ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.873.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 873/2021-1946
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2021 o dovolání, které podala obviněná V. L., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 5 To 70/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 2/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné V. L. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 16 T 2/2020, byla obviněná V. L. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.
2. Za to byla odsouzena podle §211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti, a to výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci, na dobu 5 let.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 5 To 70/2020. Podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla uznána vinnou zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že
„dne 30. 6. 2015 jako jednatelka obchodní společnosti G., IČO XY, se sídlem XY, v žádosti o poskytnutí revolvingového úvěru ve výši 10 000 000 Kč adresované bance Česká spořitelna, a.s., IČO 45244782, se sídlem Olbrachtova 1929, 140 00 Praha, záměrně uvedla nepravdivé údaje týkající se výsledků hospodaření společnosti G. za roky 2013 a 2014, tedy období rozhodné pro rozhodnutí o poskytnutí revolvingových úvěrů, kdy konkrétně:
- za zdaňovací období roku 2013 předložila zfalšované daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob z 15. 1. 2014, kde je vykazován roční úhrn čistého obratu ve výši 52 210 231 Kč, výsledek hospodaření ve výši 8 210 231 Kč a daňová povinnost ve výši 1 559 900 Kč, ačkoliv v daňovém přiznání k dani z příjmu právnických osob, které bylo skutečně podáno dne 5. 3. 2014 Finančnímu úřadu pro Prahu 8 za rok 2013, je vykazován úhrn ročního čistého obratu ve výši 1014 Kč, ve výsledku hospodaření je evidována ztráta ve výši -14 757 Kč a daňová povinnost 0 Kč,
- za zdaňovací období roku 2014 předložila zfalšované daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob ze 17. 2. 2015, kde je vykazován roční úhrn čistého obratu ve výši 113 041 032 Kč, výsledek hospodaření - zisk ve výši 10 926 005 Kč a ze kterého vyplývá daňová povinnost ve výši 2 075 940 Kč, ačkoliv ve skutečně podaném daňovém přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 2014 je vykazován úhrn čistého obratu ve výši 11 204 032 Kč a následně ve výsledku hospodaření evidován zisk ve výši 256 005 Kč a daňová povinnost ve výši 48 640 Kč,
a současně zamlčela závazky této společnosti, a to nejméně závazky:
- ze Smlouvy o operativním leasingu č. XY z 13. 3. 2015 uzavřené mezi společností G. a společností ŠkoFin s.r.o., IČO 45805369, se sídlem Pekařská 6, Praha 5, na
motorové vozidlo zn. Škoda Octavia s měsíční splátkou ve výši 8 836,78 Kč,
- ze Smlouvy o operativním leasingu č. XY z 16. 3. 2015 uzavřené mezi společností G. a společností ŠkoFin s.r.o., na motorové vozidlo zn. Škoda Superb s měsíční splátkou ve výši 16 456,49 Kč,
- ze Smlouvy o operativním leasingu č. XY ze 17. 4. 2015 uzavřené mezi společností G. a společností ŠkoFin s.r.o., na motorové vozidlo zn. Škoda Octavia s měsíční splátkou ve výši 12 330,47 Kč,
- na dani z přidané hodnoty podle vykonatelných výkazů nedoplatků Finančního úřadu pro hlavní město Prahu z 6. 2. 2015, 10. 3. 2015, 15. 7. 2015, 15. 7. 2015 a 10. 8. 2015 v celkové výši 71 169 Kč a úroky ve výši celkem 4 580 Kč, přičemž formou písemného čestného prohlášení z 13. 8. 2015 uvedla, že společnost G. není v prodlení s úhradou svých závazků vůči správci daně, orgánu správy sociálního zabezpečení ani vůči zdravotní pojišťovně,
a na základě uvedených jednání obžalované Česká spořitelna, a.s., pobočka Strakonice, Velké náměstí 55, se společností G. uzavřela 13. 8. 2015 dvě smlouvy o revolvingovém úvěru, a to:
1. Smlouvu o revolvingovém úvěru č. XY, na financování provozních potřeb, na úvěrovou částku 6 000 000 Kč, se splatností úvěru ke dni 31. 8. 2016, kdy v období od 1. do 17. 9. 2015 proběhlo čerpání tohoto úvěru tak, že České spořitelně, a.s., byly V. L. předkládány údajné faktury přijaté společností G. a příkazy k jejich proplacení, a to: (konkrétně popsané v daném rozhodnutí) , přičemž nejméně faktury s uvedenými výstavci E. A. a R. W. nebyly těmito společnostmi nikdy vystaveny a plnění, jichž se týkaly, nebyla těmito nikdy dodána,
celkem byla na základě uvedených faktur a podaných hromadných příkazů k úhradě vyčerpána částka 5 971 236,83 Kč,
do dne 2. 9. 2016 byly hrazeny úroky z úvěru, avšak revolvingový úvěr nebyl řádně a včas splacen, bankou byl po zesplatnění úvěru zinkasován zůstatek běžného účtu v částce 967 610,40 Kč,
čímž České spořitelně, a. s. způsobila škodu ve výši 5 003 626,40 Kč,
2. Smlouvu o revolvingovém úvěru č. XY na financování nákupu zboží a materiálu, ve výši 4 000 000 Kč se splatností ke dni 31. 8. 2016 , kdy v období od 21. 8. 2015 do 1. 9. 2015 proběhlo čerpání tohoto úvěru tak, že České spořitelně, a.s. byly V. L. předkládány údajné faktury přijaté společností G. a příkazy k jejich proplacení, a to: (konkrétně popsané v daném rozhodnutí) , přičemž nejméně faktury s uvedenými výstavci E. A., R. W. a OSVČ H. P. T. A. těmito subjekty nebyly nikdy vystaveny a plnění, jichž se týkaly, nebyla nikdy dodána,
do 5. 8. 2016 byly hrazeny úroky z úvěru, avšak revolvingový úvěr nebyl řádně a včas splacen, čímž České spořitelně, a.s. způsobila škodu ve výši nejméně 4 000 000 Kč,
tedy celkem České spořitelně, a.s., se sídlem Olbrachtova 1929, 140 00 Praha, způsobila škodu ve výši nejméně 9 003 626,40 Kč“.
4. Za to jí byl uložen podle §211 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s ostrahou.
5. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti, a to výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci, v trvání 5 let.
II.
6. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Nejprve uvedla, že považuje uložený trest za nepřiměřený, a to jak z hlediska výměry, tak i z hlediska způsobu jeho výkonu. Odvolací soud totiž nevzal patřičně v úvahu míru jejího zavinění, když klíčovou roli ve společnosti G. hrál její bratr. Je přesvědčena, že by plně postačoval trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu ve výměře 5 let společně se zákazem činnosti, a to výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci, v trvání 5 let. Zdůraznila, že soud v rámci uložení trestu nepřihlédl ani k tomu, jaký prospěch z celého jednání měla, popř. zda většinu prospěchu z tohoto jednání neměl její bratr, popř. třetí osoba.
8. Soudy se podle ní nevypořádaly se skutečností, za jaké situace se stala jednatelkou společnosti. Důvěřující svému bratrovi přistoupila na nabídku jednatelství, neboť ji ujišťoval, že s jednatelstvím nejsou spojeny žádné potíže. Ihned po koupi společnosti G. kontaktoval její bratr svědka J. P., zda by nechtěl dělat jednatele, ten však odmítl. Ona byla proto náhradní možností na post jednatele společnosti G. Aktivně za tuto společnost vystupoval zejména její bratr, hrál klíčovou roli. Stěžejní v tomto směru byla výpověď svědkyně S. M. a dále pak výpovědi svědků M. B. a P. S.
9. Obviněná přitom vyjádřila nesouhlas se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že si musela být vědoma špatné ekonomické situace ve společnosti G. Uvedla, že o chodu a ekonomické situaci této společnosti neměla relevantní informace a že společnost vedl její bratr, jemuž slepě důvěřovala. Nevěděla, že v rámci doložení daňových přiznání pro čerpání úvěru předložila zfalšované listiny.
10. Za zásadní dovolací námitku označila existenci opomenutých důkazů. Orgány činné v trestním řízení nezajistily žádný důkaz v její prospěch. Zejména soud (pozn.: neuvedeno který) nepřistoupil k výslechu svědka O. A. N., a to pouze z důvodu, že mu nebyly sděleny identifikační údaje. Je přesvědčena, že tento svědek hraje v celé kauze klíčovou roli. Pokud by byla snaha vyhledávat důkazy i v její prospěch, zjistil by soud, že tento svědek a jeho bratr jsou známé „postavičky pražského podsvětí“ a nacházejí se „v péči“ Vězeňské služby České republiky. Pokud by ho soud vyslechl, vnesl by do řízení jiný pohled na celou situaci. K uvedenému připomněla nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 132/02.
11. Následně položila dotaz, zda je role svědků, kteří si nastalou situaci vykládají podle svých představ, opravdu tou pravdivou verzí a zda nebyla jejich role v procesu sjednávání úvěru jiná. Je také přesvědčena, že nebyl dodržen požadavek rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na jedné straně a veřejným zájmem na jejím potrestání na straně druhé. Spravedlnosti podle ní uniká skutečný pachatel a další osoby, které se na celém jednání podílely. Nesouhlasila přitom se závěrem soudů, že trestný čin byl spáchán sofistikovaným způsobem, resp. proveden promyšleným způsobem. Nelze přehlédnout klíčovou roli jejího bratra, toliko jemuž lze přičíst sofistikovaný způsob.
12. K zamlčení závazků ze smluv o operativním leasingu setrvala na svém původním tvrzení, že jí bylo pracovníkem banky sděleno, že operativní leasing není leasingem a nemusí být v žádosti vyplněn. Poukázala pak ještě na institut procesní oportunity, jehož užití by se jevilo jako příhodné.
13. Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2021, č. j. 5 To 70/2020-1900, a věc následně přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.
14. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že namítanou dovolací argumentaci nelze přiřadit pod uplatněný dovolací důvod, neboť míří do procesní oblasti dokazování a skutkových zjištění. Ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. V průběhu trestního řízení byla skutečná role obviněné v obchodní společnosti G. dostatečně objasněna. Trestnou činnost páchala zcela vědomě a aktivně a sama z ní kořistila. Argumentace shromážděná v dovolání je opakováním dosavadní obhajoby. Závěry odvolacího soudu vtělené do jeho rozhodnutí jsou podle státní zástupkyně logické, vycházejí z výsledků dokazování a jsou v souladu se zákonem. Státní zástupkyně odkázala na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v dovolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za relevantní nepovažovala ani námitku opomenutých důkazů. Krajský soud předmětný důkazní návrh (výslech osoby jménem O. N. nebo O. A. N.) nepřehlédl, ani jej neignoroval. Naopak konstatoval jeho nadbytečnost. Ohledně výtky k uloženému trestu připomněla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, a uvedla, že není zřejmé, kde konkrétně obhajoba deklarovanou nepřiměřenost shledává.
15. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně dospěla k závěru, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné. Navrhla proto, aby je Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
17. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 5 To 70/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
20. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
21. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
22. V posuzované věci však námitky obviněné uplatněné v podaném dovolání týkající se výroku o vině směřují do oblasti skutkové, resp. procesní, neboť dovolatelka jimi soudům obou stupňů vytýká neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní hodnotící úvahy k provedeným důkazům a vlastní skutkovou verzi. Odmítá tak skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů a výlučně v návaznosti na vlastní skutkové závěry pak dospívá k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Právě a pouze z uvedených skutkových, resp. procesních výhrad, vyvozuje závěr, že se nedopustila předmětného trestného činu.
23. Obviněná tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry učiněnými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
24. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu.
25. Závažnou vadu důkazního řízení porušující právo obviněného na spravedlivý proces zakládají případy
a) tzv. opomenutých důkazů (tj. situace, v nichž byl procesní stranou uplatněn konkrétní důkazní návrh, přičemž provedení takto navrženého důkazu bylo soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnuto, eventuálně jím byl tento návrh zcela opomenut nebo situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru),
b) nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem ), které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny a v neposlední řadě případy,
c) kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
Nejvyšší soud je nicméně v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
26. V nyní projednávané věci však není dána žádná vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.
27. K námitce obviněné vytýkající opomenutí důkazu (výslechu osoby jménem O. N. či O. A. N.) je možné (stručně) předeslat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
28. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je přitom zjevné, že se důkazním návrhem obviněné řádně zabývaly a se zřetelem k tomu, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností, dospěly k závěru, že další provádění dokazování by bylo již nadbytečné.
29. Podle Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí, přitom neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit mimo jiné na nadbytečnosti důkazu.
30. Konkrétně pak lze dodat, že soud prvého stupně se k navrhovanému důkazu explicitně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí v bodech 16. a 37., přičemž vyložil, z jakých důvodů nebylo zapotřebí jej provádět. Soud druhého stupně se s jeho názorem ztotožnil, jak vyjádřil v bodech 8. a 9. odůvodnění jeho rozsudku. Dosavadní řízení tak není zatíženo vadou v podobě opomenutých důkazů.
31. Nejvyšší soud dále konstatuje, že v nyní posuzované věci není dán ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními.
32. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení provedené dokazování vytvořilo dostatečný základ pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Možno stručně poznamenat, že jejich skutková zjištění mají v provedených důkazech, a to ve výpovědích řady svědků, a to jak osob ze strany České spořitelny, kteří popsali proces poskytnutí úvěrů společnosti obviněné, dále podnikatelů, kteří měli vystavit některé nepravdivé faktury, které však jimi vystaveny nebyly, i svědků, kteří společnosti obviněné zpracovávali účetnictví, a dále pak v řadě listinných důkazů, v prvé řadě v listinách prokazujících uzavření úvěrových vztahů a čerpání finančních prostředků z nich, patřičné obsahové ukotvení. Soud prvého stupně rozhodně neopomněl obhajobu obviněné, že o chodu společnosti neměla žádné informace a že ji ke všemu přiměl její bratr. V tomto ohledu postačuje poukázat na body 35. a 36. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v nichž tento soud náležitě vyložil, na základě jakých skutečností učinil závěr, že obviněná trestnou činnost páchala vědomě a aktivně a nikoli jako zmanipulovaná oběť. Je potřeba zdůraznit, že vycházely-li soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů z daných důkazů, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.
33. Podle názoru Nejvyššího soudu není možno činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
34. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
35. Činí-li za dané situace obviněná kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
36. K námitce obviněné, že jí byl uložen nepřiměřený trest, je třeba připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
37. Vzhledem k uvedenému nelze námitky obviněné směřující proti výroku o trestu z důvodu jeho nepřiměřenosti podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiné důvody dovolání uvedené v §265b tr. ř.
38. Nad tento rámec je na místě konstatovat, že obviněné byl uložen přípustný druh trestu vyměřený v mezích zákonné trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Možno rovněž dodat, že uložený trest nelze označit za extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. V tomto směru postačí odkázat na hodnotící úvahy rozvedené v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
39. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 8. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu