ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.1108.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1108/2021-471
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 11. 2021 o dovolání obviněného J. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa označená pro účely doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2021, sp. zn. 9 To 87/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 95/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. 1 T 95/2020, byl obviněný J. K. uznán vinným účastenstvím ve formě návodu k přečinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. (dále jen „tr. zákoník“), za což byl podle §206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 500 Kč, celkem tedy 50 000 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému M. H. částku 588 000 Kč.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které zaměřil proti výroku o vině a tím i všem na něj navazujícím výrokům. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 6. 2021, sp. zn. 9 To 87/2021, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný účastenství ve formě návodu k přečinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustil tím, že v období od 27. 5. 2018 do 18. 6. 2018, se záměrem obohatit se, přesvědčil A. F., nar. XY, se kterým společně začal podnikat, k tomu, aby z finanční částky ve výši 689 700 Kč, kterou obdržel na svůj účet č. XY od M. H. z účtu č. XY jako účelové prostředky určené na nákup a dodání 10 ks počítačových sestav RIG GXF RX 580 (6 GPU) bez monitorů podle vystavené zálohové faktury č. XY dne 27. 5. 2018, v rozporu s ústní dohodou uzavřenou s M. H. použil z těchto peněz částku 588 392,99 Kč na dodání 11 sestav počítačů pro J. N., nar. XY, zastupujícího firmu C. G., IČ: XY, jakožto zákazníka firmy G. G., IČ: XY, zastoupené obviněným J. K., s odůvodněním, že tímto způsobem zvládnou bez problémů dostát oběma zakázkám současně, přestože peníze měli k dispozici předem pouze na jednu zakázku, a peníze, které za dodání počítačových sestav J. N. tento zaplatil prostřednictvím notářské úschovy, si v rozporu s původní domluvou mezi ním a A. F. ponechal, a způsobil tak, že A. F. neměl finanční prostředky na nakoupení komponentů na sestavení dalších 10 ks počítačů, které měly být podle jejich původní dohody dodány M. H., čímž způsobil M. H., nar. XY, škodu ve výši nejméně 588 392,99 Kč. Za toto jednání byl A. F. odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. 1. 2020, č. j. 3T 106/2019-869, pro zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2021, sp. zn. 9 To 87/2021, podal obviněný J. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Předně vytkl, že zvolená právní kvalifikace neodpovídá popisu skutku a připomněl zákonné znaky přečinů zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku. Zdůraznil však, že použije-li obviněný jemu svěřené finanční prostředky s úmyslem je vrátit v nejbližší době podle okolností případu a je-li prokázáno, že s tímto úmyslem jednal a že měl reálnou možnost v nejbližší době peníze vrátit, a naproti tomu je prokázáno, že nejednal v úmyslu peníze si trvale ponechat, pak jde jen o tzv. svémocný úvěr a nejedná se ani o trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, ani o trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku. Dovolatel měl za to, že pokud soud prvního stupně jeho jednání právně kvalifikoval jako účastenství ve formě návodu k přečinu zpronevěry, mělo být ve výroku rozsudku soudu prvního stupně explicitně vyjádřeno, že úmysl obviněného od počátku směřoval k tomu, aby přesvědčil A. F., aby si tento přisvojil finanční prostředky M. H. trvale. Nic takového však z tzv. skutkové věty nevyplynulo. Skutkové zjištění soudu prvního stupně, podle kterého obviněný A. F. řekl, že „zvládnou bez problémů dostát oběma zakázkám současně“, nepodporuje závěr tohoto soudu, že obviněný navedl A. F., aby si prostředky M. H. přisvojil trvale, právě naopak. Rovněž skutkový závěr soudů obou stupňů, podle kterého obviněný způsobil, že A. F. neměl finanční prostředky na nakoupení komponentů na sestavení počítačů pro M. H., nenasvědčuje tomu, že A. F. si chtěl peníze M. H. přisvojit trvale. Že obviněný A. F. navedl ke zpronevěře, neplyne ani ze skutečnosti, že si obviněný v rozporu s původní dohodou s A. F. ponechal peníze za dodání počítačových sestav od J. N.. Konstatoval, že v rozsudku není tvrzeno, že by obviněný již v době, kdy měl A. F. navádět k použití peněz od M. H. k nákupu počítačů pro J. N., věděl, že až J. N. za dodané počítače zaplatí, obviněný si peníze ponechá, v důsledku čehož nebude A. F. schopen nakoupit počítače pro M. H. Zopakoval, že jelikož nebyl tento úmysl obviněného prokázán, nemůže se jednat o zpronevěru. Uzavřel, že pokud A. F. k něčemu navedl, pak tento návod směřoval buď k tomu, aby užíval finanční prostředky jemu svěřené M. H. přechodně, nebo k realizaci tzv. svémocného úvěru, tedy k tomu, aby použité finanční prostředky vrátil M. H. v nejbližší době z peněz od J. N., což bylo reálně možné, protože J. N. kupní cenu za počítačové sestavy skutečně zaplatil. Poznamenal, že v prvním případě by se jednalo o trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku, v druhém případě by vůbec nešlo o trestný čin, nýbrž o soukromoprávní delikt, zakládající odpovědnost obviněného a A. F. nanejvýš v rovině občanského práva.
6. Dále měl dovolatel za to, že ve věci existuje extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním na straně jedné a skutkovými zjištěními soudů obou stupňů na straně druhé. V dané souvislosti připomněl judikaturu Ústavního soudu, podle něhož lze námitku extrémního nesouladu uplatnit pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Extrémní rozpor spatřoval v tom, že jej soudy shledaly vinným v podstatě na základě jediného přímého důkazu, a to výpovědi A. F., která je však naprosto nevěrohodná. A. F. je uživatelem omamných a psychotropních látek, v minulosti již byl opakovaně soudně trestán za majetkovou trestnou činnost, které se navíc dopustil i k tíži obviněného. Měl zjevnou motivaci, aby obviněného usvědčil, a to aby se mu pomstil za to, že byl v minulosti mimo jiné i na základě výpovědi obviněného shledán vinným trestným činem, a dále proto, že bude-li obviněný shledán vinným, může poškozený M. H. vymáhat škodu nejen po A. F., ale i po obviněném. Jestliže soudy nižších stupňů učinily závěr o vině obviněného jen na základě této nevěrohodné výpovědi, porušily pravidlo in dubio pro reo , které vyplývá ze zásady presumpce neviny. Dovolatel připomněl, že sám soud prvního stupně připustil, že existují přinejmenším dvě možné verze skutkového děje, mezi nimiž se rozhodoval (bod 14. rozsudku). Podle názoru obviněného se měl za této situace v souladu s již zmíněným pravidlem in dubio pro reo přiklonit k verzi, která byla pro obviněného příznivější.
7. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2021, sp. zn. 9 To 87/2021, jakož i rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. 1 T 95/2020, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Prostějově věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
8 . Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného konstatovala, že dovolatelem citovaná teoretická východiska pro posuzování defraudačního záměru na straně A. F. vybočují z rámce předmětného trestního řízení, vedeného výlučně proti dovolateli pro skutek spočívající ve způsobu, jakým přispěl k tomu, aby ze strany jmenovaného hlavního pachatele došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. K namítané absenci explicitního vyjádření toho, že jeho úmysl od počátku směřoval k tomu, aby přesvědčil A. F., aby si tento přisvojil finanční prostředky M. H. natrvalo, ve skutkové větě, podle státní zástupkyně dovolatel přehlédl, že tak jednal podle přisouzené skutkové věty „se záměrem obohatit se“ a že v podrobnostech tam uvedených se také uvádí, za jakých skutkových okolností došlo k naplnění takového jeho záměru, když A. F. přesvědčil k takovému způsobu naložení s finančními prostředky poškozeného, který jejich účelovému určení nejen odporoval, ale který použil na realizaci své vlastní zakázky v rámci své obchodní společnosti, a tedy zcela odděleně mimo sféru výkonu podnikatelské činnosti takto zmanipulovaného A. F. Důvodnosti této jediné kvalifikované dovolatelovy námitky proto podle státní zástupkyně přisvědčit nelze. K námitce obviněného, že nebyl prokázán úmysl vyžadovaný z hlediska naplnění zpronevěry či jiného trestného činu, uvedla, že dovolatel při vznesení této námitky nevycházel ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Připomněla, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění. Poznamenala, že takové dovolatelovy výtky neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, a to ani z hlediska ustálené judikatury týkající se existence extrémního rozporu a zachování práva na spravedlivý proces, když tyto obviněný nenamítal. Ve zbývající části uplatněné dovolací argumentace skutkové povahy dovolatel explicitně namítl, že skutkový podklad výroku o jeho vině trpí vadou extrémního rozporu s provedenými důkazy, když připojil své stanovisko o nevěrohodnosti usvědčující výpovědi A. F. V dané souvislosti státní zástupkyně poukázala na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který se věrohodnosti předmětného svědka pečlivě věnoval, a zopakovala, že soud zdůraznil, že svědka nemůže označit za bezúhonného a nikterak zájmem na výsledku řízení nepoznamenaného, nepřehlédl však, že jím uvedené informace odpovídaly dalším zjištěním soudu, ze kterých byl zcela zřejmý chronologický postup všech úkonů při realizaci zakázky pro společnost C. G., zastoupenou J. N., a to ve smyslu vypovídací hodnoty textové komunikace, vedené přes mobilní telefon A. F. dovolateli. Poznamenala, že podrobným rozborem jejich obsahu na pozadí vývoje sdělovaných informací, plynoucích z předcházející domluvy komunikujících osob a tím i způsobem dovolatelových reakcí na požadavky A. F., se nalézací soud zabýval pod body 27. a 28. a konečně i pod bodem 30. odůvodnění svého rozsudku se závěrem, že výpovědi A. F. lze uvěřit. Na podporu svého hodnotícího závěru pak pod bodem 29. připojil pečlivý rozbor vzájemných závazkových vztahů mezi dovolatelem a A. F., aniž by tak mohl akceptovat dovolatelovu obhajobu. Státní zástupkyně měla tedy za to, že nalézací soud v příslušných pasážích srozumitelně a s logickou přesvědčivostí vysvětlil, ze kterých důkazů vycházel a jakými důvody byl veden ke způsobu jejich hodnocení, na jehož podkladě přijal za prokázaný skutkový podklad výroku o dovolatelově vině. V této argumentační návaznosti pak za nezpůsobilý předmět dovolacího přezkumu označila námitku dovolatele stran nezbytnosti aplikace pravidla in dubio pro reo , neboť se jedná o pravidlo procesního rázu. Poznamenala, že jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, pravidla „ in dubio pro reo “, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Zdůraznila, že v daném případě dovolatel v duchu uvedených podmínek tohoto mimořádného postupu neargumentoval, ale výlučně poukazoval na svoji obhajobu, nacházející se ve zřetelné opozici se skutkovým podkladem výroku o jeho vině, aniž by ve věci opatřený celkový důkazní stav věci podrobil ve světle podmínek §2 odst. 6 tr. ř. takové revizi, vedle níž by hodnotící úvahy obou soudů ve vztahu k jeho obhajobě nemohly z hlediska uvedených pravidel hodnotícího postupu obstát; teprve na tomto podkladě by totiž mohl vytýkat porušení pravidla „ in dubio pro reo “.
9. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
10 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
13 . V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
14. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
15. Obviněný v dovolání mimo jiné poukazoval na existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a namítal, že soudy založily svá skutková zjištění a vinu obviněného toliko na základě nevěrohodné výpovědi A. F. Zdůraznil, že tento svědek měl motivaci vypovídat v jeho neprospěch, a připomněl, že i soud prvního stupně připustil, že existují dvě skutkové verze, přesto se přiklonil k té, která vyplynula z výpovědi uvedeného svědka, což je v rozporu s pravidlem in dubio pro reo.
16. Nejvyšší soud pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady a obviněným tvrzený extrémní rozpor v posuzované věci neshledal. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (především body 7.–11., str. 4–8 rozsudku), s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ve svém byť stručně odůvodněném usnesení ztotožnil (viz body 5. a 6. na str. 2 odůvodnění usnesení), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, což soudy nižších stupňů učinily. Je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižšího stupně hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
17. Dovolací soud respektuje, že presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo jsou pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 aj.). Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001).
18. V posuzovaném případě není možno dospět k závěru, že by soud prvního stupně (a ve shodě s ním i soud odvolací) hodnotil důkazy svévolně bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, a tím by zasáhl do práva obviněného na spravedlivý proces. Naopak lze procesní postup soudů hodnotit jako zcela transparentní a správný, odpovídající základním principům trestního procesu, zejména požadavkům zakotveným do §2 odst. 5 a 6 tr. ř.
19. Dovolací soud nicméně nad rámec výše uvedeného poznamenává, že vina obviněného byla v projednávané věci jednoznačně prokázána. Nalézací soud po provedeném dokazování a vyhodnocení všech důkazů nejen samostatně, ale i v jejich souhrnu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vyplývající z §2 odst. 6 tr. ř. rozhodně nepřipustil existenci dvou verzí skutkového děje, jak tvrdil obviněný. Soud prvního stupně sice v bodě 14. na str. 7 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že stál před otázkou, zda uvěřit skutkové verzi obviněného či svědka A. F., osoby nikoliv mravně bezúhonné, a následně se jí také řádně a podrobně věnoval (viz body 14.–31. odůvodnění rozsudku). Na základě podrobného rozboru důkazní situace pak rozhodl, že výpovědi obviněného nelze uvěřit, a naopak výpověď svědka A. F. shledal věrohodnou, z čehož vyplývá, že po důkladném hodnocení důkazů nelze hovořit o dvou skutkových verzích, neboť jedna z nich byla provedeným dokazováním vyvrácena. Podle Nejvyššího soud posouzení výpovědi svědka A. F. soudem prvního stupně jako věrohodné nelze ničeho vytknout, přičemž úvahy soudu týkající se věrohodnosti a pravdivosti tohoto kruciálního důkazu byly seznatelné z odůvodnění jeho rozhodnutí. Soud prvního stupně posuzoval mimo jiné i okolnosti, které mohly ovlivnit výpověď svědka, a nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by zpochybnily jeho schopnost vnímat okolnosti, o nichž vypovídal, jeho schopnost zapamatovat si tyto okolnosti (k tomu přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10, ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18).
20. Soud prvního stupně věrohodnost zmiňovaného svědka vyvodil na základě mnoha skutečností, které lze pouze ve stručnosti s odkazem na podrobné odůvodnění jeho rozsudku připomenout. Jako první z nich lze zmínit chronologicky řazené transakce a uzavřené smlouvy prokázané listinnými důkazy (především výpisem z účtu poškozeného č. l. 202, kupní smlouvou mezi společností obviněného a společností C. G. na č. l. 148–151, zprávou advokáta Mgr. Petra Buchty na č. l. 117–118 a výpisem z jeho účtu na č. l. 129, smlouvou o půjčce částky 30 000 Kč mezi A. F. a obviněným na č. l. 198, směnkou na 120 000 Kč na č. l. 190 aj.), které potvrzují logický průběh skutkového děje tak, jak jej popsal svědek A. F. Naopak výpovědi obviněného neodpovídají, zvláště pokud jde o tvrzení obviněného, že A. F. poskytl rovněž částku 500 000 Kč, kterou si však nezajistil smlouvou ani směnkou, přesto následně tomuto svědkovi, jak i sám obviněný potvrdil a jak vyplývá i z podepsané směnky, předal další částku 120 000 Kč v souvislosti s realizací zakázky pro společnost C. G. a tuto částku si nechal směnkou zajistit, avšak jím údajně již poskytnutou částku 500 000 Kč si nijak zajistit ani v této chvíli nenechal. Dalším důkazem prokazujícím pravdivost tvrzení svědka A. F. je elektronická komunikace mezi svědkem a obviněným (č. l. 59–60), v níž svědek po obviněném požaduje nejprve řešení situace s M. H., načež obviněný odpověděl, že přemýšlí, a následně svědek po obviněném požadoval vrácení RIGů či peněz pro M. H., na což obviněný už nereagoval. Taková reakce neodpovídá situaci, že by snad svědek požadoval po obviněném něco zcela neodpovídajícího jejich domluvám. Soud prvního stupně neopomněl také připomenout, že svědek vypovídá od počátku trestního řízení stejně a spontánně, přiznal všechny okolnosti, které byly i v jeho neprospěch, včetně svého předchozího trestněprávního jednání, a to i vůči samotnému obviněnému, a nic tedy nezamlčoval. Nelze si nepovšimnout ani chování svědka A. F. poté, co poškozený M. H. urgoval dodání svého zboží. Svědek na rozdíl od obviněného, který nejprve nepravdivě poškozeného ujišťoval, že zakázka bude dokončena, a následně se odmlčel, s poškozeným dále komunikoval, sdělil mu pozadí případu a byl ochoten s ním jít celou věc vysvětlit na Policii České republiky. Výpověď svědka A. F. byla proto opodstatněně vyhodnocena jako věrohodná. Naopak chování obviněného, prokázané listinnými důkazy a výpověďmi dalších svědků, zejména poškozeného M. H., by bylo v případě skutkové verze, kterou poskytl obviněný, zcela nelogické a nestandardní, což rovněž svědčilo o nepravdivosti jeho tvrzení.
21. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny žádné, natož tak důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn provedených důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).
22. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významná otázka, zda obviněný jednáním popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplnil zákonné znaky účastenství ve formě návodu k přečinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, zejména pokud jde o jeho subjektivní stránku. Dovolatel totiž namítal, že k naplnění zákonných znaků trestného činu zpronevěry musí být prokázán úmysl trvale si přisvojit cizí věc, což učiněno nebylo. Nebyl prokázán jeho počáteční úmysl navést A. F. k trvalému přisvojení si cizích finančních prostředků, nýbrž pouze navedení k přechodné dispozici s těmito prostředky a jejich vrácení, k němuž v rozporu s jejich počátečním úmyslem nedošlo. Měl za to, že A. F. nenavedl k trestnému činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, jakož ani k jinému trestnému činu, nýbrž pouze k tzv. svémocnému úvěru.
23. K takto uvedeným námitkám je vhodné v obecné rovině připomenout, že přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak větší škodu. Podle §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2020 se pro účely tohoto zákona rozumí větší škodou škoda dosahující částky nejméně 100 000 Kč. Podle §24 odst. 1 písm. a) až c) tr. zákoníku je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu organizátor, návodce nebo pomocník. Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, přestože účastník sám tyto znaky nenaplňuje. Účastenství je v trestním zákoníku vybudováno na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Hlavním trestným činem se míní trestný čin pachatele, ke kterému organizátorství, návod nebo pomoc směřovala. Účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální).
24. Návodcem je podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ten, kdo v jiném úmyslně vzbudil rozhodnutí spáchat trestný čin. Formy návodu zákon blíže nevymezuje, a proto mohou být jakékoli (např. může jít o rozkaz, přemlouvání, poučení či o jinou formu vyvolání rozhodnutí). Povahu návodu by mohlo mít i schvalování trestného činu, pokud by jím bylo sledováno vzbuzení rozhodnutí v jiné osobě k spáchání trestného činu. Návod vždy směřuje k individuálně určené osobě nebo osobám a k individuálně určenému trestnému činu či trestným činům, tzn. že čin musí být konkretizován alespoň v hrubých rysech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 347–348).
25. Návod obviněného J. K. podle skutkových zjištění soudu prvního stupně směřoval k tomu, aby A. F. z finančních prostředků jemu svěřených M. H. na nákup a dodání 10 ks počítačových sestav v rozporu s účelem jejich svěření použil částku 588 392,99 Kč na dodání 11 sestav počítačů pro J. N. zastupujícího firmu C. G. s odůvodněním, že tímto způsobem zvládnou bez problémů dostát oběma zakázkám současně, přestože peníze měli k dispozici předem pouze na jednu zakázku, čímž A. F. způsobil M. H. škodu ve výši nejméně 588 392,99 Kč. Tento čin A. F. byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 3 T 106/2019, posouzen jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (ve znění do 30. 9. 2020), jehož se dopustil, kdo si přisvojil cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu. Značnou škodou se ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku ve znění do 30. 9. 2020 rozuměla škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
26. Obviněný ve své podstatě vytýkal, že nemůže jít o trestný čin zpronevěry, poněvadž nebyly naplněny všechny znaky jeho skutkové podstaty, zejména že nebyl prokázán úmysl trvale si přisvojit cizí věc a ani jeho úmysl směřující k navedení hlavního pachatele k trvalému přisvojení si cizí věci.
27. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že podstatou trestného činu zpronevěry ve smyslu §206 odst. 1 tr. zákoníku je, že si pachatel přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s touto věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou.
28. Ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku a problematice tzv. svémocného úvěru (který obviněný v dovolání zmiňuje) je nutno uvést, že trestného činu zpronevěry se pachatel dopustí nejen tehdy, jedná-li v úmyslu trvale si peníze ponechat (přisvojit si je), ale i tehdy, je-li prokázáno, že jedná s vědomím, že vůbec nemá peníze, aby je mohl v nejbližší době vrátit poškozenému, a že si je teprve musí opatřit. Jestliže úmysl pachatele vrátit peníze je závislý na budoucí nejisté události, k níž může, ale také nemusí dojít, pak jedná s vědomím, že svým jednáním může porušit zájem chráněný zákonem v §206 tr. zákoníku, a pro případ, že dojde k takovému porušení, je s tím podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku srozuměn (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1431/2018, či ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 7 Tdo 13/2019, srov. také ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2015). V uvedeném se pak trestný čin zpronevěry liší od trestného činu neoprávněného užívání cizí věci ve smyslu §207 tr. zákoníku, při němž úmysl pachatele nesměřuje k trvalé dispozici s věcí, tj. k jejímu přisvojení, ale pouze k přechodnému užívání věci, kdy přechodně věc užívat znamená s ní disponovat dočasně a po relativně krátkou dobu (k tomu viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2031).
29. V projednávané věci obviněný přesvědčil A. F. k tomu, aby použil část finančních prostředků jemu svěřených M. H. na nákup a dodání 10 ks počítačových sestav v rozporu s jejich ústní dohodou, tedy v rozporu s účelem svěření, a to na dodání 11 sestav počítačů pro J. N. s odůvodněním, že tímto způsobem zvládnou bez problémů dostát oběma zakázkám současně, přestože finanční prostředky měli k dispozici předem pouze na jednu zakázku. Obviněný tedy od počátku nabádal A. F. k užití jemu svěřené majetkové hodnoty v rozporu s účelem jejího svěření, tedy k přisvojení si této majetkové hodnoty, čímž svěřitele, tj. M. H., trvale vyloučil z dispozice s touto majetkovou hodnotou a způsobil mu škodu ve výši nejméně 588 392,99 Kč. Z provedeného dokazování sice vyplynulo, že obviněný A. F. přímo nenaváděl k trvalému přisvojení si peněz poškozeného M. H., avšak oba od počátku věděli, že mají k dispozici finanční prostředky na realizaci pouze jedné zakázky, přičemž návrat finančních prostředků poškozeného M. H. A. F. závisel na pro A. F. zcela nejistých událostech, tedy zda teprve v budoucnu bude zaplacena zakázka pro J. N. a zda vyplacenou částku obviněný A. F. poskytne. Byli tak oba srozuměni s tím, že trvalé vyloučení poškozeného z dispozice se svými finančními prostředky může nastat, a právě k závislosti na těchto nejistých událostech A. F. sám obviněný navedl. A. F. od samého počátku věděl, že svým jednáním může způsobit trvalé vyloučení poškozeného z dispozice s jeho finančními prostředky, a s takovým následkem byl od počátku smířen (proto se nemohlo jednat ani o trestný čin neoprávněného užívání cizí věci ve smyslu §207 tr. zákoníku, který dovolatel rovněž zmiňoval). Není tudíž žádných pochybností o tom, že A. F., na jehož činu se obviněný účastnil jako návodce, svým jednáním skutečně naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve znění do 30. 9. 2020, včetně jeho subjektivní stránky.
30. Na základě uvedeného pak nelze než uzavřít, že obviněný J. K. jednal úmyslně, pokud A. F. navedl k trestnému činu zpronevěry, tedy k tomu, aby užil jemu svěřené prostředky v rozporu s účelem jejich svěření, tj. k použití finančních prostředků poskytnutých poškozeným k nákupu počítačových sestav pro jeho osobu, a to na dodání počítačových sestav pro J. N., ačkoliv oba věděli, že jsou k dispozici finanční prostředky na provedení pouze jedné z těchto zakázek, a že tak může dojít k trvalému vyloučení poškozeného M. H. z dispozice s jeho finančními prostředky. Obviněný nepochybně jednal v úmyslu přímém, když A. F. k takovému zcela konkrétně vymezenému trestnému činu aktivně přesvědčil, a byl si tak vědom toho, že svým jednání vyvolá rozhodnutí A. F. spáchat takový trestný čin, a tento následek i přímo chtěl, když z něj profitoval a na jeho základě se obohatil.
31. K výtce dovolatele, že správně mělo být ve výroku rozsudku soudu prvního stupně explicitně vyjádřeno, že úmysl obviněného od počátku směřoval k tomu, aby přesvědčil A. F., aby si tento přisvojil finanční prostředky M. H. trvale, je nutno poznamenat, že ačkoliv tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku nalézacího soudu neobsahuje výslovné vyjádřené pojmu „trvalého“ přisvojení, nejedná se o zásadní pochybení. Ze všech skutečností tam popsaných je totiž zcela evidentní jeho naplnění, které ve smyslu výše uvedených teoretických východisek vyplývá zejména ze skutečnosti, že obviněný i A. F. již od počátku věděli, že mají k dispozici finanční prostředky na provedení pouze jedné zakázky, ale i z okolnosti, že obviněný si peníze složené J. N. v rozporu s původní dohodou s A. F. ponechal. Dovolací soud přisvědčuje názoru státní zástupkyně, že obviněný v této souvislosti pominul, že podle tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jednal „se záměrem obohatit se“ a že v podrobnostech se zde také uvádí, za jakých skutkových okolností došlo k naplnění takového jeho záměru jednáním A. F., když v jeho duchu také A. F. přesvědčil k takovému způsobu naložení s finančními prostředky poškozeného M. H., který jejich účelovému určení nejen odporoval, ale který použil na realizaci své vlastní zakázky v rámci své obchodní společnosti, a tedy zcela odděleně mimo sféru výkonu podnikatelské činnosti takto zmanipulovaného A. F.
32. Dovolací soud konstatuje, že právní posouzení skutku jako účastenství ve formě návodu k přečinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku je správné a odpovídá všem zákonným ustanovením. Pro úplnost lze podotknout, že obviněný byl shledán vinným návodem k přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a nikoliv ke zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustí, kdo přisvojením si cizí věc, která mu byla svěřena, způsobí na cizím majetku značnou škodu, a jímž byl uznán vinným A. F., jelikož soud prvního stupně v nyní projednávané věci rozhodoval až po novele trestního zákoníku provedené zákonem č. 333/2020 Sb. Jednání obviněného směřovalo ke způsobení škody ve výši 588 392,99 Kč a značnou škodou ve smyslu §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se již nerozumí částka dosahující 500 000 Kč, nýbrž nově částka 1 000 000 Kč. Škodu odpovídající předmětné částce lze posoudit toliko jako větší škodu, jíž se rozumí škoda dosahující částky nejméně 100 000 Kč. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž nebyl ani relevantně uplatněnými námitkami naplněn.
33. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Proto podané dovolání jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 11. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu