ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.432.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 432/2021-260
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2021 o dovolání obviněného M. A. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 12. 2020, sp. zn. 31 To 359/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 27/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. A. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 7. 2020, sp. zn. 2 T 27/2019, byl obviněný M. A. (dále jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §210 odst. 4 tr. zákoníku, §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb ve výši 600 Kč, tj. celkem 60 000 Kč, placenému podle §68 odst. 5 tr. zákoníku v deseti měsíčních splátkách ve výši 6 000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
2. Proti označenému rozsudku podali odvolání obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci. Obviněný napadl výroky o vině a trestu, státní zástupce brojil v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 12. 2020, sp. zn. 31 To 359/2020, byla obě odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuta.
3. Podle skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se obviněný přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, dopustil tím, že
dne 9. 5. 2018 oznámil na Policii České republiky, Obvodním oddělení Liberec-centrum, odcizení svého motorového vozidla značky Peugeot Expert s registrační značkou XY, VIN XY, ke kterému mělo dle jeho oznámení dojít dne 9. 5. 2018 v době od 13:00 do 14:45 hodin v Liberci na XY, ačkoli si byl vědom, že k odcizení vozidla v této době a na tomto místě nedošlo, a následně, se záměrem vylákat pojistné plnění na základě pojistné smlouvy č. 6289743080, tuto smyšlenou událost dne 5. 7. 2018 telefonicky oznámil pojišťovně Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem v Praze, Pobřežní 665, která ji zaevidovala pod č. 4182097022, ale pojistné plnění za vozidlo, které ohodnotila na 205 000 Kč, nevyplatila z důvodu, že jí následně nebyly předloženy požadované podklady prokazující oprávněnost uplatněného nároku, a společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group tak obviněný mohl způsobit škodu 205 000 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 12. 2020, sp. zn. 31 To 359/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho mínění soudy zjištěný skutkový stav není trestným činem. Dále měl za to, že odvolací soud nepostupoval podle §2 odst. 6 tr. ř. a jeho rozhodnutí neodpovídá ustanovení §125 tr. ř., poněvadž není jasné, logické a přesvědčivé a nevypořádává se se všemi provedenými důkazy a zejména namítanými skutečnostmi.
5. Zopakoval svou odvolací argumentaci, která je podle něj uplatnitelná i v rámci mimořádného opravného prostředku. Rozhodnutí nalézacího soudu je podle jeho mínění nepřezkoumatelné, neodůvodněné, a tedy nezákonné. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, z jakých důkazů při ustanovování skutkového děje vycházel. Nicméně ke skutečnému obsahu obviněným doložených lékařských zpráv, které dokládají jeho zdravotní komplikace, se nevyjádřil. Dále vytkl, že soud odkazoval na podmíněné zastavení jeho trestního stíhání přesto, že v době vyhlášení napadeného rozsudku uplynul již půl rok od osvědčení. Za naprosto zásadní pochybení považoval, že se soud nevypořádal s jeho výpovědí, překroutil ji a stejně překroutil i výpovědi dalších svědků svědčících v jeho prospěch. Taktéž namítl, že soud ignoroval, že ke krádeži předmětného vozidla nepochybně došlo, po vozidle bylo na základě opakovaného trestního oznámení obviněného pátráno Policií České republiky, přičemž nebylo do dnešního dne nalezeno. Nesouhlasil s tím, že tato skutečnost nemůže mít vliv na závěry o jeho trestní odpovědnosti. Naopak je stěžejní pro posouzení jeho úmyslu, jímž se soud dostatečně nezabýval. Podotkl, že jediným, kdo byl v dané věci poškozen na svých majetkových právech, byl právě on. Uzavřel, že nebyly respektovány zásady trestního řízení, zejména zásada presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo .
6. Obviněný rovněž shrnul obsah odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a za zcela nesprávný a nezákonný považoval závěr, že obhajoba o odcizení vozidla jinak a jindy nemá mít vliv na trestnost jeho jednání, protože předstíral, že mu jeho vozidlo bylo odcizeno dne 9. 5. 2018 v Liberci. Postup soudů nižších stupňů je podle něj ryze formalistický, nezohledňující konkrétní okolnosti případu a nezvažující jeho reálný úmysl. Tvrzení odvolacího soudu, že jeho problémy s pamětí nejsou nikterak výrazné a zásadní, je nepodložené a nereflektující stav v době spáchání činu. Událost měla nastat v květnu 2018, předmětné trestní řízení probíhalo až do konce roku 2020, tedy v zásadním časovém odstupu, kdy dovolatel činil své výpovědi. Soudy se řádně nezabývaly naplněním znaků stíhaného trestného činu, které nebylo prokázáno. Dovolatel byl uznán vinným tím, že v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch měl vyvolat nebo předstírat událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění. Ani ve výroku rozsudku nalézacího soudu však není uvedeno, že by k odcizení vozidla opravdu nedošlo. Je zde pouze uvedeno, že dovolatel si měl být vědom, že k němu nedošlo v daném místě a v danou dobu. Skutečnost, že pouze uvedl jiné místo a jinou dobu odcizení vozidla, ovšem podle něj nemůže zakládat odpovědnost za trestný čin, který je mu kladen za vinu, neboť událost nebyla předstíraná, avšak pouze některé její okolnosti mohly být uvedeny nepřesně, což bylo způsobeno jeho špatným zdravotním stavem.
7. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 12. 2020, sp. zn. 31 To 359/2020, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 7. 2020, sp. zn. 2 T 27/2019, zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
10. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
11. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
12. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. Případný extrémní rozpor, který ovšem obviněný ani explicitně nevytýkal, v projednávaném případě dán není, když z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 4-6, body 14.-19. rozsudku nalézacího soudu, str. 3-5, body 12.-14. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
13. Dovolací soud nicméně nad rámec výše uvedeného poznamenává, že vina obviněného byla v projednávané věci jednoznačně prokázána. Ztotožňuje se s nalézacím soudem, který na podkladě výsledků provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný dne 9. 5. 2018 nahlásil krádež, o níž věděl, že se nestala. Soud správně dovodil, že uvedeného dne nedošlo k odcizení vozidla zn. Peugeot Expert, což vyplynulo vyjma výpovědi obviněného (který své původní tvrzení o krádeži vozidla předmětného dne následně odvolal) i z úředního záznamu k vyhodnocení kamerových záznamů a z vyhodnocení dat zajištěných na základě příkazu ke zjištění a poskytnutí údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu a z odůvodnění usnesení o odložení věci (usnesení Policie České republiky ze dne 1. 11. 2018, č. j. KRPL-45932-45/TČ-2018-180572). Logicky zdůvodnil, proč neuvěřil vysvětlení obviněného o důvodech, které jej vedly k fabulacím ohledně dne a místa krádeže vozidla (obviněný poskytl celkem 4 verze události), a proč usoudil, že ke změně výpovědi obviněného došlo pod tíhou důkazů, nikoliv v důsledku jeho vlastních vnitřních pohnutek. Dovolací soud sdílí argumentaci, podle níž svědecké výpovědi podporující obhajobu obviněného jsou jednak částečně nekonzistentní (viz svědek Ľ. Ľ.), jednak vzhledem k blízkému vztahu mezi obviněným a svědky z nich lze vysledovat možnou motivaci pro zkreslení skutkového děje. Pokud jde o namítané problémy s pamětí, doložené lékařskými zprávami, soud přiléhavě poukázal na skutečnost, že obviněný při hlavním líčení vypovídal shodně jako v přípravném řízení dne 26. 9. 2019 a v souladu se svým popisem obsaženým v jeho trestním oznámení ze dne 28. 6. 2019, a že si tedy byl schopen zapamatovat a reprodukovat shodnou verzi skutkového děje i s odstupem několika měsíců. Dovolací soud stejně jako soud odvolací nepovažuje za přesvědčivé tvrzení obviněného o tom, že vozidlo bylo skutečně odcizeno, jen v jiné době, jinde a za jiných okolností. Jak výše naznačeno, obviněný okolnosti, za kterých mělo dojít ke krádeži, opakovaně měnil, nabízel různé verze toho, jak se vozidlo dostalo z dosahu jeho vlastnictví, tudíž jeho kredibilita je v tomto kontextu značně snížena. Jeho vlastní závěry v tomto smyslu nelze považovat jen na základě nového – opakovaného oznámení krádeže vozidla a podání trestního oznámení za dostatečně a jednoznačně průkazný fakt reálného odcizení.
14. Vzhledem k výše uvedenému nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětných skutků a usvědčují z jejich spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo) , neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
15. Za podstatné je třeba považovat, že polemika obviněného se zjištěným skutkovým dějem a údajným zkreslením obsahu provedených důkazů nebyla zaměřena do popisu skutku samotného, s nímž víceméně souhlasí. Obviněný však na základě jím modifikovaného skutkového děje, do něhož pojal nad rámec konstrukce skutku i skutečnost, že vozidlo bylo odcizeno jindy a jinde, zpochybnil naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. V tomto rozsahu pak dovolací soud považoval argumentaci obviněného za podřaditelnou uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Právní posouzení skutku je však třeba považovat navzdory obviněným relevantně uplatněné hmotněprávní námitce za zcela správné.
16. Obviněný byl uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Přečinu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku se dopustí, kdo v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch vyvolá nebo předstírá událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění, nebo stav vyvolaný pojistnou událostí udržuje, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu obviněný v úmyslu opatřit sobě prospěch předstíral událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění, a jeho jednání bezprostředně směřovalo k tomu, aby tak způsobil na cizím majetku větší škodu, avšak k dokonání nedošlo.
17. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného je stěžejní zjištění, zda obviněný předstíral událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění. Podle komentářové literatury (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2093) úmyslné předstírání události, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění (pojistné události), je fingování události blíže označené v pojistné smlouvě nebo ve zvláštním právním předpisu, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele poskytnout pojistné plnění, ač ve skutečnosti se taková událost vůbec nestala (předstírání ztráty, zničení nebo odcizení pojištěné věci, předstírání zranění u úrazového pojištění apod.). V projednávaném případě obviněný dne 9. 5. 2018 oznámil na Policii České republiky odcizení svého motorového vozidla značky Peugeot Expert, k němuž mělo dojít dne 9. 5. 2018 v době od 13:00 do 14:45 hodin v Liberci na XY. Dne 5. 7. 2018 pak tuto událost oznámil pojišťovně Kooperativa. Uvedená oznámení přitom učinil s vědomím, že ke krádeži jeho vozidla v tvrzené době a na tvrzeném místě nedošlo (nebylo ostatně ani prokázáno, že by ke krádeži vozidla vůbec kdy došlo, když dodatečně pod tíhou zjištění vyvracejících jeho oznámení krádeže poskytl několik dalších verzí odcizení, odlišných co do míst i časů údajného odcizení). Deklaroval tedy vznik pojistné události, o níž věděl, že ve skutečnosti nenastala, a to za účelem zisku pojistného plnění z titulu pojistné smlouvy, kterou v minulosti uzavřel se společností Kooperativa, a. s., a v níž bylo jako pojistné nebezpečí ujednáno mimo jiné odcizení vozidla. O tom, že fingoval událost blíže označenou v pojistné smlouvě, se kterou byl spojen vznik povinnosti pojistitele poskytnout pojistné plnění, ač ve skutečnosti se taková událost nestala, není pochyb. Dovolací soud ve shodě se soudy nižších stupňů konstatuje, že trestní odpovědnost obviněného není spojována s tím, zda někdy a někde došlo k odcizení jeho vozidla. Rozhodnou je v daném kontextu skutečnost, zda došlo k odcizení vozidla obviněným tvrzeným způsobem – tj. tak, jak deklaroval ve svých shora popsaných oznámeních učiněných v souvislosti s požadavkem na výplatu pojistného plnění. Jelikož bylo prokázáno, že k odcizení vozidla deklarovaným způsobem nedošlo a obviněný to v době předmětných oznámení věděl, nutno závěr o naplnění znaků skutkové podstaty stíhaného přečinu považovat za správný. Obviněný tím, že se záměrem zisku pojistného plnění odvíjejícího se od hodnoty jeho vozidla Peugeot Expert lživě deklaroval před Policií ČR a pojišťovnou Kooperativa, a. s., krádež tohoto vozidla, v úmyslu opatřit sobě prospěch předstíral událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění. Jelikož mu ale jím nárokované pojistné plnění ve výši 205 000 Kč (větší škoda, viz §138 odst. 1 tr. zákoníku) nebylo zmiňovanou pojišťovnou vyplaceno, je zcela přiléhavým závěr, že jeho jednání bezprostředně směřovalo k tomu, aby způsobil na cizím majetku větší škodu, avšak k dokonání nedošlo. Soudy v jednání obviněného správně spatřovaly úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Pokud věděl, že v případě odcizení vozidla má nárok na vyplacení pojistného plnění, a za tímto účelem odcizení vozidla předstíral, je zjevné, že chtěl porušit zájem na ochraně majetkových zájmů pojistitele (srov. str. 6, bod 20. rozsudku nalézacího soudu, str. 6, bod 15. usnesení odvolacího soudu). V tomto ohledu byl také správným závěr soudů nižších stupňů o tom, že na závěry o trestní odpovědnosti obviněného nemá vliv obhajoba spočívající v tvrzení odcizení vozidla jindy a jinde ani skutečnost, že vozidlo nebylo na základě opakovaného oznámení krádeže dosud vypátráno. Dovolací soud proto uzavírá, že dovolací argumentaci brojící proti právnímu posouzení skutku nepřisvědčil, přičemž právní argumentace obsažená v rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího splňuje veškerá zákonná kritéria trestního řádu a obsahuje dostatečně komplexní posouzení naplnění veškerých zákonných znaků projednávané trestné činnosti.
18. Nejvyšší soud se zřetelem k výše rozvedeným skutečnostem konstatuje, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Podané dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné, a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 5. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth