ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.815.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 815/2021-6746
USNESENÍ
6 Tdo 815/2021
6
7
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2021 o dovolání obviněného J. S. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 4 To 66/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 5/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný J. S. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 3 T 5/2018, uznán (spolu s dalšími spoluobviněnými) vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [pod bodem I. 68) výroku rozsudku soudu prvního stupně] a odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř.
2. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 4 To 66/2020, z podnětu odvolání obviněných a poškozené společnosti podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod body I. 1) až 68), dále v celém výroku o trestu a rovněž v celém výroku o náhradě škody v odsuzující části ohledně obviněných J. B., M. F., M. L., O. K., J. S. a u obviněného J. C. též z důvodu §261 tr. ř. v odsuzující části rozsudku a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. S. uznal vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, účinného od 1. 10. 2020 (pod bodem I. 68) a odsoudil jej podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo nově rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, odst. 2 tr. ř. V části výroku o vině pod bodem II. a v celé zprošťující části rozsudku zůstal napadený rozsudek nedotčen (vzhledem ke skutečnosti, že dovolání bylo podáno toliko obviněným J. S., neobsahuje toto usnesení výroky ve vztahu k ostatním obviněným v předmětné trestní věci).
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 4 To 66/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, kterým byl uznán vinným a současně, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení nároku na náhradu škody. Obviněný má za to, že ze samotné skutečnosti, že podepsal leasingovou dokumentaci a stvrzoval svým podpisem nepravdivou skutečnost, nelze dovodit zavinění ve formě úmyslu, a to ani eventuálního. Má za to, že svým jednáním sice uvedl poškozenou společnost v omyl, ale nesměřoval svým jednáním ke způsobení škody na majetku poškozené, nýbrž pouze vyhověl žádosti spoluobviněného J. B. a předpokládal, že závazek dle leasingové smlouvy bude jím (myšleno spoluobviněným J. B.) poškozené společnosti uhrazen. Dále poukázal na to, že v řízení před soudem prvního stupně nebyly provedeny takové důkazy, na základě kterých by bylo možno jeho zavinění ve formě úmyslu dovodit. Obviněný má dále za to, že odvolací soud nesprávně posoudil počátek běhu subjektivní promlčecí doby na náhradu škody. V této souvislosti cituje několik judikátů Nejvyššího soudu a poukazuje na to, že poškozená společnost mohla zjistit, že jí vznikla majetková škoda a že za ni odpovídá poškozený již dříve, než dovodil odvolací soud. V této souvislosti poukázal na jednotlivá podání učiněná poškozenou společností ze dne 31. 7. 2014, 16. 9. 2014, 11. 6. 2015 a 13. 8. 2015. Obviněný má za to, že vzhledem k tomu, že nárok na náhradu škody byl uplatněn až dne 20. 12. 2017, dvouletá subjektivní lhůta vůči obviněnému již marně uplynula. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil ve výroku o vině a v navazujících výrocích o trestu a o povinnosti obviněného nahradit škodu, a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupce činný i Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Námitkou, kterou je možno podřadit pod citovaný dovolací důvod nesprávného hmotněprávního posouzení, je ta část argumentace obviněného, kde namítá nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Nicméně se jedná o námitku, kterou již vtělil do svého řádného opravného prostředku a odvolací soud se jí náležitě a podrobně zabýval v bodě 11) svého rozhodnutí, kde mimo jiné uvedl, že: „Pokud jde o obž. S., nelze konstatovat nic jiného než to, co konstatuje soud I. stupně, že obž. S. se ke svému jednání v podstatě doznal, že sice podepsal dokumenty týkající se i předmětu předmětného leasingu, k němuž ve skutečnosti nikdy nedošlo. Obžalovaný S. musel být minimálně srozuměn s tím, že pokud podepisuje leasingovou dokumentaci a svým podpisem stvrzuje neexistující skutečnosti, může být takovýmto jednáním leasingové společnosti způsobená škoda, k čemuž skutečně došlo…od počátku si byli vědomi, že obž. B. zajistí alespoň počáteční splácení leasingových splátek, aby mohly být uzavírány další smlouvy s tím, že všem pachatelům bylo zřejmé, že nikdy nebudou uhrazeny leasingové splátky, aby tak došlo k naplnění leasingové smlouvy, tzn. že nikdy nebude splacen neexistující předmět leasingu… atd.“ Naplněním subjektivní stránky trestného činu se také podrobně zabýval soud prvního stupně, který v bodě 92. svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že: „Obžalovaný M. L. (po domluvě s obžalovaným K.) a obžalovaní J. C. a J. S. pak předmětnou leasingovou dokumentaci a potvrzení o dodání předmětů leasingů podepsali s vědomím toho, že žádný předmět leasingu neexistuje a dodán nebyl, a že se jedná pouze o simulovaný leasingový vztah, na jehož základě dojde k obohacení obžalovaného B., příp. třetí osoby, a k majetkovému poškození společnosti…Tito obžalovaní tedy dle názoru soudu věděli, že mohou svým jednáním způsobit porušení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tj. zájmů společnosti Grenkeleasing s.r.o., přesto však předmětnou dokumentaci stvrdili a byli tedy minimálně srozuměni s tím, že k porušení zájmů poškozené společnosti Grenkeleasing s.r.o., může tímto jejich jednáním dojít…Obžalovaný S. byl obžalovaným B. jednoznačně podveden, musel si však i přesto být vědom toho, jaké listiny podepisuje a za jakých okolností tak činí… atd.“
10. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 9), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
11. I přes výše uvedené je vhodné uvést, že podstatou trestného činu podvodu je podvodné jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby či její neznalostí podstatných skutečností a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu či při neznalosti podstatných skutečností a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Z hlediska subjektivní stránky se pak pro naplnění základní skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, kdy postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Pro naplnění kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku pak postačí i nedbalost [§17 písm. a) tr. zákoníku], nevyžaduje se úmysl. V předmětné věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal úmyslně (viz str. 89 rozhodnutí), a to v úmyslu nepřímém [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Soud druhého stupně se s tímto závěrem ztotožnil v bodě 11 svého rozhodnutí.
12. Při posuzování úmyslu spáchat trestný čin se jedná o posouzení otázky zavinění, která se chápe jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu ( viz Šámal. P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 165 ). Závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat. Zavinění je tedy vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný [ k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222) ].
13. K závěrům nižších soudů o vině obviněného je vhodné uvést, že nalézací soud se velmi pečlivě zabýval otázkou naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, včetně stránky subjektivní. Jak již bylo shora uvedeno, trestný čin podvodu je trestným činem úmyslným a z hlediska subjektivní stránky musí být tedy splněny podmínky buď úmyslu přímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nebo podmínky úmyslu nepřímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V daném případě bylo prokázáno, že obviněný si musel být vědom toho, že svým podpisem stvrzuje neexistující skutečnosti a může takovým jednáním způsobit škodu leasingové společnosti. Soud prvního stupně tak dospěl správně k závěru, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] a soud druhého stupně se pak s tímto závěrem ztotožnil.
14. Rozhodná skutková zjištění popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedená v jeho odůvodnění pak svědčí o tom, že obviněný uvedl poškozenou společnost v omyl. Z provedeného dokazování je nepochybné, že předmětné leasingové smlouvy podepsal, včetně potvrzení o převzetí předmětu leasingu, byť zcela prokazatelně žádný předmět leasingu nepřevzal, čímž zcela zjevně potvrdil nepravdivou skutečnost, kterou uvedl poškozenou společnost Grenkeleasing, s. r. o. v omyl. V tomto směru je třeba především poukázat na skutečnost, že obviněný neučinil žádné kroky k tomu, aby napravil závadný stav nebo alespoň, aby na podvodné jednání upozornil poškozenou společnost. Je tak vhodné uzavřít, že soudy obou stupňů správně dovodily, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
15. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podřaditelná rovněž námitka obviněného, že nárok poškozené společnost Grenkeleasing, s. r. o., byl promlčen. Obviněný namítl, že od doby, kdy se poškozená společnost dověděla o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, již uplynula subjektivní promlčecí doba a zdůraznil, že subjektivní promlčecí doba začala plynout dříve, než jak uvedl odvolací soud. Ve vztahu k dané námitce Nejvyšší soud ve shodě se soudem odvolacím uvádí, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby se váže na vědomost poškozeného o vzniklé škodě a škůdci, tj. o tom, že mu vznikla škoda, a o osobě, která za vzniklou škodu nese odpovědnost. Obě podmínky, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně. O osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech, které jsou způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit. Nemusí jít přímo o zjištění, postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, mohly vést k závěru o vymezení odpovědného subjektu (nejde tedy o nezpochybnitelnou jistotu v určení odpovědné osoby). Vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, není naplněna již na základě pouhého podezření či předpokladu, avšak na druhé straně není rozhodující, kdy na základě určitých skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, si utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby či o důvodnosti a výši svého nároku. Rovněž nelze automaticky za počátek běhu subjektivní promlčecí doby považovat v trestním řízení vydaný rozsudek o vině obviněného a bez zkoumání dalších okolností vycházet pro počátek běhu této promlčecí doby z toho, kdy takový rozsudek o vině obviněného nabyl právní moci. Datum právní moci rozhodnutí je závislé na procesních okolnostech, které nastaly v průběhu řízení, a s vědomostmi poškozeného o škodě a škůdci přímo nesouvisí. I v takovém případě platí, že znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba za vzniklou škodu odpovídá (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 733/2015).
16. V uvedené trestní věci lze za takový okamžik bezpečně považovat až okamžik, kdy bylo poškozené společnosti Grenkeleasing, s. r. o. doručeno sdělení o obvinění spoluobviněného M. F., z jehož popisu jednotlivých dílčích útoků vyplývá, s kým se měl spoluobviněný F. dopustit trestné činnosti na úkor poškozené společnosti. V souladu se soudem odvolacím tak Nejvyšší soud konstatuje, že až od 14. 12. 2016 běžela poškozené společnosti lhůta pro případné promlčení nároku na náhradu škody, a pokud se poškozená společnost připojila s nárokem na náhradu škody již dne 20. 12. 2017, nedošlo tak k uplynutí subjektivní promlčecí doby. Pokud obviněný namítá, že se poškozená společnost dověděla o jeho účasti na trestné činnosti již před 14. 12. 2016 a odkazuje na jednotlivá podání poškozené společnosti ze dne 31. 7. 2014, 16. 9. 2014, 11. 6. 2015 a 13. 8. 2015, pak je třeba připomenout, že se jednotlivými podáními podrobně zabýval odvolací soud v bodě 13) svého rozhodnutí a správně dovodil, že pouze z pouhé participace společnosti N., v jejímž statutárním orgánu působil spoluobviněný J. B., nelze dovodit, že by poškozená společnost Grenkeleasing, s. r. o. věděla o všech osobách, které měly způsobit škodu. Obdobné konstatování poté lze učinit i ke smlouvě č. 067 – 04204 ze dne 23. 5. 2012, která byla přílohou sdělení učiněného 11. 6. 2015, jelikož ze samotné smlouvy nemohla poškozená společnost Grenkeleasing, s. r. o. učinit závěr, že se na trestné činnosti podílel i obviněný, jelikož i zde figuruje jako jediný společný jmenovatel společnost N. a spoluobviněný J. B., jako ručitel. Stejně pak podání ze dne 31. 7. 2014, 16. 9. 2014 a 13. 8. 2015 vykazují společný prvek spoluobviněného B., popř. společnost N. a nelze z nich dovodit podíl obviněného na trestné činnosti. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že poškozená společnost až do dne 14. 12. 2016, nebyla informována o skutečnosti, že se na trestné činnosti podílel i obviněný J. S.
17. V souladu se shora uvedenými skutečnostmi tak Nejvyšší soud pouze nad rámec své přezkumné činnosti k postupu soudů nižších stupňů při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů považuje za vhodné uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy nižších stupňů tak v odůvodnění svých rozhodnutí správně hodnotily důkazy, ze kterých dovodily, že obviněný se dopustil přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 8. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu