ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.464.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 464/2021-796
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2021 o dovolání obviněného O. K. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 5 To 212/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 160/2019, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 5 To 212/2020, a to ve výroku, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného O. K.,
za přiměřeného použití §261 tr. ř. se tento rozsudek zrušuje
- ve výroku, jímž byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněné Z. A. M. Š. zrušen výrok o trestu uložený této obviněné rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 1 T 160/2019, jakož i v navazujícím výroku, jímž odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o uloženém trestu této obviněné,
- ve výroku, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného M. Š.,
přičemž se současně zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Obviněný O. K. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 1 T 160/2019, uznán vinným zločinem únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle §200 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin byl podle §200 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. [Týmž rozsudkem byla obviněná Z. A. M. Š. uznána vinou zločinem únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle §200 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem zavlečení podle §172 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzena podle §200 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou (§56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku); obviněný M. Š. byl uznán vinným zločinem únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle §200 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let] .
2. Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 podal obviněný, jakož i další spoluobvinění odvolání. Z podnětu odvolání spoluobviněné (Z. A. M. Š.) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 5 To 212/2020, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně této obviněné toliko ve výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. odsoudil spoluobviněnou podle §200 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla spoluobviněná pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen (v celém výroku o vině, ve výrocích ohledně obviněných Š. a K.). Odvolání obviněného O. K., jakož i spoluobviněného (M. Š.) Městský soud v Praze podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to s argumentací existence extrémního nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, když toto své tvrzení odůvodnil jak existencí tzv. opomenutých důkazů, tak postupem soudů nižších stupňů v rozporu s pravidly formální logiky, zejména při hodnocení některých důkazů, za současného porušení zásady in dubio pro reo. Za stěžejní vadu, která následně vyústila v nesprávný závěr o jeho vině, považuje rovněž nesprávný postup soudu prvního stupně stran výslechu spoluobviněného a neprovedení jím navrhovaného důkazu výslechem svědka M. G. Rovněž uvedl, že si není svého protiprávního jednání coby spolupachatele vědom, neboť neměl o úmyslu dalších spoluobviněných tušení a na jejich jednání se účastnil pouze po spáchání trestného činu, aniž by ke spáchání samotného trestného činu jakkoliv aktivně přispěl, tudíž jeho jednání nevykazuje znaky spolupachatelství. Ve svém obsáhlém dovolání odkazuje dále na celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, přičemž rovněž poukazuje a cituje z jednotlivých ustanovení trestních předpisů a odborné literatury. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státní zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení uvedl, že obviněným vznesené námitky, které jsou převážně pouze opakováním námitek uplatněných již v průběhu jeho obhajoby, nemohou spadat pod jím uplatněné dovolací důvody. Spíše, než nesprávné právní posouzení, namítá podle státního zástupce obviněný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, stejně jako nerespektování zásady in dubio pro reo ze strany soudů nižších stupňů, avšak v předmětných rozhodnutích a postupech soudů podle státního zástupce obviněným namítané porušení neexistuje. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, a aby toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněných je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněným jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci jeho obhajoby vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [v řízení před soudem prvního stupně mj. uváděl, že noc strávil se spoluobviněnou, pak ještě se spoluobviněným vyzvedávali dceru (AAAAA (pseudonym)) spoluobviněné, byla tam vyhrocená situace, odjížděli do Brna, cestou do Brna AAAAA brečela, pozvracela se, on však přemýšlel nad proběhlou nocí se spoluobviněnou; nevěděl, že spoluobviněná má omezený styk s dcerou. V odvolání poukazoval na to, že protokol o vazebním zasedání nebyl čten u hlavního líčení podle §207 odst. 2 tr. ř.; pokyn spoluobviněné k odejmutí AAAAA nesměřoval k němu, ale pouze ke spoluobviněnému; nebyl prokázán jeho úmysl k trestnému činu, až následně si uvědomil, že se stal něčeho svědkem, ale to nemůže zakládat jeho trestní odpovědnost; jeho spolupachatelství nebylo žádným důkazem prokázáno, a proto navrhl zproštění obžaloby. Vinou obviněného K. se nalézací soud zabýval zejména v bodech 18-21 rozsudku, kdy účast obviněného na spáchaném trestném činu je dovozována jednak z přímé účasti obviněného na místě odejmutí AAAAA babičce; výpovědí spoluobviněného při vazebním zasedání. Odvolací soud na námitky obviněného reagoval v bodech 12-15 svého rozsudku] . Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10. Vedle shora zmíněných námitek, na které bylo reagováno soudem prvního stupně, případně soudem odvolacím, vznesl obviněný již ve svém písemném odvolání také požadavek na doplnění dokazování, a to výslechem svědka M. G. Nutno poznamenat (viz níže body 11, 12), že přestože uvedený návrh na doplnění dokazování byl řádně uplatněn [viz č. l. 579, 618 (na č. l. 623 body 27 a 28, navrhl vyslechnout svědka v rámci odvolacího řízení)], stejně jako výhrada obviněného k procesnímu pochybení soudu prvního stupně stran předestření obsahu výslechu spoluobviněného M. Š. v rozporu s příslušným ustanovením §211 odst. 3 písm. a) tr. ř., odvolací soud velmi podrobně reagoval v bodě 9) svého rozsudku pouze na druhou z uvedených námitek. Nejvyššímu soudu se však již v rozsudku odvolacího soudu nepodařilo dohledat, že by se tento soud (míněno odvolací) zmínil o návrhu obviněného na doplnění dokazování výslechem svědka M. G. [v bodě 6) svého rozsudku odvolací soud uvádí důvody, pro které obviněný K. podal odvolání] a rovněž tak se nepodařilo dohledat ani v protokolu o veřejném zasedání ani zmíněném rozsudku, jakým způsobem se odvolací soud vypořádal s tímto návrhem na doplnění dokazování [ani poslechem zvukového záznamu z veřejného zasedání nebylo zjištěno, jak se odvolací soud s tímto podstatným návrhem obviněného vypořádal]. Právě shora uvedená skutečnost, kterou obviněný podřadil pod porušení jeho práva na spravedlivý proces (v kontextu námitky extrémního nesouladu), se stala vedle skutkových a procesní námitek další námitkou, kterou obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. V reakci na shora uvedené považuje Nejvyšší soud za nezbytné vyjádřit se k námitce obviněného spočívající v tzv. opomenutém důkazu (viz bod 33-42 dovolání), a sice k jeho návrhu na provedení výslechu svědka M. G. Nejvyšší soud k námitce vztahující se k tzv. opomenutým důkazům, musí obecně konstatovat, že tzv. opomenuté důkazy jsou charakterizovány jako kategorie důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy je považována i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Konstatoval zároveň, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, je konstatován závěr plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, tedy ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
12. Právě ta skutečnost, že se odvolací soud nevypořádal s výše uvedeným důkazním návrhem – návrhem na výslech svědka, když podle tvrzení obviněného „se pak během svého pobytu (myšleno obviněného) ve Vazební věznici Praha-Pankrác od M. G., který měl být na jedné cele s obžalovaným M. Š. dozvěděl, že tento proti němu nepravdivě vypovídal ze msty, když se dozvěděl, že policejnímu orgánu pomáhal k dopadení jeho matky Z. A. M. Š.“, znamenala porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu výkladu, který zaujal Ústavní soud, vedla Nejvyšší soud k závěru, že uvedená argumentace dovolatele odpovídá zákonnému znaku dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a že tato námitka, jím v mimořádném opravném prostředku uplatněná [porušení práva na spravedlivý proces v souvislosti s opomenutým důkazem] , neumožňuje o ní rozhodnout způsobem uvedeným v §265i odst. 1 tr. ř. – tj. formou odmítnutí, jak mj. navrhoval ve svém vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. S ohledem na shora uvedené pochybení nemohlo dovoláním napadené rozhodnutí ve vztahu k obviněnému obstát [ve vztahu ke spoluobviněným viz níže bod 14]. Přestože shora uvedené zjištěné zásadní pochybení odůvodňuje závěr vyslovený ve výroku tohoto usnesení ve vztahu k dovolateli a postačilo by pro tuto vadu věc vrátit odvolacímu soudu bez další reakce na některé námitky obviněného, považuje Nejvyšší soud za vhodné alespoň okrajově dovolatele upozornit na některé skutečnosti vážící se k jeho druhé námitce, a to výhrady k použitelnosti výpovědi spoluobviněného M. Š. učiněné při vazebním zasedání.
13. Ve vztahu k námitce vztahující se k procesnímu pochybení soudu prvního stupně stran předestření obsahu výslechu spoluobviněného v rozporu s příslušným ustanovením §211 odst. 3 písm. a) tr. ř., Nejvyšší soud stejně jako soud odvolací uvádí, že uvedený odkaz na příslušné právní ustanovení je v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně skutečně uveden chybně, neboť postup soudu prvního stupně spočívající ve čtení podstatné části protokolu o výslechu spoluobviněného v přípravném řízení byl plně v souladu s ustanovením §207 odst. 2 tr. ř., když odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku výslovně uvedl, že se „přehráním zvukového záznamu přesvědčil, že soud prvního stupně během výslechu obžalovaného M. Š. v hlavním líčení přečetl podstatné části jeho výpovědi z vazebního zasedání, zachycené v příslušném protokolu,….“ Nejvyšší soud nad rámec shora uvedeného poukazuje dále na účelovost argumentace obhajoby (viz body 44-46), neboť z protokolu o vazebním zasedání (ze dne 19. 4. 2019) je nesporné, že výslechu spoluobviněného M. Š. byl přítomen též obhájce obviněného O. K., H., který neměl na spoluobviněného dotazy. Rovněž u hlavního líčení byl přítomen obviněný O. K. a týž obhájce H., přičemž po výpovědi spoluobviněného Š. byl „čten Protokol o vazebním zasedání“ (vyznačeno tučně v protokolu o hlavním líčení), kdy ze strany obhajoby nezazněly k tomuto procesnímu postupu žádné výhrady a obhájce se soustředil na dva dotazy na obviněného a následně mu byla umožněna rozmluva s klientem, než došlo k výslechu obviněného O. K. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést obecně k výhradě obviněného (obhajoby) k procesnímu postupu nalézacího soudu ohledně „Protokolu o vazebním zasedání“ a postoji obviněného a jeho obhájce k provedenému hlavnímu líčení a vazebnímu zasedání, kterým byli přítomni. Ve vztahu k argumentaci ohledně nenaplnění znaků spolupachatelství odkazuje Nejvyšší soud v této fázi řízení např. na vymezení spolupachatelství v rozhodnutí č. 36/1973 a 15/1967 Sb. rozh. tr., přiměřeně též rozhodnutí č. 41/1993-III, č. 45/2018 Sb. rozh. tr. [Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925, sp. zn. Zm II 604/24; uveřejněné pod č. 2180/1925 Vážný)] .
14. Při shora zjištěném pochybení odvolacího soudu (bod 11 a 12), které vedlo k porušení práva na spravedlivý proces ve vztahu k dovolateli, musel Nejvyšší soud ve vztahu k tomuto obviněnému rozhodnout tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 5 To 212/2020, ve výroku, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného O. K. Tím se vrací věc do stádia řízení před odvolacím soudem, který bude muset reagovat na důkazní návrh obviněného a s tímto se vypořádat a rozhodnout o jeho odvolání. V předmětné trestní věci však byla situace komplikovanější v tom, že trestné činnosti se obviněný měl dopustit se spoluobviněnými jako člen organizované skupiny, když na uvedenou skutečnost ve své závěrečné řeči výstižně poukazoval obhájce obviněného H. Byť výpověď svědka M. G. může vzbuzovat zdání, že má vazbu pouze vůči dovolateli, Nejvyšší soud je toho názoru, aniž by předjímal procesní postup odvolacího soudu, že v souvislosti s ev. hodnocením takové výpovědi [pokud dojde k výslechu uvedeného svědka], v kontextu dalších důkazů, by mohlo dojít ke zpochybnění závěru, že se obvinění (včetně obviněného celkem tři) dopustili uvedeného jednání jako členové organizované skupiny a v takovém případě zmíněný důvod prospívá také spoluobviněnému M. Š. a Z. A. M. Š., a proto Nejvyšší soud za přiměřeného použití §261 tr. ř. zrušil tento rozsudek (myšleno rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 5 To 212/2020), mj. také ve výroku, jímž byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněné Z. A. M. Š. zrušen výrok o trestu uložený této obviněné rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 1 T 160/2019, jakož i v navazujícím výroku, jímž odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o uloženém trestu této obviněné, a dále ve výroku, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného M. Š. Současně byla zrušena i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. bylo Městskému soudu v Praze přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Bude tedy na odvolacím soudu, aby se řádně vypořádal s návrhem obviněného na doplnění dokazování a v odůvodnění svého rozhodnutí zákonu odpovídajícím způsobem (§125 tr. ř., ev. §134 tr. ř.) rozvedl své úvahy mj. také k otázce provedených důkazů a jejich hodnocení v kontextu se „všemi“ znaky trestných činů, jejichž existenci ve vztahu k obviněným bude mít za prokázanou.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 6. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu