ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.455.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 455/2021-546
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2021 o dovolání obviněného M. H. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. 9 To 341/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 21/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 2 T 21/2020, byl obviněný M. H. (dále „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit na škodě z trestné činnosti poškozeným I. V., nar. XY, bytem XY, částku 122 885 Kč, V. K., nar. XY, bytem XY, částku 564 700 Kč, K. J., nar. XY, bytem XY, částku 254 700 Kč, a M. V., nar. XY, bytem XY, částku 753 200 Kč.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině a trestu. Z jeho podnětu byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. 9 To 341/2020, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e) odst. 2 tr. ř. částečně zrušen ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 1, 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a výroku o náhradě škody byl obviněný podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku tím, že v úmyslu se obohatit
1) od srpna 2018 do 3. 11. 2018 vylákal od poškozené I. V. částku ve výši 160 000 Kč pod záminkou, že vyřídí dotace na rekonstrukci jejího domu na adrese XY v XY, a to prostřednictvím společnosti P. I. G., za jejíhož zaměstnance se nepravdivě vydával, pro zvýšení důvěryhodnosti jí ukazoval nepravdivý výpis ze svého účtu se zůstatkem 2 mil. Kč, přičemž započal s rekonstrukcí uvedeného domu, kde provedl bourací práce, nakoupil stavební materiál za částku 12 115 Kč, dále se souhlasem poškozené I. V. zaplatil výdaje za telefon částkou 4 515 Kč a brigády dělníkům v částce 25 000 Kč, avšak předem věděl, že žádnou dotaci nebude schopen zajistit, načež prostřednictvím e-mailů od smyšlené osoby P. M. utvrzoval poškozenou, že dotace bude vyřízena, avšak veškerou zbývající část převzaté finanční hotovosti od poškozené užil pro vlastní potřebu, a způsobil tak I. V. škodu ve výši 122 885 Kč,
2) v období od 24. 8. 2018 do 4. 10. 2018 postupně vylákal finanční hotovost v celkové výši 564 700 Kč od poškozeného V. K., a to pod záminkou zajištění prodeje vozidla Tatra S3 Phoenix na základě sjednané smlouvy o převodu a finančním vypořádání, kdy část finančních prostředků poškozený V. K. vložil na účet č. XY a část předal M. H. v hotovosti v XY, přičemž obviněný ve smlouvě uvedl nepravdivé údaje, když se vydával za osobu M. H., tuto smyšlenou osobu identifikoval prostřednictvím čísla cizího občanského průkazu, dále ve smlouvě uvedl, že koupě vozidla bude provedena z dražby státního podniku S. A. p. d., za jejíhož prodejce se vydával, ačkoli taková společnost neexistuje, načež poškozenému zasílal e-maily o údajném probíhajícím jednání o převodu předmětného vozidla jménem smyšlené osoby P. M., avšak žádné vozidlo poškozenému nedodal a převzaté finanční prostředky užil pro vlastní potřebu, čímž způsobil V. K. škodu v celkové výši 564 700 Kč,
3) v období od 2. 11. 2018 do 6. 11. 2018 postupně vylákal od poškozeného K. J. částku 254 700 Kč pod záminkou, že tyto finanční prostředky použije na akontaci k zakoupení vozidla zn. BMX X 5, kdy část finančních prostředků K. J. vložil na účet č. XY a část předal M. H. v hotovosti v XY, přičemž M. H. se nepravdivě vydával za zaměstnance soudního exekutora a tvrdil poškozenému, že nabízené vozidlo bylo exekučně zabaveno a že je schopen mu zajistit výhodnou cenu, přičemž pro zvýšení důvěryhodnosti zasílal poškozenému e-maily jménem smyšlené osoby P. M., který měl zastupovat společnost A. S., ačkoli taková společnost neexistuje, a tyto e-maily obsahovaly smyšlené informace o hodnotě a časových možnostech dodání nabízeného vozidla, avšak žádné vozidlo poškozenému nedodal a ani neměl možnost takové vozidlo opatřit, načež převzaté finanční prostředky užil pro vlastní potřebu, čímž způsobil K. J. škodu ve výši 254 700 Kč,
4) v období od 21. 1. 2019 do 8. 3. 2019, kdy vystupoval pod smyšleným jménem M. K. a nepravdivě se vydával za zástupce stavební společnosti Independent, vylákal od poškozené M. V. finanční částku ve výši 203 200 Kč, a to pod záminkou, že se jedná o peníze určené na nákup materiálu na rekonstrukci její chaty, kdy finanční prostředky poškozená postupně zaslala na jím uvedený účet č. XY, a dále od poškozené vylákal částky 80 000 Kč a 120 000 Kč, které osobně převzal pod záminkou, že se jedná o vratnou zálohu na provedení rekonstrukce chaty, přičemž sice zahájil vyklízecí práce na uvedené chatě, ale záhy veškerou práci ukončil, rekonstrukci v domluveném termínu neprovedl a převzaté peníze užil pro vlastní potřebu, čímž jí způsobil škodu ve výši 403 200 Kč, a v době od 18. 2. 2019 do 21. 3. 2019 vylákal od poškozené M. V. další finanční prostředky pod záminkou údajné výhodné investice do nákupu nemovitosti, kdy poškozená dne 18. 2. 2019 obviněnému předala částku 200 000 Kč a následně v březnu 2019 mu předala částku 150 000 Kč, přičemž jí obviněný tvrdil, že se jedná o výhodnou investici pro jeho údajnou sestru a že z výnosu této investice bude moci poškozená financovat rekonstrukci své chaty, přičemž k žádnému investování prostředků nedošlo a obviněný ani neměl v úmyslu takto získané prostředky investovat, načež po převzetí finančních prostředků se přestal s poškozenou stýkat, převzaté finanční prostředky užil pro vlastní potřebu a způsobil jí tím další škodu ve výši 350 000 Kč, v součtu pak M. V. způsobil škodu ve výši 753 200 Kč,
a shora popsaného jednání se dopustil, ačkoli byl pro přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku odsouzen pravomocným rozsudkem Okresního soudu Česká Lípa ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 18 T 56/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu Ústí nad Labem – pobočky Liberec ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 31 To 284/2018.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. 9 To 341/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel v úvodu svého podání namítal, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že se dopustil skutků popsaných ve výroku napadeného rozsudku. Připomenul, že zásada objektivní pravdy vyžaduje, aby soud opřel své rozhodnutí o vině a trestu o jednoznačně zjištěná a bezpečně prokázaná fakta, nikoli o pouhou pravděpodobnost. Tam, kde nelze bezpečně určit, která z variant skutkového řešení odpovídá skutečnosti, volí soud tu, která je pro obviněného příznivější. Dále citoval nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, v němž je zdůrazněna povinnost soudů postupovat vůči obviněnému nestranně a nepředjímat jeho vinu na základě jeho předchozí trestné činnosti. To ovšem odvolací soud v této trestní věci nerespektoval, když podvodné jednání označil za „způsob výdělku obžalovaného“.
6. Dále vyjádřil dovolatel přesvědčení, že soudy obou stupňů nevyvrátily jeho obhajobu, že se v daném případě jednalo o občanskoprávní spor; nebyla ověřována realizace daných staveb, nebyly provedeny znalecké posudky na odhad ceny prováděných úprav, včetně práce dělníků, nebylo zcela vyjasněno, jaké finanční částky byly na rekonstrukce skutečně použity. Rovněž nebyli slyšeni svědci navrhovaní obhajobou, a to zejména svědek P. C., jenž figuroval u dvou ze čtyř obžalobou tvrzených skutků. Soud však veškeré návrhy k doplnění dokazování zamítl, aniž by své rozhodnutí dostatečně vysvětlil. V této souvislosti obviněný naznačil, že pachatelem trestné činnosti mohl být právě P. C., případně i P. S., zatímco on sám mohl být ve skutečnosti poškozeným. Tato možnost však nebyla ze strany soudů zkoumána. K uvádění odlišných příjmení uvedl, že v případě jmen H. a H. se mohlo jednat o přeslechnutí svědků, anebo jeho přeřeknutí, a z tohoto důvodu nebyl postaven na jisto jeho úmysl, tedy subjektivní stránka trestného činu podvodu. Ve vztahu k příjmení K. pak nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že jde o rodové jméno po předcích. Dovolatel zopakoval, že nebylo prokázáno, že by se dopustil předmětných skutků, resp. nebylo postaveno na jisto, jak k těmto skutkům došlo. Podle jeho názoru se orgány činné v trestním řízení a následně i soudy od samého počátku trestního řízení zaměřily na ověřování jedné jediné varianty skutkového děje a všechny další alternativní varianty (např. řešení v rámci civilního sporu) nevzaly v úvahu.
7. Dále obviněný poznamenal, že ani právní kvalifikace není přiléhavá, respektive vychází z nesprávně určené škody. Soudem nebyla podle jeho názoru zjišťována škoda skutečná, tedy škoda po započtení kupříkladu provedených prací na nemovitostech či zadržení jeho osobních věcí některými poškozenými. Výše škody byla určena de facto odhadem, když nebyla provedena žádná odborná vyjádření, či znalecké posudky k určení její konkrétní částky. Soudy se s hodnocením celkové výše škody ani námitek obhajoby nikterak nevypořádaly. V daném směru dovolatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 954/2002-I., podle kterého se minimální výše škody musí opírat o provedené důkazy stejně jako každá jiná okolnost a není možné ji určit odhadem. V následné pasáži svého podání se obviněný v teoretické rovině věnoval právu na obhajobu, principu presumpce neviny a pravidlu in dubio pro reo . V světle popisovaných základních procesních principů uzavřel, že provedené důkazy nepostačují k vyslovení jeho viny nade vši pochybnost.
8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2020, č. j. 9 To 341/2020-501, jakož i rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 9. 2020, č. j. 2 T 21/2020-471, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
9. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Úvodem konstatovala, že dovolatel opírá většinu uplatněných výhrad o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze formálně. V této souvislosti se v podrobnostech zabývala jeho zákonným vymezením a zdůraznila, že nemůže být naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů. Povahu právně relevantních námitek nemají podle názoru státní zástupkyně ani ty, které směřují proti rozsahu provedeného dokazování. Neshledala přitom, že by se v daném případě jednalo o přímo výhrady opomenutých důkazů. Ty by totiž musely spočívat v tom, že soudy nižších stupňů se důkazními návrhy obviněného vůbec nezabývaly. Ve skutečnosti však dovolatel nesouhlasil s postupem soudů, které na základě vyhodnocení opatřeného důkazního stavu neshledaly důvod pro obhajobou navrhované doplnění dokazování. Státní zástupkyně dodala, že účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu, přičemž soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude určitou okolnost objasňovat. Rozsah dokazování tak nemůže být bezbřehý a soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran. Pod zvolený dovolací důvod nespadá ani argument chybějící aplikace principu in dubio pro reo , neboť uvedené pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit ani tento, ani žádný jiný dovolací důvod.
10. Jako relevantně uplatněnou hodnotila státní zástupkyně námitku nepřiléhavosti použité právní kvalifikace, která nevychází ze správného způsobu stanovení výše způsobené škody. Podotkla, že způsobený škodlivý následek nastal ve všech čtyřech případech na podkladě majetkové dispozice poškozených, jednajících pod vlivem dovolatelem tvrzených nepravdivých okolností v omylu. Částky, které byly na podkladě přisouzeného modu operandi na poškozených vylákány, byly z jejich strany vydány za účelem dovolatelem deklarovaným. Ten se tak stal rozhodným pro jejich volbu vstoupit s ním sice do neformálního obchodního kontaktu, nicméně podle jejich přesvědčení sjednaného za dohodnutým účelem, pokrytým v celém rozsahu vzájemným koncensem jednajících stran. Poukázal-li obviněný na vynaložené náklady, plynoucí z jím vyvíjených dílčích aktivit, nepovažovala je státní zástupkyně z hlediska výše způsobeného škodlivého následku za relevantní. Tyto lze totiž spojovat toliko s náklady na spáchání trestného činu podvodu, jejichž výši tak nelze odečíst od celkové částky představující způsobenou škodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 8 Tdo 518/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1407/2016). Proto obecně správný odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 954/200, nenachází na těchto místech žádného opodstatnění. Konečně ani hodnotu věcí dovolatele, zadržených ze strany poškozených v jimi zamýšleném kompenzačním záměru po dokonání předmětného podvodného jednání, není možno zohlednit jak z hlediska výše způsobené škody, tak ani ve smyslu adhezního způsobu rozhodování, založeném na principu relutární restituce (srov. §2951 o. z.).
11. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
16. Právě popsané vymezení uplatněného dovolacího důvodu však obviněný ne zcela respektoval, jelikož celou řadou svých dovolacích námitek brojil výlučně proti skutkovým závěrům soudů nižších instancí. Argumentoval tím, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by se předmětného skutku opravdu dopustil, popř. že by se skutek vůbec stal, zopakoval svou obhajobu, že se jednalo o občanskoprávní spor, naznačoval možnost, že pachatelem trestného činu mohla být jiná osoba, a rovněž určitou zaujatost odvolacího soudu, který měl klást přílišný důraz na jeho předchozí trestnou činnost, oběma soudům vytýkal neprovedení jím navrhovaných důkazů. Veškeré tyto výhrady jsou ovšem pouhým vyslovením nesouhlasu s rozsahem provedeného dokazování a polemikou se způsobem hodnocení důkazů, jejichž hlavním účelem je primárně zpochybnit ustálená skutková zjištění a teprve na tomto základě (tj. sekundárně) zvrátit právní kvalifikaci soudy zjištěného skutku. Shora bylo ovšem výslovně konstatováno, že takto vystavěná dovolací argumentace je zásadně nezpůsobilá stát se předmětem věcného přezkumu v dovolacím řízení.
17. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
18. Dovolatel v souvislosti s napadáním přijatých skutkových zjištění poukazoval na požadavky Ústavního soudu postupovat vůči obviněnému nestranně a nepředjímat výsledek řízení na základě negativního hodnocení jeho osoby, resp. jeho trestní minulosti. Namítal, že odvolací soud uvedené principy nerespektoval, přičemž v daném směru opakovaně zdůrazňoval, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by se předmětného jednání dopustil. Nejvyšší soud ovšem dospěl k závěru, že k vyslovení viny dovolatele v této trestní věci důkazy provedené v hlavním líčení před Okresním soudem v Mělníku plně postačovaly, poněvadž jej bez důvodných pochybností usvědčovaly z trestné činnosti popsané v bodech 1. až 4. výroku o vině. Naproti tomu poznatky o jeho předchozí trestné činnosti pouze dokreslovaly skutková zjištění, která z řádně provedeného dokazování vyplynula, a to v tom smyslu, že dovolatel se obdobného jednání dopouštěl již v minulosti. Pokud tedy odvolací soud ve svém rozsudku zmínil, že majetková trestná činnost byla způsobem výdělku obviněného, šlo o konstatování prokázaného faktu a nikoliv zaujatost vůči jeho osobě, která by vedla k jakémukoliv znevýhodnění v probíhajícím řízení či zkrácení na jeho procesních právech.
19. Ve stručnosti lze připomenout, že hlavním usvědčujícím důkazem byly bezesporu výpovědi slyšených svědků. Ne všichni se přitom mezi sebou znali, a jistě tak v jejich svědectvích nelze spatřovat koordinovaný postup ve snaze záměrně dovolateli uškodit. Neméně významné jsou důkazy listinné, zejména elektronické komunikace s jednotlivými poškozenými či svědkem V. Č. Všichni poškození přitom shodně uváděli, že podvodným způsobem vystupoval právě obviněný, který na nich pod různými záminkami vylákal finanční částky různé výše, které však nepoužil na předem sjednaný účel (rekonstrukce nemovitosti či zprostředkování koupě motorového vozidla) a následně přerušil s poškozenými veškerý kontakt. Kromě velmi podobného modu operandi ve všech čtyřech bodech zaujme též množství nepravdivých informací, které dovolatel různým osobám poskytoval. Vedle např. padělaného výpisu z bankovního úču, falešného čistého trestního rejstříku či nesprávného čísla občanského průkazu (uvedeného ve smluvním dokumentu), stojí za zmínku také údaje o jeho pracovní činnosti, kdy měl v období páchání prvních tří skutků – tj. od srpna do počátku listopadu 2018 – působit hned ve čtyřech různých profesích, jednak jako zaměstnanec společnosti P. I. G. (s možností vyřídit poškozené I. V. dotaci na rekonstrukci domu), současně jako prodejce působící u neexistujícího státního podniku S. A. (jenž mohl zprostředkovat výhodný nákup vozidla Tatra poškozenému V. K.), rovněž jako podnikatel, který měl kupovat firmu poškozeného V. K. (při jednání se svědkem V. Č.), a zároveň jako zaměstnanec soudního exekutora (který měl možnost zajistit levný nákup vozidla BMW pro poškozeného K. J.).
20. Významnou okolností svědčící v neprospěch obviněného je i jeho vystupování pod falešnými příjmeními – H., H., K., občas také s neoprávněným titulem XY . Vzhledem k četnosti výskytu zmiňovaných jmen v listinných důkazech je zcela zřejmé, že se v žádném případě nejedná o pouhý překlep, jak namítala obhajoba. Přesto lze jen pro zajímavost uvést, že dovolatel nebyl v uvedeném směru zcela důsledný, neboť např. v e-mailové komunikaci s poškozeným K. J. se o své osobě (jménem P. M.) zmiňoval jako o M. H. (č. l. 48), zatímco na ručně psaných potvrzeních o přijetí finančních částek od tohoto poškozeného se 3x tituloval jménem M. H. (č. l. 54 až 56). Výhrada, že příjmení K. je rodovým jménem po předcích, je pak naprosto irelevantní, neboť ani tato skutečnost by nikoho neopravňovala pod takovým jménem vystupovat a dokonce se jím podepisovat v závazných dokumentech. Nadto opět není bez zajímavosti, že na potvrzení přijetí částky 80 000 Kč od poškozené M. V. se obviněný označil příjmením K. (č. l. 175). Je tedy otázkou, jaké rodové jméno jeho předkové vlastně nosili. Soudy nižších stupňů rovněž zcela důvodně uzavřely, že sám dovolatel byl autorem e-mailů zasílaných poškozeným P. M. Toto lze dovodit nejen ze skutečnosti, že jmenovaná fiktivní osoba vždy vystupovala z různých funkcí ve zcela nesourodých „obchodních“ záležitostech na podporu obviněného (ať již vyřízení dotace anebo zprostředkování prodeje motorového vozu). Vedle toho si ale nelze nepovšimnout poměrně specifického písemného projevu dovolatele (pod všemi ze svých falešných jmen) v celé řadě listinných důkazů založených ve spise, v němž se opakují stále stejné písařské chyby (zejména v psaní teček, čárek a mezer), které jsou v naprosto shodné podobě přítomny i v e-mailech zasílaných údajným P. M. Je tedy evidentní, že všechny tyto zprávy či jiné listiny jsou psány stále tou samou osobou – dovolatelem.
21. Podvodný charakter jednání obviněného lze snad nejlépe zdokumentovat v bodě 2. výroku o vině. Poškozený V. K. a svědek V. Č. ve svých svědeckých výpovědích u hlavního líčení detailně popsali jeho interakci s oběma z nich (srov. bod 9. a 13. rozsudku soudu prvního stupně), což je dále doloženo listinnými důkazy – mimo jiné smlouvou o převodu a finančním vypořádání (č. l. 72) a zejména e-mailovou komunikací (na č. l. 77–113 s V. K., nadto vedenou pod jménem smyšleného P. M., a na č. l. 244–276 s V. Č.). Z uvedených důkazů je patrná nejen skutečnost, že dovolatel vystupoval pod různými jmény (M. H. x M. H.) a na základě dvou různých předmětů své údajné činnosti (srov. výše), ale především si nelze nepovšimnout zcela rozdílného obsahu jednání ohledně nákupu vozidla Tatra s poškozeným na jedné straně a svědkem na straně druhé a z toho plynoucí jednoznačný poznatek, že obviněný poškozeného informoval nepravdivě o podmínkách koupě nákladního vozu, zejména jeho ceně (tvrzených 458 600 Kč – č. l. 79 a 80 – oproti skutečným třem milionům). Není proto možno dospět k jinému závěru, než že jediným jeho záměrem bylo vylákání finančních prostředků od poškozeného a nikoliv zprostředkování zlevněné koupě předmětného vozidla. V této souvislosti lze poukázat také na množství rozličných (a evidentně nepravdivých) výmluv, které ve shora uvedené elektronické komunikaci se svědkem i poškozeným dovolatel využíval, když nesplnil předem dohodnutý postup.
22. Obstát nemohla ani námitka týkající se bodu 1. a 4. výroku o vině, že jde o občanskoprávní spor, přičemž soudy nezjišťovaly, do jaké míry byly rekonstrukce nemovitostí realizovány. Tato výhrada má hmotněprávní charakter pouze zčásti, a to ve vztahu k výši škody způsobené trestným činem, které se Nejvyšší soud bude v podrobnostech věnovat níže. V těchto soubvislostech je potřeba konstatovat, že ani v jednom z uvedených případů se nemohlo jednat o občanskoprávní spor, jelikož bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že záměrem obviněného nebylo a ani nemohlo být slíbené plnění poškozeným poskytnout, ale pouze od nich vylákat finanční prostředky. O tom opět svědčí celá řada smyšlených legend, které oběma poškozeným předkládal. Jak již bylo popisováno výše, dovolatel se i zde nepravdivě vydával za zaměstnance vybraných společností a na tomto základě tvrdil, že zajistí buď dotaci anebo provedení rekonstrukce chaty. Svému slibu ovšem nemohl dostát již jen z důvodu, že u žádné z jím uváděných společností ve skutečnosti nepůsobil. Poškozené I. V. posílal e-maily jménem P. M., před poškozenou M. V. vystupoval pod falešným jménem atd. Rekonstrukce, které na jejich nemovitostech započal, měly pouze utvrdit důvěru poškozených v jeho osobu, a byly tak pouhou záminkou k vylákání peněžních částek různé výše. Odvolací soud velice správně poukázal na fakt, že nebylo ani v časových možnostech obviněného tyto práce dokončit, jelikož byl v době páchání obou skutků (popř. ještě předtím) odsuzován v jiných trestních řízeních k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Z opisu evidence rejstříku trestů fyzických osob (č. l. 377) vyplývá, že ještě před spácháním skutku pod bodem 1. vůči poškozené I. V. (které mimochodem ukazoval svůj „čistý“ výpis z trestního rejstříku) byl nepravomocně odsouzen v jedné trestní věci, zatímco v době páchání tohoto skutku, tj. od srpna 2018 do 3. 11. 2018, přibyla další dvě nepravomocná odsouzení (vždy k nepodmíněným trestům odnětí svobody, v jednom případě velmi citelnému). Všechna tato tři řízení dospěla do fáze odvolacích řízení, v nichž byla rozhodnutí soudů prvních stupňů potvrzována, případně ještě zpřísňována. Již v listopadu 2018 tak byl dovolatel pravomocně odsouzen k trestu 30 měsíců nepodmíněně. V únoru 2019 následovalo další pravomocné odsouzení, a to na dobu 18 měsíců nepodmíněně. Bez ohledu na to se ovšem v období od 21. 1. 2019 do 21. 3. 2019 dopouštěl podvodného jednání vůči poškozené M. V. Krátce po spáchání tohoto skutku (v dubnu 2019) skončilo pravomocným rozhodnutím i poslední ze zmiňovaných trestních řízení, jehož výsledkem bylo uložení trestu odnětí svobody v trvání 9 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, který byl ve vztahu souhrnnosti k prvnímu z výše uvedených pravomocných trestů.
23. Lze doplnit, že Nejvyšší soud nemá pochybnosti o vině obviněného ani v bodě 3. výroku o vině, kde jako poškozený figuruje K. J. I v tomto případě je možno vypozorovat v podstatě shodný modus operandi jako u ostatních tří skutků, jehož některé aspekty byly již popsány v předchozích odstavcích tohoto usnesení. Kromě konstantní výpovědi poškozeného je zde dovolatel spolehlivě usvědčován také e-mailovou komunikací (opět pod identitou P. M., č. l. 48–53) i doklady o převodu finančních částek poškozeným (č. l. 54–59).
24. Je tedy možno uzavřít, že soudy nižších instancí dospěly v intencích §2 odst. 5 tr. ř. ke zcela správným a logickým skutkovým zjištěním, které jsou plně v souladu s obsahem provedených důkazů. V hodnocení těchto důkazů nelze spatřovat byť jen náznak nezákonného či dokonce protiústavního postupu anebo obhajobou namítané zaujatosti vůči osobě obviněného. Naopak si lze jen stěží představit jakýkoliv jiný výsledek procesu dokazování, než jaký se projevil ve skutkové větě výroku o vině. Soudu prvního stupně by snad bylo možno vytknout poměrně stručnou hodnotící pasáž odůvodnění jeho rozhodnutí (což vedlo Nejvyšší soud k tomu, že se ke skutkovým otázkám vyjádřil poněkud obsáhleji), nicméně i z tohoto je ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. patrné, jakými úvahami se soud řídil a které skutečnosti považoval za rozhodné. Nejvyšší soud tudíž neshledal žádný důvod zasahovat do skutkových zjištění ustálených již Okresním soudem v Mělníku. V podrobnostech k hodnocení provedených považuje dále za vhodné odkázat na body 14. a 15. rozsudku Krajského soudu v Praze (str. 5 a 6), s jehož úvahami se dovolací soud plně ztotožnil.
25. Za situace, kdy průběh skutkového děje byl prokázán bez důvodných pochybností a v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí nižších soudů, nelze spatřovat žádné pochybení ani v zamítnutí návrhů obhajoby na doplnění dokazování. Podstatné v tomto ohledu je, že oba soudy se vznesenými návrhy zabývaly a řádně o nich rozhodly, přičemž ve svých rozsudcích vysvětlily (bod 16. rozsudku nalézacího soudu a bod 13. rozsudku soudu odvolacího), že uvedené důkazy považovaly (zcela správně) za nadbytečné s ohledem na rozsah již provedeného dokazování. Tento postup je přitom zcela konformní s konstantní judikaturou Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), podle níž není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jak již bylo zmíněno výše, právě tento třetí důvod pro odmítnutí důkazního návrhu je přiléhavý na konkrétní návrhy uplatněné obviněným, což důvodně konstatovaly oba nižší soudy. Proto lze vyslovit závěr, že posuzovaná trestní věc nebyla zatížena vadou opomenutého důkazu.
26. Jako zjevně neopodstatněnou je třeba hodnotit výhradu dovolatele proti právní kvalifikaci jeho nezákonného jednání. Obviněný byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, poněvadž podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen a způsobil takovým činem značnou škodu. Značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 1 000 000 Kč [§138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku]. Námitky obviněného směřovaly proti určení výše jím způsobené škody. V tomto ohledu obhajoba argumentovala tím, že od výše částek vylákaných od poškozených měla být odečtena jednak hodnota úprav, které obviněný na jejich nemovitostech provedl, a zároveň hodnota jeho věcí, které byly některými z nich v období po dokonání jednotlivých dílčích skutků zadrženy. S takto vyjádřeným názorem ovšem není možno souhlasit.
27. Pro úplnost je nejprve vhodné připomenout, že v případě skutku pod bodem 1. výroku o vině byla od částky 160 000 Kč vylákané od poškozené I. V. odečtena hodnota materiálu, který dovolatel na plánovanou rekonstrukci domu zakoupil, a některé další náklady, jež v souvislosti s tím vynaložil (např. na práci dělníků). Proti takovému postupu (který je nadto ve prospěch obviněného) nelze mít žádných výhrad. K podobnému odečtu již nebylo možno přistoupit u skutku pod bodem 4. výroku, a to z prostého důvodu, že stavební materiál musela poškozená M. V. nakonec platit sama (srov. její svědeckou výpověď, č. l. 463 spisu). Co se týče vlastní činnosti dovolatele při zahájení obou rekonstrukcí (tj. vyklízecí a bourací práce), je nutno souhlasit se státní zástupkyní, že se v daném případě jedná o náklady pachatele na spáchání trestné činnosti, které nemohou být od celkové částky způsobené škody odečteny. Je potřeba si uvědomit, že obě poškozené poskytovaly obviněnému finanční částky postupně po dobu několika týdnů (srov. doklady o výběrech peněz poškozenou I. V., č. l. 149–159). Od poškozené M. V. navíc dovolatel v první fázi svého jednání (od 21. 1. 2019 do 8. 3. 2019) vylákával peníze na rekonstrukci chaty a následně (od 18. 2. 2019 do 21. 3. 2019) po ní žádal finanční prostředky na údajně výhodnou investici do nákupu jakési nemovitosti. Lze tedy zopakovat, že určitou pracovní činností si obviněný „připravoval půdu“ pro vylákávání dalších finančních částek, aniž bylo jeho záměrem dílo dokončit (k tomu dále bod 22. tohoto usnesení dovolacího soudu). Z uvedených důvodů je tudíž Nejvyšší soud přesvědčen, že minimálně tuto aktivitu dovolatele lze zahrnout do nákladů na jeho trestnou činnost. V této souvislosti je pak vhodné poukázat na usnesení zdejšího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1302/2008, v němž je jasně uvedeno, že škodu kterou pachatel způsobil poškozenému vylákáním peněz, nelze snížit o náklady, které na spáchání trestného činu vynaložil.
28. Od celkové výše způsobené škody jakožto zákonného znaku trestného činu podvodu není možno odečíst ani hodnotu věcí, které poškození I. V. a V. K. dovolateli zadrželi. Tento akt totiž vůbec nesouvisí s posuzovanou trestnou činností, která již byla v daném období dokonána. Jen na okraj lze podotknout, že uvedené věci obviněný sám zanechal v bydlišti prvně jmenované poškozené poté, co se odsud odstěhoval. Mohl by tedy přicházet v úvahu výkon zadržovacího práva ve smyslu §1395 a násl. o. z. Případné zpeněžení těchto movitých věcí by mohlo být v analogii s konstantní judikaturou obecných soudů považováno za náhradu škody způsobené trestným činem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003).
29. Nejvyšší soud uzavírá, že většina námitek dovolatele neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu zakotvenému v §265b tr. ř., další část je zjevně neopodstatněná. Proto podané dovolání odmítl jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 5. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu