ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.294.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 294/2021-904
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 4. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. F. T. , nar. XY v XY, občan Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2020, sp. zn. 2 To 91/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 25/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. T. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2020, sp. zn. 3 T 25/2020, byl obviněný J. F. T. uznán vinným v bodě 1) výroku o vině zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, v bodě 2) zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §40 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená nezletilá AAAAA (pseudonym), narozená XY, bytem XY, odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podali odvolání jak obviněný J. F. T., tak i státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze. Odvolání obviněného směřovalo proti výroku o trestu, odvolání státní zástupkyně podané ve prospěch i neprospěch obviněného bylo zaměřeno do výroku o vině, trestu i ochranném opatření. Z podnětu obou těchto odvolání byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2020, sp. zn. 2 To 91/2020, podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §40 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená nezletilá AAAAA, narozená XY, bytem XY, odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný dopustil zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku tím, že dne 1. 11. 2019 v době zhruba od 9:00 hodin do 09:20 hodin v místě bydliště v obci XY, na adrese XY, na pohovce v prostoru obývacího pokoje, sleduje videa s pornografickým obsahem, masturboval až do vyvrcholení v přítomnosti a vystaven pohledu své nezletilé dcery AAAAA, narozené XY, přičemž v čase 9:01:32–9:01:36 za účelem sexuálního vzrušení a uspokojení svého pohlavního pudu, manipuloval svým penisem po dobu zhruba čtyř vteřin na odhaleném těle v oblasti hýždí své dcery, dokud nezačala výskat a bránit se přemístěním a jednal tak s vědomím, že pro svůj věk nezletilá dcera nemá dostatečné znalosti a vědomosti, aby chápala smysl jeho jednání a byla schopna se účinně bránit, dne 6. 11. 2019 v době zhruba od 09:53 hodin do 09:59 hodin v místě bydliště v obci XY, na adrese XY, na pohovce v prostoru obývacího pokoje masturboval až do vyvrcholení v přítomnosti a vystaven pohledu své nezletilé dcery AAAAA, narozené XY, přičemž v čase 9:56:10–9:58:55 za účelem sexuálního vzrušení a uspokojení svého pohlavního pudu, vyzval nezletilou, která byla svlečená ve spodní části těla, aby se posadila na pohovku a roztáhla nohy, poté se díval do jejího klína, přitom stále masturboval, poté si klekl na podlahu, sklonil hlavu do rozkroku dcery a dotýkal se ústy jejího přirození, do doby než vykřikla, odtáhla se a tiskla nohy k sobě, ale po krátké chvíli se mu podařilo dosáhnout u ní stejné polohy a opětovně ústy manipulovat v oblasti jejího pohlaví, a při tomto jednání stále masturboval až do vyvrcholení, přitom věděl, že pro svůj věk nezletilá nemá dostatečné znalosti a vědomosti, aby chápala smysl jeho jednání a byla schopna se účinně bránit.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2020, sp. zn. 2 To 91/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o uloženém ochranném opatření, kterým mu bylo uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. a namítl, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
5. Dovolatel podrobně shrnul úvahy nalézacího i odvolacího soudu obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutí a vztahující se k formě jimi ukládaného ochranného léčení. Po citaci znění zákonných ustanovení §38 odst. 1, 2 tr. zákoníku, §96 odst. 1, 2 tr. zákoníku a §99 odst. 4 tr. zákoníku věnoval pozornost též nálezům Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02, a ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3654/10. Konkrétně již k posuzované trestní věci zmínil, že znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, v době vypracování znaleckého posudku navrhovali uložení ochranného léčení ústavní formou, v rámci hlavního líčení se však od tohoto závěru odklonili, a to ze dvou základních důvodů.
6. Prvním z nich byl náhled dovolatele na své onemocnění. V této souvislosti citoval vyjádření znalce prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., jenž zdůraznil, že přístup obviněného k léčbě ji může ovlivnit a že změna jeho náhledu může být zásadním kritériem pro rozhodnutí o formě léčby. Rovněž připomenul slova znalce prof. MUDr. Jiřího Rabocha, DrSc., který také považoval změnu jeho postoje za podstatnou a vyzdvihl, že při optimálním zapojení se do léčby není pravděpodobnost recidivy velká. V návaznosti na to vyjádřil dovolatel přesvědčení, že soud prvního stupně v souladu se zásadou přiměřenosti a subsidiarity akcentoval závěry soudních znalců ve svém rozhodnutí a za dostačující považoval uložení ochranného léčení sexuologického v ambulantní formě. Doplnil, že v době vypracování znaleckého posudku nevypovídal, a znalci tak vycházeli z neúplných informací. Poté, co však byl konfrontován s výsledky posouzení vlastní psychiky, pochopil závažnost svého onemocnění, což se projevilo ochotou i přáním příslušnou léčbu podstoupit. Jeho nový náhled se promítl i do změněných závěrů znalců, podle nichž je vlastní uvědomění obviněného a ochota léčbu podstoupit stěžejním předpokladem její úspěšnosti, a proto nepovažovali ústavní formu léčení za nutnou.
7. Odvolací soud vykládal otázku náhledu nesprávně, když konstatoval, že kritický postoj obviněného k trestné činnosti a doznání nic nemění na tom, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Nicméně znalci nezměnili svůj názor na formu léčení z důvodu uváděného odvolacím soudem, nýbrž na základě získání náhledu dovolatele na své onemocnění a jeho aktivní snahy o léčení. Osoba s onemocněním tohoto typu může být nebezpečná pro společnost, není-li takové onemocnění léčeno. Má-li však obviněný sám zájem léčbu podstoupit, kdy si uvědomuje nebezpečnost vlastní odchylky, není zde dán důvod jej pro danou léčbu izolovat. Ochranné léčení v ústavní formě by mělo být krajním řešením, přičemž nařízení ochranného léčení ve formě ambulantní má dostatek ochranných mechanismů, jak zabránit nepodstoupení léčby, jak ostatně popsali oba znalci v rámci hlavního líčení. V tomto ohledu dovolatel poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2017, sp. zn. 7 Tdo 167/2014, podle něhož lze o uložení ochranného léčení v ústavní formě podle §99 odst. 4 tr. zákoníku rozhodnout nejen s ohledem na povahu nemoci a léčebné možnosti, ale soud zváží i vlastní náhled obviněného na nutnost své léčby. Odvolací soud tak založil své rozhodnutí na myšlence, že obviněný může být nebezpečný pro společnost, aniž by jakkoliv odrážel skutečnost, že dovolatel, jenž by se řádně podroboval ochrannému léčení v ambulantní formě, by pro společnost nijak nebezpečný být neměl, resp. riziko recidivy by mělo být zanedbatelné. Odvolací soud i přes opakovaný výslech znalců nezohlednil důležitý fakt, že oním předělem mezi osobami, jimž je třeba uložit ochranné léčení v ústavní formě a v ambulantní formě, je právě náhled obviněného na spáchaný čin.
8. Druhým důvodem ve prospěch uložení ochranného léčení ve formě ambulantní je absence realizovatelné ústavní formy ochranného léčení. Dovolatel v dané souvislosti opět citoval oba znalce. Podle prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., je ústavní léčba v ČR založena především na psychoterapeutickém působení v kolektivu stejně postižených pacientů, takže bez znalosti českého jazyka toto působení není realizovatelné. Ambulantní forma léčení v ČR realizovatelná je. Také prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc., uvedl, že uložení ochranné ústavní sexuologické léčby v České republice by u anglicky hovořícího pacienta bylo jen velmi těžce proveditelné. Podle názoru odvolacího soudu se ovšem léčebné možnosti odvíjejí od charakteru nemoci obviněného, nikoli od technickoorganizačních možností té které psychiatrické léčebny. Tuto argumentaci označil obviněný za poněkud paradoxní. Sdělili-li znalci soudu, že ambulantní formu léčby považují za dostatečnou s tím, že bude-li taková léčba probíhat, nebude dovolatel pro společnost nebezpečný, a zároveň uvedli, že ústavní léčba je v současnosti nerealizovatelná, není zřejmé, jak k těmto argumentům může soud nepřihlížet. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že základem ukládání ochranných opatření a trestních sankcí jako takových je přihlížení k osobě a poměrům pachatele, což jistě znamená také přihlédnutí k jeho možnosti fakticky uloženou léčbu podstoupit, a to i v návaznosti na jeho jazykové schopnosti. Základem ukládání trestních sankcí musí být logicky jejich vykonatelnost. Vše výše uvedené se přitom již projevilo v praxi, když obviněný požádal o přeložení do Věznice Kuřim, aby zde mohl zahájit ochranné léčení v ústavní formě. Jeho žádost však byla odmítnuta, neboť výkon tohoto ochranného opatření v anglickém jazyce není možný. Odvolací soud tedy postupoval v rozporu s §99 odst. 4 tr. zákoníku, jeho rozhodnutí je nezákonné, když bez zřejmých důvodů znemožňuje, ba fakticky vylučuje možnost účinné léčby obviněného.
9. S ohledem na výše zmíněné dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ve výroku o uloženém ochranném opatření, kterým bylo obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě, a sám rozhodl tak, že se obviněnému podle §99 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku ukládá ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě, případně aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) považoval dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné. Nejprve se v podrobnostech zabýval judikáty, na které obviněný ve svém podání odkazoval. Detailně rozebral usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 823/2017, vyzdvihl rozdíly mezi oběma trestními věcmi, a to především skutečnost, že závažnost jednání dovolatele je nesouměřitelná se závažností jednání pachatele ve věci judikované. To byl ostatně jeden z aspektů, který hrál poměrně zásadní roli pro způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu v odkazované věci. Dovolateli nesvědčí ani nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02, jelikož i ten akcentuje určitou závislost mezi spáchaným činem a intenzitou ochranného léčení, přičemž rozlišuje situace, kdy je (popř. u činu jinak trestného by bylo) namístě ukládat nepodmíněný trest odnětí svobody, anebo zda postačuje trest alternativní. Rovněž ve věci řešené Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 3654/10 (nález ze dne 3. 3. 2011) se jednalo o zcela bagatelní trestnou činnost, kdy ústavní forma léčby byla nařízena pouze z důvodu, že obviněná nedodržovala předepsanou medikaci při léčbě ambulantní. Také rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 167/2019, vyznívá opačně, než jak jej vykládá dovolatel. V dané věci dovolací soud shledal, že absence náhledu může být důvodem ústavní formy léčení i ve věci méně závažné, byť v ní byl uložen toliko podmíněný trest. Nikoliv tedy, že existence náhledu ve věci závažné s uloženým nepodmíněným trestem ústavní formě ochranného léčení brání.
11. Z právě zmíněného dovodil státní zástupce jednoznačný závěr, že existence náhledu v natolik závažné trestní věci je z hlediska formy ústavního léčení v podstatě nerozhodná. Existence náhledu je významná pro zcela jinou úvahu, a to pro zvážení možnosti snížení trestu podle §40 odst. 2 tr. zákoníku. Právě pokud by obviněný náhled neměl, nebylo by možno takové snížení provést, což je patrné například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1057/2019. Z něj vyplývá, že v případě snižování trestu podle §40 odst. 2 tr. zákoníku se trest odnětí svobody vyvažuje obligatorně uloženým ochranným léčením. Pokud odvolací soud snížil dovolateli trest odnětí svobod právě proto, aby přenesl větší důraz na jeho léčení, stěží by mohl být onen rok pobytu ve věznici vyvážen jinou než ústavní formou takového léčení. To je v souladu i s názorem nauky, podle níž je účelem ochranného léčení v takovém případě doplnit zkrácený trest a zesílit jeho výchovný účinek. V tomto duchu se vyjádřil i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 4 Tdo 556/2018. Není bez zajímavosti, že obviněný na samotném počátku svého trestního stíhání s léčením ústavní formou počítal, a ještě u hlavního líčení uvedl, že je ochoten ji podstoupit, pokud by ji znalci shledali jako nutnou.
12. K argumentaci, že pro neznalost českého jazyka je ochranné léčení realizovatelné pouze formou ambulantní, státní zástupce podotkl, že obviněný se zjevně soustředil pouze na terapeutický účel ochranného léčení, který však není účelem jediným. Dalším je podle právní teorie i praxe obecných soudů zajištění ochrany společnosti. K tomu citoval příslušnou pasáž z komentáře k trestnímu zákoníku i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1405/2019. To, že léčba není jediným účelem ochranného léčení, je patrno již ze skutečnosti, že zákonodárce rozlišil ochranné léčení na obligatorní a fakultativní. Pouze v případě fakultativního ochranného léčení pachatele zneužívajícího návykovou látku může být důvodem jeho neuložení zjištění, že „vzhledem k osobě pachatele je zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout“. Obligatorní ochranné léčení žádnou takovou výjimku neobsahuje a je ukládáno, i pokud je samotná léčená duševní choroba neléčitelná nebo pokud se dotčený léčit odmítá či mu v léčbě cokoliv brání. Státní zástupce dále odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 4 Tdo 747/2020, kdy bylo obviněnému uloženo ochranné léčení, byť jen ve formě ambulantní, a to i přes jeho středně těžkou mentální retardaci. Jestliže ani takováto okolnost není překážkou uložení ochranného léčení, neměla by jí být ani menší znalost češtiny u jinak nadprůměrně inteligentního dovolatele. Obdobně nemůže neznalost českého jazyka bránit ani výkonu trestu. Závěrem státní zástupce poukázal na skutečnost, že dovolatel se učí česky, chce v České republice zůstat a je obklopen česky hovořícími osobami. Podle jeho názoru tak existuje rozumný předpoklad, že v okamžiku zahájení ochranného léčení (po vykonání nepodmíněného trestu odnětí svobody), bude schopen komunikovat i česky. Státní zástupce zopakoval, že ochranné léčení nemá jen účel terapeutický a že jeho uložením byl v dané věci vyvážen trest odnětí svobody, který by jinak musel být delší.
13. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. ve vymezeném rozsahu přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je naplněn, bylo-li rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Dovolatel svým mimořádným opravným prostředkem napadal rozhodnutí odvolacího soudu o uložení ochranného léčení sexuologického ve formě ústavní. Namítal, že se tak stalo v rozporu s §99 odst. 4 tr. zákoníku a především se zásadou přiměřenosti ve smyslu §96 tr. zákoníku i subsidiarity ochranného léčení ve formě ústavní. Argumentoval na jedné straně tím, že má dostatečný náhled na závažnost svého onemocnění i ochotu se léčit. Na straně druhé vytýkal faktickou nerealizovatelnost ústavní formy ochranného léčení v případě jeho osoby, a to z důvodu, že neovládá český jazyk, přičemž výkon daného ochranného opatření v anglickém jazyce není v současné době v žádné z psychiatrických nemocnic v České republice proveditelný. Domáhal se proto uložení ochranného léčení v ambulantní formě. Takto koncipované dovolací námitky jsou nepochybně a v plném rozsahu podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., jak vyplývá nejen z již zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 823/2017, ale též z jeho ustálené rozhodovací praxe. Je tomu tak proto, že forma ochranného léčení je obligatorní náležitostí výroku, kterým bylo ochranné léčení uloženo a soud o ní musí vždy rozhodnout (srov. dále rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 12. 1971, sp. zn. 11 Tz 73/71, publikovaný pod č. 30/1972 Sb. rozh. tr.).
17. V obecné rovině je k této problematice vhodné uvést, že ochranné léčení je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného a poskytuje ochranu společnosti před nebezpečnými duševně chorými osobami (postiženými duševní poruchou) nebo osobami závislými na návykových látkách jejich umístěním nebo ambulantní péčí ve zdravotnickém zařízení, a to s cílem jejich opětovného zařazení do běžného života. Účelem ochranného léčení je terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného. V tomto směru účel ochranného léčení navazuje na obecný účel ochranných opatření, jímž je individuální prevence, přičemž však ze tří hlavních komponentů individuálně preventivního působení tu má působit jen náprava a zajištění (zneškodnění), nikoli odstrašení. Konečným účelem je odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, ve smyslu dosažení alespoň takového léčebného efektu, kdy pobyt pachatele na svobodě není již nebezpečný. Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř. činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů, jimž bylo ochranné léčení uloženo (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1156–1177).
18. Ochranné léčení, zejména ve formě ústavní, je významným zásahem do ústavně garantovaných práv a svobod jednotlivce, a proto je při jeho ukládání nutno respektovat zásadu přiměřenosti upravenou v §96 tr. zákoníku (která je ve vztahu speciality k zásadě přiměřenosti trestních sankcí podle §38 tr. zákoníku). Podle §96 odst. 1 tr. zákoníku nelze ochranné opatření uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. Přitom je nutné celkové posouzení všech uvedených hledisek. Přípustnost určitého ochranného opatření tedy nesmí být hodnocena podle vztahu ke každému z uvedených hledisek odděleně, nýbrž musí být k těmto hlediskům přihlédnuto v jejich souhrnu. Při celkovém hodnocení všech v úvahu připadajících hledisek má zpravidla největší váhu nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem. Význam tohoto hlediska je odůvodněn účelem ochranných opatření, jímž je ochrana společnosti dosahovaná působením prostředků speciální prevence (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1144–1147). Pokud jde o právě zmíněné, klíčové hledisko, lze konstatovat, že nebezpečnost pobytu pachatele na svobodě je dána, je-li vysoce pravděpodobné, že znovu spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a to pod vlivem duševní poruchy (srov. usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 8. 1973, sp. zn. 6 To 22/73, publikované pod č. 11/1974 Sb. rozh. tr.). Splnění této podmínky by mělo vyplývat zejména ze znaleckého zkoumání, ale v souladu s ním i z dalších provedených důkazů. Pouhé doporučení znalce není dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu o této otázce (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 5. 1968, sp. zn. 4 Tz 28/68, publikovaný pod č. 59/1968 Sb. rozh. tr.). Je tedy na soudu ukládajícím ústavní ochranné léčení, aby přesvědčivě odůvodnil, proč je pobyt pachatele na svobodě nebezpečný. Je potřeba opětovně připomenout, že i při rozhodování o formě ochranného léčení je nutné vždy pečlivě zvažovat jak povahu choroby a léčebné možnosti, tak i povahu a závažnost spáchaného trestného činu a povahu a závažnost nebezpečí, které do budoucna ze strany léčené osoby hrozí zájmům chráněným trestním zákonem (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 12. 1971, sp. zn. 11 Tz 73/71, publikovaný pod č. 30/1972 Sb. rozh. tr.).
19. Podle §96 odst. 2 tr. zákoníku nesmí být újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu. Toto ustanovení se vztahuje nejen na ukládání ochranných opatření, ale i na jejich výkon. Uvedený požadavek se projevuje především zavedením horní hranice, která omezuje trvání ochranného opatření, byť s možností jejího prolomení (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1144–1147). Právě v této souvislosti dovolatel ve svém podání argumentoval judikaturou Ústavního soudu. Přitom se zjevně inspiroval rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 823/2017, když ve svém podání citoval vybrané (pro něj výhodné) pasáže z jeho odstavce 22., v němž zdejší soud ve stručnosti připomínal klíčové nálezy Ústavního soudu. V zájmu objektivity by bylo vhodné citovat úplné a nezkrácené znění daného odstavce, podle kterého: „K podmínkám ochranného léčení v ústavní formě se vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02, v němž konstatoval, že tato forma ochranného opatření je mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, které někdy může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména díky neurčitosti svého trvání. Vyžadoval proto mimořádnou pečlivost při hodnocení, zda jsou splněny podmínky pro jeho uložení a určitou proporcionalitu mezi nebezpečím ze strany pachatele na straně jedné a omezením jeho svobody na straně druhé. Doporučil vzít v potaz i závislost mezi spáchaným činem a intenzitou ochranného léčení, např. s ohledem na to, zda se jedná o skutek, za který by mohl být uložen nepodmíněný trest odnětí svobody či nikoli, přičemž připadal-li by v úvahu pouze trest nespojený s přímým omezením na svobodě, bylo by možno uložit ochranné léčení v ústavní formě spíše ve výjimečných případech, které jsou odůvodněny konkrétními skutkovými okolnostmi. V dalším svém nálezu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3654/10, podmínil tento soud nařízení ochranného léčení ve formě ústavní pouze tehdy, neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být nařízeno, platí zde tedy princip subsidiarity ochranného léčení ve formě ústavní.“
20. Odvolací soud obviněnému uložil ochranné léčení na základě §99 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v §40 odst. 2 a §47 odst. 1 tr. zákoníku, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Jde tedy o případ obligatorního uložení ochranného léčení, v posuzované trestní věci bylo využito ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku. Není od věci poukázat již na §40 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky, přihlédne soud k této okolnosti při stanovení druhu trestu a jeho výměry. Má-li soud za to, že by vzhledem ke zdravotnímu stavu pachatele uvedeného v odstavci 1 bylo možno za současného uložení ochranného léčení dosáhnout možnosti jeho nápravy i trestem kratšího trvání, sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, přičemž není vázán omezením uvedeným v §58 odst. 4 tr. zákoníku, a uloží zároveň ochranné léčení (§40 odst. 2 tr. zákoníku). Je tedy možno shrnout, že podmínkami uložení tohoto obligatorního (povinného) ochranného léčení jsou: a) pachatel se činu dopustil ve stavu zmenšené příčetnosti (§27 tr. zákoníku), který byl dán v době jeho spáchání a který si ani z nedbalosti nepřivodil vlivem návykové látky; b) pobyt pachatele na svobodě je nebezpečný (srov. výše). Odvolací soud se rozhodl pro ústavní formu léčení na základě §99 odst. 4 tr. zákoníku, v němž je mimo jiné zakotveno, že podle povahy nemoci a léčebných možností soud uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní.
21. Ze shora popsaného teoretického vymezení je zcela zřejmé, že při rozhodování o formě ochranného léčení hraje roli větší množství kritérií, která nesmí být hodnocena pouze odděleně, ale především ve vzájemných souvislostech. Dále je ovšem zjevné, že prioritním účelem uložení ochranného léčení (včetně rozhodnutí o jeho formě) je ochrana společnosti před trestnými činy (popř. činy jinak trestnými) páchanými osobami, které jednají pod vlivem duševní poruchy. V této souvislosti státní zástupce správně poukázal, že účel ochranného léčení v ústavní formě není zdaleka jen terapeutický, nýbrž také zajištění (izolace) pachatele, a to právě ve snaze ochránit společnost před dalšími útoky proti hodnotám chráněným trestním zákoníkem. Pokud tedy odvolací soud kladl důraz v prvé řadě na nebezpečnost pobytu dovolatele na svobodě a menší význam přisoudil léčebným možnostem u cizojazyčného pacienta a technickoorganizačním možnostem té které psychiatrické nemocnice (viz bod 33. rozsudku odvolacího soudu), plně tím respektoval základní a nejdůležitější funkci ochranného léčení. Je-li tedy v rámci rozhodování o jeho uložení i jeho konkrétní podobě (s ohledem na zásadu přiměřenosti) potřeba zvážit zejména povahu a závažnost trestného činu, míru nebezpečí hrozícího ze strany pachatele, jeho osobu a poměry, povahu jeho nemoci a léčebné možnosti (tedy včetně náhledu pachatele na své onemocnění i faktickou realizovatelnost toho kterého druhu léčby), lze konstatovat, že právě uvedená kritéria ve svém souhrnu svědčí spíše v neprospěch dovolatele, resp. ve prospěch rozhodnutí odvolacího soudu u uložení ochranného léčení ve formě ústavní.
22. Co se týče povahy a závažnosti spáchaného trestného činu, tuto ani obviněný ve svém podání nijak nezpochybňoval. Již samotný zločin znásilnění v kvalifikované skutkové podstatě podle §185 odst. 3 tr. zákoníku je zákonodárcem vnímán jako jednání vysoce společensky škodlivé, za které je obvykle ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody v minimální výměře pěti let. Je-li navíc obětí takového činu vlastní dcera pachatele ve věku dvou a půl let, společenská škodlivost činu se ještě zvyšuje. Již jen ve světle tohoto jediného kritéria lze vcelku jednoznačně konstatovat, že uložení ústavního léčení, které je rovněž spojeno s omezením osobní svobody dotčeného jedince, u takto závažné trestné činnosti bezpochyby není v rozporu se zásadou přiměřenosti ve smyslu §96 tr. zákoníku a nijak neodporuje ani právnímu názoru Ústavního soudu vyjádřenému ve shora zmiňovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 502/02. Dvojnásob to pak platí za situace, kdy byla délka trestu odnětí svobody ještě snížena pod dolní hranici trestní sazby (na tři roky) na základě aplikace moderačního ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku. Na okraj je možno poukázat na skutečnost, kterou již přiléhavě zmínil státní zástupce, a to že dovolatel své námitky stran (údajné) nepřiměřenosti ústavní formy ochranného léčení dokládal rozhodnutími ve věcech, jejichž předmětem byly nesrovnatelně méně závažné trestné činy (např. ve věci řešené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 8 Tdo 823/2017 se jednalo o skutek, který se svou společenskou škodlivostí pohyboval na samé hraně trestného činu a přestupku), za které byly ukládány poměrné mírné tresty odnětí svobody s podmíněným odkladem jejich výkonu. Naproti tomu s trestným činem podobným tomu, jehož se dopustil obviněný, spojuje zákonodárce zásadně dlouholetý trest odnětí svobody, spojený s jeho přímým výkonem.
23. S povahou a závažností trestného činu úzce souvisí nebezpečí pobytu pachatele na svobodě. V posuzovaném případě znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie a sexuologie u dovolatele diagnostikovali poruchu sexuální preference (parafílii), a to heterosexuální pedo až hebefilii, kterou trpěl i v době spáchání jednání, popsaného ve výroku o vině. Na základě toho shledali, že „zjištěná porucha preference jej činí bez léčby nebezpečným na svobodě“ (srov. znalecký posudek, č. l. 387). Jinak řečeno v případě absence jakékoliv léčby, ale též např. v případě nesprávně vedené léčby by hrozilo opakování jeho závadového chování, tj. sexuálně motivovaný čin vůči malému dítěti (holčičce). Jde tudíž o nikterak nereálnou hrozbu vysoce nebezpečného a společensky zcela nepřijatelného jednání. Nebezpečí tohoto charakteru pak nelze hodnotit jinak než jako velmi vážné, které již samo o sobě odůvodňuje poměrně radikální zásah do osobní svobody jedince, který je jeho zdrojem. Ve spojení s již spáchaným trestným činem, tedy tím, že obviněný byl schopen takto závažné jednání skutečně zrealizovat, nelze mít pochybnosti o zákonnosti, správnosti a přiměřenosti rozhodnutí o uložení ochranného léčení ve formě ústavní. V této souvislosti je nutno opětovně zdůraznit, že právě toto kritérium, tj. ochrana společnosti, je hlavním účelem ochranného léčení.
24. Pokud dovolatel zdůrazňoval význam svého náhledu na své onemocnění a ochoty se léčit a na základě toho namítal, že jeho pobyt na svobodě není natolik nebezpečný, aby muselo být ukládáno ústavní sexuologické léčení, nelze s ním v mnoha ohledech souhlasit. Je samozřejmě pravdou, že náhled pachatele na jeho duševní poruchu i jím spáchaný čin je velmi významným předpokladem úspěšnosti léčby a eliminace možnosti recidivy, to Nejvyšší soud rozhodně nehodlá zpochybňovat. Nicméně ani tato okolnost nemusí být způsobilá eliminovat či alespoň výrazně snížit nebezpečí pramenící z duševní poruchy pachatele a jeho pobytu na svobodě. U závažnějších duševních poruch tak tomu obvykle ani nebývá. V tomto konkrétním případě pak pro závěr o nějakém výraznějším omezení hrozícího nebezpečí z důvodu existence náhledu obviněného příliš nesvědčí obsah provedených důkazů, a to zejména znaleckého posudku o jeho duševním stavu a též online komunikace na aplikacích Wickr a KIK.
25. Nejprve je vhodné podrobněji rozvést závěry zmiňovaného znaleckého posudku. Již nižší soudy akcentovaly závěr, že ovládací schopnosti dovolatele byly podstatnou měrou sníženy zjištěnou poruchou sexuální preference, naproti tomu jeho schopnosti rozpoznávací byly plně zachovány. K jeho osobnosti a intelektu znalci uvedli: „Jde o jedince intelektově průměrného (IQ 103). Bez forenzně významnějšího poškození centrálního nervového systému. Vyšetřením nebyly zjištěny znaky svědčící o duševní chorobě v pravém slova smyslu, tedy ve smyslu psychózy, zvýšené agresivitě, těžším neurotickém onemocnění, hysterických osobnostních rysech, tendencích ke konfabulacím či závažnějším narušením základních psychických funkcí (percepce, paměti, myšlení, pozornosti). Osobnost jmenovaného je bez výraznějších anomálií, bez zjevných známek citové či sociální maladaptace, s naznačenými rysy nezdrženlivosti. Emocionalita je celkem diferencovaná. Afektivita a psychika dostatečně stabilní“ (srov. znalecký posudek, č. l. 387). Citací tohoto znaleckého závěru míní Nejvyšší soud vyzdvihnout skutečnost, že nebylo zjištěno nic, co by jakkoliv oslabovalo dovolatelovo vnímání reality, nic, co by zastíralo jeho chápání toho, jaké jednání je společensky přijatelné a jaké nikoliv, jaká sexuální orientace je všeobecně přijímána a jaká nikoliv atd. Lze doplnit, že dovolatel byl schopen žít zcela běžný život, a úspěšně se zapojit do chodu společnosti, když byl 17 let ženatý a ve své domovské zemi pracoval jako policista. Pokud tedy osoba, přes výše popsaný psychologický a společenský profil, cítí sexuální přitažlivost k velmi malým dívkám a dokonce se dopustí sexuálně motivované trestné činnosti vůči dvou a půl letému batoleti, lze dospět k jedinému možnému závěru, a to, že daná osoba si musí velmi dobře uvědomovat svou jinakost i charakter svého počínání se všemi jeho aspekty – tj. mít na dané okolnosti určitý náhled. V tomto směru je vhodné odkázat také na výpověď manželky obviněného, svědkyně L. T. P., podle níž se manžel s podobnými případy při své práci u policie nesetkával, avšak takové případy vídali v novinách a on je odsuzoval.
26. Shora zmíněné závěry jsou podpořeny ještě dalším důkazem, a to internetovou komunikací na sociálních sítích. Zde se dovolatel bavil s dalším pedofilně orientovaným mužem, který sexuálně žije se svou desetiletou dcerou. Obviněný mu v sexuálně laděném rozhovoru jasně sděluje, že má „opravdu raději mladší holky“, tak „4 až 12 let“. Ke své preferenci dále uvádí: „Já jsem vždycky věděl, že se mi líbí mladší, ještě před tím, než jsem měl dceru. Kradl jsem dětské kalhotky svým kamarádům a pak jsem do nich onanoval u okna a přitom se díval na děti, které jsou na ulici.“ Taktéž vyjadřuje své povědomí o nežádoucí povaze svého jednání, a to v reakci na vyjádření druhého muže o „těsné malé díře“ jeho desetileté dcery, když uvádí „Hm, aha. Úzká a bez chlupů. Děláš to s ní v jejím věku? Bál bych se, aby to nikomu neřekla. Mojí jsou vlastně jen dva roky. A tak nejsem podezřelý.“ Dále se oba aktéři s neskrývaným nadšením baví o konkrétních sexuálních zkušenostech, které se svými nezletilými dcerami zažili, i o jejich sexuálních fantaziích, kdy obviněný touží po „setkání“ s 10 letou dcerou druhého muže a zároveň posílá fotku odhaleného přirození své dcery AAAAA (srov. komunikaci online obviněného na č. l. 346–351).
27. Tento podrobný rozbor klíčových důkazů provedených v posuzované trestní věci staví námitku dovolatele o existenci a zároveň klíčové roli jeho náhledu do zcela jiného světla. Na jedné straně je možno bez výhrad přijmout jeho tvrzení, že náhled na své jednání i onemocnění opravdu má. Na druhou stranu je ale patrné, že onen náhled (resp. správný pohled na všechny podstatné skutkové okolnosti daného činu) musel být přítomen i v době páchání jeho pokračující trestné činnosti. Obviněný prokazatelně věděl o své odlišné orientaci, byl mu zcela zřejmý charakter i nedovolenost jeho jednání, nemohly mu nebýt známy ani možné neblahé důsledky na psychický vývoj nezletilé poškozené. Závěry znalců o jeho poruše sexuální preference pro něj nemohly být žádným překvapením, když on sám popisoval ty samé skutečnosti ještě před zahájením svého trestního stíhání a znaleckým zkoumáním. Pokud se i přes tento náhled dopustil posuzovaného jednání, bylo to dáno jeho onemocněním v kombinaci s jeho nezdrženlivostí, které se projevily jako snížení ovládacích schopností a nikoliv absencí náhledu, jakožto součástí schopností rozpoznávacích, které nejenže byly plně zachovány, ale dokonce byly v případě jeho osoby na velmi vysoké úrovni. Lze proto uzavřít, že ani náhled dovolatele nemůže ničeho změnit na závěru odvolacího soudu o nutnosti uložení ochranného léčení ve formě ústavní.
28. Přistoupit nelze ani na námitku údajné nerealizovatelnosti ústavní formy ochranného léčení. Oba znalci sice připustili, že běžný průběh sexuologického ústavního léčení založený především na psychoterapeutickém působení v kolektivu stejně postižených pacientů není u cizojazyčného pacienta realizovatelný. To nicméně ještě neznamená, že by dovolatel neměl být nijak léčen. V této souvislosti lze poukázat na výslech znalce prof. MUDr. Jiřího Rabocha, DrSC., který porovnával léčbu ambulantní a léčbou ústavní a soudu sdělil, že „z hlediska farmakologického není rozdíl mezi ambulantní a ústavní léčbou“ a dále k ambulantní léčbě uvedl, že „individuální psychoterapie, která je základem přístupu, může probíhat úplně stejně jako v rámci ústavní léčby. U ústavní léčby je navíc izolace a různé skupinové aktivity, které se v ambulantní sféře méně často provádějí.“ Z toho lze dovodit závěr, že u anglicky hovořícího pacienta je problematická skupinová terapie. Naproti tomu terapie individuální, stejně jako potřebná medikace může být realizována i v rámci léčebného ústavu (srov. str. 2 a 3 protokolu o hlavním líčení ze dne 3. 7. 2020, č. l. 681–682). Není proto možno tvrdit, že by se obviněnému ve výkonu ústavního léčení nedostalo faktické léčby, byť by chyběla právě její nejúčinnější složka, tj. skupinová terapie (která se stejně u ambulantní terapie provádí méně často a navíc by opět byla přístupná pouze v českém jazyce). Lze proto shrnout, že léčebné možnosti ve smyslu §99 odst. 4 tr. zákoníku jsou zachovány i v případě uložení ústavního léčení, byť nejsou úplně ideální. Na závěr k tomuto tématu je možno dodat, že dovolatel se vyskytuje v česky hovořícím prostředí a nic mu nebrání věnovat se studiu českého jazyka, aby se mohl po nástupu do příslušného zdravotnického zařízení plně zapojit do všech terapeutických postupů a tím podstatně zvýšit úspěšnost své léčby, o kterou (alespoň podle svých slov) jeví zájem.
29. Lze tedy konstatovat, že uložené ochranné léčení ve formě ústavní je zcela přiměřené ve vztahu k povaze a závažnosti předmětného trestného činu a zejména nebezpečí, které od dovolatele může v budoucnu hrozit, a to z důvodu závažnosti jeho nemoci – poruchy sexuální preference, i ve vztahu k jeho osobě zatížené rysy nezdrženlivosti, které zjevně odstraňují jeho zábrany i přes velmi dobrou úroveň rozpoznávacích schopností. Ani léčebné možnosti v některém z ústavních zařízení nejsou natolik problematické, jak bylo v podaném dovolání namítáno (viz sdělení Psychiatrické nemocnice XY). V neposlední řadě nelze pominout, že odvolací soud postupoval podle §40 odst. 2 tr. zákoníku, obviněnému snížil trest pod dolní hranici trestní sazby §185 odst. 3 tr. zákoníku a namísto pěti let (či čtyř let původně uložených soudem prvního stupně) mu uložil pouze tři léta. V takovém případě platí státním zástupcem zmiňované vyvažování trestu obligatorně uloženým ochranným léčením, jehož účelem je doplnit zkrácený trest a zesílit jeho výchovný účinek (srov. zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76, publikovanou pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
30. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatele proti uloženému ochrannému léčení sexuologickému ve formě ústavní jsou zjevně neopodstatněné. Proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 4. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu