ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1371.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 1371/2020-2482
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 1. 2021 o dovolání, které podal obviněný A. G. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2020, č. j. 4 To 45/2019-2327, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 6/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2019, č. j. 34 T 6/2017-2124 , byl obviněný A. G. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit způsobem specifikovaným ve výrokové části rozsudku A. Obviněný byl za tento trestný čin odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře čtyř roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 2 T 145/2015, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 7 To 486/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušení, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody poškozenému K. F. ve výši 5.590.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody vztahujícího se k odsuzující části rozsudku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Týmž rozsudkem byli podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby obviněný A. G. pro skutky vymezené ve výrokové části B. pod body 1, 2, 4, 5, obviněný J. M. pro skutky vymezené ve výrokové části B. pod body 3 - 5 a obviněná J. J., pro skutek vymezený ve výrokové části rozsudku B. pod bodem 5. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený K. F. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody vztahujícím se ke zprošťující části rozsudku na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvoláních obviněného, státní zástupkyně a poškozeného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 7. 2020, č. j. 4 To 45/2019-2327 , jímž ho podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného a státní zástupkyně zrušil ve výroku o vině pod bodem A., v navazujícím výroku o trestu a výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle jeho zjištění dopustil tím, že
se záměrem bezplatně získat a volně nakládat s podíly na dále uvedených nemovitostech ve vlastnictví, respektive spoluvlastnictví poškozeného K. F., nar. XY, s nímž byl v bližším přátelském vztahu, a který mu tak důvěřoval, nepravdivě předstíraje seriózní zájem o koupi daných nemovitostí, respektive spoluvlastnických podílů na nich, a slibuje úhradu kupní ceny, přesvědčil jmenovaného poškozeného, aby dne 27. 3. 2009 v Plzni, okres Plzeň-město, uzavřel jako prodávající
jednak s ním jako kupujícím písemně vyhotovenou kupní smlouvu, podle které mu za částku 4.000.000 Kč prodal svůj spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné poloviny na nemovitostech – budově č. p. XY a stavební parcele č. XY o výměře 404 m², zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsáno v katastru nemovitostí pro katastrální území XY, obec XY (administrativní adresa XY, XY), v tehdejší obvyklé hodnotě tohoto spoluvlastnického podílu 4.200.000 Kč, aniž by měl v úmyslu poškozenému zaplatit kupní cenu,
jednak s ním a J. M., nar. XY, jako kupujícími, z nichž každý se měl stát podílovým spoluvlastníkem jedné poloviny dále označených nemovitostí, písemně vyhotovenou kupní smlouvu, podle které jim za částku 1.700.000 Kč prodal své nemovitosti – rodinný dům č. p. XY v obci XY, stavební parcelu č. XY o výměře 109 m², zastavěná plocha a nádvoří, a parcelu č. XY o výměře 619 m², zahrada, vše zapsáno v katastru nemovitostí pro katastrální území XY, obec XY, v tehdejší obvyklé hodnotě těchto nemovitostí 2.240.000 Kč, aniž by měl v úmyslu poškozenému zaplatit svou část kupní ceny, v souladu se svým záměrem pak obžalovaný kupní cenu, respektive na něj připadající část kupní ceny poškozenému ani částečně nezaplatil, ačkoli se svými získanými podíly na uvedených nemovitostech poté, co byl jako spoluvlastník vždy jedné jejich poloviny zapsán do katastru nemovitostí, volně nakládal a posléze je prodal, poškozený tak za shora uvedené nemovitosti obdržel toliko částku 850.000 Kč, kterou mu jako svou část kupní ceny uhradil J. M., obžalovaný tak popsaným jednáním způsobil poškozenému škodu v celkové výši 4.850.000 Kč.
