ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.389.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 389/2021-588
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2021 o dovoláních obviněných L. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a P. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, soudu pro mládež, ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 5 Tmo 34/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově, soudu pro mládež, pod sp. zn. 47 Tm 9/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných L. K. a P. H. odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově, soudu pro mládež, ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 47 Tm 9/2016, byli obvinění L. K. a P. H. uznáni vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byli oba obvinění podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeni k trestům odnětí svobody v trvání dvou let, jejichž výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestním opatření obviněné mladistvé AAAAA /pseudonym/ (dále též jen „mladistvá“) a o nároku poškozeného M. T. na náhradu škody.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění L. K., P. H. i mladistvá AAAAA odvolání směřující proti výroku o vině i na něj navazujícím výrokům. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, soudu pro mládež, ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 5 Tmo 34/2019, byla odvolání obviněných i mladistvé podle §256 tr. ř. zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění L. K. a P. H. zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku dopustili tím, že dne 17. 10. 2015 v době kolem 22:15 hod. v XY, na ul. XY č. p. XY, před barem X., s mladistvou AAAAA úmyslným a společným jednáním, po předchozím slovním sporu, kdy mladistvá AAAAA požadovala po poškozeném M. T., nar. XY, aby jí zaplatil za mobilní telefon, který jí měl odcizit v předchozí době, nejprve obviněný L. K. dvakrát po sobě udeřil sevřenou dlaní do obličeje poškozeného, poté obviněný P. H. lámal ruku poškozeného a dvakrát po sobě jej udeřil sevřenou dlaní do obličeje a poté oba požadovali po poškozeném M. T., aby dal mladistvé AAAAA peníze za mobilní telefon, což zpočátku odmítal a učinil tak až po násilném jednání a z obavy možného dalšího fyzického napadení, kdy pod nátlakem byla jím vydaná peněženka předána opodál stojící mladistvé AAAAA, která tomuto násilí po celou dobu přihlížela a souhlasila s ním, která si poté z peněženky vyndala a ponechala finanční hotovost ve výši 800 Kč jako částečnou náhradu za mobilní telefon a následně peněženku poškozenému vrátila zpět, čímž způsobili poškozenému M. T. drobnou povrchovou ranku v oblasti úst, což si vyžádalo lékařské ošetření bez nutnosti další léčby, a škodu na odcizené finanční hotovosti ve výši 800 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, soudu pro mládež, ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 5 Tmo 34/2019, podali obvinění P. H. a L. K. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě společným podáním dovolání, v němž oba shodně odkázali na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a namítli, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že nebyly splněny procesní podmínky pro zamítnutí odvolání.
5 . Dovolatelé poukázali na judikaturu Ústavního soudu, podle níž nemůže obstát rozhodnutí v případě, jsou-li učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jak tomu podle jejich názoru je v projednávané věci. Měli za to, že závěr o jejich vině byl založen na nevěrohodné a zmatené výpovědi poškozeného, která si vnitřně rozporuje a neodpovídá ani zjištěným utrpěným zraněním. Dále upozornili, že všichni slyšení svědci vypověděli, že to, co bylo popisováno poškozeným, se nestalo a že i třídní učitelka poškozeného uvedla, že poškozený má sklony ke lhavosti, což potvrdil i bratr poškozeného. Podle názoru dovolatelů o jejich vině prakticky rozhodl znalec, který posuzoval věrohodnost poškozeného. S odkazem na ustanovení §107 odst. 1 tr. ř. konstatovali, že znalci nepřísluší provádět hodnocení důkazů a řešit právní otázky, znalec by se měl vyjadřovat pouze k tomu, nakolik je svědek motivován podat přesnou výpověď a nakolik je toho z hlediska své psychické výbavy schopen. Odvolací soud podle obviněných pominul sdělení znalce, že poškozený by bez přítomnosti svých přátel nic neřešil. Dále upozornili, že obsah sdělení poškozeného se považuje za věrohodný, pouze pokud je jeho věrohodnost potvrzována dalšími věrohodnými důkazy (rozhodnutí uveřejněné pod č. 38/1968 Sb. rozh. tr.). Odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, podle kterého v situaci „tvrzení proti tvrzení“ jsou obecné soudy při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí obzvláště pečlivě a obezřetně, a to za přísného respektování principu presumpce neviny, a nesmí opomenout, je-li u svědka objektivně přítomna pochybnost o jeho zainteresovanosti na výsledku řízení. S ohledem na princip presumpce neviny i právo na spravedlivý proces podle Ústavního soudu nelze akceptovat shledání viny za situace, kdy jediným přímým důkazem proti obviněnému je výpověď svědka, u nějž nelze a priori vyloučit jakýkoliv zájem na výsledku řízení, přičemž tato svědecká výpověď je posouzena jako věrohodná toliko s odůvodněním, že byla podána pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi. K uvedenému dále odkázali i na nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09. Ústavní soud v posledně citovaném rozhodnutí kladl důraz na důkladné prověření jediného přímého usvědčujícího důkazu a jeho mimořádně pečlivé hodnocení a na snahu o doplnění byť třeba nepřímými důkazy, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Podle obviněných tak nebylo možné odmítnout odkaz na rozpory nejen ve výpovědi samotného poškozeného, ale i rozpory mezi jeho výpovědí a výpověďmi obviněných a svědků, kteří věc popisovali zcela odlišně než poškozený, což plně korespondovalo s tím, co bylo zachyceno v lékařské zprávě. Nesouhlasili rovněž s tím, že výpověď svědka D. H. byla označena za nevěrohodnou. S důrazem na pravidlo in dubio pro reo uvedli, že v rámci trestního řízení měl být vysvětlen jakýkoliv sebemenší detail a nestačí bagatelizování rozporů ve výpovědi poškozeného, který uvedl, že byl napaden čtyřmi osobami, když následně byly takto označeny pouze tři osoby, které se na napadení poškozeného měly podílet, z nichž navíc mladistvá AAAAA měla pouze přihlížet. Obviněný P. H. vyzdvihl skutečnost, že podle svědeckých výpovědí souladných s jeho výpovědí vůbec nebyl incidentu přítomen, neboť byl po dobu jeho trvání uvnitř baru X. a na místo incidentu dorazil až po jeho odeznění. Uvedl, že i poškozený jej označil za vyhazovače. Dovolatelé též vytkli, že odvolací soud označil výpověď poškozeného za částečně věrohodnou, ale neuvedl, která konkrétní tvrzení považoval za věrohodná a která nikoliv.
6. Závěrem připomněli, že mezi základní principy právního státu patří vyloučení libovůle při rozhodování státních orgánů, a proto i soudy musí přezkoumatelným způsobem odůvodnit své rozhodnutí ve smyslu i zmíněného ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Neučiní-li tak, porušují zásady řádného a spravedlivého procesu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a tímto postupem zasahují do dalších práv garantujících zákonný průběh trestního řízení.
7. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, soudu pro mládež, ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 5 Tmo 34/2019, jakož i rozsudek Okresního soudu v Chomutově, soudu pro mládež, ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 47 Tm 9/2016, zrušil a zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal Okresnímu soudu v Chomutově věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovoláním obviněných předně uvedla, že obvinění napadli výlučně skutková zjištění soudu prvního stupně a jimi užitá argumentace neodpovídá deklarovaným dovolacím důvodům. Konstatovala, že soudy nižších stupňů podrobně a přesvědčivě zdůvodnily, proč se přiklonily k jiné verzi, než kterou udávali obvinění v rámci své obhajoby, proto nemůže být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Připustila, že v případě existence extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů může Nejvyšší soud v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zasáhnout do skutkového základu napadeného rozhodnutí, v daném případě však žádný takový nesoulad neshledala. Měla za to, že se soudy věcí zabývaly řádně a samotné dokazování provedly v potřebném rozsahu. Soudy si byly vědomy obsahu svědeckých výpovědí i toho, že v čase došlo k názorovému posunu ve výpovědích některých svědků, což se následně odrazilo i v obsahu jejich výpovědí. Soudy hodnotily důkazy v jejich vzájemných souvislostech, což jim podle státní zástupkyně umožnilo zjistit skutek bez důvodných pochybností. Zjištěný skutek pak byl správně právně kvalifikován. Zdůraznila, že nejde o porušení zásad dokazování, pokud soudy na základě bezprostředního vjemu z provedených důkazů vyhodnotí některé důkazní prostředky jako odpovídající realitě a jiné nikoliv a své hodnocení náležité zdůvodní, jako tomu bylo v nyní projednávaném případě. Poznamenala, že odvolací soud náležitě vysvětlil, proč uvěřil výpovědi poškozeného, a že incident před barem X. měl reálný základ, neboť tam poškozený utrpěl zranění, která byla objektivizována lékařským vyšetřením. To, že jím utrpěná zranění neodpovídala brutalitě, kterou popisoval, nemělo pro danou právní kvalifikaci zásadní význam, neboť obvinění byli stíháni pro trestný čin, jehož objektem je vedle majetku především osobní svoboda, a stěžejní tak bylo zjistit, zda napadení poškozeného bylo prostředkem ke zmocnění se jeho finančních prostředků. Důvodem napadení byla prokazatelně snaha získat úhradu mobilního telefonu ze strany mladistvé AAAAA. Poškozený od počátku líčil průběh skutku obdobně s tím, že mu obvinění vzali násilím peníze. Pravdivost výpovědi poškozeného byla podpořena, nikoliv odvozena, ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie. Soud se věnoval i výpovědím svědků D. H. a bratra poškozeného, z jejichž popudu došlo k podání trestního oznámení. Mimo jiné právě i na základě neschopnosti svědka D. H. vysvětlit, proč inicioval podání trestního oznámení, proč odmítl vypovídat v rámci přípravného řízení či se podrobit rekognici a proč svou výpověď změnil, aby odpovídala obhajobě obviněných, soud uzavřel, že je výpověď svědka nevěrohodná. U obviněných pak bylo prokázáno, že se snažili ovlivnit průběh dokazování a snažili se spojit s poškozeným, aby vzal trestní oznámení zpět, přičemž za tímto účelem přijeli i do školy. Státní zástupkyně poukázala i na výpověď svědka R. H., který tvrdil, že byl na místě činu náhodou jako řidič taxi služby a popsal konflikt tak, jak jej popsali obvinění, ačkoliv vyšlo najevo, že jako taxikář službu vůbec neměl a že oba dovolatele zná. Uzavřela, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů správně a jejich závěry nejsou libovolné, ale logické.
9. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud, soud pro mládež, jako soud dovolací (dále jen „Nejvyšší soud“) zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněných byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dále není od věci upozornit, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
12. Obvinění v dovolání odkázali na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174–3175): 1) řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, 2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, 3) řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše pod bodem 1), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
13. Existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatněného v alternativě odpovídající shora uvedeným bodům 1) a 2) tedy spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek (odvolání nebo stížnost). Podstatou alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uvedené pod bodem 3) je pak skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
14. Obvinění v dovolání vytkli, že nebyly splněny procesní podmínky pro zamítnutí odvolání. Odvolání obviněných však byla zamítnuta poté, co odvolací soud na jejich podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož obvinění ve svém dovolání uplatnili rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož prostřednictvím vytýkali oběma soudům nižších stupňů vady při dokazování, posoudil Nejvyšší soud opodstatněnost dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
16 . V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17 . Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
18. Podstatou dovolání obviněných byla jimi tvrzená existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, zpochybnění věrohodnosti výpovědi poškozeného, odlišné hodnocení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, vypracovaného na poškozeného a odlišné hodnocení věrohodnosti výpovědí některých svědků. S odkazem na ustálenou judikaturu (nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, či rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 9. 4. 1968, sp. zn. 7 Tz 11/68), dovolatelé zdůraznili potřebu důkladného posuzování věrohodnosti v situaci „tvrzení proti tvrzení“ či v případě existence jediného přímého usvědčujícího důkazu, potřebu zkoumání, zda je svědek, jehož výpověď stojí proti výpovědi obviněného, zainteresován na výsledku řízení.
19. Nejvyšší soud na základě uvedených námitek tedy zkoumal, zda proces dokazování byl proveden ústavně konformním způsobem, žádné pochybení však neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (srov. přiměřeně str. 15–16 rozsudku nalézacího soudu, body 23.–31., str. 5–8 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nutno upozornit, že námitky obsažené v dovolání obviněných jsou pouhým opakováním jejich obhajoby užité od počátku trestního řízení, s níž se oba soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Ničeho jim nelze vytknout ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se, jako v posuzovaném případě, pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Nutno zdůraznit, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
20. Pouze nad rámec uvedeného lze doplnit, že obvinění byli ze skutku popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně usvědčeni především výpovědí poškozeného M. T., což však neodporuje judikatuře Ústavního soudu, na niž dovolatelé odkazovali, ani zásadám spravedlivého procesu, neboť nalézací soud hodnotil výpověď poškozeného velice pečlivě a především pak v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy (např. znalecký posudek znalce PhDr. Miloslava Miňhy z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie na č. l. 193–201, lékařská zpráva z ošetření poškozeného ze dne 17. 10. 2015 na č. l. 181). Výpověď poškozeného tak nezůstala osamocena. Výpověď poškozeného nebyla posouzena jako věrohodná pouze s odkazem na hrozbu sankce v případě křivé výpovědi, nebyla zjištěna ani zainteresovanost poškozeného na výsledku řízení. Soudy nižších stupňů shledaly výpověď poškozeného v rozhodných bodech věrohodnou (vzaly v úvahu i možnou nadsázku při popisu brutality obviněných), a to mimo jiné s ohledem na skutečnost, že poškozený jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem v zásadních bodech shodně vylíčil, za jakých okolností k projednávanému skutku došlo a jak se odehrál, přičemž skutečnost, že poškozený byl opravdu napaden, je objektivizovaná lékařskou zprávou z ošetření poškozeného bezprostředně po projednávaném skutku. Není tak pochybností o tom, že k incidentu mezi obviněnými a poškozeným dne 17. 10. 2015 ve večerních hodinách před barem X. v XY skutečně došlo, náležitě byl objasněn i důvod napadení poškozeného; došlo k němu z iniciativy mladistvé AAAAA, která žádala od poškozeného úhradu za mobilní telefon, který jí údajně v minulosti odcizil. Poškozený, jak shrnula i státní zástupkyně, konflikt od počátku popisoval shodně v tom, že mu obvinění peníze vzali násilím a jeho výpověď je rovněž vystavena na reálných základech, poněvadž bezprostředně po činu o něm bylo učiněno oznámení, v němž poškozený popsal průběh děje obdobně jako posléze v postavení svědka. Pravdivost výpovědi poškozeného byla podpořena závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, PhDr. Miloslava Miňhy. Znalec na základě odborného zkoumání poškozeného předestřel ve svém posudku závěry stran intelektu poškozeného, jeho osobnosti, jakož i motivace lhát. Uvedl, že intelektová úroveň poškozeného je lehce podprůměrná, osobnost emočně a sociálně nevyzrálá, nebyly u něj zjištěny zjevné agresivní tendence, ani motivace jednání z nenávisti. Znalec nezjistil nic, co by snižovalo obecnou věrohodnost poškozeného, ani nebyla zjištěna přítomnost faktorů ovlivňujících věrohodnost specifickou. Závěr o tom, zda byla výpověď poškozeného pravdivá a věrohodná, znalec neučinil, jak tvrdili dovolatelé, vyjadřoval se pouze k přítomnosti psychologických faktorů, které mají na podání pravdivé výpovědi, tedy výpovědi, jíž by se mělo věřit, vliv. Znalec poškozeného neoznačil za jednoznačně pravdomluvnou osobu a vysvětlil situace, v jakých si vymýšlí, přičemž také objasnil, proč nezjistil okolnosti, že tak učinil i v této situaci. Upozornil, že poškozený nemá žádný významný vztah k projednávané věci a příliš se jí nezabývá. Na základě těchto odborných poznatků nalézací soud při konfrontaci výpovědi poškozeného s ostatními ve věci provedenými důkazy zcela logicky vyhodnotil výpověď poškozeného jako věrohodnou. Je evidentní, že poškozený není zainteresovanou osobou na výsledku řízení, když pro něj není věc příliš významná, škoda mu byla nahrazena a poškozený nemá jiné nároky, jejichž splnění by se mohl prostřednictvím trestního řízení domoci, není ani motivován nenávistí a snahou obviněným uškodit, když obviněné P. H. a L. K. před projednávaným skutkem vůbec neznal. Pokud jde o rozpory ve výpovědi poškozeného (např. pokud nejprve uvedl, že byl napaden čtyřmi osobami), tyto soudy nižších stupňů nebagatelizovaly, ale hodnotily jako nepodstatné s ohledem na nižší intelekt poškozeného, odstup času mezi výslechem a projednávaným skutkem, případně i s ohledem na skutečnost, že první informace o svém napadení podával bezprostředně po jeho napadení, přičemž je zcela pochopitelné, že byl po takovém útoku na svou osobu otřesen, a mohlo tak dojít k nedorozumění při podání informací či k mýlce poškozeného. Proti výpovědi poškozeného stály výpovědi obviněných a některých svědků, především známých či kamarádů obviněných (J. U., D. A. T. J.), ale i svědků D. H. či J. T., kamaráda a bratra poškozeného, které však byly shledány nevěrohodnými, poněvadž také obsahovaly vnitřní, jakož i vzájemné rozpory, na které soudy velmi pečlivě upozornily. Např. jde-li o výpovědi kamarádů obviněných, část z nich u konfliktu ani nebyla a ti, kteří mu byli přítomni, popisovali děj v podstatných bodech vzájemně odlišně, dokonce i v kolizi s výpověďmi obviněných. Pokud jde o výpověď svědka D. H., kamaráda poškozeného, byl to právě on, kdo nejprve podal trestní oznámení, je tedy evidentní, že nejprve poškozenému věřil a situaci považoval za tolik závažnou, aby byla řešena policií; změnu své výpovědi v hlavním líčení ve prospěch obhajoby nedokázal vysvětlit, stejně tak nedokázal vysvětlit, proč nejprve v přípravném řízení podal vysvětlení, ale následně odepřel podat svědeckou výpověď, z čeho měl obavu apod. Svědek J. T. v době konfliktu na jeho místě ani nebyl a vnitřně rozporně se vyjadřoval k incidentu mezi poškozeným a mladistvou AAAAA. Z výpovědi poškozeného se podává, že obvinění jej kontaktovali s žádostí o zpětvzetí trestního oznámení, přičemž za tímto účelem pro něj přijeli do školy, což potvrdila i svědkyně M. P. Jak poukázala státní zástupkyně ve svém vyjádření, bez povšimnutí nelze ponechat skutečnost, že svědek R. H. vypovídal, že byl na místě činu jako taxikář a že z obviněných nikoho neznal, a popsal průběh činu shodně s obviněnými, ačkoliv následně bylo zjištěno, že předmětný večer neměl jako taxikář službu, v předmětné době se jeho mobilní telefon vyskytoval na jiném místě, kde byl připojen na internet. Tyto skutečnosti svědek nedokázal vysvětlit, z čehož lze opodstatněně učinit závěr, že nevypovídal ohledně svého svědectví projednávaného incidentu pravdu, čemuž nasvědčuje i zjištění, že obviněné P. H. i L. K. ve skutečnosti znal, obviněného L. K. dokonce jako kolegu již přibližně od roku 2008. Z uvedeného je tedy evidentní, že obvinění se snažili získat nepravdivé důkazy ohledně své neviny a ovlivňovat svědky včetně poškozeného, aby vypovídali v jejich prospěch, což kredibilitu jejich obhajoby značně snižuje. Závěrem lze konstatovat, že z provedeného dokazování sice vyplynulo, že poškozený může být osobou, která občas svému okolí podává nepravdivé informace, aby se tak především ve svém sociálním prostředí zviditelnil, nic však nenasvědčuje tomu, že by tak učinil v nyní projednávané věci a především v takto závažné situaci, když je intelektuálně schopen chápat smysl a následky trestního řízení. K takovému jednání nebyla shledána žádná motivace, jeho výpověď odpovídá i dalším důkazům, naopak ze strany obviněných byla zjištěna snaha ovlivnit výpovědi svědků. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem nelze než považovat skutková zjištění soudů založená především na výpovědi poškozeného za odpovídající výsledkům provedeného dokazování.
21. Při nezjištění možnosti ingerence Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů na základě tzv. extrémního rozporu při hodnocení důkazů je třeba uzavřít, že zmiňované námitky dovolatelů, jimiž zpochybnili skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, nemohou obstát. Ačkoli tedy obvinění deklarovali dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřovali v nesprávném právním posouzení skutku, pak k této námitce v dovolání neuvedli jakoukoliv konkrétní argumentaci a ve skutečnosti uplatnili pouze takové námitky skutkové, případně procesní, které nejsou způsobilé nejen tento dovolací důvod, ale ani žádný jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. obsahově naplnit, a to ani z pohledu relevantní judikatury Ústavního soudu. Dovolací soud se proto posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval.
22 . Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že jsou-li dovolání podána z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., platí totéž i z hlediska důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
23 . Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněných L. K. a P. H. a byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 5. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu