ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.383.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 383/2021-923
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2021 o dovolání obviněného K. K. , nar. XY , trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 5 To 229/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 180/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 66 T 180/2019, byl obviněný K. K. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tento trestný čin a za sbíhající se zločiny vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, pro které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále, soudu pro mládež, ze dne 1. 2. 2012, sp. zn. 1 Tm 58/2011, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 6. 4. 2012, sp. zn. 4 Tmo 24/2012, byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Bruntále, soudu pro mládež, ze dne 1. 2. 2012, sp. zn. 1 Tm 58/2011, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 6. 4. 2012, sp. zn. 4 Tmo 24/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zproštěn obžaloby byl podle §226 písm. a) tr. ř. pro skutek, v němž byl spatřován přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, a bylo rozhodnuto bylo o vině a trestu spoluobviněného T. W.
2. Proti označenému rozsudku podali obviněný K. K. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Bruntále v neprospěch tohoto obviněného odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 5 To 229/2020, jako soud odvolací tak, že I. odvolání obviněného K. K. podle §256 tr. ř. zamítl, a II. z podnětu odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. rozsudek soud prvního stupně zrušil ve zprošťující části a podle §259 odst. 1 tr. ř. v rozsahu uvedeného zrušení věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se obviněný zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku dopustil ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku se spoluobviněným T. W. tím, že
přesně nezjištěného dne v období od 20. 9. 2011 do 22. 9. 2011 v cele Vazební věznice v XY obviněný T. W. na žádost a z inciativy obviněného K. K. sepsal ručně psaný dopis, jehož text mu diktoval obviněný K. K., nadepsaný „Vážený pane“, který obsahoval výčitky, že kvůli jeho lživé výpovědi skončili ve vazbě nevinní lidé, a dále výroky, že „pokud nezměníte výpověď, radíme vám, abyste si zakoupil neprůstřelnou vestu!!!“. Věřte nám, že vám dokážeme ze života udělat takové peklo, že budete víc trpět než naší lidé“, dále požadující zničení tohoto dopisu, a v případě, že se někomu svěří či ukáže obsah dopisu, budou jednat okamžitě, a že pokud bude spolupracovat, nikdo jej už nebude kontaktovat, kdy tento dopis byl určen a následně i poštou zaslán J. L. na adresu XY, okres XY, který dopis obdržel dne 23. 9. 2011, přičemž J. L. vystupoval v trestní věci obviněného K. K., tehdy stíhaného policejním orgánem Policie ČR, 2. oddělení obecné kriminality Krnov, pod č. j. KRPT-30490/TČ-2011-070172, v postavení svědka.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti výroku ad I. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 5 To 229/2020, podal obviněný K. K. prostřednictvím obhájce podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože odsouzení spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení pro nedostatek důkazů prokazujících jeho vinu. Za nevhodné považoval, že v řízení před nalézacím soudem i přes námitky obhajoby byly spojeny dvě trestní věci (z roku 2011 a z roku 2020) do společného řízení, protože tím spoluobviněný T. W. získal postavení vzájemně neslučitelná, neboť v řízení vystupoval jako spoluobviněný (ohledně skutku z roku 2011) i jako svědek a poškozený (ohledně skutku z roku 2020), což je nepřípustné.
5. Provedenému dokazování obviněný vytkl, že soud obě spojené věci (obžaloba pod sp. zn. 66 T 180/2019 a obžaloba pod původní sp. zn. 66 T 73/2020) se opíraly výhradně o výpověď spoluobviněného (svědka a poškozeného) T. W., jehož soud u zločinu vydírání považoval za věrohodného a obviněného proto uznal vinným. U přečinu nebezpečného vyhrožování výpověď T. W. však vyhodnotil jako nevěrohodnou a obviněného opakovaně (rozsudky ze dne 10. 6. 2020 a 6. 1. 2021) zprostil obžaloby. Podle obviněného je však T. W. nevěrohodný a nelze očekávat, že ohledně dalšího skutku bude jeho výpověď pravdivá a spolehlivá. Kromě toho jeho tvrzení odporovaly výpovědi slyšených svědků Č. B., O. M. a příslušníka Vězeňské služby V. V., a proto bylo možné a žádoucí osobně vyslechnout další osoby, které v době údajného spáchání činu (kolem 10:15 hod.) byly v podzemní cele přítomny (příslušníci Vězeňské služby a všichni vězni, kteří v danou dobu nebyli u hlavního líčení). Prostor cel je celý zvukově prostupný, takže případné výroky obviněného by museli slyšet všichni, kteří se v tu dobu nenacházeli u hlavního líčení. Osamocené svědectví T. W. tak lze vyvrátit výpovědí asi deseti osob, když jeho věrohodnost snižuje i okolnost, že skutek popisoval (očekával jej) ještě předtím, než nastal, a naopak po jeho údajném provedení nikoho, zejména příslušníky Vězeňské služby, neinformoval. Obrátil se jen písemně na OSZ Bruntál v době, kdy případné zajištění kamerových záznamů z prostoru cel nebylo možné.
6. Výpověď T. W. obviněný považoval za nevěrohodnou a neztotožnil se s tím, jak ji soud hodnotil (pod bodem 18. rozsudku z 10. 6. 2020) ani se závěrem, že mu lze uvěřit, protože předmětný dopis byl napsán z důvodu, aby dovolateli uškodil. Bylo jasné, že po doručení dopisu svědku J. L. bude dovolatel hlavním podezřelým a odeslání dopisu mu může způsobit problémy. Svědek T. W. podle jeho výpovědi dopis po jeho napsání již v rukou vůbec neměl. Bylo proto žádoucí porovnat otisky prstů na dopise i na obálce s otisky prstů osob, které byly za T. W. ve věznici na návštěvě. Pokud by na dopise a obálce byly otisky otce T. W., případně další návštěvy jmenovaného, pak by jeho výpověď byla znevěrohodněna, což by vedlo ke zproštění dovolatele.
7. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil výrok I. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 5 To 229/2020, a věc podle §265 l odst. 1tr. ř. tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil pochybnost o včasnosti dovolání, byť nezná přesné datum, kdy bylo dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu doručeno obviněnému a jeho obhájci, resp. komu z nich bylo doručeno později, vyjádřil předpoklad, že se tak stalo v říjnu 2020. Usuzoval podle toho, že obviněný byl ve vazbě, jednalo se o nutnou obhajobu, lhůta nutně musela uplynout mnohem dříve, než bylo fakticky dovolání podáno dne 17. 2. 2021. V případě následného rozhodování Okresního soudu v Bruntále a Krajského soudu v Ostravě (o přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku) se nejednalo o případ, kdy by bylo možné lhůtu k podání dovolání počítat až od doručení následného rozhodnutí odvolacího soudu (ze dne 9. 3. 2021), neboť nešlo o případ, kdy by původní rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci jen v části svého výroku o vině, a nikoliv již ve výroku o trestu, a lhůtu k podání dovolání ohledně úplného výroku o vině a trestu by tedy bylo možné počítat až od doručení toho nového rozhodnutí vydaného po vrácení věci prvoinstančnímu soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 3 Tdo 766/2006). Státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako dovolání opožděně podané.
9. Bez nahlédnutí do spisu však nevyloučil situaci, že obviněný učinil nějaký předchozí včasnější úkon (např. v podobě podání tzv. bianco dovolání), čemuž by mohlo nasvědčovat ustanovení obhájce Okresním soudem v Bruntále ze dne 18. 12. 2020 z důvodů podle §36a odst. 2 písm. a) tr. ř., a nelze vyloučit, že ve věci nenastala specifická procesní situace. Na běh lhůty k podání dovolání nicméně zásadně nemá vliv pozdější ustanovení obhájce, pakliže se tento obhájce mohl seznámit se spisovými podklady, resp. s tím, kdy uplyne lhůta k podání dovolání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1308/2017).
10. Státní zástupce k obsahu dovolání uvedl, že argumentace obviněného neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu, neboť směřuje pouze proti hodnocení důkazů a zjištění skutkového stavu věci, a je založena na zpochybnění výpovědi spoluobviněného a jeho věrohodnosti. Proto pro případ, že by nedošlo k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř., navrhl, aby ho Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
11. Podáním ze dne 26. 4. 2021 státní zástupce s ohledem na obsah spisu, s nímž se seznámil, uvedl, že ve věci uplynula lhůta pro podání dovolání dne 14. 12. 2020 na základě předchozího doručení napadeného rozhodnutí obviněnému a jeho obhájci JUDr. Petru Stoklasovi. Pro běh dovolací lhůty by mělo být bez významu, zda a kdy bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno nově ustanovené obhájkyni JUDr. Dagmar Žilkové, či dokonce (po uplynutí lhůty k dovolání) následně ustanovenému obhájci JUDr. Ivo Hamovi. Dovolání mohla podat obhájkyně JUDr. Dagmar Žilková, ačkoli v ustanovení obhájkyně byla uvedena pouze trestní věc nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud obhájkyně sdělila, že se necítí být povolána k podání dovolání ve věci jiného trestného činu, nejeví se postup soudu, který za dané situace ustanovil dalšího obhájce pro podání dovolání, správným. Proto státní zástupce setrval na návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. Připustil však, že bude nutno posoudit, zda nejsou dány podmínky ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1156/2014, a ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 4 Tdo 161/2018, podle nichž je lhůta k podání dovolání zachována, pokud původní obhájce odmítl podat dovolání a soud prvního stupně ustanovil obviněnému obhájce jiného až poté, co původnímu obhájci uplynula lhůta k podání dovolání. Pro takový případ opakovaně alternativně navrhl rozhodnutí dovolacího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, podala ho oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
13. Včasnost dovolání se řídí §265e odst. 1, 2, 3 tr. ř. podle něhož se dovolání se podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a opatrovníku, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Lhůta k podání dovolání je zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.
14. Z předloženého trestního spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 66 T 180/2019 Nejvyšší soud zjistil, že v řízení byl dán důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. a obhájcem obviněného byl na základě plné moci ze dne 24. 6. 2020 JUDr. Petr Stoklasa. Dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 5 To 229/2020 (s řádným poučením o zákonné lhůtě k podání dovolání a jeho podmínkách), bylo obviněnému K. K. doručeno dne 14. 10. 2020 (č. l. 797) a obhájci JUDr. Petru Stoklasovi dne 12. 10. 2020 (viz č. l. 778, 789, 797). Tento obhájce za obviněného dovolání nepodal, protože v průběhu dovolací doby došlo k vypovězení plné moci obviněným. Dovolání bylo podáno do datové schránky Okresního soudu v Bruntále až dne 17. 2. 2021 (č. l. 892) novým obhájcem, který byl pro účely podání dovolání obviněnému soudu ustanoven. Je tedy zřejmé, že tak bylo učiněno až po uplynutí lhůty stanovené §265e odst. 1, 2 tr. ř. a Nejvyšší soud by jej měl odmítnout jako opožděné (srov. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 7 Tdo 619/2005). Takto však dovolací soud v této věci nepostupoval, protože má s ohledem na následující nesprávný postup obecného soudu za to, že by tím byla upřena obviněnému možnost v přístupu k soudu (srov. články 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech), v tomto případě k dovolacímu soudu. Odepřením přístupu k soudu ( denegatio iustitiae ) podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může být též odmítnutí dovolání pro jeho údajnou opožděnost. Základním předpokladem spravedlivého soudního řízení je totiž okolnost, aby rozhodující soud chybně nevyložil podmínky řízení a požadavky na jejich splnění, jelikož v tomto případě hrozí, že se odmítne věcně zabývat podaným návrhem, navrhovateli znemožní skutečný meritorní přezkum a odepře mu tak „cestu“ ke spravedlivému výsledku soudního řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 1967/2018). V řízení o dovolání platí, že jsou-li mimořádné opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, tzn. především práva na spravedlivý proces (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03). Rovněž je třeba připomenout, že přestože dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm nemůže být vyjmuto z rámce ústavněprávních principů a ústavně garantovaných práv a svobod, včetně práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05, ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07, ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2117/09 nebo ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 3106/13). Uvedená východiska jsou aplikovatelná i na projednávaný případ.
15. Vadný postup na straně obecných soudů spočívá v tom, že poté, co byly opisy rozhodnutí soudu druhého stupně zaslány stranám, jak je výše uvedeno, nebylo dovolání včas podáno. Důvodem bylo, že obviněný přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 3. 11. 2020 požádal o ustanovení obhájce pro účely podání dovolání (č. l. 824), soudem byl vyrozuměn, že má stále ve věci činného původního obhájce (JUDr. Petr Stoklas). Obviněný dne 18. 11. 2020 sdělil, že pro nedostatek prostředků vypověděl obhájci plnou moc (č. l. 831), což obhájce potvrdil (č. l. 834). Opatřením ze dne 23. 11. 2020 (č. l. 836) byla obviněnému ustanovena obhájkyní JUDr. Dagmar Žilková, a to „pro přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku“ s uvedením důvodu nutné obhajoby „podle §36 odst. 1 písm. a) tr. ř.“ Přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 16. 12. 2020 (č. l. 850) obhájkyně oznámila soudu, že obviněný jejím prostřednictvím hodlal podat dovolání proti rozhodnutí o zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, ona však byla ustanovena pouze pro přečin podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, tudíž není oprávněna dovolání podat. Soud dne 18. 12. 2020 ustanovil obhájce JUDr. Ivo Hamu (č. l. 854) „pro zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku“ s uvedením důvodu nutné obhajoby „podle §36a odst. 2 písm. a) tr. ř.“ Téhož dne 18. 12. 2020 obdržel i rozhodnutí soudů nižších stupňů, tj. rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 66 T 180/2019, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 5 To 229/2020 (č. l. 854, 875).
16. Nejvyšší soud na základě těchto zjištění z obsahu spisu shledal, že poté, co počala běžet lhůta pro dovolání (bylo doručeno obviněnému, jeho obhájci i státnímu zástupci) soud prvního stupně, poté, co skončila obhajoba obviněného na základě plné moci, vadně obviněnému ustanovil obhájce pouze pro řízení o trestném činu, na který se dovolání nevztahovalo, kdežto pro dovolací řízení obhájce obviněnému neustanovil. Obhájkyně JUDr. Dagmar Žilková totiž nebyla ustanovena způsobem, který by ji umožňoval za obviněného podat dovolání, protože její ustanovení bylo úzce vymezeno pouze pro přečin podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Až později na její výslovné upozornění byl obviněnému pro účely dovolacího řízení pro zločin podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku ustanoven obhájce JUDr. Ivo Hama (č. l. 854). K tomuto úkonu však již došlo po uplynutí lhůty zákonem stanovené pro podání dovolání počítané od doručení obviněnému dne 14. 10. 2020. Pro běh lhůty bylo třeba vycházet z toho, že obhájci JUDr. Petru Stoklasovi, jenž obviněného zastupoval v odvolacím řízení, bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno, a to dne 12. 10. 2020, čímž připadl konec lhůty pro podání dovolání na 14. 12. 2020 (srov. přim. usnesení Nejvyššího soudu 24. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1308/2017). Vzhledem k tomu, že obhájce, jemuž bylo toto rozhodnutí doručeno, obviněného v době běhu dovolací lhůty přestal zastupovat, byl obviněnému po vypovězení plné moci tímto původním obhájcem ustanoven nový obhájce až po uplynutí lhůty k jeho podání. Tyto nedostatky obviněný nezavinil, šlo o nesprávný postup soudu, Nejvyšší soud dovolání obviněného proto neposoudil s ohledem na výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu jako podané opožděně, ale pro zachování jeho práva na spravedlivý proces a přístupu k soudu ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy a článku 36 Listiny jej věcně přezkoumal.
17. V této souvislosti Nejvyšší soud jen připomíná, že v daném případě právě proto, že uvedené problémy vznikly na straně soudu, který pochybil při ustanovení obhájce, nejde o obdobnou situaci, jaká byla řešena ve věcech, v nichž Nejvyšší soud v usneseních ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1156/2014, a ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 4 Tdo 161/2018, zastával názor, že se běh lhůty pro podání dovolání počítá od ustanovení nového obhájce.
IV. Důvodnost dovolání
18. Obecně je možné zmínit, že zásadně platí, že dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Obviněný dovolání podal podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud zkoumal, zda bylo podáno v souladu podmínkami stanovenými pro tento důvod zákonem, protože obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí jeho zákonnému vymezení odpovídat, neboť nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
19. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je dovolací soud zásadně vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
20. Výjimky z těchto pravidel představuje nesprávná realizace důkazního řízení při porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
21. Nejvyšší soud podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí z důvodů obviněným rozvedených v dovolání shledal, že v projednávaném případě soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a neshledal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily (srov. body 17. až 21. rozsudku nalézacího soudu, bod 8. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud podotýká, že ze způsobu, jak se soudy vypořádaly s námitkami obviněného i s výsledky provedeného dokazování je zřejmé, že skutkový závěr soudů, že obviněný K. K. instruoval spoluobviněného T. W. k sepsání výhružného dopisu specifikovaného ve výroku o vině, který byl posléze zaslán poškozenému J. L. vystupujícímu v trestní věci obviněného K. K. v postavení svědka, vyplynul z výsledků provedeného dokazování. Soudy vycházely z výpovědi spoluobviněného T. W., který se ke svému podílu na činu doznal, podrobně popsal okolnosti, za nichž k sepsání dopisu došlo, a vysvětlil, že k úkonu přistoupil, neboť měl z obviněného, který vystupoval dominantně, a v případě neposlušnosti druhých neváhal projevit fyzickou agresi, strach. Soudy rovněž dovodily, že výpověď spoluobviněného je podporována výsledky odborného vyjádření, podle nichž byly na dopise zjištěny daktyloskopické stopy spoluobviněného, který sám neměl důvod dopis napsat, poněvadž k poškozenému J. L. jej nepojil žádný vztah. Logicky přihlédly ke skutečnosti, že obsah dopisu i obsah trestního spisu v předchozí trestní věci obviněného nasvědčují tomu, že nikdo jiný než právě obviněný nemohl mít na sepsání dopisu zájem, a neopomněly ani výpověď poškozeného J. L., který uvedl, že z načasování i obsahu dotčeného dopisu pochopil, že je psán v trestní věci obviněného K. K., a že s ohledem na předchozí negativní zkušenosti s obviněným, jenž měl sklony k násilnému jednání, měl výrazné obavy z toho, že výhrůžky popisované v tomto dopise mohou být splněny, a proto po určitou dobu přebýval mimo své bydliště. Správně akcentovaly i fakt, že v rozhodné době spolu obviněný a spoluobviněný sdíleli stejnou celu, a měli tedy příležitost ke spáchání činu způsobem ve výroku o vině popsanému. Z odůvodnění soudů nižších stupňů neplynou nelogičnosti ani skutečnosti, které by neměly podklad ve výsledcích provedeného dokazování. Výpověď spoluobviněného T. W. byla podpořena shora zmíněnými důkazy, a na těchto závěrech nic nemění ani obviněným rozporovaný způsob, jakým byl dopis poškozenému vynesen z areálu věznice a podán na poštu. V těchto souvislostech soudy správně vyhodnotily jako nereálnou ničím nepodloženou hypotézu obviněného, že mu spoluobviněný chtěl uškodit vlastní izolovanou aktivitou, aby obviněný upadl v podezření a měl problémy. Smysl takového počínání neozřejmil ani sám obviněný, nadto spoluobviněný si sám přivodil doznáním skutku trestněprávní následek.
22. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že soudy důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
23. Postavení T. W. ve společném řízení jako obviněného a v druhém skutku jako poškozeného (k čemuž fakticky v dané trestní věci došlo vlivem spojení dvou trestních věcí obviněného v průběhu hlavního líčení), není vyloučeno. T. W. vystupoval v trestní věci sp. zn. 66 T 180/2019, procesně výlučně v postavení obviněného. Podle §44 odst. 1 tr. ř. oprávnění poškozeného nemůže vykonávat ten, kdo je v trestním řízení stíhán jako spoluobviněný. Spoluobviněným v téže věci se rozumí osoba, která je jako obviněný (§32, §160 odst. 1 tr. ř.), popř. obžalovaný (§12 odst. 7 a 8 tr. ř.) stíhána ve společném řízení (§20 odst. 1, §23 odst. 3 tr. ř.) s dalším obviněným, resp. obžalovaným, jenž jí trestným činem ublížil na zdraví, způsobil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újma nebo se na její úkor trestným činem obohatil. Materiálně by tedy taková osoba mohla vystupovat jako poškozený (§43 odst. 1, případně dokonce i s právy podle §43 odst. 3 tr. ř.) (Šámal, Pavel a kolektiv. Trestní řád: Komentář. 7., doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 538). Z ustanovení §44 odst. 1 tr. ř. tedy vyplývá, že spoluobviněný nemůže vykonávat oprávnění poškozeného; nepodává se z něj ovšem, že by v případě, že spoluobviněný takové oprávnění nevykonává, nemohl ve společném řízení jako poškozený vystupovat, resp. že by v takovém případě bylo vedení společného řízení vyloučeno a orgány činné v trestním řízení by byly nuceny každý jednotlivý skutek projednat v samostatném řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 4 Tz 18/2015). V projednávané věci je podstatné, že T. W. ve vztahu k projednávanému skutku kvalifikovanému podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku učinil v postavení spoluobviněného výpověď u hlavního líčení dne 19. 2. 2020, a teprve usnesením nalézacího soudu ze dne 25. 5. 2020 (č. l. 638) došlo ke spojení obou trestních věcí obviněného původně samostatně vedených pod sp. zn. 66 T 180/2019 a sp. zn. 66 T 73/2020. Při zjištění těchto časových souvislostí, které nelze považovat za procesní pochybení, je třeba jen zdůraznit, že soudy nižších stupňů, jak je výše uvedeno, při hodnocení výpovědi T. W. vypovídajícího v postavení spoluobviněného braly tyto skutečnosti do úvahy a i z tohoto hlediska ji posuzovaly, a to s přihlédnutím k ostatním provedeným důkazům.
24. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že skutková zjištění soudů mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Námitky obviněného proti použité právní kvalifikaci, resp. nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, byly založeny výslovně na tvrzení absence spolehlivého usvědčujícího důkazu a zpochybnění věrohodnosti spoluobviněného a vycházely tak sekundárně z odlišného skutkového děje, který byl obviněným dovozován v důsledku uplatněné obhajoby na základě vlastní interpretace provedených důkazů. Tato argumentace s žádným dovolacím důvodem nekoresponduje, přičemž dovolací soud žádné extrémní nesrovnalosti neshledal.
25. Se zřetelem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že porušení pravidel spravedlivého procesu zjištěno nebylo, a protože dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ho odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 5. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth