ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.996.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 996/2021-1531
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný V. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2021, č. j. 4 To 32/2021-895, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 3 T 131/2020-727, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 5. 1. 2021, č. j. 3 T 131/2020-727 , byl V. V. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
v úmyslu neoprávněně získat majetkový prospěch nejprve počátkem měsíce prosince 2018 v Kuřimi, XY, okr. XY, navštívil L. K., nar. XY, kterou znal jako sousedku své babičky, využil její důvěřivosti a vysokého věku a pod smyšlenou legendou o bezplatném doručování časopisu XY od ní vylákal předložení občanského průkazu, z něhož si opsal její osobní údaje, následně ji přesvědčil o nutnosti kvůli bezplatnému doručování časopisu vše stvrdit na poště a dne 11. 12. 2018 na pobočce České pošty, s.p., v Kuřimi, kam společně přišli, nechal L. K. podepsat a její podpis ověřit na generální plné moci, kterou L. K. zmocnila M. P., nar. XY, aby ji zastupoval a bez jakýchkoli omezení za ni činil veškeré právní úkony jejím jménem podle §441 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku, ačkoli L. K. nevěděla o skutečném obsahu jí podepsané plné moci, obviněný poté pod záminkou nabídky výdělku telefonicky kontaktoval M. P., svého bývalého spolužáka, a při následném osobním setkání dne 3. 1. 2019 v Brně, u hlavního nádraží, využil jeho naivity a důvěřivosti a odvedl jej na pobočku České pošty, s.p., Brno 2, kde mu předložil k podpisu jednak generální plnou moc, kterou jej jako zmocněnce zmocnila L. K., kdy M. P. tak svým podpisem zmocnění akceptoval, a jednak kupní smlouvu mezi prodávající L. K., zastoupenou M. P., a kupujícím V. V. o prodeji bytové jednotky L. K. na ul. XY v Kuřimi, číslo jednotky XY, zapsané na listu vlastnictví XY, jednotky vymezené v budově v Kuřimi, č. p. XY, list vlastnictví XY, na parcele XY, list vlastnictví XY, podíl na společných částech domu XY, vše v katastrálním území Kuřim, a to za kupní cenu ve výši 250.000 Kč, jejíž zaplacení mělo být stvrzeno podpisem smlouvy, ačkoli k předání žádných peněz fakticky nedošlo, obviněný nechal podpisy M. P. ihned na místě ověřit a legalizovat, poté dne 7. 1.2019 na uvedené kupní smlouvě na pobočce České pošty, s.p., Brno 2, nechal legalizovat svůj podpis jako kupujícího a tuto kupní smlouvu společně s plnou mocí, udělenou L. K. M. P., předložil Katastrálnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrálnímu pracovišti XY, s návrhem na vklad vlastnického práva pro svoji osobu do katastru nemovitostí, přičemž poté, co z důvodu administrativní chyby v návrhu na vklad práva, spočívající v neuvedení pozemku pod budovou a k němu přináležejícímu podílu 1/6 katastrální úřad řízení pod sp. zn. V-199/2019-703 přerušil, vyrozuměl účastníky řízení a poučil je o možnostech dalšího postupu, obviněný ke katastrálnímu úřadu podal dne 21. 1. 2019 zpětvzetí návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí v řízení pod sp. zn. V-199/2019-703 a po zastavení tohoto řízení podal dne 12. 2. 2019 s použitím stejné plné moci a kupní smlouvy uzavřené mezi týmiž účastníky řízení včetně zastoupení prodávající L. K. M. P., ohledně téže bytové jednotky na ulici XY v Kuřimi, podal nový, formálně již bezvadný návrh na vklad vlastnického práva pro svoji osobu do katastru nemovitostí, k zápisu vlastnického práva však v řízení V-2337/2019-703 nedošlo, neboť dne 25. 2. 2019 doručil policejní orgán katastrálnímu úřadu usnesení o zajištění předmětného bytu podle §79a odst. 1 trestního řádu a následně vzali účastníci řízení návrh na vklad vlastnického práva zpět, přičemž pokud by byl vklad vlastnického práva povolen, k čemuž by bez existence administrativní chyby došlo nejpozději již ke dni 29.1.2019, L. K. by tak obviněný způsobil škodu ve výši 2.400.000 Kč,
2. Obviněný byl za tento trestný čin odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 3. 2021, č. j. 4 To 32/2021-895 , jímž jej podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o uloženém trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněnému podle §209 odst. 4 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Lenky Dörrové Čepkové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním hodnocení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním hodnocení.
5. Dovolatel trvá na tom, že skutek kladený mu za vinu není trestným činem a jeho vymezení v tzv. skutkové větě je chybné. Výpověď poškozené, na níž soudy založily svá zjištění, je plná rozporů. Z její výpovědi je zřejmé, že se dobře orientovala v čase a souvislostech a lze jen stěží předpokládat, že by si nepamatovala den, kdy byla na poště ověřeně podepsat nějaký dokument, případně že by si nevzpomínala na jeho povahu. Ve své výpovědi dále popsala, jak důkladně zjišťovala okolnosti doručování časopisu XY. V tomto směru oslovila sousedy, manželé L. i pracovnici Městského úřadu Kuřim a podatelnu tohoto úřadu. Je poté s podivem, že takto aktivně zjišťovala informace o časopisu v hodnotě 10 Kč, avšak nikterak nereagovala na z katastru nemovitostí doručené listiny o probíhajícím řízení o převodu bytu. Dalším rozporem je, že podle její výpovědi měl obviněný stejným způsobem jako s ní jednat i s manželi L., kteří však takovou skutečnost popřeli. Úřední záznamy zachycujících tato jejich vyjádření byly provedeny v hlavním líčení, nicméně nalézací soud se s nimi nevypořádal. S ohledem na tvrzení poškozené, že byla na poště podepisovat plnou moc dne 4. 12. 2018, není prokázáno, že by byl na poště 11. 12. 2018, a nesprávný je i závěr soudů, že výpovědi poškozené a svědků korespondují s obsahem ostatních důkazů. Stejně tak není uvěřitelné, že by se poškozená nezabývala obsahem plné moci, kterou podepisovala, když byla jinak velmi aktivní ve zjišťování informací o shora zmíněném časopise.
6. Soudy i nesprávně zjistily, že mezi obviněným a M. P. nedošlo k předání peněz. Kupní smlouvy ze dnů 3. 1. 2019 a dne 21. 1. 2019 obsahují ujednání o předání peněz o zaplacení kupní ceny před jejich podpisem. Nepředání peněz nelze dovozovat toliko z tvrzení M. P., když byly smlouvy opatřeny úředně ověřenými podpisy (viz rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2547/2011).
7. Výpověď svědka P. je navíc vnitřně rozporná a obsahuje nepravdivé údaje. Tvrdil kupříkladu, že všechny listiny měl podepisovat přímo před pracovnicí pošty. Nicméně z doložky pro legalizaci na kupní smlouvě je zřejmé, že pouze svůj podpis uznal za vlastní. Svědek vypověděl, že věděl, že podepisuje listiny vztahující se ke koupi bytu a že si podepisované listiny přečetl. Zároveň však uvedl, že jím podepsanou kupní smlouvu o převodu bytu nikdy neviděl. Plná moc byla sice částečně vyplněna, ovšem svědek uvedl, že byla prázdná. Další rozpory ve výpovědi svědka P. se vyskytují v jeho údajích o cestě z pošty, resp. cestě na Katastrální pracoviště XY a činění úkonů vůči němu či jeho výpovědi plné moci. Nepravdivé je rovněž tvrzení, že svědek neobdržel od katastrálního úřadu žádný dopis, neboť opak plyne z doručenek dopisů od Katastrálního úřadu, jakož i výpovědi svědkyně P. a obsahu trestního oznámení.
8. Dovolatel shledává pochybení soudů taktéž v tom, že nezohlednily, že k převodu nemovitostí nedošlo, neboť obviněný sám vzal zpět návrh na vklad, jakmile zjistil, že poškozená neprojevila vážnou vůli. Z pohledu obviněného se do zpětvzetí návrhu na vklad jednalo o legitimní transakci. Byl to tedy obviněný, kdo ve výsledku zabránil vzniku škody. Nadto hodnota bytu poškozené nebyla určena znaleckým posudkem a nebyla tedy dostatečně prokázána.
9. V trestním řízení nebylo prokázáno naplnění znaků skutkové podstaty obsažené v §209 tr. zákoníku ani ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku. Obviněný odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákoníkem ve smyslu §21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, když odstoupil od kupní smlouvy. Nade vši pochybnost nebyl prokázán ani jeho úmysl získat majetkový prospěch ani úmyslné jednání bezprostředně směřující k obohacení uvedením někoho v omyl.
10. Ani jeden ze soudů obou stupňů nerespektoval zásadu in dubio pro reo , přičemž došlo k porušení práva na spravedlivý proces obviněného. Zjištěný skutkový stav je přitom v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů.
11. Závěrem svého dovolání obviněný alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2021, č. j. 4 To 32/2021-895 a buď ve věci sám rozhodl tak, že se dovolatel obžaloby zprošťuje ve smyslu §226 písm. a), b), c), e) tr. ř., nebo věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
12. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že předmětná dovolací argumentace není s to naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný z taxativně vymezených důvodů dovolání. Míří totiž do oblasti skutkové, resp. oblasti dokazování.
13. V dané trestní věci nelze shledávat ani naplnění kritérií tzv. extrémního nesouladu. Skutkový stav byl zjištěn na základě výpovědí svědků K., P., K., V. a J. Takto zjištěné údaje byly podpořeny obsahem listinných důkazů poskytnutých katastrálním úřadem. Relevantní je rovněž časová a místní souvislost vyplývající z ověřovacích doložek podpisů a míst, kde k tomuto ověřování docházelo. Obhajoba obviněného byla vyvrácena, přičemž v podrobnostech lze odkázat na bod 9. rozsudku odvolacího soudu či body 10. – 12. rozsudku soudu prvního stupně.
14. Ohledně námitky, že se soudy nevypořádaly s výpověďmi svědků L., je možné uvést, že kritéria kladená na odůvodnění rozhodnutí §125 odst. 1 tr. ř. byla splněna. Samotná absence podrobného rozboru dvou pro řízení málo významných úředních záznamů na uvedeném nic nemění, zvláště když se soudy vypořádaly s obecnými informacemi z těchto záznamů plynoucími. Ani námitku o porušení zásady in dubio pro reo nelze shledávat naplňující obviněným deklarovaný dovolací důvod. Jedná se totiž o zásadu procesní povahy. Nadto je třeba podotknout, že závěry odvolacího sodu jsou logické a vycházejí z provedeného dokazování. Pro odchýlení se od nich tedy není důvod. Zvláště pak, když obviněný v podstatě jen opakuje svoji již dříve užitou obhajobu.
15. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyslovila souhlas, aby tak učinil v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
17. V souvislosti s výše řešenými požadavky přípustnosti dovolání je na tomto místě vhodné uvést, že i sám obviněný učinil vůči Nejvyššímu soudu podání (ze dne 25. 4. 2021) jím podepsané, označené jako dovolání, k němuž však dovolací soud nepřihlížel (a z uvedeného důvodu ani nezmiňuje v tomto rozhodnutí jeho obsah). Z právní úpravy obsažené v §265d odst. 2 věty druhé tr. ř. jednoznačně plyne, že podání koncipovaná obviněným nelze za dovolání pokládat. Zákon jednoznačně formuluje požadavek na to, aby tento mimořádný opravný prostředek za obviněného vyhotovila osoba právně erudovaná (obhájce), a tento požadavek nelze obcházet tak, že se text sepsaný samotným obviněným připojí k dovolání zpracovaným jeho obhájcem, či že obviněný v takovém podání (jako je tomu v případě posuzovaném) uvede, že toto „dovolání“ – obhájkyní označené „ Příloha: Dovolání V. V. ze dne 25. 4. 2021“ – podává prostřednictvím obhájce. Nejvyšší soud se proto zabýval pouze dovoláním podaným prostřednictvím obhájkyně JUDr. Lenky Dörrové Čepkové, které je zmíněno shora (body 4. až 11.) a splňuje všechny zákonem požadované náležitosti (viz předchozí bod tohoto usnesení). Z povahy věci plyne, že Nejvyšší soud nepřihlížel ani k jiným podáním, která nebyla učiněna obhájcem obviněného.
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
20. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
21. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
22. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
23. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
24. Ohledně námitek obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je nutno konstatovat, že tyto nejsou s to naplnit zmíněný dovolací důvod a ani žádný z dalších taxativně vyjmenovaných důvodů dovolání podle §265b tr. ř. Jedná se totiž o námitky skutkové, resp. procesní povahy.
25. Nejvyšší soud připomíná, že z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s provedenými důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
26. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu jsou taková, jež obsahují skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu, ať již se tak stalo v důsledku toho, že obsah důkazů byl zkreslen, dezinterpretován, pominut, či v důsledku jiných hrubých vad nastalých v procesu dokazování a jeho hodnocení. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., přičemž ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. V celé řadě rozhodnutí, ať již Ústavního či Nejvyššího soudu, lze nalézt shrnutí vyznívající tak, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
27. Popsaná kritéria tzv. extrémního nesouladu však v předmětné trestní věci naplněna nejsou. Nadto je třeba podotknout, že dovolatel užívá argumentace, se kterou se již vypořádal soud odvolací, resp. i soud prvního stupně. Procesně laděnou argumentací jsou i jeho snahy o zpochybnění hodnocení výpovědi poškozené. Obviněný poukazuje na určité rozpory v ní obsažené a srovnává ji s údaji od svědků manželů L. Ve stejném smyslu obviněný devalvuje výpověď svědka P., když se snaží vykonstruovat údajné rozpory v jeho výpovědi na základě toho, že tento svědek chybně vypověděl, jak vizuálně vypadaly listiny, jež podepisoval, případně pokud odkazuje na časové souvislosti těchto podpisů. Jeho nářky jsou zcela zjevně jen vytrháváním marginálních skutečností z jejich širšího (důkazního) kontextu. K těmto námitkám obviněného se vyjádřil již odvolací soud v bodě 9. jeho rozsudku, když uvedl, že nalézací soud vystavěl svůj závěr o vině obviněného na základě řady důkazů - výpovědích poškozené, svědkyň K., V., J. – které ve spojení s dalšími provedenými důkazy hovoří o vině dovolatele. Nezapomněl zmínit, podle Nejvyššího soudu i zcela přijatelný závěr, že „[p]okud v podaném odvolání obžalovaný namítal nevěrohodnost výpovědi jak samotné poškozené L. K., tak svědka M. P. a D. K., přičemž poukazuje na obsahové rozpory v jejich výpovědích, odvolací soud konstatuje, že tyto objektivně existující, avšak zcela nepodstatné rozpory nelze hodnotit jako okolnosti, které by obsah výpovědi těchto svědků či obecně jejich hodnověrnost zpochybňovaly. Naopak, je zřejmé, že jejich výpovědi nebyly tzv. naučené.“ Uvedené zasadil odvolací soud i do kontextu skutečnosti, že poškozená neměla žádný motiv uškodit obviněnému, přičemž svědek P., nemohl být, s ohledem na svůj duševní stav, schopen vymyslet či realizovat předmětnou trestnou činnost.
28. Soud druhého stupně navázal při hodnocení odvolání obviněného na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu provedené v jeho bodech 10. – 12. Nejvyšší soud pouze připomene zcela logické zhodnocení důkazní materie v bodě 10. rozsudku nalézacího soudu, kde tento mj. reagoval i na původní obhajobu dovolatele, že iniciátorem prodeje domu měl být svědek P., která ostatně v podstatě vyplývá i z jeho dovolací argumentace. Soud prvního stupně v citovaném bodě jeho rozsudku rozvedl mimo jiné závěry stran vzájemných vztahů poškozené, obviněného a svědka P., kterého poškozená neznala – na rozdíl od obviněného, jehož osoba jí známa byla. Nalézací soud rovněž neopomněl zmínit již výše zmíněnou skutečnost mentálního stavu svědka P. V rámci řízení o omezení svéprávnosti svědka P. byl totiž vypracován k jeho osobě znalecký posudek, ze kterého, ve spojení s poznatky o osobním vystupování svědka před soudem, vyplývá, že není v jeho možnostech páchat poměrně sofistikovanou trestnou činnost, která je popsána ve výroku rozsudku. Jak vyplývá z výše uvedeného, tento závěr sdílel i soud odvolací a Nejvyšší soud tomuto posouzení soudy nižších stupňů nemůže nic vytknout.
29. Obdobný závěr platí i v případě námitky, že výpověď svědka P. je nevěrohodná rovněž z toho důvodu, že je chybný poznatek o nepředání peněz jako kupní ceny bytu poškozené, jež prezentoval svědek P. V této souvislosti je možné odkázat na bod 12. rozsudku nalézacího soudu, kde tento uvedl, že „… [o] tom, že nebyla uhrazena ze strany obžalovaného kupní cena, … nepochybuje, a to zejména vzhledem k majetkovým poměrům obžalovaného “ a kde následně zmínil, že vyjádření obviněného „ o úsporách v řádech statisíců uschovaných v místě bydliště a dne 3. 1. 2020 předaných… … považuje … za bájné “ . Dodal, že „ [k] argumentaci obžaloby (pozn. zjevně míněno obhajoby) … … co do odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, nutno uvést, že cílem dokazování v trestním řízení je zjištění skutkového stavu (tedy skutečného a pravdivého stavu) v konkrétním případě, nelze na něj paušálně vztáhnout hmotněprávní stanovisko občanskoprávního soudu. Skutkový podklad pro rozhodnutí soudu v trestním řízení proto nemůže tvořit předestřené rozhodnutí, na základě něhož by soud neměl pochybovat a objasňovat, zda došlo k předání peněz za prodej bytu či nikoli a vzít tuto skutečnost za prokázanou. Zda se tak fakticky stalo, je nutno zhodnotit na základě důkazů, rozhodnutí občanskoprávního soudu není důkazním prostředkem v trestním řízení. Toto rozhodnutí neprokazuje, že k předání kupní ceny skutečně došlo.“
30. Ze shora připomínaných závěrů soudů obou stupňů vyplývá i nepřípadnost konstatování obviněného, že nevěrohodná je rovněž výpověď matky svědka P.– svědkyně D. P., která údaje poskytnuté jejím synem potvrzovala.
31. Dovolatel argumentuje i tím, že to byl v podstatě on, kdo zamezil vzniku škody (jejíž zjištěnou výši taktéž rozporuje), neboť k zastavení vkladového řízení došlo na základě jeho jednání. Snaží se tak v dovolacím soudu vyvolat představu, že celou dobu jednal v dobré víře a jakmile zjistil, že by převod vlastnictví nemovitosti mohl být podvodný, ihned se snažil situaci napravit. Na uvedené připojuje tvrzení o neprokázání jeho úmyslu. Až sekundárně na tuto modifikaci skutkových zjištění obviněný navazuje námitkou, že měla být naplněna kritéria k zániku jeho trestní odpovědnosti podle §21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a že vlastně vůbec nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, a to ani ve stadiu pokusu. V první řadě je vhodné poukázat na již shora připomenuté a zcela přijatelné skutkové závěry soudů obou stupňů, které Nejvyšší soud již nebude opakovat. Zcela konkrétně k právě řešené námitce však zmíní bod 11. rozsudku soudu druhého stupně, kde tento rozvádí, že se nejednalo o „… dobrovolné upuštění od pokusu trestného činu, když v daném případě se rozhodně u obžalovaného o dobrovolnosti hovořit nedá. Jak správně konstatoval soud prvního stupně (odstavec 11), minimálně od 22. 2. (2)019 měl obžalovaný jasný poznatek o tom, že se o věc zajímá policejní orgán, a teprve dnem 23. 2. 2019 je datováno odstoupení od kupní smlouvy a zpětvzetí návrhu na vklad do katastrálního úřadu, doručeného dne 26. 2. 2019.“ Obviněný takto prezentovaná data sice nezpochybňuje, nicméně na jejich podkladě dochází k závěru o nevěrohodnosti toho, že by snad jednal tak rychle a den po zjištění, že se o věc zajímá policejní orgán, by se snažil napravit své protiprávní jednání. Jeho návazné výroky o nenaplnění znaků aplikované skutkové podstaty jsou pak po stránce (hmotněprávní) argumentace zcela prázdné a de facto závisí prvotně na rozporování skutkového stavu. Ze strany obviněného se přitom jedná spíše o jeho prostou nespokojenost se závěry soudů obou stupňů, nikoliv tzv. extrémní nesoulad, resp. porušení zásady in dubio pro reo a jeho práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny totiž není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
32. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již jako s obsahově shodnými zabývaly soudy nižších stupňů, odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá , že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku) . Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
V.
Způsob rozhodnutí
33. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil výhradně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
34. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 9. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu