ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1015.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1015/2021-281
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. J., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha – Pankrác, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. 5. 2021, č. j. 14 To 64/2021-250, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 T 89/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 20. 1. 2021, č. j. 5 T 89/2019-218 , byl obviněný M. J. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v období nejméně od ledna 2018 poté, co se s poškozenou J. S., narozenou XY seznámil přes internetovou seznamku XY a v úmyslu získat její důvěru jí uváděl nepravdivé údaje o své osobě, rodině a svých majetkových poměrech, jednajíc se záměrem vylákat finanční hotovost, přičemž zamlčel, že je z předchozí doby zatížen řadou neuhrazených pohledávek, pro které byla vedena neúspěšně vymáhací řízení, pod smyšlenou záminkou zprostředkování výhodné koupě bytové jednotky 3+kk v nově vznikající výstavbě bytových jednotek v lokalitě XY, ul. XY v oblasti XY vylákal od J. S., která o koupi uvedeného bytu projevila zájem a které v průběhu uvedené doby sliboval kompletní zajištění agendy spojené s nabytím nemovitosti, finanční hotovost za účelem realizace této koupě ve výši 300 000 Kč, kterou od poškozené převzal dne 7. 2. 2018 v místě jejího bydliště na adrese XY v XY a dále za účelem zprostředkování výhodné koupě tří blíže nespecifikovaných bytových jednotek v lokalitě XY, ul. XY v oblasti XY postupně ve třech případech vylákal od bratra poškozené L. H., narozeného XY, v hotovosti finanční částku v celkové výši 890 000 Kč, kterému byla část z těchto finančních prostředků v celkové výši 375 000 Kč poskytnuta za tímto účelem matkou J. H., narozenou XY, kdy část těchto finančních prostředků ve výši 250 000 Kč předal dne 26. 4. 2018 D. S., narozený XY, dle pokynu M. J. před hotelem XY na adrese XY dosud neustanovené ženě a zbývající část finančních prostředků ve výši 250 000 Kč a 390 000 Kč převzal M. J. od J. S. ve dnech 3. 7. 2018 a 11. 7. 2018 na různých místech v Praze, ačkoliv si byl vědom skutečnosti, že slibované byty není schopen zajistit, pro zisk finančních prostředků uvádí nepravdivé záminky a okolnosti, poskytnuté finanční prostředky nevrátí, ale užije je pro svoji vlastní potřebu, načež se pro poškozené stal nekontaktní, čímž způsobil osobám:
- J. S. (rozené H.), narozené XY v XY, trvale bytem XY, škodu ve výši 300 000 Kč,
- L. H., narozenému XY v XY, trvale bytem XY, škodu ve výši 515 000 Kč,
- J. H. (rozené N.), narozené XY v XY, trvale bytem XY škodu ve výši 375 000 Kč,
přičemž M. J., narozený XY se popsaného jednání dopustil i přes to, že byl rozsudkem Okresního soudu Praha - východ, sp. zn. 2T 32/2015 ze dne 21. 9. 2015, který nabyl právní moci 21. 4. 2016, odsouzen za trestný čin podvod dle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 3 roky s dohledem se stanovenou zkušební dobou 5 let.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán zaplatit na náhradě škody poškozeným J. S. částku 300 000 Kč, L. H. částku 515 000 Kč a J. H. částku 375 000 Kč.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 19. 5. 2021, č. j. 14 To 64/2021-250 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Filipa Wágnera dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a písm. g) tr. ř.
5. Ve svém dovolání, opřeném (část III./1.) o judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, I. ÚS 4/04, III. ÚS 177/04), poukazuje dovolatel na příklady, v nichž dochází k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, přičemž extrémní rozpor shledává (část III./2.) ve zcela nedostatečném odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu ke způsobené škodě. Tomuto odůvodnění vytýká strohost, mechaničnost a nepřezkoumatelnost. Tvrdí (část III./3.), že v jeho případě nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu podvodu a že nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Porušeny podle něj byly zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného a zásada presumpce neviny, a to v důsledku prezentace skutkových okolností případu v televizní relaci. Odkazuje na svoji výpověď a namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesprávném hodnocení jeho jednání. Presumpce kriminální závadnosti jeho osoby se nesla celým trestním řízením, jemu vytýkané jednání bylo rozebráno v relaci Na stopě. Jeho právo na obhajobu bylo porušeno zcela zásadním způsobem, neboť nebyl soudem vyslechnut před výslechem poškozených a dalších svědků. Absencí výslechu dovolatele bylo porušeno jeho právo být slyšen. V rámci celého řízení nebyl nijak poučen o svých právech.
6. Pro případ, že by dovolací soud vzal za prokázaný stav popsaný v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný tvrdí, že tento nemůže založit právní kvalifikaci „ mající předpoklad vzniku škody značeného rozsahu, a to i za respektování novelizovaného znění trestního zákoníku stran stanovení výše škody“. Ač se v rámci hlavního líčení ke svému jednání doznal, nikdy se nevyjádřil ke konkrétní výši způsobené škody. K nesprávnému hmotně právnímu hodnocení došlo proto, že soudy pominuly skutečnost, že „ nikdy nestvrdil částku, která měla být obsahem obálky s finanční hotovostí“. Soudy připustily dokazování „ nepřípustnými, zejména pochybně zajištěnými listinnými důkazy“ , kriminální závadnost osoby dovolatele se nesla celým řízením. Pokud by soudy postupovaly správně, „ nedosahovala by právní kvalifikace §209 odst. 4 tr. zák., neboť jednáním dovolatele byla způsobena škoda toliko v rozmezí hranice většího rozsahu. “
7. K nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci došlo i proto, že „ druh a výměra trestu v rozsahu ukládanému osobě dovolatele překračují možnosti dané zákonem ... právní kvalifikace jednání dovolatele stanovené soudem prvního stupně v sobě zahrnuje kvalifikační předpoklad recidivy a dalším zpřísněním trestu obžalovanému došlo k porušení zásady dvojího přičítání a k nepřiměřeně přísnému postihu “. Oběma soudům dovolatel vytýká i to, že dostatečně nepřihlédly k novelizovanému znění §39 odst. 4 tr. zákoníku, ani účinnému doznání (s výhradou výše hotovosti) či jeho neuspokojivému zdravotnímu stavu, a že rovněž při výměře trestu porušily zásadu zákazu dvojího přičítání.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 19. 5. 2021, č. j. 14 To 64/2021-250, zrušil, podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená (zjevně míněn i rozsudek soudu prvního stupně) rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Táboře přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, které však ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nebylo tomuto doručeno (podání ze dne 30. 9. 2021 obdržel až 1. 10. 2021).
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
12. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Odlišně jsou poté trestním řádem kladeny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování a požadavky, za kterých lze takto jednat ve veřejném zasedání (§232 a násl. tr. ř.).
14. Daný dovolací důvod je naplněním ústavního právo obviněného vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle §12 odst. 6 tr. ř. je obviněný stranou trestního řízení a je jednou z nejdůležitějších osob, které mají postavení strany. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho pod statou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
16. O takto vymezený důvod dovolání však nelze opírat tvrzení o případných procesních pochybeních soudů nižších stupňů a nelze na jeho podkladě namítat vadné použití norem hmotného práva vztažené na takový skutek, k němuž dovolatel dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od jeho názoru. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
17. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Již z dosud uvedeného je zřejmé, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
19. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
20. Dovolací argumentace obviněného se s obsahovým vymezením jím uplatněných důvodů dovolání zjevně rozchází, což v plném rozsahu platí o dovolacím důvodu podle §265b odst. písm. g) tr. ř. Ačkoli dovolatel tvrdí, že skutek vyjádřený v rozsudku nalézacího soudu nenaplňuje zákonné znaky zločinu, jímž byl uznán vinným [v uvedeném směru akcentuje zejména nesplnění podmínek pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 4 písm. d) §209 tr. zákoníku], nevznáší žádný relevantní argument, jenž by svědčil o nesprávnosti hmotně právní subsumpce skutku zjištěného soudu pod zákonné znaky trestného činu, který v něm soudy nižších stupňů shledaly. Z obsahu dovolání lze totiž shledat, že obviněný ve své podstatě uplatňuje námitky skutkového (nesprávnost závěru o výši způsobené škody), případně procesního (nepřípadnost užití některých důkazů) charakteru, jenž však nelze podřadit pod výše uvedený [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů upravených ustanovením §265b tr. ř. Dodat lze, že skutková zjištění soudu jím užitou právní kvalifikaci skutku, a to i z pohledu novelizace trestního zákona ohledně výše škod (§138), odůvodňují.
21. Základním nedostatkem podaného dovolání – vyjma právě označeného deficitu – je jeho obecnost, jenž se projevuje v odkazu na citovanou judikaturu Ústavního, případně i Nejvyššího soudu, na niž však nenavazují konkrétní výhrady dovolatele, jimiž by se měl
a mohl) dovolací soud zabývat. Namísto toho se dovolatel uchyluje k ryze obecným tvrzením (o porušení zásad presumpce neviny a principu in dubio pro reo, o existenci extrémního nesouladu apod.), která však nemohou vyvolat přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V uvedeném směru se připomíná, že k přezkumu dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud přistupuje (viz §265i odst. 3 tr. ř.), shledá-li, že námitky dovolatele odpovídají uplatněnému důvodu dovolání a současně nejsou zjevně neopodstatněné, zásadně na podkladě konkrétních námitek dovolatele ( v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání ) . Nezbývá než opakovat, že revizní princip (a tím k vyhledávání případných vad rozhodnutí z aktivity dovolacího soudu) se v řízení o dovolání neuplatňuje.
22. Shledává-li obviněný „ extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy “ v údajné nedostatečnosti rozsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (blíže nekonkretizované), dostačuje připomenout (viz §265a odst. 4 tr. ř.), že dovolání nelze napadat odůvodnění rozsudku, nýbrž zásadně jeho výrokovou část.
23. Ačkoli dovolatel uplatnil dva dovolací důvody, nikterak nerozlišil, kterými výhradami by měl být odůvodněn ten který z nich. S ohledem na jejich obsahové vymezení (body 13. až 18.) lze usuzovat – na tomto místě je vhodné poznamenat, že úkolem dovolacího soudu není domýšlet úvahy dovolatele či za něj jeho výhrady formulovat – že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. shledává naplněn jím zmíněným způsobem provedení důkazního řízení nalézacím soudem, jež měl (podle jeho hodnocení) vést k porušení jeho práva být slyšen. Provedení prvního hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného však z důvodů, které již vyložil soud odvolací (bod 10. odůvodnění jeho rozsudku), nemůže označený důvod dovolání založit. Současně již na tomto místě lze konstatovat, že dovolatelem namítané provedení části dokazování před jeho procesním výslechem nemůže vést k závěru o nesprávné realizaci důkazního řízení, které by mělo odůvodnit kasaci dovoláním napadeného rozsudku.
24. Výhrady dovolatele stran výměry trestu a jeho poukaz na §39 odst. 4 tr. zákoníku jsou rovněž mimo obsahové zaměření jím zvolených důvodů dovolání, neboť výrok o trestu lze zásadně (nejde-li např. o vadu ohledně uložení souhrnného trestu) napadat jen na podkladě dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a z důvodů v něm uvedených. Dovolatel sice tvrdí, že „ druh a výměra trestu … překračují možnosti dané zákonem “, avšak takové tvrzení je zjevně nepřípadné, neboť mu byl uložen druh trestu (odnětí svobody) v rámci zákonné trestní sazby (v trvání čtyř let, tj. v sazbě od dvou do osmi let), podle níž bylo třeba trest ukládat (§209 odst. 4 tr. zákoníku). Nadto nářky dovolatele, že nebyla (dostatečně) zohledněna jeho jiná odsouzení, resp. dosud nevykonané tresty, je nepřípadná již proto, že odvolací soud mu z těchto příčin trest zmírnil. Přisvědčit nelze ani tvrzení dovolatele o porušení zákazu dvojího přičítání (§39 odst. 5 tr. zákoníku), neboť již z rozsudku soudu prvního stupně lze seznat, že pro právní kvalifikaci skutku mělo význam odsouzení rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 2 T 32/2015, zatímco při úvahách o trestu bylo zohledněno předcházející odsuzující rozhodnutí (byť žádoucím bylo sdělení soudu – „bez ohledu na to, že za něj byl již dvakrát odsouzen“ – v tomto směru rozvinout, aby se úvahám o porušení této zásady zabránilo).
25. Žádná z námitek dovolatele nevede k závěru, že jeho odsouzením došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Jak již bylo zmíněno, jeho námitky jsou zcela nekonkrétní, což lze dokladovat zejména stran tvrzení o existenci tzv. extrémního nesouladu. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu jsou taková, jež obsahují skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu, ať již se tak stalo v důsledku toho, že obsah důkazů byl zkreslen, dezinterpretován, pominut, či v důsledku jiných hrubých vad nastalých v procesu dokazování a jeho hodnocení. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., přičemž ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. V celé řadě rozhodnutí, ať již Ústavního či Nejvyššího soudu, lze nalézt shrnutí vyznívající tak, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
26. Na uvedeném závěru – o nedůvodnosti tvrzení porušení práva obviněného na spravedlivý proces – ničeho nemění ani poukaz dovolatele, že jeho trestní věc byla předmětem televizní reportáže. Jak plyne z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, ty o vině dovolatele rozhodly na podkladě zákonným způsobem provedených a zhodnocených důkazů. Navíc obviněný ve svém dovolání explicitně neuvádí nic, co by svědčilo o takovém vlivu medií na jeho trestní proces (resp. projevech popírajících presumpci neviny), který by měl být zohledněn např. z hlediska čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
V.
Způsob rozhodnutí
27. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání v rozhodující míře uplatnil námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Jediná námitka hmotně právního charakteru, která byla způsobilá s vyšší mírou tolerance vyhovět obsahovému zaměření dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. naplnit, byla shledána zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
28. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 9. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu