ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.1298.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 1298/2021-292
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 12. 2021 o dovolání, které podal obviněný D. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, s adresou pro doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. 31 To 237/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 116/2020, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. 31 To 237/2021, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 4 T 116/2020.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Liberci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 4 T 116/2020, byl obviněný D. D. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému M. P., nar. XY, nemajetkovou újmu ve výši 70 147 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený M. P. odkázán se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Obviněný se těchto trestných činů podle uvedeného rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tak, že dne 23. 6. 2019 v době kolem 18:30 hodin v XY před bytovým komplexem na XY jako strážník Městské policie XY v rozporu s §18 odst. 4 a 5 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „ZOP“), při provádění služebního zákroku s použitím donucovacích prostředků v součinnosti s dalšími dvěma strážníky ve snaze překonat odpor poškozeného M. P., nar. XY, který se služebnímu zákroku a donucovacím prostředkům aktivně bránil, poškozeného, jenž v té době ležel na břiše, ruce měl spoutané za zády a trup a nohy mu drželi další dva strážníci, zaklekl tak, že kolenem stlačil střední intenzitou poškozenému krk a takto setrval po nikoliv zcela krátkou dobu v rozmezí desítek sekund až několika minut, čímž mu způsobil selhání oběhu se zástavou dechu, s nutností kardiopulmonální resuscitace a následné intenzivní léčby na oddělení ARO, respektive JIP Krajské nemocnice XY, s bezprostředním ohrožením života selháním dechových a oběhových funkcí organismu.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. 31 To 237/2021, tak, že jej podle §256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání obviněného D. D.
4. Obviněný podal proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a návrh na odklad výkonu napadeného rozhodnutí.
5. Podle názoru obviněného jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná. Rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný ve svém dovolání brojil proti právní kvalifikaci skutku jako (zvlášť závažného) zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť nesouhlasil se závěrem, že byl naplněn znak zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ač mohlo jít nejvýše o vědomou nedbalost podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Soud prvního stupně podle obviněného dostatečně nepřihlédl ke konkrétním skutkovým okolnostem případu, které vylučovaly jeho úmyslné zavinění, zejména že obviněný jako strážník městské policie spolu s kolegy při služebním zákroku překonával aktivní odpor poškozeného, který disponoval fyzickou převahou a značnou silou a vlivem požitého alkoholu a marihuany měl podstatně snížený práh bolesti a velkou sílu. Vytkl, že soudy nižších stupňů nevzaly v úvahu, že obviněný útok primárně nesměřoval vůči krku poškozeného, avšak právě v důsledku trvajícího odporu poškozeného mu noha na krk obviněného sklouzla, nezohlednily, nakolik ke zdravotnímu kolapsu poškozeného přispělo, že byl pod vlivem alkoholu a drog, tedy zda by bez intoxikace poškozeného nastal jiný následek. Nezohlednily ani to, že v případě užití mírnějších donucovacích prostředků to byl naopak poškozený, kdo byl způsobilý přivodit strážníkům těžkou újmu na zdraví. Donucovací prostředky jsou používány pouze v případě, že mírnější opatření nepostačují a jejich použití je odůvodněno jednáním osoby, která klade odpor. Obviněný vyjádřil své subjektivní přesvědčení o nerizikovosti služebního zákroku pro zdraví poškozeného. Obviněný spoléhal na to, že jednal správně a že chvilkové sklouznutí na krk poškozeného mu nezpůsobí těžkou újmu na zdraví. Nepřiměřené zakleknutí krku bylo způsobeno přetrvávajícím odporem, tedy pouze jednáním poškozeného. Pokud poškozený svým protiprávním jednáním fakticky způsobil nepřiměřenost užití donucovacího prostředku, nemohla být tato skutečnost kladena za vinu obviněnému. Poukázal na fakt, že mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí je velmi úzká a nepřesná hranice. Rozdíl je v kvalitě volní složky, která je u nepřímého úmyslu vyjádřena srozuměním, zatímco u vědomé nedbalosti absentuje.
6. Obviněný se tedy domáhal změny právní kvalifikace skutku na „způsobení těžké újmy na zdraví z nedbalosti“, čímž zřejmě mínil přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 tr. zákoníku. Nedbalostní zavinění není u trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby možné, proto jej nebylo možno tímto přečinem vůbec uznat vinným. Celý zákrok byl pro něj obtížný, neboť neměl zkušenosti s tak intenzivním odporem. Soudy se nijak nezabývaly ani tím, zda nejednal ve skutkovém omylu, když jednal v dobré víře, že zákrok prováděl správně, ačkoliv tomu tak nebylo. V okamžiku, když to zjistil, ihned reagoval a poskytl poškozenému první pomoc. Podle jeho názoru si obviněný tím, že kladl odpor, de facto způsobil těžké ublížení na zdraví svým jednáním. V tomto směru odkázal na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5661/2015. Obviněný vyjádřil také svůj nesouhlas s výrokem o náhradě škody, neboť byl přesvědčen, že se soud opomněl zabývat spoluzaviněním poškozeného na způsobení těžké újmy na zdraví, resp. vzniku nemajetkové újmy, újma na zdraví byla vyvolána výlučně trestným činem poškozeného a především jeho aktivním a agresivním kladením odporu.
7. Na závěr obviněný navrhl odklad výkonu napadeného rozhodnutí, neboť reálně hrozí, že poškozený proti němu zahájí exekuci za účelem vymožení plnění přiznaného pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně v této věci. Uvedl, že mu hrozí závažná újma, pokud proti němu bude exekuce zahájena. Nakonec obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání obviněného a replika
8. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce po rekapitulaci dovolání obviněného shrnul, že obviněný především zpochybnil formu zavinění vztahující se k jeho vlastnímu postupu a způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému.
9. Státní zástupce obviněného upozornil, že není pravdou, že by v trestním zákoníku nebyla obsažena nedbalostní varianta zneužití pravomoci úřední osoby, jak se domníval, ta je obsažena hned v následujícím ustanovení §330 tr. zákoníku o trestném činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti. Tato námitka však úzce souvisí se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů ohledně mechanismu vzniku zranění poškozeného. Státní zástupce souhlasil, že obviněný byl osobou, která v rámci plnění služebních povinností strážníka městské policie prováděla vůči poškozenému inkriminovaný zákrok. Zatímco obviněný tvrdil, že zákrok primárně nesměřoval vůči krku poškozeného, nýbrž vůči jiným částem těla, a noha mu na krk poškozeného na velice krátkou dobu pouze sklouzla, soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný nohou cíleně tlačil na krk poškozeného v rozmezí desítek sekund až několika minut. Tento závěr soud učinil zejména na základě výpovědí svědků, především svědkyně B. K. Skutková zjištění ale Nejvyšší soud v dovolacím řízení zásadně nepřezkoumává, neboť nespadají do vyjmenovaných zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu. Soud prvního stupně se důkazům obsáhle věnoval v bodě 22. a následujících odůvodnění svého rozsudku, logicky a srozumitelně je vyhodnotil a učinil na jejich základě náležité závěry i ohledně formy zavinění. Obviněný sice způsobit škodlivý následek přímo nechtěl, ale pro případ, že se tak stane, byl s takovou možností srozuměn, smířen ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. S touto úvahou se následně ztotožnil i odvolací soud v bodě 16. odůvodnění svého usnesení.
10. Na základě výše řečeného státní zástupce odmítl námitku, že by rozhodnutí soudů nižších stupňů byla zatížena vadou, která by měla za následek nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Takovou vadu zejména nemůže zakládat pouhý nesouhlas obviněného s tím, jak soudy vyhodnotily provedené důkazy. Prokázaný skutkový stav podle názoru státního zástupce plně odůvodňuje subsumpci pod skutkové podstaty souběžně spáchaných trestných činů podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání D. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
11. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který se k němu do konání neveřejného zasedání o dovolání nevyjádřil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
13. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
14. Obviněný D. D. uplatnil ve svém dovolání důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pro který je možno dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K vlastním námitkám obviněného
15. Obviněný svým dovoláním napadl usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný namítl, že odvolací soud se řádně nevypořádal s uplatněnými námitkami v jeho odvolání a vytkl odvolacímu soudu, že v jeho trestní věci nelze dovodit zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku u obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným, jednal nejvýše z vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tím v zásadě zopakoval svou dřívější a konzistentní obhajobu uváděnou před soudy nižších stupňů, kterou založil na tom, že nejednal s úmyslem někomu ublížit na zdraví či dokonce mu způsobit těžkou újmu na zdraví.
16. Nejprve je třeba předeslat, že obviněný byl uznán vinným dvěma trestnými činy spáchanými v jednočinném souběhu, a sice zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Oba dva trestné činy jsou ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku úmyslnými trestnými činy, ustanovení §145 odst. 1 tr. zákoníku výslovně formu zavinění uvádí („úmyslně“), v případě ustanovení §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je třeba požadavek na úmyslnou formu zavinění dovodit z §13 odst. 2 tr. zákoníku, nadto toto ustanovení ještě žádá úmysl přesahující objektivní stránku skutkové podstaty (někdy tzv. druhý, zvláštní úmysl, obmysl či tzv. dolus coloratus) zaměřený na způsobení jinému škody nebo jiné závažné újmy anebo opatření sobě nebo jinému neoprávněného prospěchu. V obou případech se plně uplatní ustanovení §15 tr. zákoníku, v němž se rozlišuje úmysl přímý a nepřímý, toto ustanovení se uplatní i ve vztahu ke shora uvedenému tzv. druhému úmyslu v případě §329 odst. 1 tr. zákoníku, který může mít též formu nepřímého úmyslu – viz k tomu rozhodnutí č. 1/2020 Sb. rozh. tr.
17. Obecně lze dále uvést, že trestný čin je podle §15 odst. 1 tr. zákoníku spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (přímý úmysl), nebo b) věděl, že svým jednáním může způsobit takové porušení nebo ohrožení, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (nepřímý úmysl). Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Další formou zavinění je nedbalost. Podle §16 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (vědomá nedbalost, jíž se dovolával obviněný), nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá).
18. Zavinění se obecně musí vztahovat na všechny objektivně-deskriptivní znaky daného trestného činu, především tedy na jednání uvedené v příslušném ustanovení (zde jednání, jímž je způsobována těžká újma na zdraví, resp. výkon pravomoci úřední osoby způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu), následek (v podobě porušení zájmu společnosti na ochraně zdraví, resp. na řádném výkonu pravomoci úředních osob) a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem, resp. na účinek (v podobě těžké újmy na zdraví jinému) a příčinnou souvislost mezi jednáním a účinkem.
19. Ve vztahu k zavinění a odlišení jejich forem lze také obecně uvést, že zavinění je postaveno na dvou složkách, a sice složce vědění a složce vůle (jak ostatně vyplývá ze shora uvedených zákonných definic forem zavinění). Úmysl se od nedbalosti odlišuje tím, že je postaven i na složce vůle, která u nedbalosti absentuje. Vůle přitom může mít podobu chtění nebo srozumění, vždy se tím ovšem vyjadřuje kladné stanovisko pachatele k možnému prvku (znaku skutkové podstaty), při nulové vůli nemůže být dán úmysl, může jít nanejvýše o nedbalost. Při kombinaci obou kritérií lze uvažovat o následujícím schématu. Při vědomí nutnosti určitého důsledku lze uvažovat jen o úmyslu přímém, neboť ví-li pachatel, že určité jednání povede nezbytně k určitému následku, nemůže se zároveň bránit tím, že takový důsledek nechtěl (srov. například Solnař, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, str. 222; Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář §1 – 139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221). Pokud pachatel ví pouze o možnosti, že určitý následek může nastat, přicházejí v úvahu vlastně tři různé formy zavinění s ohledem na vůli pachatele – chce-li současně takový následek, jde o úmysl přímý, nechce-li jej, ale je s ním srozuměn, jde o úmysl nepřímý, není-li s ním ani srozuměn, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nenastane, jde o vědomou nedbalost. Srozuměním se rozumí (aktivní) volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantnímu pro trestní právo způsobem uvedeným v trestním zákoně. Na takové srozumění se zpravidla usuzuje z toho, že pachatel nepočítá s žádnou konkrétní skutečností, jež by mohla zabránit následku, který pachatel považuje v době jednání za vážně možný. Definice ustanovení §15 odst. 2 tr. zákoníku přitom má pomoci zejména při řešení případů lhostejnosti pachatele ve vztahu k následku. Připomenout vedle dostupných komentářů a učebnic (např. Šámal, P., a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, zejména str. 222-223) je možno i známý článek Dolenského ( Dolenský, A. Eventuální úmysl aneb případ slečny ze střelnice. Právní rozhledy, č. 2/1998, str. 55 a násl.). K přehledu jednotlivých v úvahu přicházejících teorií odlišení nepřímého úmyslu od vědomé nedbalosti srov. též Říha, J. Tabulky a schémata z obecné části trestního práva hmotného. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 62 - takovým v německé právní oblasti nejrozšířenějším přístupem, který byl ve svém důsledku i inspirací pro rakouský §5 odst. 1 rakouského trestního zákoníku a tím i pro český §15 odst. 2 tr. zákoníku, je na jedné z teorií vůle založený přístup, že úmyslně jedná i ten, kdo bere nebezpečí způsobení následku za vážně možné a pro ten případ je s ním vyrovnán / smířen (přesto jedná – např. Jescheck, Stratenwerth a další), jiní považují za potřebné, aby i v takových případech pachatel následek schvaloval (Např. Maurach, Zipf, Baumann, Weber, Mitsch a další). Jednotlivé složky zavinění (vědomostní a volní) přitom nelze zaměňovat, vzájemně nahrazovat, třebaže jsou vzájemně propojené a podmíněné, neboť složka vědomostní je podmínkou složky volní (která bez prvně uvedené nemůže být naplněna). Odlišením vědomé nedbalosti a nepřímého úmyslu je nesnadné, opakovaně se této otázce věnuje ve své rozhodovací praxi i Nejvyšší soud (srov. z poslední doby například rozhodnutí č. 3, 14 a 23/2018, č. 30/2019, č. 1/2020 Sb. rozh. tr., z nepublikované judikatury se zevrubným výkladem k odlišení nepřímého úmyslu a vědomé nedbalosti ve vztahu k následku zvláště srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015, zejména body 29. až 32. jeho odůvodnění).
20. Je také třeba připomenout, že posouzení otázky zavinění je v praxi velmi obtížné, protože jde o tzv. vnitřní stránku činu, na niž lze usuzovat primárně ze stanoviska samotného pachatele, který ji vyjeví (např. obviněný v rámci své výpovědi v trestním řízení ji detailně popíše a není důvodu takové jeho vyjádření zpochybňovat), případně lze na ni usuzovat z objektivního průběhu činu, což je právě typické v trestních věcech, v nichž stanovisko obviněného k této otázce zcela absentuje anebo je sice k dispozici, avšak soud mu neuvěří. V každém případě ale je třeba posouzení založit na náležitých skutkových zjištěních ve vztahu k oběma složkám, na nichž je zavinění založeno, nemůže ale být presumováno, jak vyplývá z ustálené a bohaté judikatury obecných soudů i Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98, publikovaný ve sv. 11 pod č. 54/1998 na str. 43 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu – dále ve zkratce jen „SbNU“, popř. nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 787/13, publikovaný ve sv. 73 pod č. 116/2014 na s. 801 SbNU). V případech brachiálního násilí a trestných činů proti životu a zdraví lze odkázat i na další judikaturu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 3 Tdo 696/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 188/2017). Zejména v případě sporu o formě zavinění je třeba této otázce věnovat náležitou pozornost, zaměřit na ni dokazování a přísně vycházet z principu in dubio pro reo , není-li nade vší pochybnost (bez důvodných, rozumných pochybností – „beyond a reasonable doubt“) prokázáno naplnění obou složek zavinění v zákonem požadované formě.
21. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je sice patrné, že si těchto obecných východisek byly vědomy a otázce zavinění věnovaly pozornost, přesto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jejich posouzení v daném případě není správné, že nebyly učiněny takové skutkové závěry, které by bylo možno pod shora zmíněné složky, na nichž je založen nepřímý úmysl, podřadit. Z odůvodnění jejich rozhodnutí se totiž zdá, že jde mnohem spíše o předpoklad (presumpci) soudů nižších stupňů o existenci těchto složek, o jistou projekci jejich vlastního smýšlení ex post na situaci v době činu, než zjištění vnitřních prožitků obviněného v době činu, který je mu kladen za vinu. Tak soud prvního stupně na jedné straně sice uzavíral, že obviněný podle přesvědčení svého i svých kolegů postupoval v souladu s předpisy, nijak nevybočil z technik nacvičovaných při výcviku a zmiňovaných při školeních, že šlo o zákrok specifický a náročný s ohledem na setrvalý odpor poškozeného ovlivněného návykovými látkami, že takto náročný zákrok obviněný do té doby neabsolvoval, pro což i nadřízení obviněného jej vyhodnotili jako adekvátní a oprávněný (viz zejména bod 30. a 31. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Na stranu druhou soud prvního stupně vycházel z toho, že obviněný klečel na krku poškozeného po delší dobu (nejméně desítek sekund), vědomě tak působil proti krku poškozeného, v oblasti užití donucovacích prostředků byl opakovaně proškolován, „musel tedy být proškolen i co do možných negativních následků užití donucovacích prostředků či jejich nepřiměřeného užití“, nadto i „člověk se základním vzděláním dobře ví, že krk je velmi citlivá část lidského těla, nepříliš chráněná“, „jsou v ní umístěny tkáně a orgány, které zabezpečují základní životní funkce, mimo jiné cévy, nervy, hrtan a průdušnice“, přesto obviněný proti této části těla působil „nikoliv zanedbatelnou silou po nikoliv zanedbatelnou dobu“. Z toho soud prvního stupně dovodil, že obviněný věděl, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu chráněného trestním zákonem (zdraví poškozeného), a s takovou možností byl srozuměn, respektive smířen, žádné důvody, pro které obžalovaný mohl spoléhat, že daný zájem neporuší, soud neshledal (viz bod 34. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Na tuto argumentaci pak soud prvního stupně navázal ještě v bodě 35. odůvodnění svého rozsudku, v němž zmíněné závěry promítl a prohloubil při úvahách o naplnění znaků trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Zde soud doplnil, že užitá technika byla sice způsobilá dosáhnout zamýšleného legálního cíle, nicméně nebyla nezbytně nutná k překonání odporu poškozeného, k čemuž měla stačit fixace zakleknutí v oblasti ramen a lopatek, nikoliv krku. Soud druhého stupně zcela souhlasil s rozhodnutím soudu prvního stupně a jeho argumentaci podpořil.
22. Nejvyšší soud má za to, že se do hodnocení uvedeného případu soudy nižších stupňů mohou do značné míry promítat i všeobecné nálady a diskuze ve společnosti o adekvátnosti některých postupů policistů (či strážníků) vůči osobám zadržovaným, konkrétně pak právě ve spojitosti s problematickým inkriminovaným tzv. zakleknutím v oblasti krku. Je ovšem třeba připomenout, že všeobecná velmi medializovaná vlna odporu proti takovýmto technikám, případně přinejmenším jejich zpochybnění, se celosvětově i u nás vzedmula až po činu obviněného (ze dne 23. 6. 2019), který je mu v této věci kladen za vinu, neboť byla vyvolána jinými v mediálním prostoru známými případy. Šlo zejména o celosvětově známý případ smrti Afroameričana G. F., který zemřel po tzv. zakleknutí při policejním zákroku dne 25. 5. 2020, k němuž byl přirovnáván v České republice případ úmrtí Roma S. T. v XY dne 19. 6. 2021, což vedlo ve společnosti k vyvolání potřebné debaty o adekvátních způsobech zajištění nebezpečných osob, zejména pak o připuštění či zapovězení možnosti tzv. zakleknutí osoby v oblasti krku. Je ale třeba připomenout, že taková známá a obsáhlá veřejná diskuze se nevedla před těmito událostmi, dokonce ale i po nich někteří policejní instruktoři v médiích takové zakleknutí na krk obhajovali, resp. představitelé státu necítili potřebu jakkoliv upravovat metodiku zajišťování nebezpečných osob (viz k tomu mnohé články z té doby dostupné on-line: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/teplice-policie-zakrok-zasah-nasili-smrt-umrti-zakleknuti-zakleknuty-muz_2106240500_ban ; https://zpravy.aktualne.cz/domaci/kleknuti-na-krk-je-to-ucinna-metoda-rika-policista-zakrok-se/r~cc5b1b2aaa3811eaa7deac1f6b220ee8/ ; https://www.novinky.cz/krimi/clanek/policiste-v-teplicich-zaklekli-agresivniho-narkomana-v-sanitce-zemrel-40363901 ; https://www.policie.cz/clanek/zverejnene-informace-2021-donucovaci-prostredky.aspx ; https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/teplice-zakrok-vysetrovani-policie-gibs_2106241520_piv ; https://www.novinky.cz/domaci/clanek/zakleknutim-zatylku-nelze-cloveka-udusit-tvrdi-instruktor-40364406 . Těmito debatami ale nemohl být nijak ovlivněn v době činu samotný obviněný, který zmíněnou donucovací techniku užil předtím, než se o ní v médiích hojně diskutovalo, naopak ovšem jimi mohly být ovlivněny osoby vypovídající v hlavním líčení v nyní projednávané věci, stejně tak si jich zřejmě byly vědomy i soudy, byť se tyto úvahy do odůvodnění jejich rozhodnutí nepromítly.
23. Nejvyšší soud má dále za to, že by obviněný vůbec nebyl trestně stíhán a nebylo by mu kladeno za vinu chybné provedení zákroku, ze kterého by mohla vzejít zjištěná újma poškozeného kvalifikovaná jako těžké ublížení na zdraví, kdyby tento výsledek služebního zákroku obviněného nenastal, byť by jinak i přesto bylo možno hovořit při pouhé této obměně skutkového děje při jinak stejných skutkových i právních závěrech soudů nižších stupňů též o trestněprávně relevantním jednání, které by se pak jen mělo posoudit jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví a dokonce stále jako dokonaný trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby. Tak by tomu bylo proto, že soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný úmyslně (byť nepřímo úmyslně) vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu o obecní policii a činil tak v úmyslu způsobit jinému těžkou újmu na zdraví (škoda či újma tak nemusí nastat, postačí, vztahuje-li se k ní úmysl). Je přitom z celého případu zcela zjevné, že obviněný po celou dobu svého zákroku jej chtěl provést v souladu s právními předpisy, že jej prováděl se svými třemi dalšími kolegy, z nichž ani jeden mu v takovém zákroku ani náznakem (slovem, činem či jinak) nebránil, protože všichni jej považovali za zcela správný, potřebný a prováděný zákonným způsobem. Kdyby tomu bylo tak, jak státní zástupce a soudy nižších stupňů uzavřely, měly by zřejmě být stíhány i tyto další osoby za svou trestnou součinnost na tvrzených trestných činech obviněného, a to buď pro jejich spolupachatelství, nebo minimálně pro pomoc k nim, a to nejméně ve formě opominutí zvláštní povinnosti konat (ve smyslu §112 tr. zákoníku) spočívající v povinnosti trestným činům zamezit podle §7 odst. 1 ZOP. Ostatně povinnost překazit trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku má každý, kdo se o jeho páchání hodnověrným způsobem dozví, jinak se dopustí trestného činu nepřekažení trestného činu podle §367 odst. 1 tr. zákoníku (což platí i pro všechny svědky tohoto činu).
24. Z celého zjištěného (objektivního) průběhu inkriminovaného činu je ovšem zcela zjevné, že obviněný vůbec žádnou újmu poškozenému způsobit nejen nechtěl, ale ani s ní nebyl srozuměn, neměl k ní vůbec kladné stanovisko, jak bylo rozvedeno shora v teoretickém rozboru, nejde ani o klasický případ pravé lhostejnosti, kdy by obviněnému bylo zcela lhostejné, zda poškozenému bude způsobena těžká újma na zdraví či nikoli. To je patrné i z toho, že v okamžiku, kdy poškozený upadl do bezvědomí, obviněný ihned na to reagoval a žádal o pomoc nedaleko místa činu se nacházející zdravotníky, kteří poškozeného i za pomoci strážníků kardiopulmonálně resuscitovali a odvrátili hrozící smrt (zjevně tak neprojevoval již v době činu kladné stanovisko k jakékoliv újmě na zdraví). Dokonce ale ani nebyla v požadované kvalitě naplněna vědomostní složka zavinění, jak o ní uvažovaly soudy nižších stupňů. Soudy vycházely z toho, že přece musí být každému jasné, že na krku jsou životně důležité tkáně a orgány, a proto si musel být obviněný vědom, že svým jednáním takový následek (vážné poškození zdraví intenzity těžké újmy na zdraví) může způsobit, přičemž nepočítal s žádnou okolností, proč by jej způsobit neměl. To ale vůbec neodpovídá provedeným důkazům a je jen dedukcí na základě vlastních představ soudů nižších stupňů. Naopak důkazy, jak též bylo naznačeno shora, vypovídají doposud o tom, že na způsobu vedení zákroku ze strany obviněného ani on a ani jeho kolegové neviděli nic nesprávného, že jej jako správný označili i jeho nadřízení, specifická a atmosférou doby zřejmě ovlivněná byla výpověď svědka L. Č., že je rozdíl mezi zakleknutím krku a za krk, nicméně je zřejmé, že takový způsob zajišťování osoby byl běžně instruktory v té době vyučován, a to i na policejních školách (jak vyplývá i ze shora uvedených článků s vyjádřeními instruktorů; je pak otázka, nakolik se skutečně v těch dobách lpělo a případně i dnes lpí na zmíněném dokonalém provedení, jak svědek naznačoval). Z dalších důkazů je ovšem patrné, že obviněný i jeho kolegové jen řešili, aby nezamezil přívodu vzduchu do plic poškozenému, což učinil a kontroloval. Jinými slovy se spoléhal na konkrétní okolnosti, aby neuškodil jakkoliv na zdraví poškozeného. Kromě toho obviněný zjevně vůbec nepočítal s eventualitou, že by mohlo dojít ke stlačení bloudivého nervu a v důsledku toho i ke kolapsu zadržovaného. Teprve v průběhu trestního řízení na základě znaleckého posudku MUDr. Radovana Havla totiž bylo zjištěno (pro obviněného i další značně překvapivě), že k náhlému kolapsu poškozeného se selháním krevního oběhu a zástavou dechu došlo nikoli v důsledku nedostatku kyslíku (tedy škrcení či rdoušení – což mimochodem bylo v některých pasážích rozhodnutí soudů nižších stupňů obviněnému též vytýkáno, ač zjištěnou příčinou kolapsového stavu bylo označeno něco jiného), ale v důsledku podráždění nervových pletení na boční ploše krku v oblasti bloudivého nervu (nervus vagus) s následným neuroreflexivním selháním oběhových funkcí těla poškozeného. Dokonce i zdravotníci přítomní a zasahující na místě samém takovou příčinu neodhalili a uváděli kolaps nejasné etiologie (s připuštěnou možností dušení). Ve své podstatě orgány doposud činné v trestním řízení zcela akceptovaly závěry znalce z oboru zdravotnictví, který považuje takový zákrok na krk za extrémně nebezpečný, dokonce byl podle některých svých vyjádření přesvědčen o absolutní neznalosti obviněného (a případně jeho nedostatečné edukaci) o nebezpečnosti zákroku a o vulnerabilitě (zranitelnosti) krčních orgánů, pokud uváděl, že užíval jen středního tlaku z důvodu obavy z poškození krční páteře, protože na krku jsou povrchněji uložené struktury, při jejichž zasažení může být dokonce ohrožen život – a to velké cévy a nervová zakončení.
25. Při shora uvedených závěrech soudů nižších stupňů je jen s podivem, že obviněnému kladly za vinu „jen“ úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví, pokud podle jejich přesvědčení měl obviněný vědět, že svých jednáním může způsobit selhání oběhu se zástavou dechu, tedy takový stav organismu s hlubokou poruchou vědomí, který je nutno řešit vysoce odborným zdravotnickým zásahem s nutností kardiopulmonální resuscitace s návaznou potřebou umělé plicní ventilace a intenzivní léčby na nemocničním oddělení ARO či JIP. Tedy podle jejich přesvědčení měl úmyslně způsobit vážný život ohrožující stav, který byl naštěstí odvrácen včasným a účinným zásahem zdravotníků. Lze si tak klást otázku, proč tedy při takové jejich konstrukci zavinění nebylo obviněnému kladeno za vinu, že se pokusil obviněnému úmyslně způsobit smrt, když vlastně měl poškozenému způsobit stav již blízký tzv. klinické smrti (ledaže by soudy nižších stupňů uvažovaly o zániku trestnosti pokusu trestného činu vraždy a trestnosti tzv. kvalifikovaného pokusu podle §21 odst. 5 tr. zákoníku, což však ve svých rozhodnutích nezmiňovaly). Jak ale již bylo naznačeno a jak vyplývá i z některých vyjádření znalce (který tím byl překvapen a rozhořčen), jde u obviněného mnohem spíše o neuvědomění si v době činu, že by stlačení krku po delší dobu mohlo vést k takovému výsledku (dokonce ani z ničeho nevyplývá, že by zvláště před takovým důsledkem takto provedeného zákroku s popsanou technikou byl obviněný někdy na nějakém školení varován – takové závěry jsou jen volnou úvahou soudů s jejich vnitřním přesvědčením, že to musí být každému zřejmé, aniž by však v daném konkrétním případě zjistili, že to bylo zřejmé i obviněnému – viz jejich formulace „musel si být vědom“ apod.).
26. Lze tak uzavřít, že z doposud provedených důkazů vůbec nevyplývá, že by si obviněný uvědomoval v době činu, že užitou technikou může stav, který posléze ve skutečnosti nastal, způsobit. Naopak se zdá být jednoznačně prokázané, že obviněný po celou dobu svého zákroku jej chtěl provést v souladu s právním řádem, chtěl jen řádně vykonat svou pravomoc vyplývající z jeho postavení strážníka provádějícího zákrok podle zákona o obecní polici, a to zcela v souladu s tímto právním předpisem, zároveň byl přesvědčen, že jej též v souladu se svými povinnostmi provádí, vůbec nepočítal s eventualitou, že by svým činem popsaným způsobem mohl poruchu vědomí způsobit, tím spíše k ní nemohl mít kladný vztah. Soudy nižších stupňů se přitom vůbec nezabývaly tím, že by také mohl jednat v pozitivním skutkovém omylu o okolnosti vylučující protiprávnost, že jeho zákrok je v souladu s právními předpisy (je proveden tzv. lege artis ), což by ve smyslu §18 odst. 4 tr. zákoníku vylučovalo jeho úmyslné zavinění, ale i vědomou nedbalost.
27. Shora bylo vysvětleno, že pro závěr o nepřímém úmyslu je třeba dovodit, že pachatel možnost vzniku následku způsobem popsaným ve skutkové podstatě trestného činu bere za vážně možný a pro ten případ je s ním srozuměn, schvaluje jej. V daném případě ale nelze říci, že obviněný takový výsledek bral za vážně možný (naopak dokonce si ani neuvědomoval, že by takový mechanismus v podobě stlačení bloudivého nervu mohl přivodit selhání oběhu se zástavou srdce), natož aby jej schvaloval (naopak okamžitě vážný zdravotní stav poškozeného řešil, přivolal pomoc zdravotníků a spolu s kolegy se podílel na záchraně poškozeného). Podle několika vyjádření se obviněný obával především poškození páteře, též kontroloval, aby poškozený mohl dýchat a nepřidusil jej, s možností stlačení bloudivého nervu vůbec nepočítal.
28. Je také třeba zohlednit okolnosti činu a důvody zákroku strážníků. Z provedeného dokazování vyplynulo, že předmětný služební zákrok byl po přivolání hlídky Městské policie XY dalším občanem veden proti poškozenému, který nedbal opakovaných zákonných výzev, bránil se služebnímu zákroku, útočil na strážníky, jednoho z nich dokonce pokousal a způsobil mu tak zranění, což posléze vedlo k přivolání rychlé záchranné služby a pro což byl poškozený také posléze trestně stíhán. Poškozený byl navíc pod vlivem alkoholu a psychotropní látky (měl přes 2 promile alkoholu v krvi a byl pod vlivem účinných látek THC), což jednak mu snižovalo práh bolesti a jednak ovlivnilo zřetelně i jeho schopnosti ovládací a rozpoznávací. Do určité míry podobnou situaci, k níž došlo zhruba v podobném čase jako skutek kladený za vinu obviněnému v tomto trestním řízení, v nedávné době řešil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 10. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 848/21, ve prospěch policistů zakročujících proti osobě zcela neadekvátně se chovající po křečovém záchvatu spolu s intoxikací léky, která při tomto zákroku zemřela (také bylo prověřováno, zda se policisté nedopustili zneužití pravomoci úřední osoby a některého z trestných činů proti životu a zdraví, když svedli zadržovanou osobu na zem do polohy na břicho a poutali jí ruce za zády, načež pak tato osoba pro zhoršené dýchání v nepřirozené poloze s občasným tlakem zakročujících osob zemřela – i v tomto případě bylo konstatováno, že policisté nevěděli, že by k takovému následku mohlo dojít, v tomto ohledu nebyli vůbec školeni, nebylo možno jim klást za vinu ani nedbalost). Lze též souhlasit se znalcem MUDr. Radovanem Havlem, že by bylo vhodné vyvolat širší celospolečenskou debatu o vhodnosti užití určitých technik hmatů a chvatů, zejména pak kleknutí na krk či déletrvající držení osob v poloze na břiše se současným tlakem zakročujícího policisty (či strážníka), neboť se ukazuje na více případech z poslední doby jistá nebezpečnost takových postupů pro osoby, proti nimž se zakročuje (s vážným ohrožením jejich života a zdraví).
29. V daném konkrétním případě je ale ovšem třeba se zabývat subjektivní stránkou konkrétní zakročující osoby, a sice obviněného, nakolik si nastalý důsledek svého jednání představoval jako možný a zda k tomu směřovala jeho vůle pro případ, že takový důsledek nastane, a to ve formě chtění či srozumění. Shora bylo vysvětleno, že podle dosavadních zjištění si obviněný takový důsledek vzniknuvší podle závěrů soudů nižších stupňů z důvodu delšího stlačení bloudivého nervu vůbec neuvědomoval, resp. doposud z žádného důkazu nevyplývá, že by kdy na tuto eventualitu byl v rámci nějakého školení či výcviku upozorněn, naopak svůj postup až do okamžiku kolapsu poškozeného vnímal (podobně jako jeho kolegové) za zcela adekvátní, správný a potřebný. Tím spíše (pokud si jej ani nepředstavoval jako možný) k němu nemohl mít vůbec kladné stanovisko, a to alespoň ve formě srozumění, resp. smíření ve smyslu §15 odst. 2 tr. zákoníku. Z uvedeného vyplývá, že doposud učiněná skutková zjištění neumožňují závěr ani o úmyslu (ať přímého či nepřímého) ve vztahu k vyvolanému stavu poruchy vědomí se zástavou oběhu a dechu, vyloučena je ovšem i nedbalost vědomá.
30. Zabývat se je možno nejvýše otázkou, zda obviněný uvedený stav zavinil z nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Zde by ale bylo třeba dovodit, že obviněný při svém zákroku nezachoval potřebnou míru povinné opatrnosti, jednak z hlediska objektivního a jednak z hlediska subjektivního. To jinými slovy znamená, že by bylo třeba se důsledně zabývat tím, nakolik byla v době činu obviněného jím užitá technika zajištění poškozeného zapovězená, nakolik tím obviněný porušoval jiné právní předpisy, zavedené postupy a pravidla v daném oboru (přeneseně z medicíny tzv. postup lege artis ), jejichž dodržování bychom očekávali od každého ve srovnatelné pozici (resp. alespoň vyplývající z uznávaných zásad rozumné opatrnosti, jakou by v takovém případě zachoval každý jedinec). Pak by bylo třeba ještě zjišťovat, nakolik právě obviněný vzhledem ke svému postavení, dosavadním zkušenostem, vzdělání, absolvování školení, výcviku apod., uvedenou objektivní míru povinné opatrnosti (ve smyslu „měl“) také byl způsobilý zachovat (ve smyslu „mohl“) – tzv. individuální hledisko. Více k tomu srov. odbornou literaturu - např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 245 a násl. K tomu je ale zapotřebí jednoznačný skutkový podklad, který doposud učiněn nebyl a který není možné předpokládat, ale je třeba jej učinit na základě provedeného dokazování, musí z provedených důkazů také vyplývat, jinak platí presumpce neviny a z ní plynoucí postulát in dubio pro reo (v souladu s těmito procesními pravidly není ani alternativní závěr soudů nižších stupňů ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně promítnutý do formulace „v rozmezí desítek sekund až několika minut“).
31. Lze tak shrnout, že Nejvyšší soud na rozdíl od soudů nižších stupňů dospěl k závěru, že dosavadní zjištění vůbec nenasvědčují tomu, že by byly dány skutkové předpoklady, jimiž by byly naplněny prvky (složky) úmyslného zavinění, byť ve formě nepřímého úmyslu, ve vztahu ke všem objektivně-deskriptivním znakům skutkových podstat trestných činů kladených obviněnému v tomto trestním řízení za vinu. Dokonce Nejvyšší soud dovodil, že nebyly naplněny ani znaky vědomé nedbalosti, neboť chybí v požadované formě prvek vědomí (vědomí možnosti vzniku následku). Uvažovat tak lze nejvýše o nedbalosti nevědomé, pro kterou ovšem dosavadní skutková zjištění též nesvědčí. V dalším průběhu trestního řízení se budou muset soudy nižších stupňů věcí znovu zabývat (při vázanosti právním názorem Nejvyššího soudu), zváží ve spolupráci se stranami, nakolik je zapotřebí doplnit dokazování, jak bylo naznačeno shora (zejména ohledně dodržení povinné míry opatrnosti v rovině objektivní i subjektivní), vše znovu posoudí a ve věci rozhodnou. Nedospějí-li k jiným skutkovým závěrům, než ze kterých doposud vycházely a které měl k dispozici i Nejvyšší soud, budou postupovat v intencích zde nastíněných názorů (doposud nic nenasvědčuje naplnění složek zavinění). V této spojitosti je ovšem třeba připomenout, že skutková tvrzení (odpovídající znakům případně změněné právní kvalifikace) má ovšem primárně přinášet státní zástupce, který též má pečovat o řádnost popisu skutku, soud se nesmí dostat do pozice tzv. pomocníka veřejné žaloby, ale musí zachovat svoji nestrannost a nezávislost – viz k tomu zejména nálezy Ústavního soudu nálezu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, uveřejněný ve svazku č. 41 pod číslem 88/2006 na s. 127 SbNU, a ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, uveřejněný ve svazku č. 49 pod č. 86/2008 na s. 217 SbNU.
VI. Závěrečné shrnutí
32. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud vyhověl dovolání obviněného D. D. a podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil jak usnesení odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, jakož i podle §265k odst. 2 tr. řádu všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Okresnímu soudu v Liberci uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
33. Bude na Okresním soudu v Liberci, aby se znovu důsledně zabýval danou věcí, ve shora naznačeném směru za součinnosti stran případně doplnil dokazování (resp. ústavně-konformně rozhodl o návrzích na doplnění dokazování), důkazy získané z provedených důkazních prostředků náležitě vyhodnotil nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu, a vyvodil z nich odůvodněné skutkové závěry, které pak bude muset náležitě právně kvalifikovat. Pokud i po takovém doplnění dokazování dospěje k závěru, že jednání obviněného naplnilo všechny znaky určitého trestného činu (a to ve smyslu dosavadních skutkových zjištění nejvýše nevědomě nedbalostního), bude třeba se náležitě vypořádat s posouzením případu i z hlediska §12 odst. 2 tr. zákoníku (a to ve spojitosti s judikaturou týkající se tohoto ustanovení).
34. Při novém projednání a rozhodnutí věci je pak soud prvního stupně a následně i odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. řádu). Dovolací soud zároveň upozorňuje na zákaz změny k horšímu ve vztahu k předchozímu rozhodnutí učiněnému soudem prvního stupně, jak je vyjádřen v §265s odst. 2 tr. řádu (tzv. zákaz reformationis in peius ).
35. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu o dovolání obviněných v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu