ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.78.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 78/2021-755
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2021 o dovolání obviněné P. S., nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 3 To 413/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 43/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 9. 2019, sp. zn. 4 T 43/2019, byla P. S. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, za jednání popsané pod body 1. – 3. výroku o vině citovaného rozsudku a byla odsouzena podle §209 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Bruntále podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 3 To 413/2019, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 3 To 413/2019, podala obviněná prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu, tj. existenci úmyslu v době převzetí půjčky tyto finanční prostředky nevrátit, neboť v řízení bylo prokázáno, že obviněná oběma osobám půjčenou částku vrátila ještě před zahájením trestního stíhání. Dovolatelka má rovněž za to, že se soud zabýval pouze existencí jejich závazků a již v rámci zavinění nijak nezohlednil, že své závazky, byť s prodlením, splácí. Dále namítá, že soudy nižších stupňů pominuly tvrzení poškozeného M. Č., který nevyloučil, že by jí finanční částku půjčil i s vědomím, že obviněná má v dané chvíli více dluhů. Ve vztahu k uvedenému svědkovi - poškozenému dále namítá, že tento si musel být vědom skutečnosti, že je zadlužená, když jí poskytoval druhou půjčku, neboť v tu dobu mu první půjčku ještě nesplatila. Podle obviněné soud pochybil, když dospěl k závěru, že byl naplněn znak trestného činu podvodu, tj. uvádění jiného v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatné skutečnosti, neboť ona před poškozenými ničeho nepředstírala, své problémy nezastírala a ani nezamlčovala. Rovněž namítá, že soudy pochybily, pokud v dané věci neaplikovaly princip subsidiarity trestní represe, neboť poškozeným nic nebránilo v tom, aby se svých práv domáhali cestou civilního práva, a také má za to, že soud měl vzít při hodnocení v úvahu, že v době vyhlašování napadaného rozhodnutí byla oběma komorami Parlamentu ČR schválena novela trestního zákoníku, která měnila minimální výši škody z 5 000,- Kč na 10 000,- Kč. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a ji zprostil obžaloby.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení uvedla, že nesouhlasí s námitkou obviněné ohledně nedostatku subjektivní stránky trestného činu v důsledku navrácení zapůjčené finanční částky oběma poškozeným. Dále se nesouhlasně vyjádřila k tvrzení dovolatelky, že se soudy zabývaly pouze existencí závazků obviněné, aniž by hodnotily, že tato své závazky postupně splácí. Státní zástupkyně v této souvislosti poukazuje na to, že v případě obviněné zůstává rozhodnou skutečnost, že jí její finanční situace v době uzavření předmětných smluv objektivně nedovolovala dostát jejím platebním závazkům, a pro případ, že jim nedostojí, byla s následkem takového jednání přinejmenším srozuměna. K námitce obviněné ohledně poškozeného M. Č. pak uvedla, že z popsané míry informovanosti poškozeného o její reálné schopnosti vrátit zapůjčené peníze včas a řádně je zřejmé, že jej obviněná neinformovala o svých dřívějších nesplacených závazcích, včetně fáze, ve které se aktuálně nachází jejich vymáhání, což právě z pohledu poškozeného byly podstatné skutečnosti, které mu zamlčela v souvislosti se svým nereálným, a tím i klamavým příslibem, že svému platebnímu závazku v obou případech dostojí. Dále uvedla, že povědomí poškozeného o tom, že je obviněná zadlužena, rozhodně nelze dovodit pouze z okolnosti, že obviněné poskytl další půjčku i přes nesplacenou pohledávku, kterou vůči němu obviněná již měla. Podle státní zástupkyně nelze akceptovat ani námitku dovolatelky týkající se aplikace subsidiarity trestní represe, jelikož žádné okolnosti případu nevypovídají o natolik snížené míře společenské škodlivosti, která by odůvodňovala uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Závěrem se pak státní zástupkyně nesouhlasně vyjádřila k námitce týkající se novelizace trestního zákoníku, u které odkázala na rozhodnutí č. 17/2007 Sb. rozh. tr. S ohledem na shora uvedené konstatování navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání, případně aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Při zjišťování výše uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že původní tzv. bianco dovolaní bylo podáno v zákonné lhůtě, a soud prvního stupně v projednávané věci dodržel postup stanovený mu v ustanovení §265h odst. 1 tr. ř., tj., že vyzval obviněnou k odstranění vad s upozorněním, že neučiní-li tak ve stanovené lhůtě dvou týdnů, bude dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. odmítnuto. Obviněná své dovolání ve stanovené lhůtě dvou týdnů řádně doplnila.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Z obsahu dovolaní obviněné je zřejmé, že uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je odmítnuto podle §256 tr. ř., pak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněnou jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci její obhajoby vypořádat soudy nižších stupňů [mj. poukazovala na to, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu podvodu – zavinění; pominuta byla skutečnost, že oběma poškozeným byly jimi půjčené částky vráceny ještě před zahájením trestního stíhání; v trestním řízení nebylo prokázáno, že již v okamžiku žádosti o půjčku, byla srozuměna s tím, že ji nevrátí; poukazovala také na subsidiaritu trestní represe a princip ultima ratio atd.] . S námitkami, které obviněná uplatnila před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí - např. v bodech 30 - 35 rozsudku soudu prvního stupně mj. uvedl, že „Brala si pouze malé půjčky, které byla schopna kdykoliv splatit. Z jejího jednání je však zřejmé, že takto nikdy nečinila dobrovolně, ale až v důsledku nařízené exekuce, či pod tlakem inkasní společnosti…o svých skutečných majetkových a finančních poměrech je obžalovaná neinformovala…oprávněně se tak mohli domnívat, že nebude pro obžalovanou problém vrátit jim půjčenou částku ze svého vyššího příjmu. Ve skutečnosti však obžalovaná postupovala stejně, jako u svých předchozích půjček – opakovaně se nechala upomínat a slibovala nápravu. K zaplacení půjček však přistoupila až na základě písemných výzev upozorňujících obžalovanou, že budou věc řešit přes soud. Svědek B. takto nepostupoval a do dnešního dne (téměř 3 roky) nedostal zpátky půjčenou částku 8 000 Kč… výzev bylo dle poškozených nepočítaně a obžalovaná s určitou prodlevou reagovala až na poslední písemnou výzvu, kdy se obávala zahájení soudního řízení. Č. obžalovaná vracela dlužnou částku až 3 měsíce poté, co ji v této souvislosti prověřovala GIBS… atd.“, obdobně také odvolací soud reagoval na obsahově shodné námitky např. v bodech 8 - 11 svého rozhodnutí, když se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „Poškozený M. Č. u hlavního líčení potvrdil, že o půjčkách obžalované od dalších kolegů v zaměstnání ani o jejich exekucích nevěděl, což potvrdil též poškozený D. H., který uvedl, že kdyby mu dané skutečnosti v době půjčky byly známy, na půjčení peněz by nepřistoupil…další žádosti o úvěr jí byly z důvodu rizik na její straně poskytovateli úvěrů zamítány. Proto se obrátila na kolegy v zaměstnání…kterým tvrdila, že peníze v krátké době vrátí, i když byla srozuměna se svou dlouhodobě nepříznivou finanční situací a tím, že předchozí dluhy nebyla schopna splatit včas…nalézací soud správně nedovodil zákonné podmínky pro aplikaci subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 TrZ), neboť majetkové trestné činnosti se dopustila jako vysoce postavená policistka, která si své protiprávní jednání musela uvědomovat v daleko větší míře než běžný občan…atd.“.
10. Na případ, kdy obviněná v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 9), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit] .
11. K námitce obviněné ohledně nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, kterým byla uznána vinnou, lze obecně uvést, že přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Objektem daného trestného činu je cizí majetek a po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění. Ač obviněná popírá podvodný úmysl, ze spáchání předmětného jednání je usvědčována výpověďmi jednotlivých poškozených, kteří podrobně popsali, jak probíhala jednání mezi nimi a obviněnou, a celou řadou listinných důkazů.
12. V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti , v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici, a tím vznikne na cizím majetku značná škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby ( srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052 ). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Nemusí se shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Skutková podstata §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku).
13. S ohledem na charakter námitek obviněné je nutno uvést, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] . Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný ( k uvedené problematice subjektivní stránky srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222 ).
14. K závěrům nižších soudů o vině obviněné je vhodné uvést, že nalézací soud se velmi pečlivě zabýval otázkou naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, včetně stránky subjektivní. Jak již bylo shora uvedeno, trestný čin podvodu je trestným činem úmyslným a z hlediska subjektivní stránky musí být tedy splněny podmínky buď úmyslu přímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nebo podmínky úmyslu nepřímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V daném případě bylo prokázáno, že obviněná věděla, že není schopna svým závazkům dostát, neinformovala pravdivě poškozené o své finanční situaci a dalších půjčkách a byla srozuměna s tím, že své půjčky nebude splácet, stejně jako v předešlých případech vůči internetovým půjčkám. Soud prvního stupně tak dospěl správně k závěru, že obviněná jednala minimálně v úmyslu nepřímém [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] a soud druhého stupně se pak s tímto závěrem ztotožnil.
15. Rozhodná skutková zjištění popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedená v jeho odůvodnění pak svědčí o tom, že obviněná uvedla poškozené v omyl a zamlčela jim podstatné skutečnosti. Z jednání, ale i finanční situace obviněné je nepochybné, že tato si musela být vědoma toho, že své závazky vůči poškozeným nebude schopna plnit (v této souvislosti lze odkázat na velmi podrobný popis finanční situace obviněné zmapovaný soudem prvního stupně v bodech 6-29 jeho rozsudku) . Pokud pak obviněná namítá, že finanční prostředky postupně vrátila, a to ještě před zahájením trestního stíhání, je nutné připomenout, že ze spisového materiálu vyplývá, že tak učinila až po lhůtě splatnosti, na které se s poškozenými dohodla a učinila tak až po opakovaných upomínkách a slibech, že sjedná nápravu. Především je však nutno zdůraznit, že trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiné osoby. Případné vrácení předmětné částky tak může být pouhou náhradou již způsobené škody.
16. Nesouhlas je třeba rovněž vyjádřit ve vztahu k tvrzení obviněné, že poškozený M. Č. nebyl uveden v omyl a věděl o jejich majetkových poměrech, neboť podle jeho slov by jí půjčku poskytl, i kdyby věděl, že má závazky i u jiných subjektů, a že by přistoupil i na delší dobu splatnosti. V souvislosti s touto námitkou je nutno připomenout, že poškozený sice připustil, že by přistoupil na delší dobu splatnosti, ale současně však také dodal, což již obviněná taktně nezmiňuje, že termín vrácení peněz byl pro něj důležitý, a pokud by věděl, že mu je obviněná vrátí až po dvou letech, tak si není jistý, že by jí peníze půjčoval. Z výpovědi svědka pak dále vyplývá, že v době půjčky nevěděl o exekucích obviněné a ani o dalších půjčkách u kolegů, a pokud by mu byla tato skutečnost známá, spíše by jí žádné peníze nepůjčil. Z výpovědi poškozeného je tedy zřejmé, že jej obviněná neinformovala o svých dřívějších nesplacených závazcích, a že tudíž ani závazky vůči němu nebude schopna splatit ve stanoveném termínu, což právě z pohledu poškozeného byly podstatné skutečnosti, které by ovlivnily jeho rozhodování, jestli jí finanční prostředky půjčí. Povědomí poškozeného o finanční situaci obviněné pak rozhodně nelze dovodit z okolnosti, kterou tato uvádí, že jí za stavu své nesplacené první pohledávky poskytl další půjčku, zvláště pak za situace, když druhou půjčku obviněná odůvodnila použitím v souvislosti s rozvodovým řízením a sám poškozený vypověděl, že ani v době druhé půjčky nevěděl, že má obviněná další půjčky u kolegů a exekuce. V této souvislosti lze stěží akceptovat obhajobu obviněné, že s ohledem na první nesplacenou půjčku měl být obviněný obezřetnější, neboť z výpovědi samotného poškozeného vyplývá, že ohledně první půjčky bylo domluveno, že mu ji vrátí nejpozději do konce roku 2016, přičemž k poskytnutí druhé půjčky mělo dojít před výplatním termínem v prosinci 2016, s tím, že peníze vrátí i z této (myšleno druhé půjčky) po nejbližší výplatě, tedy rovněž do konce roku 2016. Z uvedeného tedy vyplývá, že obě půjčky se v případě tohoto poškozeného uskutečnily v období, kdy ještě nebyla splatná první půjčka. Je tak možno uzavřít, co se týče existence omylu poškozených, že z žádných objektivních skutečností nebylo zjištěno, že by poškození věděli o velmi špatné finanční situaci obviněné, a tedy i o její nemožnosti smluvené závazky skutečně splnit. Naopak obviněná vystupovala z pracovní pozice, která u poškozených vyvolávala dojem, že pro ni nebude problém vrátit půjčené částky ze svého vyššího příjmu. K uvedení v omyl poškozených rovněž přispěla skutečnost, že poškozené ujišťovala, že jim peníze vrátí v krátké době dvou až tří měsíců.
17. Pokud jde o obviněnou namítané pochybení soudů, pokud neaplikovaly subsidiaritu trestní represe a s ní související porušení principu ultima ratio, pak k uvedeným pojmům je vhodné uvést následující. Zásada „ultima ratio“ je upravena v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a byla rozvedena v rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ve kterém k otázce společenské škodlivosti Nejvyšší soud uvedl: že „zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
18. Z výše uvedeného rozhodnutí stejně jako např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2523/10 vyplývá, že potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení se uplatní, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. V souvislosti s předmětnou trestní věcí lze přitom konstatovat, že jakkoliv obviněná ve svém dovolání argumentuje, že se poškození měli domáhat svých práv cestou civilního práva, sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněnou, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit nápravu. V dané věci také není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněné uplatněna. Naopak lze uvést, že jednání obviněné je pro daný typ trestné činnosti typické, z hlediska některých okolností lze dokonce říci, že jeho společenská škodlivost je zvyšována. Zvláště pak pokud nešlo o jednorázové pochybení, ale o opakované jednání, jímž obviněná porušovala své povinnosti a také se majetkové trestné činnosti dopustila jako vysoce postavená policistka, která si svého protiprávního jednání musela být vědoma ve větší míře než běžný občan. V souvislosti s posuzováním možnosti aplikace subsidiarity trestní represe musí Nejvyšší soud mj. opětovně zmínit skutečnosti, které soud prvního stupně vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku, mezi které patří např. okolnosti exekučních řízení vůči obviněné, stejně jako skutečnosti zmiňované v bodě 10. Za takto zjištěného skutkového stavu je odkaz obviněné na nutnost postupu podle §12 tr. zákoníku zcela nepřiléhavý.
19. Závěrem se musí Nejvyšší soud nesouhlasně vyjádřit i k námitce obviněné týkající se nezohlednění novelizovaného znění trestního zákoníku, kterým došlo ke zvýšení zákonné hranice škody. Ve shodě se státní zástupkyní považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 17/2006, uveřejněné pod číslem 17/2007 Sb. rozh. tr., které mj. uvádí, že „Při posuzování trestnosti činu ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. se pozdější, pro pachatele příznivější právo uplatní, jen pokud ještě nebylo pravomocně rozhodnuto o vině a trestu pachatele. Bylo-li již pravomocně rozhodnuto o vině i trestu, citované ustanovení o časové působnosti trestního zákona nelze použít.“
20. K námitkám, které obviněná uplatnila v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě nezdůvodnily a tato vykazovala znaky libovůle při hodnocení důkazů, za situace, kdy se rovněž dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněné, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatelku upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
21. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z tohoto důvodu nemusel Nejvyšší soud věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. [též bod 20] .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 2. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu