ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1131.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1131/2021-695
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. P., nar. XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 10 To 116/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 140/2020, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 10 To 116/2021, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 10 T 140/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Benešově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 10 T 140/2020 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný J. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„dne 25. 4. 2018 v 9:45 hodin řídil nákladní automobil LIAZ, RZ: XY, po silnici I/3 ve směru Praha - Benešov, v km 8,11 v katastru obce XY nevěnoval dostatečnou pozornost provozu a nestačil včas reagovat na před ním jedoucí osobní vozidlo Mercedes - Benz Viano, RZ: XY, které řídil Y. J. P., který snižoval rychlost jízdy z důvodu dopravní situace, při intenzivním brzdění vlivem závady na brzdovém systému, kdy u vozidla zcela nebrzdilo pravé přední kolo, uvedl vozidlo do smyku, přejel částečně vlevo do protisměrného jízdního pruhu, kde se bočně střetl s protijedoucím osobním vozidlem Peugeot 3009, RZ: XY, s řidičkou M. Š. H., a poté pravým předním obrysem jim řízeného vozidla narazil do levého boku protijedoucího osobního vozidla Ford Mondeo, RZ: XY, které řídil L. Z., nákladní vozidlo se následně stočilo a narazilo zadním obrysem do levého boku protijedoucího osobního vozidla Škoda Rapid NH, RZ: XY, s řidičem J. R.; při nehodě utrpěl poškozený L. Z. polytrauma s dominujícím poraněním kraniocerebrálních a nitrohrudních orgánů s hospitalizací v Ústřední vojenské nemocnici v XY do 12. 6. 2018 a následnou odbornou léčbou, která doposud trvá a důsledkem jeho zranění je invalidita třetího stupně dle §39 odstavec 2 písmeno c) zákona č. 155/1995 Sb., kdy z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu u poškozeného poklesla jeho pracovní schopnost o 75 %, dále došlo ke zranění J. R., který utrpěl tržnou ránu nad levým obočím a distorzi C páteře s dobou léčení a pracovní neschopností do 17. 7. 2018, přičemž veškerá zranění poškození utrpěli proto, že J. P. jako řidič porušil důležité povinnosti, které mu ukládá zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, konkrétně ustanovení §5 odstavec 1 písmeno a), b), kdy užil vozidlo, které nesplňuje technické podmínky stanovené zákonem č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, a nevěnoval se plně řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích“.
2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let. Dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 853 892 Kč a poškozenému L. Z. škodu ve výši 3 105 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl poškozený L. Z. odkázán podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Benešově odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 10 To 116/2021, tak, že je zamítl podle §256 tr. ř.
II.
4. Citované usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 10 To 116/2021 (dále také jen „napadené usnesení“), napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť rozhodnutí ve výroku o vině spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a ve výroku o trestu a náhradě škody na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výhrady měl rovněž ke skutkovým zjištěním vyjádřeným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, přičemž namítl extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, což podle něj způsobuje nepřípustné porušení jeho práva na spravedlivý proces. Důkazy byly vyhodnoceny jednoznačně v jeho neprospěch, aniž by pro to existovaly objektivní důvody a zároveň byla ignorována jeho obhajoba.
5. Konkrétně pak namítl, že odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým zjištěním od soudu prvního stupně, a to stran zjištění, zda se vozidlo svědka Y. J. P. pohybovalo celou dobu v průběžném jízdním pruhu, anebo se připojilo do průběžného jízdního pruhu z připojovacího pruhu a zda ho tímto manévrem ohrozilo. Odvolací soud postupoval v rozporu s §263 odst. 7 tr. ř., když podkladem pro tato odlišná skutková zjištění nebyly důkazy, které by byly provedeny ve veřejném zasedání. Nadto obviněný podotkl, že toto odlišné skutkové zjištění se nijak nepromítlo do změny skutkové věty, a existuje tak rozpor mezi skutkovou větou výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a odůvodněním napadeného usnesení odvolacího soudu.
6. S odkazem na §12 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (dále také jen „zákon o silničním provozu“), uvedl, že odvolací soud dospěl k závěru, že ho řidič vozidla Mercedes mohl nanejvýš omezit, nikoliv ohrozit, avšak nijak tento svůj závěr nevysvětlil. Odvolací soud tak učinil toliko na základě výpovědi svědka G., avšak podle obviněného z této výpovědi nic takového neplyne, resp. nelze takový závěr učinit bez důvodných pochybností. Namítl, že v řízení nebylo žádným způsobem zjištěno, jakou rychlostí se vozidlo Mercedes do průběžného pruhu připojilo. Tvrzení odvolacího soudu, že svědek Y. J. P. měl důvod nevypovídat pravdu v obavě, aby nebyl označen za spoluviníka předmětné dopravní nehody, může podle obviněného znamenat, že se jmenovaný svědek svou nepravdivou výpovědí pokusil zastřít porušení dopravních předpisů na jeho straně a svoji vinu na dopravní nehodě. Dále uvedl, že odvolací soud považoval jeho výpověď jako obviněného za nepřesvědčivou s ohledem na znalecký posudek z oboru neurologie, který však nebyl v řízení proveden jako důkaz, čímž bylo postupováno v rozporu se zákonem. Kromě toho, vycházel-li odvolací soud z tohoto znaleckého posudku, podle nějž si nemohl (obviněný) nic pamatovat, potom stěží mohl podle obviněného přikládat jakoukoli relevanci obsahu jeho výpovědi a dávat ho do protikladu s jinými provedenými důkazy, resp. k jejímu obsahu neměl vůbec přihlížet. K tomu dodal, že průběh dopravní nehody popsal shodně se svědkem D. G., a to ještě předtím, než tento svědek vypovídal.
7. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na hypotéze, že se vozidlo Mercedes připojilo z připojovacího pruhu do průběžného pruhu v dostatečné vzdálenosti před vozidlo obviněného, přičemž ho vůbec neohrozilo, což má znamenat, že kdyby se plně věnoval řízení, nemusel začít intenzivně brzdit a vjet do protisměru. Tato hypotéza má však podle obviněného řadu trhlin, zejména nebyla ověřena znaleckým zkoumáním, k čemuž se pak podrobněji vyjádřil, a proto ani nesouhlasil s tím závěrem, že porušil povinnost podle §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu. Uvedl také, že existuje-li více hypotéz o průběhu nehodového děje, přičemž žádná z nich nebyla provedeným dokazováním spolehlivě potvrzena, měly soudy postupovat v souladu se zásadu in dubio pro reo . Skutkové zjištění o tom, že se plně nevěnoval řízení, nahradily soudy podle obviněného pochybnou úvahou opírající se o výpověď svědka D. G. Tento svědek přitom vyvrátil verzi obžaloby o průběhu nehodového děje, podle které se vozidlo Mercedes pohybovalo celou dobu v průběžném pruhu. Vyjádřil se také k okolnostem, za nichž došlo k připojení vozidla Mercedes z připojovacího do průběžného pruhu. Konstatoval přitom, že obsah výpovědi jmenovaného svědka nevylučuje, že ho (obviněného) řidič vozidla Mercedes ohrozil, a zároveň nepotvrzuje, že mohl na vzniklou situaci reagovat jinak, resp. dříve, než reagoval. Podporu pro svou hypotézu navíc odvolací soud našel v listině, kterou vůbec jako důkaz neprovedl, jak již shora uvedeno. Pochybnosti o průběhu nehodového děje pak podle něj nebyly odstraněny ani znaleckým posudkem z oboru dopravy. Znalec Ing. Tesař totiž označil verzi obhajoby z technického pohledu za přijatelnou, tedy že se vše mohlo odehrát i tak, že došlo k prudkému manévru vozidla, které se připojovalo do průběžného pruhu z připojovacího pruhu a donutilo obviněného k intenzivnímu brzdění.
8. Obviněný se rovněž ohradil proti zjištěním stran stavu vozidla, které řídil. Soudy se v tomto směru podle něj ani nevypořádaly s námitkami ohledně vad znaleckého posudku z oboru strojírenství. Vzhledem k důvodným pochybnostem o správnosti a úplnosti závěrů tohoto posudku, které obviněný v dovolání podrobněji rozepsal, měly nechat vypracovat revizní posudek či měly v souladu se zásadou in dubio pro reo učinit závěr, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že závada pravé přední brzdy byla příčinou dopravní nehody.
9. V návaznosti na uvedené pak podle jeho názoru nebyla naplněna ani subjektivní stránka předmětného trestného činu. Nebylo totiž prokázáno, že o závadě brzdy pravého předního kola před nehodou vědět měl a mohl. Je toho názoru, že požadavek potřebné míry opatrnosti vyžadovaný pro zajištění řádného technického stavu vozidla LIAZ naplnil. Nedbalostní porušení povinností stanovených v §5 odst. 1 písm. a) a b) zákona o silničním provozu podle něj nebylo vyjádřeno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a je proto v rozporu s §120 odst. 3 tr. ř. V neposlední řadě odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval otázkou, zda by byla dána příčinná souvislost mezi jednáním a následkem, kdyby byl učiněn ten závěr, že (obviněný) porušil toliko tu povinnost, že se plně nevěnoval řízení.
10. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Benešově přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Požádal také předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby postupoval podle §265o odst. 1 tr. ř.
11. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „státní zástupce“). Podle něj se naprostá většina námitek s uplatněnými dovolacími důvody rozchází s výjimkou námitky o chybějící příčinné souvislosti mezi porušením povinností a vzniklým následkem, avšak tuto neshledal opodstatněnou, neboť soudy obou stupňů dospěly k jednoznačnému závěru, že příčinou dopravní nehody byla kumulace důležitých povinností vyjádřených v §5 odst. 1 písm. a), b) zákona o silničním provozu. Okresní soud v Benešově přitom realizoval komplexní a bezvadné dokazování. S obviněným souhlasil v tom, že Krajský soud v Praze přistoupil k úpravě skutkových zjištění postupem nesouladným s pravidly vymezenými v §263 odst. 7 tr. ř., neboť žádné důkazy neprováděl a skutková zjištění přesto modifikoval. Z hlediska posouzení věci však podle názoru státního zástupce není podstatné, zda se svědek Y. J. P. pohyboval po celou dobu v průběžném jízdním pruhu (jak tvrdí Okresní soud v Benešově), nebo zda do něj vjel z pruhu připojovacího (jak naopak dovozuje Krajský soud v Praze). V obou případech by se totiž svědkovo vozidlo zjevně nacházelo v dostatečné vzdálenosti před vozidlem obviněného, kterého tak svědek nijak ohrozit nemohl.
12. Státní zástupce pouze na okraj doplnil, že případná nespokojenost obviněného s hodnocením důkazů soudy, se skutkovými zjištěními, s odsuzujícím rozsudkem a s faktickým nevyhověním uplatněným odvolacím námitkám, není chybou soudů a neznačí, že tato skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná (a už vůbec ne extrémně, jak tvrdí obviněný), a že byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva, která zákon obviněným garantuje.
13. Závěrem proto konstatoval, že soudy učinily správná skutková zjištění a jednání obviněného přisoudily také odpovídající právní kvalifikaci. Navrhl proto, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodoval ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
14. V replice obviněný mj. uvedl, že s ohledem na naprosto odlišný náhled každého z nižších soudů na průběh nehodového děje, nelze akceptovat tvrzení státního zástupce, že pochybnosti nepanovaly, když navíc státní zástupce uznal, že ze strany odvolacího soudu došlo k porušení procesních předpisů. Ve stručnosti lze shrnout, že se s vyjádřením neztotožnil, když se podle něj s některými námitkami státní zástupce vůbec nezabýval, přičemž setrval na svém dovolání, na něž odkázal.
III.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
16. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 10 To 116/2021 , je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
20. Podle Ústavního soudu se však rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Je třeba připomenout i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. bod 26 jeho odůvodnění): „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“
21. Je tedy třeba uvést, že zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Tak i v rámci řízení o dovolání je nutno zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Jedná se o případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, čímž jsou pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, avšak z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je naplněn v případě, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
IV.
23. V návaznosti na popsaná obecná východiska Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného z převážné části směřovaly do oblasti procesní a skutkové, když zejména brojil proti dokazování provedenému v nedostatečném rozsahu, jakož i proti nesprávnému hodnocení důkazů provedených. Namítl i vadnost některých důkazů, a to znaleckého posudku z oboru strojírenství. Učinil tak za současného uplatnění námitky tzv. extrémního nesouladu a porušení zásady in dubio pro reo , jakož i porušení dalších procesních zásad trestního řízení. Tak vytkl odvolacímu soudu, že dospěl částečně k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, aniž by k tomu doplnil či zopakoval dokazování, a zároveň tato odlišná skutková zjištění nepromítl do výroku o vině, nýbrž jeho odvolání zamítl. Současně měl výhrady vůči rozsudku soudu prvního stupně, které uplatnil skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, když rozporoval nejen učiněná skutková zjištění, ale také nevyjádření subjektivní stránky ve skutkové větě (tedy porušení §120 odst. 3 tr. ř.) ve vztahu k porušení obou povinností – podle §5 odst. 1 písm. a) i b) zákona o silničním provozu.
24. Protože obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil takovou argumentaci, která svědčí závěru, že nejsou splněny podmínky pro rozhodnutí o něm způsobem upraveným v §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí, přezkoumal dovolací soud na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k následujícím závěrům.
25. Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.
26. Obecně námitky, že popis skutku ve výroku o vině neobsahuje veškeré znaky přisouzeného trestného činu směřují do oblasti právního posouzení skutku, a lze je tak podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Každý skutek, za který je pachatel odsouzen, totiž musí být ve výroku rozhodnutí soudu popsán tak, aby jednotlivé části popisu odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Proto tzv. skutková věta musí obsahovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku, aby zahrnovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace.
27. Nejvyšší soud pak uvádí, že dovolací argumentace obviněného naplňuje uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. nejen formálně, ale také věcně, a to primárně tím, že ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně absentuje vyjádření subjektivní stránky minimálně ve formě nevědomé nedbalosti ve vztahu k porušení povinnosti podle §5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Toto pochybení nelze napravit ani cestou odůvodnění, když navíc nedbalostní zavinění ve vztahu k porušení této povinnosti není dostačujícím způsobem zachyceno ani v této části rozhodnutí jak rozsudku soudu prvního stupně, tak napadeného usnesení soudu druhého stupně. Soud prvního stupně v bodě 25. svého rozsudku uvádí, že obviněný jakožto řidič byl povinen kontrolovat technický stav vozidla, a proto měl a mohl o závadě vědět. Odvolací soud v bodě 18. svého usnesení se k této otázce vyjádřil sice podrobněji, avšak při posouzení zavinění obviněného vycházel mj. z toho, že i svědek B., který měl vozidlo opravovat, mohl mít podíl na tom, že vozidlo bylo při prudkém brzdění nestabilní. Výpověď tohoto svědka, který vypověděl, že v lednu nebo únoru 2018 vozidlo (včetně brzd) zkontroloval, přičemž problém nebyl shledán (podle soudu prvního stupně nelze ani vyloučit, že brzdový systém nebyl zkoumán a prohlédnut dostatečně), sice označil za nepřesvědčivou, nicméně nevypovídá to bez důvodných pochybností o tom, že obviněný o závadě věděl, či o ní vědět měl a mohl. Pokud totiž nechal na odborníkovi – svědku B., aby vozidlo zkontroloval, a soudy tuto skutečnost nerozporovaly, nebylo v tomto kontextu uvedeno nic k tomu, že by obviněný věděl, či měl a mohl vědět, jaký je reálný stav vozidla, případně, že mu jej tento svědek nezatajil a o závadě ho informoval. Neobstojí proto ten hlavní argument, že navíc za řádný technický stav vozidla odpovídá vždy především řidič. Tím spíše, když znalec z oboru dopravy Ing. Miroslav Tesař uvedl, že při běžném provozu se vozidlo neprojevilo tak, jak se projevilo v mimořádné situaci při dopravní nehodě. Nejvyšší soud na druhou stranu netvrdí, že je vyloučeno, že obviněný o závadě nevěděl, či o ní vědět nemusel a nemohl, nicméně pokud soud takový závěr učiní, musí jej řádně vyjádřit ve skutkové větě a poté ho odpovídajícím způsobem odůvodnit.
28. Odvolací soud nadto založil vadnost svého rozhodnutí také tím, že aniž by provedl, případně doplnil dokazování, hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně jinak než tento soud a dospěl (částečně) k odlišným skutkovým závěrům stran průběhu nehodového děje. I v tomto směru je proto popis skutku chybný, neboť soud prvního stupně vycházel při jeho tvorbě (částečně) z jiných skutkových zjištění, než jaké učinil odvolací soud. Odvolací soud tak tedy nejen porušil ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., ale přes své odlišné skutkové závěry odvolání obviněného zamítl, čímž paradoxně formálně aproboval skutková zjištění soudu prvního stupně. Není v tomto směru rozhodující, že odvolací soud i přes toto částečně odlišné hodnocení důkazů dospěl nakonec k závěru (jako soud prvního stupně), že prvotní příčinou nehodového děje bylo to, že obviněný nevěnoval dostatečnou pozornost situaci v silničním provozu, v důsledku čehož na ni pozdě reagoval. Nelze totiž odhlédnout od toho, že svým, byť částečně, odlišným hodnocením důkazů, vnesl do věci jisté pochybnosti o tom, jak nehodový děj proběhl. Na rozdíl od soudu prvního stupně totiž vyhodnotil výpověď svědka D. G. za stěžejní a jednoznačnou, zatímco k pravdivosti výpovědi svědka Y. J. P. se vyjádřil tak, že jmenovaný mohl mít důvod nevypovídat pravdu v obavě, aby nebyl označen za spoluviníka předmětné nehody. Na tomto místě Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud pochybil také tím, že argumentoval znaleckým posudkem z oboru neurologie stran toho, zda obviněný je či není v důsledku zranění schopen reprodukovat průběh dopravní nehody, avšak ani tento důkaz neprovedl, resp. neprovedl ho ani soud prvního stupně v hlavním líčení (srov. §220 odst. 2 tr. ř.).
29. Zatímco soud prvního stupně vyhodnotil, že vozidlo Mercedes s řidičem Y. J. P. „jelo stále po hlavní silnici“ (což vypověděl právě tento svědek) a že se svědkovi D. G. mohlo jevit, že vozidlo Mercedes najíždí z připojovacího pruhu, odvolací soud tento názor nesdílel (bod 17. napadeného usnesení). Soud prvního stupně proto ve skutkové větě mj. uvedl, že obviněný nestačil včas reagovat na před ním jedoucí vozidlo Mercedes, které řídil Y. J. P., jenž snižoval rychlost jízdy z důvodu dopravní situace. Nevycházel přitom z té situace, že by se vozidlo Mercedes připojovalo z připojovacího pruhu. Výslovně je v bodě 23. rozsudku soudu prvního stupně uvedeno, že obviněnému nezkřížilo cestu žádné vozidlo najíždějící z připojovacího pruhu. Rozpory ve výpovědích Y. J. P. a D. G. vysvětlil tím, že výpovědi účastníků k časovým údajům a údajům o vzdálenostech je třeba brát s rezervou, neboť za nehodové situace je zcela pochopitelné, že jsou výpovědi poškozených strohé a ne zcela přesné, když nehodový děj je dějem rychlým a zároveň neočekávaným, tudíž postřehy bývají běžné kusé. Nutno uvést, že ani jeden ze jmenovaných svědků nebyl jednak v pozici poškozeného, jednak svědek D. G. nebyl v situaci, v níž by musel na nehodový děj, který se před ním odehrál, náhle reagovat takovým způsobem, že by jej nemohl plně vnímat. Nejvyšší soud se přitom ztotožňuje s odvolacím soudem v tom, že výpověď svědka Y. J. P. vyznívá poněkud nepřesvědčivě, pokud tvrdil, že přímo za ním jela cisterna svědka D. G., protože pak není skutečně zřejmé, jak by se za ním ocitlo vozidlo řízené obviněným, jež nepochybně jelo před vozidlem řízeným jmenovaným svědkem.
30. Do jisté míry zde tedy panují pochybnosti o tom, jaký byl průběh nehody. Byť lze učinit ten závěr, že obviněný reagoval na vozidlo, které bylo (již) zařazené v průběžném pruhu, není jednoznačné, zda toto vozidlo jelo po celou dobu v průběžném pruhu, anebo se napojilo z pruhu připojovacího a jakým způsobem. Ostatně znalec Ing. Miroslav Tesař nemohl vyloučit ani tu variantu, že se prudce před vozidlo obviněného zařadilo jiné, přijíždějící z připojovacího pruhu (bod 11. rozsudku soudu prvního stupně), jak tvrdí obhajoba. Tento znalec uvedl, že nehoda mohla proběhnout dvěma způsoby. Buď se „vozidlo připojovalo obvyklým způsobem a ten řidič reagoval prudkým brzděním, protože tam měl nedostatečnou podélnou vzdálenost, anebo mohla vzniknout prudkým manévrem neztotožněného vozidla, které by se připojovalo z jízdního pruhu.“ Odvolací soud (aniž by provedl dokazování) dospěl k závěru, že vozidlo svědka Y. J. P. se připojovalo z připojovacího pruhu, mohlo však obviněného nanejvýš omezit, nikoli ohrozit. Tak učinil na základě výpovědi svědka D. G. Soud prvního stupně však z této varianty nevycházel, když se mu logickým naopak jevilo, že svědek Y. J. P. jel stále po hlavní silnici.
31. Ani porušení povinnosti uvedené v §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu proto není dostatečně jednoznačně skutkově podloženo, resp. je v tomto směru zapotřebí nejprve ustálit skutkové závěry a poté je také odpovídajícím způsobem vyjádřit ve skutkové větě, aby odpovídaly všem zákonným znakům předmětné skutkové podstaty, a řádně je odůvodnit. Je na soudu prvního stupně, aby pečlivě zvážil, zda za tímto účelem zopakuje, případně doplní dokazování, či si vystačí s již provedenými důkazy.
32. Byť Nejvyšší soud shledal, jak je z uvedeného zjevné, dovolání obviněného důvodným, pro úplnost je třeba na druhou stranu uvést, že dovolání obviněného v části, v níž odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval tím, zda by byla dána příčinná souvislost mezi jednáním a následkem i tehdy, kdyby porušil toliko tu povinnost, že se plně nevěnoval řízení, že odvolací soud takový závěr neučinil. Odvolací soud dospěl k porušení ze strany obviněného k oběma povinnostem, tedy podle §5 odst. 1 písm. a) i b) zákona o silničním provozu.
33. Nejvyšší soud s ohledem na uvedené zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 10 To 116/2021, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 10 T 140/2020. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Benešově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
34. Po zrušení napadených rozhodnutí bude povinností soudu prvního stupně znovu věc projednat a rozhodnout o ní. V rámci nového projednání věci musí zevrubněji vyhodnotit provedené důkazy, a to i se zřetelem k námitkám, jež v rámci svých opravných prostředků uplatnil obviněný. Přitom je vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v kasačním rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. ř.). Jelikož došlo ke zrušení rozsudků soudů nižších stupňů na základě dovolání obviněného, je soud prvního stupně v novém řízení vázán zásadou zákazu reformationis in peius [§265s odst. 2 tr. ř.].
35. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
36. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného nedlouho po nápadu věci, nebylo důvodu pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. ve smyslu přerušení výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu