ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.178.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 178/2021-286
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2021 o dovolání obviněného O. H. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 3 To 176/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 171/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. H. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 7 T 171/2019, byli obvinění O. H. a J. Š. (nar. XY) uznáni vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, spáchanými ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl obviněný O. H. odsouzen podle §173 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců, a dále podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 20 denních sazeb po částce 1 000 Kč, tedy v celkové výši 20 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 40 dnů. Obviněný J. Š. byl za výše uvedené trestné činy odsouzen podle §173 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. M., nar. XY, bytem XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění O. H. i J. Š. a rovněž státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích v neprospěch obou obviněných. Její odvolání směřovalo proti výroku o vině ohledně obou obviněných a též proti výroku o trestu spoluobviněného J. Š. Ve věci rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 3 To 176/2020, tak, že výrokem ad I. k odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Výrokem ad II. znovu rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněné uznal vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl obviněný O. H. odsouzen podle §173 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců, a dále podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 20 denních sazeb po částce 1 000 Kč, tedy v celkové výši 20 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 40 dnů. Obviněný J. Š. byl odsouzen podle §173 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. M., nar. XY, bytem XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrokem ad III. byla odvolání padaná oběma obviněnými podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obvinění O. H. a J. Š. dopustili shora označených trestných činů tím, že dne 13. 6. 2019 v době okolo 7:30 hodin v Českých Budějovicích, na XY č. XY, v XY, po předchozí společné domluvě, v úmyslu zmocnit se cizí věci, přistoupili k pokoji číslo 10 obývanému poškozeným P. M., kdy nejprve J. Š. udeřil pěstí do vstupních dveří, které následně otevřel poškozený P. M., poté J. Š. bezprostředně po otevření dveří opakovaně udeřil poškozeného rukou sevřenou v pěst do obličeje a sdělil mu, že dluží nájemné za užívání předmětného bytu, kdy poškozený z obavy z dalšího fyzického napadení telefonicky kontaktoval svého zaměstnavatele J. K., aby mu pomohl, přičemž mu tento následně půjčil částku 10 000 Kč, kterou si osobně převzal J. Š., přičemž mezitím oba obvinění vstoupili do bytu obývaného poškozeným, jenž jim z obavy z dalšího fyzického násilí ve vstupu nebránil, byt prohledali a zmocnili se televizoru značky PHILIPS v hodnotě 1 000 Kč, herní konzole Playstation 3 v hodnotě 3 000 Kč, ovladače v hodnotě 200 Kč, hracího volantu a pedálů v hodnotě 400 Kč, 20 kusů originálních her pro PS3 v hodnotě 2 000 Kč, notebooku značky HP v hodnotě 800 Kč a tabletu Samsung Tab 7 v hodnotě 500 Kč, jakožto zástavy za dlužné nájemné, čímž poškozenému P. M. způsobili škodu ve výši nejméně 7 900 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 3 To 176/2020, podal obviněný O. H. (dále „obviněný“, popř. „dovolatel“) prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že odvoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel připustil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil poměrně široce, namítl však, že skutkové závěry soudů jsou v extrémním rozporu se skutečným stavem věci. V této souvislosti poukázal na konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle které se dovolací řízení v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec spravedlivého procesu. Následně konstatoval, že celé trestní řízení od samého počátku nemělo standardní průběh. Jeho úkony byly zahájeny z podnětu poškozeného P. M., který ovšem policii vyhledal až s odstupem několika hodin. Zde přiznal, že dlužil na nájemném 26 000 Kč, přičemž začátkem června 2019 slíbil, že každý pátek splatí 2 000 Kč a dále bude hradit nájem ve výši 6 000 Kč. Rovněž uvedl, že první splátku měl dát po incidentu, který je předmětem tohoto trestního řízení. V dalších pasážích svého dovolání obviněný v podrobnostech rozebíral jednotlivé výpovědi poškozeného učiněné před policejním orgánem i před soudy obou stupňů. Poukazoval přitom na rozpory týkající se především toho, do jaké míry se dovolatel účastnil jednání spoluobviněného J. Š., zda byl přítomen úderům pěstí či vyklízení věcí poškozeného anebo zda vpustil poškozený obviněné do bytu dobrovolně či nikoliv. Pozornost věnoval také podstatné změně výpovědi poškozeného učiněné během veřejného zasedání před odvolacím soudem. Naproti tomu vyzdvihl své stanovisko k věci, které je od samého počátku neměnné, a to že obviněného J. Š. potkal prakticky náhodně a požádal jej o pomoc s vyklizením bytu po poškozeném, který měsíce nehradil nájem. Vše chápal tak, že věci zadrží a vydá oproti zaplacení nájmu. Žádnému násilí přítomen nebyl, ani na něm nebyl domluven. Nic takového nepotvrdil ani spoluobviněný. S věcmi poškozeného nikterak nenakládal a na požádání je beze zbytku vydal policii. Do současné doby poškozený dlužné nájemné neuhradil.
6. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že žádná ze svědeckých výpovědí, která byla ve věci opatřena, nemohla potvrdit ani vyvrátit jeho obhajobu. Přesto soud prvního stupně, aniž by odstranil zásadní rozpory ve výpovědi poškozeného, přijal skutková zjištění, která jsou popsána ve výroku o vině. Tato následně převzal také odvolací soud. V této pasáži obviněný namítal zejména neprokázání předchozí společné dohody mezi ním a spoluobviněným, opětovně rozporoval míru jeho účasti na posuzovaném jednání i okolnosti vstupu do bytu poškozeného. Soudy podle jeho názoru neřešily možnost, že poškozený mohl utrpět zranění jinde, rovněž pominuly fakt, že jeho účast na policii měla za následek, že mu byly vydány všechny zadržené věci, aniž by musel hradit dlužné nájemné. K tomu dovolatel v duchu své předchozí argumentace vytkl, že nebylo prokázáno porušení §1396 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), podle něhož není možné zadržet cizí věc za použití násilí nebo lstí. Poukázal též na fakt, že ustanovení §1395 o. z. zajišťuje možnost zadržovacího práva i na nesplacený dluh, není-li možné jej splatit jinak. S přihlédnutím ke způsobu života poškozeného se přitom jeho zaplacení očekávat nedalo. Nebyla tudíž vyvrácena obhajoba obviněného, že pouze realizoval zadržovací právo, o čemž svědčí i skutečnost, že věci nezpeněžoval a měl je uloženy s vyčkáním na zaplacení nájemného. Uzavřel, že soudy hodnotily provedené důkazy při zásadním porušení jedné ze základních zásad trestního řízení – v pochybnostech ve prospěch obviněného.
7. Dovolatel nesouhlasil ani s právním posouzením skutku. Ke zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku zopakoval, že nebyla prokázána dohoda mezi ním a spoluobviněným na spáchání násilného jednání za účelem zmocnění se cizí věci, nebylo prokázáno, že by zástava byla získána násilím či pohrůžkou násilí. Obviněný se celé věci účastnil zcela sporadicky a z žádného projevu poškozeného neměl pocit, že by jeho jednání bylo nedobrovolné, učiněné ze strachu. Neshledal ani žádný důvod pro to, aby spoluobviněný překračoval dohodnutý postup na vyklizení místnosti a složení zástavy, k tomu neměl ani žádný důvod či motiv. Ve vztahu k přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku dovolatel popřel, že by vstoupil do pronajatého pokoje neoprávněně. Jeho obhajoba spočívající v závazku poškozeného se vystěhovat, nebude-li řádně hradit dluh na nájemném, nebyla soudy vyvrácena (v tomto směru nebyly provedeny ani žádné důkazy). Z výpovědi poškozeného vyplývá, že obviněný se na místě činu zdržoval velmi sporadicky, a není potvrzeno, že by byl přítomen jakémukoliv fyzickému násilí, pokud k takovému vůbec došlo. Za takové situace lze dovodit jediný možný závěr, a to že dovolatel vycházel z výše popsané dohody s poškozeným. Poškozený rovněž nikdy netvrdil, že s jeho vstupem do místnosti nesouhlasil. Obviněný tudíž neměl důvod se domnívat, že pokud je vpouští dobrovolně do místnosti, že tak činí z obav či podobného násilného jednání. K takovému závěru nebyly ani opatřeny relevantní důkazy. Dovolatel též vyloučil dohodu se spoluobviněným na vynucení si vstupu do obydlí násilím, nebo že by takovému násilí přítomen. Závěrem namítl, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal se změnou právní kvalifikace. Obě napadená rozhodnutí soudů nižších instancí označil za nepřesvědčivá a především nepřezkoumatelná. V teoretické rovině také zmínil zásadu subsidiarity trestní represe.
8. Na základě shora uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. ve vztahu k němu zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 3 To 176/2020, a ve věci rozhodl tak, že podle §265m odst. 1 tr. ř. zruší i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 7 T 171/2019, a dovolatele podle §226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby. Pokud by Nejvyšší soud neshledal podmínky k postupu podle §265m odst. 1 tr. ř., dovolatel navrhl, aby ve vztahu k němu zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 3 To 176/2020, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k podanému dovolání zdůraznil, že argumentace obviněného je z podstatné části pouze opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, na kterou oba soudy reagovaly a bezezbytku se s ní vypořádaly. Nadto většina jeho námitek stojí zcela mimo rámec vytýkaného dovolacího důvodů, neboť se v převážné míře jedná o nesouhlasné stanovisko se skutkovými zjištěními nalézacího soudu. Státní zástupce přitom neshledal ani dovolatelem akcentovanou vadu extrémního rozporu skutkových zjištění a provedených důkazů. Naopak vyjádřil názor, že nalézací soud realizoval komplexní a bezvadné dokazování, provedené důkazy také řádným způsobem vyhodnotil, přičemž dospěl k takovým skutkovým závěrům, které z nich logicky vyplývají. Svým povinnostem dostál rovněž odvolací soud, který podaná odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se precizně vypořádal. Oba soudy věnovaly odpovídající pozornost taktéž postupné proměně popisu událostí poškozeným. Přesvědčivě přitom shrnuly důvody, pro které považují za pravdivá jeho původní vyjádření z přípravného řízení a z řízení před soudem prvého stupně.
10. Státní zástupce následně zopakoval klíčová skutková zjištění nalézacího soudu, načež konstatoval, že společná dohoda obou obviněných jednoznačně vyplývá z provedených důkazů. Spoluobviněný J. Š., který nebyl v žádném vztahu k poškozenému, neměl racionální důvod, aby od něj sám a bez vědomí dovolatele dlužné nájemné požadoval. Oba pachatelé pak postupovali koordinovaně a ve vzájemné součinnosti, dovolatel dokonce přinesl pytle na věci a sám také určoval, zda se konkrétní věc odnese či nikoli. Užití násilí pak vyplynulo mj. z původních výpovědí poškozeného P. M., které shledaly oba soudy po právu pravdivými. Dovolatel přitom násilí ze strany J. Š. prokazatelně přítomen byl, neboť jak potvrdil sám poškozený, první ránu mu sice J. Š. uštědřil ihned po otevření dveří, k další ráně však došlo již za přítomnosti dovolatele. Poškozený rovněž potvrdil, že do bytu pachatele nezval. Tito mu bránili v zavření dveří a do bytu vešli o své vůli a bez jeho souhlasu. Je proto nepochybné, že ze strany pachatelů bylo proti poškozenému užito násilí, které bylo prostředkem jak ke vstupu do bytu poškozeného, tak i ke zmocnění se jeho věcí.
11. K poznámce dovolatele týkající se zásady subsidiarity trestní represe se státní zástupce nijak nevyjadřoval, neboť ta nebyla nikterak konkretizována. S jistou dávkou tolerance považoval za podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod výhradu obviněného v tom smyslu, že on sám se násilí na poškozeném neúčastnil, případě ještě námitku, podle níž mu poškozený dlužil nájemné, a tudíž on sám jen realizoval svá práva, mj. právo zadržovací. Obě však hodnotil jako zjevně neopodstatněné.
12. Státní zástupce nejprve stručně shrnul zákonné znaky trestných činů porušování domovní svobody a loupeže. K problematice užitého násilí připustil, že poškozeného fyzicky napadl pouze obviněný J. Š. Podstatné je, že oba pachatelé se trestného činu dopustili po předchozí vzájemné dohodě. Z hlediska spolupachatelství přitom není rozhodující, zda násilí či jeho pohrůžky užil každý ze spolupachatelů nebo jen některý z nich. Spolupachatelem na loupeži je totiž například i takový pachatel, který se „jen“ zmocní cizí věci, zatímco násilí vůči poškozenému se dopustí druhý ze spolupachatelů. Klíčový je právě společný úmysl, který byl v aktuálně posuzované trestní věci nepochybně dán. K údajnému výkonu zadržovacího práva odkázal na přesvědčivé rozhodnutí nalézacího soudu. Sám doplnil, že ani dluh na nájemném neopravňuje pronajímatele vniknout do pronajímaných prostor užívaných nájemcem a odvézt z nich bez svolení (v nyní posuzované věci dokonce v návaznosti na předtím užité násilí) nájemcovy věci. Připomenul, že nájemní vztah poškozeného k jím užívanému bytu v době spáchání skutku nebyl řádně ukončen. Obviněný nevyužil žádnou z možností, které mu právní řád dává, jednal zcela svévolně, k ochraně svých tvrzených práv nepostupoval podle k tomu určených civilních předpisů, přičemž na poškozeném se jeho věcí zmocnil proti jeho vůli a násilím. Jak výstižně připomněl nalézací soud, ani právní úprava zadržovacího práva obviněnému nedávala právo násilím vniknout do bytu užívaného poškozeným a zmocnit se jeho věcí, a to ani v případě, že byl v prodlení s hrazením nájemného. Ostatně §1396 o. z. v tomto ohledu jednoznačně stanoví, že zadržet cizí věci nesmí ten, kdo je má u sebe neprávem, zejména zmocnil-li se jich násilně či lstí.
13. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
17. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
18. Ve světle právě popsaného zákonného rámce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zjevné, že drtivá většina dovolací argumentace se s jeho obsahem míjí. Ostatně i sám dovolatel připustil poměrně široké uplatnění daného dovolacího důvodu s tím, že v prvé řadě zpochybňoval skutková zjištění přijatá soudem prvního stupně. Ve zkratce namítal, že nebyl přítomen žádnému užití násilí ani zmocnění se věcí poškozeného, že do pokoje vstoupil s jeho souhlasem, případně že nebyla prokázána jakákoliv předchozí dohoda mezi ním a spoluobviněným J. Š. Na základě své vlastní verze skutkového děje pak konstatoval, že pouze realizoval zadržovací právo ve vztahu k dluhu poškozeného na nájemném a zároveň vytýkal, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu zločinu loupeže ani přečinu porušování domovní svobody. I tyto na první pohled hmotněprávní námitky jsou tedy ve svém jádru převážně skutkové povahy. Výše ovšem bylo výslovně uvedeno, že dovolací soud není třetí soudní instancí určenou k opětovnému přezkumu skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Naopak z jejich skutkových závěrů vychází a pouze v jejich kontextu zvažovat vznesené otázky hmotněprávní povahy. Skutkové námitky navíc nenaplňují ani žádný z dalších dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení §265b tr. ř., což znamená, že Nejvyšší soud není zákonem vůbec povolán se jimi v dovolacím řízení zabývat.
19. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
20. Dovolatel ve svém podání vytýkal, že skutkové závěry soudů nižších instancí jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, čímž mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces. V této souvislosti zpochybňoval především věrohodnost výpovědi poškozeného, z níž oba soudy při svém rozhodování vycházely, poukazoval na jednotlivé dílčí rozpory i na její postupný vývoj v průběhu předmětného trestního řízení. Nejvyšší soud proto zkoumal, zda proces dokazování byl proveden ústavně konformním způsobem, žádné pochybení ovšem v uvedeném směru neshledal.
21. Soudy nižších instancí správně hodnotily výpovědi poškozeného P. M. učiněné v přípravném řízení a v hlavním líčení jako věrohodné. V prvé řadě je potřeba poukázat na fakt, že poškozený nevykazoval žádné náznaky snahy obviněným jakkoliv škodit a nepravdivě je obviňovat z trestné činnosti, pokud by se jí skutečně nedopustili. Sám si byl vědom svého podílu viny na vzniklém konfliktu, což ve svých výpovědích opakovaně připouštěl. Nejprve proto váhal, zda věc vůbec nahlásit na policii, během hlavního líčení chtěl obvinění stáhnout a nakonec před odvolacím soudem svou výpověď podstatně změnil ve prospěch obviněných. Dále je nutno zdůraznit, že svědectví poškozeného je podporováno dalšími provedenými důkazy (tj. výpověďmi svědků K. H. a Z. P., též fotodokumentací utrpěného zranění), zatímco obhajoba obou obviněných stojí v podstatě osamocena, když ani výpovědi svědků P. H. či J. K. nemohou jejich verzi potvrdit a slova poškozeného vyvrátit. Nelze se ztotožnit ani s názorem dovolatele, že by výpověď poškozeného vykazovala nějaké podstatné rozpory. Naopak je možno konstatovat, že jak před policejním orgánem dne 18. 6. 2019, tak před soudem prvního stupně, u hlavního líčení konaného dne 9. 1. 2020, poškozený hovořil o prožitých událostech ve všech podstatných bodech obdobně, kdy celková struktura protiprávního jednání obviněných zůstávala takřka stejná. Pokud popisoval určité dílčí události jinými slovy, se zdůrazněním jiných detailů, anebo pokud některé podrobnosti sdělil pouze při jednom výslechu a při druhém nikoliv, nenarušilo to onu výše zmíněnou strukturu chování obou pachatelů. Nelze ani spravedlivě očekávat, že dvě výpovědi téže osoby (navíc s půlročním časovým odstupem) budou zcela identické, to by naopak vzbuzovalo podezření, že se jedná o výpověď naučenou a nikoliv spontánní. Proto ani není možné na základě určitých (méně významných) odlišností v popisu rozhodného děje automaticky dovozovat nevěrohodnost celého svědectví.
22. V konkrétní rovině je potřeba připomenout, že poškozený od samého počátku řízení uváděl, že hned po otevření dveří byl napaden obviněným J. Š., následně se dostavil obviněný O. H., který byl přítomen další ráně pěstí od spoluobviněného. Z obou procesně použitelných výpovědí lze též dovodit, že oba obvinění vstoupili do obydlí poškozeného, který sice v přípravném řízení uvedl, že je dovnitř vpustil dobrovolně (srov. č. l. 43 spisu), nicméně při hlavním líčení upřesnil, že je do bytu nepozval, chtěl zavřít dveře, oni mu však řekli, že ne, že uteče, a sami pak vstoupili (srov. č. l. 158 spisu). Oba pachatelé byli rovněž účastni zabavování elektroniky patřící poškozenému jakožto zástavy za dlužné nájemné. Oba jej měli vyzvat k vydání těchto věcí s tím, že když si chtěl poškozený ponechat tablet, obviněný O. H. s tím nesouhlasil (srov. č. l. 158 spisu). Je sice pravdou, že dovolatel nebyl přítomen celému průběhu posuzovaného jednání, sám poškozený k tomu uvedl, že „pan H. tam prakticky nebyl, ten byl dole“ (č. l. 157–158), nicméně výše bylo popsáno, že se alespoň zčásti zúčastnil veškerého konání významného pro naplnění zákonných znaků obou aplikovaných skutkových podstat (tj. přinejmenším jedné rány pěstí, vstupu do pokoje i nedobrovolné zabavování věcí z majetku poškozeného). Lze ještě doplnit, že podstatně změněnou výpověď poškozeného učiněnou dne 16. 9. 2020 ve veřejném zasedání odvolací soud právem nepřijal (nehodnotil ji jako věrohodnou), jelikož byla v zásadním rozporu s těmi důkazy, které podporovaly pravdivost jeho předchozích svědectví.
23. S ohledem na shora uvedená fakta je možno uzavřít, že soudy obou instancí postupovaly zcela v souladu se základními principy trestního procesu (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) i ústavně garantovanými pravidly spravedlivého procesu, když přijaly právě takové skutkové závěry, jaké jsou popsány ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu. Proto Nejvyšší soud neshledal žádný důvod pro obviněným požadovaný mimořádný zásah do předmětných skutkových zjištění, naopak z nich bude při hodnocení dalších uplatněných dovolacích námitek striktně vycházet.
24. V návaznosti na to nelze jako relevantně uplatněné v mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. chápat ani výhrady obviněného proti naplnění objektivních stránek skutkových podstat zločinu loupeže a přečinu porušování domovní svobody. Byť jde na první pohled o argumentaci hmotněprávní povahy, fakticky jsou zpochybňovány pouze skutkové okolnosti podmiňující následnou právní kvalifikaci jednání obou pachatelů. Proto lze k danému tématu pouze ve stručnosti uvést následující. Dopustí-li se zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, pak je zjevné, že veškeré popsané obligatorní znaky objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu jsou v posuzovaném jednání obsaženy. Užitím násilí bylo několik ran pěstí ze strany obviněného J. Š., které byly vedeny záměrem nejen vystěhovat poškozeného z pronajatého bytu, ale též zmocnit se jeho věcí (tj. cizí věci) za účelem zajištění úhrady dluhu na nájemném. Výhrady dovolatele, že nebyl této události přítomen, nebo že se vše odehrálo jinak, je s ohledem na shora zmíněné skutečnosti možno označit za irelevantní. Totéž platí pro přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá a užije při takovém činu násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku jejímž účelem je zabránit vniknutí. Naplnění citované skutkové podstaty spočívalo ve vstupu (neoprávněném vniknutí) obou obviněných do bytu poškozeného, přestože ten je dovnitř nepozval, avšak nijak jim ani nebránil vzhledem k předchozímu fyzickému ataku (užití násilí) od obviněného J. Š. i vyjádření obviněných, že „ne, že uteče“ a nepochybně i jejich početní převahy.
25. S určitou mírou tolerance by pod uplatněný dovolací důvod mohla být podřazena námitka týkající se existence předchozí společné dohody na posuzovaném trestném jednání, zapadající do širší tématiky spolupachatelství. Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). V obecné rovině je vhodné připomenout, že spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 327–340).
26. Pro účely posuzovaného případu je vhodné zopakovat, že není nutné, aby každý ze spolupachatelů naplnil svým vlastním konáním všechny znaky příslušného trestného činu, postačuje, stane-li se součástí společného jednání vedeného společným úmyslem. Tak tomu v této věci nepochybně bylo, přestože se dovolatel neúčastnil celého průběhu dané trestné činnosti, sám vůbec neužil násilí a na vlastním zabavování věcí poškozeného se podílel spíše v menší míře. V prvé řadě ovšem nelze pominout, že to musel být výlučně on, kdo byl iniciátorem celé „akce“. Existence jím zpochybňované předchozí společné dohody přímo a zcela jednoznačně vyplývá ze zjištěných okolností předmětného jednání. Sám obviněný J. Š. neměl jediný racionální důvod (tj. žádný motiv), proč by se choval způsobem popsaným ve skutkové větě výroku o vině, pokud by nebyl požádán dovolatelem o součinnost. K poškozenému neměl jakékoliv osobní či jiné vazby ani vůči němu neměl žádné nesplacené pohledávky. Naopak motivace obviněného O. H. byla v tomto ohledu zcela zřejmá, spočívala v jeho záměru vyřešit situaci, kdy poškozený již několik měsíců neplatil nájemné za ubytování v penzionu patřícímu jeho rodině. Ostatně právě snaha nějakým způsobem vymoci uvedený dluh byla jediným důvodem pro nezákonné jednání obou pachatelů, proto nelze mít jakýchkoliv pochybností, od koho vzešel podnět ke spáchání posuzovaného skutku. V uvedeném směru je možno vyzdvihnout též moment, kdy obviněný J. Š. fyzicky zaútočil na poškozeného bezprostředně poté, co tento otevřel dveře od pokoje, což by se jistě nestalo, pokud by spoluobviněný neměl od samého počátku záměr (úmysl) dopustit se zmiňované trestné činnosti, přičemž onen záměr musel (vzhledem k výše zmíněným skutečnostem) nabýt jedině na základě předchozí společné dohody s dovolatelem.
27. Taktéž nelze odhlédnout od zjevné koordinovanosti vystupování obou pachatelů, kdy jeden podporoval a doplňoval druhého ve snaze dosáhnout společně stanoveného cíle. Na dílčí úkon jednoho plynule navazoval další dílčí úkon druhého z nich. To vše je zcela patrné z popisu událostí učiněných poškozeným i ze skutkové věty výroku o vině. Jakožto spolupracující dvojice navíc obvinění nabyli nad samotným poškozeným fyzickou převahu, která dodávala celému jejich počínání na účinnosti. Bez zajímavosti není ani fakt, o kterém poškozený také hovořil, a to že obviněný J. Š. se v nepřítomnosti obviněného O. H. choval jinak (přívětivěji) – normálně s poškozeným komunikoval (č. l. 42 a 43 spisu), což ještě více dokresluje prokazatelnou existenci předchozí dohody na společném protiprávním jednání. O této dohodě spoluobviněných, jakožto i naplnění znaků spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku k oběma přisouzeným trestným činům proto nemá Nejvyšší soud žádných pochyb.
28. Následující dovolací výhrada, že obviněný svým postupem vůči poškozenému pouze realizoval zadržovací právo oproti dlužnému nájemnému, sice působí hmotněprávním dojmem, fakticky je ovšem charakteru skutkového. Její podstatou je polemika s odkazem soudů obou stupňů na §1396 odst. 1 o. z., podle něhož zadržet cizí věc nesmí ten, kdo ji má u sebe neprávem, zejména zmocnil-li se jí násilně nebo lstí. Dovolatel v daném ohledu opětovně rozporoval, že by se účastnil jakéhokoliv násilí anebo se na něm předem domlouval. Výše ale bylo podrobně rozvedeno, proč byla tato jeho obhajoba bez důvodných pochybností vyvrácena. Je tedy potřeba setrvat na závěru, že obviněný se věcí poškozeného zmocnil násilím, a tudíž se na jeho svévolné počínání vztahuje právě §1396 odst. 1 o. z. nazvaný přiléhavě „zákaz zadržení“, upravující případy, při nichž nelze zadržovací právo zákonným způsobem uplatnit. Není od věci doplnit, že se ve smyslu §978 o. z. jedná o kogentní ustanovení, od kterého se nelze odchýlit ani odlišným ujednáním stran, čímž dal zákonodárce zřetelně najevo, že jednání zde popsané považuje za nežádoucí, které není možno za žádných okolností připustit či tolerovat. V tomto světle je pak zcela irelevantní poukaz dovolatele na §1395 odst. 1, 2 o. z. Toto ustanovení by v daném případě realizaci zadržovacího práva v obecné rovině připouštělo, ovšem pouze za situace, kdy by měl obviněný movité věci poškozeného u sebe s tím, že by se v jeho moci neocitly činem protiprávní povahy (srov. Občanský zákoník III., Věcná práva, §976–1474, Komentář, 1. vydání, 2013, s. 1147–1149). Skutečnost, že zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je činem protiprávní povahy, není třeba nikterak obsáhle odůvodňovat (srov. níže §13 odst. 1 tr. zákoníku). Nadto nelze než v souladu s vyjádřením státního zástupce poznamenat, že ani dluh na nájemném neopravňuje pronajímatele vniknout do pronajímaných prostor užívaných nájemcem a odnést z nich bez svolení, v nyní posuzované věci dokonce v návaznosti na předtím použité násilí, nájemcovy věci (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 51/2018 Sb. rozh. tr.).
29. V závěru svého podání se dovolatel teoreticky zmínil o zásadě subsidiarity trestní represe, aniž by ovšem konkretizoval své vlastní ideje a požadavky vztahující se k její případné aplikaci. Nejvyšší soud tudíž zvažoval, zda se takto uplatněnou námitkou vůbec zabývat. Shledal však, že i z příslušné, akademicky působící pasáže podaného dovolání lze s poměrně vysokou mírou jistoty dovodit argument nedostatečné společenské škodlivosti posuzovaného jednání, které mělo být řešeno prostředky práva občanského a nikoliv trestního. S určitou dávkou tolerance proto Nejvyšší soud hodnotil tuto výhradu obviněného jako relevantně uplatněnou v rámci ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po věcné stránce ji ale považoval za zjevně neopodstatněnou.
30. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
31. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
32. Dovolatel k tomuto tématu mimo jiné uváděl, že „sankcionovat běžné občanskoprávní vztahy není na místě“. To je sice v obecné rovině pravda, nicméně výše bylo výslovně konstatováno, že zjištěné jednání obviněných se zcela vymklo ze soukromoprávní roviny. Pokud by dovolatel chtěl řešit nesplacený dluh na nájemném cestou civilního práva, mohl k tomu využít některý z nástrojů, které občanský zákoník za tímto účelem poskytuje, byť by k tomu byla nutná poněkud vyšší dávka trpělivosti než ta, kterou v daném případě projevil. Každopádně by se jednalo o postup legální. Namísto toho se ale rozhodl pro podstatně radikálnější, a především protiprávní řešení celé situace, kterým naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat obou shora zmiňovaných trestných činů. Za tohoto stavu by se trestní odpovědnosti mohl „vyhnout“ jedině tehdy, pokud by společenská škodlivost jím spáchaného skutku z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídala běžně se vyskytujícím trestným činům obou aplikovaných skutkových podstat (srov. výše). Nejvyšší soud je ovšem přesvědčen, že tak tomu v posuzovaném případě nebylo.
33. Lze sice připustit, že důvod, pro který k předmětné trestné činnosti došlo, nesvědčí o nikterak vysoké míře společenské škodlivosti, jistě se mohou vyskytnout i názory hodnotící jednání dovolatele jako více méně pochopitelné – poškozený dlouhodobě neplatil nájemné za pronajatý byt v penzionu, který vlastní rodina H., nadto byt neužíval ani s potřebnou mírou péče, ten byl ve špatném stavu, plný odpadků (zejména prázdných lahví od alkoholu) a zapáchal (srov. č. l. 43 spisu). Společenskou škodlivost skutku ale zásadně zvyšuje způsob jeho provedení, kdy šlo předem připravenou „trestnou výpravu“, na níž si dovolatel sjednal pomoc dalšího pachatele, který do té doby nebyl na věci nikterak zainteresován, avšak právě on odvedl většinu tzv. „černé práce“. Poškozený navíc v podaném trestním oznámení popisoval obviněného J. Š. jako statného muže (jeho výšku odhadl na 190 cm a váhu na 110 kg). Zřejmá fyzická převaha dodávala koordinovanému jednání obviněných nejen na účinnosti (poškozený se bez protestů podroboval všem jejich příkazům), ale také na závažnosti. Poškozený si navíc z této konfrontace odnesl drobné zranění. Ani hodnota odcizených věcí v řádu několika tisíců korun nebyla úplně zanedbatelná, v běžné soudní praxi postačuje k odsouzení pachatele za trestný čin loupeže i výrazně nižší (teoreticky až nulová) cena násilně odebrané věci. Je příhodné poukázat také na fakt, že obvinění poškozenému zabavili i tablet, aniž by dbali jeho sdělení, že jej potřebuje pro svou práci. V neposlední řadě je zde moment, kterému mohly soudy nižších instancí věnovat poněkud vyšší pozornost, a to, že obvinění, aniž by nájemní vztah poškozeného k jím užívanému bytu v době spáchání činu byl řádně ukončen, náhle a neočekávaně poškozeného doslova „vyhodili na ulici“, a on tak musel urychleně shánět nové bydlení. Celkově je pak nutno uzavřít, že společenská škodlivost jednání obviněných nebyla nijak zanedbatelná, nemohla proto podmínit uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Proti činu tohoto typu už by bylo použití jakýchkoliv jiných (mírnějších) právních nástrojů neúčinné. Jde bezpochyby o chování, které v demokratickém právním státě nemůže být tolerováno.
34. Nejvyšší soud uzavírá, že většina námitek dovolatele neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu zakotvenému v §265b tr. ř., další část je zjevně neopodstatněná. Proto podané dovolání odmítl jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 3. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu