ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.782.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 782/2021-500
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 8. 2021 o dovolání obviněného J. K. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 3 To 1/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 9/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2020, č. j. 39 T 9/2020-395, byl obviněný uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit jednáním popsaným v bodu 1. výroku o vině, a přečinem soulože mezi příbuznými podle §188 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se měl dopustit jednáním popsaným v bodech 1. a 2. výroku o vině. Za to byl odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených trestných činů jednáním spočívajícím v tom, že
1. v blíže nespecifikované době podzimních měsíců roku 2017 v XY, v obývacím pokoji rodinného domu na ulici XY, se záměrem se sexuálně uspokojit, si přisedl na postel, na které ležela jeho biologická dcera AAAAA (pseudonym), nar. XY, s níž žil ve společné domácnosti a byl pro ni otcovskou autoritou, svlékl ji, osahával ji na přirození, prsou a dalších částech těla a následně s ní měl pohlavní styk provedený formou soulože,
2. dne 7. 11. 2019 v XY, v obývacím pokoji rodinného domu na ulici XY, měl pohlavní styk provedený formou soulože, se svou biologickou dcerou AAAAA, nar. XY,
přičemž takto jednal, ačkoli si musel být vědom negativního dopadu svého chování, popsaného v bodech 1. a 2., na další psychický vývoj nezletilé a její zdraví, kdy poškozená zažívá aktuálně pocity bezmoci, narušení vlastní identity, snaží se potlačit a vytěsnit vzpomínky na prožité události a má narušené sebevědomí a sebeakceptaci.
3. Tento rozsudek následně obviněný napadl odvoláním, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 4. 2021, č. j. 3 To 1/2021-426, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný v celém jeho rozsahu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání, pokud byla užita i kvalifikace podle §187 tr. zákoníku, která nemá oporu v dokazování. Odvolací soud se současně nedostatečně vypořádal s jeho námitkami a byl mu uložen nepřiměřeně přísný trest. Ke kvalifikaci skutku jako zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uvedl, že nebyly provedeny důkazy, které by bez pochybností závěr o spáchání takového deliktu podložily, neboť nebylo objasněno, kdy mělo k jeho pohlavnímu styku s dcerou dojít a zejména zda se tak stalo před dovršením 15 let jejího věku. Obviněný doznal, že měl s poškozenou pohlavní styk, avšak pouze jednou, navíc jej neinicioval. Tvrzení svědků byla ve vzájemném rozporu a obměňovaná, u J. K. ml. se jednalo jen o střípek v paměti, navíc pokud uvedl, že viděl otce se sestrou, jak leží spolu nazí, neznamená to, že mezi nimi došlo k pohlavnímu styku. Poškozená je potom osobou nedůvěryhodnou, neschopnou časově zařadit prožitý děj. Soudy rovněž učinily nepřiměřený výklad stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. Tpjn 300/2019, týkajícího se možnosti použití trestního oznámení jako důkazního prostředku, o které opřely četnost jeho styků s dcerou.
5. Obviněný měl za to, že spáchal pouze přečin soulože mezi příbuznými podle §188 tr. zákoníku, nicméně i pokud bylo prokázáno také spáchání zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, mohl soud přistoupit k uložení trestu při spodní hranici trestní sazby, a to jako trestu podmíněného. K trestné činnosti se doznal a byl v minulosti odsouzen pouze jednou pro banální skutek. Žije s družkou a s dalšími dvěma dětmi, které jsou na něj odkázány výživou, tudíž uložený trest bude mít devastující účinek na všechny členy rodiny. Účelem trestu přitom není degradace obviněného a jeho nejbližších, ale především preventivně výchovné působení, proto uložený trest shledává nepřiměřeně přísným. Péči o děti nyní musí zajištovat družka, dochází ke zpřetrhání vazeb, omezení placení výživného apod., což značí, že na jeho uvěznění nemá zájem v podstatě nikdo.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a jmenovanému soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že jednání obviněného bylo správně posouzeno jako pohlavní zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, přičemž jeho průběh vyplynul z výpovědi poškozené a J. K. ml., při zohlednění závěrů znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, specializace pedopsychologie. Dovodila, že rozhodnutí ve věci nejsou zatížena vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání.
8. Státní zástupkyně navrhla dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
9. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
11. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. konkrétně zde s ohledem na procesní situaci podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože již rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel, proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
12. Vzhledem k tomu, že obviněný svou argumentací namítal také porušení zásady in dubio pro reo (neboť údajně nebyly vyloučeny všechny pochybnosti o průběhu děje), je možné doplnit, že takové námitky taktéž nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení tedy vyplývá, že se tato zásada vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jako taková tedy není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz závěry o procesní povaze námitek neužití zásady presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018).
13. Pokud obviněný napadl výrok o vině, podstatou jeho námitek bylo, že se nedopustil jednání, které mu je kladeno za vinu a bylo posouzeno jako zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (neboť měl s poškozenou pohlavní styk, avšak jen jednou a není zřejmé, kdy, resp. zda tomu bylo před tím, než dosáhla věku 15 let), přičemž soudy obou stupňů nesprávně hodnotily důkazy, které byly, podle názoru obviněného, pro prokázání předmětného děje nedostatečné. Jeho argumentace se tedy, s ohledem na výše naznačené výklady, svou podstatou s možnostmi dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] míjí.
14. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
15. Nejvyšší soud konstatuje, že takové pochybení ve věci obviněného J. K. shledat nelze. Především je nutné podotknout, že obviněný předložil v podaném dovolání v zásadě totožnou obhajobu, kterou uplatňoval před soudy obou stupňů, resp. v podaném odvolání, přičemž obě soudní instance se s veškerými těmito námitkami řádně a důkladně vypořádaly. Je přesto namístě zopakovat, že soudy nepřehlédly, že jak u obviněného, tak u poškozené, popřípadě i u dalších rodinných příslušníků (kteří ve věci vystupovali jako svědkové), byla dána existence velké různorodosti v jejich výpovědích, která znesnadňovala objektivizaci skutkového děje (viz odstavec 41 rozsudku soud prvního stupně). I proto důsledně aplikovaly zásadu in dubio pro reo a obviněného v konečném důsledku shledaly vinným – oproti tvrzení obžaloby – ve zřetelně omezeném počtu útoků. Nicméně tyto pochybnosti nenabyly takového rozsahu, aby zcela vyloučily důvodný závěr, že ve shora popsaných dvou případech ve vymezených okamžicích (nebo alespoň rámcově vymezených okamžicích) k pohlavnímu styku mezi obviněným a poškozenou došlo. Soudy přitom vycházely zejména jednak z výpovědi obviněného, jenž jeden útok doznal, dále z výpovědi poškozené a svědka J. K. ml., resp. podpůrně i svědků R. Š. a M. Ř. Pokud jde o výpověď poškozené, ke komplexnímu zohlednění její věrohodnosti soud podpůrně přihlédl i k obsahu jí podaného trestního oznámení, nepoužil jej však k samotnému přímému konstituování skutkových závěrů (tedy zde není rozpor se závěry stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. Tpjn 300/2019).
16. K tomu byly zohledněny i znalecké závěry, a to stran obviněného z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie – klinická psychologie a sexuologie, z nichž mimo jiné vyplynulo, že obviněný trpí psychosexuálním infantilismem, tedy nevyzrálostí, projevující se sexuální nevyhraněností, konkrétně tím, že nepreferuje vždy přiměřený dospělý objekt. Rovněž PPG vyšetření svědčilo pro narušenou schopnost diferencovat věk u ženských objektů. Ve vztahu k poškozené byl zpracován znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, specializace pedopsychologie v trestní věci, v němž bylo zejména konstatováno, že poškozená je s ohledem na omezené psychické zdroje jednodušší, avšak její schopnost vnímat, zapamatovat si událost a s určitými nepřesnostmi, zejména stran zasazení do přesného časového rámce a určení četnosti, nebyla zatížena poruchou. Představu otce má spojenou se strachem a sexem, nikoli se lží a vymýšlením. Závěry tohoto posudku byly soudem prvního stupně hodnoceny poměrně kriticky a ve prospěch obviněného (viz odstavce 43 a 44 rozsudku soudu prvního stupně), s ohledem na komplexní důkazní materiál však soud dovodil, že si poškozená přes zjevné rozpory ve výpovědích celé jednání nevymyslela a v určitém (shora popsaném) rozsahu k němu nepochybně došlo.
17. Veškeré své závěry potom zejména Krajský soud v Brně velmi podrobně rozebral a odůvodnil (viz odstavce 33 a násl. jeho rozsudku), s čímž se ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci v odvolacím řízení (viz odstavce 27 a násl. jeho usnesení).
18. Nejvyšší soud tak ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor, který by případně mohl opodstatnit jeho zásah do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů. Logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy pak svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno. Nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními soudů, resp. jeho neztotožnění se se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy, pak není dovolacím důvodem.
19. Obviněný dále napadl výrok o trestu, který shledal nepřiměřeně přísným. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit v zásadě pouze s odkazem na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný neuplatnil, a to pouze tehdy, pokud byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, což se v dané věci nestalo a ani obviněný právě takový nedostatek nenamítal. Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v (údajně) nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
20. Je namístě doplnit, že za užití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který obviněný své dovolání opřel, lze stran výroku o trestu tvrdit pochybení spočívající v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tedy zejména pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Ani takovou argumentaci, jež by byla relevantní a pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, ovšem obviněný nepředložil.
21. Zásah dovolacího soudu je pak ve vztahu k adekvátnosti trestu výjimečně možný, pokud by byl napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
22. O takovou situaci se však ve věci obviněného J. K. nejednalo. Zejména, jak opět vyslovily soudy obou stupňů, obviněnému nesvědčily v podstatě žádné polehčující okolnosti, vyjma částečného doznání, naopak bylo nutné zohlednit, že se dopustil více útoky tří trestných činů. Svoji dovolací argumentaci pak obviněný opíral zejména o tvrzení, že uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody, na kterém nemá nikdo zájem, budou poškozeny především jeho děti. K tomu Nejvyšší soud ve stručnosti připomíná závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, v němž v obdobné situaci konstatoval, že stěžovatel usiloval v podstatě o to, aby byl před nepodmíněným trestem odnětí svobody imunizován pouze z toho důvodu, že je rodičem nezletilého dítěte. Tomuto požadavku ovšem Ústavní soud nepřisvědčil s tím, že opačný závěr by rezignoval na účinnou ochranu společnosti před trestnou činností (tento zájem obviněný ve svém dovolání zcela pominul), což je jednou z předních funkcí státu. V konečném důsledku by rovněž jistě nebylo v nejlepším zájmu dítěte, aby se stalo záštitou svého rodiče před uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody a umožnilo mu páchat trestnou činnost bez rizika uložení tohoto druhu trestu. Zmíněný právní názor lze přiměřeně vztáhnout také na případ obviněného.
23. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších, uvedených v §265b tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 8. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu