ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.218.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 218/2021-1240
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 4. 2021 o dovolání, které podala obviněná A. S., roz. F., nar. XY v XY, Slovenská republika, slovenská státní občanka, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 61 To 412/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 89/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné A. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 14 T 89/2015, byl podle §45 odst. 1 tr. zákoníku v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 12. 2017, sp. zn. 15 T 47/2015, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 7 To 180/2018, zrušen výrok o vině, výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu bylo rozhodnuto tak, že obviněná A. S. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) byla uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že
„ I.
ve dnech 6. 12. 2010 a 7. 12. 2010 v XY, v bytě poškozeného Z. V., narozeného XY, pod záminkou, že má možnost výhodně koupit ordinaci a půjčené finanční prostředky vrátí z dědictví po otci, vylákala od poškozeného nejprve dne 6. 12. 2010 částku ve výši 100 000 Kč a dne 7. 12. 2010 částku ve výši 50 000 Kč, které se zavázala do 10. 12. 2010 vrátit, ačkoliv věděla, že uvedené finanční částky nevrátí, přičemž peníze do dnešního dne nevrátila,
v blíže přesně nezjištěné době v lednu 2011 v XY před XY, pod záminkou úhrady nájemného, vylákala od poškozeného Z. V., narozeného XY, částku ve výši 10 000 Kč, s příslibem navrácení finanční částky do následujícího dne, které měla údajně u známých, ačkoliv věděla, že uvedenou finanční částku nevrátí, přičemž peníze do dnešního dne nevrátila,
II.
v XY, ve svém tehdejším bydlišti pod smyšlenou legendou, že potřebuje peníze na nákup ordinace na adrese XY, převzala od poškozené E. H. jako půjčku celkovou částku ve výši 2 103 000 Kč, a to:
1. dne 7. 1. 2011 částku ve výši 84 000 Kč,
2. dne 10. 1. 2011 částku ve výši 200 000 Kč,
3. dne 1. 2. 2011 částku ve výši 225 000 Kč
4. dne 10. 2. 2011 částku ve výši 404 000 Kč,
5. dne 25. 4. 2011 částku ve výši 400 000 Kč,
6. dne 30. 4. 2011 částku ve výši 790 000 Kč,
ač o nákupu ordinace na dané adrese s nikým nejednala, finanční prostředky užila pro vlastní potřebu a poškozené E. H. v den splatnosti ani posléze žádnou částku nevrátila,
7. dne 2. 5. 2011 a dne 3. 5. 2011 na blíže nezjištěném místě v Praze pod smyšlenou legendou, že potřebuje peníze na nákup strojů do ordinace, převzala od T. V. jako půjčku celkovou částku ve výši 390 000 Kč, finanční prostředky ale užila pro vlastní potřebu a T. V. v den splatnosti ani posléze žádnou částku nevrátila, v důsledku čehož musela poškozená E. H., která sjednanou půjčku zajišťovala v pozici ručitele, částku ve výši 390 000 Kč T. V. uhradit,
v únoru 2011 požádala poškozenou E. H. o založení bankovního účtu, jež takto založila účet č. XY, ke kterému měla obžalovaná dispoziční právo a na který byly vloženy finanční prostředky ve výši 900 000 Kč poskytnuté jako půjčka M. B., narozeným XY, J. P., narozené XY, kdy místo toho, aby tyto prostředky J. P. předala, z bankovního účtu je v době od 16. 3. 2011 do 15. 4. 2011 vybrala a nechala si je pro vlastní potřebu, přičemž když bylo třeba finanční prostředky vrátit M. B., požádala poškozenou L. K., sestru poškozené E. H., o jejich zapůjčení a dále pod smyšlenou legendou, že potřebuje peníze na nákup ordinace na adrese XY, od ní převzala celkovou částku ve výši 1 300 000 Kč, a to:
8. dne 17. 4. 2011 v XY, částku ve výši 300 000 Kč,
9. dne 21. 4. 2011 L. K. na pokyn obžalované převedla částku ve výši 675 000 Kč na bankovní účet č. XY vedený pro A. P.,
10. dne 22. 4. 2011 na blíže nezjištěném místě L. K. na pokyn obžalované vložila na bankovní účet č. XY vedený pro obžalovanou celkovou částku ve výši 125 000 Kč,
11. dne 22. 4. 2011 v XY částku ve výši 200 000 Kč,
ač o nákupu ordinace na dané adrese s nikým nejednala, finanční prostředky užila pro vlastní potřebu a poškozené L. K. v den splatnosti ani posléze žádnou částku nevrátila,
čímž způsobila poškozené E. H., narozené XY, škodu ve výši 2 493 000 Kč a poškozené L. K., narozené XY, škodu ve výši 1 300 000 Kč, tedy způsobila jim celkovou škodu ve výši 3 793 000 Kč.“
2. Za uvedený trestný čin byla obviněná odsouzena podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody ve výměře 2,5 roku. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla pro výkon trestu zařazena do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost uhradit způsobenou škodu, a to poškozené E. H. ve výši 2 493 000 Kč a poškozenému Z. V. ve výši 160 000 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená L. K. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 61 To 412/2020, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
5. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedla, že si je vědoma toho, že úkolem dovolacího soudu není přezkoumávat skutková zjištění soudu prvního stupně, ani skutková zjištění, která učinil odvolací soud. Nicméně měla za to, že v tomto případě dovolací soud přezkoumávat skutková zjištění oprávněn je. Zdůraznila, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním je nutno uvažovat i v dovolacím řízení v případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, jinak by docházelo k zásahům do práva na spravedlivý proces. Obviněná měla za to, že v jejím případě došlo k excesům v procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu.
6. V konkrétnosti uvedla, že proti sobě stojí popis skutkového děje, jak byl učiněn jí samotnou, a popis skutkového děje učiněný svědkyní E. H. a osobami, které na její osobu byly navázány. Mnohé z těchto dalších osob, jež mají vazby na svědkyni E. H., jsou či byly na celé věci finančně zainteresovány. Zde poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, hovořící o situaci tzv. „tvrzení proti tvrzení“. Extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy podle ní vyplývá i ze zcela nedostatečného odůvodnění prvostupňového rozhodnutí (s ohledem na jeho strohost, mechaničnost a nepřesvědčivost).
7. Následně uvedla, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně byly z její strany činěny návrhy na doplnění dokazování, jež by potvrdily skutkový děj, tak jak jej ona vylíčila. Dotyčný soud však mnohé návrhy neakceptoval a jejich neprovedení odůvodnil velmi vágně. S jeho názorem o nadbytečnosti těchto důkazů nesouhlasila, neboť vycházel z důkazní situace „tvrzení proti tvrzení“. Jako nadbytečné byly vyhodnoceny návrhy na doplnění dokazování výslechem svědkyně E. K. či svědka M. K. U uvedeného svědka soud zvažoval provedení jeho výslechu, a teprve poté, co tento svědek nebyl policií ztotožněn, vyhodnotil soud jeho výpověď jako nadbytečnou. Takovýto postup považuje obviněná za alarmující a má za to, že výslech tohoto svědka měl být proveden, in eventum mělo být soudem detailně popsáno, z jakého důvodu byla policie požádána o jeho ztotožnění, když jeho výpověď byla považována za nadbytečnou.
8. Obdobně bylo soudem postupováno u návrhu na doplnění dokazování k finanční situaci svědkyně E. H. Soud označil výpověď jmenované svědkyně za věrohodnou. Podle obviněné pouhé konstatování věrohodnosti výpovědi svědka je nedostačující a mělo by být podrobně popsáno, na základě jakých konkrétních úvah je výpověď svědkyně považována za věrohodnou. V případě rozporů výpovědi svědkyně E. H. a dovolatelky, pokud jsou tyto rozpory podloženy listinnými důkazy v neprospěch obviněné, byla schopna existenci listinných důkazů logicky vysvětlit. Podpis fiktivních směnek byl se svědkyní E. H. dojednán. Obviněná měla se jmenovanou svědkyní kamarádský vztah, a tak jí bezmezně důvěřovala a byla ochotna jí jakkoliv pomoci. Jako formu pomoci vnímala i výběr peněz z účtu svědkyně H. ve věci půjčky svědkyni P. Dovolatelce je kladeno k tíži, že z jejího jednání má být znatelný určitý modus operandi, to však nezbavuje soudy povinnosti vést ke každému skutku takové dokazování, aby byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností. Sama obviněná se cítí být obětí trestného činu. Byla na ni svalena vina jiné osoby, která se sama zřejmě dopouštěla podvodného jednání. V rámci odvolání poukazovala na pochybení v průběhu dokazování a nevypořádání se s její obhajobou. Zdůrazňovala nesprávné posouzení výpovědi svědkyně P. a svědka P., kteří o ní hovořili velmi pozitivně. Upozorňovala na pochybnosti ohledně údajné skartace záznamu Policie ČR, který mohl zasáhnout do věrohodnosti výpovědi svědkyně E. H. Dovolatelka považuje za těžko uvěřitelné, že by obě dvě sestry – svědkyně H. a K. své životní úspory zapůjčily jedné osobě, kterou měla být ona.
9. Ani odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu podle ní nesplňuje nároky na určitost podle §125 odst. 1 tr. ř. Uvedla, že to nemusela být ona, která sofistikovaně lhala, mohla být obětí sofistikované lži a spiknutí dalších osob. Za nesprávné považuje tvrzení soudu, že „...je naprosto nereálná konstrukce, že by se na odvolatelku smluvily osoby navzájem nepropojené.. “. Naopak tyto osoby byly spojovány různým vztahem ke svědkyni E. H. Ve věci nedošlo ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.
10. Podle dovolatelky nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Měla za to, že postup soudů rozporný s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. úzce souvisí se zcela nedostatečným odůvodněním jejich rozhodnutí. Poukázala na judikaturu vztahující se k principu presumpce neviny a k zásadě in dubio pro reo.
11. Obviněná dále namítla excesivní postup soudů při rozhodování o druhu a výměře trestu, který jí byl uložen. Trest a výměra neodpovídá povaze a závažnosti spáchaného zločinu ani jejím osobním, majetkovým a ostatním poměrům. Je na ni třeba hledět jako na osobu zcela bezúhonnou. Soudy nedostatečně vyhodnotily časový odstup od údajného spáchání jednání, které je jí kladeno za vinu. Je trestána za jednání, ke kterému mělo dojít v letech 2010 a 2011. Délka trestního řízení nemůže být přičítána k její tíži. Vždy se soudy jednala a z jednání se omlouvala, což bylo způsobeno jejím nepříznivým zdravotním stavem, který v danou chvíli neumožňoval se soudy řádně komunikovat.
12. Závěrem svého podání navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 61 To 412/2020, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 14 T 89/2015, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 3 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že na základě spisového materiálu nelze dovodit zásah do dovolatelčina práva na spravedlivý proces, jako je extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Vytvořily si dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Obhajoba obviněné byla vyvrácena výpověďmi jednotlivých poškozených, zejména poškozené E. H. a její sestry L. K. Jejich výpovědi byly podpořeny dalšími důkazy. Výpovědi uvedených svědkyň korespondují s výpovědí dalšího poškozeného T. V. Pod jednou a toutéž záminkou došlo k vylákání peněz i od poškozeného Z. V.
14. Jestliže dovolatelka namítla, že nebylo vyhověno jejím důkazním návrhům, pak to odůvodnila pouze svým nesouhlasem s vyhodnocením důkazního stavu, na jehož podkladě soudy neshledaly důvody k jeho doplnění. Pokud obviněná uplatnila námitku „in dubio pro reo“, pak ji odůvodnila pouze na argumentačním podkladě založeném na požadavku přehodnocení soudy učiněných skutkových zjištění, „aniž by tak svoje námitky učinila způsobilým předmětem z její strany požadovaného dovolacího přezkumu“. Za takového stavu věci má tato námitka toliko vztah ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování bez důvodných pochybností. Uvedené pravidlo má procesní charakter. Není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (ani jiný) dovolací důvod.
15. K poukazu obviněné na excesivní postup soudů nižších stupňů při rozhodování o druhu a výměře trestu, neboť ten neodpovídá povaze a závažnosti činu, ani jejím osobním a majetkovým poměrům, státní zástupkyně uvedla, že taková námitka není způsobilá naplnit žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
16. Za jedinou námitku hmotněprávní povahy [jiného nesprávného hmotněprávního posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] považovala státní zástupkyně tvrzení obviněné, že soudy nižších stupňů nevyhodnotily časový odstup od spáchání činu a že délka řízení nemůže být přičítána k její tíži. Této námitce však není podle státní zástupkyně možné přisvědčit, neboť právní význam takové okolnosti v posuzovaném případě spatřovat nelze. Pro dílčí skutky pokračující trestné činnosti z období roku 2011 (ad. II. výroku o vině) byla obviněná postavena před soud na podkladě podané obžaloby z roku 2015 a o její vině bylo rozhodnuto v právním postavení uprchlého již následujícího kalendářního roku s tím, že byl vydán příkaz k jejímu dodání do výkonu trestu odnětí svobody a i evropský zatýkací rozkaz. Po svém zadržení a propuštění na svobodu využila oprávnění podle §306a odst. 2 tr. ř. a k oběma procesním nástrojům zajištění její přítomnosti muselo být přistoupeno opakovaně a po jejím druhém zadržení již probíhalo řízení vazebně. O splněných zákonných podmínkách pro aplikaci právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení podle §39 odst. 3 tr. zákoníku, tak nelze za popsaných okolností vůbec uvažovat.
17. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
19. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 61 To 412/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
23. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
24. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
25. V posuzované věci však námitky obviněné uplatněné v podaném dovolání směřují výlučně do oblasti skutkové, resp. procesní, neboť dovolatelka jimi soudům obou stupňů vytýká neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, porušení presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, přičemž předkládá vlastní hodnotící úvahy k provedeným důkazům. Odmítá tak skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů a v návaznosti na to pak dospívá k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Právě a pouze z uvedených skutkových, resp. procesních výhrad, vyvozuje závěr, že se nedopustila předmětného trestného činu [namítla sice, že nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, toto tvrzení však nedoprovodila žádnou relevantní hmotněprávní argumentací, nýbrž je, jak vyplývá z kontextu odůvodnění dovolání, založila na námitkách skutkových].
26. Obviněná tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry učiněnými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné konkrétní hmotněprávní argumenty. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
27. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
28. Nejvyšší soud shledal, že v nyní projednávané věci není dána žádná vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.
29. K námitce obviněné vytýkající neprovedení určitých důkazů je možné (stručně) předeslat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
30. V dané věci soudy nižších stupňů skutečně neprovedly obhajobou navrhované důkazy - výslech svědků M. K., E. K. a další šetření k finanční situaci poškozené E. H. Z jejich rozhodnutí je však zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil (str. 12 bod 35.), z jakých důvodů považoval neakceptované návrhy obviněné za důkazně nadbytečné, a jednoznačně dovodil, že dosavadní dokazování je úplné a skýtá patřičný základ pro náležité objasnění věci. Odvolací soud pak učinil závěr, že nesdílí názor obviněné, že neprovedením požadovaných důkazů by došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces (str. 3 bod 5. odůvodnění jeho rozhodnutí). Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů nižších stupňů pochybení. Dosavadní řízení tedy není zatíženo vadou v podobě opomenutých důkazů.
31. Nejvyšší soud dále konstatuje, že v nyní posuzované věci není dán ani extrémní nesoulad. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení provedené dokazování vytvořilo dostatečný základ pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Možno stručně poznamenat, že jejich skutková zjištění mají v provedených důkazech, a to ve výpovědích tam jmenovaných svědků (v prvé řadě E. H. a L. K.) a listinných důkazech (zejména směnkami), patřičné obsahové ukotvení. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely z výpovědí jmenovaných (a dalších svědků), podpořených také dalšími důkazy, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Dovolací soud ještě dodává, že nelze přisvědčit tvrzení obviněné o nedostatečném odůvodnění rozhodnutí. Konstatuje, že odůvodnění učiněné v rozhodnutích soudů nižších stupňů dostatečně logicky a přesvědčivě popisuje a hodnotí provedené důkazy a zjištěný skutkový stav a vyvozuje z nich příslušné právní závěry, a to v míře odpovídající požadavkům stanoveným v §125 odst. 1 tr. ř.
32. Věcně připomíná, že jednáním obviněné se prolíná shodný modus operandi (a to včetně jednání vůči poškozenému Z. V., jímž byla uznána vinnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 12. 2017, sp. zn. 15 T 47/2015, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 7 To 180/2018), podle něhož si postupně získávala důvěru poškozených svým zpočátku spolehlivým a kultivovaným chováním, kdy vystupovala jako lékařka, která si chce zařídit vlastní ordinaci. Pod legendou koupě této soukromé ordinace a slibu vrácení finančních prostředků z dědictví po otci ve Švýcarsku, vylákala z poškozených finanční prostředky ve výši několika milionů korun českých. Její jednání je spolehlivě prokázáno vzájemně si korespondujícími výpověďmi jednotlivých poškozených (a navazujícími dalšími důkazy) kteří opakovaně popsali nastíněnou legendu o nutnosti půjčení peněz na lékařskou ordinaci dříve, než bude vyřízeno dědictví po otci obviněné ze Švýcarska.
33. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Za relevantní nelze považovat ani námitku spočívající v tom, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. „in dubio pro reo“. Toto pravidlo má procesní charakter a týká se jen otázek skutkových. Jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený či jiný dovolací důvod. V posuzované věci nebylo možno dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, neboť ta, kterou obviněná předložila, byla provedeným dokazováním vyvrácena. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
34. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
35. Činí-li za dané situace obviněná kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
36. Obviněná dále vyjádřila výhrady i vůči uloženému trestu, které odůvodňovala tím, že neodpovídá povaze a závažnosti činu ani jejím osobním a majetkovým poměrům a nezohledňuje časový odstup od údajného spáchání jednání, které je jí kladeno za vinu.
37. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (nyní §38 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
38. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za vhodné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
39. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněné směřující proti výroku o trestu pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněné byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Uložený trest přitom nelze označit za excesivní. Soudy totiž v mezích příslušných zákonných kritérií vyhodnotily podstatné okolnosti. Pouze stručně pak k námitce obviněné, že soudy nevyhodnotily časový odstup od údajného spáchání činu, je možno připomenout následující skutečnosti. Její trestní stíhání bylo původně vedeno jako řízení proti uprchlému (bylo skončeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 14 T 89/2015 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 61 To 274/2016) a po právní moci rozsudku byl vydán příkaz k jejímu dodání do výkonu trestu odnětí svobody a poté i evropský zatýkací rozkaz. Na jeho podkladě byla obviněná zadržena na Slovensku. Posléze byl rozsudek postupem podle §306a odst. 2 tr. ř. zrušen a probíhalo řízení ve standardním režimu. Délka tohoto řízení však byla podstatně ovlivněna přístupem obviněné, což ostatně vedlo k tomu, že byl vydán příkaz k jejímu zatčení a znovu i evropský zatýkací rozkaz na základě něhož byla zadržena a vzata do vazby. Teprve poté bylo možno ve věci meritorně rozhodnout. Se zřetelem k těmto skutečnostem nelze dobu od spáchání činu do vydání napadeného rozhodnutí ve prospěch hodnotit jí požadovaným způsobem.
40. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. S ohledem na shora uvedené ovšem nutno konstatovat, že námitky obviněné se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjely, přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V důsledku toho pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
41. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 4. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu