ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.812.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 812/2021-530
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. K. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2021, č. j. 3 To 505/2020-501, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 T 99/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. 6. 2020, č. j. 4 T 99/2019-454 , byl obviněný J. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se měl dopustit způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.
2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle §podle §187 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době vedl řádný život, zejména, aby podle svých sil uhradil újmu způsobenou trestným činem.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na nemajetkové újmě poškozené nezletilé AAAAA (pseudonym), nar. XY, bytem XY, částku ve výši 30 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého uplatněného a nepřiznaného nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O odvolání obviněného a poškozené proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 2. 2021, č. j. 3 To 505/2020-501 , jímž jej podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. k odvolání obviněného a poškozené zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
v době od 12. 7. 2018 do 14. 7. 2018 ve večerních hodinách v pokoji č. 5 v penzionu B., obec XY č. p. XY, okres Český Krumlov, kde byl ubytovaný na dovolené se svojí družkou D. H. a nezletilou AAAAA, narozenou XY, vnučkou své družky, na posteli nezletilé poškozené sahal na zevní stranu přirození, kde ji šimral, a následně na toaletě, kam za ním poškozená sama ze zvědavosti vešla, nechal poškozenou uchopit do ruky své přirození, které poškozená dvakrát zmáčkla, přičemž výše uvedeného jednání se dopustil, ačkoliv věděl, že poškozená ještě nedovršila patnáctý rok věku a po dobu dovolené byla svěřena i dozoru obžalovaného.
5. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost v průběhu zkušební doby podle jeho sil uhradit újmu způsobenou trestným činem.
6. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené nezletilé AAAAA, nar. XY, bytem XY, částku 30.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Aleny Žežulkové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
8. Obviněný namítá, že jednání popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání se vůbec nestalo a v této souvislosti cituje judikaturu Ústavního soudu (např. jeho nález sp. zn. II. ÚS 2929/18) týkající se porušení zásady in dubio pro reo , k čemuž došlo i v jeho věci.
9. Soudy vůbec neposuzovaly okolnosti, které mohly mít vliv na výpověď poškozené. Zejména se jedná o špatný vztah matky a otce poškozené. Závěry soudu o relevantnosti těchto vztahů jsou zjednodušené a nevyvážené, když byly ignorovány sms zprávy mezi poškozenou a jejím otcem, vypovídající o snaze otce poškozené naklonit si ji na svoji stranu a trestat její matku. Obsah zmíněných sms zpráv rovněž neodpovídá běžnému vztahu otec – dcera. Obviněný rovněž doložil spisový materiál týkající se řízení o opatrovnictví poškozené, ze kterého taktéž vyplývají informace o dlouhodobých, špatných vztazích mezi jejím otcem a matkou. Ohlašovatelem předmětného trestného činu byl přitom otec poškozené, který v té době již delší dobu „bojoval“ o její svěření do péče. Jelikož dovolatel je druhem babičky poškozené (z matčiny strany), její otec ho považoval za ohrožení svých zájmů, neboť představoval v dané době jediný tzv. mužský element v blízkosti matky nezletilé.
10. Soudy obou stupňů porušily zásadu presumpce neviny, když zřejmě považovaly dovolatele již od počátku za vinného a ani neověřovaly časové souvislosti údajného skutku, resp. návaznosti dvou jednání, kterých se měl obviněný vůči poškozené dopustit. Následně dovolatel odkazuje na rozpory mezi vymezením skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání a rozsudky soudů. Modifikovaný popis skutku obsažený v rozsudcích nevyplývá z žádného provedeného důkazu. Popisy skutků jsou rozdílné přesto, že oba mají vycházet z výpovědi poškozené.
11. Dovolatel dále poukazuje na to, že orgány činné v trestním řízení v podstatě zkrátily jeho údajné jednání do dvou dnů, ačkoli předmětná dovolená trvala 7 dní. Navíc nepodnikly kroky k ověření výpovědi obviněného – např. policie odmítla provést navrhovanou rekonstrukci na místě v penzionu B., kdy bylo možné zjistit, zda údaje podané poškozenou mohly být pravdivé (např. zda mohla ze své postele vidět na televizi, co mohla či nemohla vidět její babička atd.).
12. Zjištění o způsobu provedení činu rovněž nebylo podloženo. Sama nezletilá nebyla schopná vypovědět o časových okolnostech jednání obviněného. Stejně tak nebyla schopná objasnit širší okolnosti celého pobytu na L. Kupříkladu v jednu chvíli sdělila, že měla na Lipně vši, přičemž podruhé nic takového nezmínila, což je zvláštní, neboť vši by pro dívku s dlouhými vlasy v jejím věku byly určitě traumatizující záležitostí.
13. Soud prvního stupně hodnotil svědecké výpovědi selektivně v neprospěch obviněného. Po provedení důkazu výslechu poškozené z fáze přípravného řízení sám soud konstatoval, že je tento procesně nepoužitelný, neboť jí byly kladeny návodné otázky. Ve svém rozhodnutí však na tento výslech odkazuje a to jen v částech, jež dovolateli přitěžují. Na pokládání kapciózních otázek policejním orgánem poté, co poškozená vypověděla, že mezi ní a obviněným k ničemu nedošlo, přitom reagoval námitkami obviněný se svým obhájcem, již při provádění předmětného výslechu poškozené z přípravného řízení. Pakliže je soudem považován nějaký důkaz za procesně nepoužitelný, musí tak být činěno vůči jeho celku. Druhý výslech poškozené provedený soudem (s odstupem dvou let od skutku), vycházel výhradně z informací z řešené procesně nepoužitelné výpovědi. Soud se jako na východisko zaměřit pouze na spontánní část výpovědi poškozené, nikoliv na její procesně nepoužitelnou část.
14. Zejména nalézací soud hodnotil věrohodnost výpovědí svědků tendenčně v neprospěch obviněného. Nevysvětluje například, z jakých důvodů pomíjí výpovědi svědků ve prospěch obviněného (zejména svědkyně D. H.), a proč důvěřuje výpovědím svědků, které se evidentně snaží dovolatele poškodit. Nadto oba soudy své úvahy opíraly zejména o výpovědi svědků, kteří o věci věděli z doslechu. Byla tak ignorována výpověď svědka M., který nahrál spontánní rozhovor s nezletilou, kdy tato řekla, že měla být ze strany OSPOD instruována, co má říkat při policejním výslechu. Ani jeden z těchto dvou důkazů nebyl brán soudy v potaz. Podle dovolatele nelze ohledně výroku o vině ani dovodit, že by byl založen na uceleném řetězci na sebe navazujících nepřímých důkazů (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3622/10).
15. Stejně tak nebyl ani jedním ze soudů objasněn motiv obviněného, přičemž tento považuje za nezbytnou součást subjektivní stránky předmětného trestného činu.
16. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2021, sp. zn. 3 To 505/2020-501 a rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově 24. 6. 2020, sp. zn. 4 T 99/2019-454 zrušil a sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že se dovolatel zprošťuje obžaloby v celém rozsahu.
17. Pro případ, že by Nejvyšší soud neshledal důvody pro postup podle §265m odst. 1 tr. ř. navrhl dovolatel, aby shora specifikované rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
18. Současně navrhuje, aby dovolací soud zrušil veškerá další rozhodnutí na zrušené rozsudky navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
19. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolání obviněného je v podstatě souhrnem námitek spočívajících v polemice s hodnocením důkazů. To však vybočuje z deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Soudy obou stupňů se precizně vypořádaly s otázkou věrohodnosti poškozené, včetně procesní použitelnosti její výpovědi. Důkazy přitom hodnotily ve vzájemných souvislostech. Výpověď poškozené byla tak podporována i dalšími důkazy, přičemž řízení vyústilo v závěr o vině dovolatele nade vši pochybnost s přiléhavou právní kvalifikací skutku ze strany odvolacího soudu. Rozhodně tak nelze ani mluvit o situaci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a jejich následnou právní kvalifikací. Obviněný své dovolací námitky obsahově vznášel již dříve a soudy se jimi náležitě zabývaly. V případě opakování již vypořádané obhajoby je zpravidla namístě dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
21. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyslovil souhlas, aby tak učinil v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
24. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
25. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
26. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
27. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
28. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
29. Ohledně námitek obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je nutno konstatovat, že tyto nejsou s to naplnit zmíněný dovolací důvod a ani žádný z dalších taxativně vyjmenovaných důvodů dovolání podle §265b tr. ř. Jedná se totiž o námitky skutkové, resp. procesní povahy.
30. Nejvyšší soud připomíná, že z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s provedenými důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
31. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu jsou taková, jež obsahují skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu, ať již se tak stalo v důsledku toho, že obsah důkazů byl zkreslen, dezinterpretován, pominut, či v důsledku jiných hrubých vad nastalých v procesu dokazování a jeho hodnocení. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., přičemž ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. V celé řadě rozhodnutí, ať již Ústavního či Nejvyššího soudu, lze nalézt shrnutí vyznívající tak, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
32. I přes výhrady obviněného je nutné uvést, že napadené usnesení odvolacího soudu ani rozsudek soudu nalézacího výše popsaným extrémním nesouladem zatížena nejsou. Nadto s většinou jeho výhrad se soudy vyrovnaly již v předchozím řízení. Obviněný namítá, že soudy nedodržely zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající zásadu in dubio pro reo . V této souvislosti odkazuje na údajné snahy otce poškozené (svědka Š.) s ní manipulovat v kontextu řízení o opatrovnictví poškozené. Z tohoto má pramenit i vykonstruované trestní řízení a nevěrohodnost výpovědi svědka Š. i poškozené. Jak již však uvedl soud odvolací v bodě 14. jeho rozsudku, dovolatel k tomuto nepodává žádné podklady. Odvolací soud se dále vyjadřuje k tomu, proč považuje výpověď svědka Š. i výpověď poškozené za věrohodné, přičemž rovněž odkazuje na více než dostatečné odůvodnění nalézacího soudu (bod 18. až 24. jeho rozsudku) stran toho, proč uvěřil právě těmto výpovědím a nikoliv údajům obviněného. Dovolací soud přitom nepovažuje za nutné poměrně komplexní zhodnocení důkazní situace ze strany obou soudů obsáhle reprodukovat.
33. Rozhodně se nelze ztotožnit ani s tvrzením dovolatele, že se soud prvního stupně nezabýval celou situací v kontextu případných rodinných konfliktů mezi rodiči poškozené. Hodnoceny byly jak výpovědi mezi sebou, tak i skutečnost, že mezi svědkem Š. a matkou poškozené probíhalo řízení o opatrovnictví poškozené. Soud prvního stupně tak v bodě 20. svého rozsudku uvedl, že „… rodinná situace mezi L. H. a M. Š. nebyla až tak vyhrocená … … Koneckonců i sama svědkyně L. H. přisvědčila, že byť ohledně výchovy AAAAA mezi ní a svědkem Š. vznikají určité názorové neshody, dokáží se s otcem nakonec dohodnout a v současné době mají AAAAA prakticky ve střídavé péči. Rovněž z opatrovnického spisu vedeného na nezletilou se podává, že ve všech případech byla soudem schválena dohoda rodičů. Je z něj rovněž evidentní, že v době, kdy svědek Š. podával v této věci trestní oznámení, neprobíhalo v rámci péče o AAAAA žádné řízení. Naopak první návrh byl podán více jak 1 rok před tím a bylo o něm okamžitě soudem rozhodnuto. Druhý návrh byl podán až po trestním oznámení a navíc ho podávala matka AAAAA. Ani ze spisu OSPODu se nezjišťuje, že by se svědek Š. na orgán obracel v nepřiměřeném počtu případů a vůči matce se choval šikanózním způsobem.“ Prezentovaným úvahám nalézacího soudu, jež přijal a v bodě 14. svého rozsudku rozvedl soud odvolací, není možné nic vytknout. Obhajobu dovolatele v tomto ohledu tedy musí Nejvyšší soud odmítnout.
34. Další snahy obviněného o znevěrohodnění výpovědi poškozené (poukazy na to, že si nebyla jistá, zda měla vši či nikoliv atd.) a akcentaci věrohodnosti a nekompletního prověření (např. neprovedení rekonstrukce činu) jeho vlastní výpovědi jsou rovněž liché. Jak bylo odkazováno výše, soudy pojaly hodnocení celé důkazní situace komplexně a jejich uvěření výpovědi poškozené, podporované dalšími výpověďmi svědků i psychologickým znaleckým posudkem k osobě poškozené, je zcela legitimní. Poukaz obviněného na údajné ignorování svědeckých výpovědí ve prospěch obhajoby (zejm. svědka M. či svědkyně D. H.) je nepodloženým nářkem. Soud nalézací k těmto výpovědím poskytl své úvahy, ze kterých vyplývá, proč jim neuvěřil v konfrontaci s usvědčujícími důkazy (zejm. body 21. až 24. jeho rozsudku). Ohledně dílčí námitky, podle které měla být soudem ignorována před ním provedená nahrávka poškozené (nahraná svědkem M.), v níž říká, že byla manipulována pracovnicí OSPOD stran toho, jak má vypovídat, musí Nejvyšší soud uvést, že taková nahrávka před soudem prováděna nebyla. Nelze tudíž hovořit o tzv. opomenutém důkazu v tom smyslu, že by jej soud nehodnotil, ačkoliv by před ním byl proveden, jak činí (nikoliv zcela explicitně) obviněný. Co se týká samotné výpovědi svědka M., na kterou dovolatel v tomto směru rovněž odkazuje, je vhodné uvést, že se v rámci hlavního líčení zmiňoval o jím pořízeném záznamu poškozené pouze v souvislosti s tím, že udala, že se její babička měla koupat nahá ve vířivce (viz č. l. 404). Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku příliš důkladně nespecifikuje audionahrávku, o které hovoří. Pokud se však jedná o nahrávku, jejíž přepis je obsažen na č. l. 229 p.v., pak Nejvyšší soud pouze stručně uvádí, že tato neobsahuje nic, co by mohlo zvrátit závěr o vině dovolatele, který po důkladném posouzení důkazní situace učinily soudy. Případné provedení či neprovedení této nahrávky tudíž nemůže mít vliv ani na právo na spravedlivý proces obviněného, jehož porušení je jedinou cestou pro namítnutí chybně realizovaného důkazního řízení, neboť pod taxativně vyjádřené dovolací důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., tuto námitku podřadit nelze. Nutno připomenout, že spravedlivost procesu je posuzována z pohledu řízení jako celku, které je však v předmětné věci svými kvalitami zcela dostačující.
35. Podle obviněného spočívá nekompletnost důkazní situace a z ní dovozených skutkových závěrů i v tom, že soudy nebyl spolehlivě určen přesný den jeho protiprávního jednání. Opět ani jedna z těchto výhrad není hlouběji podložená. Dovolatel vytrhává část vymezení skutku z usnesení o zahájení trestního stíhání a srovnává jej s jeho charakteristikou v rozsudcích soudů. Uvádí přitom, že pro bližší časovou konkretizaci v odsuzujících rozsudcích nebyl proveden žádný důkaz. Ve skutečnosti však v tomto ohledu soudy vycházely z výpovědi poškozené, jež byla shledána věrohodnou, jak uvedl soud odvolací v bodě 14. jeho rozsudku, přičemž stran dílčích skutkových námitek obhajoby (tedy i časového vymezení skutku) odkázal na rozsudek nalézacího soudu. Ve shrnutí výpovědi poškozené, které nalézací soud provedl v bodě 10. jeho rozsudku, je uvedeno, že se vše odehrálo „… asi poslední večer letní dovolené …“ . Skutečnost, že se soud prvního stupně snažil zúžit časové vymezení činu z neurčitého (ale obecně i tak přijatelného) časového pojetí podle usnesení o zahájení trestního stíhání, konkrétně „… v přesněji nezjištěné době od 07. 07. 2018 do 14. 7. 2018 …“ na dobu v rozmezí 12. 7. 2018 a 14. 7. 2018, neimplikuje žádné pochybení. Soud v tomto směru vyšel z výpovědi poškozené, která si evidentně nebyla zcela jista, ovšem – jak bylo naznačeno výše – označila spíše konec předmětné letní dovolené.
36. Stejně tak nelze přisvědčit obviněnému, když v totožném duchu odkazuje na to, že způsob jeho jednání byl podle policejního orgánu zcela jiný než podle nalézacího soudu, přestože oba vycházely z výpovědi poškozené. V první řadě každý z těchto orgánů vycházel z jiné výpovědi poškozené, neboť soud se, z důvodu procesní nepoužitelnosti rozsáhlé části výpovědi poškozené z přípravného řízení, rozhodl tuto vyslechnout sám. Pakliže nezletilá poškozená delší dobu po incidentu vypověděla poněkud odlišně, a soud podle této výpovědi korigoval skutková zjištění, nelze mluvit o tzv. extrémním nesouladu, resp. porušení ústavně garantovaných práv dovolatele. Jedná se o zcela přijatelný postup, kdy soud hodnotí důkazy sám v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a upřesňuje či doplňuje zjištění učiněná v předchozích fázích trestního řízení. Zároveň tímto není znevěrohodněna výpověď poškozené, a to zejména s ohledem na její věk, k čemuž zřejmě dospěly i soudy obou stupňů. Nadto je třeba podotknout, že části vymezení skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání a v rozsudcích, které obviněný prezentuje, nevykazují žádné větší rozdíly stran jeho jednání. Nejvyšší soud tedy ani plně nerozumí tomu, v čem konkrétně porušení svého práva na spravedlivý proces (resp. zásady in dubio pro reo ) obviněný shledává.
37. Ohledně námitek spojených s procesní použitelností výpovědi poškozené z přípravného řízení a posléze její výpovědi v řízení před soudem je vhodné odkázat na bod 13. rozsudku soudu odvolacího (potažmo bod 9. rozsudku soudu nalézacího). V této části odůvodnění se soud druhého stupně náležitě vypořádal s argumentací obviněného, kdy mj. uvedl, že užití části výpovědi poškozené z přípravného řízení, které se nedotýká důvod procesní nepoužitelnosti jejího zbytku, je přijatelné. Zmíněná část přitom byla soudem prvního stupně užita spíše s marginálním vlivem na výsledek řízení. Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožňuje a v podrobnostech odkazuje na shora citované body odůvodnění.
38. Obviněný všechny výše zmíněné námitky podtrhává tvrzením, že důkazy byly ze strany soudů hodnoceny selektivně a tendenčně v jeho neprospěch. Zejména se tak má jednat o ignorování svědeckých výpovědí vyznívajících v jeho prospěch. K tomuto již dovolací soud pouze dodá, že ani jedna z jeho konkretizovaných výhrad nemá reálný podklad. Samotný nesouhlas obviněného s řešením, k němuž soudy na podkladě dostatečných podkladů dospěly, nemůže existenci obviněným uplatněného důvodu dovolání založit. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
39. Námitkou zdánlivě formálně vyhovující obviněným deklarovanému důvodu dovolání je ta, podle které je motiv obviněného nezbytnou složkou subjektivní stránky žalovaného trestného činu. Jelikož tento nebyl zjištěn, nemohla podle obviněného být naplněna ani předmětná skutková podstata pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Jak bylo naznačeno, tato námitka je podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. pouze zdánlivě. Dovolatel totiž primárně tvrdí, že motiv nebyl zjištěn/objasněn, což je ve svém jádru námitka skutková, neboť se v tomto ohledu s daným zjištěním soudů neztotožňuje. Jinak vyjádřeno, obviněný netvrdí o skutkovém podkladu týkajícím se jeho motivu to, co tvrdí soud prvního (resp. i druhého) stupně a jeho poukaz na nutnost motivu jako složky subjektivní stránky je až sekundární. Nalézací soud totiž k objasnění motivu obviněného dospěl v bodě 25. jeho rozsudku, a to na základě psychiatrického znaleckého posudku k osobě obviněného. Obdobně se vyjádřil i soud odvolací v bodě 15. jeho rozsudku.
40. Nad rámec nezbytného Nejvyšší soud podotýká, že by ani akceptace druhotné námitky obviněného o jeho motivu jako nedílné složce subjektivní stránky neměla naději na úspěch. Dovolatel totiž opomíná, že motiv je nikoliv nezbytným (obligatorním) znakem skutkové podstaty, nýbrž znakem fakultativním. Jeho zjištění sice může dokreslovat předmětný skutek a mít vliv např. na úvahy o druhu a výměře trestu, nicméně není nutné pro kvalifikaci výše zmíněnou skutkovou podstatou.
41. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již jako obsahově shodnými soudy nižších stupňů zabývaly, odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá , že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku) . Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
V.
Způsob rozhodnutí
42. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil výhradně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
43. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 8. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu