ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.578.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 578/2021-1900
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2021 o dovolání obviněného J. P. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 9 To 125/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 4 T 99/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 3. 2020, č. j. 4 T 99/2019-1012, byl obviněný uznán vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku, přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §345 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 2 a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §75 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu pobytu na území okresu Plzeň-město na dobu 5 let.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených přečinů jednáním spočívajícím v tom, že:
1) ačkoliv věděl, že se jeho sdělení nezakládají na pravdě, uvedl v rámci trestního oznámení, které sepsal dne 20. 7. 2018 a které bylo stejného dne prostřednictvím datové zprávy doručeno na Policii České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, Městské ředitelství policie Plzeň, Územní odbor vnější služby Obvodní oddělení Plzeň-střed, se sídlem Plzeň, Anglické nábřeží 7, dále v dalším písemném oznámení, které sepsal dne 21. 7. 2018 a které bylo dne 23. 7. 2018 prostřednictvím datové zprávy doručeno stejnému policejnímu orgánu, a následně v rámci trestního oznámení, které sepsal dne 23. 7. 2018 a které bylo dne 25. 7. 2018 doručeno pracovišti Generální inspekce bezpečnostních sborů na adresu Husova 2727/10, Plzeň, že byl policisty R. A. a M. V., kteří jsou služebně zařazeni u Obvodního oddělení policie XY, dne 20. 7. 2018 při převozu služebním vozidlem od budovy pobočky Equa bank na adrese Plzeň, XY, kde se dne 20. 7. 2018 dopustil přestupkového jednání, slovně urážen a bylo mu vyhrožováno slovy „no počkej na baráku“, a dále, že byl v budově služebny Obvodního oddělení XY uvedenými policisty v kanceláři sražen k zemi na kolena a následně opakovaně fyzicky napaden údery do hlavy a obličeje, to vše při úkonech, které s ním uvedení policisté prováděli dne 20. 7. 2018 nejméně v době od 12.41 hod. do 15.55 hod. z důvodu jeho nevhodného chování v budově citované banky, což bylo šetřeno ve věci sp. zn. KRPP-108042/PŘ-2018-030517, přičemž na základě citovaných podání obviněného J. P. byly policejním orgánem Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení prověřování a dokumentace, pracoviště Plzeň, pod sp. zn. GI-2888/TČ-2018-842040 dne 27. 8. 2018 podle §158 odst. 3 trestního řádu zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání zločinu mučení a jiné nelidské a kruté zacházení podle §149 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měli vůči obviněnému dopustit mimo jiné i uvedení policisté R. A. a M. V., kteří byli v souvislosti s podáním obviněného prověřováni, v rámci podání vysvětlení, realizovaného v průběhu vedeného prověřování s obviněným v budově citovaného útvaru na adrese XY, dne 24. 9. 2018 v době od 16.03 hod. do 16.38 hod., po řádném poučení, ve kterém byl kromě jiného upozorněn také na trestní odpovědnost za uvedení vědomě nepravdivých údajů ve smyslu §345 trestního zákoníku, do protokolu mimo jiné uvedl, že hlídka policistů se dopustila jednání, jak popsal ve svých písemných oznámeních obviněný, celá věc byla ze strany Generální inspekce bezpečnostních sborů dne 25. 10. 2018 podle §159a odst. 1 trestního řádu odložena, a to s odůvodněním, že nebylo prokázáno, že by se jmenovaní policisté dopustili vůči obviněnému trestného činu či jiného protiprávního jednání,
2) v Plzni dne 30. 9. 2019 v době kolem 14.15 hod., v sídle úřadu práce na adrese XY, v prvním nadzemním podlaží, v kanceláři poškozené E. P., která s obviněným jednala jako vedoucí oddělení hmotné nouze v rámci plnění svých služebních povinností jako úřední osoba ve smyslu §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, poté, co se se jmenovanou dostal do slovního sporu ve věci proplácení mimořádné okamžité pomoci na úhradu svého ubytování, neboť neakceptoval její vysvětlení o nemožnosti výplaty sociální dávky předem, jí řekl, že si to „odnese ona i její rodina“, což v poškozené vzhledem k dřívějším zkušenostem s agresivním jednáním obviněného vzbudilo obavy, že by v důsledku dalšího agresivního jednání ze strany obviněného mohla být způsobena újma na zdraví nejen jí, ale i jejím rodinným příslušníkům,
3) v Plzni dne 30. 9. 2019 v době kolem 14.15 hod., v sídle úřadu práce na adrese XY, v prvním nadzemním podlaží, v prostoru vchodu do kanceláře poškozené E. P., poté, co se na místo dostavili dva zaměstnanci bezpečnostní agentury provádějící ostrahu daného objektu J. R. a R. T. a zaměstnanec úřadu práce J. H. a obviněného upozornili, že jeho jednání s úřednicí je již skončeno a vyzvali jej, aby předmětnou kancelář opustil, na což obviněný reagoval prudkým zabouchnutím dveří, v důsledku čehož musel J. R. stojící mezi zárubněmi uskočit zpět do chodby, poté, co J. R. znovu otevřel dveře do kanceláře a vyzval obviněného k opuštění prostor kanceláře, obviněný směrem k J. R. stojícímu v prostoru dveří a R. T. stojícímu za ním hlasitě přednesl, že je zabije a poté z místa sám odešel.
3. Zmíněný rozsudek následně napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 8. 2020, č. j. 9 To 125/2020-1555, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině pod bodem 2) a ve výroku o uložených trestech. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak bylo znovu rozhodnuto tak, že podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. za použití §222 odst. 2 tr. ř. byl skutek popsaný pod bodem 2) postoupen k vyřízení Magistrátu města Plzně. Za jednání popsaná v bodech 1) a 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, která zůstala nedotčena, byl obviněný odsouzen podle §345 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 20 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl současně podle §75 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu pobytu na území okresu Plzeň-město na dobu 5 let.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný v celém jeho rozsahu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že podal námitku podjatosti ve vztahu ke členům senátu odvolacího soudu, o které bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 8. 2020, č. j. 9 To 125/2020-1470, rozhodnuto tak, že tito členové vyloučeni z projednávání úkonů trestního řízení nejsou. Zmíněné usnesení napadl stížností, přičemž krajský soud věc projednal a rozhodl, ačkoliv o jeho stížnosti nebylo rozhodnuto. Vrchní soud v Praze pak stížností napadené rozhodnutí jako vadné zrušil a znovu rozhodl tak, že tito soudci nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v dané věci. Krajský soud tedy nebyl oprávněn o odvolání rozhodovat, neboť nebylo k okamžiku vydání rozsudku platně rozhodnuto o námitce podjatosti vznesené ze strany obviněného. Z tohoto důvodu ve věci rozhodl nepříslušný soudní senát a rozsudek soudu druhého stupně je vadný a neobstojí.
5. Dále obviněný uplatnil jako samostatnou námitku porušení práva na spravedlivý proces, které mělo spočívat v nedostatečném posouzení, zda se v době svého jednání nacházel v příčetném stavu. Soud prvního stupně použil jako listinný důkaz k posouzení duševního stavu pouze znalecký posudek ze staršího trestního řízení bez vztahu k této věci. Soud tak postupoval v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 643/2013, neboť v nyní posuzované věci lze shledat jasné pochyby o jeho duševním stavu a měl být zpracován znalecký posudek aktuální. Soud prvního stupně sice hodnotil jeho predispozice k páchání trestné činnosti, ovšem zjištění takových skutečností je otázkou odbornou, která nepřísluší soudu bez přizvání odborníků.
6. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl naplněn, jelikož skutek popsaný v bodu 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, kvalifikovaný jako křivé obvinění, se nestal a tak popsané jednání ani nebylo oběma soudy správně právně kvalifikováno. Soudy se podrobně nezabývaly okolnostmi, které dovedly obviněného do budovy policejní služebny. Byl poškozen na svých právech jak postupem pobočky banky Equa bank, a. s., tak postupem samotné Policie České republiky. Soudy se ve smyslu §184 tr. ř. nezabývaly objasněním okolností vedoucích ke spáchání trestné činnosti. Podrobně se zaobíral tím, proč jeho napadení ze strany policistů na služebně nemusel nikdo z přítomných osob zaznamenat a proč nemuselo být zaznamenáno na kamerách, přičemž poukazoval zejména na skutečnost, že tito policisté detailně znali své pracoviště a jeho prostory. Namítl existenci opomenutého důkazu, a to jeho návrhu posoudit prostorovou dispozici policejní služebny a návrhu na kompletní přehrání všech kamerových záznamů z prostoru služebny, neboť soud prvního stupně na tyto návrhy nijak nereagoval a ani se k nim nevyjádřil. Nebyly ani dostatečně právně vyhodnoceny důkazy listinami v souvislosti s podnětem obviněného veřejnému ochránci práv. Obviněný totiž fakticky vykonal to, k čemu jej kancelář veřejného ochránce práv vyzvala, stížnost podle §175 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a další související podání nelze považovat za podání naplňující skutkovou podstatu přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. K lékařské prohlídce, provedené několik hodin po incidentu, obviněný uvedl, že lékařka sepisující zprávu mu neumožnila doplnit zprávu o popis dalších symptomů jeho vzniklého poranění a postupovala účelově s tendencí zranění poškozeného bagatelizovat. Navíc nelze po několika úderech do tváře otevřenou dlaní s několikahodinovým odstupem rozeznat stopy po takovém úderu, což lékařka v přípravném řízení potvrdila, před soudem již však vyslechnuta nebyla. V hlavním líčení ani nebyl přibrán znalec, který by posoudil, jak mohla vzniknout jeho další zranění, a to odřeniny a pohmoždění na kolenou a zápěstích, zda vznikly při kontaktu se zátěžovým kobercem v bance nebo podlahou na předmětné služebně. Tímto postupem nebyla soudy dodržena zásada in dubio pro reo.
7. Ke skutku popsanému v bodu 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný uvedl, že se nemohl dopustit trestného činu výtržnictví, neboť kanceláře nejsou součástí veřejného prostoru, jelikož nejsou určeny k tomu, aby zde probíhala veřejná jednání, a to již z důvodu soukromí a ochrany sdílení osobních údajů, ale i z důvodu, že obecně na tomto místě dochází zpravidla k jednání, která jsou podle správního řádu neveřejná a individuálně určená pro potřeby individuálních osob. Pak nelze takový prostor, kam nemá přístup velký okruh individuálně neurčených lidí, podřadit pod pojem místo veřejné přístupné. Na tomto nic nemění ani skutečnost, že tento prostor narušil svědek J. R. Argumentace je podpořena i skutečnostmi, že se na poměrně úzké chodbě úřadu na přiložené fotografii nenacházela žádná osoba a že se do této sekce dostavuje veřejnost na základě předem dohodnuté schůzky s konkrétním úřadníkem úřadu práce. Navíc nebylo postaveno zcela najisto, zda se incident stal na místě veřejně přístupném nebo veřejně, neboť to soud druhého stupně zcela jednoznačně nestanovil. Dále obviněný uvedl, že je namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip použití trestního práva jako ultima ratio, jelikož projednávaný skutek nedosahuje potřebné škodlivosti, protože se bránil ataku ze strany ostrahy. Navíc nebylo prokázáno, že by došlo k fyzickému kontaktu s pracovníkem ostrahy, nebylo poškozeno žádné zařízení a nedošlo k žádnému hrubému jednání z jeho strany, stejně tak nebylo prokázáno, že by pronesl výhružku zabitím.
8. K uloženému trestu zákazu pobytu s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že tento druh trestu se nesmí vztahovat na místo nebo obvod, kde má pachatel trvalý pobyt. Skutečnost, že má obviněný hlášený trvalý pobyt v Brně, je čistě formální, jedná se o úředně přidělenou adresu pobytu. Je třeba vždy zkoumat, kde se pachatel skutečně zdržuje, což je v jeho případě na území města Plzně. Zmíněný trest je potom ukládán zejména, aby byl pachatel vyřazen z prostředí, kde docházelo k trestné činnosti nebo se na tomto místě projevily negativní důsledky jeho jednání, obviněný má však vesměs příznivá hodnocení, která jsou obsažena ve spisu. Předmětné skutky měly svůj původ v domáhání se oprávněných nároků vůči orgánům státní správy a samosprávy, přičemž právo neomezeného přístupu k těmto orgánům mu nelze upírat, jakož ho ani nelze omezovat k jednomu nebo několika místům, kde může své nároky uplatňovat.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a následně mu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný také navrhl, aby Nejvyšší soud odložil či přerušil výkon rozhodnutí.
10. Zde lze na okraj zmínit, že obviněný podáním ze dne 6. 11. 2020, resp. 8. 6. 2021 sám (nikoli prostřednictvím obhájce) dovolání doplnil, resp. v návaznosti na vyjádření státního zástupce (viz dále) rozvinul. Podle výslovného znění ustanovení §265d odst. 2 tr. řádu však může obviněný podat dovolání jen prostřednictvím obhájce, jinak se jeho podání nepovažuje za dovolání, přičemž stejná podmínka platí i ohledně případného doplnění již podaného dovolání obviněného. Jestliže podání obviněného, které neučinil prostřednictvím svého obhájce, směřuje k doplnění odůvodnění podaného dovolání, pak s ním není možno spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a tedy k jeho obsahu nelze přihlížet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007).
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného nejprve uvedl, že vyjma dovolání, které bylo skutečně vypracováno a podáno prostřednictvím obhájce obviněného sepsal sám obviněný další podání označené jako dovolání. Na jeho vyhotovení se však zjevně jeho obhájce nepodílel, toto podání za dovolání tak pokládat nelze a v rámci rozhodování v dovolacím řízení by k němu nemělo být přihlíženo. K samotnému dovolání pak uvedl, že námitka vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tento dovolací důvod nenaplňuje. Stížnost proti rozhodnutí soudu podle §31 odst. 1 tr. ř. nemá odkladný účinek a její podání proto nebrání dokončení úkonu, samozřejmě za předpokladu, že nebude shledán důvod podle §30 tr. ř. pro vyloučení. Ten nebyl v dané věci shledán ani Vrchním soudem v Praze rozhodujícím o stížnosti obviněného, přestože jinak původní rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušil a nahradil ho vlastním rozhodnutím.
12. K námitkám směřovaným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že Okresní soud Plzeň-město provedl všechny v úvahu přicházející důkazy, které řádným způsobem vyhodnotil, přičemž dospěl k takovým skutkovým závěrům, které z nich logicky dovodit lze. Pokud zmíněný soud některým z návrhů obviněného na doplnění dokazování pro nadbytečnost nevyhověl, svůj postup také řádně odůvodnil jak u hlavního líčení, tak i v odůvodnění svého rozsudku. S jeho závěrem, že návrhy obviněného na provádění dalších důkazů byly s ohledem na řádně objasněný skutkový stav nadbytečné, se státní zástupce beze zbytku ztotožnil. To se týkalo i výhrad obviněného, směřovaných k problematice posouzení jeho příčetnosti. Okresní soud Plzeň-město, a to i v reakci na znalost agresivního chování obviněného, provedl jako listinný důkaz znalecké posudky, které k jeho osobě vypracovali znalci v předchozích trestních kauzách. Dospěl přitom k opodstatněnému závěru, že chování obviněného nikterak nevybočuje z opakovaného vzorce a charakteru jeho chování, které je postaveno na agresivním vynucování si splnění svých požadavků. Soud proto nijak nepochybil, pokud nepřistoupil k opětovnému vyšetření duševního stavu obviněného. Dále státní zástupce dovodil, že velké množství dovolacích námitek obviněného v té podobě, v jaké je prezentuje, se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozchází. Mimo vytýkaný dovolací důvod stojí i námitka, v jejímž rámci bylo vytýkáno, že soudy nectily zásadu presumpce neviny a princip in dubio pro reo. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podřadit námitky směřované proti jednání posouzenému jako přečin výtržnictví, jsou však neopodstatněné. Obviněnému lze přisvědčit v tom, že samotná kancelář pracovnice úřadu místem veřejnosti přístupným není. Budova úřadu je však prostorem, kde se v úředních hodinách lidé, kteří hodlají řešit své záležitosti, vcelku běžně vyskytují. Státní zástupce se proto ve shodě s oběma soudy domnívá, že jednání obviněného, směřované do prostoru chodby úřadu, kam tedy dosáhl jeho účinek, je možné označit za jednání, k němuž došlo na místě veřejnosti přístupném. Navíc přisvědčil i soudu druhého stupně v tom, že k útoku došlo rovněž veřejně ve smyslu §117 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, totiž před nejméně třemi osobami současně přítomnými. V naznačeném směru proto objektivní stránka přečinu výtržnictví naplněna byla. Obviněný ve vztahu k uvedenému přečinu také namítl nerespektování zásady vymezené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu připustil, že jednání obviněného svým charakterem dosahovalo spíše nižší škodlivosti, nelze však na něj nahlížet izolovaně. Plynule totiž navazovalo na předchozí agresivní chování směřované vůči pracovnici úřadu E. P. Navíc toto chování bezprostředně zapadalo do typického vzorce obdobných agresivních výstupů, kterých se obviněný, osoba velmi konfliktní, dopouštěl již v nedávné minulosti a za kterou byl také opakovaně odsouzen či postižen. Je proto namístě dojít k závěru, že uplatnění trestní odpovědnosti bylo logickou a odůvodněnou reakcí orgánů činných v trestním řízení na takto zjištěné protiprávní jednání obviněného.
13. Obviněný konečně uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když namítl, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu zákazu pobytu. Takovou námitku pod vytýkaný dovolací důvod podřadit lze, je však neopodstatněná. Nyní projednávaná trestná činnost představuje určité vyvrcholení negativního postoje obviněného k ochraně veřejného pořádku, rodiny, zdraví, mravnosti nebo majetku. Spáchaný trestný čin, za nějž měl být uložen trest zákazu pobytu, pak lze hodnotit jako projev nebo důsledek dosavadního závadného způsobu života obviněného. Obviněný byl odsouzen za úmyslné trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných, kterých se dopustil v obvodu působnosti Okresního soudu Plzeň-město. Je nezaměstnaný, žádný vztah k okresu Plzeň-město ani sociální či pracovní zázemí zde nemá, nemá v dané místě ani trvalý pobyt, přičemž inklinuje k páchání protiprávního jednání, ať už trestných činů či přestupků, kterých se v poslední době dopouštěl nejen v okrese Plzeň-město, ale předtím i v okrese Brno-město, kde má trvalé bydliště a kde se zdržoval před cca čtyřmi lety. Proto mu byl nyní trest zákazu pobytu uložen v souladu s trestním zákoníkem, neboť podmínky vyplývající z jeho §75 odst. 1 splněny byly.
14. Státní zástupce proto navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
15. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však jím nebylo využito.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. se uplatní, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Zákon tedy s možností podat dovolání z tohoto důvodu spojuje naplnění dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Jde o orgán, který je z řízení vyloučen a který ve věci samé vydal dovoláním napadené rozhodnutí. Druhou z podmínek je, že uváděná okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, anebo že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
18. Obviněný však v podaném dovolání žádný z důvodů uvedených v §30 tr. ř., z nichž by mohlo takové vyloučení vyplývat, neuvedl. Pokud totiž k tomuto bodu argumentoval, že Krajský soud v Plzni nebyl oprávněn rozhodovat o jeho odvolání, protože nebylo k okamžiku vydání rozhodnutí o odvolání Vrchním soudem v Praze rozhodnuto o stížnosti proti jeho rozhodnutí o námitce podjatosti vznesené ze strany obviněného, nejedná se o důvod vyloučení orgánu činného v trestním řízení podle §30 tr. ř. a obviněný ani takovou vazbu netvrdil.
19. Pouze obiter dictum Nejvyšší soud uvádí, že senát o vyloučení soudce rozhoduje v neveřejném zasedání usnesením, proti němuž je přípustná stížnost, která nemá odkladný účinek (viz §141 odst. 4 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že stížnost nemá odkladný účinek, nebrání její podání dokončení probíhajícího úkonu trestního řízení (např. v přípravném řízení výslechu obviněného, svědka, provedení rekonstrukce apod.; v řízení před soudem hlavního líčení či veřejného zasedání atd.), samozřejmě za podmínky, že nebude shledán důvod podle §30 tr. ř. pro vyloučení (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 392), což se v posuzované věci nestalo. Ke zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 8. 2020, č. j. 9 To 125/2020-1470, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, č. j. 7 To 85/2020-1569, pak došlo pouze z důvodu nesprávné formulace jeho výroku a za nezměněných skutkových okolností bylo znovu rozhodnuto o nevyloučení předsedy senátu a soudců senátu 9 To Krajského soudu v Plzni.
20. Lze tedy uzavřít, že námitce obviněného nebylo možné přisvědčit.
21. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel, proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.
22. Vzhledem k tomu, že obviněný svou argumentací namítal také porušení zásady in dubio pro reo, je možné doplnit, že takové námitky taktéž nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení tedy vyplývá, že se tato zásada vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jako taková tedy není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz závěry o procesní povaze námitek neužití zásady presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018).
23. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, jsou zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). V takových případech by bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010).
24. O žádnou ze zmíněných situací se však v posuzované věci nejedná. Především Nejvyšší soud konstatuje, že ve věci proběhlo rozsáhlé dokazování, přičemž soud prvního stupně obviněnému vyhověl i v řadě jeho důkazních návrhů, které do jisté míry až překračovaly rámec projednávané kauzy. Soud prvního stupně se dále v závěru dokazování dotázal procesních stran, zda mají nějaké další důkazní návrhy, přičemž obviněným byl navrhován pouze výslech státního zástupce, což nebylo akceptováno, formou zamítnutí. Další návrhy potom uplatnil obhájce obviněného ve veřejném zasedání v odvolacím řízení, kterého se obviněný osobně neúčastnil, i o těchto návrzích bylo řádným procesním způsobem rozhodnuto tak, že se zamítají. Ve věci tak není dána situace opomenutých důkazů, navíc případné, obhajobou předložené návrhy na doplnění dokazování byly zjevně nadbytečné. Lze tedy uzavřít, že provedené dokazování zjevně předmětnou vadou zatíženo není.
25. V návaznosti na provedené důkazy soudy obou stupňů zcela jasně a přehledně prezentovaly své úvahy ohledně zjištěného jednání obviněného, kterého se dopustil shora popsaným způsobem. K jeho námitkám, týkajícím se skutku popsaného v bodu 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, lze v krátkosti zopakovat, že o lživém nařčení policistů R. A. a M. V. ze strany obviněného nevznikly žádné pochybnosti. Soud prvního stupně se velmi důkladně zabýval celou situací, počínající jednáním obviněného v pobočce Equa bank, kde se vulgárním a verbálně agresivním způsobem domáhal určitého postupu této instituce, což popsal například také svědek P. K. a svědek S. Z. V tomto jednání pokračoval i vůči zasahujícím policistům a následně na služebně, kam byl jmenovanými policisty převezen. Co se týče samotné situace na služebně, k tomuto lze v podrobnostech odkázat na body 9. až 16. odůvodnění soudu prvního stupně, s jehož závěry spočívajícími zejména v tom, že jmenovaní policisté nemohli mít přehled, kdo z veřejnosti se nachází na chodbě před písárnou, přičemž dveře směrem k písárně zůstávaly po většinu času podle kamerových záznamů otevřené a případné volání obviněného o pomoc by zde bylo velmi dobře slyšitelné, se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Zranění poškozeného, drobná poranění na kolenech a zápěstích, byla pak logicky vysvětlitelná s ohledem na charakter zákroku vůči obviněnému v bance (policisty byl položen na zátěžový koberec, přičemž měl na sobě krátké kalhoty, a následně mu byla přiložena pouta), což ostatně sám obviněný uvedl v původním přípisu ze dne 20. 7. 2018 (adresovaném Okresnímu státnímu zastupitelství Plzeň-město), tedy že byl zraněn v bance, nikoliv následně na služebně. Stejně tak lze poznamenat, že obviněný po odchodu ze služebny nijak nenahlásil, že by byl policisty napaden, byť tak jindy učinil ihned. Toto neuvedl (že by měl být napaden policisty) ani při následném lékařském vyšetření. Obviněnému je třeba také připomenout, že v rámci předmětného trestního řízení bylo postihováno jeho jednání spočívající v tom, že ve svých podáních i v rámci podání vysvětlení úmyslně uváděl nepravdivá tvrzení, tedy lživě obvinil jmenované policisty. To, že procesně postupoval, jak mu bylo (pro jím předkládanou situaci) doporučeno veřejným ochráncem práv, nemělo žádný vliv na jím tvrzené skutečnosti.
26. Ke skutku popsanému v bodu 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně lze uvést, že v tomto případě obviněný pokračoval v obdobném vzorci chování jako v předchozím případě a domáhal se určitého postupu, přičemž když mu bylo sděleno negativní stanovisko úřadu, začal se chovat vulgárně a agresivně. Nevznikly pak žádné pochybnosti o výpovědích svědků E. P., R. T., J. R. a J. H. Lze taktéž poznamenat, že obviněný nepochybně nezavřel dveře od kanceláře, protože „se otevřely“, ale protože zde stál svědek J. R., ke kterému a taktéž svědku R. T. následně obviněný pronesl výhružku zabitím. V podrobnostech lze opětovně odkázat na odůvodnění soudu prvního stupně, konkrétně zejména na body 24. a 25., neboť není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
27. Pokud obviněný nesouhlasil s postupem soudů, které pro posouzení jeho duševního stavu využily znalecké posudky, vypracované v rámci jiných trestních řízení, je namístě uvést, že ačkoliv posouzení nepříčetnosti je otázkou hmotněprávní, tedy její přezkum v dovolacím řízení se může opírat o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný v rámci související námitky předložil tvrzení, že měl být v řízení vypracován nový znalecký posudek. Jinak řečeno, námitka byla podložena v procesní poloze, v podobě napadení rozsahu dokazování a hodnocení důkazů. Ostatně ani sám obviněný tuto námitku pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodřadil, ale vymezil ji samostatně, s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces.
28. Opět v podstatě nad rámec věci Nejvyšší soud ve stručnosti uvádí, že postup orgánů činných v nyní vedeném trestním řízení, v němž byly využity znalecké posudky (nikoliv pouze jeden) z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracované v řízení předcházejícím, nelze v tomto případě považovat za nedostatečný, neboť nebyly shledány žádné pochybnosti o duševním stavu obviněného v tom smyslu, že by v období od vypracování předchozích znaleckých posudků došlo k jakékoliv jeho změně. Všechny tyto znalecké posudky měly zcela shodný závěr, že obviněný žádnou psychickou poruchou netrpí, což ostatně prohlašoval v této věci i sám obviněný – tedy že je po psychické stránce zcela bezproblémový, netrpí žádnou psychickou poruchou a své chování má plně pod kontrolou (přesto však uplatňuje tuto námitku). Ze znaleckých posudků vyplynul pouze závěr o negativním nastavení osobnosti obviněného (jedná se o osobu narcistní, egocentrickou, nekritickou, impulsivní a agresivní), které však nemá žádný podstatný vliv na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti (tedy zde nevznikl žádný rozpor ve smyslu obviněným citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 643/2013), přičemž s těmito závěry korespondují v podstatě veškerá skutková zjištění, učiněná v této věci, týkající se osoby obviněného.
29. K námitkám obviněného je navíc nutno podotknout, že znalecký posudek z tohoto oboru je pouze jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními. Samotná existence znaleckého posudku a závěr znalce ani o případném vymizení ovládací a rozpoznávací schopnosti neznamená, že pokud soud nemá potřebné odborné znalosti, je závěry znaleckého posudku vázán. Právní závěr o nepříčetnosti obviněného totiž přísluší pouze soudu. Jak uvedl Ústavní soud např. v usnesení ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1796/15, trestní soud hodnotí znalecký posudek jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu s dalšími provedenými důkazy. Pokud se trestní soud s poukazem na další důkazy s hodnotícími stanovisky některého znalce neztotožní, neznamená to a priori porušení zásad spravedlivého procesu.
30. K námitkám obviněného, směřujícím proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a dovozování průběhu skutkové děje, Nejvyšší soud souhrnně konstatuje, že logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno. Nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními soudů, resp. jeho neztotožnění se se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy, pak není dovolacím důvodem.
31. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit především námitku obviněného, týkající se absence obligatorního znaku skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku, konkrétně že se jednání nedopustil na „místě veřejnosti přístupném“, případně „veřejně“.
32. Především je nutné konstatovat, že soud prvního stupně podle výroku o vině dovodil, že obviněný útok spáchal na místě veřejnosti přístupném. Soudní praxe za takové místo považuje každé, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být – srov. rozhodnutí publikované pod č. 7/2020 Sb. rozh. tr.).
33. Soudy obou stupňů k tomu konstatovaly, že obviněný jednal v budově úřadu práce, v úředních hodinách, kdy je přístupná veřejnosti. To ostatně uváděl i sám obviněný, že se do dané sekce úřadu dostavují osoby z řad veřejnosti, a to většinou na základě předem dohodnuté schůzky s konkrétním úřadníkem úřadu práce. Skutkový děj se pak konkrétně odehrál v prostoru vchodu do kanceláře E. P., tedy v místě, v němž kterýkoliv kolemjdoucí po chodbě úřadu mohl vnímat průběh konfliktu obviněného se svědky J. R. a R. T. V jeho rámci pak obviněný nejprve prudce zabouchl dveře po tom, co je J. R. otevřel, ten před nimi musel uskočit, jinak by mu podle jeho slov rozbily hlavu, a následně těmto dvěma svědkům slovně vyhrožoval a vulgárně nadával. Tento skutek tedy neproběhl za zavřenými dveřmi kanceláře (jak tvrdil obviněný), ale částečně i mimo ni. Že konflikt byl na chodbě po otevření dveří nesporně slyšitelný, svědčí i skutečnost, že svědci J. R. a R. T. do kanceláře dorazili především na základě hluku, který z ní byl slyšet i za zavřenými dveřmi, stejně tak svědek J. R. popsal, že ještě před jejich zásahem na chodbě lidé už „utíkali od dveří“. Zmíněná chodba je tedy přístupná široké veřejnosti a k samotnému skutku došlo, jak již bylo řečeno, v průběhu běžné úřední doby, kdy lze na takovém místě předpokládat zvýšený pohyb osob. Námitka obviněného, zpochybňující právní posouzení útoku jako provedeného na místě veřejnosti přístupném, je proto třeba považovat za zjevně neopodstatněnou.
34. Soud druhého stupně pak v rámci odůvodnění svého rozsudku pouze doplnil, že pokud by nedošlo k posouzení jednání obviněného popsaným způsobem, nabízela se i alternativa jeho spáchání veřejně, a to nejméně před (v daný moment) čtyřmi osobami, s čímž se Nejvyšší soud taktéž ztotožňuje, ovšem jen nad rámec, neboť tato kvalifikace součástí pravomocného stavu věci není.
35. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze se značnou mírou tolerance podřadit i námitku obviněného stran porušení zásady subsidiarity trestní represe. Obviněný ji totiž uplatnil do jisté míry na základě zásadně pozměněného skutkového stavu, než jak byl zjištěn soudy obou stupňů, přičemž touto problematikou (skutkovým stavem) se Nejvyšší soud již v tomto rozhodnutí (byť spíše obiter dictum) zabýval.
36. Přesto je k předmětné argumentaci namístě připomenout, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). S ohledem na absenci relevantní argumentace, proč došlo k porušení této zásady lze pouze v obecné rovině konstatovat, že jednání obviněného kvalifikované jako přečin výtržnictví nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Byť je obviněnému nutné přisvědčit, že, jak zmínil v dovolání, nikoli každé fyzické napadení jiného, i když se tak stalo veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu zmíněného trestného činu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr.), po uvážení všech uvedených okolností v jejich souhrnu není uplatnění trestní represe v daném případě nepřiměřené. Nejvyšší soud proto shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
37. Obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž je dán, jestliže byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Konkrétně (a relevantně) uvedl, že trest zákazu pobytu podle §75 odst. 1 tr. zákoníku na území okresu Plzeň-město na dobu pět let mu byl uložen přesto, že to v jeho případě zákon nepřipouštěl. Nejvyšší soud jí však nepřiznal opodstatnění.
38. Trest zákazu pobytu lze uložit za současného splnění těchto kumulativně stanovených podmínek: a) trest je ukládán za úmyslný trestný čin; b) se zřetelem na dosavadní způsob života pachatele a místo spáchání trestného činu to vyžaduje ochrana veřejného pořádku, rodiny, zdraví, mravnosti nebo majetku a; c) pachatel nemá trvalý pobyt v místě nebo obvodu, na který se má trest vztahovat. Obviněný v rámci svých námitek rozporoval naplnění druhé a třetí uvedené podmínky.
39. Ke druhé vymezené podmínce [popsané pod písm. b)] lze uvést, že za rok, co se obviněný nacházel převážně na území okresu Plzeň-město, zde opakovaně páchal trestnou činnost, která, jak již bylo uvedeno, byla zaměřena částečně i vůči orgánům státní správy či jiným institucím, u nichž se obviněný domáhal pomoci spočívající v zajištění péče o obviněného jakožto osobu nezaměstnanou, vůči těmto orgánům a institucím se choval podle učiněných skutkových zjištění v řadě dalších případů velmi nevhodně, stejně tak se dopouštěl i přestupkového jednání. Dosavadní způsob života obviněného na území okresu Plzeň-město tak v žádném případě nelze charakterizovat již jen na základě těchto důvodů jako řádný. Tuto zákonnou podmínku pro uložení trestu zákazu pobytu ve smyslu §75 tr. zákoníku lze tak mít za splněnou.
40. Co se týče podmínky třetí [popsané výše pod písm. c)], Nejvyšší soud konstatuje, že soudy obou stupňů v posuzované věci neopomenuly (jak namítal obviněný) názor vyslovený ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1975, sp. zn. Tpfj 75/75, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1087/2011, podle nějž pro závěr o tom, zda pachatel má či nemá trvalý pobyt v místě, na který se má trest zákazu pobytu vztahovat, není rozhodující formální přihlášení k trvalému pobytu podle předpisů o hlášení obyvatelstva, ale to, kde má faktický trvalý pobyt, tj. kde skutečně bydlí, pracuje, má rodinu, popř. své rodiče apod. To je zřejmé zejména z konstatování soudu prvního stupně v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, podle kterého obviněný pobýval na území města Plzně rok, přesto si tu nevytvořil žádné sociální, rodinné ani pracovní zázemí, přestože se pohyboval v oblasti s četnými pracovními nabídkami, nemá zde ani trvalý pobyt. Obviněný se naopak po dobu, po kterou se zde nacházel, dopustil více trestných činů částečně směřovaných proti těm (orgány státní správy či jiné subjekty), u nichž se domáhal zajištění péče o jeho osobu. Obdobně se vyjádřil i soud druhého stupně, který dále doplnil, že obviněný nemá stálé bydliště nikde, pohybuje se po celé České republice, navíc se v současnosti na území okresu Plzeň-město ani nenachází, jelikož bylo zjištěno, že se zdržuje v Českých Budějovicích. S těmito závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, neboť skutková zjištění soudů, podle nichž obviněný není k okresu Plzeň-město vázán žádnými relevantními vazbami, mají oporu v provedených důkazech.
41. Za výše uvedených (tzn. soudy zjištěných) skutkových okolností lze uzavřít, že obviněnému byl trest zákazu pobytu na území okresu Plzeň-město ve výměře pěti let uložen jako druh trestu, který v jeho případě zákon připouštěl, a v rámci zákonem stanovené trestní sazby (viz §75 odst. 1 tr. zákoníku).
42. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že námitky předložené obviněným v dovolání se v části míjí s věcným naplněním tvrzených dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. ř., v části zbylé jim není možné přisvědčit. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. V návaznosti na to nebyl ani důvod rozhodovat o návrhu na odložení či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.
43. Je namístě rovněž poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 25. 8. 2020, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne
27. 5. 2021 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 6. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu