ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.971.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 971/2021-626
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. G. , nar. XY v XY, Slovenská republika, státní občan Slovenské republiky, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2021, sp. zn. 9 To 150/2021, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 2 T 82/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. G. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 2 T 82/2020, byl obviněný J. G. uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“). Za to mu byl podle §187 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedeného trestného činu se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně (zjednodušeně uvedeno) dopustil tím, že dne 5. 6. 2020 od 13:56 do 14:04 hodin nejprve oslovil u areálu D. (dále ve zkratce jen „D.“) nezletilého AAAAA (pseudonym), nar. XY (dále jen „poškozený“), o němž věděl, že je mladší 15 let, vylákal jej do blíže označeného místa v areálu D., kde nejprve poškozený měl dávat pozor, zda někdo nejde, zatímco si obviněný stáhl kalhoty a začal onanovat. Protože mu to nešlo, požádal bez výhružek a násilí poškozeného, aby uchopil jeho úd a prováděl masturbaci, v čemž poškozený obviněnému vyhověl až do ejakulace obviněného. Obviněný pak poškozeného políbil na tvář a požádal jej, aby toto jejich společné tajemství nikomu nesděloval, s tím se s ním rozloučil a z místa odešel.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 5. 2021, sp. zn. 9 To 150/2021, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu vyhoštění, a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému J. G. podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu 6 let. Jinak odvolací soud ponechal napadený rozsudek soudu prvního stupně beze změn.
II. Dovolání obviněného
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně (vedle rozsudku soudu prvního stupně) podal obviněný J. G. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve druhé variantě ve spojitosti s §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť napadená rozhodnutí podle něj spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž bylo chybně rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel namítal také porušení práva na obhajobu a na nestranné posouzení věci, jakož i nesprávné hodnocení provedených důkazů.
5. Obviněný poukazoval na nesrovnalosti ve skutkovém ději. Namítal, že poškozeného k ničemu nenutil, pouze ho tzv. přemluvil. Upozornil na znalecký posudek, z něhož vyplynulo, že v době činu měl ovládací schopnosti ztížené z důvodu své sexuální deviace. Jeho pobyt na svobodě není podle něj nebezpečný. Podotkl, že se doznal mnohem dříve, než proti němu svědčily důkazy. Dále upozornil na nesrovnalosti v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 7. Vysvětloval okolnosti své ambulantní léčby na Slovensku.
6. Dále dovolatel vyjádřil svůj nesouhlas s uloženým trestem vyhoštění. Podle něj byly naplněny podmínky překážky pro uložení trestu vyhoštění uvedené v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, podle nějž uložení trestu vyhoštění nesmí být v rozporu se zájmem na spojování rodin. K tomu namítl, že v České republice žije jeho matka i jeho sestra, která je upoutána na invalidní vozík. Podle obviněného soudy nižších stupňů dospěly k závěrům o jeho rodinné situaci, získané informace vyložily v jeho neprospěch. Soud prvního stupně jej k této otázce vůbec nevyslechl, před odvolacím soudem obviněný jasně deklaroval, že se do České republiky přestěhoval kvůli své rodině a snažil se najít zaměstnání v okolí Prahy, aby byl své rodině nablízku. Ani na Slovensku nemá žádnou možnost bydlení, jeho trvalá adresa je ohlašovna městského úřadu, v České republice řádně pracoval a bydlel na ubytovně, tedy má zde sociální i pracovní zázemí.
7. Obviněný dále poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, publikovaný ve sv. 73 pod č. 119/2014 na str. 827 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále ve zkratce jen „SbNU“). Obviněný vyjádřil přesvědčení, že soudy nižších stupňů trest vyhoštění neuložily v duchu 4 kritérií popsaných ve shora uvedeném judikátu a řádně neodůvodnily své úvahy. Proto podle obviněného mohlo v jeho případě dojít k porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod (usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., dále ve zkratce jen „Listina“).
8. Obviněný rovněž konstatoval, že jeho předchozí trestná činnost na Slovensku byla převážně majetkového charakteru, a vysvětloval, proč mu tehdy byl uložen vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody. K nyní projednávanému činu se doznal, uvědomil si jeho závažnost, a naštěstí jeho jednání nezanechalo žádné prokázané následky. Shledal dvě polehčující okolnosti, které měly být užity v jeho prospěch, a to doznání, které nebylo účelové, a projevená lítost. Obviněný zároveň uvedl, že neví, jak by to měl prokázat, aby mu soud prvního stupně uvěřil. Doplnil, že po celou dobu v České republice řádně pracuje, nespáchal majetkovou trestnou činnost. Má jen smůlu, že trpí efebofilií, která mu ztrpčuje život, a nebýt této nemoci, nikdy by před soudem nestál. Podle dovolatele byl senát Okresního soudu v Rokycanech vůči němu zaujatý, což dokládá také výše uloženého nepodmíněného trestu, který považuje za nepřiměřeně vysoký a přísný s ohledem na povahu a závažnost spáchaného trestního činu. Soud prvního stupně navíc uložil tresty vyšší, než navrhoval státní zástupce v obžalobě, ačkoliv v průběhu řízení nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti odůvodňující navýšení trestu.
9. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba napadené rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
10. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který odmítl veškeré námitky dovolatele.
11. Státní zástupce uvedl, že s některými dovolacími námitkami se již vypořádal odvolací soud, když správně vysvětlil, jakým jednáním měl obviněný poškozeného „přimět“, když ten byl nucen jednat pod tlakem a nikoli svobodně. Dále státní zástupce konstatoval, že samotné snížení ovládacích schopností nevylučuje trestní odpovědnost obviněného. Soudy nižších stupňů poté zkoumaly potřebu uložení nepodmíněného trestu z hlediska kritérií uvedených v trestním zákoníku.
12. K uloženému trestu vyhoštění státní zástupce uvedl, že příslušné zákonné podmínky [včetně §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku] byly analyzovány krajským soudem v bodě 6. odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž s přijatými závěry odvolacího soudu státní zástupce vyjádřil souhlas a plně na ně odkázal.
13. Státní zástupce vyjádřil své přesvědčení, že výtky směřující proti údajné nepřiměřenosti trestu, včetně např. údajných pochybení při aplikaci institutu polehčujících či přitěžujících okolností, nelze pod uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Nelze je však podřadit ani pod jiný ze zákonných dovolacích důvodů, tedy ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 149/2003). Neshledal uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a naprosto nepřiměřeným, což by výjimečně zásah dovolacího soudu odůvodňovalo. Uložený trest podle názoru státního zástupce odpovídá všem zákonným kritériím týkajícím se trestu a jeho výměry – trest, který byl obviněnému uložen, je učiněnými skutkovými zjištěními dostatečně odůvodněn a je zcela namístě, nelze jej označit za excesivní, exemplární či snad mimořádně přísný.
14. Státní zástupce neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, z nichž naopak vyplývá, že soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Odůvodnění jejich rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. řádu.
15. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť se podle něj jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
16. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice dovolateli, který však tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
17. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
18. Pouze pro pořádek Nejvyšší soud na úvod upozorňuje, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, kterým lze podle §265a odst. 1 tr. řádu napadat výlučně rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Jinými slovy dovolání nemůže směřovat proti rozsudku soudu prvního stupně, jak to dovolatel též uváděl.
19. Dovolání, jež je mimořádným opravným prostředkem, jak již bylo uvedeno, není možné na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
20. Dovolatel své námitky opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve druhé alternativě, ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ve spojitosti s dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu obviněný zpochybňoval správnost zamítnutí svého odvolání soudem druhého stupně. Již zde je třeba obviněného upozornit, že takové rozhodnutí odvolací soud neučinil, odvolání obviněného nezamítl a ani jej neodmítl, proto ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu nemůže být naplněn. Odvolací soud v tomto případě totiž k odvolání obviněného napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v části výroku o trestu a sám nově trest uložil, ve zbytku pak ponechal napadený rozsudek beze změn. Obviněného je třeba upozornit, že opravné prostředky v trestních věcech (na rozdíl od civilního procesu) jsou nedělitelné a nelze o nich rozhodnout více výroky, které by dokonce byly protichůdné (např. částečně odvolání vyhovět a napadené rozhodnutí zrušit a částečně týž opravný prostředek zamítnout či odmítnout). Vyhoví-li totiž odvolací soud byť jen v nepatrné části námitkám obviněného obsaženým v odvolání, nemůže takové odvolání zamítnout, ale musí z jeho podnětu napadený rozsudek v příslušné části zrušit, jsou-li pro takové rozhodnutí splněny i další procesní podmínky. V tomto směru lze odkázat na odbornou literaturu (např. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3050 – k §256, bod 1.), jakož i na ustálenou judikaturu obecných soudů – srov. zejména publikovaná rozhodnutí č. 37/1965, č. 34/2000 a č. 14/2005 Sb. rozh. tr., explicitně též v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikovaném pod č. T 417. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002, a též v časopise Trestněprávní revue, č. 12/2002, na str. 367, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, publikovaném pod č. T 486. ve svazku 20 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003 (podle nějž je ze stejných důvodů dokonce zcela nadbytečné jakékoliv uvádění, že „jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen“, což ale s ohledem na některá rozhodnutí Ústavního soudu z poslední doby se jeví jako vhodné, aby tím bylo jasně vyjádřeno i ve výroku, jak odvolací soud nahlíží na zbývající argumentaci odvolatele – v dané věci ale odvolací soud takový výrok učinil, proto tento problém s chybějícím výrokem nevznikl).
21. Relevanci lze tak přiznat jen námitkám, které obviněný chtěl podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obecně je možno uvést, že z tohoto důvodu je možno dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
22. Na tomto místě Nejvyšší soud rovněž upozorňuje, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě se odvolací soud zabýval všemi námitkami, jež uplatnil obviněný poté i v dovolání, neboť na nich založil také své odvolání) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (v této věci viz zejména body 6. a 7. na str. 4-6 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). K tomu lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002.
b) Námitky nepřípustné a neodpovídající dovolacím důvodům
23. Obviněný v dovolání napadal především nepřesnost popisu skutkového průběhu ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (zejména zpochybňoval užité slovo „přiměl“) ve spojitosti s vysvětlením skutkových závěrů v odůvodnění tohoto rozsudku, nikoli však soudem prvního stupně užitou právní kvalifikaci stíhaného skutku, která byla potvrzena odvolacím soudem. Dále obviněný brojil proti hodnocení důkazů, poukazoval na další nepřesnosti v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Svou pozornost pak soustředil na uložený trest, který byl podle jeho názoru uložen jako nepřiměřeně přísný, zvláště pokud jde o trest odnětí svobody (k námitkám proti uloženému trestu vyhoštění bude věnována pozornost níže).
24. Žádná ze zmíněných námitek ovšem nemůže z povahy věci naplnit předestřený dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak není způsobilá naplnit ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 nebo 2 tr. řádu. Ve své podstatě obviněný zčásti brojil jen proti odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, avšak dovolání proti důvodům rozhodnutí je podle §265a odst. 4 tr. řádu nepřípustné. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nemohou zásadně naplnit ani námitky proti skutkovým zjištěním a proti procesu dokazování, na jehož základě soudy nižších stupňů utvořily závěry o skutkovém ději. Proto veškeré námitky obviněného směřující proti formulaci popisu skutku zaměřené především na význam slova „přimět“ z povahy věci nemohou být předmětem dovolacího řízení. Dovolací soud se má totiž primárně zabývat otázkami právními, tedy zda byla užita správná hmotněprávní ustanovení na daný případ, takové námitky uvedenému dovolacímu důvodu by mohly odpovídat, ovšem obviněný je nevznášel a proti právní kvalifikaci nijak nebrojil. Kromě toho si obviněný poněkud protiřečí, pokud na jednu stranu uvádí, že se ke všemu doznává a souhlasí s výrokem o vině, na stranu druhou zpochybňuje jeho formulaci.
25. Byť by takové vyjádření k námitkám obviněného bylo postačující, je možno nad rámec uvedeného obviněného upozornit, že skutečně nebyl uznán vinným, že by poškozeného k masturbaci vlastního údu donutil násilím, pohrůžkou násilí či jiné těžké újmy či že by k tomu zneužil jeho bezbrannosti, což by odpovídalo trestnému činu znásilnění, jímž uznán vinným nebyl, popř. že by jej k tomu přiměl zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu, což by zase odpovídalo trestnému činu sexuálního nátlaku (v obou případech by šlo o mnohem závažnější delikty). Přimět někoho k něčemu lze různým způsobem, dokonce i různě závažnými formami nátlaku na vůli poškozené osoby (např. pohrůžkou újmy, kterou nelze považovat za těžkou, ale i vyvoláním lítosti, tzv. psychickým vydíráním s hrozbou sebepoškození, přemlouváním, prošením apod.). Užití tohoto slova proto není nikterak excesivní, bylo užito zcela důvodně a odpovídá zjištěnému skutkovému průběhu. Především ale ani touto námitkou není nijak napadána právní kvalifikace skutku, jak bylo uvedeno shora, proto tato námitka pod uplatněný důvod nespadá.
26. Jak již bylo uvedeno, na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
27. Nejvyšší soud nezjistil porušení základních práv obviněného, byť to obviněný též naznačoval. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně.
28. Skutkový děj byl tedy logicky dovozen z provedeného dokazování (srov. bod 6 str. 4 rozsudku soudu prvního stupně), a to zejména z výpovědi poškozeného nezletilého, ze svědecké výpovědi T. Č., z ohledání na místě činu, kde byl pořízen odběr biologického materiálu (spermatu) a bylo prokázáno, že se jedná o sperma obviněného, z kamerového záznamu, ze znaleckého posudku vypracovaného na obviněného z odvětví psychiatrie, sexuologie a v podstatě také z výpovědi obviněného, který se k činu doznal, ačkoliv nyní namítá drobné odchylky od skutkových zjištění soudů. Všechny tyto provedené důkazy pak zcela věrohodně odpovídají zjištěnému skutkovému stavu, o němž nemá ani Nejvyšší soud důvodné pochybnosti. A konečně z něj byla také dovozena správná právní kvalifikace zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku.
29. Uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají ani námitky obviněného o nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody (k trestu vyhoštění se Nejvyšší soud vyjádří níže). Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně v případě uloženého trestu odnětí svobody ani nepřicházel v úvahu, neboť obviněnému byl v této věci uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Cestou dovolání tak nelze namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší dále posuzovat, zda byl uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v zákonné trestní sazbě, přičemž soud prvního stupně jeho výši dostatečně odůvodnil (srov. bod 7. odůvodnění jeho rozsudku) a odvolací soud s těmito důvody rovněž souhlasil (viz bod 7. odůvodnění jeho rozsudku). Soudy nižších stupňů zdůraznily, že obviněný je nebezpečnou osobou, který se stejných trestných činů již v minulosti dopustil, navíc se projednávaného skutku dopustil v době mezi vyhlášením rozsudku, jímž byl uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, který spočíval v masturbaci na stejném místě před D. při současném sledování hrajících si nezletilých dětí, a nabytím jeho právní moci. Obviněný, ač na svou obranu používá argument, že měl snížené schopnosti ovládací ve vztahu k těmto činům, se v podstatě odmítá léčit, jeho náprava je tak značně ztížena. Proto ani Nejvyšší soud s ohledem na konkrétní skutečnosti případu neshledal uložený trest odnětí svobody jako nepřiměřený (natožpak extrémně), uložení trestu odnětí svobody mírně nad polovinou trestní sazby (tj. nad 4,5 roku) se vzhledem ke kritériím uvedeným zejména v §39 odst. 1 a 2 tr. zákoníku jeví jako adekvátní.
c) K uloženému trestu vyhoštění
30. S velkou mírou benevolence by snad jako právně relevantní bylo možno označit ty dovolací námitky obviněného J. G., kterými brojil proti uloženému trestu vyhoštění, jakkoliv nikoli v rámci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale v rámci neuplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, neboť nebyly splněny podmínky pro jeho uložení). Ovšem i tyto námitky (navíc podřazené obviněným pod nesprávný dovolací důvod) byly shledány zjevně neopodstatněnými.
31. Obviněný namítal existenci překážky bránící uložení trestu vyhoštění, jak je uvedena v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť tento druh trestu byl uložen podle obviněného v rozporu se zájmem na spojování rodin, protože v České republice žije jeho matka a sestra.
32. Trest vyhoštění je upraven §80 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem, a to s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu ve výměře od 1 roku do 10 let, anebo na dobu neurčitou. Podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jehož se obviněný dovolával, soud trest vyhoštění neuloží, a to jestliže pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin.
33. Nejvyšší soud nejprve připomíná, že v této trestní věci byl obviněnému původně soudem prvního stupně uložen trest vyhoštění na doživotní, což změnil k odvolání obviněného odvolací soud na trest vyhoštění na dobu 6 let. Pro účely posouzení podmínek pro uložení tohoto trestu odvolací soud obviněného k jeho poměrům podrobně vyslechl, argumentaci obviněného pečlivě zvážil a vypořádal se s ní adekvátně i v odůvodnění svého rozsudku – viz jeho bod 7. Na jeho odůvodnění může Nejvyšší soud odkázat, neboť s ním souhlasí.
34. Nejvyšší soud k tomu nad uvedený rámec doplňuje, že vůči obviněnému jako občanu Evropské unie by se měly primárně zvažovat jiné překážky uložení trestu vyhoštění, než jsou uvedeny v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to ty uvedené v §80 odst. 3 písm. e) až g) tr. zákoníku, v nichž jsou stanoveny výhodnější podmínky a širší důvody, proč neuložit tento druh trestu občanu Evropské unie. Proto obviněný je státním příslušníkem Slovenské republiky, splňuje je třeba na něj nahlížet jako na občana Evropské unie. V úvahu přitom nepřicházelo ustanovení §80 odst. 3 písm. g) tr. zákoníku vztahující se k dítěti (tj. osobě mladší 18 let – viz §126 tr. zákoníku), avšak ani ustanovení §80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku, protože obviněný podle zjištění soudů nižších stupňů nežil na území České republiky nepřetržitě v posledních 10 let (žil zde teprve od konce roku 2018). Zvažovat tak bylo třeba především §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, podle nějž se trest vyhoštění neuloží občanu Evropské unie, má-li na území České republiky povolen trvalý pobyt, nejsou-li shledány vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku. Tyto podmínky ovšem též splněny nebyly, neboť obviněný nemá v České republice povolen trvalý pobyt.
35. Jde-li o obviněným zmíněný §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, i ten jako jednu z více podmínek pro uplatnění výjimky požaduje povolený trvalý pobyt na území České republiky, což obviněný nemá. Přesto se odvolací soud zevrubně zabýval i dalšími poměry obviněného. Přitom zjistil, že obviněný pobývá na území České republiky od konce roku 2018, avšak od 5. 6. 2020, kdy byl v této věci zadržen, je omezován na osobní svobodě, neboť po celou dobu trestního řízení byl stíhán vazebně (v době rozhodování Nejvyššího soudu se obviněný nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody). Za relativně krátkou dobu pobytu na svobodě v České republice (v podstatě 1,5 roku) vystřídal řadu zaměstnání, pracoval jako agenturní zaměstnanec. Matka a sestra obviněného sice skutečně také podle výpovědi obviněného pobývají na území České republiky, avšak obviněný připustil, že s nimi není v kontaktu, nevěděl dokonce ani přesně, kde bydlí, jejich adresu nezná. Jeho primárním motivem, proč se přestěhoval do České republiky, primárně bylo vyhnout se exekucím, které mu na Slovensku hrozily, jak sám uvedl. V řízení před odvolacím soudem vzhledem k uloženému trestu pak záměrně poněkud zveličoval význam svého rodinného zázemí, což ovšem nedoložil žádnými důkazy.
36. Lze tak souhlasit se soudy nižších stupňů, že na obviněného se beztak nevztahovaly podmínky překážky pro uložení trestu vyhoštění uvedené v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť obviněný především nesplňoval formální podmínku trvalého pobytu na území České republiky. Kromě toho obviněný nemá na území České republiky vytvořeno ani tak silné pracovní a sociální zázemí, jež by vylučovalo uložení trestu vyhoštění na vyměřenou dobu, naopak zde nebyl nijak ukotvený, střídal různé práce, pracoval spíše jako agenturní pracovník bez stálého zaměstnání, neměl vzhledem k tomu ani žádné stálé bydliště. Rovněž tento trest není v jeho případě ani v rozporu se zájmem na spojování rodin, se svou rodinou se beztak reálně nesetkával, jeho matka ho dokonce ani podle jeho vlastních slov na Slovensku nevychovávala, místa pobytu rodinných příslušníků v České republice ani neznal. Kromě toho jsou tito rodinní příslušníci též občany Slovenské republiky, takže by setkávání na Slovensku nic nebránilo. Obviněný ve skutečnosti odešel do České republiky jen proto, že to pro něj bylo v danou chvíli výhodné, nikoli z důvodu spojování rodin, chtěl se jen vyhnout exekučním řízením vedeným proti němu na Slovensku, nadto se tím zároveň vyhnul pokračování v ochranném léčení ambulantní formou, které měl na Slovensku vykonávat. Kromě toho jsou dány i vážné důvody ohrožení veřejného pořádku, proč není namístě se shovívavostí tento druh trestu neukládat. Obviněný je totiž nebezpečným pachatelem mravnostní kriminality, který doživotně trpí tzv. poruchou sexuální preference – homosexuální pedofílií, tzv. efebofílií. Zmíněnou trestnou činnost téhož druhu páchá opakovaně, a to bez ohledu na probíhající jiné trestní řízení, léčbu odmítá, dobrovolně se jí nepodrobuje, namísto léčení na Slovensku odjel do České republiky. Je u něj dána jen malá pravděpodobnost, že by byl ochoten dodržovat nastavená pravidla. Ohrožení veřejného pořádku při jeho přístupu k takovým pravidlům a neochotě podrobit se léčení je tak relativně vysoké s ohledem na velký potenciál budoucí recidivy. Ve zbytku lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.
37. Soudy nižších stupňů (zejména pak soud odvolací) tak i podle dovolacího soudu dostály své povinnosti řádně odůvodnit výběr druhu trestu vyhoštění, splnění podmínek pro jeho uložení, jakož i jeho výměru vzhledem k okolnostem případu a k poměrům pachatele, jakož i k možnostem jeho nápravy. Soud druhého stupně náležitě posoudil podmínky pro uložení trestu vyhoštění v jeho konkrétní výměře, a to i na základě požadavků čtyř kritérií uvedených v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, publikovaného ve sv. 73 pod č. 119/2014 na str. 827 SbNU, jehož se dovolával i obviněný. Byť odvolací soud výslovně necitoval jednotlivá kritéria, jejich dostatečné posouzení lze v odůvodnění jeho rozsudku nalézt, a proto lze na něj odkázat. Ani Nejvyšší soud neshledal, že by trest vyhoštění uložený obviněnému ve výměře 6 let neodpovídal Ústavním soudem zvažovaným kritériím (jak bylo též naznačeno shora). Lze jen dodat, že je právem státu reprezentovaného soudní mocí chránit své občany před deliktním jednáním cizích státních příslušníků na svém území a v rámci předcházení trestné činnosti uplatnit vůči nim trest vyhoštění v přiměřené výměře vzhledem ke spáchané trestné činnosti tak, jak to učinil odvolací soud v nyní posuzované věci.
V. Závěrečné shrnutí
38. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný J. G. v dovolání vznesl převážně námitky, které byly buď nepřípustné, nebo obsahově neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu (nadto využití druhého dovolacího důvodu nebylo v tomto řízení vůbec namístě), a proto se jimi nemohl zabývat. Protože se však jeho dovolání částečně opíralo o námitky, které by bylo možné pod jiný než obviněným uplatněný dovolací důvod podřadit, ale Nejvyšší soud ani ty neshledal opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Proto ani nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání. Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 9. 2021
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu