ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.344.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 344/2021-985
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2021 o dovolání obviněné D. D. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 5 To 89/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 14/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné D. D. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. 50 T 14/2018, byla obviněná D. D. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným (v bodech 1., 2. a 6.), dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (v bodech 3., 4. a 5.).
2. Za tento zločin a za přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 7 T 184/2016, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 8 To 305/2017, a za přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 14 T 56/2017, byla podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestu obviněné uložené uvedenými rozsudky, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost nahradit poškozené společnosti M. F., škodu ve výši 18 367 274 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost M., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 5 To 89/2020, z podnětu odvolání státního zástupce v neprospěch obviněné směřujícího proti výroku o trestu rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou za zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal rozsudek ve výroku o vině nezměněn, a dále za přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 7 T 184/2016, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 8 To 305/2017, a za přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 14 T 56/2017, odsoudil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ji pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku současně zrušil výroky o trestech obviněné uložené rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 7 T 184/2016, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 8 To 305/2017, a rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 14 T 56/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněné dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech a v zákazu jednat za obchodní společnosti a družstva na základě plné moci, a to na dobu pěti let.
4. Odvolání obviněné zaměřené proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
5. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se obviněná trestné činnosti dopustila tím, že:
od 1. 10. 2013 do 3. 7. 2014 jako zplnomocněná osoba mající právo jednat za společnost K. S., IČ: XY (dále „společnost K.“), uzavírala za ni se společnostmi M. F., IČ: XY (dále „společnost M. F.“), se sídlem XY, a M., IČ: XY (dále „společnost „M.“), se sídlem XY, smlouvy o postoupení pohledávek, na základě kterých společnost K. postupovala těmto společnostem za úplatu pohledávky za společnostmi HMK plus, s. r. o (dále společnost „HMK“), J. (dále „společnost J.“), NEMO 99, s. r. o. (dále společnost „NEMO“), FINETRANS, s. r. o., a C. & P., a fyzickou osobou K. M., kdy
1. v období od 1. 10. 2013 do 12. 2. 2014 uzavřela 6 smluv o postoupení pohledávky na společnost M. F. v celkové výši 13 553 216 Kč, podle kterých postoupila této společnosti pohledávky za společností HMK, a to na základě fiktivních faktur (ve výroku o vině specifikovaných), jež doložila ke smlouvám o postoupení pohledávky, které byly vždy vystaveny za dodávku stavebního řeziva,
společnosti M. F. na základě uzavřených smluv o postoupení pohledávky následně uhradila postupně na bankovní účet č. XY společnosti K. částku 10 532 769 Kč,
2. v období od 1. 10. 2013 do 17. 3. 2014 uzavřela 6 smluv o postoupení pohledávky na společnost M. F. v celkové výši 9 414 283 Kč, podle kterých postoupila této společnosti pohledávky za společností J., a to na základě fiktivních faktur (ve výroku o vině specifikovaných), jež doložila ke smlouvám o postoupení pohledávky, které byly vždy vystaveny za dodávku řeziva,
společnost M. F. na základě uzavřených smluv o postoupení pohledávky následně uhradila postupně na bankovní účet č. XY společnosti K., částku 3 383 168,98 Kč, a na bankovní účet obviněné č. XY částku 3 534 755,74 Kč,
3. dne 20. 1. 2014 uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky na společnost M. ve výši 4 794 020 Kč, podle které postoupila této společnosti pohledávky za K. M., a to na základě fiktivních faktur (ve výroku o vině specifikovaných), jež doložila ke smlouvě o postoupení pohledávky, které byly vždy vystaveny za dodávku dříví, k plnění ze smlouvy o postoupení pohledávky ze strany společnost M. po zjištění, že postoupené pohledávky jsou fiktivní, nedošlo,
4. dne 12. 2. 2014 uzavřela dvě smlouvy o postoupení pohledávky na společnost M. F. v celkové výši 3 819 087 Kč, podle které postoupila této společnosti pohledávky za společností NEMO, a to na základě fiktivních faktur (ve výroku o vině specifikovaných), jež doložila ke smlouvám o postoupení pohledávky, které byly vždy vystaveny za dodávku dříví, k plnění ze smluv o postoupení pohledávky ze strany spol. M. F. po zjištění, že postoupené pohledávky jsou fiktivní, nedošlo,
5. v období od 15. 4. 2014 do 19. 4. 2014 uzavřela 5 smluv o postoupení pohledávky na společnost M. F. v celkové výši 11 361 369 Kč, podle kterých postoupila této společnosti pohledávky za společností FINETRANS, a to na základě fiktivních faktur (ve výroku o vině specifikovaných), jež doložila ke smlouvám o postoupení pohledávky, které byly vždy vystaveny za dodávku dříví, k plnění ze smluv o postoupení pohledávky ze strany spol. M. F., po zjištění, že postoupené pohledávky jsou fiktivní, nedošlo,
6. dne 3. 7. 2014 uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky na společnost M. F. ve výši 974 050 Kč, podle které postoupila této společnosti pohledávku za společností C. & P., a to na základě fiktivní faktury č. 2014108 na částku 974 050 Kč, již doložila ke smlouvě o postoupení pohledávky,
společnost M. F. na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky následně uhradila na bankovní účet obviněné č. XY postupně ve třech splátkách celkovou částku ve výši 916 581,015 Kč,
přičemž takto jednala, ačkoliv věděla, že všechny postupované pohledávky společnosti K. za shora uvedenými údajnými dlužníky neexistují, a to v úmyslu dosáhnout vyplacení finančních prostředků z uzavřených smluv o postoupení pohledávky se společnostmi M. F. a M. ve prospěch společnosti K. či ve svůj prospěch, když takto společnost K. inkasovala od společnosti M. F. částku ve výši 13 915 937,98 Kč a obviněná částku ve výši 4 451 336,755 Kč, celkem tedy 18 367 274,735 Kč, a dále se obviněná pokusila pro sebe či společnost K. získat od společnosti M. F. částku 15 180 456 Kč, a od společnosti M. částku 4 794 020 Kč, celkem tedy dalších 19 974 476 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 5 To 89/2020, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázala na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť namítla, že soudy předmětný skutek nesprávně právně posoudily, protože skutek, jenž jí je kladen za vinu, se nestal tak, jak jej popisují rozhodnutí soudů nižších stupňů. K uzavíraným smlouvám uvedla, že je vymyslel svědek M. D., který tím poskytoval finance pro další aktivity vybraných společností a měl z toho i finanční prospěch, kdežto ona, jakmile už nebylo možné hradit vysoké provize, přišla o veškerý svůj majetek.
7. Obviněná poukázala na roli D. S. v rozhodnutí Městského soudu v Brně, kde se jednalo o obdobnou činnost se společností K., kde svědek M. D. D. S. instruoval, aby vytvořil fiktivní pohledávku. Společnosti svědka M. D. nevykazovaly ztráty a neměly pohledávky, jeho případné neuhrazené smlouvy ve výši cca 35 milionů by měly být zaznamenány v účetních dokumentech, rozhodné však je, zda věděl či nevěděl o obchodním modelu. Na základě svědeckých výpovědí T. N., V. R. a J. K., u něhož se nepožadovalo ručení, a zdůraznila vůdčí postavení M. D.
8. Soudům obviněná vytkla, že neprovedly potřebné dokazování, protože soud prvního stupně nevyslechl svědky L. H. a P. Č., a vyslovila názor, že byli předvoláni výlučně svědci obžaloby, když soud soudního znalce při hlavním líčení neslyšel k tomu, aby prokázal, že svědku M. D. nevznikla žádná škoda, protože faktury vystavené na společnosti J. a HMK byly použity k zápočtům se společností C. svědka J. K., kdy svědku M. D. vzniklo u společnosti C. za započtené pohledávky ručení, které si mohl na svědku J. K. kdykoliv vynutit. Soudním znalcem by bylo rovněž prokázáno, že všechny finanční prostředky vždy končily na účtech společností svědka M. D. a že v letech 2013 a 2014 byly v oběhu jedny a ty samé peníze, které obviněná podle finančních možností společnosti K. navyšovala. Soudní znalec by musel od roku 2012 párovat všechny uskutečněné platby z K., ke svědku M. D. a na C. a na HMK a J. včetně zápočtů, které jsou podle obviněné důležité.
9. Výhrady obviněné se týkaly i provedené domovní prohlídky, při níž policie v její nepřítomnosti rozpečetila zabavené listiny a dokumenty, čímž došlo k porušení jejího práva na obhajobu a trestního řádu a byla vyloučena možnost kontroly zabavených podkladů. Navrhla provést důkaz spisem obviněného D. S. a znaleckým posudkem z odvětví účetnictví, neboť z účetních závěrek společností svědka M. D. nevyplývá pohledávka za obviněnou, její společností či za společnostmi, které byly uvedeny v obžalobě.
10. Z těchto důvodů obviněná požadovala zproštění viny, alternativně žádala o zvážení trestu s podmíněným odkladem, a to s ohledem na skutečnost, že je samoživitelkou, s tím, že ve výsledku je bez majetku a v insolvenci (osobní bankrot) a její dům byl v dražbě prodán pod cenou. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí odvolacího soudu a soudu nalézacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) poukázala na to, že dovolatelka podobně jako ve svém odvolání zaujala ve vztahu k vytýkanému jednání poněkud rozporné stanovisko (srov. hodnocení odvolacího soudu pod bodem 19. odůvodnění jeho rozsudku). Uvedla totiž, že podstatou trestněprávního jednání mělo být uzavírání smluv o postoupení fiktivních pohledávek, na straně druhé na svoji obhajobu, podle níž k přisouzenému škodlivému následku jejího jednání nedošlo, a že poškozenému M. D., resp. jím zastupovaným faktoringovým společnostem, nevznikla (konkrétně ve vztahu k uvedeným výrokům o vině s přisouzeným stadiem dokonání trestného činu) vůbec žádná škoda. S ohledem na obsah podaného dovolání dovolatelka v rámci neurčitě vytýkaných vad nevycházela ze skutkového podkladu výroku o vině a v tomto kontextu nepoukazovala na nesprávnost jeho právního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Námitky týkající se neúplnosti provedeného dokazování dovolatelka podle státní zástupkyně výslovně nepodřadila pod tzv. opomenuté důkazy, pouze tvrdila, že nebylo vyhověno uplatněným důkazním návrhům, k čemuž podotkla, že soud důkaznímu návrhu nemohl vyhovět, neboť případné získání jakéhokoliv prospěchu z obchodních vztahů, a nikoliv ztráty, jak bylo přisouzeno, mohlo být posuzováno pouze v rámci příčinné souvislosti s přisouzeným podvodným způsobem provedení činu, nikoliv na podkladě obchodních vztahů, které s ním nesouvisejí. Proto nalézací soud v této návaznosti zcela správně uzavřel, že důkazní návrh nemá žádnou právní relevanci z hlediska posouzení dovolatelčiny trestněprávní odpovědnosti. V této souvislosti poukázala i na příslušné závěry odvolacího soudu (srov. bod 14. odůvodnění jeho rozsudku věnovaný problematice tzv. opomenutých důkazů) a uzavřela, že z pojetí zásady vyjádřené v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. vyplývá, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý a soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran.
13. Státní zástupkyně nepřisvědčila ani obviněnou tvrzené roli M. D., která by nemohla ovlivnit trestní odpovědnost obviněné, jejíž vina byla bez důvodných pochybností prokázána. Závěry soudů nižších stupňů označila za logické a odkázala na ně. K námitce týkající se zřejmě nepřiměřenosti uloženého trestu s odkazem na věc vedenou Městským soudem v Brně pod sp. zn. 7 T 157/2017, která byla ukončena podmíněným odsouzením D. S. uvedla, že nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů upravených v §265b tr. ř., v konkrétních důvodech se přiklonila k důvodům, které tento soud vedly z podnětu odvolání státního zástupce ke zpřísnění trestního postihu dovolatelky (body 19., 23. až 25. rozsudku odvolacího soudu).
14. Státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněné je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Obecně k důvodu dovolání
16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm, neboť je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
17. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
18. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, při jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
V. K námitkám obviněné
19. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud neshledal námitky, které by korespondovaly s uvedeným zákonným vymezením důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože obviněná neuvedla žádné výhrady, které by po obsahové stránce vytýkaly vady v použité právní kvalifikaci. Soustředila své argumenty výhradně proti procesním postupům soudů v průběhu prováděného dokazování, což nekoresponduje s žádným z dovolacích důvodů. I přesto, že nebyly splněny podmínky pro to, aby se Nejvyšší soud skutkovou stránkou věci zabýval, protože obviněná ani nenamítala nedostatky svědčící o porušení pravidel spravedlivého procesu, je třeba jen mimo obviněnou použitý dovolací důvod uvést, že soudy se žádných pochybení v postupu řízení nedopustily.
20. Nebylo možné přisvědčit obviněné o nepoužitelnosti listin získaných domovní prohlídkou konanou dne 13. 12. 2016 (viz č. l. 37 a násl.), která byla provedena na základě řádně vydaného a odůvodněného příkazu soudce Městského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 70 Nt 1437/2016 (č. l. 27), v přítomnosti obviněné i nezúčastněné osoby, přičemž policejní orgán zcela v souladu s ustanovením §85 odst. 3 a §78 odst. 5 tr. ř. učinil podrobný soupis listin zajištěných při domovní prohlídce (viz č. l. 39-43). Podle úředního záznamu ze dne 16. 6. 2017 (č. l. 47a-47h) bylo policejním orgánem dokumentováno použití a analýza zajištěných listin a přesně označeny ty, které byly vyhodnoceny jako relevantní a postoupené k dalšímu spisovému využití policejnímu vyšetřovateli. O původu a obsahu listinných důkazů pocházejících z domovní prohlídky nevznikají pochybnosti, nakonec obviněná ani tyto parametry listin nerozporovala.
21. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí a způsobu, jakým se soudy vypořádaly s návrhy obviněné, nic nesvědčí o tom, že by se mohlo jednat o tzv. opomenuté důkazy. Soud není v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, pokud jim však nevyhoví, je povinen vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Z hlediska uplatněné obhajoby obviněné se o opomenutí důkazů nejednalo, protože soudy se s jejími návrhy vypořádaly a vysvětlily, co je vedlo k závěru, že je provádět nebude (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05 (srov. str. 9, bod 14. jeho rozsudku).
22. Z rozsudku nalézacího soudu vyplývá (srov. strany 28, bod 70., str. 29-30, body 76.-77.), z jakých důvodů ve smyslu §216 odst. 1 tr. ř. navrhované důkazy nebyly provedeny, přičemž toto své rozhodnutí také náležitě zdůvodnil a doložil, proč není namístě provádět výslech svědka P. Č. a vypracovávat znalecký posudek. Výše škody byla podle názoru soudu zcela jednoznačně zjištěna jednak z příslušných přehledů vypracovaných poškozenými společnostmi, jednak z výpisů z účtů, z nichž bylo patrné, že částky byly poukázány. Rovněž k výslechu svědka L. H., soud konstatoval, že svědek K. M. sdělil, že uvedenou osobu nezná, stejně se vyjádřil i svědek M. D., přičemž z dokazování vyplynulo (a sama obviněná to připustila), že K. M. znala, věděla, o koho se jedná. Soud tedy považoval její tvrzení vztahující se k údajnému ingerování osoby L. H. za smyšlené, účelově použité.
23. Nejvyšší soud k námitkám obviněné zpochybňujícím přesvědčivost výsledků provedeného dokazování zmiňuje, že odvolací soud se rozsahem provedeného dokazování v rámci odůvodnění svého rozhodnutí důkladně vypořádal (viz body 14. rozsudku) a dospěl k závěru, že neexistuje žádný další dosud neprovedený důkaz, který by mohl přinést jakékoliv poznatky pro rozhodnutí ve věci, a sdílel názor o nadbytečnosti a nepotřebnosti navrhovaných důkazů. Považoval za dostatečně prokázané, že obviněná používala v souvislosti s žalovaným jednáním fiktivní faktury dokladující ve skutečnosti neexistující pohledávky. Byla to právě obviněná, která za společnost K. jednala s jejími obchodními partnery, přičemž žádný ze slyšených svědků nepotvrdil, že by tato jednání vedl, byť alespoň zčásti, svědek P. Č., její tehdejší partner. Do věci by žádné změny nevnesly ani výpovědi svědků L. H. a P. Č., či znalecký posudek z oboru účetnictví, ani výslech svědka D. S., který obviněná uplatnila nově až v odvolacím řízení (viz bod 57. jeho rozsudku). Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud o důkazních návrzích explicitně rozhodl a své zamítavé rozhodnutí také náležitě zdůvodnil, je zjevné, že právo obviněné na spravedlivý proces nebylo v tomto ohledu dotčeno a poukazy obviněné na neprovedené důkazy nemohou být považovány za relevantní argumentaci tzv. opomenutých důkazů.
24. Se zřetelem na námitky obviněné je rovněž ve stručnosti jen pro úplnost možné zmínit, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Ve zkoumané věci nejsou extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, protože soudy se v potřebné míře a dostatečně vypořádaly se všemi rozhodnými skutečnostmi (viz body 60. až 77. rozsudku nalézacího soudu, bod 19. rozsudku odvolacího soudu), z nichž vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily v souladu s §125 odst. 1 tr. ř.
25. K návrhu dovolatelky na provedení důkazu spisem obviněného D. S. a znaleckým posudkem z odvětví účetnictví v dovolacím řízení, Nejvyšší soud poznamenává, že podle §265r odst. 7 tr. ř. se důkazy ve veřejném zasedání před Nejvyšším soudem zpravidla neprovádějí. Jen výjimečně může Nejvyšší soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o dovolání rozhodnout. Pro takový postup v této věci však nebyly splněny podmínky. Lze jen namítnout, že totožné návrhy obviněná vznesla v předchozích stádiích řízení, soudy se s nimi řádně vypořádaly a k jejich argumentaci se Nejvyšší soud plně přiklonil (viz výše).
26. Podle obsahu dovolání obviněná brojila proti nepřiměřenosti uloženého trestu, jenž porovnávala s trestem uloženým jiné osobě v jiné trestní věci, což jsou však rovněž argumenty, které s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec nekorespondují. I přesto Nejvyšší soud připomíná, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud jde o výrok o trestu, lze považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
27. Mimo rámec dovolání lze jen v reakci na námitky obviněné konstatovat, že odvolacím soudem uložená sankce nevykazuje žádné disproporce ani jiné nedostatky, a plně odpovídá i principu proporcionality ukládání trestu, proto k případnému zásahu ze strany Nejvyššího soudu nebyl dán žádný důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013). Soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozsudků vyložily, jakými úvahami se při ukládání trestu řídily (viz body 78. až 80. rozsudku soudu prvního stupně a bod 23. až 25. rozsudku soudu odvolacího), přičemž byla zohledněna samotná podstata trestné činnosti a její následky v podobě výše fakticky způsobené a hrozící škody, parametry osoby obviněné i skutečnost, že trest byl ukládán jako souhrnný i za sbíhající se trestnou činnost, pro niž byla obviněná odsouzena ve dvou jiných jejích trestních věcech. Nejvyšší soud tak jakékoli pochybení ani ve výroku o trestu neshledal. Jakákoli srovnání s odsouzením jiné osoby, v jiné trestní věci, nejsou možná, neboť soudy jsou vázány striktně individualizovaným posuzováním adekvátní trestněprávní sankce.
28. Se zřetelem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněné bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 5. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth