ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1284.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1284/2021-242
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 12. 2021 o dovolání obviněného J. J., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 9 To 230/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 132/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 9 To 230/2021, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání J. J. (dále jen „obviněného“, příp. „dovolatele“), které bylo podáno proti výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 19 T 132/2020, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen za tyto přečiny a sbíhající se přečiny krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 2 T 95/2020, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 67 To 41/2021, přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021, č. j. 9 To 112/2021-237, ve věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 196/2020, podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl podle §75 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu pobytu na území okresu Benešov v trvání tří roků a podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 2 T 95/2020, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 67 To 41/2021 a z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021, č. j. 9 To 112/2021-237, ve věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 196/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O nároku poškozené na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 9 To 230/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na splnění podmínek pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Podle mínění obviněného jsou uvedené dovolací důvody naplněny tím, že odvolací soud zamítl jeho odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. [§265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] a dále tím, že mu byl uložen nepřiměřený trest odporující zásadě individualizace použitých sankcí [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], když podle jeho mínění, s ohledem na skutečnost, že přestože spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, nebylo vyhověno jeho návrhu na zastavení trestního stíhání s ohledem na jemu již dříve uložené tresty odnětí svobody. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí soudu nižšího stupně a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby „trestní řízení v napadené části dovolání dle §257 odst. 1 písm. c) odvolací soud trestního řádu zastavil“.
3. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení mj. s argumentací, že obviněný podal odvolání pouze do výroku o trestu, přičemž podle jeho mínění se soudy nižších stupňů dostatečně a přesvědčivě s námitkami obviněného vypořádaly, když podle státního zástupce trest, který byl obviněnému uložen jako souhrnný, odpovídá všem kritériím pro uložení trestu. Poukazuje mj. i na tu skutečnost, že obviněný v předmětném dovolání nenapadá uložený souhrnný trest jako takový – tj., že neměl být ukládán, ale namítá nepřiměřenost trestu. S ohledem na uvedené zjištění navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
8. Ve vztahu k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání, je nutno konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již vypořádal soud druhého stupně (viz bod 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podstatě argumentace obviněného, kterou se ve své podstatě domáhá toho, aby Nejvyšší soud konstatoval, že dovolateli uložený trest je nepřiměřeně přísný, a nemělo v rámci ukládání souhrnného trestu dojít k jeho navýšení a soudy nižších stupňů měly, s ohledem na již uložené tresty a obviněným tvrzenou spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, jeho trestní stíhání v předmětné trestní věci zastavit, neboť trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne. Dále je vhodné uvést, že „za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu“ [obviněný shora uvedenou hmotně právní námitku neuplatnil, naopak uplatnil procesní námitku – když navrhl zastavit trestní stíhání, ve své podstatě s ohledem na znění §172 odst. 2 tr. ř. (odkázal na znění §257 tr. ř.)]. Rovněž je nutno uvést, že ani za situace, pokud by obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se shodnou argumentací, že mu byl uložen nepřiměřený trest s ohledem na již dříve uložený trest, a proto je dán důvod pro zastavení trestního stíhání, by nemohla taková námitka obstát, neboť z rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. rovněž vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
9. Ze shora uvedeného je tedy nezpochybnitelné, že námitky obviněného vtělené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedený dovolací důvod nenaplňují, a nebyly by naplněny ani v případě, že by obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obviněnému bylo možno, za nejpřísněji trestný čin uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby od šesti měsíců do tří let. Byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jedná se jednak o druh trestu, který zákon stanoví na nejpřísněji trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným a současně je nutno konstatovat, že jde o trest uložený v rámci zákonné trestní sazby. Současně, a to nad rámec shora uvedeného, lze dále konstatovat, že obviněný patrně přehlédl, že mu byl ukládán souhrnný trest za více trestných činů, při zrušení výroků o vině z rozsudků několika soudů. Byl-li posledním rozhodnutím obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců a v předmětné trestní věci byl za další trestnou činnost obviněnému ukládán souhrnný trest, pak s ohledem na 31 záznamů v Rejstříku trestů obviněného lze stěží zastavit trestní stíhání s ohledem na znění §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. [ev. upustit od uložení souhrnného trestu§44 tr. ř.], když trestní sazba takovému pachateli umožňuje uložit trest odnětí svobody v trvání až tří let a současně §43 odst. 2 věta třetí tr. ř. stanoví, že „souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším“ .
10. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud konstatovat, že v posuzované trestní věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání [ podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. ]. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 12. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu