ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.1100.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 1100/2021-454
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2021 o dovolání obviněného Z. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 5 To 138/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 151/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2021, č. j. 3 T 151/2020-394, byl obviněný Z. P. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle §62 odst. 1 a §63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 90 hodin. Podle §229 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené společnosti SAKO Brno, a. s., na náhradu škody.
2. Obviněný se zmíněného přečinu dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 17. 1. 2020 v 7:35 hod. v Brně na ul. XY v areálu společnosti SAKO Brno, a. s., u vjezdu do areálu, v rámci výkonu svého zaměstnání na pozici obsluha třídící linky, řídil kolový nakladač tovární značky BOBCAT, registrační značky XY, s pracovním ramenem s přídavným zařízením svěrací hydraulické čelisti, po účelové komunikaci ve směru jízdy od přístřešku dotříďovací haly kolem budovy sociální a správní do plechové budovy – skladu, přičemž porušil povinnost chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život a zdraví jiných osob, povinnost své chování přizpůsobit zejména dopravně technickému stavu pozemní komunikace a technickým vlastnostem vozidla, stanovené v §4 písm. a) a §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), neboť v rozporu s ustanovením §5 provozního řádu kolových nakladačů platných od 1. 9. 2014 ve společnosti SAKO, podle kterého je řidič vozidla povinen v areálu společnosti s částečně nebo úplně omezeným výhledem udělat taková opatření, aby neohrozil jakékoli ostatní osoby a s např. pomoci náležitě poučené osoby zajistit prostor před vozidlem; pokračoval v jízdě, i když přes pracovní rameno kolového nakladače s přídavným zařízením svěrací hydraulické čelisti a náklad dvou balíků slisovaného plastového odpadu uchycených ve svěracích hydraulických čelistech neměl řádný výhled a přehled o situaci v bezprostředním okolí nakladače, přičemž takto neviděl chodkyni N. M., nar. XY, která byla u společnosti SAKO Brno, a .s., zaměstnána na pozici směnný laborant, a která přecházela vozovku od budovy CHÚV (chemická úpravna vod) k administrativní budově v rozporu se svými povinnostmi zaměstnankyně a chodkyně bez ochranné vesty mimo vyznačený přechod pro chodce, z pohledu obviněného zprava doleva, v důsledku čehož došlo k nárazu pracovního ramene s nákladem plastového odpadu uchyceným ve svěracích hydraulických čelistech do levého boku poškozené, následně k jejímu pádu na vozovku a přejetí ležícího těla pravými koly kolového nakladače, v důsledku čehož poškozená utrpěla polytrauma, tedy sdružené poranění vícero orgánů či orgánových komplexů, především poranění plic, jater, zapobřišnicového prostoru, malé pánve, mnohočetné zlomeniny (žebra, pánevní kosti, levá dolní končetina), tato poranění ve svém komplexu vedla k traumatickému šoku navíc doprovázenému tukovou embolií ze zlomenin kostí a z těžkého pohmoždění měkkých tkání, která byla bezprostřední příčinou její smrti.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně odvolání, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 6. 2021, č. j. 5 To 138/2021-424, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Lze uvést, že těmto rozhodnutím předcházel rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2021, č. j. 3 T 151/2020-363, jímž byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby a poškozená společnost odkázána podle §229 odst. 3 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Z podnětu odvolání státní zástupkyně však Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 3. 2021, č. j. 5 To 47/2021-379, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. tento rozsudek zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně.
5. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2021, č. j. 5 To 138/2021-424, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že procesní postup odvolacího soudu v rámci jeho usnesení ze dne 3. 3. 2021, č. j. 5 To 47/2021-379, byl v rozporu s §259 odst. 5 písm. a) tr. ř., resp. i s §263 odst. 7 tr. ř. a s jeho právem na spravedlivý proces, neboť jím nedal Městskému soudu v Brně při dalším rozhodování jakkoli na vybranou. Krajský soud v Brně v něm totiž učinil závěr o vině a nepřijatelně zasáhl do hodnocení důkazů, což zmínil i soud prvního stupně v odůvodnění svého v pořadí druhého rozsudku. Krajský soud sám hodnotil provedené důkazy, stran výhledových možností obviněného a rychlosti jízdy, a to jinak než soud prvního stupně a vyslovil (v odůvodnění) i právní kvalifikaci. Městský soud v Brně se pak řídil vyslovenými pokyny, navíc sám označil ustanovení §259 odst. 5 písm. a) tr. ř. nešťastným. Takový postup odvolacího soudu byl nesprávný, neboť nesmí nahrazovat řízení před soudem prvního stupně, vytvářet závěry o vině a vnucovat je soudu prvního stupně. Obdobné závěry dovodil i Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 25. 6. 2020 ve věci Tempel proti České republice.
6. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2021, č. j. 5 To 138/2021-424, jakož i předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2021, č. j. 3 T 151/2020-394, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2021, č. j. 5 To 47/2021-379, a aby přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že výhrady obviněného nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, neboť nesměřují proti právnímu posouzení skutku ani proti jinému hmotněprávnímu posouzení. Navíc k tvrzenému porušení §259 odst. 5 písm. a) tr. ř. nedošlo, protože odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného i státního zástupce. Nedošlo ani k postupu v rozporu s §263 odst. 7 tr. ř., protože Krajský soud v Brně sice nikoli šťastně a přiléhavě ve svém kasačním usnesení ze dne 3. 3. 2021, č. j. 5 To 47/2021-379, hovořil o hodnocení důkazů a o logických chybách v jeho rámci, nicméně z obsahu jeho odůvodnění je zřejmé, že primární pochybení soudu prvního stupně bylo shledáváno v rámci právního posouzení, čemuž odpovídal i důvod zproštění obviněného obžaloby, užitý v prvním rozsudku soudu prvního stupně. Pakliže se odvolací soud vyjadřoval primárně k právnímu hodnocení, neporušil zmíněné ustanovení §263 odst. 7 tr. ř.
8. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
9. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož využil a uvedl, že výklad státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství je zjednodušující a nepřípustný. K porušení §259 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku může dojít i tím, že odvolací soud udělí soudu prvního stupně pokyny, které nevedou k jinému závěru než ke shledání obviněného vinným. Krajský soud v Brně pak v řízení postupoval v rozporu se základními zásadami trestního řízení i s ústavními principy. Obviněný proto setrval na svém návrhu.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
11. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
12. Obviněný v dovolání uplatnil námitky, které pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit, neboť, zjednodušeně řečeno, napadl řízení předcházející usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2021, č. j. 5 To 138/2021-424, a to argumentací, zpochybňující vedení spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se však rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Byť se tedy uplatněný dovolací důvod na obviněným tvrzenou argumentaci přímo nevztahuje, zaobíral se Nejvyšší soud tím, zda bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces, neboť pak by měl zásah v dovolacím řízení podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010).
13. Nejvyšší soud nicméně konstatuje, že obviněným namítané pochybení ve věci shledat nelze. Městský soud v Brně, jak již bylo řečeno, rozsudkem ze dne 20. 1. 2021, č. j. 3 T 151/2020-363, obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. V odůvodnění konstatoval, že, byť v zásadě došlo k žalovanému jednání, obviněný jím neporušil §4 písm. a) ani §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, neboť se zejména choval ohleduplně a ukázněně a věnoval se řízení vozidla a sledování situace v provozu. Rovněž soud poukázal na výrazné spoluzavinění poškozené N. M. a významný vliv jednání společnosti SAKO Brno, a. s., která neřešila ztížený výhled z kabiny nakladače a alibisticky se zbavila odpovědnosti reálně nepoužitelným ustanovením dopravního řádu. Krajský soud v Brně potom v usnesení ze dne 3. 3. 2021, č. j. 5 To 47/2021-379, uvedl, že soud prvního stupně provedl ve věci důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., nicméně při jejich hodnocení došlo k logické chybě, tedy nepostupoval zcela v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Krajský soud totiž akceptoval závěry stran výrazné ingerence poškozené N. M. a společnosti SAKO Brno, a. s., ve vztahu k založení nehodového děje. Současně však také poukázal na dílčí skutkové závěry Městského soudu v Brně, podle nichž obviněný déledobě jezdil s nakladačem po trase, o níž věděl, že se v ní pohybují další osoby, za situace, kdy neměl z vozidla dostatečný výhled, přičemž ničeho neučinil a vykonával řízení. Navíc nebylo zjištěno, že by na zhoršený výhled upozorňoval. Taková zjištění podkládají, jak konstatoval krajský soud, závěr a jednání v rozporu s §4 písm. a) a §5 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. Dodal, že byť podíl poškozené a jmenované zaměstnavatelské společnosti na následku je významný, nelze mít s ohledem na uvedené za to, že by obviněný na vzniku nehody vůbec neparticipoval. Závěrem pak sdělil, že se ztotožňuje s názorem popsaným v odvolání, podle kterého se obviněný dopustil žalovaného trestného činu ve smyslu §143 odst. 1 tr. zákoníku, za zavinění podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
14. Městský soud v Brně potom v rozsudku ze dne 19. 4. 2021, č. j. 3 T 151/2020-394, konstatoval, že nebyl vázán pokyny k doplnění dokazování, proto žádné neprováděl, a opětovně hodnotil důkazy, aby se ve smyslu názoru odvolacího soudu vyhnul logickým chybám. Poté dovodil, že primárními viníky jsou poškozená a zaměstnavatel, nicméně obviněný jednal v rozporu s §4 písm. a) a §5 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu, neboť nakladač řídil po trase (trajektorii), na kterou neviděl, ač navíc musel předpokládat, že se v ní mohou nacházet jiné osoby. Vytvoření bezpečných podmínek, byť mu byl popsaný stav znám, se nijak nedomáhal, čímž byl založen i jeho podíl na způsobené nehodě. Spíše v obecném smyslu soud dodal, že se mu ustanovení §259 odst. 5 písm. a) tr. ř. nejeví zcela šťastným (k tomu odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tempel proti České republice ze dne 25. 6. 2020). Na okraj lze uvést, že zmíněné rozhodnutí již odvolací soud akceptoval, jenž doplnil, že podíl obviněného na vzniku nehody a jejím následku byl zhruba desetiprocentní.
15. S ohledem na popsanou rekapitulaci Nejvyšší soud konstatuje, že řízení předcházející vydání napadeného usnesení se pravidlům spravedlivého procesu nevymyká. V soudní praxi již bylo opakovaně řečeno, že odvolací soud nemůže shledat a vytknout vady rozsudku tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotil je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Odvolací soud nemůže v takovém případě zrušit napadený rozsudek podle (ve věci mimo jiné užitém) §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. jen proto, že sám na základě vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy, aniž by je sám provedl nebo zopakoval, s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 36/1968, č. 57/1984, č. 53/1992-I. a pod č. 20/1997 Sb. rozh. tr.). Krajský soud v Brně však ve věci shledal pochybení v podobě nedůslednosti v postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., totiž zejména nejasně a neúplně dovozené dílčí zjištění, podle kterého obviněný řídil nakladač, aniž by z něj měl dostatečný výhled (na pravou stranu v podstatě neviděl vůbec), a současně aniž by se jakkoli domáhal po zaměstnavateli nápravy. Uvedené pak mohlo mít zjevný dopad na právní kvalifikaci jak ve smyslu ustanovení zákona o silničním provozu, tak i v konečném důsledku ve smyslu trestního zákoníku, což rovněž Krajský soud v Brně, v podobě přiklonění se k tvrzení obžaloby, doplnil. Městský soud v Brně potom vydal nové rozhodnutí, kterým sice neshledal porušení §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, ale dovodil rozpor jeho jednání s §4 písm. a) a §5 odst. 1 písm. c) téhož zákona, a dovodil jeho vinu.
16. Ve věci tudíž nedošlo k porušení §259 odst. 5 písm. a) tr. ř., neboť Krajský soud v Brně neuznal obviněného vinným skutkem, pro nějž byl dříve rozsudkem soudu prvního stupně zproštěn, ale zrušil rozhodnutí nižšího soudu s ohledem na zjištěné, výše popsané vady. Je namístě doplnit, že toto ustanovení brání tomu, aby za určitých okolností rozhodl odvolací soud ve věci sám (uznal obviněného vinným skutkem, pro nějž byl soudem prvního stupně obžaloby zproštěn), avšak nebrání udělení pokynů soudu prvního stupně, které ve svém důsledku k shledání obviněného vinným, jsou-li pro to důvody, vedou. Nelze shledat ani pochybení v postupu podle §263 odst. 7 tr. ř., protože odvolací soud nehodnotil jinak důkazy provedené soudem prvního stupně, ani mu nevnucoval jiná skutková zjištění, ale poukázal na nelogičnost v jím dovozených závěrech, zejména stran neuvážení všech okolností, a v porušení ustanovení trestního zákoníku.
17. Lze doplnit, že pokud se Městský soud v Brně ve svém v pořadí druhém rozsudku do jisté míry vymezil vůči ustanovení §259 odst. 3 písm. a) tr. ř., v návaznosti na výše citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tempel proti České republice ze dne 25. 6. 2020, a shledal ho ze svého pohledu nikoli šťastným, jednalo se zjevně o obecné vyjádření, směřující spíše do oblasti legislativy (kde je pro futuro diskutováno, jaké by měl mít v obdobné situaci odvolací soud možnosti či oprávnění). Navíc zmíněný případ obviněného Roberta Tempela se vyznačoval vadou, spočívající (mimo jiné, vedle postupu v rozporu s §262 tr. ř.) v tom, že odvolací soud vyvozoval z důkazů provedených soudem prvního stupně, zejména z výslechu svědka, poměrně zásadně odlišné skutkové závěry, aniž by tohoto svědka vyslechl sám (viz zmíněný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva a rovněž nález Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 110/20), což je stav zásadně rozdílný od věci obviněného Z. P.
18. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v §265b tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu