněly vypořádat s obhajobou obviněného, přitom respektovaly zásady ústnosti (§2 odst. 11 tr. řádu), bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. řádu) stejně tak dodržely zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu). Rozhodně nelze dovodit, že by v posuzované věci obviněného L. P. došlo k situaci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními soudů a z nich vyvozenými právními závěry, které jsou obsaženy ve výroku o vině a v odůvodnění napadených rozhodnutí, ostatně ani sám obviněný nevysvětlil, v čem by tento rozpor měl konkrétně spočívat a z jakých skutečností jeho existenci dovodil (srov. souhrnně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V rámci hodnocení důkazů v posuzované trestní věci tak z uvedených důvodů nemohlo ani dojít k porušení procesní (nikoli hmotněprávní) zásady in dubio pro reo, která tvoří součást principu presumpce neviny.
24. Ohledně použití zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku a s ní vyplývajícího principu „ultima ratio“, je nutno připomenout výklad, který byl přijat ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. V souladu se zakotvením formálního pojetí trestného činu v trestním zákoníku účinném od 1. 1. 2010 zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je nutno vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Pouze ve zcela výjimečných případech, pokud veškeré okolnosti spáchání činu neodpovídají běžně se vyskytujícím případům stejné povahy, je možné za použití zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio dovodit odpovědnost pachatele mimo rámec trestního řízení podle jiného právního předpisu. Také v tomto smyslu se soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly s pravidly vyplývajícími z uvedené zásady subsidiarity trestní represe, správně vyhodnotily, že v posuzované věci nejde o natolik výjimečný případ podvodného jednání, k jehož postihu by postačovalo využít jen prostředky civilního práva a důvodně shledaly za nezbytné vyvodit trestní odpovědnost obviněného za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
25. Závěrem je proto možné shrnout, že soudy obou stupňů se posuzovanou trestní věcí dostatečně zabývaly, nerozhodovaly za stavu důkazní nouze, provedly v potřebném rozsahu dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se soud druhého stupně ve vztahu k bodu 2. výroku o vině bez výhrad ztotožnil. Rozhodně nelze v těchto rozhodnutích spatřovat nesprávnost jen proto, že výsledek trestního řízení neodpovídá přání a představě obviněného, který zpochybňování právních závěrů o naplnění skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku po objektivní i subjektivní stránce založil na jiných skutkových okolnostech, než k jakým dospěly oba rozhodující soudy.
V. Závěrečné shrnutí
26. Lze tak uzavřít, že výhrady obviněného, které podřadil dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vůbec nebyly způsobilé zvolený důvod dovolání naplnit a obsahově mu neodpovídaly. Sám obviněný ani v dovolání nevytkl konkrétní vadu v použití ustanovení hmotného práva, ve skutečnosti šlo jen o nesouhlas obviněného s tím, jak soud prvního stupně hodnotil jednotlivé důkazy a k jakým skutkovým závěrům na jejich základě dospěl, resp. soudu druhého stupně vytýkal, že akceptoval závěry soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného L. P. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. O dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký