ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.22.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 22/2021-5298
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 2. 2021 o dovolání, které podal obviněný L. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2020, č. j. 6 To 37/2019-4911, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 15/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2018, č. j. 6 T 15/2016-4717 , byl obviněný L. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (pod bodem I.) a zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (pod bodem II.) jichž se podle jeho skutkového zjištění dopustil tím, že
I.
v druhé polovině roku 2012 v XY a na dalších místech České republiky na základě jeho prohlášení v mediích o tom, že je připraven vybudovat v XY továrnu na vývoj a výrobu malých vrtulníků, oslovil ho P. T., nar. XY, trvale bytem XY, XY, tehdejší jediný jednatel a majitel společnosti S.-H. v. l., IČ: XY (dále jen „S.“) a nabídl mu společné podnikání s tím, že výstavba zamýšlené haly se může realizovat formou dostavby stávající výrobní haly v areálu společnosti S. v XY,
na základě čehož následně v říjnu roku 2012 P. T. se záměrem neoprávněně se obohatit a získat v době pozdější pro sebe prospěch z podnikání společnosti S. lživě tvrdil, že na dostavbu haly společnosti S. on sám poskytne ze svých vlastních prostředků peníze, které měl původně připraveny na výstavbu haly v XY, kde už měl mít i vydané stavební povolení, ačkoli takové povolení nikdy nebylo vydáno a ani o něj nebylo jím požádáno, přičemž samotné prostředky na dostavbu haly ve výši 60 000 000 Kč měl podle nepravdivých informací podávaných P. T. získat níže uvedeným způsobem, a to:
- jednak prodejem svých vlastních pozemků v XY, přičemž P. T. zatajil, že on sám nevlastní žádné pozemky v regionu obce XY, když ostatní jeho tehdejší jím vlastněné nemovitosti vůbec nedosahovaly hodnoty shora zmíněné jím slibované investice, když konkrétně jeho nemovitosti v k.ú. XY uvedené na LV XY měly hodnotu 4 300 000 Kč (se zástavou až do výše 2 600 000 Kč ve prospěch Raiffeisenbank a.s.), nemovitosti v k.ú. XY v XY uvedené na LV XY měly hodnotu 1 300 Kč, pozemky a nemovitosti v k.ú. XY uvedené na LV XY měly hodnotu 3 500 000 Kč a nemovitosti v k.ú. XY uvedené na LV XY měly hodnotu 271 700 Kč,
- jednak penězi, které měl mít okamžitě k dispozici, avšak jeho osobní účty u peněžních ústavů v ČR měly v době jednání o jeho vstupu do S. tyto zůstatky:
BRE bank, č.ú. XY, běžný účet, od 15. 3. 2010 bez pohybu, zůstatek 0 Kč,
BRE bank, č.ú. XY, spořicí účet, od 15. 3. 2010 bez pohybu, zůstatek 0 Kč,
BRE bank, č.ú. XY, spořicí účet, od 15. 3. 2010 bez pohybu, zůstatek 0 Kč,
Fio banka, č.ú. XY, běžný účet, od 6. 10. 2011, zůstatek +100,11 Kč,
Fio banka, č.ú. XY, běžný účet, od 18. 1. 2012 bez pohybu, zůstatek 0 Kč,
Fio banka, č.ú. XY, běžný účet, od 18. 1. 2012 bez pohybu, zůstatek 0 Kč,
Fio banka, č.ú. XY, běžný účet EUR, od 20. 11. 2012 bez pohybu, zůstatek 0 EUR,
Fio banka, č.ú. XY, investiční účet, od 20. 11. 2012, bez pohybu, zůstatek 0 Kč,
Fio banka, č.ú. XY, investiční účet, od 20. 11. 2012, bez pohybu, zůstatek 0 Kč,
ČS a.s., č.ú. XY, sporožirový účet, založen 26. 1. 1994, záporné zůstatky (144 Kč dne 19. 11. 2012, -8 991 Kč dne 20. 11. 2012, pak doplněna hotovost 100 000 Kč, provedeny platby, od 13. 12. 2012 opět záporný zůstatek -7 990 Kč,
KB a.s., č.ú. XY, běžný účet, zůstatek ke dni 3. 12. 2012 -51 080,85 Kč,
KB a.s., č.ú. XY, běžný účet, zůstatek ke dni 25. 12. 2012 +655 103 Kč,
KB a.s., č.ú. XY, zůstatek ke dni 4. 12. 2012 +3 451,53 Kč,
Modrá pyramida, č.ú. XY, stavební spoření, stav ke dni 27. 12. 2012 +825 Kč,
když při současných jednáních o vstupu své osoby do společnosti S. P. T. dále zatajil, že:
- jako soukromá osoba ručil za úhradu kupní ceny ve výši 8 500 000 Kč (prodej podílu ve výši ideální poloviny na projektu ultralehkého vrtulníku MK-90 a ve vztahu k 1 ks prototypu tohoto vrtulníku panem J. M., nar. XY, společnosti U., IČ: XY), z titulu kupní smlouvy uzavřené dne 6. 6. 2012, když kupní cena nebyla do dnešního dne uhrazena, pročež pro danou pohledávku je vůči němu vedena exekuce,
- měl nesplacený závazek ve výši 1 000 000 Kč vůči J. H., nar. XY, na základě kupní ceny za nákup akcií společnosti TRACK SYSTEM a.s., z titulu smlouvy o převodu cenných papírů uzavřené dne 15. 8. 2011,
- měl nesplacený závazek ve výši 23 112 Kč s přísl. u Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, v důsledku kterého je proti němu vedena exekuce,
- měl nesplacený závazek ve výši 3 834 Kč s přísl. u Ergo pojišťovna a.s., na který je od 23. 8. 2012 vydán platební rozkaz, v důsledku kterého je proti němu vedena exekuce,
- na základě podpisu směnky osobně ručil, včetně zástav na svém nemovitém majetku v k.ú. XY LV XY, až do výše 2 600 000 Kč, za úvěr poskytnutý v lednu 2012 bankou Raiffeisenbank a.s. tehdy jím vlastněné společnosti U., který nebyl splácen, a aktuálně jsou uplatněny směnečné zajišťovací instituty,
když současně dále P. T. přislíbil, že přinese - vloží do společnosti S. vývoj výrobu UAV Heros a UL MK-90, která zvýší obraty společnosti S., ač u těchto strojů nebyly žádné reálné vyhlídky na ukončení jejich vývoje, a tedy ani nemohlo v dohledné době dojít k zahájení sériové výroby,
a na základě slibované vlastní investice ve výši 60 mil. Kč do výstavby haly společnosti S. se s P. T. dohodl, že v rámci zabezpečení své uvedené investice na něj bude převedeno 60 % obchodního podílu společnosti S. za částku 2 060 000 Kč a současně se stane jediným jednatelem společnosti s tím, že po kolaudaci se hotová hala vloží do základního kapitálu společnosti S. a tím dojde k faktickému zohlednění prostředků doposud vložených do společného podnikání P. T.,
na základě čehož nejprve dne 30. 10. 2012 s P. T. podepsal písemnou dohodu a následně zápis z jednání k vypracování smlouvy o převodu 60-70% obchodního podílu společnosti S. na L. K. s tím, že se za převedení odpovídající části obchodního podílu, vycházející z předchozí popsané dohody, zavázal zajistit profinancování dostavby výrobní haly v areálu firmy v XY tak, že v době převodu obchodního podílu vloží do S. finanční prostředky na dostavbu haly dle modifikovaného projektu a výrobní prostředky na výrobu vrtulníků Heros a MK-90, zároveň se stane jednatelem společnosti S.,
dále dne 5. 12. 2012 byl notářkou sepsán notářský zápis o převodu 60% obchodního podílu z dosud jediného společníka spol. S. P. T. na nového společníka L. K. a současně došlo k odvolání T. z funkce jednatele spol. S. a jmenování L. K. do funkce jediného jednatele spol. S.,
když téhož dne mezi P. T. a jím byla uzavřena smlouva o prodeji 60% obchodního podílu společnosti S. L. K. za cenu 2 060 000 Kč,
přičemž v následujícím období nedodržel dohodu dle shora uvedeného postupu, částku 60 000 000 Kč do společnosti S. nevložil ani financování výstavby haly z vlastních prostředků nezajistil, neboť prostředky v takové výši vůbec nedisponoval, bez vědomí P. T. nejprve dojednal jménem společnosti S. nebankovní úvěr na dostavbu haly u společnosti Perfect Invest a.s. (úvěrová smlouva č. 108613 na částku 15 000 000 Kč ze dne 29. 4. 2013 a dodatek k této smlouvě ze dne 9. 5. 2013 o navýšení úvěru o 5 000 000 Kč), úvěr mimo jiné zajistil zástavami nemovitého majetku společnosti S., postupně čerpanou částku z úvěru dílem použil skutečně na výstavbu dané haly, dílem způsobem odlišným, po vyčerpání prostředků od Perfect Invest a.s. pak sjednal opět jménem S. poskytnutí dalšího bankovního úvěru, a to u Equa bank a.s. až do výše 83 450 000 Kč, ačkoli společnost S. nebyla schopna vzhledem ke své stávající ekonomické situaci tyto závazky splácet, jeho jednatelství a zejména činnost ve společnosti navíc vedlo ke zhoršení ekonomické situace společnosti a její výkonnosti,
v důsledku čehož přivedl společnost S. do stavu insolvence, a tak obchodní podíly společnosti zcela znehodnotil, když tímto způsobil P. T., nar. XY, škodu ve výši hodnoty 60% obchodního podílu společnosti S. k datu převodu na L. K., tedy ke dni 5. 12. 2012, po započtení částky - kupní ceny uhrazené na základě smlouvy o prodeji obchodního podílu, v celkové výši 24 037 600 Kč,
II.
v období roku 2013 v Praze a na dalších místech České republiky v postavení jednatele společnosti S.- H. v. l. IC: XY, XY, XY (dále jen „S.“), v úmyslu získat jménem společnosti S. od Equa bank a.s., IC: 471 16 102, se sídlem Praha 8, Karolinská 661/4, úvěr na dostavbu výrobní haly S. a pořízení výrobního vybavení ve větším objemu, než by odpovídalo ekonomické výkonnosti společnosti S. a jejím možnostem splácet, při jednáních s bankou o poskytnutí úvěru do žádosti o úvěr a příloh předkládaných bance úmyslně zamlčel, či do žádosti o úvěr a jejích
příloh uvedl níže uvedené nepravdivé údaje, které doložil uvedenými padělky listin:
1) ohledně schopnosti společnosti S. splácet úvěr shora uvedené bance z podnikatelské činnosti společnosti S.:
- zamlčel, že ve společnosti S. za jeho působení v roce 2013 došlo k výraznému navýšení osobních nákladů (o 56 %), aniž by tomu odpovídajícím způsobem vzrostl objem produkce a podnikání společnosti se stával ztrátovým, bance předložil plán zisků na rok 2014, který neměl oporu ve vývoji společnosti S. z posledních let a byl značně nadhodnocen a chybně spočítán, rovněž zamlčel, že společnost neměla v předchozích letech ani na konci roku 2013 dostatečné likvidní prostředky k pravidelnému splácení plné výše závazků plynoucích z poskytnutého úvěru a nic reálně nesvědčí pro to, že by se tento stav do zahájení splátek mohl zlepšit,
- v dokumentu nazvaném „S.-H. v. l. Žádost o úvěr“ ze dne 30. 8. 2013 přiloženém jako příloha k žádosti o úvěr uvedl hrubě zkreslenou informaci v tom směru, že S. vyrábí celokompozitní větroně Discus a Duo Discus a že od roku 1990 prodala 331 ks letadel, ač v roce 2013 již prakticky vyráběla pouze komponenty pro zahraničního odběratele a prodala jen jedno kompletní letadlo,
- v dokumentu nazvaném „S.-H. v. l. Žádost o úvěr“ ze dne 30. 8. 2013 přiloženém jako příloha k žádosti o úvěr lživě uvedl, že společnost S. vyrábí pro odběratele označeného v dokumentu jako J. A. (ustanovený jako J. A., IČ XY, XY, XY) kompletní letouny VL-3 v objemu 2 letadla měsíčně, což neodpovídalo skutečnosti, protože společnost S. vyráběla jen komponenty těchto letounů, samotnou kompletaci letounů neprováděla, když vzájemnou obchodní spolupráci dokladoval bance padělanou smlouvou o obchodní spolupráci mezi S. a JMB Aircraft s.r.o. datovanou dne 24. 1. 2013, která ve skutečnosti nikdy nebyla uzavřena a na výtisku smlouvy pro banku byl padělek podpisu jednatele J. A. J.-M. G.,
- v dokumentu nazvaném „S.-H. v. l. Žádost o úvěr“ ze dne 30. 8. 2013 přiloženém jako příloha k žádosti o úvěr lživě uvedl, že S. převezme výrobu větroňů od spol. HPH Ltd. (ustanovený jako HPH spol. s r.o., IČ: 629 57 473, Čáslavská 234, Karlov, Kutná Hora) v ročním objemu výroby 20 mil. Kč, ačkoli se v roce 2013 o ničem takovém se společností HPH spol. s r.o. nejednalo, spolupráce s touto společností byla již utlumována a objem odběrů společnosti HPH spol. s r.o. od S. byl v roce 2013 byl v celkovém objemu pouze 36 593 Kč,
- v dokumentu nazvaném „S.-H. v. l. Žádost o úvěr“ ze dne 30. 8. 2013 přiloženém jako příloha k žádosti o úvěr uvedl, že od roku 2014 bude S. pro spol. WQS GmbH, Wermbachstrasse 31, Aschaffenburg, Německo vyrábět a prodávat obojživelné letouny Seagle v objemu 10-15 kusů ročně v prodejní ceně 20-30 mil. Kč za plného financování německou firmou, ačkoli fakticky nebyl dokončen vývoj tohoto letounu a nebylo možné jej sériově vyrábět, a on sám jménem S. vedl pouze jednání o tom, že by tento nedokončený projekt od spol. WQS GmbH na splátky odkoupil,
- do plánu zisků spol. S. pro rok 2014 předloženého bance lživě zahrnul schopnost společnosti S. vyrábět a prodávat vrtulníky (zejména MK-90) a údajný zájem trhu doložil padělaným dopisem italského aeroklubu - Ae.C.I. - Aero Club ďItalia, Via Cesare Beccaria 35/a, Roma, Itálie o zájmu odebrat 73 strojů MK-90, ač si byl vědom, že MK-90 je neletuschopný, necertifikovaný a necertifikovatelný stroj bez výhledů na sériovou výrobu,
- ve vztahu k bance nesporoval, že společnost S. je jediným vlastníkem předmětné rozestavěné haly a tím tak že zamlčel existenci Dodatku č. 1 smlouvy o dílo ze dne 26. 3. 2013 mezi dodavatelem stavebních prací na hale - spol. IVEXI s.r.o., IČ: 252 98 968 a společností S. zastupované právě jeho osobou, obsahujícího pod bodem IV. výslovně dohodnutou výhradu vlastnictví budované haly ve prospěch společnosti IVEXI s.r.o., a to až do předání stavby, podmíněného úhradou plné výše ceny díla (případně ceny rozestavěného díla), když společnost S. ve skutečnosti neuhradila společnosti IVEXI s.r.o. všechen fakturovaný dodaný materiál a práci,
2) ohledně schopnosti splácet úvěr shora uvedené bance z ušetřených nájmů poté, co se výroba S. přesune do nové haly:
- v dokumentu nazvaném „S.-H. v. l. Žádost o úvěr“ ze dne 30. 8. 2013 přiloženém jako příloha k žádosti o úvěr lživě uvedl, že sestěhováním dosud rozptýlené výroby spol. S. z dosud pronajímaných prostor do nově vybudované haly ušetří spol. S. na nájmech asi 4 000 000 Kč ročně (333 333 Kč měsíčně), na jiném místě téhož dokumentu pak uvádí úsporu 500 000 Kč měsíčně (6 000 000 Kč ročně), a další úspora bude 200 000 Kč měsíčně na energiích a obdobných platbách (ročně 2 400 000 Kč), ačkoli ve skutečnosti bylo v roce 2013 vynaloženo společností S. na všechny existující nájmy pouze částka 2 250 967 Kč ročně (188 000 Kč měsíčně), z čehož vyplývá, že údaj o úsporách na nájemném, ze kterých měl být úvěr rovněž splácen, je tedy cca dvakrát nadhodnocený oproti skutečně vynaloženým stávajícím nákladům na nájemném, a tedy není pravdivý, stejně tak ohledně údajných úspor energií je zřejmé, že společnost uhradila za energie a vodu za celý rok 2013 ve všech objektech včetně pronajatých částku celkem 2 312 751 Kč (193 000 Kč měsíčně), tudíž uvedená úspora 200 000 Kč měsíčně je zcela nepravdivá a nereálná,
- bance doložil padělanou smlouvu o nájmu uzavřenou údajně dne 1. 7. 2012 mezi S. a pronajímatelem M. M., nar. XY, o nájmu haly pro potřeby S. za částku 480 000 Kč ročně + 120 000 Kč zálohy na energii a vodu, ačkoli taková smlouva nikdy nebyla uzavřena a S. tyto prostory nevyužívalo,
- v žádosti o úvěr na formuláři Equa bank a.s. při vypisování závazků klienta zamlčel, že existuje nesplacený kontokorentní úvěr spol. S. u Raiffeisenbank a. s. k účtu č. XY, jehož majitelem je právě S., který byl založen dne 17. 1. 2013, na němž byl ke dni podání žádosti o úvěr, tedy ke dni 23. 9. 2013, dluh ve výši 999 866,71 Kč,
- podepsal čestné prohlášení ze dne 23. 9. 2013 předkládané k žádosti o úvěr, ve kterém je mimo jiné uvedeno, že ke dni podpisu mu není známo, že existují nedoplatky či penále na veřejném zdravotním pojištění žadatele, ačkoli společnost S. měla ke dni 23. 9. 2013 neuhrazené penále ve výši 2 254 Kč na zdravotním pojištění u Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra České republiky,
když na základě výše uvedených zamlčených či výslovně jím uvedených lživých skutečností a předložení padělků smluv se mu podařilo banku přesvědčit o reálné schopnosti spol. S. poskytnutý úvěr splácet a dne 10. 12. 2013 v Praze v postavení jednatele společnosti S. uzavřel s Equa bank a.s. úvěrovou smlouvu č. 357/2013 na poskytnutí finančních prostředků až do výše 83 450 000 Kč za účelem financování a refinancování nákladů spojených s výstavbou nových výrobních hal a s pořízením nových technologií, přičemž v následujícím období od 30. 12. 2013 do 10. 6. 2014 pak na základě této smlouvy z úvěru postupně vyčerpal jménem společnosti S. finanční prostředky v celkové výši 38 608 498 Kč, závazky z úvěru nebyly Equa bank a.s. ani zčásti uhrazeny a svým jednáním tak způsobil společnosti Equa bank a.s., IČ: 471 16 102, škodu ve výši nejméně 38 748 874 Kč.
2. Za tyto zločiny byl odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody poškozené Equa Bank a.s., IČO 471 116 102, zaplacením částky ve výši 14 086 600 Kč a poškozenému P. T., nar. XY, zaplacením částky ve výši 24 037 600 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Equa Bank a.s., IČO 471 116 102, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem dne 3. 2. 2020, č. j. 6 To 37/2019-4911 , jímž ho podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to v celém výroku o trestu a ve výrocích o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že odsoudil obviněného podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
5. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost k náhradě škody poškozenému P. T. ve výši 340 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozeného P. T. odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou Equa Bank a.s. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Filipa Svobody dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá v nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
7. Ke skutku pod bodem I. obviněný uvádí, že mu nebylo prokázáno spáchání skutku, pro který byl obžalován. V první řadě tak namítá, že trestného činu podvodu je možné se dopustit pouze úmyslně, nikoliv nedbalostně. Je mu přitom dáváno za vinu, že poškozeného T. udržoval v jakési mylné představě (kterou získal na základě televizní reportáže), že je majetným investorem, který poškozenému přivede do společnosti další kapitál. Odvolací soud se nezabýval okolnostmi vztahujícími se k tomu, jaké informace měl poškozený, že na jejich základě nechal vypracovat smlouvu o převodu obchodního podílu, či zda dal možnost obviněnému tyto potvrdit či vyvrátit. Odvolací soud pouze shrnuje několik klíčových tvrzení významných pro posouzení celého jednání. Jedná se o to, že obviněný měl vystupovat jako majetný investor vlastnící pozemky v XY. Toto obviněný netvrdil, byl si vědom, že pozemky drží svědek N. a dispozice s nimi bude záviset na koordinaci s ním. Obviněný dále nikdy netvrdil, že disponuje prostředky ke vložení do společnosti, resp. neuvedl, že tyto sám vlastní, pouze, že je může zajistit. Ohledně závazků, které měl dovolatel zamlčet, uvádí, že tato problematika vůbec nebyla při sjednávání obchodu řešena. Navíc závazky vůči VZP ČR a Ergo pojišťovně jsou minimální, vůči společnosti U.šlo o ručitelské závazky. Jediný přímý závazek byl vůči J. H., přičemž ten nemůže vypovídat o nesolventnosti dovolatele. Soud dále pracoval s tím, že výroba UAV Heros a UL MK-90 byla v nedohlednu. To je však pouze otázka podnikatelského rizika, které si má každý podnikatel hodnotit sám na vlastní odpovědnost.
8. Z dokazování vůbec nevyplynul závěr, že ohledně výše uvedeného vyvolal u poškozeného omyl a v tomto jej ponechal, neboť jinak by poškozený smlouvu s dovolatelem neuzavřel. Obviněný namítá, že je v podstatě odsouzen za to, že aktivně nezjišťoval, které informace by mohly poškozeného stran uzavření obchodu zajímat, přičemž poškozený sám o tyto informace nejevil zájem. Tyto informace by bylo přitom jednoduché dohledat a doložit. Pokud by hodnota společnosti S. (S.-H. v. l., dále jen „S.“) byla v řádech desítek milionů, je neuvěřitelné, že by poškozený sám nezjišťoval informace o majetnosti obviněného. Například pak dotazem na katastru nemovitostí, nahlédnutím na účet a dotazem na registr exekucí, či požadavkem potvrzení neexistenci závazků vůči finančnímu úřadu. Vše podtrhává fakt, že se poškozený ani nedomáhal ochrany u civilního soudu, kdy vůbec předmětnou smlouvu soudně nenapadl. Navíc nárok poškozeného, se kterým se připojil do trestního řízení, nelze přiznat. Tento byl uplatněn až při zahájení hlavního líčení, kdy již došlo k jeho promlčení.
9. Ke skutku pod bodem II. dovolatel uvádí, že v hlavním líčení nebylo k žádnému dokladu předloženého s žádostí o úvěr financující bance prokázáno, že by byl nepravý, že by jej vyhotovil a předložil poškozené bance obviněný. Odvolací soud dále dezinterpretoval výpověď obviněného, když uzavřel, že se v podstatě doznal, že poškozené bance předložil staré neaktuální údaje. Z jeho výpovědi však pouze plyne, že společnost se připravovala k žádosti o úvěr již dříve, přičemž údaje o cash-flow společnosti, účetní podklady, stav výroby a majetku či závazků společnosti byly dostačující (resp. aktuální). Údaje o nemovitém majetku, historické údaje o zisku z minulých období atp. jsou přitom relevantní i s delším odstupem času.
10. Ke každé ze sporných listin je nutno provést třístupňový test z těchto okruhů otázek:
1) předložil listinu věřiteli obviněný?
2) je obsah listiny nepravdivý či hrubě zkreslený?
3) byl si nepravdivosti či hrubé zkreslenosti údajů v listině obviněný vědom?
Pokud u kterékoliv listiny bude možné odpovědět třikrát ano, je na místě obviněného odsoudit. K tomu však nemohlo dojít. Odvolací soud listiny hodnotil hromadně, paušálním způsobem. Soud přitom vyvozoval trestní odpovědnost obviněného v předmětné trestní věci z jeho osobního vztahu s druhou smluvní stranou či jinak nesouvisejícími padělky, které se měly objevit v jiných kauzách. Takovýto postup je nelogický, neboť je tak založena pravdivost určitého závěru soudu na základě s ním nesouvisejících premis.
11. V rozsudku soudu prvního stupně jsou závěry relevantní ke skutkovým zjištěním o jednání označeném pod bodem II výroku obsaženy v bodě 48. Na tento bod odkazuje i odvolací soud. Úvahy k těmto závěrům směřující však zcela absentují. Z odůvodnění rozsudku není zřejmé, jakým způsobem poškozená banka zkoumala oblast týkající se finančních možností společnosti S. ke splácení úvěru. Stejně tak z něj nevyplývá, kým byla předložena, jaká listina k této problematice, ani zda jsou tyto hrubě zkreslené či nepravdivé. Ohledně dokumentu nazvaného „S.-H. v. l. Žádost o úvěr“ ze dne 30. 8. 2013, přiloženého k žádosti o úvěr je pouze možné uvést, že z odůvodnění rozsudku není patrné, kdo ji poškozené bance předložil. Pouze z „obecných vyjádření“ , lze dojít k závěru, že to učinil obviněný jakožto kontaktní osoba. Ohledně toho, zda jsou informace v dokumentu obsažené hrubě zkreslené, je možno uvést, že podle závěrů soudu pravděpodobně nejsou. Tyto vady je možno sledovat i ohledně listin stran kontraktu se společností J. A. či otázek spojených se společností HPH s.r.o. Ohledně padělání listin soud bez důkazu uzavřel, že k němu došlo ze strany dovolatele, neboť nikdo jiný k tomu neměl motiv a příležitost.
12. Ve vztahu k otázce rozestavěné haly obviněný uvádí, že se soudy nezabývaly otázkou, zda je možné sjednat výhradu vlastnictví v roce 2013, když již v roce 2012 jednal dovolatel s poškozeným o její dostavbě. Tedy v této době již musela hala existovat a podle §27 písm. l ) zákona č. 344/1992 Sb., katastrálního zákona, splňovala definiční znaky rozestavěné budovy. Rozestavěná budova přitom podle zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, již byla předmětem právních vztahů. Zdá se tedy pravděpodobné, že obviněnému je kladeno za vinu zatajení neexistující odkládací podmínky pro nabytí vlastnického práva, když tato nemohla být společností S. platně sjednána. Neexistuje tedy ani hmotněprávní podklad pro odsouzení obviněného.
13. Dále je třeba poukázat na absurdnost závěru, že byly naplněny znaky trestného činu úvěrového podvodu v objemu více než 80 000 000 Kč na základě nedoplatku na penále z veřejného zdravotního pojištění ve výši 2 254, který měl být v rozporu s předloženým čestným prohlášením obviněného. U tohoto dokumentu je taktéž možno dojít k závěru, že z odůvodnění rozsudku jasně neplyne, kdo jej předložil poškozené bance, přičemž rozhodně nelze v takovéto částce mluvit o hrubě zkresleném údaji. I v situaci, že by se obviněný této části skutku dopustil, není možno tvrdit, že byla naplněna kritéria k ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, přičemž zjevně absentuje i prokázání subjektivní stránky.
14. Následně obviněný poukazuje na skutečnost, že poskytnutí úvěru pro společnost bylo i v zájmu poškozeného, který žádost o něj i sám plánoval. Zároveň je třeba přihlédnout k faktu, že dovolatel do společnosti S. investoval asi 15 000 000 Kč, o které přišel, což nesvědčí pro závěr, že by se chtěl dopustit trestné činnosti vůči poškozené bance či poškozenému T.
15. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2020, č. j. 6 To 37/2019-4911, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2018, č. j. 6 T 15/2016-4717, ve znění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 3. 2019, č. j. 6 T 15/2016-4754, a věc podle §265 l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové k novému rozhodnutí.
16. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Podle ní je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn pouze formálně. Dovolatel se skutečně domáhá jen změny skutkových zjištění, podle vlastního hodnocení důkazů. Je přitom na místě zmínit, že v dané věci není dán ani tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, který obviněný ani nenamítá.
17. Státní zástupkyně uvádí, že soudy zjištěný skutkový stav věci byl vyhodnocen v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., přičemž byly respektovány požadavky na dostatečné odůvodnění rozhodnutí podle §125 odst. 1 tr. ř. Z kontextu výroku o vině dovolatele je zřejmé, že (pod bodem I.) uvedl poškozeného v omyl ohledně poskytnutí 60 mil. Kč ke společnému podnikání skrze společnost S. přesto, že jeho majetkové poměry to neumožňovaly. Zároveň obviněný přislíbil vložení nereálného výrobního programu ke zvýšení obratu společnosti S. Ani jeden ze slibů nenaplnil, když k zajištění slíbených finančních prostředků zatížil majetek společnosti S. pomocí bankovního i nebankovního úvěru. Tato aktivita přivedla zmíněnou společnost do insolvence. Snaha působit na poškozeného jako majetný investor je zjevná z výpovědi právě poškozeného, který vycházel nejen z mediálních zdrojů, kde takto obviněný vystupoval. Závazek obviněného poskytnout shora zmíněné investice byl přitom formalizován v podobě dohody o prodeji 60 % obchodního podílu společnosti S. mezi obviněným a poškozeným. Podstatná tedy je hlavně skutečnost, že obviněný svoji finanční situaci před poškozeným v době uzavření smlouvy zamlčel. Skutečnost, že některé jeho závazky dosud nebyly exekučně vymáhány, že jiné nejsou co do výše významné nebo jsou zajištěny příslušnými zajišťovacími instituty, není pro posouzení jeho jednání významná. Stejně tak jeho odkazy na suverénní postavení každého podnikatelského subjektu a vlastní zhodnocení podnikatelského rizika jsou bezpředmětné. V tomto směru je třeba uvést, že podnikatelské záměry obviněného stran výroby UAV Heros a UL MK-90, která byla navzdory jeho příslibům v nedohlednu, zůstaly poškozenému skryty. Závěru dovolatele o tom, že byl v podstatě odsouzen v důsledku chybného podnikatelského rozhodnutí poškozeného, tedy přisvědčit nelze, což jednoznačně vyplývá z výsledků provedeného dokazování.
18. Ze skutkové povahy námitek vybočuje poukaz obviněného, že se poškozený s nárokem na náhradu škody připojil až v hlavním líčení přesto, že již byl promlčený. Ani této námitce však přisvědčit nelze. Poškozený si mohl učinit ve smyslu §620 odst. 1 občanského zákoníku, závěr o osobě odpovědné za způsobenou škodu a o její výši až na podkladě usnesení o rozšíření dovolatelova trestního stíhání pro daný skutek. K tomuto došlo dne 24. 3. 2015, přičemž od tohoto data mu počala běžet subjektivní tříletá promlčecí lhůta. Poškozený se se svým nárokem na náhradu škody připojil již v rámci své výpovědi v přípravném řízení konstatované při úvodním hlavním líčení dne 11. 4. 2017. Svoje majetkové právo tak v adhezním řízení uplatnil nepochybně včas.
19. Ve vztahu k tvrzení obviněného, že poškozená banka jako budoucí úvěrový věřitel, nepoložila dotaz ohledně úrovně podrobnosti informací nutných pro rozhodnutí o navázání úvěrového stavu, uvádí státní zástupkyně následující. Jako jediný statutární orgán společnosti S. měl dovolatel povinnost znát stav jejího hospodaření, a tudíž i vědět, jaký je její ekonomický stav stran reálné možnosti plnit závazek ze žádaného úvěru. Tento závěr se týká i jeho odpovědnostního poměru k padělané smlouvě o nájmu ze dne 1. 7. 2012 mezi společností S. a M.
20. Ohledně námitek obviněného týkajících se zatajeného výhradního práva k rozestavěné výrobní hale je třeba zmínit, že vlastnické právo k ní nemohlo společnosti S. svědčit za stavu, kdy nebyl dodavatelské společnosti IVEXI, s.r.o. uhrazen všechen fakturovaný a dodaný materiál s provedenými pracemi, ve smyslu bodu IV. zamlčeného Dodatku č. 1 Smlouvy o dílo.
21. Dovolatel taktéž svým poukazem na bagatelní výši zamlčeného nedoplatku na penále vůči veřejnému zdravotnímu pojištění, zcela vytrhává z kontextu jednu drobnou, dílčí část podvodného jednání, pro které byl odsouzen, přičemž zbytek relevantních skutečností pomíjí.
22. Stran porušení pravidel obezřetnosti, na které obviněný poukazuje, když namítá, že není zřejmé, jakým způsobem banka podklady k úvěrové smlouvě ověřovala, státní zástupkyně odkazuje na bod 22. rozsudku odvolacího soudu, kde je tato řešena.
23. Nepřijatelný je taktéž nevýslovný odkaz dovolatele na zásadu ultima ratio , kdy uvedené nepravdivé údaje nemohly mít reálný vliv na úvahu poskytovatele uzavřít úvěrovou smlouvu. Za situace, kdy v důsledku podvodného jednání obviněného reálně vznikla škoda na majetku úvěrového věřitele ve výši 38.748.874 Kč, nelze uvažovat o zdrženlivosti při aplikaci trestněprávních předpisů.
24. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhuje, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
26. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný důvod dovolání.
27. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
28. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
29. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
30. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
31. Obviněný uplatnil v převážné míře námitky, které nelze podřadit pod jím deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ojedinělou námitkou naplňující zmíněný dovolací důvod je poukaz obviněného, podle kterého mělo dojít k pochybení v adhezním řízení, když byl uznán promlčený nárok poškozeného na náhradu škody.
32. V první řadě je třeba uvést, že s touto argumentací se vyrovnal věcně správně již odvolací soud v bodech 40. a 41. svého rozsudku, byť nepřiléhavě s odkazem na ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti (až) dne 1. 1. 2014 a který vzhledem k jeho ustanovení §3028 odst. 3, resp. i ustanovení §3036, nebylo možno aplikovat v posuzované věci. V uvedené části svého rozsudku odvolací soud vyložil, že „[P]očátek běhu subjektivní promlčecí doby se váže na vědomost poškozeného o vzniklé škodě a škůdci, tj. o tom, že mu vznikla škoda, a o osobě, která za vzniklou škodu nese odpovědnost. Obě podmínky, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně. O osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech, které jsou způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit.“ Následně důvodně zmínil, že poškozený ve chvíli podání trestního oznámení dne 21. 2. 2014, ještě nevěděl o skutku vymezeném pod bodem I. rozsudku nalézacího soudu. Jeho požadavek náhrady škody se tedy pojil ke skutku vymezenému v bodě II. rozsudku. Jednání obviněného pod bodem I. bylo zjištěno až na základě činnosti orgánů činných v trestním řízení, přičemž „… na základě shromážděných důkazů bylo popsáno a právně kvalifikováno v usnesení o zahájení trestního stíhání z 24. 3. 2015 (č. l. 77 – 78). K tomuto skutku byl poškozený vyslechnut dne 6. 10. 2015 (č. l. 327), tj. nejpozději tehdy už se cítil poškozený T. jednáním obžalovaného ad I. poškozen a připojil se k trestnímu řízení se svým požadavkem na náhradu škody, který vyčíslil jako 40 % hodnoty společnosti S. Poškozený tak jednoznačně učinil úkon, než uběhla jeho subjektivní promlčecí lhůta (3 roky - §629 odst. 3, §619 odst. 1 obč. zák.)“.
33. Obviněný svoji námitku o promlčení nároku založil na tvrzení, že poškozený uplatnil svůj nárok na náhradu škody až v rámci hlavního líčení dne 11. 4. 2017. Toto však odporuje zjištění soudu, který shledal, že se poškozený se svým nárokem na náhradu škody řádně připojil již ve stadiu přípravného řízení při svém výslechu dne 6. 10. 2015 (viz č. l. 334, 340; č. l. 3695). I pokud by se vyšlo z tvrzení obviněného, nemohl by soud dojít k závěru, že je nárok promlčen, a to ani tehdy, pokud by vyšel z úpravy, kterou je třeba použit.
34. Jak již bylo uvedeno, aplikace ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. ze strany odvolacího soudu byla nepřípadná, neboť v otázce promlčení nároku na náhradu majetkové škody je dikce jeho ustanovení §3036 poměrně jednoznačná. Ve vztahu k náhradě nemajetkové škody jeho obsah ostatně vyložil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3377/2018 (publikovaný pod č. 97/2019 Sb. rozh. obč.) s právní větou: „ Jestliže ke škodní události došlo před 1. 1. 2014 , posoudí se promlčení práva na náhradu újmy na zdraví, která vznikla po tomto datu, podle dosavadních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013. “), jehož závěry jsou použitelné i na majetkovou škodu. Ke stejným závěrům, k nimž dospěl soud odvolací v dovoláním napadeném rozsudku, lze dospět i za použití příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., jak plyne z dále uvedeného textu.
35. Podle §106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů se totiž právo na náhradu škody … promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (subjektivní lhůta), přičemž podle §106 odst. 2 téhož zákona se nejpozději… právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Z uvedeného plyne, že nárok byl poškozeným uplatněn v rámci zákonné subjektivní i objektivní promlčecí lhůty.
36. Zbylá argumentace dovolatele již spadá do oblasti námitek skutkové povahy, které však nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto směru Nejvyšší soud připomíná, že z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
37. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu jsou taková, jež obsahují skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu, ať již se tak stalo v důsledku toho, že obsah důkazů byl zkreslen, dezinterpretován, pominut, či v důsledku jiných hrubých vad nastalých v procesu dokazování a jeho hodnocení. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., přičemž ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. V celé řadě rozhodnutí, ať již Ústavního či Nejvyššího soudu, lze nalézt shrnutí vyznívající tak, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
38. Prvotním předpokladem k přezkumu rozhodnutí z výše naznačených hledisek však je to, že tzv. extrémní nesoulad učiní dovolatel předmětem svého dovolání. To se ve věci posuzované nestalo. Nadto je nutné uvést, že se v případě dovolací argumentace obviněného z velké části jedná vlastně o opakování jeho již dřívější obhajoby, se kterou se soudy dostatečně vypořádaly. Pokud se jedná o námitky týkající se toho, že v rozsudku odvolacího soudu není odůvodněno, jakým způsobem měl poškozeného T. uvést v omyl nebo ho v něm udržovat, tak tyto jsou formulovány spíše obecně, přičemž je na místě odkázat zejména na body 17. až 19. rozsudku odvolacího soudu či body 40. až 47. rozsudku soudu prvního stupně.
39. Konkrétněji ve vztahu k dílčí námitce, podle které dovolatel mohl přivést slíbené prostředky do společnosti i prostřednictvím úvěru, je na místě zmínit bod 18. rozsudku odvolacího soudu. V tomto bodě soud odkazuje mj. na dohodu o převodu obchodního podílu, když uvádí, že „[Č]lánek I Dohody, kterým se obžalovaný hájí, pokud by byl vykládán izolovaně, skutečně neurčuje, jak má být zajištěno profinancování dostavby haly a skutečně dává možnost, aby šlo o manažerské zajištění, např. formou opatření úvěru na vrub společnosti S. Z čl. II je však evidentní, že obžalovaný a poškozený si rozdělení obchodních podílů domluvili podle svého vnosu, tj. poškozený vnesl vlastní jmění S. v době převodu a obžalovaný měl vnést vložené investice. Stěžení je slovo vložené, které jednoznačně vylučuje, že by obžalovaný mohl zajistit profinancování dostavby výrobní haly z vlastního jmění S., resp. jejím zatížením. Lze proto uzavřít, že tvrzení obžalovaného, že si poškozený vymyslel nové podmínky, popř. tvrdil něco jiného, než bylo mezi smluvními stranami písemně dohodnuto, je lživé.“ (viz též č. l. 369).
40. Ve vztahu ke zmíněným námitkám i dovolatelovu popření toho, že by vystupoval jako zámožná osoba schopná vnosu rozsáhlých prostředků do společnosti S. je třeba obdobně odkázat i na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Z toho vyplývá, že účelem převodu 60 % obchodního podílu společnosti S. bylo to, že obviněný do společnosti vloží vlastní finanční prostředky (ve výši 60 000 000 Kč). Podle bodu 40. rozsudku nalézacího soudu tato skutečnost vyplývá jak ze svědectví poškozeného T., tak i svědkyň P. a B. (body 29. a 30. rozsudku nalézacího soudu). Dále snaha vystupovat jako majetný investor, který je schopen financovat aktivity společnosti S., ačkoli jím nebyl, vyplývá i z výpovědí svědků N., J. a K. (body 10., 20., 25. rozsudku nalézacího soudu). Konečně je také možno uvést, že nalézací soud přesvědčivě vyložil, že „[o]bžalovaný tak svým jednáním uvedl poškozeného P T. v omyl, svými tvrzeními o dostatečném vlastnictví svých finančních prostředků. Poškozený tak důvodně předpokládal, že to bude právě obžalovaný, který tyto investice vloží do společnosti S., když jinak v případě opačném by poškozený jakožto jediný společník a jednatel S. si mohl tzv. sám vzít na danou společnost úvěr a k tomu rozhodně nebylo třeba k žádnému vstupu jakékoliv další osoby do uvedené společnosti.“ (viz bod 47. rozsudku nalézacího soudu). Vše je pak podtrženo i skutečností, že finanční prostředky z úvěrů, které obviněný jakožto jednatel společnosti S. v její prospěch obstaral, byly zaslány na jeho soukromý účet, přičemž z jejich části uhrazoval svoje osobní dluhy (viz bod 44. rozsudku nalézacího soudu).
41. Snahy obviněného vytvořit v dovolacím soudu představu, že bylo v předmětné části skutku (resp. úvah o vině) vycházeno, jen (či převážně) z výpovědi poškozeného T., jsou vzhledem ke shora zmíněnému zcela bezpředmětné. Pakliže obviněný vystupoval jako osoba s velkými finančními možnostmi, je nevhodné i jeho tvrzení, že v obchodním jednání mezi ním a poškozeným T. nebyly jeho již existující závazky řešeny. Právě tento jeho postup, značně kontrastní se skutečností, je již sám o sobě klamavým, kdy vzniká diskrepance mezi představou poškozeného, kterou obviněný vyvolal či udržoval, a realitou, tedy tím, že obviněný sám nemá přístup k potřebným prostředkům a ještě je zatížen jinými závazky. Tímto směrem míří i více explicitní snaha dovolatele přesunout svoji vinu do oblasti špatného podnikatelského rozhodování poškozeného T. kupříkladu poukazem na to, že si o něm měl poškozený zjistit více informací, případně toto zjišťování iniciovat při obchodním jednání. Nejvyšší soud považuje za vhodné k tomuto připomenout judikaturou přijatý názor, že možnost poškozeného, aby zjistil skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby jeho jednání bylo ovlivněno jednáním obviněného, který poškozeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti. O podvodné jednání jde tudíž i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, publikované pod č. TR NS 1/2004-T 648 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
42. V okruhu námitek, které dovolatel podává k bodu II. skutku, kdy měl při sjednávání úvěrové smlouvy uvést nepravdivé a hrubě zkreslené údaje či podstatné údaje zamlčet, Nejvyšší soud uvádí následující. Dovolatel v podstatě jen trvá na tom, že bance v souvislosti s žádostí o úvěr nepředložil jediný nepravdivý údaj, resp. i na tom, že nevěděl o takovém (nepravdivém) charakteru předložených dokladů, přičemž dodává, že se jedná o pochybení banky, pokud v rámci svých požadavků nevyžadovala více informací. Soudům v návaznosti na to vytýká, že nevyložily, proč měly být údaje obviněného nepravdivé.
43. Obviněnému by bylo možno dát za pravdu pouze v tom, že bod 48. rozsudku nalézacího soudu je stran těchto úvah poměrně stručný. To však neznamená, že by úvahy relevantní ke skutkovým závěrům o vině dovolatele obsaženým ve výrokové části rozsudku absentovaly. V citovaném bodě odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně kupř. k otázkám nepravdivosti informace o údajné spolupráci společnosti S. a společnosti HPH Ltd. uvádí, že „… svědek K. vypověděl, že společnost HPH nikdy neměla zájem převést výrobu do společnosti S., když ani neexistovala o tom žádná dohoda. V průběhu roku 2013 mezi těmito subjekty probíhala obchodní spolupráce, avšak pouze řádově v rámci desítek tisíc Kč.“ (viz též bod 32. rozsudku). Dále nalézací soud pokračuje odkazem na relevantní části výpovědi poškozeného T. a svědka G. (body 4. a 33. rozsudku nalézacího soudu), které ohledně zkreslenosti či nepravdivosti informací poskytnutých bance obviněným stran spolupráce S. a J. A. hodnotí „obdobně“, jako v případě neexistující spolupráce se zmíněnou společností HPH Ltd. Bod 48. jeho rozsudku obsahuje i vyjádření relevantních myšlenek týkající se zkreslenosti a nemožnosti plánovaného ekonomického vývoje společnosti S., podle nichž by tato nebyla schopna vyrábět a prodávat obojživelná letadla v udávaném objemu pro společnost WQS GmbH, a to z důvodů reálného stavu vývoje tohoto letounu i nutných nákladů. Konečně zmiňovaná část rozsudku nalézacího soudu zahrnuje i úvahu o neschopnosti společnosti S. vyrábět vrtulník typu MK-90, který ve skutečnosti nebyl letuschopný (viz body 13. 16., 17., 43. rozsudku nalézacího soudu) a o tom, že obviněný předložil padělaný dopis italského aeroklubu, čímž chtěl doložit zájem trhu o takový produkt.
44. Skutečnost, že obviněný z banky vylákal úvěr na základě nepravdivých informací je poté podle soudu nalézacího (potažmo odvolacího) podtržena zejména zjevně lživou informací o budoucích úsporách na nájmech společnosti S., které měly být podle svědků Š. a K. nejdůležitějším faktorem pro následné poskytnutí úvěru ze strany banky. Soud prvního stupně uvádí, že tyto propočty byly podle znaleckého posudku z oboru ekonomika „…nadhodnocené výše jak dvojnásobně, a z tohoto posudku je i zřejmé, že údajné úspory na energiích měly dosáhnout částky, které ani dosavadní výdaje rozhodně nedosahovaly.“ (body 48., 49., resp. 37. rozsudku nalézacího soudu).
45. Z výše zmíněného hodnocení zejména soudu prvního stupně plyne taktéž nepřípadnost dílčích námitek obviněného, kterými zcela zřejmě dezinterpretuje váhu některých úvah soudu či je vytržením z kontextu bagatelizuje. Jedná se tak o snahu navodit dojem, že je jeho vina dovozována především z předložení i některých historických dokumentů o ekonomickém vývoji společnosti S. Obdobným způsobem poukazuje obviněný na nízký nedoplatek na penále vůči veřejnému zdravotnímu pojištění, který nemohl mít reálně vliv na poskytnutí úvěru, přičemž odhlíží od všech již zmíněných skutečností i toho, že poškozené bance zamlčel svůj úvěr ve formě kontokorentu, který uzavřel u Raiffeisenbank a.s. jako jednatel společnosti S. ve výši 1 000 000 Kč. I s nářky obviněného ohledně toho, že prý není zřejmé, že by to byl on, kdo předkládal poškozené bance předmětné listiny, se již vypořádal soud prvního stupně, když uvedl, že „[V] daném případě za žadatele – společnost S., vždy jednal a vůči bance vystupoval právě obžalovaný, což on sám i uvedl v rámci výpovědi u hlavního líčení.“ (viz bod 48. rozsudku nalézacího soudu; č. l. 3702). Již vyvrácené jsou i poměrně absurdní výroky obviněného o tom, že poškozená banka měla být při sjednávání úvěru obezřetnější, této námitce se věnoval odvolací soud v bodě 22. jeho rozsudku. Konečně je nutné zmínit, že jeho poukazy na to, že údajně sám investoval finanční prostředky do společnosti S., a tudíž je snížena pravděpodobnost, že by chtěl tuto společnost poškodit, jsou zcela bezvýznamné ve světle všech ostatních okolností předmětné věci.
46. Ve vztahu k námitce, že nebylo možné platně sjednat výhradu vlastnického práva svědčící společnosti IVEXI s. r. o. jako zhotoviteli díla (dostavění haly), pokud nebude společností S. uhrazena vyfakturovaná cena za dílo, uvádí Nejvyšší soud následující. I když se obviněný snaží odít tuto námitku do roucha hmotně právní povahy, ve skutečnosti se nejedná o nic jiného než o vytvoření nového skutkového závěru ohledně stupně rozestavěnosti haly, na jehož základě vytváří následnou konstrukci odlišného právního hodnocení. Dovolatel kalkuluje s tím, že v době uzavření předmětné smlouvy o dílo (č. l. 995) již byla hala rozestavěná ve smyslu §27 písm. l ) zákona č. 344/1992 Sb. katastrálního zákona (účinného do 31. 12. 2013 – tedy i v době uzavření smlouvy, resp. jejího dodatku), a tedy, že ji bylo možno označit za rozestavěnou budovu, jíž se podle tohoto ustanovení rozuměla budova alespoň v takovém, stupni rozestavěnosti, že je již patrné stavebně technické a funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží, pokud jí dosud nebylo přiděleno číslo popisné nebo evidenční, a u budovy, které se číslo popisné nebo evidenční nepřiděluje, pokud dosud nebylo započato s jejím užíváním . Vychází při své argumentaci z toho, že rozestavěná budova byla způsobilá být předmětem vlastnického práva. Z tohoto dovozuje, že hala již byla ve vlastnictví S. (jen byla nedostavěná) před spoluprací s IVEXI s. r. o., a pozdější výhrada vlastnictví k hale tedy být sjednána nemohla. Z výpovědi svědka H. však vyplynulo, že před započetím stavebních prací společností IVEXI s.r.o. byly položeny pouze základové pasy, ze kterých stavebně technické a funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží neplyne (č. l. 3765, resp. č. l. 990). V tomto směru je tedy argumentace dovolatele nepodložená, neboť hala jako celek měla být postavena společností IVEXI s.r.o., se kterou byla sjednána i výhrada vlastnictví k této hale, pokud nebude uhrazena cena díla, což se nestalo, jak dovodil soud prvního stupně. Ze strany dovolatele se tak jedná, jak bylo zmíněno, o námitku skutkového charakteru, neboť primárně rozporuje stupeň rozestavěnosti haly a na takovém podkladě se snaží o zpochybnění správnosti právního posouzení skutku.
47. Dovolací soud opakuje, že některé úvahy nalézacího soudu byly poměrně stručné, nicméně v kontextu rozsudků jako celku, jsou vedeny logickým a vzájemně propojujícím způsobem. Za takové situace by nebylo možno hovořit o tzv. extrémním nesouladu ani porušení práva na spravedlivý proces. Případné pochybení v tomto směru je totiž nutno hodnotit z pohledu spravedlivosti řízení jako celku. Pakliže úvahy soudu (byť v některých směrech poněkud lakonické) ústí do přijatelných skutkových závěrů a postup jejich vytváření je možné rozpoznat na základě souhrnného kontextu odůvodnění rozhodnutí, nelze mluvit o zásahu do ústavně zaručených práv dovolatele. Ostatně obviněný existenci takové situace ani sám nenamítá a trvá na tom, že jeho námitky směřují do oblasti chybné aplikace hmotněprávních ustanovení.
48. Závěrem musí Nejvyšší soud podotknout, že obviněný v některých ohledech uplatnil argumentaci koncipovanou poměrně obecně či dokonce na hranici srozumitelnosti. V tomto směru tedy připomíná, že v rámci dovolacího řízení se neuplatňuje tzv. revizní princip, na základě něhož by měl z vlastní iniciativy vyhledávat případné vady napadených rozhodnutí. Rovněž není jeho úkolem, aby za dovolatele jím uplatněné námitky nově formuloval nebo ty, které jsou nekonkrétně vyjádřené, domýšlel (např. ve smyslu nedostatečnosti vyčíslení škody při uplatnění její náhrady poškozeným). Zákonná dikce §265i odst. 3 tr. ř. upravující přezkumnou povinnost dovolacího soudu je v tomto směru jednoznačná – napadené rozhodnutí je přezkoumáváno na podkladě námitek, které dovolatel ve svém opravném prostředku uplatní. Mimo jiné z důvodu možného splnění uvedeného požadavku je vyžadováno to, aby obviněný své dovolání podal prostřednictvím osoby právně erudované – tj. obhájce. Vše uvedené platí o to více v situaci, kdy dovolatel v naprosté většině vznesených námitek uplatnil argumentaci, ke které není v dovolacím řízení oprávněn.
V.
Způsob rozhodnutí
49. Z důvodů vyložených výše dospěl Nejvyšší soud ve shodě s posouzením dovolání obviněného státní zástupkyní k závěru, že v části, v níž námitky obviněného formálně vyhověly uplatněnému důvodu dovolání, podal tento svůj mimořádný opravný prostředek zjevně neopodstatněně. V části zbylé uplatnil námitky nepodřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto o jeho dovolání jako celku rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož odvolání odmítne, je-li zjevně neopodstatněné.
50. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 2. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu