ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.1188.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 1188/2021-5008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 12. 2021 o dovolání obviněného J. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 9 To 43/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 2/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, č. j. 3 T 2/2019-4503, byl obviněný J. K. v bodech I.4) a I.5) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s obviněným L. B. a byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 a 2 tr. ř. potom bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu obviněných L. B., M. O. a J. J.
2. Pokračujícího zločinu podvodu se podle zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil v podstatě tím, že, pokud jde o jednání popsané pod bodem I. 4) rozsudku, v době od 18. 7. 2017 do 4. 8. 2017 společně s obviněným L. B. jménem společnosti G., na základě padělané plné moci pro obviněného ze dne 19. 7. 2017, opatřené ověřovací doložkou notáře JUDr. Aleše Březiny, kterou padělal obviněný L. B. osobně, v pobočce společnosti Porsche Inter Auto CZ, spol. s r. o., sjednali Smlouvu o operativním leasingu č. 1057215, jejímž předmětem byl nájem motorového vozidla zn. Volkswagen Passat 3C, r. z. XY, s měsíční splátkou ve výši 13 915,73 Kč a celkovou částkou k úhradě 835 168,68 Kč a Smlouvu o operativním leasingu č. 1057704 na motorové vozidlo zn. Volkswagen Passat 3C, r. z. XY s měsíční splátkou 12 130,17 Kč a celkovou částkou k úhradě 728 035,25 Kč, a takto jednali jednak bez vědomí jednatele společnosti G., M. O. a jednak, ačkoliv si byli již v době uzavírání smluv vědomi skutečnosti, že leasingové splátky za vozidla nebude řádně platit žádný z nich, ani nikdo jiný, ani to neměli v úmyslu, a za účelem uzavření smluv poškozené společnosti ŠkoFIN, s. r. o., při jejich sjednávání uvedli nepravdivé údaje, předložili padělané a pozměněné Přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 2016 společnosti G., výkaz zisků a ztráty a rozvahu společnosti za rok 2016, přičemž v těchto padělaných a pozměněných listinách výrazně navýšili výsledek hospodaření za rok 2016, obě smlouvy opatřili padělaným razítkem a podpisem jednatele zmíněné společnosti, vozidlo si fyzicky převzal obviněný s tím, že leasingové splátky byly hrazeny pouze částečně, vozidla nebyla poškozené společnosti vrácena a způsobili celkovou škodu ve výši 1 510 943,93 Kč. Pokud pak jde o jednání popsané pod bodem I. 5) rozsudku, dne 25. 9. 2017 společně s obviněným L. B. sjednali smlouvy o operativním leasingu na motorová vozidla jménem společnosti A., a to tak, že se obviněný podle instrukcí obviněného L. B. dostavil do provozovny prodejce vozidel obchodní společnosti Autosalon Klokočka Centrum, a. s., kde nepravdivě uvedl, že pracuje pro společnost A., a z pověření jejího jednatele O. P. zde požadoval koupi tří vozidel zn. Volkswagen Passat, financovaných formou operativního leasingu, následně vydávaje se za jednatele společnosti společně objednali tři vozidla, která měla být financována prostřednictvím operativního leasingu, na základě smluv s obchodní společností ŠkoFIN, s. r. o., a to smlouvy č. 1070602 na vozidlo r. z. XY v hodnotě 1 059 499 Kč, po slevě 861 769 Kč, smlouvy č. 1070603 na vozidlo r. z. XY v hodnotě 944 400 Kč, po slevě 731 000 Kč a smlouvy č. 1070600 na vozidlo r. z. XY v hodnotě 943 900 Kč, po slevě 756 574 Kč. Následně se dne 18. 10. 2017 společně dostavili k převzetí uvedených vozidel do provozovny autosalonu, obviněný L. B. předložil padělanou plnou moc opatřenou ověřovací doložkou notářky JUDr. Václavy Dvořákové, kterou padělal s tím, že touto plnou mocí jej měl O. P. jako jednatel společnosti A., zmocnit k zastupování této společnosti, a obviněný L. B. tak jménem této společnosti podepsal dokumenty k předmětným leasingovým smlouvám včetně předávacích protokolů a vozidla si oba obvinění převzali a takto jednali bez vědomí jednatele obchodní společnosti A., O. P. a jednak, ačkoli si byli již v době uzavírání smluv vědomi skutečnosti, že leasingové splátky za vozidla nebude řádně platit žádný z nich, ani nikdo jiný, ani to neměli v úmyslu, a za účelem uzavření smluv uvedli při jejich sjednávání nepravdivé údaje s tím, že leasingové splátky byly hrazeny pouze částečně, vozidla nebyla poškozené společnosti vrácena a způsobili celkovou škodu ve výši 2 331 601 Kč.
3. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2020, č. j. 9 To 43/2020-4646, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4. Rozsudek nalézacího soudu napadli vedle obviněného i obvinění L. B., M. O. a J. J., přičemž o odvolání obviněných M. O. a J. J. bylo rozhodnuto stejným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2020, č. j. 9 To 43/2020-4646 tak, že jejich odvolání byla podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. Trestní věc obviněného L. B. byla ve stadiu odvolacího řízení vyloučena k samostatnému projednání a bylo o ní rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2020, č. j. 9 To 55/2020-4682. Lze doplnit, že dovolání vedle obviněného J. K. podal i obviněný L. B., přičemž řízení o něm je u Nejvyššího soudu vedeno pod sp. zn. 1187/2021.
5. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný J. K. dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Těžiště dovolacích námitek spočívalo v tom, že skutek není trestným činem, neboť nebyly řádně prokázány všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, odvolací soud se potřebným způsobem nezabýval otázkou zavinění a zcela nedostatečně vysvětlil, z jakých důvodů námitky obviněného neshledal důvodnými.
6. Obviněný namítal exces odvolacího soudu při hodnocení důkazů narážející na ústavněprávní principy spravedlivého procesu, který spatřoval v tom, že soudy opíraly své výroky o vině o nepřímé důkazy bez dodržení zásady in dubio pro reo, opomíjely důkazy, které hovořily v jeho prospěch, a skutková zjištění učiněná soudy prvního a druhého stupně byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Stran nepřímých důkazů uvedl, že neprokazovaly jeho vinu mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, soudy se nevyrovnaly s jeho konzistentní a pravdivou výpovědí, podpořenou výpovědí spoluobviněného L. B., podle které nevěděl nic o trestné činnosti L. B. a pouze mu byl k pomoci při běžných úkonech související s jeho obchodní agendou, a rovněž se nevyrovnaly s námitkou jednání v negativním skutkovém omylu. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu o tom, jaká jsou omezení při použití nepřímých důkazů s ohledem na zásadu presumpce neviny.
7. K bodu I. 4) rozsudku uvedl, že se soudy nezabývaly zásadním důkazem, a to že leasingové smlouvy nepodepsal obviněný, nýbrž třetí osoba, smlouvy byly opatřeny razítkem společnosti G., z čehož je jasně prokázáno, že skutkové okolnosti jsou nepravdivé. Zároveň byl obchod sjednáván, když byl obviněný ve výkonu trestu odnětí svobody, což soudy rovněž nezohlednily.
8. Nejzásadnější pochybení soudů obviněný spatřoval v nedostatečném prokázání subjektivní stránky, resp. nesprávné právní kvalifikaci. Podle názoru soudů se měl vytýkaného jednání dopustit ve formě nepřímého úmyslu. V této souvislosti uvedl, že skutkový stav podpořený pouze nepřímými důkazy nepovažuje za prokázaný bez důvodných pochybností. Poukázal na skutečnost, že odvolací soud chybně uvedl název společnosti, což samo o sobě vede k nesrozumitelnosti odůvodnění, skutkový stav je zcela nesprávný a v extrémním nesouladu s provedeným důkazem plné moci, kterou byl zmocněn k podepsání předávacích protokolů a převzetí vozidel. Také konstatoval, že jeho zavinění k jednání obsaženému v bodě I. 4) rozsudku je dovozováno ze skutkových okolností týkajících se bodu I. 5). Ve vztahu k bodu I. 4) rozsudku měl za absurdní, aby si v době sjednávání leasingových smluv byl vědom skutečnosti, že leasingové splátky za vozidla nebudou dotyční řádně splácet, a ani ve vztahu k bodu I. 5) rozsudku jednoznačně nevyplývá takový závěr z provedeného dokazování. Navíc nebyl proveden namítaný důkaz, že první splátku obviněnému L. B. zaplatil, což jasně vyvrací soudem tvrzený úmysl nesplácet leasingové splátky a potvrzuje argument, že jednal v negativním skutkovém omylu. Kvalifikace formy zavinění tak neodpovídá prokázanému skutkovému stavu a pohybuje se na hraně nedbalosti vědomé a nevědomé.
9. Další námitkou obviněného bylo tvrzené nenaplnění znaku společného úmyslu i znaku společného jednání, které jsou potřebné pro spáchání trestného činu ve spolupachatelství. Jako problematické shledal především opomenutí odůvodnění toho, co mělo být obsahem společné dohody, navíc soudy se s tímto znakem vůbec nezabývaly a bez dalšího mu přičítaly veškerá jednání spoluobviněného L. B. Dále se nevypořádaly ani s možnými excesy z tvrzené dohody ani s námitkou, že jednal v negativním skutkovém omylu jakožto živý nástroj nepřímého pachatele ve smyslu §22 odst. 2 tr. zákoníku.
10. Závěrem dovolání obviněný namítal, že soudy nevzaly v potaz možnost posoudit jeho jednání jako dva samostatné skutky namísto pokračování v trestném činu. Uvedl, že nebyl prokazován jednotný záměr k páchání dílčích útoků, přičemž časové hledisko i další okolnosti poukazují na to, že činnost neplánoval. Právní závěr o pokračování v trestném činu tak označil za jednoznačně nesprávný a nedostatečně odůvodněný.
11. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že pokud obviněný na podkladě konstatovaných procesních výhrad dovozoval závěr o nesprávném právním posouzení skutkového podkladu výroku o vině, nelze na jeho dovolání nahlížet jinak než tak, že se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze formálně. Tento totiž nemůže být naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů. Za pomoci judikatorních odkazů se vyjádřil k námitce splněných podmínek pro aplikaci zásady in dubio pro reo, přičemž tato není způsobilá naplnit obviněným zvolený ani žádný jiný dovolací důvod, hodnocení důkazů je zásadně věcí obecných soudů, a pokud tyto hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená to porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Existence případného extrémního nesouladu pak nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry. Navíc z dovolání nevyplývá, ve kterých směrech obviněný spatřuje extrémní rozpor, protože se omezuje pouze na vyjádření nesouhlasu se skutkovými závěry prvostupňového soudu, jakož i způsobem, jakým se soud odvolací vypořádal s jeho odvolacími námitkami zejména ve vztahu k otázce zavinění.
13. Státní zástupce odkázal na výstižnost a logickou přesvědčivost hodnotících úvah nalézacího soudu, na jejichž podkladě spolehlivě dovodil vinu, a tím i úmyslné jednání obviněného ve vztahu k opatřeným důkazům. Soudy musely vzít v úvahu i zjištění, že dovolatel znal trestní minulost obviněného L. B. díky společnému pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody a s tím spojené zaměření jeho dosavadních trestných aktivit. V bodě I. 4) obviněný vystupoval na základě padělané plné moci pro jeho osobu a opatřené ověřovací doložkou notáře ještě před podpisem, tedy zcela evidentně s povědomím, že se tak děje bez reálného výkonu takového oprávnění, nota bene pak s připojením padělaných a pozměněných listin. V bodě I. 5) pak obviněný postupoval bez vědomí jednatele společnosti A., tak, že se pronajatá vozidla nacházela v jeho dispozici společně s nosičem databáze s písemnostmi společnosti A., a s kopiemi související e-mailové komunikace s poškozeným leasingovým pronajímatelem. Dále převzal do svého užívání jedno z vozidel bez jakéhokoliv právního titulu ve prospěch jeho osoby, platbu nájemného od něj inkasoval obviněný L. B. opět bez právního důvodu a zjevně v zájmu navození legitimity takového postupu. Dovolatel tedy jednal za podmínek §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku v nepřímém úmyslu, a tedy i způsobem vylučujícím jeho jednání v negativním skutkovém omylu i vylučující možnost využití jej jako tzv. živý nástroj.
14. Neztotožnil se ani s uplatněnou hmotněprávní námitkou, podle níž předmětné jednání spáchal výlučně obviněný L. B. a dovolateli bylo pouze přičteno jako spolupachateli. S odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu argumentoval, že svým přispěním naplnil jak objektivní, tak subjektivní složku přisouzeného skutkového děje, a to aniž by způsob jeho přispění musel být výsledkem jejich výslovné spolupachatelské dohody za stavu, že se stal reálným odrazem jejich společného jednání vedeného společným záměrem.
15. K námitce posouzení jednání obviněného jako pokračování v trestném činu státní zástupce uvedl, že v souladu s léty ustálenou judikaturou je rozhodujícím kritériem pokračování v trestném činu zjištění, že jednotlivé útoky, z nichž každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, pachatel už od počátku zamýšlí alespoň v nejhrubších rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru. Oba soudy podmínky §116 tr. zákoníku respektovaly, aniž by měly důvod toto jednání hodnotit jako dva samostatné trestné činy, neboť oba podvodné útoky byly pokryty společným jednotícím záměrem na vylákání vozidel z vozového parku poškozených leasingových společností a založeny na totožném způsobu jeho uskutečnění za pomoci podvodného právního titulu a následně za docílení shodné podoby vlastního obohacení, přičemž o vzájemné souvislosti uvedených předmětů podvodných útoků, jakož i o blízké časové souvislosti posuzovaných jednání pochyb není. Dovolatel tak nevzal v potaz celý rozsah objasněných okolností uskutečnění obou podvodných útoků popsaných ve výroku o vině, ze kterých je zřejmé, že se jednalo o souvislé, a tím i pokračující jednání.
16. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
18. Dovolání obviněného bylo zčásti založeno na námitkách, které jsou mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť směřují proti skutkovým zjištěním soudů, případně proti tomu, jak byly hodnoceny důkazy.
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
20. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, jsou, i podle judikatury Ústavního soudu, v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces, což by odůvodnilo potřebu nápravy v dovolacím řízení s odkazem na čl. 4 a 90 Ústavy. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
21. O žádný z těchto případů se však v posuzované věci nejedná. Porušení svého práva na spravedlivý proces obviněný spatřoval v hodnocení důkazů, s nímž nesouhlasí, a předkládá vlastní verzi skutkového děje. Jeho námitky se tak ocitají mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu.
22. Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném usnesení vycházel Vrchní soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, však není žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil.
23. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (odst. 89 rozsudku nalézacího soudu) a napadeného usnesení (odst. 11 usnesení odvolacího soudu) odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
24. Obviněný v této souvislosti zpochybnil rovněž dodržení zásady in dubio pro reo, přičemž, jak již bylo řečeno, pochybnosti spatřoval toliko na základě vlastního hodnocení důkazů a vlastního skutkového děje, tudíž právně neregulérním způsobem. K naplnění této zásady považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout již ustálenou rozhodovací praxi, podle které odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného by tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Námitka proto není podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Pokud obviněný namítal k bodu I. 4) rozsudku, že se soudy nezabývaly zásadním důkazem, že leasingové smlouvy nepodepsal obviněný, nýbrž třetí osoba, a zároveň byl obchod sjednáván, když byl obviněný ve výkonu trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud uvádí, že pokud chtěl prostřednictvím této výhrady poukázat na vadu tzv. opomenutých důkazů, jak ji definoval ve své judikaturní činnosti Ústavní soud (tj. situace, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily), je nutno konstatovat, že o takovou situaci v daném případě nejde. Soud prvního stupně důkaz smlouvami o operativním leasingu č. 1057704 a č. 1057215 provedl (odstavec 39. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), přičemž z hlediska viny obviněného není relevantní, kdo smlouvy podepsal, ale zda měl obviněný podíl na podvodném jednání. Stejně tak je nepodstatné, že obviněný trest odnětí svobody vykonal 19. 7. 2017 (bod 80. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), jelikož skutek I.4) byl sice páchán od 18. 7. 2017, ale byl dokonán až 4. 8. 2017, skutek I. 5) potom dne 25. 9. 2017. Ani v tomto případě nejde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
26. Na druhou stranu pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze, byť s výhradami, zařadit námitku nedostatku zavinění na straně obviněného. K námitce obviněného stran subjektivní stránky trestného činu lze obecně uvést, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Zde je třeba připomenout, že okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010 nebo ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1380/2018).
27. Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o subjektivní stránce uvedeného trestného činu opatřily dostatek důkazů. V souladu se skutkovými závěry soudů jsou i jejich závěry hmotněprávní, týkající se subjektivní stránky, kdy ve vztahu k aplikovanému ustanovení §209 tr. zákoníku soud prvního stupně shledal v jednání obviněného zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, což následně korigoval soud druhého stupně na formu úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, neboť jednal nutně s vědomím, že svým jednáním za nastalé situace může způsobit porušení nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu a byl srozuměn s tím, že je případně způsobí, byť primárně jeho jednání k takovému následku nemuselo směřovat. Takto posouzená subjektivní stránka trestného činu pak vylučuje i negativní skutkový omyl podle §18 odst. 1 tr. zákoníku.
28. K tomu Nejvyšší soud jednak akcentuje, že obviněný musel vědět, že byl obviněný L. B. v minulosti odsouzen za majetkovou trestnou činnost, neboť se potkali při výkonu trestu odnětí svobody. V bodě I. 4) lze pak na jeho minimálně smíření se skutečností, že může porušit či ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, usuzovat z okolnosti, že byla na místě podpisu smlouvy již předpřipravená plná moc i s ověřovací doložkou notáře a až poté před ním obviněný L. B. dopsal jeho jméno do této plné moci. V bodě I. 5) obviněný věděl, že není oprávněn vystupovat jménem společnosti A.., a bez vědomí jejího jednatele O. P. podepsal potřebné předávací protokoly a vyzvedl vozidla, v jeho dispozici se nacházel i flash disk Maxell s písemnostmi společnosti A. a emailová komunikace ohledně operativního leasingu, jak vyplývá z výpovědi svědka R. za společnost A., přesto aktivně jednal, jedno z vozidel následně převzal do svého užívání bez právního titulu, za což zaplatil platbu nájemného obviněnému L. B., který ale nebyl majitelem ani pronajímatelem vozidla, a to zjevně v zájmu navození legitimity takového postupu, jak přiléhavě argumentoval i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nejvyšší soud tudíž tuto námitku shledal jako zjevně neopodstatněnou.
29. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit i námitku absence společného úmyslu a jednání, které jsou podstatné pro naplnění spolupachatelství, Nejvyšší soud má za to, že i tato námitka je zjevně neopodstatněná. Podle §23 tr. zákoníku platí, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). V obecné rovině je vhodné připomenout, že spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí publikovaná pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda).
30. Aplikujeme-li výše uvedené zásady na projednávaný případ, je zřejmé, že obvinění L. B. a J. K. jednali jako spolupachatelé, neboť jednali v zásadě koordinovaně. Jak vyplývá ze skutkových zjištění, obviněný J. K. musel být srozuměn s postupem obviněného L. B., který na základě padělaných plných mocí podepsal leasingové smlouvy bez vědomí předmětných společností, společně předložili nepravdivé listiny a rovněž je v této souvislosti namístě poukázat na následný postup obviněného, jenž vozidla fyzicky převzal. Ačkoli by se přímo neúčastnil uzavírání leasingových smluv, úmyslně s obviněným L. B. spolupracoval, neboť byl nepostradatelným článkem předmětného děje, jeho jednání bylo v souladu se skutkovými zjištění vedeno společným úmyslem a Nejvyšší soud tak nemá pochybnosti o roli obviněného jako spolupachatele projednávaného skutku. Argumentace obviněného, že byl zneužit jako tzv. živý nástroj podle §22 odst. 2 tr. zákoníku, a to pro jeho jednání v negativním skutkovém omylu, již byla vyvrácena výše uvedenou argumentací, související se zaviněním (odst. 26-28 tohoto rozhodnutí).
31. Obviněný ve svém dovolání rovněž namítl, že soudy neposoudily jeho jednání jako dva samostatné skutky, nýbrž jako pokračování v trestném činu, ačkoli chyběl jednotný záměr k páchání dílčích útoků. Pokračováním v trestném činu se podle §116 tr. zákoníku rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Pokud obviněný brojil proti právnímu posouzení pro absenci znaku jednotného záměru, Nejvyšší soud uvádí, že i tato námitka je zjevně neopodstatněná. Oba podvodné útoky totiž naplnily podmínku tzv. subjektivní souvislosti, neboť byly v obou případech spojeny záměrem pachatele na vylákání vozidel, a to alespoň v hrubých rysech. O naplnění dalších podmínek také není pochyb (oba útoky byly založeny na stejném způsobu podvodného jednání za pomoci nepravdivých či zfalšovaných listin, naplnily skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, tedy stejně jako podmínku tzv. objektivní souvislosti), a proto je posouzení skutku jako pokračujícího trestného činu správné.
32. Souhrnně Nejvyšší soud konstatuje, že námitky uvedené v dovolání obviněného zčásti nejsou podřaditelné pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod, zčásti sice uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.