4. Za tento zločin a sbíhající se přečiny krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, poškození cizí věci podle §228 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku a poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 2 T 145/2015, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 7 To 486/2016, obviněného podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody na dobu čtyř let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 2 T 145/2015, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 7 To 486/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost k náhradě škody poškozenému K. F. ve výši 4.850.000 Kč a téhož poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. odvolání poškozeného zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Vlacha, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
6. Obviněný v první řadě namítá, že byl odvolacím soudem zkrácen na svém právu na spravedlivý proces, když nebyla akceptována jeho omluva z veřejného zasedání a toto bylo provedeno v jeho nepřítomnosti. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) má každý mj. právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Obviněný přitom dal výslovně najevo, že se chce veřejného zasedání osobně účastnit. Toto vyjádření dovolatele je poté překážkou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Nečiní sporným, že úspěšně žádal o odročení veřejného zasedání již dříve, nejprve na den 19. 3. 2020, kdy důvodem byla nepříznivá epidemiologická situace v České republice i ve Spolkové republice Německo, kde se svojí rodinou bydlel v důsledku pandemie COVID-19. Tato situace značně zhoršovala jeho možnosti přepravy do České republiky. On i jeho rodina onemocněli tuberkulózou, což značně zvyšovalo riziko nákazy COVID-19 v případě cesty do České republiky. Rozhodně se tak nejednalo o obstrukční jednání s cílem oddálit meritorní rozhodnutí ve věci.
7. Stejně tak byla důvodná jeho omluva se žádostí o odročení jednání podaná prostřednictvím obhájce dne 15. 7. 2020. Byl akutně nemocný, což si soud telefonicky ověřil u jeho ošetřující lékařky. Konkrétně bylo soudu sděleno, že „… je pacientem, který představuje toho času možné zdravotní riziko pro osoby, které s ním jsou v kontaktu“. Z tohoto vyjádření vyplývá, že nelze takové akutní onemocnění hodnotit jako nezávažný stav, jako je např. nachlazení či lehká viróza. Navíc nelze odhlédnout od skutečnosti, že cesta do České republiky by mu trvala 3 hodiny, což podtrhuje, že v kontextu jeho zdravotního stavu nebylo možné, aby se osobně účastnil jednání u soudu. Odvolací soud však tyto důvody vyhodnotil pouze jako obstrukční snahy obviněného, odkazoval i na jeho žádosti o odročení hlavních líčení, které však nemohly vypovídat o jakýchkoliv obstrukcích v odvolacím řízení ani o tom, zda byl skutečně nemocen tak, aby se nemohl účastnit veřejného zasedání. Navíc byly takto brány v potaz pouze skutečnosti nesvědčící ve prospěch dovolatele přesto, že se v průběhu nalézacího řízení dostavoval na jednání soudu, podrobně vypověděl k věci a poskytl i veškeré požadované kontaktní údaje.
8. Nepřijetí jeho omluvy a konání veřejného zasedání označuje dovolatel za překvapivé a nepředvídatelné rozhodnutí vzhledem k tomu, že v nalézacím řízení byly obdobné omluvy soudem přijaty s odročením hlavních líčení. Stejně tak i soud druhého stupně akceptoval jeho omluvu z veřejného zasedání naplánovaného na den 19. 3. 2020 a odročeného právě na den 16. 7. 2020. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 99/2010 obviněný zdůrazňuje, že tato omluva měla obdobnou povahu jako jeho předchozí žádost o odročení veřejného zasedání dne 16. 7. 2020. Dodává, že v řízení, ve kterém je porušeno jeho právo na spravedlivý proces, nelze dospět jak ke správným skutkovým zjištěním, tak ani nelze věc vhodně právně posoudit. Pochybení soudu v tomto směru tedy způsobuje nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
9. V návaznosti na uvedené vznáší obviněný námitku tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, z čehož vyvěrá i nesprávné právní posouzení skutku. Zmíněný nesoulad podle něj spočívá zejména v tom, že mu poškozený dobrovolně poskytoval peníze na jejich společné aktivity (konzumaci drog a alkoholu, hraní hazardních her atp.), přičemž ze své vůle na něj taktéž převedl vlastnické právo k nemovitostem, které byly následně prodány třetím osobám. Prospěch ze skutků popsaných v obžalobě přitom měl jak obviněný, tak poškozený.
10. Soudu druhého stupně vytýká, že při hodnocení části skutku, pro kterou byl odsouzen, nezahrnul ty části, pro které byl zproštěn obžaloby, a to i přes jejich vzájemné souvislosti, resp. přes jejich téměř totožnou náplň. Nalézacím soudem byl zproštěn obžaloby pro skutky pod body 2., 4. a 5. a zčásti pod bodem 3. obžaloby, naopak ve dvou dílčích skutcích pod bodem 3. obžaloby byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Ke zmiňovanému zproštění došlo, neboť nalézací soud dospěl k závěru, že majetek poškozeného utráceli obviněný s poškozeným společně, přičemž nelze zjistit, v jaké míře se na spotřebování daného majetku podílel každý z nich, či zda tak činil jeden s vědomím druhého. Navíc obviněný společně s poškozeným tímto způsobem utrácel i svůj vlastní majetek. Odsuzující výrok soudu druhého stupně (na podkladě nezměněných skutkových zjištění soudu nalézacího), kterým byl skutek obviněného kvalifikován mírněji podle §209 odst. 1, písm. 4 písm. d) tr. zákoníku, byl založen výhradně na formálním (izolovaném) zhodnocení obsahu kupních smluv. V těchto se dovolatel zavázal poškozenému zaplatit kupní cenu nemovitostí, přičemž tuto nezaplatil ani poté, co nemovitosti prodal třetím osobám.
11. Vzhledem ke kontextu jednání poškozeného a obviněného ve skutcích, pro které byl obviněný zproštěn obžaloby, je na místě se domnívat, že peníze, které dovolatel získal prodejem nemovitostí odkoupených (a nezaplacených) od poškozeného, byly opět „prožity" jak obviněným, tak poškozeným. Ze skutečnosti, že z peněžních prostředků získaných prodejem nemovitostí třetím osobám čerpal v následném nákladném způsobu života i poškozený, vyplývá, že nebyl naplněn základní znak skutkové podstaty trestného činu podvodu – škoda. Na uvedeném nic nemění ani to, že si obviněný s poškozeným dohodli komplikovaný způsob vypořádání za převod vlastnických práv, zvlášť když k tomuto pravděpodobně došlo za stavu výrazného ovlivnění alkoholem nebo drogami. Nalézací soud navíc ve vztahu ke skutkům, pro které ho zprostil obžaloby, uvedl, že poškozený dobře věděl, co činí, když uzavíral smlouvy, kterými pozbýval svůj majetek. Je nutné uvést, že poškozený si zároveň musel být vědom svého jednání při prodeji spoluvlastnického podílu na nemovitostech v XY a v XY. Zároveň si musel uvědomovat finanční poměry dovolatele, a tudíž nemohl očekávat, že by mu mohl poskytnout plnění ve formě kupní ceny z předmětných kupních smluv. Není tedy možné mluvit o podvodném jednání ze strany obviněného spočívající v tom, že by poškozeného uvedl v omyl.
12. Následně dovolatel odkazuje na bod 8. rozsudku soudu prvního stupně, podle kterého neměl být poškozený pouhou pasivní obětí obviněného. Dále navazuje, že v jeho neprospěch hovořili pouze svědci, kteří byli motivování přiklonit se na stranu poškozeného z osobních důvodů (dcera poškozeného J. Z.), nebo kvůli konfliktům s dovolatelem (J. T.).
13. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku I., a to jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
14. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že námitky dovolatele spočívající v porušení práva na spravedlivý proces, neboť veřejné zasedání bylo konáno v jeho nepřítomnosti, nebyly podřazeny pod relevantní důvod dovolání, tj. pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
15. K této argumentaci dovolatele zmínil, že s odkazem na čl. 38 odst. 2 Listiny i ustálenou judikaturu je třeba umožnit účast obviněného na veřejném zasedání o odvolání (jeho odročením), pakliže svoji neúčast včas a řádně omluví. Taková omluva však musí být založena na objektivních důvodech, přičemž není možné akceptovat zjevně obstrukční jednání obviněného (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 26/2016). V tomto hodnocení nelze opomenout i předchozí přístup obviněného k trestnímu stíhání (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 527/2016). V předmětné věci je možno odkázat na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně (body 13., 14.), v níž je přesvědčivě vyloženo, proč bylo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného i přes jeho omluvu a žádost o odročení. Odvolací soud se zjevně snažil vytvořit podmínky, za kterých by se mohl obviněný zúčastnit veřejného zasedání. Vedl s obviněným průběžně komunikaci, přičemž původní termín zrušil a jednání odročil na nový termín. Obviněný však snahy soudu negoval kupř. tím, že bez důvodu odmítl konání veřejného zasedání pomocí videokonference, byť si byl vědom vzdálenosti soudu od místa svého bydliště. Dovolatel zároveň dal najevo své snahy o obstrukce již v předchozím průběhu řízení. Ohledně písemné omluvy z veřejného zasedání dne 16. 7. 2020, je třeba zmínit, že ačkoliv si byl obviněný svého nepříznivého zdravotního stavu vědom nejpozději dne 13. 7. 2020, omluvu prostřednictvím svého obhájce zaslal až den před konáním veřejného zasedání. Na základě vlastního dodatečného šetření soud naznal, že zdravotní obtíže nebrání obviněnému se veřejného zasedání účastnit.
16. Podle státního zástupce nelze v posuzovaném případě hovořit ani o extrémních rozporech mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudu. Zprošťující výrok rozsudku nebyl založen na závěrech o nezřízeném způsobu života obviněného a poškozeného, jak se snaží tvrdit obviněný, nýbrž na nezjištění toho, že by obviněný uvedl poškozeného v omyl tak, aby byly naplněny zákonné znaky trestného činu podvodu. Odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kde tento na životní styl obviněného s poškozeným poukazoval, nevypovídá o naplnění či nenaplnění znaků trestného činu podvodu. Soud prvního stupně na tyto skutečnosti poukazoval pouze ve vztahu k hodnocení výpovědi poškozeného. Státní zástupce v tomto kontextu odkázal na odůvodnění rozsudku (na body 139., 140., 147., 148 a 151. ve vztahu ke skutkům vymezeným v bodech 1. a 2. obžaloby, body 157., 160., 161. ohledně skutku pod bodem 4. obžaloby a body 170. a 171 stran skutku pod bodem 5. obžaloby) a uvedl, že je na místě odmítnout obhajobu dovolatele, podle které měl soud učinit závěr, že poškozený věděl, co činí.
17. Z provedeného dokazování taktéž vůbec nevyplývá, že by z prodeje nemovitostí měl následně prospěch i poškozený, resp. že by obviněný financoval jeho život. Navíc takový způsob vypořádání dovolatele s poškozeným ani nekoresponduje s jeho obhajobou, když sám uvedl, že od počátku neměl v úmyslu peníze za koupi nemovitosti poškozenému uhradit. Je tedy možné uzavřít, že celá argumentace obviněného vybočila z jen formálně uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. S ohledem na výše uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Dále navrhl, aby tak Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný důvod dovolání.
21. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
24. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
25. Obviněný svůj mimořádný opravný prostředek explicitně opřel výlučně o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho naplnění v první rovině své dovolací argumentace shledává v porušení práva na spravedlivý proces skrze nedodržení pravidel pro konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Provedení veřejného zasedání o odvolání soudem druhého stupně, přestože dal výslovně najevo svoji vůli se tohoto zúčastnit a včasně doložil, že z objektivních důvodů toho není schopen, má podle něj dopad v nesprávnosti skutkových a potažmo právních závěrů napadeného rozhodnutí (viz výše bod 8.) Druhá část dovolací argumentace o nesprávnosti právní kvalifikace skutku, jímž byl uznán vinným, má mít svůj původ ve vadě spočívající v tzv. extrémním nesouladu a vadném hodnocení důkazů soudem (viz výše body 9. až 12.).
26. Protože způsob rozhodnutí dovolacího soudu je – s ohledem na nutnost respektování zákonem vymezených důvodů dovolání (při nutnosti současného zajištění reálnosti ochrany základních práv obviněného a v tomto směru jejich jistého přesahu) – v rozhodující míře odvislý od obsahu vlastního dovolání, musí Nejvyšší soud úvodem svého posuzovaní zvážit, zda je podaný mimořádný opravný prostředek vůbec způsobilý vyvolat přezkumnou činnost dovolacího soudu podle §265i odst. 3 tr. ř. Jen v takovém případě, tj. nedojde-li k odmítnutí dovolání na základě aplikace některé varianty upravené v §265i odst. 1 tr. ř., může totiž dovolatel dosáhnout (nedojde-li po provedeném přezkumu k zamítnutí dovolání) zrušení jím napadených rozhodnutí. K přezkoumání rozhodnutí přitom může dojít jen tehdy, pokud dovolatel ve svém dovolání uplatní námitky, které jsou obsahově odpovídající zvolenému důvodu dovolání a nejsou současně zjevně neopodstatněné.
27. Ve shodě s posouzením první části dovolací argumentace obviněného státním zástupcem musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky obviněného vůči procesnímu postupu odvolacího soudu spočívajícím v provedení veřejného zasedání, v němž bylo rozhodnuto o jím podaném odvolání napadajícím rozsudek soudu první stupně, nemohou být podřazeny pod jím uplatněný důvod dovolání. Jak již bylo výše stručně uvedeno, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě vad hmotně právního posouzení, pod nějž nelze podřadit námitky, jejichž podstatou je tvrzení vad procesní povahy. Za takovou vadu (tj. procesní, porušující ustanovení trestního řádu, tj. předpisu upravujícího mj. postup orgánů činných v trestním řízení) by bylo třeba – pokud by byla zjištěna opodstatněnost výtek obviněného – pokládat provedení veřejného zasedání v rozporu s požadavky plynoucími z označeného zákona [č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů].
28. V případě těchto obviněným vznesených námitek je nadto nepřiléhavost jejich podřazení pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umocňována tím, že jejich obsahovému zaměření odpovídá dovolací důvod upravený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
29. Z obsahu dovolání však vyplývá, jak již uvedeno, že obviněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. neuplatnil, neboť svůj mimořádný opravný prostředek opřel výlučně o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přitom explicitní vyjádření uplatněného důvodu dovolání je obecně nutnou náležitostí dovolání (§265f odst. 2 tr. ř.) nezbytnou k tomu, aby byla založena přezkumná povinnost dovolacího soudu (viz výše). Podle §265f odst. 1 tr. ř. v dovolání musí být mj. uveden odkaz na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l), nebo §265b odst. 2, o které se dovolání opírá . To se v daném případě nestalo. Nicméně proto, aby postup dovolacího soudu nemohl být označen za projev přepjatého formalismu, když z dovolací argumentace je zřejmé, jakou vadu odpovídající obsahově jednomu z dovolacích důvodů upravených v §265b odst. 1 tr. ř. dovolatel ve svém dovolání vytýká, vyjádří se Nejvyšší soud i k této námitce (a to i pro její obsahový přesah, tj. souvislost s tvrzeným porušením práva na spravedlivý proces).
30. Nejvyšší soud konstatuje, že ani v případě zcela řádného uplatnění označeného dovolacího důvodu by tato námitka obviněného nebyla úspěšná a nemohla by vést ke zrušení napadeného rozhodnutí.
31. Ryze v obecnosti je možno dát obviněnému za pravdu, že podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům . Čl. 38 odst. 2 Listiny nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02 aj.). V posuzované věci však nelze vysledovat porušení těchto pravidel.
32. Dílčí námitka dovolatele ohledně toho, že kupříkladu k žádosti o odročení veřejného zasedání ze dne 19. 3. 2020 na 16. 7. 2020 měl vážné důvody, je zcela bezpředmětná. Odvolací soud na tuto omluvu a žádost o odročení reagoval kladně, když důvody předkládané obviněným přijal a veřejné zasedání odročil poté, co obviněný odmítl konání soudního jednání pomocí videokonference. Zároveň nelze tvrdit, že by soud tuto skutečnost jakkoliv přičítal k tíži obviněného v rámci odůvodnění konání veřejného zasedání dne 16. 7. 2020 v jeho nepřítomnosti. Z dovolací argumentace obviněného je patrná zjevná snaha o vytržení jednotlivostí a jejich dezinterpretace ve vztahu k úvahám soudu druhého stupně. Ten svůj závěr o obstrukčním chování dovolatele založil na řadě odlišných skutečností (viz bod 7. jeho rozsudku). Důvodně poukázal, že skrze celé řízení před soudem vyvstávaly problémy s doručováním písemností obviněnému, zejména pak v případě hlavních líčení nařízených na dny 21. 8. 2017, 11. 11. 2017, 9. 5. 2018, stejně jako v případě jejich doručování v rámci řízení odvolacího. Odvolací soud zároveň uvádí, že k hlavnímu líčení nařízenému na den 6. 5. 2018 obviněnému „… sice bylo předvolání k hlavnímu líčení doručeno, avšak nedostavil se, a svoji nepřítomnost omlouval nemocí, kdy trval na své účasti u hlavního líčení. Posléze toto své stanovisko přehodnotil a souhlasil, aby hlavní líčení bylo realizováno v jeho nepřítomnosti. Své onemocnění následně doložil, avšak z lékařské zprávy pouze vyplývá, že uklouzl a měl otok lýtka…“. Ve vztahu k hlavnímu líčení nařízenému na den 21. 8. 2018 dále odvolací soud zmiňuje, že obviněnému na jím uvedených adresách nebylo doručeno, přičemž k hlavnímu líčení se nedostavil údajně z důvodu autonehody. Jak uvádí odvolací soud, z telefonického kontaktu s obhájcem bylo zjištěno, že obviněný odmítl hospitalizaci a z lékařské zprávy vyplynulo, že „… neměl žádné zjevné známky traumatu …“ .
33. Výše zmíněné skutečnosti vyvracejí v první řadě námitky, kterými se dovolatel snaží navodit dojem, že byl závěr o jeho obstrukčním jednání založen zejména na jeho žádosti o odročení veřejného zasedání ze dne 19. 3. 2020 na 16. 7. 2020, které bylo ostatně vyhověno. V řadě druhé je zároveň zcela zjevně nepodložená jeho námitka, že bylo odvolacím soudem opomenuto jeho procesní chování svědčící ve prospěch tvrzení, že se z jeho strany o obstrukční snahy nejednalo. Konkrétně poukazuje na změnu jeho přístupu k obhajobě v průběhu nalézacího řízení a např. poskytnutí soudu druhého stupně všech potřebných kontaktních údajů.
34. Dovolatel namítá, že odvolacímu soudu údajně doložil své akutní (resp. vážné) onemocnění cest dýchacích, znemožňující mu účast na veřejném zasedání. I touto argumentací se soud druhého stupně zabýval v citovaném bodě 7. svého rozsudku. Rozvedl, že se snažil telefonicky spojit s ošetřující lékařkou obviněného, což se nepodařilo. Následně se s ní spojil skrze fax, kdy se tato k otázce na vážnost onemocnění obviněného a jeho schopnost osobně se účastnit veřejného zasedání dne 16. 7. 2020 vyjádřila tak, že „[A]. G. je pacientem, který představuje toho času možné zdravotní riziko pro osoby, které s ní jsou v kontaktu.“ . Na tuto skutečnost odvolací soud reagoval, když uvedl, že „[T]oto vyjádření ošetřující lékařky v žádném případě, podle názoru odvolacího soudu, nedokládá, že by zdravotní stav obžalovaného znemožňoval jeho osobní účast u jednání soudu. Naopak pokud zdravotní stav zmíněného pacienta představuje možné riziko pro další osoby, které jsou s ním v kontaktu, lze zdůraznit, že s ohledem na proběhlou coronavirovou krizi je odvolací soud vybaven náležitými ochrannými pomůckami, které tomuto nebezpečí mohou úspěšně čelit.“ . Celá situace přitom byla hodnocena v kontextu již dřívějších snah obviněného oddálit meritorní rozhodnutí. Tedy mimo již uvedené i ve vztahu k tomu, že dovolatel musel vědět, že trpí zdravotními obtížemi nejpozději 13. 7. 2020, kdy mu bylo vystaveno potvrzení o pracovní neschopnosti. Ostatně by bylo rozumné předpokládat i jeho dřívější (před vystavením potvrzení o pracovní neschopnosti) povědomí o nemoci, pakliže by tato byla tak vážná, že se nemohl na veřejné zasedání dostavit. Obviněný však zaslal prostřednictvím svého obhájce omluvu a žádost o odročení veřejného zasedání až den před jeho konáním, tedy 15. 7. 2020.
35. Nutno poukázat i na to, že je zcela na místě zohlednění předchozího jednání obviněného stran jeho přístupu k trestnímu řízení při úvahách o tom, zda se v konkrétním případě jedná o obstrukční snahy či nikoliv. Důležité je poté, zda soud tento kontext hodnotil za dostatečného zohlednění všech okolností posuzovaného jednání (dané žádosti o odročení veřejného zasedání a doložených důvodů), což je požadavek, který byl soudem druhého stupně v předmětné věci jednoznačně dodržen. Jinak řečeno, není vyloučeno, aby byla představa soudu o tom, zda jsou důvody pro odročení předkládané obviněným autentické, dokreslena i okolnostmi spočívajícími v jeho dříve projevených tendencích. Nelze tudíž přijmout námitku o tom, že dřívější jednání obviněného vůbec nevypovídá o tom, zda později jednal s cílem vytvářet překážky rozhodnutí ve věci.
36. Liché je taktéž tvrzení dovolatele, že rozhodnutí konat veřejné zasedání dne 16. 7. 2020 bez jeho přítomnosti bylo překvapivé a nepředvídatelné, když obdobná omluva byla již dříve akceptována. Odkazuje tak na omluvu z veřejného zasedání původně nařízeného na den 19. 3. 2020 i na jeho omluvy z předcházejícího nalézacího řízení. Ohledně první zmíněné námitky je třeba uvést, že tato byla podložena odlišným způsobem, když podle lékařských zpráv trpěl obviněný i jeho děti a družka tuberkulózou. Obviněný přitom neměl možnost obstarat si hlídání dětí za situace, kdy jeho družka byla se zmíněným onemocněním hospitalizována. Zároveň bylo zohledněno i celospolečenské dění stran viru COVID-19, které bylo v případě veřejného zasedání dne 16. 7. 2020 již mírnější. V případě odkazů na akceptaci jeho omluv z hlavních líčení, je třeba uvést, že obviněný neodkazuje na žádnou konkrétní. Jeho námitka tedy spočívá spíše v obecném trvání na tom, že se omlouval obdobným, dříve soudy akceptovaným způsobem. V tomto směru je třeba připomenout, že není úkolem Nejvyššího soudu danou dovolací argumentaci jakkoliv dotvářet či upravovat v situaci kdy jsou poukazy obviněného toliko obecné povahy. Je však možné upozornit zejména na skutečnost, že dovolatel užil v rámci trestního řízení široké palety omluv z jednání soudů. Tyto přitom nebyly odůvodňovány stejným způsobem jako před odvolacím soudem akceptovaná omluva z veřejného zasedání původně nařízeného na 19. 3. 2020, či omluva z veřejného zasedání konaného 16. 7. 2020, kdy dovolatel pouze doložil, že má onemocnění cest dýchacích, aniž by z tohoto vyplynulo, že není schopen se dostavit k soudnímu jednání.
37. Nejvyšší soud je na podkladě výše uvedeného toho názoru, že není čeho vytknout závěru, že obviněný nedoložil natolik vážné objektivní důvody, aby nebyl schopen se účastnit veřejného zasedání. Stejně tak nemá výhrad ke zhodnocení, že se ze strany obviněného jednalo o snahu směřující k maření průběhu trestního řízení. Je zjevné, že se soud druhého stupně snažil umožnit obviněnému účast na veřejném zasedání. Nejdříve skrze možnost konání soudního jednání formou videokonference, což obviněný odmítl a následně jeho odročením na den 16. 7. 2020, kdy měl reálnou možnost se k soudu dostavit (resp. nedoložil, že by tomu tak nebylo). Vzhledem ke všemu shora zmíněnému nelze než označit námitky dovolatele stran porušení ustanovení o jeho přítomnosti při veřejném zasedání za zjevně neopodstatněné.
38. Druhý okruh argumentace dovolatele spočívá primárně na skutkových (resp. procesních) námitkách proti hodnocení důkazů soudy prvního i druhého stupně a proti jejich skutkovým zjištěním. Jde o námitky, které stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které neodpovídají ani žádnému z dalších dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b tr. ř.
39. Nejvyšší soud připomíná, že z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
40. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu jsou taková, jež obsahují skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu, ať již se tak stalo v důsledku toho, že obsah důkazů byl zkreslen, dezinterpretován, pominut, či v důsledku jiných hrubých vad nastalých v procesu dokazování a jeho hodnocení. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., přičemž ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. V celé řadě rozhodnutí, ať již Ústavního či Nejvyššího soudu, lze nalézt shrnutí vyznívající tak, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
41. Nutno podotknout, že popisovaným extrémním rozporem napadené rozhodnutí zatíženo není. Skutkový stav soudy zjištěný má (i přes námitky dovolatele) dostatečné ukotvení v jimi provedených důkazech a jejich zhodnocení, které splňuje podmínky stanovené v §2 odst. 6 tr. ř. V uvedeném směru jsou nepřípadné námitky dovolatele o nesouladu skutkových zjištění s provedeným dokazováním, což napadá primárně, přičemž jeho námitky stran chybného hmotně právního posouzení jsou až druhotné, na skutkové či procesní námitky navázané.
42. Přesněji řečeno obviněný namítá, že nejednal v úmyslu poškozeného podvést, když poškozený věděl, jaké smlouvy podepisuje. Navíc peníze, které následně poškozený utržil za nemovitosti získané od poškozeného, „prožili“ společně, resp. obviněný poskytoval poškozenému peníze pro jejich silně bohémský styl života. Nutno uvést, že s touto obhajobou se dostatečně vypořádal jak nalézací soud, tak soud odvolací. V kontextu rozsudku soudu prvního stupně je tak možno uvést, že skutečnost, zda poškozený věděl, že podepisuje smlouvy, kterými prodává nemovitosti v jeho vlastnictví (nemovitost v obci XY a nemovitost na adrese XY, XY) nehraje roli pro následnou právní kvalifikaci podle §209 tr. zákoníku. Nalézací soud zjevně založil svůj závěr o uvedení poškozeného v omyl obviněným na tom, že ten již při uzavření kupní smlouvy na předmětné nemovitosti neměl v úmyslu kupní cenu uhradit. K tomuto bylo zejména zjištěno, že obviněný ani neměl finanční prostředky, kterými by mohl kupní cenu zaplatit, když hodnota jeho jmění byla negativní, a to v řádech milionů (viz body 183. a 184. rozsudku nalézacího soudu). Následně (v bodech 185. – 192. rozsudku) týž soud důkladným způsobem vysvětlil, proč má za vyvrácenou obhajobu obviněného stran údajné dohody o poskytnutí protihodnoty poškozenému z domu na adrese XY – XY. Stejně tak učinil k této části jeho obhajoby i soud odvolací (v bodě 18. jeho rozsudku). Soudy tak logicky odůvodněným způsobem dospěly k tomu, že jediný závěr, který je možné na podkladě důkazní materie učinit je, že obviněný již od počátku neměl v úmyslu uhradit kupní cenu z kupních smluv k předmětným nemovitostem.
43. Nejvyšší soud tak k argumentaci soudu obou stupňů pouze dodává, že odkazy dovolatele na naivitu poškozeného a to, že poškozený věděl (resp. musel vědět), jaké smlouvy podepisuje, nic nemění na podvodném jednání obviněného, kdy od počátku neměl a ani nemohl mít v úmyslu kupní cenu uhradit. Rozhodně přitom nelze dovozovat, že by s tímto jednáním obviněného poškozený počítal. V tomto směru je možné zmínit úvahu odvolacího soudu v bodě 18. jeho rozsudku, kde zohlednil mj. směnku zajišťující závazek obviněného vůči poškozenému. Soud uvedl, že směnku je nutno považovat, za „… formální, žádnou reálnou hodnotou nekrytou, formu uklidnění poškozeného, že kupní cena obžalovaným jednou bude uhrazena. Svědčí to na jedné straně o značné naivitě poškozeného K. F., na druhé straně to však současně svědčí i o tom, že poškozený chtěl mít v ruce alespoň nějaký doklad reálnosti realizované transakce.“ K uvedenému je vhodné odkázat i na judikaturou Nejvyššího soudu zastávaný názor, že možnost poškozeného, aby zjistil skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby jeho jednání bylo ovlivněno jednáním obviněného, který poškozeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti. O podvodné jednání jde tudíž i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, publikované pod č. TR NS 1/2004-T 648 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
44. Dále je na místě odmítnout výroky dovolatele, že po prodeji nemovitostí třetím osobám, „financoval“ život poškozeného z takto utržených finančních prostředků, a tudíž se nemohl dopustit trestného činu podvodu, neboť chyběl znak objektivní stránky - škoda. Obviněný v podstatě opět spekuluje se skutkovou verzí o tom, že finanční plnění za předmětné nemovitosti měl poskytnout poškozenému jakousi alternativní cestou, obdobně jako u předchozí řešené námitky. Rozhodně přitom nelze tvrdit, že by z důkazní situace nepochybně vyplynul takový závěr, ať už se to obviněný snaží Nejvyššímu soudu vnutit sebevíc. Nadto, jak již bylo zmíněno, skutečnosti zjištěné soudem prvního stupně vyplývající z majetkových poměrů obviněného a v podstatě i z jeho vlastní výpovědi jednoznačně svědčí o tom, že zaplacení kupní ceny v době uzavření kupních smluv neměl a ani nemohl mít v úmyslu. Na tomto nemůže nic změnit ani případný závěr o následném „společném prohýření“ peněžních prostředků obviněného a poškozeného.
45. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
V.
Způsob rozhodnutí
46. Z důvodů vyložených výše dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v části, ve které námitky obviněného akceptoval jako vyhovující důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (přesto, že jej obviněný neuplatnil), podal tento svůj mimořádný opravný prostředek zjevně neopodstatněně. V části zbylé uplatnil námitky nepodřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto o jeho dovolání jako celku rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
47. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 1. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu