ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.69.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 69/2021-1067
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2021 o dovolání, které podala obviněná L. P., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2020, sp. zn. 8 To 60/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 33/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 6. 2020, sp. zn. 17 T 33/2019, byla obviněná L. P. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „dne 6. 11. 2018 kolem 04,30 až 04,45 hodin v Českých Budějovicích, XY, v dětském pokoji bytu ve 4. patře panelového domu, kde byla na návštěvě, pod vlivem dlouhodobé náročné životní situace a neshod s bývalým partnerem M. P., nar. XY, který se ji proti její vůli neustále snažil přimět k návratu do společné domácnosti, v úmyslu spáchat sebevraždu a současně usmrtit jejich společného syna – nezl. AAAAA (pseudonym), nar. XY, otevřela okno s parapetem ve výšce 12,35m nad zemí a z tohoto okna nejprve vyhodila hlavou napřed svého syna a poté sama vyskočila; při dopadu na rovný travnatý povrch před domem nezl. AAAAA utrpěl mnohočetná zranění, mj. přetržení levé horní plicní žíly, trhlinu horní duté žíly, otok mozku, trhlinu dolního laloku pravé plíce vzadu s prokrvácením okolí, trhlinu jater a ložiskové prokrvácení zevního listu osrdečníku při levé hraně srdeční, kterým na místě kolem 04,45 hodin podlehl.“
2. Za uvedený trestný čin byla obviněná odsouzena podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 17,5 roku, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozeným M. P. částku 1 300 000 Kč, I. P. částku 500 000 Kč a M. P. částku 500 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození I. P. a M. P. odkázáni se zbytky uplatněných nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Na totéž řízení byli podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázáni poškození I. P., M. P. a J. P. s uplatněnými nároky na náhradu škody a poškození J. P., V. P., M. P., M. S. a H. S. s uplatněnými nároky na náhradu nemajetkové újmy.
4. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněná, její otec J. P., matka Z. P., bratr J. P. ml. a sestra J. K., bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2020, sp. zn. 8 To 60/2020. Podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. byl z podnětu všech podaných odvolání napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ve výroku o náhradě škody – nemajetkové újmy v případě poškozených M. P., I. P. a M. P. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněné byl podle §140 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 16 let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byla pro výkon trestu zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit náhradu nemajetkové újmy v penězích, a to poškozenému M. P. částku 800 000 Kč, I. P. částku 400 000 Kč a M. P. částku 400 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození M. P., I. P. a M. P. odkázáni se zbytky uplatněných nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
5. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř.
6. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku shrnula svou odvolací argumentaci, když uvedla, že krajský soud neuvěřil její výpovědi, selektivně přistoupil k dalším provedeným důkazům, ze zjištěných skutkových okolností vybral ty, které jsou v její neprospěch, a naopak zcela opomenul vypořádat se s okolnostmi v její prospěch. Závěr, že vyhodila z okna svého syna a poté sama vyskočila, dovodil z uzavřeného okruhu důkazů nepřímých, protože přímý důkaz neexistuje. Odůvodnění soudu se zakládalo na tom, že obviněná neprojevila v řízení city tak jako poškozený otec M. P. a že u něj ani u spolubydlícího L. R. soud nedovodil žádný motiv, kdežto u ní označil jako motiv složitou životní situaci, která však u otce byla rovněž. Soud prvního stupně dále uvedl, že biologické stopy na okenním parapetu a rámu okna nejsou důležité, protože jistě nesouvisí s předmětným činem, a jak dítě, tak obviněná oknem musely projít tak jako tak. Soud selektivně vybral ze znaleckých posudků a výpovědí znalců některé závěry, aniž provedl objektivní zhodnocení a vyšel ze všech zjištěných skutečností. Pro soud nebylo podstatné, že nebyla vysvětlena poloha obviněné po pádu z okna, nebyl vysvětlen její psychický stav před pádem z okna, nebylo provedeno znalecké zkoumání psychického stavu otce a nebylo provedeno dostatečné biomechanické posouzení pádu obviněné i dítěte. Mimo pozornost soudu zůstala absence daktyloskopických, biologických či jiných stop na kličce otevřeného křídla okna, vnitřním rámu a vnitřním parapetu. Dále v odvolání namítla, že „pokud by soud to vyhodnotil jako vinu odsouzené“ , bylo namístě přihlédnout k omluvitelnému hnutí mysli, a proto poukázala na ustanovení §141 tr. zákoníku.
7. Vrchní soud v Praze vydal rozsudek, kterým částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ve výroku o náhradě škody. Ve zbývajícím rozsahu jej nepotvrdil, resp. odvolání obviněné a odvolání jejích příbuzných co do viny, posouzení skutku a jeho kvalifikace nezamítl nebo ani neuvedl, že ve zbývajícím rozsahu zůstal výrok nalézacího soudu nedotčen. Odvolání obviněné a jejích příbuzných tedy fakticky zamítl, ačkoliv se to neprojevilo ve výroku rozhodnutí, kdy tento výrok zcela v rozhodnutí schází. Tato skutečnost nevyplývá ani z protokolu o veřejném zasedání. Vzhledem k tomu, že existuje rozdílná judikatura na tuto otázku, zda daný výrok učiněn měl být, uplatnila obviněná dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Připomněla k tomu nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1272/18, IV. ÚS 597/18 a I. ÚS 448/19.
8. Poukázala na to, že vrchním soudem byl zrušen výrok o trestu, který byl nahrazen jiným výrokem, přestože podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 448/19 je výrok o trestu závislý na existenci výroku o vině, a není tedy možné jej zrušit samostatně, aniž by byl vypořádán výrok o vině. V napadeném rozhodnutí však výrok o vině schází.
9. Dále dovolatelka namítla, že skutková věta obsažená v prvostupňovém rozhodnutí zůstala neprokázána. Z provedených důkazů totiž nevyplývá, že by otevřela okno, že by na něj vylezla způsobem označeným znalcem, zde se otočila a čelem k domu skočila pozadu dolů. Rozvedla, že na kličce křídla okna (které musel ten, kdo dítě vyhodil, otevřít) se neprokázala její DNA, ani její daktyloskopické otisky. Podle obviněné musel někdo tyto stopy následně po pádu před ohledáním policií odstranit. Neexistuje žádný důkaz pro závěr, že ona sama do otevřeného okna vlezla či na parapet vystoupila, a proto bylo nutné uvažovat o tom, že „zcela jistě se věc odehrála jinak.“ Na levém rámu okna cca uprostřed, (kde byla nalezena stopa DNA AAAAA), nebyla nalezena její DNA, ani daktyloskopické otisky, kdy tyto při pevném úchopu nutném pro vyhoupnutí do okna by zde jistě byly. Ten, kdo zůstal v bytě, podle ní setřel stopy z kličky okna, stejně tak z okenního rámu a z parapetu. Rozhodně to však nemohla být ona, která se již nacházela na trávníku před domem. Je věcí orgánů činných v trestním řízení, aby prokázaly, kdo to byl. Uvedla, že se vzhledem k absenci paměti může domnívat, jak to bylo, ale není povinna v tomto směru ničeho tvrdit. Skutečnost, že si nepamatuje tento děj, nemůže být posouzena k jejímu neprospěchu. Pokud dané nelze prokázat a vzhledem k tomu, že při její výšce se v okně nemohla zcela postavit a otáčet, je nutné tyto rozpory vzít v potaz a věc „lépe objektivně důkazně vyřešit“ . Nezletilý syn AAAAA byl nalezen cca 7 metrů od domu, kdy nebylo prokázáno, že by ho byla schopna do této vzdálenosti dohodit. Přitom je nutno vzít v úvahu, že odvolací soud u ní nenalezl motiv.
10. Podle obviněné nemůže být správné hmotněprávní posouzení skutku, jelikož v řízení nebyl objektivně a spolehlivě prokázán „skutkový výrok“ (objektivní stránka trestného činu). Ve výroku soudu rovněž podle ní schází skutkové okolnosti svědčící o subjektivní stránce trestného činu, které by odůvodňovaly závěr usmrtit nezletilého syna. Tvrdila, že absentuje popis skutkových okolností významných pro posouzení subjektivní stránky, tedy popis vědomostní a volní stránky jejího psychického vztahu k trestné činnosti, zejména k jejímu následku. Jedná se o pochybení, protože skutková věta musí obsahovat popis skutkových okolností, které naplňují všechny znaky trestného činu, tj. i popis pachatelova psychického vztahu k trestné činnosti, zejména k jejímu následku. Právní posouzení skutku jako trestného činu podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku podle ní tedy neodpovídá skutkovým zjištěním vyjádřeným ve skutkové větě, což má za následek nesprávnou právní kvalifikaci. Jelikož podle ní nelze bez důvodných pochybností uzavřít řetězec nepřímých důkazů, že skutek byl spáchán popsaným způsobem, že má všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu a že byl spáchán obviněnou, měla být zproštěna obžaloby.
11. Dovolatelka poté s odkazem na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu stran problematiky dokazování uvedla, že soudy selektivně hodnotily důkazy za situace, kdy neexistuje žádný přímý důkaz, existují pouze některé nepřímé okolnosti a především proti sobě stojí dvě tvrzení, a to tvrzení její a M. P. Přehlížely se vážné pochybnosti o tom, zda mohla spáchat daný skutek. Soud nehodnotil podezřelá jednání otce poškozeného M. P., tj. že se snažil získat předoperační zprávu obviněné, již v listopadu 2018 věděl, že ona i nezletilý syn padali z okna každý zvlášť, že měl ten den zamčeno na dva zámky, ač jindy tak nečinil, že chodil obviněnou „kontrolovat“ celou noc, přičemž naposledy ji nechtěl pustit z bytu a že měl vyhrožovat kamarádce obviněné S. H., že ji vyhodí z okna. Soud zcela přehlédl, že otec nezletilého AAAAA se v daném „pokojíčku“ nacházel ještě v 4.30 hodin téhož dne, tedy v době, kdy byli jak obviněná, tak nezletilý syn AAAAA nalezeni „po dopadu“.
12. Shrnula, že není bez důvodných pochybností prokázáno, že skutek spáchala právě ona, když není ani prokázáno, jak otevřela okno v dětském pokoji a jakým způsobem se z něj dostala. Tím soudy postupovaly v rozporu s principy spravedlivého procesu. Podle ní zůstalo jednání neprokázáno a ve „výroku soudu“ zcela absentuje vyjádření subjektivní stránky trestného činu. Soud nepopsal ve výroku všechny znaky skutkové podstaty a zjištěný skutek nesprávně podřadil pod trestný čin podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Následně se ve svém dovolání obsáhle vyjadřovala k dosavadnímu průběhu řízení, především k provedeným důkazům a jejich hodnocení.
13. Závěrem s ohledem na vše v dovolání uvedené dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2020, sp. zn. 8 To 60/2020, případně též rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 6. 2020, sp. zn. 17 T 33/2019, a to ve výroku o vině i trestu, včetně dalších rozhodnutí na něj navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věcně a místně příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasila i pro případ jiného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
14. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že dovolatelka uplatnila argumentaci známou z její dosavadní obhajoby i z jejího odvolání. Souhlasila s názorem odvolacího soudu, že nezletilý poškozený zemřel po pádu z okna a že s ohledem na svůj věk nemohl na okno vylézt sám a vypadnout nešťastnou náhodou. Pod oknem pak skončila s vážnými zraněními i sama obviněná. Kromě obviněné v pokoji s nezletilým nikdo jiný nebyl. O přítomnosti takové osoby nic nesvědčí, v pokoji nebyly shledány žádné stopy zápasu, ke kterému by muselo dojít, pokud by tato osoba násilím z okna vyhazovala nezletilého a jeho matku. Z pohledu právní kvalifikace je jedno, zda obviněná vyskočila s nezletilým poškozeným v náruči, nebo zda jej vyhodila a poté vyskočila sama. Pokud však soud prvého stupně konstatoval, že se jednalo o vyhození nezletilého oknem právě obviněnou, když tuto variantu pokládal za pravděpodobnou znalec biomechanik, rozhodně nepochybil.
Za této situace se požadavky na vyhodnocení stop na okně a okenním parapetu stejně jako návrhy na znalecké zkoumání otce dítěte svědka M. P. jeví nadbytečnými. Dále státní zástupkyně uvedla, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Dodala, že námitkami vyjádřenými v dovolání obviněné se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení
ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatelka uplatnila již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Kromě toho se obviněná v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Je naopak nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušným ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat.
15. Státní zástupkyně ještě poznamenala, že obviněná uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění, ve skutečnosti však dovolání opřela o námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v její prospěch. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
16. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasila i pro případ jiného, nežli jí navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
III.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
18. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2020, sp. zn. 8 To 60/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějící výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím výrokem je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran, např. poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dána tehdy, jestliže v rozhodnutí sice byl určitý výrok učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
22. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
24. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
25. V posuzované věci však převážná část námitek obviněné uplatněných v podaném dovolání a vztažených k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [potažmo §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] směřuje do oblasti skutkové, resp. procesní, neboť dovolatelka jimi soudům obou stupňů vytýká neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní hodnotící úvahy k provedeným důkazům. Odmítá skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů ( de facto popírá spáchání shora popsaného skutku), a rovněž (především) v návaznosti na to pak dospívá k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Jinak řečeno, zejména ze skutkových, resp. procesních výhrad, vyvozuje závěr, že její jednání nenaplnilo skutkovou podstatu předmětného trestného činu. Například pokud obviněná vyslovila námitku, že absentuje objektivní stránka trestného činu, učinila tak toliko na základě zpochybnění skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a odmítnutí prokázaného skutkového stavu.
26. Obviněná tedy v převážné míře nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry učiněnými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., potažmo §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
27. Jak již shora uvedeno, Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O případy tzv. extrémního nesouladu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 a další).
28. Nejvyšší soud konstatuje, že v nyní posuzované věci není extrémní nesoulad dán.
29. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení provedené dokazování vytvořilo dostatečný základ pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Možno stručně poznamenat, že jejich skutková zjištění mají v provedených důkazech, a to ve výpovědích řady svědků, zejména otce dítěte M. P., spolubydlícího L. R., dalších svědků přítomných na místě činu, a to jak osob, které nalezly tělo zesnulého nezletilého a poškozenou na zemi pod oknem, tak osob zasahujících policistů, znaleckých posudcích a listinných důkazech, patřičné obsahové ukotvení. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely z výpovědí daných svědků, podpořených také dalšími důkazy, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Dlužno dodat, že především soud prvního stupně velmi pečlivě vyložil, jakým způsobem hodnotil provedené důkazy (počínal si, jak již shora naznačeno, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.), přičemž jeho komplexní, logické, přesvědčivé a vyvážené hodnotící úvahy vedou přes výhrady obviněné k důvodně nezpochybnitelnému závěru, že se dopustila skutku, jímž byla uznána vinnou.
30. Nejvyšší soud proto považoval za vhodné zmínit pouze stručně následující skutečnosti. V daném případě je nepochybné, že nezletilý poškozený byl vyhozen z okna dětského pokoje. Kritické noci spala v tomto dětském pokoji spolu s ním právě obviněná. Dále se v bytě nacházeli otec dítěte M. P. a spolubydlící svědek L. R. Že by dítě mohl vyhodit z okna svědek L. R., lze považovat za vyloučené, není zde jakýkoliv byť náznak motivu. Poté přicházeli v úvahu jako možní pachatelé otec dítěte nebo obviněná. U otce dítěte však opět chyběl motiv, neboť to byl právě on, kdo o ně osobně pečoval a byl na ně velmi silně citově navázán. Ostatně z jeho výpovědi plyne, že popsaný čin nespáchal. U obviněné naproti tomu soud prvého stupně nastínil, že u ní motiv vysledovat lze (viz zejména bod 54. odůvodnění jeho rozsudku), byť jej ve skutkové větě výroku svého rozhodnutí nevyjádřil.
31. Jestliže obviněná namítla, že vzhledem ke svým fyzickým parametrům by nebyla schopna svého syna z okna vyhodit, pak taková námitka rovněž obstát nemůže. Vždyť byla jistě dostatečně fyzicky vybavena, neboť jak ostatně sama uvedla, provozovala kozí farmu, což s sebou nepochybně neslo značné fyzické nasazení.
32. Významná je v těchto souvislostech i charakteristika osoby obviněné vykreslená znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, podle něhož jsou mimo jiné u obviněné patrné narcistické rysy, je egocentricky zaměřená na své potřeby a zájmy, na svět pohlíží ze své perspektivy a pohled druhých pro ni není relevantní. V jejím chování byly zjištěny sofistikované manipulativní vzorce. Podle znalce není projednávaný čin v rozporu s její osobností.
33. Za daných okolností byl významným důkazem znalecký posudek vypracovaný znalcem z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika doc. Ing. Zdeňkem Horákem, Ph.D. ve spojení s jeho výslechem v hlavním líčení, ze kterého vyplynulo, že se na pádu zesnulého nezletilého AAAAA aktivně podílela další osoba, která jej z okna vyhodila. Naproti tomu znalec považoval za prakticky vyloučené, že by se na pádu obviněné podílela jiná osoba. Tomu koresponduje zjištění učiněné znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Františkem Vorlem, CSc., že v době činu obviněná nebyla pod vlivem žádných návykových látek a že na jejím těle nebyla nalezena žádná zranění, která by odpovídala zápasu s jinou osobou. Za spekulativní lze přitom označit úvahu dovolatelky stran (ne)zjištění takových zranění v rámci prohlídky jejího těla zdravotnickým personálem při jejím příjmu do nemocnice a následném vyšetření a ošetření, vyjádřenou tak, že „těžko si lze představit, že by se lékaři zabývali dalšími zjišťováními než podstatným zdravotním stavem, jenž byl nezbytně nutný pro okamžité operace.“
34. V souvislosti s uvedeným je na místě zdůraznit to, co přiléhavě konstatoval již soud prvního stupně (viz bod 51. odůvodnění jeho rozsudku), že pokud by došlo k zápasu mezi obviněnou a M. P., neobešlo by se to bez velkého hluku, křiku obviněné atd. Takový hluk by zcela nepochybně probudil v bytě spícího svědka L. R. a velmi pravděpodobně i sousedy v domě. Ve skutečnosti však žádný takový hluk zaznamenán nebyl, což opět odpovídá tomu, že obviněná v tichosti nejprve vyhodila z okna spící dítě a poté sama vyskočila. Popsané skutečnosti stran absence hluku, který by nepochybně takový zápas mezi obviněnou a M. P. provázel, plynou z výpovědi nejen svědka L. R., ale také z výpovědí dalších osob, konkrétně svědků P. J., V. K. a P. D.
35. Nelze přitom přisvědčit tvrzení obviněné vztahujícímu se k biologickým (či jiným) stopám na okně (rámu, parapetu, kličce). Pokud nebyla na kličce okna prokázána její DNA či daktyloskopické otisky, neznamená to, že kličku někdo od ní odlišný otřel (tvrdí, že to nemohla být ona). Ze znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví genetika totiž plyne, že z kličky okna byla kriminalistickým technikem zajištěna stopa označená č. 6, ze které se však znalci nepodařilo získat relevantní výsledky pro stanovení lidského genetického profilu. Obviněná tvrdí, že na levém rámu okna uprostřed, kde byla nalezena stopa DNA nezletilého poškozeného, nebyla nalezena její DNA ani daktyloskopické otisky, kdy tyto by zde jistě při pevném úchopu pro vyhoupnutí do okna jistě byly. Není zřejmé, z čeho odvozuje své tvrzení, že by v tomto místě jistě byly její otisky či její DNA. Pokud by se vůbec dotkla rámu okna – opomíjí, že před oknem stál radiátor – nemusela by se dotknout právě jí tvrzeného konkrétního místa na rámu.
36. Jestliže uváděla, že otec zesnulého nezletilého již v listopadu 2018 věděl, že ona i nezletilý syn padali z okna zvlášť, i s touto námitku se náležitě vypořádal již soud prvního stupně (viz bod 58. odůvodnění jeho rozhodnutí). Stručně tak lze poukázat na to, že otec nezletilého se dostal na místo pod oknem krátce po činu a mohl vidět situaci, která tam byla, tj. zejména polohu mrtvého dítěte a minimálně zřetelné stopy místa dopadu obviněné – rozlámané křoví a tam ležící její pantofle. V hlavním líčení pak vysvětlil, že jeho vědomost pramenila z jeho dedukce a z dedukce jeho bratra, který se následně zkusil dostat do okna s obrovským medvědem a zjistil, že takto vyskočit nejde.
37. V daných souvislostech lze poukázat i na výpověď na místě zasahujícího policisty – svědka J. B., který mimo jiné vypověděl, že jeho hlídka přijela na místo dříve než zdravotnická záchranná služba. Ta přijela v době, když se nacházel nahoře v bytě a když otec dítěte utekl dolů z bytu. Pamatoval si, že když seběhl dolů, tak se kolegové policisté snažili zklidnit otce dítěte, který byl v šoku, a že ho lékař požádal, aby udělal prostor u ženy, která byla zaklesnutá mezi křovím (tj. obviněné). Z jeho výpovědi lze dovodit, že není nikterak vyloučeno, že otec dítěte M. P. mohl spatřit obviněnou ještě na místě dopadu před tím, než byla naložena na nosítka, což by jednoznačně podporovalo jeho dedukci. Další policista M. F. jako svědek doplnil, že otec dítěte „řval k paní“, že by jí kluka nikdy nevzal, avšak nebyl schopen uvést, jestli obviněná již byla v sanitce nebo ne. Domníval se, že když se snažili zabránit otci, aby se dostal k dítěti, tak obviněná byla nakládána na nosítka. Její nakládání na nosítka přitom muselo probíhat na místě dopadu. I tato výpověď tak podporuje variantu, že otec dítěte mohl vidět obviněnou ještě na místě, kam dopadla.
38. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
39. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
40. Činí-li za dané situace obviněná kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a především z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
41. Namítla-li obviněná, že v popisu skutku absentují skutkové okolnosti významné pro posouzení subjektivní stránky, tedy popis vědomostní a volní stránky jejího psychického vztahu k trestné činnosti, zejména k jejímu následku, což je možno z formálního hlediska označit ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní argumentaci, nelze jí přisvědčit. Postačí zde připomenout ze skutkové věty, že obviněná otevřela okno a poškozeného nezletilého – svého syna – z něj vyhodila v úmyslu jej usmrtit. Úmyslné zavinění ve vztahu k usmrcení jiného (subjektivní stránka) je zde jednoznačně vyjádřeno. Nehledě na to nemůže být žádných pochyb o tom, že pokud vyhodila 21měsíční dítě z okna bytu ve výšce 12,35 m nad zemí, věděla, že tímto způsobem jej usmrtí, a jeho smrt chtěla.
42. Dovolací soud se dále zabýval argumentací dovolatelky, kterou přiřadila k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
43. Obviněná stručně řečeno namítla, že odvolací soud vydal rozsudek, kterým částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ve výroku o náhradě škody, avšak její odvolání a odvolání jejích příbuzných co do viny nezamítl nebo ani neuvedl, že ve zbývajícím rozsahu zůstal výrok odvolacího soudu nedotčen.
44. K dané námitce dovolací soud nejprve připomíná, že chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to případně i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Naproti tomu se o chybějící výrok nejedná tehdy, pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně a ve zbytku opravný prostředek nezamítne, což odpovídá situaci v posuzovaném případě. Tento přístup odpovídá dosavadní judikatuře obecných soudů (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 17. 2. 1965, sp. zn. 8 Tz 1/65, přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 8 Tz 129/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. 7 Tz 151/2001) a Nejvyšší soud jej zastával i po zavedení institutu dovolání do trestního řádu při výkladu daného dovolacího důvodu. Oproti tomu však Ústavní soud v několika nálezech zaujal k řešené problematice odlišný postoj (srov. nález ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/18, ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/18, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19). Např. v prvém uvedeném nálezu uvedl, že „výrok o trestu je závislý na existenci výroku o vině a … není možné, aby Nejvyšší soud zrušil samostatně jen výrok o trestu, aniž by se jakkoliv vypořádal s napadeným výrokem o vině – otázka viny zůstala po rozhodnutí dovolacího soudu otevřená a zakládá právní nejistotu.“
45. Při posuzování materiální stránky řešeného problému a v rámci tzv. testu proporcionality však dovolací soud již v usnesení ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, dospěl k závěru, že lpění na právním formalismu (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 281/04, a usnesení ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 2548/19) by naopak mohlo vést k poškození obviněné v rámci uplatnění jejího práva na spravedlivý proces. Pokud by totiž dovolací soud postupoval striktně podle uvedených nálezů Ústavního soudu, musel by v neveřejném zasedání usnesením podle §265l odst. 2 tr. ř. uložit odvolacímu soudu, aby v požadovaném směru své původní rozhodnutí doplnil. Odvolací soud by následně musel znovu nařídit ve věci veřejné zasedání a v něm ve smyslu daného pokynu dovolacího soudu rozhodnout. To by nepochybně bylo v rozporu se zásadami rychlosti a hospodárnosti řízení, což by ve svém důsledku nemuselo být ve prospěch dovolatelky.
46. V této věci tak za popsané situace představuje posuzovaná námitka obviněné výhradu chybějícího výroku naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pouze formálně. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je totiž patrno, že tento soud námitkám vztahujícím se k výroku o vině nepřisvědčil, byť takový závěr ve výrokové části nikterak nevyjádřil (např. výrokem, že „jinak zůstal napadený rozsudek nalézacího soudu nedotčen“). I když explicitně odvolání obviněné (a dalších osob) ve zmiňovaném směru nezamítl, posouzení otázek viny i trestu se věnoval, přičemž vyložil, proč považoval výrok o vině za správný (implicitně jeho správnost potvrdil). Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že oba soudy nižších instancí se náležitě vypořádaly se všemi námitkami a poskytly obviněné dostatečnou ochranu všech jejích práv. Jejich postupem proto nemohlo být porušeno její právo na spravedlivý proces.
47. Výše uvedený závěr je dále podpořen usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 3175/20, v němž jmenovaný soud nastínil, že v některých svých nálezech (např. ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19, ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/18, ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/18) vyjádřil právní názor, podle něhož je povinností odvolacího soudu v trestním řízení vypořádat se s odvoláním jako celkem, nikoli jen s jeho dílčí částí. Přitom není možné, aby odvolací soud zrušil samostatně jen jeden výrok, aniž by zároveň rozhodl o odvolání proti zbývajícím výrokům. Ústavní soud v daném případě musel zvážit, zda je pochybení soudu spočívající v absenci výslovného stvrzení o zachování výroku o vině ve výrokové části rozsudku natolik závažné, že vyžaduje kasační zásah. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je její racionalita. Tam, kde by zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci nemohlo přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit takové rozhodnutí výhradně pro dílčí pochybení. Uvedl, že naopak kdyby Ústavní soud za této situace stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatele tím, že by jen z důvodu dodržení „procesní čistoty“ prodlužoval řízení, jehož výsledek za daných okolností nemá pro stěžovatele šanci na úspěch.
48. Za této situace Nejvyšší soud uzavřel, že shora popsaný procesní postup soudu druhého stupně sice není v plném souladu s posledními nálezy Ústavního soudu, avšak na druhé straně není tak závažného charakteru, aby v řízení o dovolání bylo nezbytně nutné jej napravovat výše zmíněným způsobem. Vždyť dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož specifičnost spočívá v tom, že rozhodnutí o něm znamená průlom do právní moci rozhodnutí , a proto zpravidla narušuje stabilitu konečného a vykonatelného (v některých případech i již vykonávaného, příp. zcela vykonaného) rozhodnutí soudu. V každém konkrétním případě tedy musí i zde převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení , které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tak tomu ovšem bude pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát, takže není možno trvat na právní moci, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování. Při rozhodování o dovolání vystupuje do popředí rovněž širší účel opravného řízení , jehož smyslem je řešení a zobecňování právních otázek zásadního významu a vytváření judikatury, nikoli bezprostřední účel v podobě nápravy všech (jakýchkoli) vad napadených rozhodnutí nebo řízení jim předcházejícího. To umožňuje Nejvyššímu soudu plnit jeho základní úkol jako vrcholného orgánu obecné justice (srov. čl. 92 Ústavy České republiky) spočívající v zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodování (srov. přiměřeně ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3138 - 3151).
49. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. S ohledem na shora uvedené ovšem nutno konstatovat, že námitky obviněné se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dílem míjely, dílem byly zjevně neopodstatněné. V důsledku toho pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
50. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je jako celek zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 3. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu