ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.1037.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1037/2021-3414
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2021 o dovolání obviněné Š. O. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 10 To 135/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 215/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Š. O. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. 3. 2021, sp. zn. 14 T 215/2012, byla obviněná Š. O. (dále též jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), spáchaným v jednočinném souběhu s trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Za to jí byl uložen podle §158 odst. 1, §35 odst. 1, §53 odst. 1 tr. zák. úhrnný peněžitý trest ve výši 25 000 Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na dva měsíce. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČ 47116617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, a pojišťovna Allianz, a. s., IČ 47115971, se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, se svými nároky na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M. Č.
2. Označené rozhodnutí soudu prvního stupně napadli obvinění Š. O. i M. Č. odvoláními směřujícími proti výroku o vině a tím i všem na něj navazujícím výrokům. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 10 To 135/2021, byla odvolání obou obviněných podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná Š. O. dopustila trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a pomoci k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §250a odst. 1, 3 tr. zák. s obviněným M. Č. tím, že po předchozí dohodě J. Z. ml. s M. Č. o formálním zaevidování osobního automobilu Škoda Superb, reg. zn. XY, na jeho osobu, dále po dohodě T. T. o formálním zaevidování osobního automobilu VW Passat, reg. zn. XY, na L. P. za účelem spáchání fingované dopravní nehody, v úmyslu získat neoprávněně pojistné plnění, dne 8. 12. 2006 v dopoledních hodinách přijel R. Z. pro M. Č. a T. T. pro L. P., které odvezli k obci XY, kde na silnici III. třídy č. 10123, na XY km, zinscenovali dopravní nehodu, při které měl neznámý řidič s nezjištěným osobním automobilem v pravotočivé zatáčce vjet do protisměru, kde se měl bočně střetnout s osobním automobilem tov. zn. VW Passat 1.8, reg. zn. XY, údajného vlastníka a řidiče L. P., který se v důsledku střetu dostal do smyku a pravým bokem měl narazit do přední části osobního automobilu tov. zn. Škoda Superb, reg. zn. XY, řízeného jeho údajným vlastníkem M. Č., načež po oznámení dopravní nehody M. Č. se na místo nehody dostavili policisté konající službu na skupině dopravních nehod obviněný M. Č. a obviněná Š. O., příslušníci Policie České republiky služebně zařazení na Skupině dopravních nehod DI OŘ PČR XY, přičemž obviněný M. Č., který ačkoli od R. Z., se kterým se znal, věděl a byl srozuměn s tím, že se jedná o fingovanou dopravní nehodu, a obviněná Š. O. byla s fingovanou dopravní nehodou srozuměna s ohledem na okolnosti na místě nehody, v úmyslu umožnit účastníkům dopravní nehody získat neoprávněně pojistné plnění, při vyšetřování příčin střetu osobních automobilů nepostupovali v souladu s příslušnými předpisy, zejména se závazným pokynem policejního prezidenta č. 85/2006, upravujícím postup příslušníků Policie České republiky při dohledu na bezpečnost a plynulost silničního provozu a šetření dopravních nehod ze dne 26. 6. 2006, resp. jeho doplňku č. 106/2006 ze dne 11. 8. 2006 (dále jen „ZPPP“), když fingování dopravní nehody neoznámili orgánům činným v trestním řízení a vypracovali příslušnou dokumentaci k dopravní nehodě, přičemž M. Č. pořídil náčrtek místa dopravní nehody, který si nechal podepsat od L. P. a M. Č., aniž by je vyslechl nebo s nimi hovořil, a Š. O. podepsala protokol o dopravní nehodě datovaný dnem 8. 12. 2006 a úřední záznamy o podání vysvětlení datované dnem 7. 1. 2007 bez toho, že by s oběma účastníky nehody hovořila, vyžadovala vysvětlení a podklady, věc odložila, aniž by poznatky z prováděného šetření oznámili operačnímu důstojníkovi Okresního ředitelství Policie České republiky, a tak zajistili důsledné prošetření věci, čímž porušili své povinnosti, které jim ukládá ustanovení §2 odst. 1 písm. d) a ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném ke dni 8. 12. 2006, a dále ustanovení §45 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění účinném ke dni 8. 12. 2006, a dále čl. 96 odst. 2 a odst. 5 ZPPP, načež na základě takto pořízeného protokolu z místa dopravní nehody T. T. jménem L. P. u pojišťovny Kooperativa, a. s., uplatnil nárok na pojistné plnění z havarijního pojištění Euromedia, které mu bylo vyplaceno ve výši 212 000 Kč, dále R. Z. jménem M. Č. uplatnil u pojišťovny Allianz, a. s., nárok na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla ve výši 210 884 Kč, které mu bylo vyplaceno, čímž způsobili pojišťovně Kooperativa, a. s., škodu ve výši 213 000 Kč (pozn. Nejvyššího soudu: správně má být uvedeno 212 000 Kč) a pojišťovně Allianz, a. s., škodu ve výši 210 884 Kč.
4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že soudy nižších stupňů rozhodovaly v posuzované věci opakovaně. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 14 T 215/2012, byla obviněná Š. O. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. (spáchané v jednočinném souběhu), neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchala obviněná. Rozhodnutí o zproštění obžaloby se týkalo rovněž spoluobviněných M. Č., V. R., D. H. a M. Č. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných J. Z., J. Z. ml., R. Z., M. Č., V. H., M. M., J. R., M. S. a T. T. a o nárocích poškozených na náhradu škody. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 10 To 569/2015, byl citovaný rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen mj. i v celém zprošťujícím výroku týkajícím se obviněné a spoluobviněných M. Č., V. R., D. H. a M. Č. a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc obviněné a jmenovaných spoluobviněných vrácena soudu prvního stupně. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. 14 T 215/2012, byla obviněná podle §226 písm. c) tr. ř. znovu zproštěna obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchala obviněná. Zproštění obžaloby se týkalo rovněž spoluobviněných M. Č., V. R., D. H., M. Č. a J. Z. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 10 To 419/2016, byl posledně uvedený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen v části týkající se obviněné a spoluobviněných M. Č., V. R. a M. Č. a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušení vrácena soudu prvního stupně. V dalším bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání státní zástupkyně. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 14 T 215/2012, byla obviněná podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchala obviněná. Zproštění obžaloby se týkalo rovněž spoluobviněných M. Č., V. R. a M. Č. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2017, sp. zn. 10 To 261/2017, byl i tento rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc soudu prvního stupně vrácena. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 14 T 215/2012, byla obviněná znovu podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchala obviněná. Zproštění obžaloby se týkalo rovněž spoluobviněných M. Č., V. R. a M. Č. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 10 To 109/2018, byl posledně uvedený rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc soudu prvního stupně vrácena. Podle §262 tr. ř. bylo nařízeno, aby věc byla projednána v jiném složení senátu.
5. Složitost procesní situace, ale především i délku dosavadního trestního řízení demonstruje i další vývoj trestního řízení. Po nařízení odvolacího soudu, aby věc byla projednána v jiném složení senátu, Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 14 T 215/2012, obviněnou Š. O. uznal vinnou trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchaným v jednočinném souběhu s trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Za to jí byl uložen podle §158 odst. 1, §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M. Č., M. Č., V. R. i o náhradě škody. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 10 To 154/2019, byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. ohledně všech obviněných zrušen ve výroku o náhradě škody a podle §265 tr. ř. byly poškozené Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, a Allianz pojišťovna, a. s., odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Z podnětu dovolání obviněné Š. O. byly usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 8 Tdo 273/2020, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně ní a podle §265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §261 tr. ř. také ohledně spoluobviněného M. Č. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 10 To 154/2019, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 14 T 215/2012, zrušeny. Současně byla zrušena také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. bylo Okresnímu soudu Praha-západ přikázáno věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. V řízení po přikázání věci bylo rozhodnuto nyní dovoláním napadeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 10 To 135/2021, a jemu předcházejícím rozsudkem Okresního soudu Praha západ ze dne 15. 3. 2021, sp. zn. 14 T 215/2012.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 10 To 135/2021, podala obviněná Š. O. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázala na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Namítla, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že jím bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
7. Obviněná znovu připomněla dosavadní průběh trestního řízení a rekapitulaci uzavřela konstatováním, že napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně jsou nesprávné. Vadu spatřovala v tom, že mezi skutkem uvedeným v obžalobě a ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nebyla zachována totožnost. Připomněla popis skutku v obžalobě se zdůrazněním, že podle jeho znění, ač byla rovněž srozuměna s tím, že se jednalo o zinscenovanou dopravní nehodu, jako policistka konající službu na skupině dopravních nehod, v rozporu se svými povinnostmi na místě dopravní nehody nebyla. Právě její nepřítomnost na místě dopravní nehody byla stěžejním důvodem, na němž byl založen předcházející odsuzující rozsudek, který byl následně zrušen. Dovolatelka také připomněla, že v řízení po přikázání věci dovolacím soudem setrvala na svém stanovisku o přítomnosti na místě dopravní nehody i také o svém autorství „sporných“ podpisů. K těmto skutečnostem bylo také zaměřeno poměrně obsáhlé dokazování. Jako překvapivý výsledek obviněná hodnotila, že podle zjištění soudů byla na místě dopravní nehody přítomna a že podepsala protokol o dopravní nehodě datovaný dnem 8. 12. 2006 a úřední záznamy o podání vysvětlení datované dnem 7. 1. 2007. O změně jednání, které je jí kladeno za vinu, však nebyla soudem prvního stupně v průběhu řízení poučena a ani jinak na tuto skutečnost upozorněna. Podle mínění dovolatelky tak soud prvního stupně rozhodoval o odlišném skutku, než který jí byl kladen za vinu, čímž nebyla dodržena totožnost skutku, a zároveň byla postupem tohoto soudu porušena zásada zákazu překvapivých rozhodnutí a ve svých důsledcích i její právo na obhajobu.
8. Obviněná nesouhlasila se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s její námitkou, že nebyla zachována totožnost skutku. Opakovala, že bylo-li jí v obžalobě kladeno za vinu, že na místě dopravní nehody nebyla, a následně byla uznána vinnou jednáním spočívajícím v tom, že na místě jednání byla, jde o jednání naprosto odlišné a nelze hovořit ani o částečné totožnosti jednání s popisem v obžalobě, jak uvádí odvolací soud. Nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu, že rozsudek soudu prvního stupně nelze označit za překvapivé rozhodnutí. Akcentovala, že postupem soudů došlo k překvapivému obratu ohledně jednání, jež jí bylo kladeno za vinu, aniž by byla o změně zpravena, čímž došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Tvrdila také, že v průběhu řízení byla přinucena v rozporu se zásadou zákazu donucení k sebeobviňování prokazovat skutečnosti ve svůj neprospěch, což je z pohledu ochrany práv zaručených Listinou nepřípustné.
9. Výhrady dovolatelka vztáhla i proti tomu, že byla uznána vinnou úmyslnými trestnými činy přesto, že soud prvního stupně a posléze ani odvolací soud přesvědčivě nespecifikovaly, v čem spatřovaly její úmysl. Soud prvního stupně a ani odvolací soud se nezabývaly věrohodností výpovědí svědků M. Č. a L. P., ač tito byli za trestnou činnost týkající se fingovaných dopravních nehod sami stíháni, a nadto jakákoliv jejich výpověď byla učiněna v rámci jejich obhajoby. Měla za to, že na skutečnostech zmiňovaných odvolacím soudem nelze založit závěr o tom, že zasahující obvinění jednali v úmyslu, ať již přímém nebo nepřímém. Podotkla, že je-li její údajná vina prvotně založena na tom, že nepoznala, že se jedná o dopravní nehodu fingovanou, mohlo se jednat nejvýše o nedbalost. Takový závěr ale nemůže vést k rozhodnutí o vině trestnými činy, jimiž byla uznána vinnou, neboť ty jsou úmyslnými trestnými činy. Dodala, že všichni odsouzení účastníci rozsáhlé trestné činnosti spočívající ve fingování dopravních nehod shodně uvedli, že ji neznají, a nebyla prokázána její spojitost s jakýmkoliv jiným pachatelem inscenovaných dopravních nehod, není tudíž jasné, z jakého důvodu by měla konat tak, aby měli z jejího jednání prospěch. Nebylo také prokázáno, že by měla prospěch z jednání, které je jí kladeno za vinu, ona sama.
10. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 10 To 135/2021, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. 3. 2021, sp. zn. 14 T 215/2012, zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání předeslal, že pod deklarovaný dovolací důvod nelze primárně podřadit námitky obviněné, podle kterých se soud nezabýval věrohodností svědků M. Č. a L. P., kteří byli trestáni za fingování dopravních nehod, neboť taková otázka spadá do hodnocení důkazů, které realizuje nalézací soud. Navíc posouzením otázky věrohodnosti výpovědi jmenovaných svědků se soud dostatečně zabýval, a to rovněž při vědomosti o jejich zvýšeném významu z hlediska odsouzení. Pokud jde o námitky obviněné vůči zachování totožnosti skutku, vymezeném v obžalobě a v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, jde o námitky, které kopírují obhajobu uplatňovanou již v dřívějších fázích procesu, přičemž se s ní soudy vypořádaly adekvátně, především lze poukázat na body 29. a 30. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Připomněl, že požadavek vyplývající z §220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Je namístě přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována také tehdy, bude-li zachována alespoň částečná shoda v jednání nebo následku. Po opakovaném dokazování v řízení před soudem prvního stupně vyšel najevo závěr, že obviněná jako policistka byla přítomna na místě dopravní nehody, a proto byl oproti podané obžalobě jen dílem modifikován souhrn skutečností charakterizujících její jednání. Následek zůstal zachován zcela v původní podobě. Odvíjel se od účasti na vyvolání pojistné události s cílem zajistit jinému pojistné plnění, ve kterém je spatřováno spáchání pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., resp. od porušení výkonu pravomoci policistky jako veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. V dané věci lze proto uzavřít, že podmínky zachování totožnosti skutku byly naplněny.
12. Ze záběru dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. vybočila podle státního zástupce rovněž námitka obviněné, podle které měl být porušen zákaz překvapivých rozhodnutí. Ve smyslu judikatury Ústavního soudu může tzv. překvapivé rozhodnutí porušovat právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a tím založit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 251/04, ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04), avšak lze za ně považovat takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, tedy jehož skutkové či právní závěry jsou odlišné natolik, že účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl toto rozhodnutí předpokládat a v důsledku toho vůči němu nemohl uplatnit nezbytnou obhajobu. V daném případě nelze rozsudek soudu prvního stupně, který vyústil v odsouzení obviněné, označit za překvapivé rozhodnutí v naznačeném smyslu. Bylo již zdůrazněno výše, že po opakovaném dokazování v řízení před soudem prvního stupně vyšel najevo závěr, že obviněná jako policistka byla přítomna na místě dopravní nehody, a proto byl oproti podané obžalobě jen dílem modifikován souhrn skutečností charakterizujících její jednání. Potřeba znovu zaměřit dokazování tímto směrem vyplývala již z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 8 Tdo 273/2020, které z podnětu právě této obviněné zrušilo předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 14 T 215/2012, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 10 To 154/2019. V návaznosti bylo v řízení před soudem prvního stupně doplněno dokazování, přičemž obviněná měla možnost se k němu vyjadřovat a reagovat na něj. Na tomto procesu také aktivně participovala. I při korigování zjištění o přítomnosti obviněné na místě dopravní nehody zůstala zvolená právní kvalifikace, a proto si změna skutkové části před vyhlášením nového rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ ve věci samé nevyžadovala formalizované upozornění, jako je tomu s poukazem na §190 odst. 2 tr. ř. v případě změny právní kvalifikace.
13. Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podle mínění státního zástupce podřadit námitky obviněné stáčející se k absenci úmyslné formy zavinění u přisouzených trestných činů, byť s jistou mírou benevolence pro jejich obecnost a zároveň při vyloučení otázek majících ryze skutkový a procesní charakter. Přesto nelze těmto námitkám přiznat opodstatnění. Ve skutkové větě rozsudečného výroku soudu prvního stupně jsou dostatečně vyjádřeny znaky subjektivní stránky, důležité z hlediska skutkové podstaty trestného činu. Subjektivní stránkou posuzované trestné činnosti se zabýval nalézací soud rovněž v odůvodnění rozsudku, zejména v bodech 34. a 39. Jakkoli je možné si představit adresnější vyjádření subjektivní stránky trestného činu, je zřejmé, že obviněná jednala přinejmenším v nepřímém úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. Lze doplnit, že na místě dopravní nehody byla řada relevantních nesrovnalostí jak z hlediska průběhu dopravní nehody, tak i chování účastníků dopravní nehody, včetně dokumentace k vozidlům, což mělo obviněnou vést ke zvýšené obezřetnosti při jejím úředním vyřizování. Zároveň je obecně známo, natož policistce zařazené na dopravním inspektorátu, že z každé dopravní nehody vzejde pojistná událost, přičemž k uplatnění nároku na pojistné plnění z ní vyplývající je určujícím podkladem správně vyplněný protokol o dopravní nehodě, která musí být skutečná a nikoli zinscenována, jinak dojde k obohacení zájmového subjektu.
14. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který obviněná také uplatnila ve svém mimořádném opravném prostředku, dodal, že lze odkázat na vyjádření k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněné je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná v dovolání odkázala na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
18. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174, 3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
20. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněné nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ a na niž také odkázala obviněná, evidentně nevztahuje. Odvolání obviněné bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněná odkázala na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
22. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
23. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
24. Výše popsané vymezení uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněná zcela nerespektovala, a to v té části, v níž zpochybnila věrohodnost výpovědí L. P. a M. Č., a také namítla-li znovu, že nebyla zachována totožnost skutku vymezeného v žalobním návrhu a skutku, jak byl popsán v nyní přezkoumávané tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a že rozsudek soudu prvního stupně pro ni představoval rozhodnutí překvapivé. Jakkoliv je takto vystavěná dovolací argumentace zásadně nezpůsobilá stát se předmětem věcného přezkumu v dovolacím řízení, dovolací soud k námitkám obviněné činí několik následujících poznámek.
25. Především lze předeslat, že soud prvního stupně po přikázání věci provedl dokazování, v němž beze zbytku respektoval pokyny dovolacího soudu, dokazování sám v potřebném směru iniciativně doplnil a v pečlivě odůvodněném rozsudku se vypořádal jak se změnou skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě výroku o vině, tak i s právním posouzením skutku. Z odůvodnění rozsudku zjevně vyplývá, že na výpovědi M. Č. i L. P., jejichž obsah nezkresleně reprodukoval, nahlížel jako na výpovědi věrohodné (viz bod 36.), a ani dovolací soud nemá tento závěr za sporný či problematický. Jmenovaní popsali nejen svoji účast na fingované dopravní nehodě, ale bez jakýchkoliv náznaků zaujatosti též participaci dalších osob, včetně policistů, kteří se dostavili na místo. Dříve spoluobviněný L. P. dostatečně přesvědčivě popsal, že on na místě policistům střet vozidel nepopisoval, nemluvil s nimi o tom, jen něco podepsal. Uvedl také, že jim nemohl předložit doklady k vozidlu, protože je neměl. Svědek M. Č. vypověděl, že si myslí, že policistům nepopisoval průběh nehody, po přečtení, co policisté napsali, to podepsal (viz bod 35. rozsudku soudu prvního stupně, shodně i bod 26. usnesení odvolacího soudu). Výpovědi jmenovaných osob jsou i přes svoji jistou neurčitost dostatečně jasným ukazatelem, že chování na místě zasahujících policistů nebylo v souladu s jejich povinnostmi při šetření údajné dopravní nehody. Není od věci dodat, že výpovědi L. P. a M. Č. nebyly jedinými usvědčujícími důkazy, soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku správně a přesvědčivě odkázal i na další ve věci provedené důkazy, jež logicky vyhodnotil, a svůj závěr o vině obviněné náležitě vysvětlil.
26. Významnou část dovolání obviněná věnovala argumentaci, že nebyla zachována totožnost skutku, jak byl uveden v žalobním návrhu, a skutku popsaného ve skutkové větě nyní relevantního rozsudku soudu prvního. Pojmem skutek a jeho totožností se zabývá bohatá odborná literatura i judikatura, na niž lze odkázat. Skutek sice není v právním řádu blíže definován, ustálená rozhodovací praxe (v zásadě ve shodě s odbornou literaturou) však za něj považuje ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro trestněprávně relevantní následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. zejména rozhodnutí č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku je zachována, pokud je shoda v jednání a v následku, nebo alespoň v jednání při rozdílném následku anebo alespoň v následku při rozdílném jednání, postačí dokonce i částečná shoda jednání nebo i částečná shoda následku (případně obojího), pokud zůstala shoda v podstatných okolnostech (více k tomu např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, zejména s. 2719 a násl.; JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 587 a následující; JELÍNEK, J., ŘÍHA, J., SOVÁK, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních. 4. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 202 a násl. a další; z judikatury např. rozhodnutí č. 6/1962, 64/1973, 13/1991, 17/1993, 1/1996, 40/2001, 21/2010 Sb. rozh. tr.). Je přitom třeba odlišovat skutek a popis skutku, který se v průběhu řízení může, resp. s ohledem na skutkové závěry vzhledem k hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků musí měnit, zůstane-li zachována totožnost skutku. I Ústavní soud se v minulosti k této otázce opakovaně vyjadřoval a konstatoval, že v průběhu trestního stíhání s ohledem na postupné objasňování rozhodných skutečností dochází ke zpřesňování skutkových zjištění, proto není možno klást přehnané nároky na pregnantní popis skutku na počátku trestního stíhání v usnesení o zahájení trestního stíhání (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 369/05, nebo ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 661/05). Soudy (a předtím i státní zástupce) jsou povinny v souladu s výsledky dokazování přihlédnout ke všem okolnostem, které ve srovnání s popisem obsaženým v žalobním návrhu, resp. předtím v usnesení o zahájení trestního stíhání, skutek modifikují. Některé skutečnosti totiž mohou odpadnout, naopak jiné přistoupit, nesmí se pouze změnit podstata skutku, určená jednáním obviněného, z něhož vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské vztahy chráněné trestním zákonem. V rozsudku soudu proto může dojít ke zpřesnění popisu skutku, pokud jde o místo a čas spáchání skutku, způsob, jakým byl čin proveden, formu zavinění apod. K této otázce se vyjádřil i Nejvyšší soud např. v rozhodnutí č. 1/2000 Sb. rozh. tr., v němž jednoznačně odlišoval skutek od jeho popisu a upozornil, že řízení se vede o skutku, což není možno zaměňovat s jeho popisem v obžalobě (resp. usnesení o zahájení trestního stíhání). Soud musí mít po celou dobu řízení na paměti, o jaký skutek jde, neboť skutek musí zůstat totožný, popis skutku se ale může během řízení měnit. Trestní stíhání se vede pro skutek a nikoli pro jeho popis, popisem skutku uvedeným v obžalobě (resp. v usnesení o zahájení trestního stíhání) ani jeho právní kvalifikací není soud vázán. Povinnost soudu rozhodnout o skutku uvedeném v obžalobě neznamená povinnost převzít z obžaloby (potažmo z usnesení o zahájení trestního stíhání) jeho popis (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 5 Tdo 750/2021).
27. Teoretickými problémy spojenými s otázkou totožnosti skutku se vcelku zevrubně v odůvodnění svého usnesení zabýval i odvolací soud (body 29., 30.). V konkrétním případě akcentoval, že došlo toliko ke změně skutkových zjištění stran způsobu porušení povinností oběma obviněnými, především však dovolatelkou, což mělo vliv na vymezení znaků objektivní stránky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zák., nikoliv na podstatu skutku jako takového (bod 31. usnesení).
28. Ani dovolací soud nesdílí přesvědčení dovolatelky, že úprava skutkových zjištění soudem prvního stupně znamenala, že nebylo rozhodnuto o totožném skutku. V rámci popisu skutku pod bodem 22. žalobního návrhu, jehož se měli dopustit obvinění M. Č., Š. O., R. Z., L. P., J. Z. ml., T. T. a M. Č., jenž jako jediný z obsáhlého žalobního návrhu se týkal i dovolatelky, se měli obvinění M. Č. a Š. O. trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. dopustit tím, že „… po oznámení dopravní nehody obviněným M. Č. se na místo nehody dostavil obviněný M. Č., který ačkoli od obviněného R. Z., se kterým se znal, věděl, že se jedná o fingovanou dopravní nehodu a byl srozuměn s tím, že protokol o nehodě bude použit k vylákání pojistného plnění, pořídil náčrtek místa dopravní nehody, který si nechal podepsat od obviněných L. P. a M. Č., a aniž by je vyslechl nebo s nimi hovořil či sepsal jakýkoli protokol o dopravní nehodě, tak z místa nehody odjel, stejně tak obviněná Š. O., která byla rovněž srozuměna s tím, že se jednalo o zinscenovanou dopravní nehodu, jako policistka konající službu na skupině dopravních nehod, která v rozporu se svými povinnostmi na místě dopravní nehody nebyla, podepsala protokol o dopravní nehodě, datovaný dnem 8. 12. 2006 a po sepsání úředních záznamů o podání vysvětlení datovaných dnem 7. 1. 2007, aniž by s oběma účastníky nehody hovořila, věc odložila, načež na základě takto pořízeného protokolu z místa dopravní nehody obviněný T. T. jménem obviněného L. P. u pojišťovny Kooperativa, a. s., uplatnil nárok na pojistné plnění z havarijního pojištění Euromedia, které mu bylo vyplaceno ve výši 212 000 Kč, dále obviněný R. Z. jménem obviněného M. Č. uplatnil u pojišťovny Allianz, a. s., nárok na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla ve výši 210 884 Kč, které mu bylo vyplaceno, čímž způsobili pojišťovně Kooperativa, a. s., škodu ve výši 213 000 Kč a pojišťovně Allianz, a. s., škodu ve výši 210 884 Kč“. Z popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině nyní relevantního rozsudku soudu prvního stupně se podává, že podstata jednání obviněných M. Č. a Š. O. spočívala v tom, že po oznámení dopravní nehody M. Č. se na místo nehody dostavili policisté konající službu na skupině dopravních nehod obviněný M. Č. a obviněná Š. O., příslušníci Policie České republiky služebně zařazení na Skupině dopravních nehod DI OŘ PČR XY, přičemž obviněný M. Č., který ačkoli od R. Z., se kterým se znal, věděl a byl srozuměn s tím, že se jedná o fingovanou dopravní nehodu a byl srozuměn s tím, že se jedná o fingovanou dopravní nehodu, a obviněná Š. O. byla s fingovanou dopravní nehodou srozuměna s ohledem na okolnosti na místě nehody, v úmyslu umožnit účastníkům dopravní nehody získat neoprávněně pojistné plnění, při vyšetřování příčin střetu osobních automobilů nepostupovali v souladu s konkretizovanými předpisy, když fingování dopravní nehody neoznámili orgánům činným v trestním řízení a vypracovali příslušnou dokumentaci k dopravní nehodě, přičemž M. Č. pořídil náčrtek místa dopravní nehody, který si nechal podepsat od L. P. a M. Č., aniž by je vyslechl nebo s nimi hovořil, a Š. O. podepsala protokol o dopravní nehodě datovaný dnem 8. 12. 2006 a úřední záznamy o podání vysvětlení datované dnem 7. 1. 2007 bez toho, že by s oběma účastníky nehody hovořila, vyžadovala vysvětlení a podklady, věc odložila, aniž by poznatky z prováděného šetření oznámili operačnímu důstojníkovi Okresního ředitelství Policie České republiky, a tak zajistili důsledné prošetření věci, čímž porušili své zde specifikované povinnosti, které jim ukládá zákon, načež na základě takto pořízeného protokolu z místa dopravní nehody T. T. jménem L. P. a R. Z. jménem M. Č. u označených pojišťoven uplatnili nárok na pojistné plnění, které jim bylo ve výši 212 000 Kč a 210 884 Kč vyplaceno.
29. Jak výstižně poznamenal i státní zástupce, v průběhu dokazování před soudem prvního stupně vyšlo najevo, že obviněná jako policistka byla přítomna na místě dopravní nehody, a proto bylo oproti skutku uvedenému v žalobním návrhu dílčím způsobem modifikováno jednání, jehož se v inkriminovaných souvislostech dopustila a jež dostatečně výmluvně svědčí o porušení jejích povinností jako policistky a o tom, že vykonávala svoji pravomoc v rozporu se zákonem. Ani podle přesvědčení dovolacího soudu nelze opodstatněně zpochybnit, že jednání obviněné bylo byť částečně totožné, došlo-li k pouhé modifikaci jejího jednání spojené s tím, že oproti původním skutkovým zjištěním bylo výsledky doplněného dokazování prokázáno, že obviněná jako policistka byla na místě zinscenované dopravní nehody přítomna. Porušení povinností uložených v daných souvislostech obviněné jako policistce při objasňování příčin dopravní nehody totiž nespočívalo výlučně v pouhé její přítomnosti či nepřítomnosti na místě samém; další nedílnou součástí jejího trestněprávně relevantního jednání je také skutkové zjištění, že podepsala protokol o dopravní nehodě datovaný dnem 8. 12. 2006 a úřední záznamy o podání vysvětlení datované dnem 7. 1. 2007, bez toho, že by s oběma účastníky nehody hovořila, vyžadovala vysvětlení a podklady, věc odložila, přičemž šlo o podklady důležité pro uplatnění a získání pojistného plnění, což zůstalo nadále nezměněnou součástí charakteristiky jejího jednání a popisu skutku. Pro úplnost lze dodat, že není žádných pochybností o tom, že následek zůstal zcela zachován a nadále se odvíjel od porušení výkonu pravomoci policistky jako veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a účasti na vyvolání pojistné události s cílem zajistit jinému pojistné plnění, v němž je spatřováno spáchání pojistného podvodu. Uvedené tedy ve svém důsledku znamená, že totožnost skutku uvedeného v žalobním návrhu a skutku v posledně zmiňovaném rozsudku soudu prvního stupně je zachována.
30. Dovolací soud nemohl akceptovat ani výhradu obviněné, že rozsudek soudu prvního stupně pro ni představoval překvapivé rozhodnutí, že procesním postupem soudu prvního stupně došlo k překvapivému obratu ohledně jednání jí kladeného za vinu, aniž by o změně byla zpravena, čímž došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces. Ani dovolací soud v souladu s názorem státního zástupce nezpochybňuje, že tzv. překvapivé rozhodnutí může porušovat právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 251/04, ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04), avšak lze za ně považovat takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, tedy jehož skutkové či právní závěry jsou odlišné natolik, že účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl toto rozhodnutí předpokládat a v důsledku toho vůči němu nemohl uplatnit nezbytnou obhajobu. Ani ve smyslu judikatury Ústavního soudu nelze rozsudek soudu prvního stupně označit za rozhodnutí "překvapivé", jež nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat.
31. Obviněná obdobně koncipovanou námitku uplatnila již v odvolacím řízení. Odvolací soud ji neshledal důvodnou a reagoval na ni konstatováním, že obviněná byla upozorněna na povinnost soudu prvního stupně zaměřit dokazování na konkrétní způsob porušení jejích povinností již v rozhodnutí dovolacího soudu, přičemž na rozhodnutí soudu prvního stupně mohla obviněná reagovat, což také učinila podáním odvolání (bod 32. usnesení).
32. Ani podle dovolacího soudu nelze mít za překvapivé objasňování sporných skutečností z předchozích fází řízení v intencích usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 8 Tdo 273/2020, a jejich upřesnění podle výsledků provedeného doplnění dokazování. V označeném usnesení dovolací soud vytkl (body 35. až 37.), že nebyla spolehlivě zjištěna míra účasti obviněné Š. O. na vyšetřování příčin dopravní nehody a jejích následcích a soudu prvního stupně uložil doplnit dokazování především o výslechem obviněné Š. O. k otázkám její přítomnosti na místě dopravní nehody dne 8. 12. 2006 a k údajné odlišnosti jejích podpisů na zmiňovaných listinách, čemuž soud prvního stupně v řízení po přikázání věci beze zbytku vyhověl (přičemž obviněná nebyla krácena ve své možnosti se k důkazům vyjádřit a reagovat na ně) a výsledkům dokazování přizpůsobil popis skutkových zjištění. I při korigování zjištění o přítomnosti obviněné na místě dopravní nehody zůstala právní kvalifikace nezměněna, a proto si dílčí změna tzv. skutkové věty výroku o vině před vyhlášením nového rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé nevyžadovala formalizované upozornění ve smyslu §225 odst. 2, §190 odst. 2 tr. ř. v případě změny právní kvalifikace. Změna skutkových zjištění vztahujících se k míře účasti dovolatelky při vyšetřování dopravní nehody pro ni nemohla být překvapivá ve smyslu dotčení jejího práva na spravedlivý proces.
33. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že namítla-li obviněná, že byla přinucena dokazovat skutečnosti ve svůj neprospěch, čímž snad mělo dojít k porušení zákazu nucení k sebeobviňování, jde o výtku tak nekonkrétní, že na ni nelze smysluplně reagovat. Ústavně zaručené právo nebýt donucován k sebeobvinění, tedy předložit proti sobě důkaz pod donucením, je dovozováno z článku 37 odst. 1 Listiny, který zakotvuje právo každého odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké, a speciálně z čl. 40 odst. 4 Listiny, jenž přiznává právo odepřít výpověď obviněnému, přičemž tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. Průběh řízení před soudem prvního stupně rozhodně nesvědčí o tom, že by obviněná byla nucena k sebeobviňování.
34. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významná otázka, zda se obviněná jednání popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dopustila úmyslně, tedy zda byla naplněna zákonem vyžadovaná forma zavinění a subjektivní stránka trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a pomoci k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §250a odst. 1, 3 tr. zák.
35. Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. spáchá, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a tím způsobí na cizím majetku škodu nikoliv malou. Škodou nikoli malou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč. Podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník). Podle tzv. právní věty výroku o vině obviněná „jednak jako veřejný činitel, v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonávala svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu, jednak poskytla jinému pomoc, zejména opatřením prostředků, aby při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedl nepravdivé údaje a takovým činem způsobil na cizím majetku škodu nikoliv malou“. Trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. i trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. jsou trestnými činy úmyslnými, přičemž postačí zavinění ve formě eventuálního úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Úmysl přesahující objektivní stránku (někdy též tzv. druhý úmysl, obmysl, dolus coloratus ) trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 tr. zák., který se vztahuje ke způsobení škody nebo k opatření neoprávněného prospěchu sobě nebo jinému (zde k opatření neoprávněného prospěchu jinému), může být naplněn také i ve formě eventuálního úmyslu ( dolus eventualis ). Jak již bylo v dřívějším rozhodnutí Nejvyššího soudu řečeno, podle zjištění soudů byl čin obviněné spáchán dne 8. 12. 2006, tedy za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, soud prvního stupně se proto opodstatněně zabýval otázkou časové působnosti trestního zákona. Správně uzavřel, že zákon pozdější, tj. zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinný od 1. 1. 2010, není pro obviněnou příznivější, tudíž je třeba trestnost činu posoudit podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán (§16 odst. 1 tr. zák., shodně i §2 odst. 1 tr. zákoníku).
36. K zákonem vyžadované formě zavinění, zpochybňované obviněnou, platí, že závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.). Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 odst. 1 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 odst. 1 písm. b) tr. zák.]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222).
37. Ze zjištění soudů, jakkoliv si lze představit případně i jiné, přesnější vyjádření znaků subjektivní stránky v tzv. skutkové větě výroku o vině, vyplývá existence úmyslného zavinění obviněné ve formě nepřímého úmyslu, jak uzavřel soud prvního stupně (body 34., 38. a 39. rozsudku), s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil (body 23. a 37. usnesení). Soud prvního stupně jak v tzv. skutkové větě („… obviněná Š. O. byla s fingovanou dopravní nehodou srozuměna s ohledem na okolnosti na místě nehody, v úmyslu umožnit účastníkům dopravní nehody získat neoprávněně pojistné plnění …“), ale především pak v podrobnostech v odůvodnění rozsudku vysvětlil úvahy vedoucí jej k závěru o naplnění potřebné, zákonem vyžadované formy zavinění. Ve vztahu k obviněné akcentoval, že si musela nesrovnalostí na místě nehody (zejména absence střepů, odpadlých částí vozidel, nepřítomnost brzdných či dřecích stop) dozajista povšimnout, neboť k tomu podle soudu prvního stupně není zapotřebí větších odborných znalostí, a že jde o dopravní nehodu pouze fingovanou, jí muselo být s ohledem na všechny nikoliv obvyklé skutečnosti na místě samém zřejmé z titulu jejího postavení příslušníka policejního orgánu s několikaletou praxí specializovanou na vyšetřování dopravních nehod. Jestliže obviněná posléze doplňovala do protokolu o nehodě údaje, které jí účastník nehody dříve spoluobviněný L. P. nepředal, a sepsala-li průběh nehody a výpověď účastníka L. P., aniž by tento (stejně jako M. Č.) cokoli popisoval, výstižně soud prvního stupně označil účast obviněné při šetření dopravní nehody za nestandardní postup a od toho se odvíjející její vědomost o tom, že dopravní nehody je jen fingovaná, za zjevnou. Soud prvního stupně uzavřel, že obviněná, jakož i spoluobviněný M. Č. jako příslušníci zasahující hlídky museli být srozuměni s tím, že verze, kterou do písemností uvedli, je nepravdivá a dopravní nehoda je fingovaná, přesto do protokolu o dopravní nehodě, jakož i do úředních záznamů uvedli informace o dopravní nehodě jako dopravní nehodě skutečné, čímž vědomě vykonávali svoji pravomoc vyšetřovat dopravní nehody způsobem odporujícím zákonu. Soudu prvního stupně lze přisvědčit, že obviněná též vědomě pomohla jinému, aby při uplatnění práva na plnění od pojišťovny v souvislosti s dopravní nehodou uvedl nepravdivé údaje. K jeho závěrům je namístě dodat, že v této souvislosti musela být srozuměna s tím, že účastníci zinscenované dopravní nehody uplatní nároky na pojistné plnění, přičemž reálnost plnění pojišťovny se odvíjí právě od podkladů pocházejících od policejních orgánů šetřících dopravní nehody, a nemohla počítat s žádnou konkrétní okolností, která by následku v podobě (neoprávněně) vyplaceného pojistného plnění mohla zabránit.
38. Dovolací soud tedy právní závěr soudů o naplnění úmyslného zavinění nejméně ve formě úmyslu nepřímého sdílí. Jak správně připomněl i státní zástupce, na místě dopravní nehody byla řada relevantních nesrovnalostí jak z hlediska průběhu dopravní nehody, tak i chování účastníků dopravní nehody, včetně dokumentace k vozidlům, což mělo obviněnou vést k obezřetnosti a pečlivému, zákonu odpovídajícímu postupu při jejím úředním vyřizování (který je ostatně třeba dodržovat za každých okolností). Zároveň je obecně známo, natož policistce zařazené na dopravním inspektorátu, že z každé dopravní nehody vzejde pojistná událost, přičemž k uplatnění nároku na pojistné plnění z ní vyplývající je určujícím podkladem správně vyplněný protokol o dopravní nehodě, která musí být skutečná a nikoli zinscenována, jinak dojde k obohacení subjektu žádajícího o poskytnutí pojistného plnění. Z výše vyložených důvodů nelze rozumně uvažovat toliko o zavinění z nedbalosti vedoucímu k nemožnosti vyvozovat trestní odpovědnost obviněné, jak tato tvrdila. Nic na tom nemění ani skutečnost, že nebyla prokázána žádná spojitost obviněné s jakýmkoliv jiným pachatelem inscenovaných dopravních nehod a že z inkriminovaného jednání ona sama neměla žádný prospěch, poněvadž to není z hlediska naplnění zákonných znaků trestných činů, jimiž byla obviněná uznána vinnou, potřebné.
39. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že jsou-li relevantně uplatněné námitky zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
40. Nejvyšší soud uzavírá, že část námitek obviněné neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu zakotvenému v §265b tr. ř., další část je zjevně neopodstatněná. Proto podané dovolání odmítl jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 11. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu