ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.1189.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1189/2021-290
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2021 o dovolání, které podal obviněný T. Č. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 9 To 126/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 6 T 111/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 6 T 111/2020, byl obviněný T. Č. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se přečiny porušování domovní svobody podle §178 odst. 2 tr. zákoníku, za které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 26. 6. 2020, sp. zn. 6 T 40/2020, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 10 To 217/2020, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 12. 11. 2020, sp. zn. 6 T 40/2020, a dále i rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 4 T 19/2020, a sbíhající se přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 2 tr. zákoníku, za který byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 12. 2019, sp. zn. 3 T 138/2019, a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 6 T 155/2019, byl podle §173 odst. 1, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věcí v rozsudku specifikovaných. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestech I., II. z rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 12. 11. 2020, sp. zn. 6 T 40/2020, a z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 4 T 19/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti výrokům o vině i trestu. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 9 To 126/2021, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 7. 1. 2020 kolem 01:00 hodin v XY, ulici XY, rozbitím skleněné výplně okna vnikl do domu čp. 611/6, po projití obývacím pokojem vešel do ložnice, kde ležel poškozený S. M., narozený XY, v posteli, který se probudil hlukem rozbíjejícího se skla, následně ho vytáhl z postele, třásl s ním, povalil ho na zem a tloukl ho do hlavy, po chvíli svého jednání zanechal a z domu utekl, přičemž předtím ze stolu, kde poškozený spal, odcizil pánskou peněženku s finanční hotovostí nejméně 2 000 Kč, další pánskou peněženku s občanským průkazem a kartičkou pojištěnce vystavené na jméno poškozeného, při napadení utrpěl poškozený S. M. drobné oděrky na levé tváři, na zařízení mu byla způsobena škoda ve výši 1 320 Kč a odcizením škoda ve výši nejméně 2 400 Kč.
4 . Pro úplnost je vhodné doplnit, že soudy nižších stupňů se věcí obviněného nezabývaly poprvé. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 28. 12. 2020, sp. zn. 6 T 111/2020, byl obviněný T. Č. shledán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to byl podle §173 odst. 1, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 12. 11. 2020, sp. zn. 6 T 40/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání zaměřené proti výrokům o vině i trestu. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 9 To 57/2021, podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 9 To 126/2021, podal obviněný T. Č. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Nesprávné právní posouzení skutku obviněný spatřoval v použité právní kvalifikaci, pakliže soudy na zjištěný skutkový stav aplikovaly ustanovení o trestném činu loupeže, namísto ustanovení o trestném činu krádeže, oboje v souběhu s přečinem porušování svobody. Poukázal na skutečnost, že z provedených důkazů nelze učinit jednoznačný závěr, že se nejprve dopustil násilí proti poškozenému a následně se zmocnil jeho peněženek. Odvolací soud vycházel zcela kategoricky z varianty zmocnění se peněženky po fyzickém útoku, ačkoliv tomu neodpovídá výpověď poškozeného. Zdůraznil, že pro skutkovou podstatu zločinu loupeže je podstatné, že pachatel užije násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí v přímém úmyslu zmocnění se věci, přičemž tato souvislost v posuzovaném případě chybí. Z vlastního jednání pachatele tak, jak je popsal poškozený, neplyne, že pachatel použil násilí vůči jeho osobě právě proto, aby se zmocnil jeho věci. V dané souvislosti odkázal na odbornou literaturu, podle níž musí násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí předcházet zmocnění se věci. Užije-li pachatel násilí či pohrůžku bezprostředního násilí potom, co se věci (bez použití násilí) zmocnil, aby si věc uchoval, přichází v úvahu právní posouzení jako trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Dovolatel v této souvislosti zmínil, že i ve skutkové větě obžaloby státní zástupce vinil obviněného, že po vniknutí do domu poškozeného prohledal obývací pokoj, následně přešel do ložnice, kde spal poškozený, ze stolu vedle dveří odcizil peněženky poškozeného, poté přistoupil k posteli poškozené a popsaným způsobem jej fyzicky napadl. Podle dovolatele je zřejmé, že již v podané žalobě skutková věta neodpovídala žalobcem uváděné právní kvalifikaci jednání pachatele, na což soud prvního stupně reagoval toliko úpravou skutkové věty, aniž by taková úprava vyplývala z provedeného důkazu v podobě výpovědi poškozeného. Soud prvního stupně se s jeho námitkami dostatečně nevypořádal a v kolizi se zásadou in dubio pro reo tak neučinil ani odvolací soud.
7. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného konstatoval, že dovolatel se sice domáhal toho, aby jeho jednání bylo posouzeno podle mírnější právní kvalifikace trestného činu krádeže, a v dané souvislosti uvedl některé v obecné rovině správné výklady znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jeho námitky však nevycházely ze skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění napadených rozhodnutí. Dovolatel totiž prosazoval vlastní skutkovou verzi, podle které se násilí na poškozeném dopustil až po zmocnění se jeho věcí. Podle státního zástupce se tak jedná o námitky zaměřené primárně do oblasti skutkových zjištění, které formálně deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají. Poznamenal, že dovolatel neučinil součástí dovolání námitky týkající se tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, které by mohly odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění.
9. Státní zástupce pro úplnost dodal, že kvalifikace trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku by přicházela v úvahu i v případě skutkové verze tvrzené dovolatele, neboť o trestný čin loupeže jde i v případě, kdy pachatel použije násilí v momentě, kdy se již zmocňuje cizí věci, nemá ji však ještě zcela ve své dispozici. Pokud by obviněný sice již měl peněženky fyzicky při sobě, dosud by se však s nimi nacházel v prostorách domu poškozeného, nelze pak podle názoru státního zástupce hovořit o tom, že by již měl peníze plně ve své dispozici. Uvedl, že i kdyby obviněný použil násilí proti poškozenému až v této fázi skutkového děje, byla by fyzická síla, kterou vynaložil obviněný, prostředkem k překonání, resp. zamezení odporu poškozeného a prostředkem k tomu, aby si obviněný zajistil volnou dispozici s penězi poškozeného. V podrobnostech odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1422/2015.
10. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
11. Dovolatel zaslal Nejvyššímu soudu repliku k vyjádření státního zástupce, v níž předně zdůraznil, že podle jeho názoru lze podané dovolání obsahově subsumovat pod jím vymezený dovolací důvod, neboť jeho těžištěm bylo vymezení rozdílu mezi trestnými činy loupeže a krádeže, když skutková věta odsuzujícího rozsudku podle jeho názoru skutkové podstatě trestného činu loupeže neodpovídá. Souhlasil se státním zástupcem, že ve svém dovolání formálně nevytýkal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, měl však za to, že z obsahu dovolání je zřejmé, že se jej rovněž dovolával. Poznamenal, že i tento nesoulad je přiřaditelný k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž výslovně označen byl. Dále k vyjádření státního zástupce ohledně vyložení skutkové podstaty trestného činu loupeže uvedl, že jeho extenzivnímu výkladu nelze přisvědčit, respektive že jeho výklad neodpovídá posuzovanému případu, kde absentuje přímá souvislost mezi užitím násilí a zmocněním se cizí věci. Zopakoval, že poškozený uvedl, že ani nevstal z postele, zůstal ležet, načež byl pachatelem z postele vytažen a poté fyzicky inzultován. Jednání pachatele za takto popisovaného stavu postrádá jakoukoli souvislost s tím, že inzultací ležícího a neškodného poškozeného měl pachatel zamezit jeho odporu a právě napadením poškozeného si zajistil volnou dispozici s jeho penězi. Podle názoru obhajoby lze toto nesouvisející jednání pachatele posoudit jako jistou formu excesu při prosté krádeži, ale nikoliv jako bernou minci pro použitou právní kvalifikaci. Závěrem zdůraznil, že své dovolání považuje za důvodné.
III. Přípustnost dovolání
12 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustná, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
14 . V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
16. Obviněný v dovolání nepopíral, že se dopustil násilného vniknutí do domu poškozeného a napadení poškozeného, namítal však, že skutková věta a skutková zjištění zcela neodpovídají ve věci provedenému dokazování. Konkrétně měl za to, že zjištění soudů nižších stupňů, že nejprve fyzicky napadl poškozeného a až následně odcizil jeho peněženky, nevyplynulo ani ze samotné výpovědi poškozeného. Nevypořádáním se s uvedenou námitkou podle dovolatele odvolací soud porušil pravidlo in dubio pro reo .
17. Nejvyšší soud k uvedeným námitkám konstatuje, že v projednávané věci neshledal žádná pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady zakládající možnost zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. V projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (především str. 5 a 6 rozsudku), s jehož závěry se odvolací soud zcela ztotožnil (viz bod 14. na str. 5 odůvodnění jeho usnesení) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou mladistvého a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
18. Dovolací soud nicméně pro úplnost dodává, že zjištění soudu prvního stupně, že obviněný nejprve napadl poškozeného a až následně se zmocnil jeho peněženek, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, zcela koresponduje s výpovědí poškozeného, který uvedl, že se vzbudil, protože slyšel ránu, zůstal ležet, poté obviněný přišel k němu do pokoje a šel rovnou k posteli, chytil jej a fyzicky napadl, pak od něj odešel a poškozený již nevěděl, kam obviněný dále šel (viz protokol o výslechu svědka na č. l. 48 až 51). Z uvedeného zřetelně vyplývá, že poškozený poté, co jej vzbudila rána rozbitím okna, zůstal ležet v posteli a pozoroval, co se bude dále dít, načež spatřil obviněného, který šel nejprve rovnou k němu. Je pak logické, že poté, co jej obviněný fyzicky napadl, kdy s poškozeným, který již byl vysokého věku, lomcoval a tloukl jej, mimo jiné i hlavou o podlahu, byl poškozený následně otřesený, zmatený, případně ihned nevnímal a neviděl již následné odcizení peněženek obviněným. Naopak ve chvíli, kdy obviněný přicházel do pokoje poškozeného, byl poškozený vzhůru a pozoroval, co se bude dít, je tedy evidentní, že pokud by obviněný peněženky ze stolu v místnosti, kde se poškozený nacházel, odcizil již před jeho napadením, poškozený by si toho jistě všiml. S ohledem na uvedené je tudíž třeba uzavřít, že tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně zcela odpovídá zjištěním vyplývajícím z výpovědi poškozeného a byla tak oproti obžalobě při zachování totožnosti skutku (kterou dovolatel ani nerozporoval) správně upravena. Lze připustit, že skutková věta mohla být s ohledem na učiněná skutková zjištění formulována přesněji, konkrétně v ní mohlo být specifikováno, že odcizení peněženek se obviněný dopustil poté, co napadl poškozeného, z provedených důkazů, jakož i odůvodnění rozhodnutí se však tento závěr srozumitelně podává.
19. Nelze proto než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn provedených důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).
20. Obviněný v dovolání namítal, že jeho jednání nemělo být vedle přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku posouzeno jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž jako přečin krádeže, přičemž z jeho argumentace i jím citované odborné literatury vyplývá, že se podle něj mělo jednat o přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Z textu dovolání je však zjevné, že výhrada obviněného vůči správnosti právního posouzení skutku se opírá o skutkový stav odlišný od skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Třebaže obviněný založil svoje přesvědčení o právním posouzení jeho jednání jako přečinu krádeže na odlišném skutkovém základě a tedy mimo hranice deklarovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., pokládá Nejvyšší soud za vhodné se k jeho námitce alespoň ve stručnosti vyjádřit následovně.
21. V obecné rovině je nejprve vhodné připomenout, že zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Tento trestný čin má dva objekty, a to jednak osobní svobodu, jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Po objektivní stránce se vyžaduje použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Za násilí ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku se považuje použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Není podmínkou, aby napadený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Zpravidla takový útok směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe, lze jej však spáchat i vůči jiné osobě, pokud je takové jednání prostředkem nátlaku na vůli poškozeného (srov. zpráva trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79, uveřejněná pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
22. Úmysl pachatele tohoto trestného činu se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Je tedy třeba, aby pachatel použil násilí vůči poškozenému, a to v souvislosti s tím, že chtěl získat věc, kterou měl poškozený u sebe, a násilím tak překonat odpor a věci se zmocnit. Úmysl zmocnit se cizí věci může pachatel pojmout i v průběhu násilí, jehož se začal dopouštět z jiných pohnutek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 7 Tdo 592/2003, č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Pro závěr, že uvedeným způsobem konkretizované násilí bylo užito právě v úmyslu zmocnit se cizí věci, tj. že určité okolnosti (např. slovní projevy pachatele, časový sled jeho jednání) umožňují dovodit záměr pachatele získat cizí věc do své dispozice, a to v bezprostřední návaznosti na jím použité násilí vůči poškozenému, musí existovat náležitý skutkový podklad.
23. Naproti tomu přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a bezprostředně po činu se pokusí uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí.
24. Podstata skutku kvalifikovaného soudem prvního stupně vedle přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (což není zpochybněno, a proto tomuto právnímu posouzení nebude nadále věnována pozornost) jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spočívala v tom, že obviněný v místních a časových relacích vymezených v rozsudku soudu prvního stupně rozbitím okna vnikl do domu poškozeného, po projití obývacím pokojem vešel do ložnice, kde v posteli ležel poškozený S. M., jehož následně vytáhl z postele, třásl s ním, povalil ho na zem a tloukl ho do hlavy, po chvíli svého jednání zanechal, ze stolu v místnosti, kde se poškozený nacházel a kde předtím spal, odcizil dvě pánské peněženky a z domu utekl, přičemž při napadení utrpěl poškozený S. M. drobné oděrky na levé tváři, na zařízení mu byla způsobena škoda ve výši 1 320 Kč a odcizením věcí škoda ve výši nejméně 2 400 Kč.
25. Nejvyšší soud se ztotožnil s právním názorem nalézacího i odvolacího soudu, že skutek obviněného je třeba kvalifikovat (vedle přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku) právě jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Je zcela zjevné, že obviněný neoprávněně vnikl v nočních hodinách do domu poškozeného, aby se zde zmocnil jeho věcí. Napadl-li zde poškozeného, učinil tak jen proto, aby poškozený nemohl klást odpor obviněnému při jeho snaze odcizit poškozenému jeho věci (peněženky), když viděl, že se poškozený probudil, přičemž bezprostředně po tomto fyzickém napadení poškozeného odcizil jeho peněženky nacházející se na stole v pokoji poškozeného a odešel z jeho obydlí. Přítomnost násilí, které obviněný použil proti poškozenému jako prostředek k tomu, aby se teprve zmocnil věcí poškozeného, vylučuje právní kvalifikaci skutku jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
26. Je třeba znovu připomenout a zdůraznit, že námitka dovolatele, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako přečin krádeže, a to při variantě, že poškozeného napadl až poté, co do své dispozice získal peněženky poškozeného, spočívá na odlišném skutkovém zjištění, než jaké učinily na základě provedeného dokazování soudy nižších stupňů. Obviněný tak zřejmě svou argumentací směřoval k tomu, že jím použité násilí bylo prostředkem k tomu, aby si uchoval věc, které se předtím již zmocnil, tedy k tomu, že šlo o přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Takovou konstrukci by však nebylo možno akceptovat ani při skutkové verzi obviněného, která však byla provedeným dokazováním vyvrácena. Pouze nad rámec již uvedeného lze proto ve shodě se státním zástupcem konstatovat, že i kdyby obviněný poškozeného fyzicky napadl až poté, co již ze stolu poškozeného v jeho domě vzal jeho peněženky, šlo by o situaci charakterizovanou tím, že by obviněný ještě neměl peníze ve své dispozici plně, tj. s vyloučením dispozice poškozeného, neboť by se stále nacházel v jeho domě, v jeho pokoji, a nemohl by si být zcela jist, že se mu podaří z domu s odcizenými věcmi uprchnout. Také za této situace by byla fyzická síla, kterou vynaložil obviněný, prostředkem k překonání odporu poškozeného a k tomu, aby si obviněný zajistil volnou dispozici s věcmi poškozeného (srov. státním zástupcem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1422/2015). Ani tato hypotetická (a v daném případě nevěcná) změna skutkových zjištění by tedy nemohla ničeho změnit na správnosti právního posouzení skutku jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
27. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaké činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu