ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.1177.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1177/2021-524
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 12. 2021 o dovolání obviněného S. N. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 7 To 21/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 11/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. N. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 47 T 11/2020, byl obviněný S. N. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl podle §145 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické v ambulantní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 5 102 Kč společně s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 102 Kč ode dne nabytí právní moci rozsudku do zaplacení.
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný v celém rozsahu odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 7 To 21/2021, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný shora označeného zločinu dopustil tím, že
dne 18. 7. 2019 v době od 22.00 do 23.00 hodin v XY, v pokoji č. XY v hotelu XY, který měl pronajatý společně s poškozenou M. F., narozenou XY, v podnapilém stavu v důsledku požití alkoholu a za ovlivnění THC a po předchozích slovních neshodách, poškozenou opakovaně udeřil pěstí do hlavy, zejména do levé části spodní čelisti, do zadní části hlavy za levé ucho a oblasti nosu, kam ji udeřil loktem, v útoku pokračoval i poté, co poškozená ležela na zemi, kde ji opakovaně kopnul do levé strany zad v oblasti žeber, do levého ramene a levého stehna, tímto jednáním způsobil poškozené zlomeninu nosních kůstek, zlomeninu klíční kosti vpravo, tržnou ránu dolního rtu, krevní výrony na levé straně obličeje, krevní výron horního víčka vpravo, zhmoždění zadní strany levého bérce a zhmoždění zad, přičemž jí tak mohl, s ohledem na střední sílu působícího násilí vůči obličeji v oblasti nosu a pravé klíční kosti, způsobit závažnější zranění, konkrétně vícečetné poranění skeletu obličejových kostí, zejména vícečetné zlomeniny očnice, jařmové kosti a čelistí, resp. poranění nervově cévního svazku tlakem úlomků zlomené klíční kosti s rozvojem tzv. Hornerova syndromu, vedoucí k přivření oka či nereagující zorničce, když doba omezení poškozené v obvyklém způsobu života v důsledku takových zranění by přesáhla dobu šesti týdnů, poté, co se poškozená zavřela v koupelně, kam se obviněný pokoušel za ní dostat, opakoval vůči ní výhružné nadávky, následně z pokoje odešel, poškozená byla převezena přivolanou záchrannou službou do Thomayerovy nemocnice, ul. Vídeňská 800, Praha 4, kde byla ošetřena a propuštěna do domácí léčby, přičemž VZP ČR, a.s., Praha 1, Na Perštýně 6, uhradila za poskytnutou zdravotnickou péči částku 5 102 Kč,
uvedeného jednání se obviněný dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 2 T 101/2015, který nabyl právní moci dne 30. 1. 2016, odsouzen pro trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, uložen mu byl trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 48 měsíců.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 7 To 21/2021, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že má za to, že rozhodnutí soudu, jímž byl uznán vinným, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Vytkl, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Vyjádřil přesvědčení, že s ohledem na absenci doplnění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, došlo k nesprávnému stanovení právní kvalifikace. Znalec MUDr. David Vajtr, Ph.D., neměl při vypracování znaleckého posudku k dispozici žádnou procesně použitelnou výpověď poškozené M. F. a vycházel toliko z její procesně nepoužitelné výpovědi učiněné na záznam o podaném vysvětlení (nemluvě o tom, že poškozená lhala jak před policejním orgánem, tak před nalézacím soudem). Nalézací soud si vystačil s konstatováním, že znalec vycházel ze spisového materiálu a že řada znalců spojuje oblast, kam byl útok směřován, se vznikem závažnější újmy, neboť tato oblast je nedaleko čelního výběžku horní čelisti. Podle takového vyjádření by však téměř každý útok na hlavu byl pokusem těžké újmy na zdraví, což je podle názoru obviněného nonsens. Odvolací soud doplnění znaleckého posudku, které obhajoba navrhovala v návaznosti na výpověď poškozené v odvolacím řízení a jež by z odborného lékařského hlediska validovalo užitou právní kvalifikaci, zamítl jako nadbytečné. Tímto svým rozhodnutím tak způsobil vytýkaný extrémní nesoulad.
6. Znalec hodnotil zranění poškozené jako středně závažné. Podle něj uvedené zranění naplnilo pojem ublížení na zdraví, když doba léčení nebyla uvedena a předpokládaná pracovní neschopnost by nepřesáhla 4 týdny. Svůj závěr o hrozící závažnější újmě na zdraví vyslovil znalec právě na základě podaného vysvětlení poškozené. V rámci svého výslechu pak uvedl, že i při absenci podkladu spočívajícího v popisu průběhu úrazového děje lze z objektivně zjištěných zranění vyloučit, že by nejtěžší zranění poškozené mohla být způsobena pádem. Dovolatel v tomto kontextu zdůraznil, že znalec není znalcem z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika, a tudíž uvedené nebyl schopen posoudit. Namítl, že se soudy nedostatečně zabývaly vymezením těžké újmy na zdraví tak, jak je definována v trestním zákoníku. Těžká újma na zdraví je vymezena dvěma podmínkami. Je to jen vážná porucha zdraví, která je zároveň jedním z taxativně uvedených případů. Znalec konstatoval, že vzhledem ke střední intenzitě působící síly a při zasažení plotýnky horní čelisti by doba hojení mohla přesáhnout dobu 6 týdnů, což je delší dobu trvající porucha zdraví. Nezodpovězenou otázkou však zůstává, zda by se i v případě zasažení horní čelisti (ke kterému nedošlo) jednalo o vážnou poruchu zdraví. Případná delší pracovní neschopnost nebo nutnost navštěvovat lékaře neznamená, že by po celou dobu trvala vážná porucha zdraví. Soud se při odůvodnění právní kvalifikace omezil jen na konstatování, že hrozilo, že by léčení poškozené, pokud by porucha jejího zdraví spočívala v těžším následku, přesáhlo dobu šesti týdnů. Takové odůvodnění užití přísnější právní kvalifikace je však nedostatečné, neboť absentuje sdělení, zda by se po celou dobu jednalo o vážnou poruchu zdraví, jak je to vyžadováno ustanovením §122 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný doplnil, že poškozená nebyla po odvezení záchrannou službou hospitalizována.
7. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 7 To 21/2021, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 47 T 11/2020, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání předeslal, že podaný mimořádný opravný prostředek je postaven na doslovném opakování námitek vytýkaných v předchozích stadiích trestního řízení, se kterými se obecné soudy řádně vypořádaly, přičemž takové dovolání bývá odmítáno jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Dále konstatoval, že uplatněné námitky se s vytýkaným dovolacím důvodem naprosto rozcházejí a současně nenaplňují ani dovolací důvod jiný. Podle názoru státního zástupce se obviněný domáhá toho, aby Nejvyšší soud v dovolání namítané domnělé nedostatky – údajná pochybení soudů při utváření skutkových závěrů – napravil, důkazy přehodnotil a skutkové závěry modifikoval výhradně v jeho prospěch. Je přitom veden snahou minimalizovat svou vinu a dosáhnout toho, aby soudy jeho jednání posoudily pouze jako dokonaný přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, v případě kterého by bylo jeho trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozené, resp. by byl trest ukládán v rámci mírnější trestní sazby. Státní zástupce měl za to, že dokazování ve věci bylo komplexní, soudy svým zákonným povinnostem dostály a nedopustily se ani žádného opomenutí důkazů, tudíž ani porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Závěr o faktické nadbytečnosti dalšího dokazování považoval za naprosto korektní, neboť skutkový stav, o kterém nejsou dány rozumné pochybnosti, byl řádně objasněn na podkladě důkazů zbylých. Znalec MUDr. David Vajtr, Ph.D., i pokud odhlédl od procesně nepoužitelného vyjádření poškozené na úředním záznamu o podaném vysvětlení, se k mechanismu vzniku zranění poškozené v rámci svého výslechu vyjádřil shodným způsobem jako v písemném vyhotovení posudku. U odvolacího soudu, kde poškozená poprvé procesně relevantním způsobem vypovídala, popsala průběh napadení a jeho okolnosti způsobem, který korespondoval s jejím vyjádřením na úředním záznamu o podání vysvětlení. Doplnění dokazování o další výslech zmiňovaného znalce či doplnění jeho posudku tak postrádá významu.
9. Podle státního zástupce soud prvního stupně spolehlivý závěr o pachatelství obviněného, průběhu fyzického napadení, jakož i o způsobených a hrozících následcích na zdraví poškozené, učinil při absenci výpovědi poškozené na podkladě důkazů zbývajících, konkrétně výpovědí svědků Z. L., M. Z., M. K. a R. R., dále znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a konečně protokolu o ohledání místa činu s fotodokumentací (mj. se jednalo o fotografie poškozené pořízené krátce po násilném útoku, ze kterých byl zjevný rozsah zranění). Poškozenou navíc posléze ke všem stěžejním okolnostem vyslechl odvolací soud, přičemž její výpověď zapadla do mozaiky ostatních důkazů vykreslujících charakter násilného útoku vůči ní, a náležitě odůvodnil, proč považuje výpověď poškozené za věrohodnou a popisující reálné události.
10. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že s vytýkaným dovolacím důvodem se věcně rozchází i dovolatelovy námitky proti zjištěním znalce MUDr. Davida Vajtra, Ph.D., které jsou vybudovány na účelové interpretaci jeho posudku. Znalec shrnul objektivně zjištěná zranění poškozené, potvrdil, že k nim došlo v důsledku úderů do obličeje loktem či pěstí a kopů či razantních úderů vedených na její klíční kost, a současně vyloučil, že by k nejzávažnějším zraněním mohlo dojít v návaznosti na prostý pád poškozené na zem (k učinění takového závěru byl přitom oprávněn). Znalec také akcentoval, že s ohledem na razanci útoku mohlo u poškozené dojít ke způsobení ještě těžšího následku na jejím zdraví, než který byl fakticky způsoben. S tímto těžším následkem spočívajícím kupříkladu v závažnějším poranění obličejového skeletu, poranění nervově cévního svazku tlakem úlomků zlomené klíční kosti apod., který nenastal pouze v důsledku okolností nezávislých na vůli obviněného, by pak bylo spojeno omezení v obvyklém způsobu života přesahující 6 týdnů. Takto významné a z časového hlediska dlouhodobé omezení je přitom soudní praxí považováno za jednu z alternativ těžké újmy na zdraví ve významu předpokládaném ustanovením §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.
11. Uzavřel proto, že nalézací soud učinil správná skutková zjištění a jednání obviněného přisoudil také odpovídající právní kvalifikaci. Protože námitky dovolatele pod jím vytýkaný ani žádný další dovolací důvod podřadit nelze, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
14. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
16. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
17. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.
18. K případnému opomenutí důkazů je vhodné uvést, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. V posuzované trestní věci se soudy obou instancí návrhům obhajoby na doplnění dokazování věnovaly a ve svých rozhodnutích srozumitelně vysvětlily svůj postoj k nim (srov. bod 12. rozsudku nalézacího soudu, bod 15. usnesení soudu odvolacího). Pokud jde o obviněným namítané doplnění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, odvolací soud dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč tomuto důkaznímu návrhu nevyhověl a pro nadbytečnost jej zamítl. Uvedl, že původně – v době, kdy ještě neměl k dispozici žádnou procesně použitelnou výpověď poškozené M. F. – měl v úmyslu vyslechnout k doplnění jeho posudku i znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Davida Vajtra, Ph.D. Jelikož však popis skutkového děje a průběhu konfliktu ze strany poškozené víceméně odpovídal popisu, který poškozená nastínila již v prvotním, procesně nepoužitelném úředním záznamu, z něhož také posléze znalec při vypracování písemného posudku vycházel, nepovažoval již nadále jeho výslech za nezbytný. Konstatoval, že lze jen stěží očekávat, že by došlo k jakékoli změně v závěrech znaleckého posudku za situace, kdy prvotní údaje ze strany poškozené byly potvrzeny. Dovolací soud nemá k postupu soudu nižšího stupně žádných výhrad, když odvolací soud o důkazním návrhu rozhodl a toto své rozhodnutí také náležitě zdůvodnil. Uzavírá tudíž, že právo obviněného na spravedlivý proces nebylo v souvislosti s prováděním důkazů porušeno.
19. Dovolací soud dále ve věci nezaznamenal žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 9-11, bod 13. rozsudku nalézacího soudu, str. 3 a 4, body 14.-16. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Na tomto místě je nutné akcentovat, že není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
20. Nad rámec výše uvedeného však dovolací soud dodává, že nalézací soud, byť neměl k dispozici procesně použitelnou výpověď poškozené, vycházel při ustanovování skutkového děje z výpovědí svědků Z. L., M. Z., M. K. a R. R. ve spojení se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zpracovaném znalcem MUDr. Davidem Vajtrem, Ph.D., jako i výpovědí tohoto znalce, a s protokolem o ohledání místa činu s fotodokumentací. Odvolací soud, jemuž se poškozenou již podařilo vyslechnout, se věrohodností takto učiněné výpovědi pečlivě zabýval, přičemž dospěl k závěru, že tato výpověď s ostatními provedenými důkazy, ať už jde o objektivně diagnostikovaná zranění či výpovědi svědků přítomných na místě činu, zcela koresponduje, a tudíž podle něj nalézací soud, ač sám tuto výpověď neměl k dispozici, dospěl ke správným skutkovým zjištěním. Poznamenal, že neshledal jediný logicky přijatelný důvod, proč by se měla poškozená snažit obviněného pod hrozbou trestního stíhání za křivou svědeckou výpověď poškodit. Upozornil, že po obviněném nikdy nepožadovala žádné bolestné či náhradu jiné nemajetkové újmy, jako tomu bývá u násilných útoků i s méně závažným následkem. Měl za to, že i některé, na prvý pohled sporné momenty, objasnila naprosto přesvědčivě, především se jednalo o předchozí opakované odmítnutí svědecké výpovědi s poukazem na partnerský vztah s obviněným. Považoval za pochopitelné vysvětlení, že měla z chování obviněného obavy, že chtěla mít „klid“ a nevracet se k prožitým událostem. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že i v odvolacím řízení se napoprvé pod zjevně smyšlenou záminkou omluvila z účasti u veřejného zasedání a s doprovodem svědka R. R. se dostavila teprve až pod zdůrazněnou pohrůžkou uložení pořádkové pokuty a předvedení. Dovolací soud v kontextu výhrad směřujících proti znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, doplňuje, že shledává zcela správnou již v tomto rozhodnutí zmíněnou argumentaci odvolacího soudu, podle níž vzhledem k tomu, že popis skutkového děje a průběhu konfliktu ze strany poškozené víceméně odpovídal popisu, který poškozená nastínila již v prvotním, procesně nepoužitelném úředním záznamu o podaném vysvětlení, z něhož znalec MUDr. David Vajtr, Ph.D., vycházel při vypracování jeho písemného posudku v přípravném řízení, nebylo nutné v návaznosti na výpověď poškozené před odvolacím soudem jakkoliv doplňovat dokazování. Je zjevné, že doplnění dokazování v naznačeném směru by bylo zcela neefektivní a na skutkových závěrech učiněných soudy by ničeho nezměnilo. Závěrem lze dodat, že obsah znaleckého posudku nijak nekoliduje s odborným zaměřením znalce z oboru zdravotnictví, soudní lékařství, pokud se znalec vyjadřoval k charakteru poranění poškozené, intenzitě užitého násilí útočníkem a eventuálnímu porovnání konkrétního mechanismu vzniku poranění v návaznosti na objektivně zjištěné následky na těle poškozené. Forenzní biomechanika totiž zkoumá a objasňuje ten okruh kriminalistických stop, které mají v sobě obsaženy biomechanický obsah, tedy uvedené aplikace podávají informaci o svalově-kosterním aparátu pachatele nebo jeho pohybovém chování. Požadavek na kvalifikaci znalce v odvětví forenzní biomechanika není na místě, neboť toto odvětví znalecké činnosti se zcela míjí s důkazní potřebou v dané trestní věci.
21. Z hlediska napadeného usnesení odvolacího soudu, obsahu dovolání obviněného a uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je relevantní otázka, zda byla jednáním obviněného naplněna skutková podstata zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně zda byla naplněna objektivní stránka pokusu skutkové podstaty uvedeného zločinu, neboť obviněný zejména zpochybnil, zda u poškozené hrozil následek v podobě těžké újmy na zdraví.
22. V obecné rovině je vhodné připomenout, že zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Spáchá-li tento čin opětovně nebo poté, co spáchal jiný zvlášť závažný zločin spojený s úmyslným způsobením těžké újmy na zdraví nebo smrti nebo jeho pokus, dopustí se zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku.
23. Těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví zmrzačení [srov. písm. a) citovaného ustanovení], ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti [srov. písm. b)], ochromení údu [srov. písm. c)], ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí [srov. písm. d)], poškození důležitého orgánu [srov. písm. e)], zohyzdění [srov. písm. f)], vyvolání potratu nebo usmrcení plodu [srov. písm. g)], mučivé útrapy [srov. písm. h)] nebo delší dobu trvající porucha zdraví [srov. písm. i)].
24. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
25. Obviněný měl za to, že se dopustil maximálně ublížení na zdraví. Připustil tak nanejvýš právní kvalifikaci skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.
26. V kontextu výtek obviněného je vhodné připomenout, že rozdíl mezi ublížením na zdraví a těžkou újmou na zdraví, a v důsledku toho i rozdíl mezi přečinem podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, záleží v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v §122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákoník v §122 odst. 2 písm. i) vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. V soudní praxi vžitou hranici asi šesti týdnů lze považovat za hranici mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a ublížením na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví podle citovaného ustanovení může být delší nebo kratší než šest týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 12. 1965, sp. zn. 9 Tz 30/65, uveřejněný pod 13/1966, aj.). Ačkoliv správné závěry o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku, závěr, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví či k těžké újmě na zdraví, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1529). Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).
27. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že soud shledal naplněné znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku spočívající v tom, že se obviněný dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, že jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví a čin spáchá opětovně, k dokonání činu nedošlo. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně výstižně obsahují všechny znaky označeného trestného činu, v tomto ohledu nelze podle dovolacího soudu nalézacímu ani odvolacímu soudu ničeho vytknout.
28. Jednání obviněného nese charakteristické rysy pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví. Obviněný poškozenou opakovaně udeřil pěstí do hlavy, zejména do levé části spodní čelisti, do zadní části hlavy za levé ucho a oblasti nosu, kam ji udeřil loktem, v útoku pokračoval i poté, co poškozená ležela na zemi, kde ji opakovaně kopnul do levé strany zad v oblasti žeber, do levého ramene a levého stehna, tímto jednáním způsobil poškozené zlomeninu nosních kůstek, zlomeninu klíční kosti vpravo, tržnou ránu dolního rtu, krevní výrony na levé straně obličeje, krevní výron horního víčka vpravo, zhmoždění zadní strany levého bérce a zhmoždění zad, přičemž jí tak mohl, s ohledem na střední sílu působícího násilí vůči obličeji v oblasti nosu a pravé klíční kosti, způsobit závažnější zranění, konkrétně vícečetné poranění skeletu obličejových kostí, zejména vícečetné zlomeniny očnice, jařmové kosti a čelistí, resp. poranění nervově cévního svazku tlakem úlomků zlomené klíční kosti s rozvojem tzv. Hornerova syndromu, vedoucí k přivření oka či nereagující zorničce, když doba omezení poškozené v obvyklém způsobu života v důsledku takových zranění by přesáhla dobu šesti týdnů, k němuž nedošlo pouze shodou okolností nezávislých na vůli obviněného. Uvedené jednání obviněného ke způsobení těžké újmy na zdraví směřovalo. Pouze pro nedostatek tohoto následku zůstalo jednání obviněného ve stadiu pokusu a argumentace odvolacího soudu (bod 16.), podle níž z ávěr, že takovým jednáním mohl obviněný poškozené přivodit nesrovnatelně fatálnější zdravotní následky, jež by vykazovaly všechny znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku, vyplývá nejen ze znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství, ale i z vlastních úvah soudu, je zcela přiléhavá. Podle soudu použitým násilím, jeho intenzitou a v lokalitě, kam toto násilí směřovalo, tedy do oblastí, kde jsou uloženy životně důležité orgány, sice vznikla poranění odpovídající pouhému prostému ublížení na zdraví, avšak nepochybně důvodně hrozila, a obviněný si toho musel být vědom a být s tím srozuměn, i poranění podstatně závažnější.
29. Dovolací soud nesdílí přesvědčení obviněného, že nezodpovězenou zůstává otázka, zda by se i v případě zasažení horní čelisti jednalo o vážnou poruchu zdraví. Dovolateli lze přisvědčit v tom směru, že trestní zákoník pojem těžké újmy na zdraví skutečně vymezuje dvěma podmínkami, které musí být splněny kumulativně. Vždy musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění a současně újma na zdraví musí odpovídat alespoň jednomu z taxativně uvedených typů stanovených v §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku (viz výše). Při těžké újmě na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku musí tedy jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, a dále musí porucha zdraví mít delší trvání, což zákon v písmenu i) vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Doba, po kterou trval tento vážný stav, je obvykle podstatně kratší, než trvalo celkové léčení a pracovní neschopnost poškozeného. Za těžkou újmu na zdraví se v praxi považuje nejen delší dobu trvající vážná porucha zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění (srov. č. 9/1981-II., č. 51/1983 Sb. rozh. tr.). Jen pro úplnost je namístě vhodné dodat, že v současné době díky pokročilému stupni lékařské vědy trvá stav, který lze označit za vážnou poruchu zdraví, mnohdy kratší dobu než šest týdnů i u těch nejzávažnějších zranění ohrožujících život poškozeného nebo i u takových zranění, jejichž úplné vyléčení je mimořádně zdlouhavé. V těchto případech proto bývá závěr, že šlo o těžkou újmu na zdraví, odůvodněn závažnější povahou poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázely, nebo také značnou délkou léčení a pracovní neschopnosti výrazně přesahující šest týdnů. Opačný přístup by byl v rozporu se smyslem ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (srov. srov. přiměřeně zhodnocení č. II/1965 Sb. rozh. tr., popř. č. 13/1966-III., č. 18/1969 Sb. rozh. tr., viz také Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1322).
30. Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že v důsledku jednání obviněného mohlo u poškozené dojít k vážné poruše zdraví, když reálně hrozící vícečetné poranění skeletu obličejových kostí, zejména vícečetné zlomeniny očnice, jařmové kosti a čelistí, resp. poranění nervově cévního svazku tlakem úlomků zlomené klíční kosti s rozvojem tzv. Hornerova syndromu, vedoucí k přivření oka či nereagující zorničce, by zajisté znamenaly velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozené. Ostatně znalec MUDr. David Vajtr, Ph.D., uvedl, že poškozená by byla v obvyklém způsobu života omezena po delší dobu, po dobu delší šesti týdnů, a to především nutností celkově klidového režimu po dobu hojení zlomenin, eventuálně delší dobu trvajícím obtížím s viděním. Jednoznačnost odborného závěru znalce svědčícího použité právní kvalifikaci plyne již ze samotného závěru, že nikoli pouhé léčení předpokládaných poranění by trvalo více než 6 týdnů, nýbrž že by poškozená po uvedenou dobu byla jistě (znalcem specifikovaným způsobem) omezena v obvyklém způsobu života. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem tak neobstojí výtka obviněného, že případná delší pracovní neschopnost nebo nutnost navštěvovat lékaře neznamená, že by po celou dobu trvala vážná porucha zdraví. Shora nastíněné eventuality představují reálné možnosti průběhu skutkového děje, které obviněný nemohl ovlivnit, a tyto nenastaly jen shodou příznivých okolností nezávislých na jeho vůli. Závažnější následek představovaný alternativou těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku písm. i) tr. zákoníku tak skutečně hrozil.
31. Vzhledem k rozvedeným skutečnostem evidentně nemohl obstát požadavek dovolatele na právní kvalifikaci jeho jednání jako přečinu ublížení na zdraví ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku. Naopak na podkladě všech těchto zjištění je zcela správným závěr obou soudů, že obviněný po všech stránkách naplnil znaky skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Lze pro úplnost dodat, že zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty podle §145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku spočívající v tzv. opětovnosti spáchání činu obviněným nijak zpochybněn nebyl, přičemž obsahem podaného dovolání a v něm uplatněných námitek je dovolací soud vázán (§265f odst. 1 a §265i odst. 3 až 5 tr. ř.).
32. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth