ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.600.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 600/2021-242
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 8. 2021 o dovolání, které podala obviněná J. K. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 3 To 405/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 95/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné J. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 3 T 95/2020 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byla obviněná J. K. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že
„dne 30. 8. 2019 na pobočce B. k. b., v Brně na XY ulici č. XY, iniciovala sepsání podnětu k prošetření, zda se poškozený J. K., nar. XY, nedopouští trestné činnosti, jenž byl doručen Okresnímu státnímu zastupitelství v Blansku dne 3. 9. 2019, a v němž mimo jiné nepravdivě uvedla, že dne 24. 8. 2019 učil J. K. jejich společného nezletilého syna AAAAA (pseudonym), nar. XY, masturbovat s použitím houbiček na nádobí tak, že mu to nejdříve ukazoval na sobě a pak ho to učil i na něm, kdy následně si nezletilý AAAAA v její přítomnosti třel drsnou stranou houbiček penis a kdy jí sdělil, že jej to učil tatínek a říkal u toho, že je to vzrušující, na základě čehož byly dne 12. 9. 2019 policejním orgánem Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územní odbor Blansko, Oddělení obecné kriminality pod sp. zn. KRPB-92863/TČ-2020-060241-NK, zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání zločinu pohlavního zneužití podle §187 odstavec 1, 2 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit J. K., přičemž obdobné skutečnosti uvedla i při podání vysvětlení dne 12. 9. 2019 v Blansku na ulici XY u Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Oddělení obecné kriminality, a to po řádném poučení i o následcích křivého obvinění, a dále dne 10. 10. 2019 v Brně na ulici Kounicova 24 u Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, SKPV, Odbor obecné kriminality, 3. Oddělení při doplnění podaného vysvětlení, přičemž následně byla opatřením policejního orgánu Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, SKPV, Odbor obecné kriminality, 3. oddělení sp. zn. KRPB-202348/TČ-2019-060073-ŠŤA, ze dne 14. 10. 2019 změněna právní kvalifikace prověřovaného skutku, kdy nadále byl skutek posuzován jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odstavec 1, 2 písmeno a), odstavec 3 písmeno a) trestního zákoníku, kdy bylo prokázáno, že jí uváděná tvrzení jsou v rozporu se skutečností, a proto byla trestní věc usnesením policejního orgánu Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, SKPV, Odbor obecné kriminality, 3. oddělení sp. zn. KRPB-202348/TČ-2019-060073-ŠŤA, ze dne 11. 3. 2020, podle §159a odstavec 1 trestního řádu odložena,
čímž J. K. lživě obvinila, ačkoliv věděla, že její tvrzení jsou v rozporu se skutečností, kdy tak činila v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání a narušit jeho rodinné vztahy se synem, kdy motivem byla dehonestace J. K. (v rozsudku soudu prvního stupně chybně uvedeno AAAAA) a dále jeho odsouzení, v důsledku čehož by nemohl mít v péči jejich společného syna AAAAA.“
2. Za tento přečin byla podle §345 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 3 let.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 3 To 405/2020, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 3 To 405/2020 (dále také jen „napadené usnesení“), napadla obviněná dovoláním z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s tím, že nedošlo k naplnění (natož k prokázání) subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku. Námitku označila za hlavní a nosnou, přičemž námitky ohledně problematiky nesprávného a neúplného dokazování, resp. zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů zmínila podle ní jen okrajově. S ohledem na obecná východiska a rozhodnutí Nejvyššího soudu, která stran skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku uvedla, namítla že v jejím případě byla nesprávně dovozena existence přímého úmyslu ve vztahu ke „lživému obvinění“ . Ve své argumentaci se dále nezabývala dalšími aspekty subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu podle 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť podle jejího názoru při neexistenci úmyslu „hlavního“ , tj. druhého lživě obvinit, není třeba se zabývat potenciální existencí eventuálního úmyslu přivodit trestní stíhání jiného či jinému narušit jeho rodinné vztahy.
5. Uvedla, že plně vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, avšak tyto nejsou dostačující. Soudy se pouze okrajově zabývaly z jejího pohledu klíčovým aspektem, a to tím, zda bylo nějakým způsobem prokázáno, že jí syn tvrzené skutečnosti sdělil. Soud prvního stupně pouze stručně uvedl, že „to z ničeho nevyplývá“ . To však podle ní k prokázání úmyslu nepostačuje. Ani jeden ze soudů neučinil taková skutková zjištění, z nichž by s dostatečnou jistotou vyplývalo, že si mohla být při podání podnětu k prověření jí uvedených skutečností vědoma jejich nepravdivosti. Od počátku sdělovala skutečnosti, které jí sděloval syn. Nebylo prokázáno, že by ve svých konzistentních výpovědích lhala. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedla, že mělo být od nezletilého zjištěno, že matce dané skutečnosti nikdy nesdělil, případně, že ho nějakým způsobem naváděla apod.
6. V další části dovolání nazvané „dokazování a skutková zjištění“ namítala, že odvolací soud rozsah dokazování, resp. hodnocení důkazů realizoval způsobem, který neodpovídá zásadám spravedlivého procesu. Následně podrobněji rozvedla, v čem nesprávné hodnocení provedených důkazů spatřuje, a to včetně hrubého pochybení při hodnocení výpovědi jejího syna provedeného u policejního orgánu. Dále mimo jiné uvedla, že logickým a standardním postupem i s ohledem na obsah výslechu nezletilého syna mělo být znalecké zkoumání jeho a také poškozeného J. K. Svědčila jí také podle jejího názoru zásada in dubio pro reo .
7. Uzavřela, že subjektivní stránka naplněna nebyla, resp. její naplnění nebylo prokázáno. Rovněž doplnila, že pokud by byl akceptován závěr soudů nižších stupňů učiněný v jejím případě, že pro odsouzení za předmětný trestný čin postačuje prokázat, že se skutek pohlavního zneužití (případně jiný) spáchaný na třetí osobě nestal, postavil by Nejvyšší soud všechny potenciální oznamovatele – rodiče – do role nevyhnutelných pachatelů (při neoznámení trestného činu podle §367 tr. zákoníku, při oznámení a neprokázání trestného činu podle §345 tr. zákoníku), přičemž není v kompetencích většiny rodičů jakkoli ověřovat tvrzení svých dětí a překazit páchání takovéto trestné činnosti jiným způsobem než oznámením orgánu činnému v trestním řízení, jak předepisuje §367 odst. 3 tr. zákoníku.
8. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Nejprve stručně shrnula dosavadní průběh řízení i obsah podaného dovolání a uvedla, že dovolací námitky uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Týkaly se totiž procesního postupu při provádění důkazů a utváření skutkových závěrů. Opětovně jimi obviněná vyjádřila nesouhlas se zjištěními soudů a prosazovala svoji verzi skutkového děje. Vadu v podobě tzv. extrémního nesouladu přitom státní zástupkyně neshledala. Nezaznamenala ani vadu v podobě tzv. opomenutých důkazů stran znaleckého dokazování nezletilého syna obviněné a poškozeného J. K. K námitce zpochybňující subjektivní stránku trestného činu státní zástupkyně uvedla, že i znak obvinění z trestného činu, včetně potřebné formy úmyslného zavinění byl naplněn. Bylo-li totiž prokázáno, že nezletilý syn obviněné žádné úkorné jednání ze strany otce (poškozeného J. K.) nezažil, pak je ani nemohl reprodukovat matce, a tudíž obviněná o takovém jednání „vykonstruovala legendu“ .
10. Státní zástupkyně uvedla, že pokud jde o povědomí pachatele o nepravdivosti jím vzneseného obvinění ve smyslu §345 odst. 2 tr. zákoníku, zákon vyžaduje jedině úmysl přímý. Pachatel si tak musí být vědom toho, že obviňuje jinou osobu nepravdivě, tedy jde o jeho záměrné cílené konání, během něhož je mu dobře známo, že jím sdělovaná informace je lživá. Právě k dané situaci v posuzované trestní věci došlo, neboť obviněná zrekonstruovala bez reálného podkladu a informací od syna jednání poškozeného tak, aby naplňovalo znaky trestného činu. Velmi dobře jí bylo podle státní zástupkyně známo, že jí sdělovaná informace je lživá. Druhým aspektem subjektivní stránky trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku je úmysl přivodit jinému trestní stíhání. I zde vyžaduje zákon úmyslné zavinění, avšak na rozdíl od nepravdivosti obvinění postačuje jen srozumění s tímto následkem, tedy úmysl eventuální. V případě, že se obviněná s legendou o trestném jednání poškozeného J. K. obrátila na orgány činné v trestním řízení, pak i v tomto případě jednala v úmyslu přímém, tedy ve snaze způsobit mu trestní stíhání, a to za tím účelem, aby eliminovala jeho styk s nezletilým synem AAAAA.
11. Závěrem státní zástupkyně konstatovala, že v posuzované trestní věci nebylo možné aplikovat zásadu in dubio pro reo , a to proto, že učiněné skutkové závěry jsou dostatečně důkazně podložené.
12. Navrhla proto, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
14. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 3 To 405/2020 , je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
18. Podle Ústavního soudu se však rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Je třeba připomenout i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. bod 26 jeho odůvodnění): „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“
19. Je tedy třeba uvést, že zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Tak i v rámci řízení o dovolání je nutno zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Jedná se o případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, čímž jsou pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, avšak z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
20. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod je naplněn v případě, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
IV.
21. Nejvyšší soud konstatuje, že její námitky směřovaly výlučně do oblasti skutkové a procesní. Soudům obou stupňů vytýkala neúplně provedené důkazní řízení, nesprávné hodnocení provedených důkazů (zejména výpovědi nezletilého syna AAAAA), včetně nerespektování principu in dubio pro reo , a vadná skutková zjištění. Až skrze tvrzení, že soudy neučinily správná skutková zjištění, dovozovala, že dospěly k vadným právním závěrům, resp. že nebyl dán její úmysl jiného (poškozeného J. K.) lživě obvinit. Námitkami ve vztahu k naplnění znaku „jiného lživě obviní“ (§345 odst. 2 tr. zákoníku) tak sice formálně zpochybnila naplnění subjektivní stránky, ale učinila tak způsobem, jenž nemůže založit hmotněprávní charakter této námitky. Ve vztahu k úmyslnému zavinění stran znaku přivodit jinému trestní stíhání (§345 odst. 2 tr. zákoníku) a narušit jeho rodinné vztahy či způsobit jinou vážnou újmu [§345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku] ničeho nenamítala, resp. uvedla, že nebyl-li dán „hlavní“ úmysl jiného lživě obvinit, je bezpředmětné se zabývat i naplněním subjektivní stránky v tomto směru.
22. Námitky obviněné tedy stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Zde je nutno znovu připomenout, že s výjimkou tzv. extrémního nesouladu nelze v dovolacím řízení zasahovat do skutkového stavu zjištěného soudy prvního a druhé stupně. Nejvyšší soud pak konstatuje, že nemá důvod do skutkových a na to navazujících právních závěrů soudů nižších stupňů zasahovat, když se s nimi ztotožňuje, a v podrobnostech proto na obě rozhodnutí pro stručnost odkazuje. K tomu považuje za vhodné ještě uvést, že není ani jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněné, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
23. Nejvyšší soud pouze ve stručnosti uvádí, že Městský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí objasnil, na základě jakých důkazů uznal obviněnou vinnou ze spáchání daného skutku a jak tyto hodnotil. Zjišťování skutkového stavu odpovídá základním zásadám trestního řízení, neboť při provádění důkazů, resp. jejich hodnocení byla dodržena ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Uvedené přitom konstatoval již Krajský soud v Brně, který na základě obdobných námitek jako těch dovolacích rozsudek soudu prvního stupně přezkoumával. S jejími námitkami se dostatečně vypořádal, ačkoliv obviněná tvrdí opak, přičemž dospěl k závěru o správnosti skutkových zjištění, jakož i zvolené právní kvalifikace. Nutno konstatovat, že daná rozhodnutí soudů nižších stupňů netrpí ani vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů, byť obviněná tak svou námitku ani neformulovala.
24. V obecnosti je možno uvést, že trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Objektem trestného činu křivého obvinění podle odstavce druhého tohoto ustanovení je zájem na ochraně řádné činnosti státních orgánů a zájem na ochraně občanů před lživými útoky na jejich práva, svobodu a čest, pokud jde o obvinění z trestného činu směřujícího k trestnímu stíhání obviněného. Z hlediska subjektivní stránky zákon u druhé základní skutkové podstaty předpokládá úmysl, a to úmysl přímý, pachatel si musel být nepravdivosti obvinění vědom, přičemž navíc je zde vyžadován specifický úmysl, a to úmysl přivodit trestní stíhání, u kterého však postačuje i srozumění s tímto následkem, tj. i úmysl eventuální. Proto i podle judikatury při posuzování viny pachatele trestného činu křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku se nestačí zabývat pouze otázkou, zda osoba, kterou pachatel obvinil, skutečně spáchala trestný čin, případně zda byla pro něj stíhána a odsouzena. Orgány činné v trestním řízení musí zároveň prokázat, že si pachatel trestného činu křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku byl vědom toho, že obviňuje jinou osobu nepravdivě (srov. rozhodnutí č. 63/1991 Sb. rozh. tr.). Lživě obvinit znamená nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem. Z hlediska naplnění formálních znaků základní skutkové podstaty je nevýznamný záměr, resp. motiv jednání pachatele a rovněž způsob provedení činu. Obvinění zde spočívá v jednání pachatele, které může být podnětem k trestnímu stíhání konkrétní nevinné osoby. Zpravidla půjde o oznámení učiněné některému orgánu činnému v trestním řízení. Forma tohoto oznámení není rozhodná (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3235-3240.).
25. Nejvyšší soud konstatuje, že soudy nižších stupňů měly k dispozici dostatek důkazů, z nichž učiněná skutková zjištění ve svém souhrnu nevyvolávají žádným způsobem pochybnosti o vině obviněné a odůvodňují závěr o naplnění všech znaků aplikované skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to včetně úmyslného zavinění.
26. Dovolací námitky obviněné se v tomto směru týkaly toho, že nebylo prokázáno, resp. ani zjišťováno, zda si byla vědoma nepravdivosti tvrzení, které jí sdělil její syn AAAAA. Svůj případ pak porovnávala s věcí řešenou (skutkově obdobnou) Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 187/2018, v níž však nezletilé dítě přímo popřelo, že by ho matka bila. Obviněná tvrdila, že se soudy zabývaly pouze tím, zda se mohl poškozený J. K. dopustit jednání vůči jejich nezletilému synovi AAAAA, a z toho dovozovaly její úmysl lživě poškozeného obvinit, nikoliv však jejímu povědomí o pravdivosti jí sdělených tvrzení od nezletilého AAAAA. Tato její argumentace však nemůže obstát. Soudy obou stupňů totiž nejenže vyhodnotily, že se daného jednání poškozený J. K. nedopustil, ale také že si obviněná „vyjádření svého syna vymyslela“ a že jí je tedy ani nesdělil. Učinily tak právě zejména na základě výslechu nezletilého AAAAA, když vzhledem k jeho věku a vyjadřovacím schopnostem považovaly za vyloučené, že by si taková tvrzení vymyslel a následně je své matce (obviněné) říkal. Absence určitého výslovného vyjádření a potvrzení nezletilého AAAAA o tom, že matce dané skutečnosti nikdy nesdělil, případně, že ho nějakým způsobem naváděla, v tomto směru není podstatná, když právě vzhledem k jeho věku a vyjadřovacím schopnostem to od něj nebylo možno ani rozumně vyžadovat.
27. Subjektivní stránka daného trestného činu tak byla jednoznačně naplněna, neboť obviněná si vyfabulovala informace o trestném jednání poškozeného J. K., a tudíž nepochybně věděla, že jsou lživé. Tyto přitom sdělila policejnímu orgánu při podání vysvětlení ve snaze způsobit poškozenému trestní stíhání, narušit jeho rodinné vztahy a způsobit mu jinou vážnou újmu. Soudy se v tomto směru podrobně zabývaly a popsaly také zjevný motiv obviněné, byť tento sám o sobě znakem skutkové podstaty předmětného trestného činu není. Nejvyšší soud proto považuje závěry učiněné soudy nižších stupňů mj. stran naplnění subjektivní stránky u znaku jiného lživě obvinit ve smyslu §345 odst. 2 tr. zákoníku za správné a v odůvodněních vyjádřené. V podrobnostech Nejvyšší soud plně odkazuje na rozhodnutí obou soudů nižších stupňů.
28. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že obviněná jej uplatnila v jeho druhé alternativě. Vzhledem k tomu, že námitky obviněné se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjely, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
29. Nejvyšší soud proto uzavírá, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 3 To 405/2020, ani jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 3 T 95/2020, netrpí vytýkanými vadami, resp. dovolací námitky obviněné ani neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), resp. l) tr. ř. Nebylo shledáno ani porušení postulátů spravedlivého procesu ve světle judikatury Ústavního soudu, a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě.
30. Nadto Nejvyšší soud považuje za vhodné v této souvislosti stran námitkám opětovně uplatněným v dovolání ještě dodat, že zmíněnou problematikou, ale také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
31. Nejvyšší soud proto s ohledem na vše výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 8. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu