ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.192.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 192/2021-334
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2021 o dovolání obviněného M. P. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2020, sp. zn. 7 To 279/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 3 T 7/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 3 T 7/2019, byl obviněný M. P. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle §67 odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši deseti denních sazeb po 1 000 Kč, tj. celkem 10 000 Kč, podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání tří týdnů. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozeným AAAAA (pseudonym), nar. XY, a BBBBB (pseudonym), nar. XY, částku ve výši 73 892 Kč.
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2020, sp. zn. 7 To 279/2020, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit poškozeným AAAAA, nar. XY, a BBBBB, nar. XY, k rukám jejich matky I. F., nar. XY, škodu ve výši 73 782 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozené se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak ponechal napadený uvedený rozsudek nedotčen.
3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se obviněný přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že
dne 24. 9. 2018 v době od 12:48 hodin do 12:50 hodin v XY, XY č. XY, poté, co poškozený A. V., narozený XY, při odchodu z provozovny Mobil Agency po neuznané reklamaci úmyslně prudce bouchl dveřmi, v důsledku čehož popraskala jejich skleněná výplň, a z místa se snažil odejít, obviněný vyběhl z prodejny, poškozeného zachytil za pravou ruku, ve snaze mu v odchodu zabránit až do příjezdu policie, přičemž v průběhu potyčky poškozeného chytil za malíček pravé ruky, který mu páčil, a tím mu způsobil zlomeninu horního konce prvního článku 5. prstu pravé ruky s výrazným vybočením části prstu pod zlomeninou zevně k malíkové straně ruky a vzhůru směrem ke hřbetu ruky, kdy na poranění lze ze soudně lékařského hlediska pohlížet jako na ublížení na zdraví.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2020, sp. zn. 7 To 279/2020, podal obviněný M. P. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože se soudy neřídily ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř., §38 odst. 1, 2, §39 odst. 1 tr. zákoníku, a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu tvrdil, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
5. Obviněný soudům vytkl, že se nezabývaly celou řadou důkazů svědčících v jeho prospěch a tyto při úvahách o vině či trestu vůbec nehodnotily, a tedy jeho nebyla vina bez jakýchkoliv pochybností prokázána, protože žádný důkaz nepotvrzuje, že páčil malíček poškozeného A. V., jehož výpověď byla prokazatelně lživá, a nemůže sloužit jako podklad pro závěr o jeho vině. Podle odvolacího soudu je jediným relevantním důkazem znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, se specializací znalce na zjištění mechanismu vzniku zranění, a nedůvodně odmítl znalecký posudek předložený obhajobou (odvětví ortopedie a traumatologie) a v rámci svých úvah předestřel tři varianty skutkového děje, přičemž v případě prvních dvou, které odpovídají obhajobě, hledal pouze argumenty, proč k nim nemohlo dojít, a přiklonil se ke třetí alternativě odpovídající verzi obžaloby. Podle obviněného soudy vyhodnotily všechny okolnosti, nelze z provedených důkazů bez porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo učinit závěr, že je pachatelem skutku, že to byl právě on, kdo se dopustil přečinu podle §146a odst. 1 tr. zákoníku. Existence výše naznačených pochybností vyvrací možnost logicky propojeného řetězce nepřímých důkazů.
6. Námitky obviněného směřovaly i proti tomu, že se soudy dostatečně nevypořádaly s existencí okolností vylučujících protiprávnost, a to nutnou obranou podle §29 tr. zákoníku, resp. možnou aplikací §28 tr. zákoníku o krajní nouzi, protože obviněný odvracel nebezpečí hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, když se snažil zajistit pachatele přečinů poškození cizí věci a výtržnictví do doby příjezdu přivolané Policie České republiky. V opačném případě by dovolatel musel nechat poškozeného utéct z místa činu, pravděpodobně by nebyl ztotožněn a nebylo by vůči němu možné vyvodit právní důsledky za jeho protiprávní jednání. Napadené rozhodnutí je tak v přímém rozporu s předcházením a zamezením trestné činnosti jako základním účelem trestního řízení, jímž je i výchova občanů.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2020, sp. zn. 7 To 279/2020, zrušil a věc Městskému soudu v Praze přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti a důkazy podle §265h odst. 3 tr. ř. odložil výkon uloženého trestu. Popsané zásadní chyby napadeného rozhodnutí i předcházejícího řízení by podle názoru obviněného měly vést ke zrušení rozhodnutí.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání poukázala na shodnost námitek v dovolání s obhajobou obviněným uplatňovanou od počátku trestního řízení, s níž se jimi soudy zabývaly. Odkázala na správný názor odvolacího soudu, který odmítl tvrzení obviněného, že neexistoval důkaz o tom, že zranění poškozenému způsobil. Základem byl pro závěr o vině obviněného, při nepřesvědčivosti kamerového záznamu, znalecký posudek z odvětví soudního lékařství, podle něhož byla zjištěna povaha zranění. Důvodně proto odvolací soud dovodil, že poškozený při odchodu z prodejny vzal rukou za kliku dveří, dveře otevřel směrem dovnitř a otevřenými dveřmi musel vyjít z obchodu. Nepřisvědčil výpovědi obviněného, že poškozený vzal dveře za rám a silně s nimi bouchl. Podle odvolacího soudu, pokud poškozený držel pravou rukou dveře za rám a silně bouchal dveřmi směrem ven z obchodu, nemohlo při tom dojít k úderu hranou dveří do oblasti čtvrtého meziprstí pravé ruky, když jak obviněný, tak svědek M. P. popsali intenzivní ránu, při které prasklo sklo. Podle odvolacího soudu silný úder hrany dveří do rámu dveří nemohl být zbrzděn nárazem dveří nejprve do oblasti čtvrtého meziprstí pravé ruky poškozeného. Stejně tak je logicky vyloučeno, aby si poškozený přivřel prst při prudkém zavírání do dveří, a přesto se ozvala silná rána a v důsledku nárazu rámu dveří do futer prasklo sklo. Jestliže jsou první dva mechanismy vzniku zranění logicky vyloučeny, zbývá jen jeden možný mechanismus, a to ten uvedený ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu. Za této situace nemůže být verze skutkového děje obsažená ve výpovědi obviněného pravdivá a nalézací soud nepochybil, když výpověď obviněného hodnotil jako nevěrohodnou a účelovou. Právní kvalifikace jednání obviněného je tak zcela přiléhavá.
9. Státní zástupkyně uzavřela, že meritorní rozhodnutí v posuzované věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného M. P. je podle §265a, odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Obecně k dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Nejvyšší soud připomíná, že u všech důvodů dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dovolání je opravným prostředkem mimořádným a je určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři, neboť procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
12. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
13. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud však připouští, že se tato zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
V. K obsahu dovolání
14. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal, a není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů [str. 5 a 6, body 18.-24. rozsudku nalézacího soudu, str. 3 a 4, bod 8.) rozsudku odvolacího soudu] vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
15. Dovolací soud nad rámec výše uvedeného poznamenává, že závěr soudů nižších stupňů, podle něhož obviněný poškozeného A. V. chytil v průběhu potyčky za malíček, který mu páčil, a tím mu způsobil jeho zlomeninu, je důkazně podložen. Takový závěr logicky vyplynul z řádného hodnocení důkazů soudy nižších stupňů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, kdy poškozený hovořil o tom, že mu obviněný poté, co jej doběhl, zkroutil ruku, resp. mu svým jednáním způsobil zranění, v čemž výpověď poškozeného koresponduje s výpovědí ve věci nezávislého svědka M. P. a taktéž se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství znalkyně MUDr. Olgy Plockové Tatičové stran mechanismu vzniku poranění poškozeného (v důsledku kroucení a páčení prstu velkou silou). Soudy se zároveň důsledně vypořádaly s odkazem obviněného na závěry jím opatřeného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie a traumatologie znalce MUDr. Michala Šlégla, jenž závěry znalkyně z oboru zdravotnictví nijak nerozporoval a pouze doplnil jako v úvahu připadající a podle něj pravděpodobné mechanismy vzniku poranění, které však nalézacím soudem nebyly na základě výše uvedených důkazů shledány v daném případě reálnými. Na základě těchto důkazů soudy oprávněně odmítly obhajobu obviněného, že zranění poškozenému nezpůsobil. Je plně logickým skutkovým závěrem odpovídajícím obsahu provedených důkazů [jak podrobně popsal odvolací soud v bodě 8) odůvodnění svého rozsudku], že si poškozený vzhledem ke způsobu, jakým z prodejny odcházel, nemohl přivřít malíček do dveří, neboť za sebou dveře silně zabouchl tak, že je tím vysklil, resp. způsobil výrazné popraskání skla, a poté pokračoval pryč od prodejny bez jakýchkoli projevů bolesti. Zmíněnými důkazy tak je podpořen závěr, že původcem zranění poškozeného nebylo zavření dveří, nýbrž až následná potyčka s obviněným.
16. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí a způsobu, jakým se soudy s výsledky provedeného dokazování vypořádaly, byla dodržena pravidla stanovená v §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože rozsah provedeného dokazování je dostatečný pro závěr o vině obviněného, aniž by vzbuzoval pochybnosti, a způsob, jakým zejména soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy, svědčí o uvážení všech rozhodných skutečností jednotlivě i v souvislostech. V duchu těchto zásad soudy nižších stupňů hodnotily zejména oba znalecké posudky z oboru zdravotnictví a svědecké výpovědi i výpověď obviněného. Nelze přisvědčit námitkám obviněného, že by soudy k posouzení věrohodnosti jednotlivých důkazů, a to především svědka A. V. nebo znaleckých posudků, vůči nimž obviněný brojil, přistupovaly izolovaně. Naopak podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí soudy na podkladě výsledků provedeného dokazování logicky vysvětlily, z jakých důvodů dospěly ke skutkovému zjištění popsanému ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, že zranění poškozeného je následkem fyzického střetu s obviněným venku na ulici. Soud rovněž rozvedl, z jakých důvodů verze obviněného, že ke zranění došlo jiným, jím preferovaným mechanismem, byla vyloučena s ohledem na důkazy prokázané okolnosti, a to mimo jiné i s ohledem na zcela přiléhavé znalecké závěry obou znalců z oboru zdravotnictví, které našly zohlednění i v samotné skutkové větě výrokové části odsuzujícího rozsudku („obviněný poškozeného chytil za malíček pravé ruky, který mu páčil…“).
17. S ohledem na uvedené nelze přisvědčit výhradám obviněného, protože skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označeného přečinu a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo) , neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Ve shora uvedeném rozsahu tak dovolatel svoji domněnku o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů, tedy v tomto rozsahu bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
18. Námitkou podřaditelnou pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tvrzení, že soudy dostatečně nevyhodnotily okolnost vylučující protiprávnost, protože odvracel nebezpečí hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, když se snažil zajistit pachatele přečinu poškození cizí věci a výtržnictví do doby příjezdu přivolané policejní hlídky, neboť jinak by poškozený utekl z místa činu a nemohl by být ztotožněn. Soudy dostatečně tyto skutečnosti nebraly do úvahy a nezabývaly se krajní nouzí podle §28 tr. zákoníku ani nutnou obranou podle §29 tr. zákoníku. Rovněž obsahově argumentoval oprávněním omezit osobní svobodu osoby přistižené při trestném činu nebo bezprostředně poté podle §76 odst. 2 tr. ř.
19. Nejvyšší soud k těmto výhradám obviněného považuje za potřebné uvést, že jimi neorganicky propojil ve skutkové větě obsažené zjištění o úmyslu zabránit poškozenému v odchodu po rozbití dveří až do příjezdu Policie České republiky s režimem nutné obrany, resp. krajní nouze, a není proto uvedený požadavek obviněného zcela jasný, a to tím spíše, že tyto skutečnosti uvádí zcela nově až v nyní podaném dovolání. Nevznesl-li obviněný tuto argumentaci v předchozích stádiích trestního řízení, nelze přisvědčit jeho tvrzení, že se soudy s obdobnou argumentací nevypořádaly, neboť např. z obsahu odvolání (viz č. l. 275 – 276) nevyplynulo, že by takovou obhajobu obviněný uplatnil. Ta vždy spočívala výlučně v tvrzení, že se projednávaného skutku nedopustil, neboť on osobně poškozenému utrpěné zranění nezpůsobil. Tomu pak odpovídá zejména rozsah a obsah odůvodnění odvolacího soudu.
20. Dovolací soud i přes to pro úplnost uvádí, že v činu, jak je obviněnému kladen za vinu, i podle dalších okolností, které soudy k jeho průběhu zjistily, se nejedná o žádnou skutečnost vylučující protiprávnost. Krajní nouze ( §28 tr. zákoníku ) a stejně tak i nutná obrana ( §29 tr. zákoníku ) představují okolnosti vylučující protiprávnost činu a způsobují, že jednání není trestným činem, i když jinak zdánlivě naplňuje všechny znaky trestného činu. Podle §28 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Podle §28 odst. 2 tr. zákoníku nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet. Krajní nouzí se tedy označuje takový stav, kdy je možné chránit zájem, který chrání trestní zákoník , jen tím, že se obětuje jiný takový zájem. Jde tedy o střet zájmů společnosti na ochraně různých společenských vztahů (mimo případ nutné obrany). Jednomu zájmu chráněnému trestním zákoníkem hrozí porucha, která může být odvrácena pouze tak, že dojde k narušení jiného takového chráněného zájmu. Nebezpečí musí hrozit přímo, bezprostředně. Podmínkou krajní nouze dále je, že nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit jinak (tzv. subsidiarita). O krajní nouzi však nejde, je-li následek způsobený odvracením nebezpečí zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil (tzv. proporcionalita). Rozhodující pro hodnocení vybočení z mezí krajní nouze je, zda bylo toto nebezpečí možno odvrátit jinak nebo zda způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 26/1972 Sb. rozh. tr. ). O vybočení z mezí krajní nouze (exces) podle trestního zákoníku jde tehdy, jestliže zde některé její podmínky naplněny byly, tedy stav byl krajní nouzi blízký, ale nebyly tu dány podmínky krajní nouze zcela ve všech směrech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1233/2016 ).
21. V návaznosti na projednávanou věc je třeba uzavřít, že o případ krajní nouze se jednat nemohlo už jen z toho důvodu, že obecně není dán jakýkoli trestním zákonem chráněný zájem na zadržení majetkového škůdce, neboť zájem chráněný trestním zákonem je vyjádřením objektů trestných činů tak, jak jsou blíže rozvedeny v jednotlivých ustanoveních zvláštní části trestního zákoníku (např. zájem na ochraně života a zdraví, svobody, osobnosti člověka, jeho soukromí, lidské důstojnosti, cti, majetku apod.), přičemž takový zájem trestní zákoník nezná. Nadto žádné srovnatelné nebezpečí přímo nehrozilo, když poškozený po jeho razantním odchodu a rozbití dveří provozovny odcházel a nemohlo se tak jednat ani o situaci odvracení přímo hrozícího nebezpečí zájmu chráněného trestním zákonem na ochraně majetku. Jiná situace by byla, pokud by se obviněný v provozovně snažil poškozenému zabránit v rozbití dveří, o takovou situaci se však nejednalo, tudíž úvahy o jednání obviněného v režimu krajní nouze nejsou na místě.
22. Stejně tak je třeba v případě jednání obviněného odmítnout možnost aplikace ustanovení o nutné obraně. Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku ( §29 odst. 2 tr. zákoníku). Nutná obrana představuje ve vztahu ke krajní nouzi zvláštní, speciální případ. Místo jakéhokoliv nebezpečí, jako je tomu u krajní nouze, je tu útok, tj. úmyslné protiprávní jednání člověka, který musí být přímo hrozící nebo trvající.
23. Podle soudy učiněných skutkových zjištěních, ale ani z konkrétních námitek dovolatele nevyplynulo, že by poškozený např. jakkoli zaútočil na poškozeného, pouze prudkým zavřením dveří způsobil jejich poškození a odcházel po ulici pryč. Pokud byl dostižen obviněným až na ulici po několika desítkách metrů, rozhodně nelze uvažovat o přímo hrozícím či trvajícím útoku poškozeného v režimu nutné obrany. Zmínit lze, že pro další případné zákonem vymezené okolnosti, a to např. svolení poškozeného (§30 tr. zákoníku), přípustné riziko (§31 tr. zákoníku) a oprávněné použití zbraně (§32 tr. zákoníku), v této trestní věci není zcela žádný podklad, ostatně je obviněný ani nezmiňoval.
24. K námitkám obviněného, zejména však k motivaci jeho jednání, je třeba uvést, že za okolnost vylučující protiprávnost v uvedené části trestního zákoníku výslovně neuvedenou se považuje omezení osobní svobody osoby přistižené při trestném činu nebo bezprostředně poté podle §76 odst. 2 tr. ř., podle něhož kdokoli smí omezit osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Nejvyšší soud uvedeným procesním postupem zabýval zejména proto, že dovolatel na uvedenou okolnost u svého jednání poukázal s tím, že po rozbití dveří poškozeným se mu snažil zabránit v odchodu až do příjezdu Policie České republiky. Institut zadržení je mezi okolnostmi vylučujícími protiprávnost rovněž prostředkem potírání trestné činnosti a má i význam preventivní. Společným rysem s výše popsanou krajní nouzí a nutnou obranou je, že takový postup je zákonem přiznaným právem, nikoli povinností, a základní podmínkou zadržení je existence útoku ve smyslu ustanovení §76 odst. 2 tr. ř., tedy existence protiprávního jednání, vůči kterému se postupuje užitím institutu zadržení. Odlišnost od nutné obrany i krajní nouze je dána účelovým zaměřením, kdy smyslem nutné obrany a krajní nouze je odvrácení útoku či nebezpečí a zabránění škod, zatímco zadržení má sloužit k zajištění osoby pachatele, její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. U zadržení by mělo být dáno důvodné přesvědčení osoby zadržující, že byl spáchán trestný čin zadržovaným, které obviněnému lze přiznat (byť dodatečně oprava poškozených dveří byla vyčíslena částkou 1851 Kč, což však v dané chvíli obviněný nemohl přesně vědět. I v případě zadržení je třeba trvat na zásadě subsidiarity (tedy, že takový úkon není namístě tam, kde lze jeho účelu dosáhnout postupem jiným) a s odkazem na ustanovení §52 tr. ř. na zásadě proporcionality (je třeba zásadně užít takové míry a prostředků donucení, které jsou k úspěšnému provedení zadržení ještě potřebné). Princip subsidiarity lze považovat za zachovaný za situace, kdy poškozený místo konfliktu a majetkové škody opouštěl navzdory verbálním výzvám obviněného a bez ochoty na místě setrvat do příjezdu přivolané policejní hlídky a vyřešení poškození cizího majetku. Obecně však (v rámci principu proporcionality) nelze při výkonu zadržení podle §76 odst. 2 tr. ř. připustit bezdůvodné násilí či lidskou důstojnost ponižující zacházení apod. Zadržení musí být realizováno adekvátně ke škodě, kterou zadržovaná osoba jako pachatel způsobila. Následek způsobený zadržením by tak neměl být stejný ani závažnější než následek, který byl trestným činem zadržovaného vyvolán (podrobněji: Kuchta, J.: Hmotněprávní důsledky zadržení podezřelého, In: Bulletin advokacie č. 2/90, str. 55). Porušením podmínek zadržení je jednání, jež způsobí zadržené osobě újmu, která nebyla nezbytná. Takové jednání je při existenci zavinění trestným činem proti životu a zdraví osoby zadržované. Při úmyslném překročení mezí zadržení je takové jednání třeba kvalifikovat jako úmyslný trestný čin bez odkazu na zadržení jako okolnost vylučující protiprávnost.
25. Ve zkoumané věci lze připustit, že důvodem, proč ke kontaktu obviněného s poškozeným došlo, byla snaha o jeho zadržení ve smyslu §76 odst. 2 tr. ř., zadržující osobě však uvedené ustanovení umožňuje toliko omezení osobní svobody pachatele trestného činu, které samozřejmě bude vždy spojeno s jistým nátlakovým postupem. Čin, jenž je obviněnému kladen za vinu, však spočívá v tom, že obviněný poškozenému úmyslně způsobil újmu na zdraví. Za zjištěných okolností proto jednal v rozporu se zákonem v §76 odst. 2 tr. ř. stanovenými podmínkami, protože při zajišťování poškozeného jednal tak, že mu ublížil na zdraví. Z těchto důvodů snahu obviněného zadržet odcházejícího poškozeného, jenž mu způsobil škodu na majetku, aby neodešel a vyčkal příjezdu policie, nelze vyhodnotit jinak než jako protiprávní jednání v důsledku realizace práva zadržení. Reakce obviněného na vzniklou situaci v podobě razantního uchopení a páčení prstu poškozeného, kterým došlo k jeho zlomení, je vybočením z mezí požadavku proporcionality (excesem intenzivním) a tedy jednáním mimo meze zadržení podle §76 odst. 2 tr. ř. Takové jednání našlo vzhledem k předchozímu zavrženíhodnému jednání poškozeného patřičný odraz právě v právní kvalifikaci skutku jako přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku.
26. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného M. P. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Jako celek je zjevně neopodstatněné a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
27. Dovolací soud nerozhodoval o odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§265o odst. 1 tr. ř.), protože pro takový postup nebyly v této věci splněny zákonné podmínky, neboť předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth