ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.762.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 762/2021-825
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2021 o dovolání obviněného V. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2021, č. j. 10 To 2/2021-704, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 63 T 15/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2021, č. j. 10 To 2/2021-704, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 11. 2020, č. j. 63 T 15/2020-665, kterým byl V. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (bod 1 výroku), přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2 výroku), přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 3 tr. zákoníku (bod 3 výroku), přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku (bod 4 výroku) a přečinem šíření pornografie podle §191 odst. 1 tr. zákoníku (bod 5 výroku) a odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci (blíže specifikovaných ve výroku rozsudku), podle §101 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku povinnost změnit mobilní telefon (blíže výrok rozsudku), a to vymazáním obrazových a zvukových souborů a vymazáním historie navštěvovaných webových stránek a podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost uhradit nezletilé (dále jen „nezl.“) poškozené nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2021, č. j. 10 To 2/2021-704, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci své argumentace obviněný uvádí, že pokud jde o zločin znásilnění podle §185 tr. zákoníku tak má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, mj. proto, že skutek je ve výrokové části částečně popisován v rozsahu, o němž ani není tvrzeno, že by vyplýval z důkazů. Ve vztahu k právní kvalifikaci podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, vylučují podle něj provedené důkazy, že by došlo k jednání vykazující znaky této právní kvalifikace, když podle mínění dovolatele se nemohlo jednat o jednání, které by naplňovalo znak „souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží“, když poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 556/2020, s tím, že z uvedeného judikátu vyplývá, že za jistých okolností tento znak může být naplněn – praktika srovnatelná se souloží např. „při hlubokém vnikání prstů do pochvy ženy“. Podle mínění obviněného nemůže být ani intenzivnější dotyk prstu pochvy nezl. považován za „soulož nebo jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“. Dále uvedl, že samotné vyloučení právní kvalifikace podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku by sice „nepřesunulo ukládání trestu do mírnější kvalifikace“, ale mělo by mít vliv na úvahy o výši jemu uloženého trestu. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí v příslušným výroku a odvolacímu soudu věc přikázal k novému rozhodnutí, případně sám Nejvyšší soud rozhodl.
3. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že za relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu lze považovat výhrady obviněného k právní kvalifikaci jeho jednání podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když nemůže ani on souhlasit se závěry nižších soudů o naplnění znaku uvedené kvalifikované skutkové podstaty podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Na podporu svého stanoviska uvedl celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se zabývala právě uvedenou problematikou. Závěrem konstatoval, že pokud dovolatel brojil proti učiněnému skutkovému zjištění ohledně „tření jeho penisu“ se zadkem poškozené, pak jeho dovolání v uvedené části neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu a nebylo rozhodné pro použitou právní kvalifikaci. Za důvodné však podané dovolání považuje v části, kterou obviněný brojí proti posouzení svého jednání podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť podle státního zástupce pohlavní styk popsaný ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, neodpovídá zákonnému znaku - způsobem srovnatelným se souloží. Vzhledem k tomu, že vypuštění této právní kvalifikace nemůže mít žádný zásadní vliv na postavení obviněného a nejedná se ani o otázku, kterou by bylo třeba judikovat, navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněných je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
8. V souvislosti s předmětnou trestní věcí je nutno zdůraznit, že obviněný byl uznán vinným ze spáchání celkem pěti trestných činů. Jeho výhrady v rámci dovolání pak směřují zejména proti právní kvalifikaci jeho jednání podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [obviněný byl uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku], když ve vztahu k uvedené právní kvalifikaci jeho jednání spočívalo v tom, že „v blíže nezjištěné době, nejméně od roku 2018 do svého zadržení dne 16. ledna 2020 minimálně v místě jejich bydliště…v různých částech jimi užívaného bytu, za účelem vlastního sexuálního uspokojení i sexuálního uspokojení dalších osob využívajících aplikaci WhatsApp a portál… a zneužívaje jejího nízkého věku a mentálního handicapu a s tím související nedostatečné rozumové vyspělosti, díky níž jeho jednání nerozuměla, nechápala jeho význam a důsledky a nedokázala posoudit význam kladení odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku, zpravidla pod záminkou ošetření opruzenin či kontroly při mytí intimních partií v přesně nezjištěném počtu případů osahával svoji dceru nezl…, jejíž věk znal, na přirození, roztíral jí krém v oblasti stydkých pysků, třel se svým penisem o její zadek, pod záminkou mytí se nechával osahávat na penisu a nejméně v jednom případě ji do pochvy zasunul část prstu, kdy od tohoto jednání upustil až poté, co ucukla a začala křičet a brečet“.
9. Obviněný v úvodu svého dovolání soudům vytýká, že součástí popisu skutku se stalo také jednání, které popírá, a to „tření penisu o zadek“ poškozené. Ve shodě se státním zástupcem musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedenou námitku nelze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod, neboť její podstatou je nesouhlas obviněného se skutkovým zjištění na základě provedeného dokazování, přičemž současně lze uvést, že uvedené skutkové zjištění – kontakt penisu obviněného s tělem poškozené, nebyl soudy nižších stupňů považován za jednání, které by naplňovalo znak §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku „způsob srovnatelný se souloží“, jak se obviněný mylně domnívá, neboť za takové jednání považoval nalézací soud „roztírání krému v oblasti stydkých pysků, pohyby rukou po jejím přirození, nejméně v jednom případě zasunutí části prstu do její pochvy, když se obviněný nechával osahávat na penisu (viz bod 15 rozsudku); znaky §185 odst. 1 tr. zákoníku byly podle nalézacího soudu naplněny tím, že obviněný „poškozenou nezl. osahával na intimních místech, třel penis o její tělo“ (viz bod 15 rozsudku). Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k uvedené námitce.
10. Součástí dovolání se stala také argumentace obviněného, že i za situace, pokud by se z jeho strany jednalo o jeden intenzivnější dotyk prstu [obviněný již neuvádí zasunutí části prstu do pochvy poškozené], nemůže takové jednání naplňovat znak „způsobu srovnatelného se souloží“, tudíž nemůže být dána právní kvalifikace podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Uvedenou námitku lze označit za námitku právní, naplňující dovolací důvod a k této námitce Nejvyšší soud uvádí následující.
11. Pro posouzení její důvodnosti je vhodné uvést, že pohlavním stykem je jakýkoliv způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, tedy
a) soulož,
b) jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží a
c) ostatní (méně závažné) formy pohlavního styku (např. ohmatávání genitálií).
12. Komentářová literatura (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1841) uvádí, že „[z]a jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží se považuje takový styk, při jehož realizaci dochází k situaci srovnatelné s tou, jaká nastává u soulože. Rozhodná je tedy srovnatelnost provedení, a proto musí být jiný pohlavní styk podoben situaci, při níž dochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Jestliže se u soulože předpokládá současné spojení pohlavního orgánu muže a ženy, pak srovnat s tím lze situaci, kdy do pohlavního orgánu ženy neproniká pohlavní úd muže, ale tato situace je simulována jiným mechanismem, např. jazykem, prsty, jiným předmětem. Srovnatelný způsob se souloží zde spočívá v tom, že se simulovaným mechanismem navozuje situace stejná, jako když do vagíny (pochvy) ženy pronikne mužský pohlavní úd. To tedy znamená, že je tento mechanismus schopen vyvolat stejný účinek, jako kdyby o takovou simulaci nešlo a jednalo by se o skutečnou soulož. [...] V této souvislosti je totiž nutné připustit, že pohlavní dráždění vzniká bez ohledu na to, zda jde o skutečný úd či jeho náhražku. Často totiž žena nedokáže v případě soulože sama ani rozlišit, čím bylo do jejích pohlavních orgánů vnikáno, neboť tyto orgány takovou rozlišovací schopnost nemají. […] Za jistých okolností, při hlubokém vnikání prstů do pochvy ženy, lze při této praktice dovodit srovnatelnost provedení i účinku, jako je tomu u soulože, což nevylučuje takový mechanismus provedení pohlavního styku považovat za srovnatelný se souloží. Mohou však existovat případy, že tento mechanismus podobnost soulože nenavodí např. v důsledku malé intenzity v případě jen povrchového osahávání genitálu ženy spojeného s nevýznamným krátkodobým a povrchním vniknutím. To souvisí s tím, že tyto případy je velmi obtížné od běžného osahávání odlišit. Je proto nutné vždy zvážit konkrétní okolnosti a v každém případě pečlivě posoudit, zda se jedná o situaci srovnatelnou se souloží.
13. Obdobným způsobem k výkladu tohoto znaku přistupuje i trestně právní nauka, podle níž „[z]a pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží lze považovat pohlavní styk, který je způsobem provedení a svou závažností srovnatelný se souloží, přičemž závažnost je třeba hodnotit též z hlediska jeho následků (psychických i fyzických) pro oběť. U některých jednání může být sporné, zda je subsumovat pod jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží (např. digitální penetrace – zasouvání prstů do pochvy ženy, zasouvání mužského údu mezi prsa ženy – coitus inter femora; zasouvání pohlavního údu muže od podpaží,….“ (Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné 8. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2016. str. 622).
14. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 841/2020 mj. konstatoval, že „jiný pohlavní styk, který není obdobou soulože, tj. proveden způsobem srovnatelným se souloží, pak spočívá v jednání pachatele, jež sice směřuje k sexuálnímu uspokojení a je zaměřeno proti intimním partiím těla, avšak je méně intenzivní a záleží např. v pouhém ohmatávání, dotycích, líbání apod.“. Trestně právní nauka sdílí názor, že ohmatávání genitálií je třeba považovat za ostatní (méně závažné) formy pohlavního styku a nikoli za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 741/2020).
15. Shora (viz bod 8) již Nejvyšší soud zmínil skutkové zjištění nalézacího soudu k právní kvalifikaci, kterou obviněný zpochybnil ve svém dovolání. Rovněž tak již bylo také uvedeno, že uvedené problematice se v odůvodnění svého závěru nalézací soud věnoval v bodě 15) svého rozsudku, když uvedl, že naplnění pohlavního styku podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku shledal v tom, že obviněný „roztíral krém v oblasti stydkých pysků, pohyboval rukou po jejím přirození, nejméně v jednom případě jí zasunul část prstu do její pochvy, když je zřejmé, že hymenální otvor je pro prst volně prostupný, nechával se osahávat na penisu, tedy se jedná v jistém smyslu o provádění stimulace pohlavních orgánů rukou druhého“. Odvolací soud pak na námitku obviněného totožného základu jako v dovolání reagoval v bodech 46-52) svého usnesení, kdy lze vyjádřit souhlas se závěrem odvolacího soudu v části, že pro naplnění „srovnatelnosti“ není rozhodná srovnatelnost traumatického zážitku poškozené.
16. Nejvyšší soud ve vztahu k předmětné trestní věci poukazuje na trestní věc řešenou Nejvyšším soudem pod sp. zn. 6 Tdo 741/2020, kde jednání pachatele [stejně jako v předmětné trestní věci obviněného shodně právně kvalifikované] spočívalo v tom, že tento „ olizoval nezletilou AAAAA, nar. XY, v oblasti hrudníku a mezi nohama, a přestože plakala, strkal jí prst do přirození ) a v odůvodnění svého rozsudku soud uvedl, že obviněný „poškozenou olizoval mezi nohama a strkal prst do jejího přirození minimálně do oblasti poševní předsíně (která je součástí genitálu) a vyvíjel zde tlak byť nikoliv s intenzitou, v důsledku které by došlo k porušení hymenu poškozené“ .
17. Ve shora uvedené trestní věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že za daného stavu měly soudy nižších stupňů postupovat v duchu zásady in dubio pro reo a s přihlédnutím k tomu, jak je přistupováno k výkladu zákonného znaku spáchání trestného činu znásilnění jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, je-li jednání pachatele realizováno formou tzv. digitální penetrace (tj. hluboké vnikání prstů do pochvy ženy), měly dovodit, že důvod k aplikaci kvalifikované skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nenastal.
18. S ohledem na skutečnosti shora uvedené musí Nejvyšší soud konstatovat, že v této části bylo dovolání obviněného shledáno důvodným, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně zatěžuje vada naplňující důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud odvolací soud, který projednal odvolání obviněného, za tohoto stavu posoudil jeho odvolání jako nedůvodné a podle §256 tr. ř. je zamítl, zatížil své rozhodnutí vadou naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě.
19. Přestože bylo zjištěno, že dovolání obviněného bylo podáno v této části důvodně, neshledal Nejvyšší soud podmínky k tomu, aby na podkladě tohoto dovolání rozhodl způsobem, který navrhl obviněný. Ačkoliv je zřejmé, že při zjištění uvedeného pochybení a důsledném uplatnění principu „in dubio pro reo“ stran skutkových zjištění ohledně konkrétních forem, resp. přesněji jejich intenzity jednání obviněného, by přicházelo v úvahu příznivější posouzení skutku [tj. při vypuštění kvalifikačního znaku upraveného v odstavci 2 pod písm. a)], neměla by tato dílčí změna právní kvalifikace skutku žádný reálný význam z hlediska postavení obviněného. I nadále by přicházelo jednání obviněného kvalifikovat podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Již v úvodu tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud poukázal na skutečnost, že obviněný byl odsouzen za celkem pět trestných činů, přičemž nejpřísnější kvalifikace, podle které by byl obviněnému ukládán trest, by byla podle §185 odst. 3 tr. zákoníku a trest by musel být ukládán jako trest úhrnný podle §43 odst. 1 tr. zákoníku.
20. S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že za situace, kdy by projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Naplnění první podmínky uvedeného ustanovení je vyloženo výše (bod 19). Pokud jde o podmínku druhou, z rozhodovací praxe soudů lze dovodit, že není dána potřeba judikaturním způsobem (nově či detailně) řešit otázku výkladu a aplikace §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V této souvislosti lze odkázat mj. již na dříve uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 741/2020, a shora popsané jednání obviněného v uvedené trestní věci, kde Nejvyšší soud zaujal stanovisko shodné se stanoviskem v předmětné trestní věci, přičemž lze podotknout, že se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 6 Tdo 741/2020, se ztotožnil také Ústavní soud ve svém rozhodnutí vedeném pod sp. zn. III. ÚS 3139/20.
21. Z důvodů shora rozvedených Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, přičemž tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění odkazuje Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu