ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.384.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 384/2021-1685
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 6. 2021 o dovolání, které podal obviněný R. V. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2020, sp. zn. 8 To 150/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 1/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného R. V. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 14 T 1/2019, byl obviněný R. V. uznán vinným pomocí ke zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §24 odst. 1 písm. c) a §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který byl podle §220 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu 3 roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo rovněž uloženo, aby se během zkušební doby podle svých sil a možností podílel na úhradě způsobené škody, a to společně s již pravomocně odsouzeným O. B. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen též peněžitý trest ve výměře 70 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem tedy 70 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, soud stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. řádu soud uložil obviněnému povinnost společně a nerozdílně s již odsouzeným O. B. nahradit škodu poškozeným obchodním společnostem C., ve výši 9 780 450 Kč a K., ve výši 1 934 900 Kč, a obě poškozené soud odkázal se zbytky jejich nároků na náhradu škody podle §229 odst. 2 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a obě poškozené obchodní společnosti. Městský soud v Praze z podnětu odvolání obviněného rozhodl rozsudkem ze dne 18. 9. 2020, sp. zn. 8 To 150/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu rozsudek obvodního soudu zrušil v celém rozsahu a s přihlédnutím k §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu obviněného uznal vinným pomocí ke zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §24 odst. 1 písm. c) a §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jíž se podle skutkových zjištění dopustil ve stručnosti tím, že jako zaměstnanec obchodní společnosti C. (dále též jen „C.“) a asistent jednatele této obchodní společnosti O. B., již pravomocně odsouzeného rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 14 T 55/2016, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 6 To 235/2017, pro zločin podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, současně jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti I. (dále též jen „I.“), kterou založil po dohodě s O. B., při znalosti účetní agendy obou poškozených obchodních společností, vypracoval a připravil po dohodě s O. B. na blíže nezjištěném místě v Praze dne 7. 12. 2010 dvě smlouvy o dílo včetně příslušných kalkulací, v první z nich byly smluvními stranami C., jako objednatel, za kterou jednal O. B. a I., jako dodavatel, jednající prostřednictvím obviněného, na základě tohoto kontraktu se dodavatel pro objednatele zavázal vést účetnictví a mzdovou agendu za nepřiměřeně nevýhodných podmínek, neboť smluvená cena mnohonásobně převyšovala běžnou cenu hrazenou za tento typ služeb, obviněný vědomě pomáhal O. B. tajit obsah smluvních ujednání před ostatními zaměstnanci C., a v důsledku toho i nehospodárně nakládat se svěřeným majetkem této obchodní společnosti, tedy porušit zákonnou povinnost O. B. postupovat při výkonu funkce jednatele s péčí řádného hospodáře podle §135 odst. 2 a §194 odst. 5 věta první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), a tím poškozené C., způsobit za necelé tři roky celkovou škodu ve výši nejméně 9 780 450 Kč, ve druhém případě obviněný jednal zcela totožným způsobem jako jednatel I., opět po dohodě s O. B., který vystupoval jako jednatel obchodní společnosti K. (dále též „K.“), a oba subjekty uzavřely smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo opět vést účetní servis pro K., jako objednatele, přičemž v důsledku krajně nevýhodných smluvních ujednání zejména ve vztahu ke smluvené ceně, jež byla výrazně vyšší než srovnatelné ceny za tytéž služby v rozhodné době, obviněný v pozici zástupce dodavatele opět umožnil zástupci objednatele O. B., aby porušil povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře podle §135 odst. 2 a §194 odst. 5 věta první obch. zák., a způsobit tím za necelé tři roky celkovou škodu K., ve výši nejméně 1 934 900 Kč.
3. Za popsané jednání odvolací soud odsoudil obviněného podle §220 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 2 roků, jehož výkon podmíněně odložil podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu 2 roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku soud obviněnému též uložil povinnost, aby se během zkušební doby podle svých sil a možností společně s O. B. podílel na úhradě způsobené škody. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu soud rovněž uložil peněžitý trest v počtu 70 denních sazeb ve výši 1000 Kč, celkem tedy 70 000 Kč, a pro případ nevykonání tohoto trestu soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. V adhezním řízení Městský soud v Praze učinil zcela shodný výrok jako Obvodní soud pro Prahu 3 a odvolání obou poškozených zamítl jak nedůvodná podle §256 tr. řádu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného a jeho doplnění
4. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
5. První okruh dovolací argumentace tvoří námitky, jejichž prostřednictvím obviněný vytkl porušení svého práva na spravedlivý proces, pod který zahrnul též extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním soudů a provedeným dokazováním. Nadto v rozhodnutích soudů obou stupňů podle obviněného absentují srozumitelná odůvodnění, případně obsahují logické rozpory a jsou proto nepřezkoumatelná. Obviněný především nesouhlasil s tím, že hlavním zdrojem skutkového zjištění se pro soudy obou stupňů stal trestní spis vedený ve věci O. B., v čemž mimo práva na spravedlivý proces obviněný spatřoval též porušení svého práva na obhajobu a zásady „ in dubio pro reo“ . Dále se ohradil proti neprovedení výslechů dvou klíčových svědků O. B. a I. K., a to bez řádného odůvodnění zamítnutí opakovaných návrhů obhajoby na jejich osobní účast při hlavním líčení, resp. u veřejného zasedání. Soudy do svých rozhodnutí bez dalšího převzaly závěry, k nimž dospěly orgány činné v trestním řízení v trestní věci vedené proti O. B., avšak obviněnému tím byla upřena možnost klást svědkům otázky a bezprostředně reagovat na jejich výpovědi. Obviněný proto nabyl dojmu, že trestní řízení proti jeho osobě bylo od počátku vedeno jednostranně v podstatě na základě důkazů provedených v jiné trestní věci.
6. V rámci druhé skupiny námitek obviněný vytkl porušení zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní vyplývajícího principu ultima ratio . Upozornil, že obě smlouvy o dílo byly uzavřeny podle dispozitivních ustanovení tehdy účinného obchodního zákoníku a při zachování zásady smluvní volnosti stran. Soudy záměrně přehlížejí, že dohodnuté služby byly ze strany I., vždy poskytovány řádně a obchodní společnosti C., přinesly řadu finančních úspor. Obviněný obhajuje své jednání dále tím, že si počínal v dobré víře, „že uzavření smluv o dílo a jednání O. B. je plně v souladu s vůlí a pokyny zástupce C., svědka I. K.“ . I přestože na svoji „dobrou víru“ a absenci úmyslu poukazoval již v dřívějších stadiích trestního řízení, zůstaly jeho námitky bez reakce soudů obou stupňů.
7. Zbývající část argumentace obviněného směřovala proti znaleckému posudku vypracovaného Ing. Lenkou Vyhlídalovou. Obviněný se ohradil proti tomu, že výše škody, kterou měly poškozené obchodní společnosti utrpět, byla stanovena na podkladě tohoto jediného důkazu. Stalo se tak i přesto, že obviněný opakovaně namítal procesní nepoužitelnost tohoto důkazu zejména pro jeho formální nesprávnost a rovněž chybnou specializaci znalkyně. Protože byl znalecký posudek zpracován pro účely trestního řízení proti O. B., byla obviněnému upřena možnost se k němu vyjádřit a znalkyni klást otázky. Závěry znalkyně se obviněnému jeví jako nepřezkoumatelné, neměla ani dostatek informací pro objektivní posouzení a rovněž nezohlednila všechny důležité skutečnosti. Obviněný konstatoval nesprávnost stanovení škody a sdělil, že Nejvyššímu soudu předloží nový znalecký posudek, což však do doby rozhodnutí o dovolání neučinil.
8. Závěrem dovolání obviněný navrhl dva alternativní způsoby rozhodnutí Nejvyššího soudu. Buď aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu jak rozsudek Městského soudu v Praze, tak i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3, a věc vrátil až do přípravného řízení, anebo aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Dále obviněný požadoval, aby věc byla u obou soudů nižších stupňů projednávána v jiném senátě. Obviněný současně požádal o odložení výkonu napadeného rozhodnutí.
9. V zákonné dvouměsíční lhůtě pro podání dovolání obviněný soudu prvního stupně zaslal doplnění dovolání, v němž pouze ve stručnosti zopakoval svoji dovolací argumentaci z předešlého podání. Korigoval jen svůj návrh na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu tak, aby po zrušení obou rozsudků byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
10. Opis dovolání obviněného byl zaslán nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten úvodem poznamenal, že argumenty obviněného směřují primárně do oblasti skutkových zjištění, navíc ve značné míře obviněný uplatňuje tytéž námitky, které předložil ve svém odvolání a s nimiž se Městský soud v Praze dostatečně vypořádal v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu. Státní zástupce konstatoval, že dokazování ve věci obviněného bylo provedeno v souladu se zákonem a skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s výsledky dokazování, rovněž jejich právní posouzení odpovídá zákonu. Trestní odpovědnost obviněného prokazují především listinné důkazy, které jsou podporovány též svědeckými výpověďmi. Státní zástupce nesouhlasí s obviněným, pokud tvrdil, že v jeho věci došlo k existenci tzv. opomenutých důkazů. Od výslechu osob O. B. a I. K. při hlavním líčení soud prvního stupně ustoupil, neboť pro jejich nepřítomnost v řízení existoval dostatečný důvod. Státní zástupce poukázal na obsah protokolu o hlavním líčení ze dne 10. 12. 2019, z něhož je zjevné, že obhájkyně obviněného sama nepovažovala výslech jmenovaných svědků za nezbytný. Výpovědi nepřítomných osob, ať už učiněné v přípravném řízení, anebo v trestní věci O. B. jsou nadto podporovány dalšími důkazy, které byly ve věci obviněného R. V. zajištěny a soudy provedeny. S určitou mírou tolerance je podle státního zástupce možné pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitky, jimiž obviněný vytýkal absenci subjektivní stránky činu, resp. aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Podle státního zástupce je však z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu zjevné, že se obviněný vytýkaného jednání dopustil přinejmenším v úmyslu nepřímém. Obviněný jako osoba obeznámená s ekonomickou a účetní situací si musel být vědom, že smluvená cena za poskytované služby je zjevně nevýhodná, několikanásobně převyšuje běžné náklady na účetní a mzdovou agendu a uzavřením obou smluv tak napomohl O. B. porušit jeho povinnost řádné péče o majetek obou obchodních společností, v nichž vykonával funkci jednatele. S ohledem na výši způsobené škody státní zástupce vyslovil, že je vyloučen argument obviněného o nesprávné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. a doplnil, že posuzovaný skutek se nevymyká běžně se vyskytujícím činům dané skutkové podstaty. Dokonce byla naplněna zvlášť přitěžující okolnost, která vedla k použití kvalifikované skutkové podstaty zločinu podle §220 odst. 3 tr. zákoníku. Ani existence občanskoprávního vztahu při splnění podmínek trestní odpovědnosti přitom nevylučuje použití této hmotněprávní zásady, naopak je povinností státu uplatnit vůči pachatelům trestných činů tuto odpovědnost. Státní zástupce odmítl argumenty obviněného proti znaleckému posudku Ing. Lenky Vyhlídalové, který byl v posuzované věci soudem prvního stupně proveden jako listinný důkaz ve smyslu §213 odst. 1 tr. řádu. Poukázal na to, že se odvolací soud věnoval posouzení specializace znalkyně, přičemž zohlednil korekci výše škody v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 5 Tdo 478/2018, jímž bylo rozhodováno o dovolání obviněného O. B.. Odvolací soud rovněž přesvědčivě vysvětlil důvody, pro které není vhodné opatřovat nový znalecký posudek, ani vyčkávat na jeho zpracování, jak se domáhal obviněný. Státní zástupce závěrem shrnul, že se obviněný prostřednictvím uvedených námitek snažil pouze polemizovat se závěry provedeného dokazování a domáhal se vlastní beztrestnosti. Vzhledem k tomu, že nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nemohlo se tak stát ani ve vztahu ke druhé alternativě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
11. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
12. Podání obviněného, jímž doplnil své dovolání, ponechal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bez dalšího vyjádření, neboť jeho obsahem obviněný učinil shodné námitky, jimž se věnovalo již předcházející vyjádření k dovolání obviněného.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
13. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
14. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Smyslem tohoto důvodu je náprava vad, které spočívají v nesprávném výkladu a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Uvedený důvod dovolání je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
15. Jako druhý obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), tento dovolací důvod má tedy dvě alternativy, přičemž obviněný správně označil druhou z nich.
16. Obviněný v rámci svého dovolání uplatnil námitky, které z převážné části nebylo možné podřadit pod uplatněné dovolací důvody, neboť jejich obsah dovolacím důvodům neodpovídal. Za argumentaci způsobilou naplnit zákonné vymezení ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze s určitou mírou tolerance považovat pouze pochybnosti obviněného o nesprávné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, avšak ani ty Nejvyšší soud z důvodů níže uvedených neshledal opodstatněnými.
b) K dovolací argumentaci obviněného
17. Nejprve je namístě uvést, že prakticky všechny dovolací námitky obviněného byly součástí jeho obhajoby a soud prvního stupně se s nimi řádně vypořádal. Jak již bylo zmíněno, zcela shodné výhrady předložil obviněný i ve svém odvolání, přičemž odvolací soud na všechny reagoval a závěry soudu prvního stupně doplnil o další argumenty, jimiž tvrzení obviněného vyvrátil (srov. strany 14 až 16 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 a strany 9 až 14 rozsudku Městského soudu v Praze). Přitom dovolání, v němž obviněný opakuje námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod T 408 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
18. Vzhledem k tomu, že podstatou většiny dovolacích námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a ke zjištění skutkového stavu, který se stal podkladem výroku o vině, nelze přednesené argumenty podřadit uplatněným dovolacím důvodům, neboť primárně nevytýkají žádnou vadu v aplikaci ustanovení hmotného práva. Z formulace dovolání vyplývá, že jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nevyhovuje představám obviněného, který odmítá spáchání protiprávního jednání vůbec, domáhá se beztrestnosti poukazem na vadně provedené dokazování a zejména způsob hodnocení důkazů soudy zpochybňuje odkazem na porušení procesní zásady in dubio pro reo. Takové námitky však nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a neodpovídají ani jinému z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1, 2 tr. řádu. Vzhledem k argumentaci obviněného citací rozhodnutí Ústavního soudu ve vztahu k těmto procesním vadám, považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout jiné rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy, a toho se obviněnému R. V. v posuzované věci ze strany orgánů činných v trestním řízení dostalo. Dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se obviněný domáhá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
19. Nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud ve vztahu k námitce obviněného, podle které soudy v jeho trestní věci rezignovaly na své povinnosti, pokud nerealizovaly výslechy klíčových svědků O. B. a I. K., předně poukazuje na zásadní skutečnosti vyplývající ze spisového materiálu, které nelze opomenout a které rovněž zmínily již soudy obou stupňů (srov. body 8. až 13. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 a bod 7. rozsudku Městského soudu v Praze). V přípravném řízení konaném ve věci obviněného byl proveden výslech O. B. pouze formou úředního záznamu (srov. č. l. 451 a násl. trestního spisu). Druhého ze svědků I. K. dlouhodobě se zdržujícího v Ruské federativní republice se sice nepodařilo vyslechnout, ale orgány činné v trestním řízení ho alespoň prostřednictvím e-mailové zprávy požádaly o písemné zodpovězení předem zadaných otázek, jejichž znění se v podstatné části shodovalo s těmi, které svědkovi policejní orgán kladl při jeho výslechu dne 23. 5. 2014 v rámci úkonů v přípravném řízení v trestní věci vedené proti O. B. (srov. č. l. 468 a násl. a 539 a násl. trestního spisu). I. K. tak učinil (srov. č. l. 905 a násl. trestního spisu) a jeho odpovědi na zadané otázky lze přitom hodnotit jako podobné těm, které učinil při výslechu v roce 2014. V hlavním líčení konaném dne 10. 10. 2019 avizovala předsedkyně senátu předvolání svědků, jejichž výslech navrhla obžaloba tedy včetně O. B. a I. K. V rámci pokračování hlavního líčení dne 10. 12. 2019 byla vyslechnuta mj. svědkyně G. A., která informovala soud o vážném onkologickém onemocnění I. K. a jeho pobytu mimo území České republiky. Z toho je naprosto zřejmé, že důvodem, který bránil provedení výslechu svědka I. K. v hlavním líčení byl nejen jeho dlouhodobý pobyt mimo území České republiky, ale především závažné onemocnění (srov. č. l. 490 a 1042 verte trestního spisu). Svědek O. B. se stal pro soud nedosažitelný, nebylo mu možné doručit ani rozsudek odvolacího soudu vydaný v jeho trestní věci, a vše směřovalo k vydání evropského zatýkacího rozkazu na jeho osobu v rámci mezinárodní justiční spolupráce (srov. č. l. 1051 verte trestního spisu). Proto předsedkyně senátu soudu prvního stupně provedla podle §213 odst. 1 tr. řádu důkaz připojeným trestním spisem O. B. vedeným u téhož soudu pod sp. zn. 14 T 55/2016, obviněný ani netrval na čtení jednotlivých listin a uplatnil svoje připomínky k některým z nich (srov. č. l. 998 a 1051 trestního spisu). V odvolacím řízení městský soud k téže námitce obviněného upozornil na to, že již soud prvního stupně uvedl objektivní důvody, pro které nebylo možné provést osobní výslech obou jmenovaných svědků v hlavním líčení. Nadto doplnil, že k dotazu předsedkyně senátu soudu prvního stupně ohledně návrhů na doplnění dokazování obhájkyně obviněného označila výslech osob O. B. a I. K. za toliko vhodný , nikoli nutný, na rozdíl od výslechu jiných svědků, které obhájkyně konkrétně jmenovala (srov. bod 7. rozsudku městského soudu). Obviněného je nutné v této souvislosti upozornit na to, že reprodukce tohoto ústního vyjádření jeho obhájkyně není účelová, jak se obviněný mylně domnívá, nýbrž zřetelně vyplývá z opisu protokolu o hlavním líčení (srov. č. l. 1051 verte trestního spisu).
20. Nejvyšší soud ve shodě se soudem odvolacím neshledal žádnou vadu v procesním postupu soudu prvního stupně, který z jasně vyložených objektivních důvodů nemohl provést osobní výslech O. B. a I. K. v hlavním líčení. Přes snahu předsedkyně senátu oba jmenované vyslechnout v procesním postavení svědků v trestní věci obviněného R. V., se ukázalo, že u obou z nich by tento důkazní prostředek nemohl být opatřen a proveden v blízkém čase, pokud vůbec u těžce nemocného I. K. Další prodlužování soudního řízení navíc bez reálného odhadu jeho trvání by bylo v rozporu se zásadou rychlosti řízení (srov. §2 odst. 4 tr. řádu) a dotklo by se i práva obviněného na projednání věci v přiměřené době (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Soudy obou stupňů tak správně vyhodnotily určitý střet mezi povinností projednat věc bez zbytečných průtahů a respektovat přitom jedno ze základních práv obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě na jedné straně a současně provádět důkazy v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti (srov. §2 odst. 11, 12 tr. řádu). Za významnou okolnost, kterou bylo třeba v rámci těchto úvah mít na zřeteli, je třeba považovat to, že se obviněný dopustil trestné činnosti jako pomocník, tedy jako osoba, jejíž jednání bezprostředně souviselo s tím, které spáchal již pravomocně odsouzený O. B. jako hlavní pachatel. Přestože bylo proti oběma konáno oddělené trestní stíhání, předmětem obou byl stejný skutek, jehož pachatelem byl O. B. a jeho pomocníkem pak obviněný R. V. Za této situace je naprosto logické, že orgány činné v trestním řízení mohly v řízení proti obviněnému R. V. využít k objasnění skutkových okolností týchž důkazů, které byly v souladu s ustanoveními trestního řádu zajištěny a provedeny v trestním řízení vedeném proti O. B. Snaha o jejich opakované provádění by byla nadbytečná, nehospodárná a nepříznivě ovlivňující délku trestního řízení, jak již bylo uvedeno. Soudu prvního stupně proto nelze vytýkat, že při hlavním líčení dne 10. 12. 2019 provedl důkaz obsahem trestního spisu sp. zn. 14 T 55/2016, který byl veden ve věci již pravomocně odsouzeného O. B., a to podle §213 odst. 1 tr. řádu a procesním stranám soud listiny předložil k nahlédnutí (srov. č. l. 1051 trestního spisu). Tímto postupem nebylo dotčeno právo obviněného být přítomen projednávání věci v hlavním líčení, přičemž po provedení každého důkazu byl soudy dotázán, zda se chce vyjádřit (§214 tr. řádu). Jak vyplývá z protokolu o tomto hlavním líčení, obviněný i jeho obhájkyně svého práva využili, proto je zcela nepřípadná dovolací argumentace obviněného, podle níž mu bylo upřeno právo reagovat na důkazní prostředky. Navíc již odvolací soud určitým způsobem korigoval nepřiléhavé úvahy soudu prvního stupně o povaze výpovědí O. B. v postavení obviněného a formu výpovědi I. K. na úřední záznam a shrnul, že v posuzované věci jde pouze o listinné důkazy a jako takové byly řádně provedeny (srov. bod 7. napadeného rozsudku).
21. Obviněný zaměřil své dovolací výhrady rovněž proti výsledkům znaleckého zkoumání i proti odbornosti znalkyně Ing. Lenky Vyhlídalové a domáhal se opatření nového znaleckého posudku. I v případě těchto argumentů obviněný dogmaticky setrvává na své dosavadní obhajobě beztoho, aniž by jakkoli reflektoval obsah odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, které se těmto otázkám věnovaly a přesvědčivě se s nimi vypořádaly (srov. bod 14. rozsudku obvodního soudu a bod 8. a násl. rozsudku městského soudu). V této souvislosti je vhodné reagovat na dovolací výhradu týkající se údajné nepřezkoumatelnosti odůvodnění obou rozsudků, kterou však Nejvyšší soud ani v jednom z nich neshledal. Naopak oba soudy věnovaly dostatečnou pozornost obhajobě obviněného, vyvrátily ji srozumitelnými argumenty a jejich úvahy při hodnocení důkazů jsou rovněž v souladu se zásadami logického myšlení. Navíc dovolání proti důvodům rozhodnutí není podle §265a odst. 4 tr. řádu přípustné. Dále je nutné obviněného znovu upozornit na to, že znalecký posudek vypracovaný pro účely trestního řízení vedeného proti O. B. za účelem zjištění obvyklé ceny za zpracování účetnictví a mzdovou agendu u obchodních společností C., a K., byl ve věci obviněného proveden jako listinný důkaz podle §213 odst. 1 tr. řádu, čemuž ze shora uvedených důvodů nic nebránilo. Odborné závěry z tohoto znaleckého posudku vyplývající byly již podrobeny přezkumu Nejvyšším soudem v rámci řízení o prvním dovolání O. B. ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 478/2018. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neměl o správnosti odborných závěrů znalkyně Ing. Lenky Vyhlídalové jakékoli pochybnosti, a to ani ohledně její specializace, není tomu tak ani v nyní posuzované věci obviněného R. V. Již soud prvního stupně přitom v bodě 14. svého rozsudku upozornil obviněného na to, že srovnání obvyklých cen za stejné služby, jejichž poskytování bylo předmětem obou smluvních ujednání, nepředstavovalo jedinou nevýhodu pro poškozené smluvní strany, ale vyjmenoval i další naprosto nestandardní dohodnuté podmínky (např. platba rok předem, jednostranné sankce, roční výpovědní lhůty a další), které v rámci svého znaleckého zkoumání znalkyně odhalila. Dále nelze přehlédnout, že stanovení výše škody, proti němuž se obviněný R. V. rovněž ohradil, bylo důvodem kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, který rozhodoval o prvním dovolání O. B. v již zmíněné věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 478/2018 usnesením ze dne 5. 9. 2018. Městský soud v Praze v rámci odvolacího řízení znal právní názor vyslovený Nejvyšším soudem a plně jej respektoval při určování výše škody, k níž došlo na majetku poškozených v důsledku protiprávního jednání nejen O. B., ale též jeho pomocníka – obviněného R. V.. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na bod 9. rozsudku odvolacího soudu, v němž se vyjádřil ke shodným argumentům obhajoby a Nejvyšší soud považuje úvahy odvolacího soudu za správné a přiléhavé.
22. V posuzované trestní věci nenastal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich zjištěnými skutkovými okolnostmi popsanými ve výroku o vině, resp. ani v jejich následném právním posouzení, jak tvrdí obviněný. Při hodnocení jednotlivých důkazních prostředků se žádný ze soudů obou stupňů nedopustil deformace jejich obsahu, není zřejmá ani tendence soudů klást důraz jen na některé skutečnosti z důkazů vyplývající, natož, že by z nich soudy dokonce vyvodily protichůdné, tedy vnitřně rozporné závěry. Ani Nejvyšší soud neshledal na podkladě obsahu trestního spisu žádné známky těch případů, u nichž byl v soudní praxi konstatován především v rozhodnutích Ústavního soudu extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním obecných soudů, v jehož důsledku byla nesprávně určena právní kvalifikace a tím došlo k porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140 ve svazku 74 tamtéž).
23. Podle vyjádření obviněného soudy obou stupňů v posuzované věci dále nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, pokud nezohlednily, že I., veškeré smluvené služby poskytla řádně v souladu s podmínkami obou smluv o dílo uzavřených podle obchodního zákoníku, resp. s jeho dispozitivními ustanoveními. Pokud se poškozené obchodní společnosti k obsahu smluv zavázaly na základě své vlastní vůle, je obviněný přesvědčen, že jeho trestní odpovědnost nelze vyvozovat proto, že by poškozené přistoupily ke krajně nevýhodným smluvním podmínkám, které pro ně znamenaly nadbytečné výdaje.
24. K těmto úvahám obviněného je především nutné zdůraznit, že mu není kladeno za vinu vadné uzavření či nedodržení obou smluvních ujednání, k nimž se v pozici statutárního orgánu dodavatele, tj. obchodní společnosti I., zavázal. Protiprávní jednání obviněného spočívá v tom, že v obou smlouvách je dohodnuta cena za účetní a mzdové služby, která záměrně výrazně převyšovala cenu v daném čase a místě obvyklou a rovněž další smluvní podmínky byly pro odběratele, tedy pro obě poškozené obchodní společnosti C., a K., značně nevýhodné. Tím, že obviněným vedená obchodní společnost dodávala smluvené práce, fakturovala za ně nadhodnocenou odměnu a přijímala ji, pomohl již odsouzenému O. B., který zastupoval obě poškozené, vyvést bezdůvodně z jejich majetku finanční prostředky, ačkoli jeho povinností bylo o svěřený majetek obou poškozených řádně pečovat a bránit vzniku škod. A právě porušení této povinnosti, v jejímž důsledku došlo ke způsobení škody velkého rozsahu, vedlo k uznání viny O. B., s nímž obviněný uzavřel obě smluvní ujednání, přičemž oba byli vedeni společným záměrem odstranit část majetku obou poškozených zdánlivě legální formou, která spočívala ve značně nadhodnocených platbách za poskytované služby.
25. Použití zásady subsidiarity trestní represe přichází v úvahu tehdy, pokud došlo k naplnění všech obligatorních znaků některé ze skutkových podstat trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku. S ohledem na výše uvedené skutečnosti bylo na základě provedeného dokazování spolehlivě prokázáno, že obviněný R. V. naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil jako pomocník podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (srov. bod 14. rozsudku odvolacího soudu). Jak již bylo v předešlém bodě konstatováno, obviněnému R. V. (ani hlavnímu pachateli O. B.) nebylo vytýkáno porušení dispozitivních ustanovení obchodního zákoníku či smluvních podmínek, ale porušení povinnosti postupovat s péčí řádného hospodáře podle §135 odst. 2 a §194 odst. 5 věta první obch. zák., což jsou ustanovení striktně kogentní a závazná pro jednatele společnosti s ručením omezeným. V posuzované věci tak bylo zcela správně aplikováno též ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a z něj vyplývající princip použití trestního práva jako ultima ratio . Jak již bylo naznačeno v odůvodnění zejména rozhodnutí odvolacího soudu, zjištěné jednání obviněného svým charakterem přesahuje běžně se vyskytující případy tohoto typu, v posuzované věci rozhodně nebyly shledány jakékoli okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit možnost uplatnění odpovědnosti obviněného podle jiného právního předpisu. Bez aktivní účasti obviněného R. V. a jeho účelově založené I., by totiž hlavní pachatel O. B. trestnou činnost sám nemohl spáchat, případně nikoli v takovém rozsahu. Bylo nade vši pochybnost prokázáno, že to byl právě obviněný R. V., kdo připravil obě smlouvy o dílo ze dne 7. 12. 2010, které poté I., uzavřela s poškozenými C., a K., jejichž jednatelem byl O. B., a které v důsledku extrémně nevýhodných smluvních podmínek byly nuceny ve prospěch I., hradit nepřiměřené finanční částky za vedení mzdové a účetní agendy, čímž jim vznikla celková škoda takřka 12 000 000 Kč, tj. škoda značně převyšující hranici škody velkého rozsahu podle §138 odst. 1 tr. zákoníku (a to i v intencích novely trestního zákoníku provedené zákonem č. 333/2020 Sb., účinným od 1. 10. 2020). Rozhodně tedy není na místě považovat zjištěný skutek za natolik výjimečný, aby nebylo třeba vůči účastníkovi na takovém protiprávním jednání použít prostředky trestního práva. Postup soudů obou stupňů lze tudíž považovat za zcela legitimní a odpovídající též výkladu zásady subsidiarity trestní represe, jak byla formulována ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
26. Obviněný odkázal ve svém dovolání rovněž na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nemohla být naplněna ani druhá alternativa ustanovení podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
IV. Závěrečné shrnutí
27. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného R. V. z převážné části neodpovídalo uplatněným dovolacím důvodům, zbývající výhrady proti použití ustanovení hmotného práva posoudil Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné.
28. Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odklad výkonu napadeného rozhodnutí, neboť z ustanovení §265h odst. 3 tr. řádu vyplývá, že návrh na takový postup může podat Nejvyššímu soudu pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který jej však neučinil. Nejvyšší soud sám neshledal důvody podle §265o odst. 1 tr. řádu pro odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo tímto obviněným podáno dovolání. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 2. 6. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu