ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.896.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 896/2021-245
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2021 o dovolání obviněného R. Ď. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2021, č. j. 3 To 373/2020-203, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T 41/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2021, č. j. 3 To 373/2020-203, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného R. Ď. (dále jen „obviněného“, příp. „dovolatele“) proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2020, č. j. 8 T 41/2020-167, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §178 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2021, č. j. 3 To 373/2020-203, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na splnění podmínek §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když podle jeho mínění bylo provedeným dokazováním zjištěno, že „dveře do bytu byly otevřené, takže žádnou překážku nepřekonával, a pokud došlo k potyčce s K., k té došlo až po vniknutí do bytu“. Jelikož jeho jednání nesměřovalo k překonání překážky a nelze ani hovořit o naplnění kvalifikované podstaty přečinu podle §178 odst. 2 tr. zákoníku a vzhledem k situaci, kdy do bytu vstoupil pouze na několik vteřin, na vzdálenost cca dvou metrů a jeho jednání nesměřovalo proti porušení práva na ochranu obydlí, ale šel a čekal na syna, měla by být aplikována zásada „ultima ratio“ vtělená do §12 odst. 2 tr. zákoníku. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
3. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ve svém písemném vyjádření sdělila, že nesouhlas obviněného s použitou právní kvalifikací stejně jako jeho odkaz na nutnost použití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku je prakticky doslovným výňatkem z odůvodnění jeho odvolání. Podle mínění státní zástupkyně soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí na zmíněné námitky dostatečným způsobem reagovaly a přesvědčivě se s nimi vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že již nalézací soud přesvědčivým a přiléhavým způsobem na tvrzení obviněného o nutnosti použití §12 odst. 2 tr. zákoníku reagoval, odkázala státní zástupkyně na soudem učiněné závěry. Pokud pak jde o soudy zvolenou kvalifikovanou skutkovou podstatu §178 odst. 2 tr. zákoníku, pak podle státní zástupkyně rovněž nedošlo ze strany nižších soudů k porušení hmotného práva, neboť ze strany obviněného byla síla vůči poškozenému užita bezprostředně po samotném vniknutí obviněného do obydlí. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla dovolání obviněného odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
8. Ve vztahu k argumentaci obviněného, kterou uplatnil v dovolání, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že tato je obsahově shodná s námitkami [v řízení před soudem prvního stupně uváděl, že s bývalou družkou má dlouhodobé spory o jejich společného syna; přítel jeho bývalé družky mu vyhrožoval, že ho zabije a udělal krok vpřed a dal obviněnému čelo; výpovědi bývalé družky a jejího přítele označil za lživé „byla sjetá, přítel pije alkohol a užívá drogy“; on udělal krok dovnitř a ukázal na botník, kde měl syn boty, aby mu je dala. V odvolacím řízení popřel, že by poškozeného napadl, naopak on sám byl poškozeným napaden; nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně k věrohodnosti bývalé družky a jejího přítele; nesouhlasil s použitou právní kvalifikací, neboť nemusel překonávat žádnou překážku bránící mu ve vstupu do obydlí, a pokud jde o násilí, tak potyčka s K. měla nastat až v době po vniknutí do bytu; poukázal na nutnost aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku s ohledem na dobu, kdy se v bytě nacházel, vzdálenost, na kterou do něj vstoupil i skutečnost, že šel pro syna] , se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [zejména body 14-19 rozsudku soudu prvního stupně; body 6-8 usnesení odvolacího soudu; v bodě 9. se odvolací soud pokusil obviněnému vysvětlit, proč nemohlo být aplikováno ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku na jeho trestní věc] . Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
9. S ohledem na shora uvedené skutečnosti a obsahové vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí Nejvyšší soud, jak již bylo naznačeno, vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek konstatovat, že obviněný své námitky sice formálně opřel o shora uvedený uplatněný dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a jím tvrzeným procesním pochybením soudů nižších stupňů [až na níže uvedenou výjimku (bod 11)]. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že trestný čin, který je mu kladen za vinu nespáchal. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud musí konstatovat, že obviněný v dovolání jen opakuje námitky, které tvořily jeho obhajobu před soudem prvního stupně a které byly i podstatou podaného řádného opravného prostředku. Jak již konstatoval odvolací soud, soud prvního stupně provedl ve věci pečlivé dokazování v rozsahu, který byl potřebný pro zjištění, zda se stal trestný čin, kdo je jeho pachatel, zda jsou dány všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, pro který byla obžaloba na obviněného podána a zda je obviněný osobou trestně odpovědnou. V tomto procesním postupu, plně se odvíjejícím v intencích zákonných požadavků §2 odst. 5 tr. ř., neshledal jak odvolací soud, ale ani Nejvyšší soud jako soud dovolací, žádné pochybení. Obhajoba obviněného spočívající v popření trestné činnosti byla důsledně prověřena. Způsob hodnocení provedených důkazů, který zvolil soud prvního stupně, plně konvenoval zákonným požadavkům stanoveným §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud musí konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí nižších soudů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů v neprospěch obviněného.
10. Nad rámec nižšími soudy uvedeného je nepochybné, že obviněný v rámci vystupovat v lepším světle zdůrazní negativa na straně poškozených, případně svědků, kteří nevypovídají v duchu jeho představ a upozaďuje, či taktně pomíjí skutečnosti, které sice jsou objektivně zjištěny, jemu však neprospívají. Přitom však jejich popírání může v rámci hodnocení důkazů snižovat hodnověrnost takové výpovědi obviněného. Tak je tomu např. v předmětné trestní věci v souvislosti s tvrzením, že bývalá družka byla „sjetá“, případně tvrzení, že poškozený byl pod vlivem drog a alkoholu při konfliktu, a proto nelze z jejich výpovědí vycházet, ale již se v rámci své argumentace nezamýšlí nad tím, že zasahující policisté nic takového neregistrovali, a pokud by tomu tak bylo, pak by se to objevilo v zápise, jak shodně uvedli. V tomto směru tedy Nejvyšší soud odkazuje na logičnost závěrů nižších soudů při hodnocení důkazů, na základě kterých dospěly k závěru, že skutek se odehrál tak, jak uvedla bývalá družka obviněného příp. její současný přítel.
11. Pokud jde o námitky vztahující se ke kvalifikaci jeho jednání podle §178 odst. 2 tr. zákoníku, pak je nutno uvést, že soud dospěl k závěru, že neoprávněně obviněný vnikl do obydlí jiného a při činu užil násilí. S ohledem na dovolací argumentaci obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné, k již uvedenému ještě dodat, že k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §178 odst. 2 tr. zákoníku postačí, když pachatel násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí užije při neoprávněném vniknutí do obydlí jiného nebo neoprávněném setrvání tam, tj. kdykoli během vyvolání a udržování (trvání) protiprávního stavu. Citované zákonné ustanovení tedy nutně nevyžaduje, aby pachatel užil násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí jako prostředek k neoprávněnému vniknutí do obydlí jiného (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1280/2013). Neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, jakož i do příslušenství k nim náležející, čímž se zasahuje do domovní svobody jiného (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání Praha: C. H. Beck, 2010, 1594 s.). Pokud obviněný hovoří v dovolání o tom, že dveře bytu byly otevřené, takže i kdyby do bytu vnikl, žádnou překážku nepřekonal – pak jej Nejvyšší soud pouze upozorňuje na skutečnost, že „překonání překážky, jejímž účelem je zabránit vniknutí“ je znakem kvalifikované skutkové podstaty §178 odst. 2 tr. zákoníku, ale z právní věty, která již byla výše citována, vyplývá pouze tolik, že neoprávněně vnikl (skutkové zjištění neobsahuje zjištění, že došlo k překonání překážky) do bytu jiného a při činu užil násilí. Ke kvalifikačnímu znaku užití násilí pro kvalifikaci podle §178 odst. 2 tr. zákoníku se Nejvyšší soud již dostatečně vyjádřil shora.
12. Pokud jde o požadavek obviněného, aby bylo použito ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, pak Nejvyšší soud odkazuje na závěr učiněný odvolacím soudem v bodě 9) odůvodnění jeho usnesení, se kterým se ztotožňuje. Pouze nad rámec úvah odvolacího soudu k uvedené problematice Nejvyšší soud podotýká, že stěží lze v případě obviněného, v předmětné trestní věci, ve vazbě na jeho konflikty s bývalou družkou a jejími rodinnými příslušníky či členy domácnosti, akceptovat požadavek obviněného na použití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, když v předmětné trestní věci při vniknutí do obydlí jiného násilím – následně úderem hlavou do čela, což lze označit za neočekávaný a záludný úder, zaútočil na M. K., který v té době držel v náručí tříměsíčního syna, když uvedené skutečnosti považovaly soudy nižších stupňů za jednoznačně prokázané nejen výpověďmi svědků, ale také fotodokumentací.
13. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 8. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu