ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.494.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 494/2021-558
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2021 o dovolání obviněného T. K. , nar. XY ve XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 2 To 38/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 2 T 22/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. 2 T 22/2018, byli obvinění P. K. (nar. XY) a T. K. uznáni vinnými v bodě 1.) jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, jednak pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 2.) byl obviněný P. K. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku. Za to byl obviněný P. K. odsouzen podle §205 odst. 2 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 18. 12. 2017, sp. zn. 4 T 116/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný T. K. byl podle §205 odst. 2 a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 21. 5. 2018, sp. zn. 1 T 42/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému P. K. uložena povinnost zaplatit škodu poškozenému R. N., narozenému XY, bytem trvale XY, XY (XY), ve výši 700 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený R. N. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený R. A., narozený XY, bytem XY, t. č. XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Naproti tomu byl obviněný P. K. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný T. K. byl podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění T. K. i P. K. odvolání směřující v obou případech pouze do výroku o trestu. Odvolání směřující proti výroku o vině pod bodem 1.) a výrokům o trestech v neprospěch obou obviněných podal rovněž státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 2 To 38/2020, byl výrokem pod bodem I. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen ohledně obou obviněných ve výroku o vině pod bodem 1.) a ve výroku o trestech. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. byli obvinění nově uznáni vinnými skutkem popsaným v bodě 1) ve shodě se soudem prvního stupně zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněný T. K. odsouzen podle §173 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 21. 5. 2018, sp. zn. 1 T 42/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Nově bylo rozhodnuto též o trestu ohledně spoluobviněného P. K. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Výrokem pod bodem II. byla podle §256 tr. ř. odvolání obviněných P. K. a T. K. zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obvinění P. K. a T. K. dopustili skutku v bodě 1) tím, že
dne 8. 9. 2017 v době okolo 00:10 hodin ve Vsetíně, ul. XY, po předchozí společné domluvě obestoupili s kapucemi na hlavách procházejícího J. R. a zeptali se jej: „Co pro nás máš?", na což poškozený za situace, kdy mužům neviděl do tváře a v obavě ze svého možného napadení reagoval tak, že jim podal svůj batoh, který P. K. prohledal a odcizil z něj peněženku bez hodnoty s finanční hotovostí 40 zlotých, 2 200 Kč, platební kartou VISA České spořitelny a osobními doklady na jméno poškozeného, poté z místa odešli do kasina v centru města, kde peníze prohráli na automatech, a následně se pokusili v bankomatu České spořitelny ID 8004 ul. XY ve Vsetíně o dva neoprávněné výběry dne 8. 9. 2017 v čase 04:20 hod. ve výši 4 000 Kč a dne 8. 9. 2017 v čase 04:21 hod. ve výši 1 000 Kč, tyto se jim nezdařily, a tímto svým jednáním poškozenému J. R. způsobili škodu ve výši 2 260 Kč,
přičemž obviněný P. K. se popsaného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 20. 2. 2017,sp. zn. 1 T 194/2016, který nabyl právní moci dne 16. 3. 2017, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací v počtu 300 hodin, který byl následně přeměněn na nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 300 dnů,
a obviněný T. K. se popsaného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 4 T 264/2014, který nabyl právní moci dne 26. 2. 2015, potrestán pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku nepodmíněným trestem odnětí svobody ve výměře 7 měsíců, který vykonal dne 3. 2. 2016.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 2 To 38/2020, podal obviněný T. K. (dále „obviněný“, popř. „dovolatel“) prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, a to proti jeho výrokům I. i II. Odkázal jednak na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že odvoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a dále na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
5. Dovolatel vyjádřil nesouhlas se skutkovým zjištěním uvedeným ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 1) napadeného rozsudku, a to že obvinění „po předchozí společné domluvě obestoupili s kapucemi na hlavách procházejícího J. R.“. Namítl, že takovýto popis situace záměrně poškozuje oba obviněné. Soud měl vzít v úvahu výlučně popis události podle obžaloby, ačkoliv poškozený situaci ze dne 8. 9. 2017 takto nepopsal. Podle obviněného rovněž není zřejmé, proč nebylo přihlédnuto k výpovědi obviněného P. K. u Policie České republiky dne 24. 10. 2017. Následně v podrobnostech citoval jednotlivé výpovědi poškozeného J. R., přičemž zdůrazňoval především jeho vyjádření, že nedošlo k žádnému fyzickému napadení a že se necítil ohrožený. Dále dovolatel poukázal na dvě výpovědi obviněného P. K. z přípravného řízení, v nichž je událost popisována jinak, než jak je uvedeno ve skutkové větě výroku o vině, a z citovaných pasáží lze dovozovat, že dovolatel se rozhodující části jednání neúčastnil (z dvou setkání s poškozeným měl být přítomen jen jednomu) a poškozený jemu žádné své věci nevydával. Obviněný polemizoval i s právním hodnocením zjištěného jednání. Měl za to, že každá věc by měla být posouzena také s přihlédnutím k tomu, jak situaci vnímal poškozený a jak ji jako svědek popisoval a nikoliv pouze podle toho, jak to vyhodnotil státní zástupce a soud. Podstatné je, co se fakticky stalo, přičemž ke skutku zjevně došlo při prvním setkání poškozeného se spoluobviněným, zatímco dovolatel se na místo dostavil až později.
6. Obviněný T. K. dále poukázal na své „menší schopnosti“. Nalézací soud provedl k důkazu znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Pavla Konečného, podle něhož dovolatel trpí trvalou duševní poruchou, která však jeho rozpoznávací ovládací schopnosti ve vztahu k vytýkanému jednání ovlivnila do forenzně nepodstatné míry. To ovšem neznamená, že jeho zdravotní stav neovlivňuje jeho chování. Může se projevit např. tím, že obviněný není schopen správně vyhodnotit některé situace. Neuvědomí si včas, že i jeho pouhou přítomnost na určitém místě, mohou orgány činné v trestním řízení vyhodnotit v jeho neprospěch (v tomto ohledu připomenul, že dne 8. 9. 2017 ani nebyl nijak aktivní). Vyslovil proto názor, že léčba jeho duševní poruchy by byla jistě vhodnější než uložený trest.
7. Obviněný připomenul, že prostřednictvím obhájkyně podal odvolání proti výroku o trestu. V řízení rovněž navrhoval, aby soud podle §44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu, když tresty uložené dřívějšími rozsudky jsou dostatečné. Vedle toho namítl, že při ukládání souhrnného trestu v posuzované věci měly být řešeny také věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 165/2017 a Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 84/2019, jelikož v nyní projednané trestní věci měl protiprávní jednání spáchat dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný trestný čin (§43 odst. 2 tr. zákoníku). Ve věci sp. zn. 2 T 22/2018 byl odsouzen za protiprávní jednání, kterého se měl dopustit dne 8. 9. 2017. Přitom v období po tomto datu byl 3x odsouzen, a to Okresním soudem ve Vsetíně dne 21. 5. 2018 (č. j. 1 T 42/2017-176), Okresním soudem v Přerově dne 25. 4. 2019 (č. j. 4 T 165/2017-253) a Okresním soudem ve Vsetíně dne 17. 6. 2019 (č. j. 4 T 84/2019-66). Odvolací soud však se touto námitkou nezabýval.
8. Obviněný prostřednictvím obhájkyně vyslovil podezření na výskyt institucionálního rasismu. Odkázal přitom na trestní věc vedenou Okresním soudem ve Vsetíně pod sp. zn. 4 Tm 9/2007. Porovnáním této a posuzované trestní věci naznačil, že vsetínské orgány činné v trestním řízení posuzují přísněji trestnou činnost Romů než obdobnou či ještě závažnější trestnou činnost příslušníků většinové společnosti. Navrhl proto, aby byl spis zn. 4 Tm 9/2007, přiložen ke spisu 2 T 22/2018. Dále se s odkazem na judikaturu Ústavního soudu v obecné rovině zabýval právem na spravedlivý proces, zejména principem presumpce neviny a pravidlem in dubio pro reo .
9. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 2 To 38/2020, a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, tedy aby odvolací soud v dalším řízení zamítl odvolání státního zástupce a zároveň aby vyhověl odvolání, které bylo podáno obviněným T. K.
10. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem se věnoval zvoleným dovolacím důvodům. Vyslovil domněnku, že obviněný hodlal patrně uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě a nikoliv v té první, kterou ve svém podání označil, která však není v posuzovaném případě aplikovatelná. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mimo jiné zdůraznil, že na jeho základě zásadně nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Zjištěný skutkový stav soudem prvního stupně, popřípadě za splnění procesních podmínek i soudem odvolacím, je rozhodný pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Výjimkou je v daném směru pouze tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který ovšem dovolatel výslovně nenamítl a ani státní zástupce takovou vadu neshledal.
11. K námitce, že nebylo přihlédnuto k výpovědi spoluobviněného z přípravného řízení, státní zástupce uvedl, že taková výpověď nebyla v řízení před soudem procesně provedena a tudíž soud z ní ani vycházet nemohl. Oba obvinění byli vyslechnuti v hlavním líčení podle §207 odst. 1 tr. ř. s tím, že pro přečtení protokolu o dřívější výpovědi spoluobviněného nebyly shledány procesní podmínky (§207 odst. 2 tr. ř.). Státní zástupce nepřehlédl, že daný postup nenavrhovala ani obhájkyně obviněného. Pokud se dovolatel pustil do přehodnocování výpovědi poškozeného, z níž vycházel odvolací soud při svých závěrech, opomněl zcela tu část výpovědi poškozeného, v níž nejprve sám souvisle vypověděl vše, co o věci věděl. Státní zástupce ve zkratce připomenul, že poškozený byl v pozdních nočních hodinách na odlehlém místě obestoupen dvěma muži s kapucemi na hlavách a dotázán „Co pro nás máš?“, kdy v obavě, aby se mu nestalo něco podobného jako jeho kamarádovi (který byl za obdobné situace navíc zbit), poškozený vydal pachatelům svůj ruksak. Tehdy z něj museli pachatelé vzít peněženku s osobními doklady, platebními kartami, zdravotní průkazkou a finanční hotovostí. Státní zástupce označil za nepřiléhavou shora popisovanou zkušenost obhájkyně obviněného, přičemž rozvinul úvahu, zda oněm bezdomovcům, kteří ji před obchodním centrem oslovují, vydává své peníze v tisícových částkách, třeba i všechny, co má u sebe, jakož i své platební karty. K tvrzení poškozeného, že vše proběhlo v klidu, státní zástupce zdůraznil, že bylo to jen z toho důvodu, že z obav vydal pachatelům vše, co měl u sebe, a především tito dosáhli svého. Jeho výpověď nelze vnímat tak, že by celou věc bagatelizoval. Státní zástupce ještě uzavřel, že vzhledem ke všem okolnostem případu je zcela opodstatněn závěr o minimálně konkludentně vyslovené pohrůžce bezprostředního násilí a reálných obavách poškozeného o své zdraví.
12. Ve vztahu k námitce stran posouzení duševního stavu neměl státní zástupce pochyb o tom, že obviněný v době skutku disponoval takovými rozpoznávacími a volními schopnostmi, jež jej nijak neomezovaly v úsudku a neměly negativní vliv na posouzení jeho zavinění. Přitom po skutkové stránce se rozhodně nejednalo o pouhé vyhodnocení jeho přítomnosti na určitém místě. Poznámku dovolatele o údajném možném institucionálním rasismu, hodnotil státní zástupce jako poměrně silné prohlášení, pro které není v posuzované věci žádný podklad. K návrhu na přiložení trestního spisu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 4 Tm 9/2007 zdůraznil, že dovolací soud zásadně neprovádí dokazování v dovolacím řízení (§265r odst. 7 tr. ř.). Jen výjimečně může doplnit důkazy, které jsou nezbytné k tomu, aby mohl o dovolání rozhodnout. To ale rozhodně není případ provedení listinného důkazu trestním spisem ve zcela jiné trestní věci z doby před deseti lety. Předmětem dokazování je především skutek, který byl vymezen v usnesení o zahájení trestního stíhání a následně v obžalobě. Dokazovány jsou tedy okolnosti, které se váží k věci, v níž je vedeno řízení, a nikoliv skutečnosti navázané na jinou trestní věc, nadto již dávno pravomocně skončenou, která nemá k aktuálně projednávané věci žádný zjevný vztah. Za relevantní z pohledu uplatněných dovolacích důvodů nepovažoval státní zástupce ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo . I tato směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Přesto státní zástupce doplnil, že zásadu in dubio pro reo nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Rozpory či nesrovnalosti ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. V posuzované věci na základě provedeného dokazování nebylo možné dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, přičemž ta, kterou obviněný předložil, byla provedeným dokazováním vyvrácena.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naopak naplněn námitkou týkající se zhodnocení podmínek uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku. Té ovšem státní zástupce nepřisvědčil. Podmínkou uložení souhrnného trestu je totiž nejen spáchání skutku před vyhlášením (prvního) odsuzujícího rozsudku (nebo doručením trestního příkazu) soudem prvního stupně za jiný trestný čin pachatele, ale i souběh (tzv. vícečinný) předmětných trestných činů. To znamená, že mezi posuzovanými skutky nesmí dojít k vyhlášení jiného odsuzujícího rozsudku nebo doručení trestního příkazu. Souhrnný trest se neuloží, pokud pachatel po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (nebo doručení trestního příkazu) spáchal další trestný čin a současně před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku (doručením dalšího trestního příkazu), kterým byl důvodně uložen souhrnný trest k prvnímu odsuzujícímu rozhodnutí. V takovém případě je nutné uložit pachateli další trest. Vztah souběhu ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku je dán pouze mezi trestnými činy spáchanými v době před vyhlášením prvního z těchto dvou odsuzujících rozsudků (doručením prvního z trestních příkazů).
14. Státní zástupce konstatoval, že nyní posuzovaný skutek byl spáchán dne 8. 9. 2017. Ještě předtím dne 30. 1. 2017 byl obviněným spáchán trestný čin, k němuž byl správně Krajským soudem v Ostravě – pobočkou v Olomouci v rozsudku ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 2 To 38/2020, uložen souhrnný trest. Šlo o trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, za který byl obviněný odsouzen ve věci Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 1 T 42/2017 (v této věci byl vyhlášen rozsudek nalézacího soudu dne 21. 5. 2018). Mezi těmito dvěma skutky a mezi skutky, na které poukazuje dovolatel a které byly spáchány (dokončeny) ve dnech 22. 5. 2018 a 3. 4. 2019, došlo k přerušení souběhu trestných činů právě vyhlášením rozsudku ve zmíněné věci Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 1 T 42/2017 dne 21. 5. 2018.
15. Obviněným z hlediska námitky nesprávného uložení souhrnného trestu zdůrazňovaný skutek, o kterém bylo původně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 4 T 165/2017, byl páchán v období od 1. 4. 2017 do 22. 5. 2018 a jednalo se o trvající přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku (pravomocně o něm bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. 8. 2019, sp. zn. 2 To 98/2019). Současně bylo v uvedené věci vedené u Okresního soudu v Přerově rozhodováno i o uložení (souhrnného) trestu ke skutku původně projednávanému ve věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 84/2019, v němž byl shledán trvající přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, který byl páchán v období od 10. 2. 2019 do 3. 4. 2019. Žádný z těchto činů není v souběhu k nyní projednávané trestné činnosti, neboť v mezidobí, konkrétně dne 21. 5. 2018, byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 1 T 42/2017. Zmíněné skutky spáchané, respektive ukončené, ve dnech 22. 5. 2018 a 3. 4. 2019 tudíž byly spáchány (ukončeny) za podmínek recidivy, respektive nepravé recidivy, a stojí mimo dosah §43 odst. 2 tr. zákoníku. V případě věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 165/2017 šlo o nepravou recidivu, kdy pachatel znovu spáchal (dokončil) trestný čin v době, kdy byl za dřívější trestný čin odsouzen, ovšem předmětné odsouzení dosud nenabylo právní moci. V takovém případě soud musí pachateli uložit další trest (aniž by přihlédl k předchozímu nepravomocnému odsouzení jako k přitěžující okolnosti).
16. Pokud jde o časovou blízkost dat 21. 5. 2018 (vyhlášení rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ve věci sp. zn. 1 T 42/2017) a 22. 5. 2018 (ukončení skutku posouzeného jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku), je třeba zdůraznit, že pro účely ukládání souhrnného trestu je rozhodná doba ukončení trestného činu. Jestliže pachatel byl tedy odsouzen za jiný trestný čin v době, kdy ještě neukončil spáchání dalšího trestného činu, nejedná se o sbíhající se trestnou činnost a nejsou ani splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku.
17. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
18. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný replikou učiněnou prostřednictvím obhájkyně. Zopakoval některé v dovolání uplatněné námitky, které považoval za stěžejní. Znovu přitom poukázal na své „menší schopnosti“, což oproti podanému dovolání ještě doplnil odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, podle něhož se závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, většinou pohybují pouze v určité míře pravděpodobnosti, objektivně nezjistitelné. Ve vztahu k námitce týkající se uloženého souhrnného trestu odkázal na příslušné pasáže svého dovolání. Stále trval na prohlášení o institucionálním rasismu, přičemž znovu porovnával tento případ s věcí sp. zn. 4 Tm 9/2007, a to pro ilustraci, jak odlišně jsou posuzovány trestní věci dokonce u téhož soudu. Stejně jako ve svém mimořádném opravném prostředku hodnotil výpovědi poškozeného J. R. a rovněž brojil proti konkrétní pasáži skutkové věty výroku o vině (citované již v bodě 5. tohoto usnesení). Zdůraznil, že dovoláním napadl odvolacím soudem změněnou právní kvalifikaci posuzovaného jednání jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že ve svém podání citoval výpovědi obviněných i poškozeného proto, aby doložil správnost právního posouzení skutku nalézacím soudem, tj. jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku. Následně označil některá vyjádření státního zástupce za nesrozumitelná, načež znovu odkázal na princip in dubio pro reo a nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II ÚS 2929/2018. Závěrem setrval na svém původním návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je ve vymezeném rozsahu podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
20. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
21. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174–3175): 1) řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, 2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, 3) řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše pod bodem 1), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
22. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ a na niž odkázal obviněný, evidentně nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
24. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
25. Vyhodnocením obsahu podaného dovolání lze dospět k závěru, že drtivá většina obviněným uplatněných námitek splňuje zákonná kritéria dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vznesené výhrady jsou zaměřeny jak proti správnosti právního posouzení skutku, tak i správnosti tzv. jiného hmotněprávního posouzení. V první této kategorii je zásadní otázkou, zda dovolatel svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku po stránce objektivní. V této souvislosti je okrajově nadneseno také téma příčetnosti obviněného, a to s odkazem na jeho údajně „menší schopnosti“. Do druhé shora uvedené kategorie pak v celém svém rozsahu spadá námitka směřující proti uloženému souhrnnému trestu odnětí svobody. Pouze malá část dovolací argumentace se shora vymezenému rozsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. do určité míry vymyká. Jedná se především o tu pasáž podaného dovolání, v níž obviněný na podporu svého názoru, že skutek nelze právně posoudit jako zločin loupeže, cituje jednotlivé výpovědi spoluobviněného P. K., resp. jejich vybrané části. Tím ale fakticky předkládá odlišnou verzi skutkového děje, než se kterou pracovaly soudy nižších instancí a na jejím základě rozhodly o právní kvalifikaci jednání obou obviněných. Takto uplatněné námitky však Nejvyšší soud v zásadě není oprávněn po věcné stránce posuzovat, poněvadž (jak bylo uvedeno výše), dovolací řízení není určeno k opětovnému přezkumu již ustálených skutkových zjištění.
26. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
27. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku porušení svého práva na spravedlivý proces (v souvislosti s hodnocením důkazů) přímo nenamítal, možnost výskytu tzv. extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů ani nenaznačil. Jádrem jeho podání byl bezpochyby nesouhlas s právním posouzením skutku (změněným odvolacím soudem) a uloženým souhrnným trestem. To je ostatně patrné i z faktu, že rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním směřujícím pouze do výroku o trestu. Již jen z tohoto důvodu není Nejvyšší soud povolán k mimořádnému přezkumu skutkových zjištění, který je popisován v předchozím odstavci tohoto usnesení. Proto bude při posuzování hmotněprávních námitek dovolatele striktně vycházet z té verze skutkového děje, kterou vzaly za prokázanou soudy nižších instancí a kterou dovodily z výpovědi poškozeného J. R. a nikoliv z výpovědí obviněných. Nad rámec právě uvedeného lze jen ve stručnosti doplnit, že pouze výpověď poškozeného je od samého počátku trestního řízení konstantní, logická a prostá vnitřních rozporů. Naproti tomu výpovědi obou obviněných jsou jednak vzájemně nesouladné (a to i v podstatných okolnostech), jednak proměnlivé v čase. Vrcholem nejasností je pak bezesporu výpověď obviněného P. K. v hlavním líčení dne 17. 6. 2019, v níž obviněný nejprve popisoval, jak poškozeného okradl, když jej potkal poprvé sám, aby hned vzápětí uvedl, že peníze i kartu mu odcizil, až když k němu přišel podruhé v doprovodu dovolatele (č. l. 300). Nelze proto ničeho vytknout soudu prvního stupně, pokud považoval za věrohodnou výpověď poškozeného a z ní také vycházel při následných právních úvahách.
28. Dovolatel ještě na konci svého podání připomíná judikaturu Ústavního soudu k principu in dubio pro reo , který neměl být ze strany odvolacího soudu respektován, nicméně z celkového vyznění dané pasáže lze dovodit, že jejím cílem je opět zpochybnit právní posouzení skutku a nikoliv přímo hodnocení provedených důkazů. Totéž lze konstatovat o námitce údajného „institucionálního rasismu“, které se bude Nejvyšší soud okrajově věnovat níže, v souvislosti s hodnocením právní kvalifikace předmětného jednání.
29. Obviněný nesouhlasil především s právní kvalifikací skutku odvolacím soudem. V tomto směru zpochybňoval, že by svým protiprávním jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Je potřeba připomenout, že uvedeného zločinu se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Odvolací soud, který změnil původní právní kvalifikaci předmětného skutku, v právní větě výroku o vině konstatoval, že obvinění „proti jinému užili pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“. Dovolatel ani spoluobviněný nijak nezpochybňovali, že se peněz a platební karty poškozeného opravdu zmocnili, po celou dobu řízení doznávali, že jej „okradli“ (popř. že tak učinil obviněný P. K.). Dovolatel však zásadně nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že by onomu prokázanému zmocnění se cizí věci předcházela jakákoliv pohrůžka bezprostředního násilí ze strany kteréhokoliv z obviněných. Podle jeho názoru nebyl předmětný znak skutkové podstaty §173 odst 1 tr. zákoníku, který zároveň představuje rozdíl mezi zločinem loupeže a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, v posuzovaném jednání dán.
30. Podle všeobecně uznávaného názoru právní teorie (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1727–1744) je pohrůžkou bezprostředního násilí pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR z 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79, publikovanou pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Z judikatury soudů je možno odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1232/2009 (publikované pod č. 11/2011 Sb. rozh. tr.), podle kterého se trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli. Takové jednání může spočívat nejen v působení na poškozeného tím, že na zdůraznění svých požadavků pachatel poškozenému hrozí naznačováním úderů či ukázáním zbraně (např. nože), ale také v zastavení poškozeného na odlehlém místě nebo na místě, z něhož má ztíženou možnost úniku či přivolání pomoci, či na jiném místě, jež poškozený vnímá jako potenciálně nebezpečné, je-li zjevné, že poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, v důsledku čehož ani neklade odpor, přičemž pachatel si je této skutečnosti vědom a počítá s ní. Není od věci připomenout také právní větu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 1967, sp. zn. 7 Tz 13/67 (publikovaného pod č. 60/1967 Sb. rozh. tr.), podle které použije-li pachatel trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí menší intenzity, pak tato skutečnost pouze snižuje stupeň nebezpečnosti (nyní společenskou škodlivost) trestného činu loupeže pro společnost. Ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku (srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 571/2003).
31. Z hlediska posuzovaného případu je tedy podstatné, že pohrůžka bezprostředního násilí nemusí být přímo vyslovena. V daném směru postačuje konkludentní jednání, které svědčí o odhodlání pachatele použít proti poškozenému násilí, nepodrobí-li se jeho vůli. Nejen násilí, ale též jeho pohrůžka, přitom může být i velmi malé intenzity, aby byl naplněn příslušný znak skutkové podstaty podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Klíčovou otázkou však stále zůstává, zda zjištěné jednání obviněných obsahuje onu konkludentní a méně intenzivní pohrůžku bezprostředního násilí. Na tomto místě je vhodné zopakovat, že dva obvinění s kapucemi na hlavě, pro něž jim nebylo vidět do tváře, v nočních hodinách, na opuštěném místě přistoupili k poškozenému J. R. (v tomto ohledu je nutno dát za pravdu obhajobě, že z žádné výpovědi poškozeného skutečně nevyplývá, že by jej obvinění „obestoupili“ – u policejního orgánu pouze uvedl, že stáli proti němu, č. l. 161) a jeden z nich (s nejvyšší pravděpodobností obviněný P. K.) se jej zeptal: „Co pro nás máš?“ V reakci na to poškozený okamžitě podal obviněnému svůj batoh, tento jej prohledal a odcizil mu z něj peněženku s finanční hotovostí, platební kartou a dalšími osobními doklady. Batoh pak poškozenému vrátil, načež oba obvinění z místa odešli. Lze tedy bezpochyby konstatovat, že počínání obviněných nebylo přímo násilného či explicitně výhružného charakteru. Na druhou stranu ovšem – po pečlivém vyhodnocení všech konkrétních okolností skutkového děje – nelze dospět ani k závěru, že by z popsané situace nebylo možno dovodit konkludentní hrozbu užití násilí v případě, že by poškozený nechtěl požadavku obviněných vyhovět.
32. V prvé řadě je třeba vzít v potaz konkrétní místo a čas, kde a kdy ke skutku došlo. Shora již bylo uvedeno, že se tak stalo v nočních hodinách, krátce po půlnoci, když se poškozený vracel z oslavy narozenin. Místo činu je zdokumentováno v protokolech o prověrce na místě (č. l. 138–142), které byly provedeny k důkazu v hlavním líčení dne 21. 10. 2019. Jedná se o malý parčík podél řeky B. (za soutokem s říčkou J.), přičemž v bezprostřední blízkosti se nachází pouze objekt střední průmyslové školy strojnické, u něhož lze důvodně očekávat, že v nočních hodinách se v něm nikdo vyskytovat nebude. Je proto možno přisvědčit argumentaci odvolacího soudu i státního zástupce, že za těchto podmínek poškozený rozhodně nemohl počítat s tím, že by se dovolal případné pomoci ze strany třetí osoby. Dalším faktorem je pak charakteristika obviněných a samotné jejich jednání. Když tito přistoupili k poškozenému, měli na hlavě kapuce, které zčásti zakrývaly jejich obličeje. Proto poškozený nebyl od samého počátku řízení schopen ani jednoho z nich identifikovat s tím, že v hlavním líčení pouze opakoval, že se jednalo o dva muže tmavé pleti. Ovšem ani přes částečné zakrytí obličeje jistě nemohl poškozený přehlédnout, že se setkal se dvěma mladíky (v době skutku bylo obviněným 26 a 22 let), zatímco on sám již dosáhl důchodového věku (65 let). Dalo by se tedy říci, že obvinění byli za prvé určitým způsobem maskováni, což muselo v poškozeném (v noci na liduprázdném místě) vyvolat přinejmenším určité pochybnosti o „čistotě jejich záměru“, za druhé že měli nad poškozeným výraznou fyzickou převahu, což muselo být jasné všem třem zúčastněným.
33. Za této situace řekl obviněný P. K. poškozenému „Co pro nás máš?“. Již ze samotné formulace je zřejmé, že se nejedná o typickou žádost, kterou běžně využívají osoby žebrající o drobné finanční částky. Tito obvykle pozdraví, snaží se chovat alespoň v rámci svých možností uctivě (jistě nepoužívají formu tykání, zejména ne vůči výrazně starším osobám), dotáží se osloveného, zda nemá nějaké drobné a poprosí jej, jestli by jim je nedal apod. Nic z toho však neplatí pro výše citovaný požadavek obviněného, který je ve srovnání s tím poměrně kategorický a lze z něj vycítit vcelku zřetelné očekávání, že bude (za všech okolností) splněn. Logicky by se dalo uvažovat, že pokud by osoba, která chce pouze požádat o drobnou finanční částku, aniž by měla v úmyslu uchýlit se k nějakému důraznějšímu (až protiprávnímu) jednání, by až takto imperativní (a nutno dodat i nepříliš zdvořilý) požadavek nevznesla, neboť její naděje na úspěch by v daném ohledu nepochybně klesla na minimum. Pokud ovšem zmíněný požadavek vznesou dva zamaskovaní mladíci vůči staršímu muži, o půlnoci, ve zcela opuštěném parku u řeky, jejich naděje na „finanční zisk“ se výrazně zvyšuje, a to až do té úrovně, že jim oslovený předá veškeré své peníze, platební kartu, osobní doklady a další věci, které u sebe má (v této souvislosti lze podotknout, že poškozený nemohl vědět, zda mu obvinění jeho batoh vrátí). Je tedy zřejmé, že takto formulovaný požadavek, vyjádřený za této konkrétní situace v sobě nese prvky pohrůžky bezprostředního násilí, byť pouze v implicitní formě. Je třeba ještě doplnit, že takřka shodné vyznění by měla též otázka „Máš pro nás něco?“ (o které hovořil poškozený při svém výslechu u hlavního líčení), byť je nepatrně méně kategorická.
34. Dovolatel ve svém podání citoval vybrané části výpovědi poškozeného, který situaci spíše bagatelizoval a tvrdil, že se necítil ohrožen. Tím chtěl obviněný nepochybně naznačit, že ani sám poškozený nevnímal, že by obvinění byli odhodláni použít fyzické násilí, pokud by na jejich požadavek „Co pro nás máš?“ reagoval negativně. Je sice pravdou, že poškozený zdůrazňoval, že k žádnému fyzickému ani slovnímu napadení nedošlo a že vše proběhlo v klidu. I přesto však z jeho vyjádření nelze dovodit, že by vůbec nevnímal možnost, že k fyzickému násilí dojde, pokud obviněným nevyhoví. Již jen samotný fakt, že jim předal vše, co u sebe měl, svědčí o tom, že danou hrozbu pociťoval jako zcela reálnou – ostatně neměl žádný jiný důvod, proč by jim své věci (včetně těch cenných a velmi potřebných) vydával. To je patrné i z jeho vyjádření v hlavním líčení ze dne 2. 9. 2019, podle něhož si v okamžiku, kdy k němu obvinění přistoupili, vybavil zkušenost svého kamaráda, kterému „se stalo něco podobného a ten dostal nakládačku“. Poté, co uvedl, že k žádnému násilí nedošlo a vše proběhlo v klidu, doplnil, že byl rád, že to dopadlo takto. Z těchto slov je více než zřejmé, že s možností použití bezprostředního násilí počítal a byl rád, že se k němu obvinění, poté co se plně podrobil jejich vůli, neuchýlili. Toto dokresluje i jeho vyjádření, které obhajoba také ocitovala v podaném dovolání. Je ale vhodné podotknout, že protokol o hlavním líčení ze shora uvedeného dne není v tomto bodě zcela přesný, přičemž odpověď poškozeného na otázku státní zástupkyně, jak se cítil, když viděl ty mladé, tmavé muže v kapucích, byla nepatrně zkrácena oproti tomu, co je zachyceno na zvukovém záznamu z předmětného jednání. Její plná verze je tato: „Říkám, proběhlo mi hlavou to, co se stalo mému kolegovi, takže odevzdal jsem jim … řekl jsem jim, ať si to vezmou, podal jsem jim to a to bylo všechno. Jako že bych se cítil ohrožený … zatím … nějak mě verbálně nenapadli nebo prostě, že by do mě žduchali nebo něco podobného jako … nic. Tak, že bych řekl, že bych se cítil ohrožený, zatím ne, protože k ničemu nedošlo, proběhlo to velice v klidu.“ (k výpovědi poškozeného citované v odstavcích 32. až 34. tohoto usnesení srov. protokol o hlavním líčení ze dne 2. 9. 2019, č. l. 306, a zvukový záznam z něj).
35. Lze tedy shrnout, že poškozený se během setkání s obviněnými přímo (on sám dvakrát zopakoval slovo „zatím“) ohrožen necítil, zejména proto, že jejich požadavek okamžitě splnil. To však učinil právě z důvodu, že reálně kalkuloval s možností bezprostředního agresivního jednání z jejich strany, pokud by jim žádné peníze či jiné věci „dobrovolně“ nevydal. Jeho slova o tom, že vše proběhlo v klidu, lze interpretovat jako jeho hodnocení prožité události v tom smyslu, že nedošlo k ničemu horšímu a že nedopadl např. jako před časem jeho kamarád. Jistá obava z bezprostředního fyzického násilí zmiňovaná i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1232/2009, publikovaného pod č. 11/2011 Sb. rozh. tr., tak nepochybně u poškozeného přítomna byla. Nadto z hlediska úvah o naplnění znaku pohrůžky bezprostředního násilí není až tak zásadní detailní rozbor psychického stavu toho kterého poškozeného – tj. ve smyslu míry jeho strachu, obav či pocitu ohrožení (to bývá zcela individuální), nýbrž ta skutečnost, že z konkrétního jednání pachatele v kombinaci se všemi dalšími okolnostmi je zjevné, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Postačuje tedy, aby daná hrozba ovlivnila psychiku poškozeného do té míry, aby se (v zájmu odvrácení potenciálního útoku) raději podvolil požadavku pachatele. K tomu je možno doplnit, že skutkový děj probíraný v této trestní věci, založený na tom, že dva romští mladíci, s tvářemi do značné míry zakrytými kapucemi, v noci a na odlehlém místě přistoupí k osamocenému, fyzicky slabšímu jedinci a dotáží se „Co pro nás máš?“, by byl zcela objektivně způsobilý vyvolat obavy či dokonce strach z napadení u celé řady dalších osob (zejména žen či starších lidí), a proto reakce obdobná té, kterou zvolil poškozený, by nebyla nikterak nelogická, neočekávaná ani výjimečná.
36. I z tohoto důvodu lze uzavřít, že znak pohrůžky bezprostředního násilí ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku v posuzovaném případě naplněn byl. Sice pouze ve výjimečně malé intenzitě, což ale s přihlédnutím k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 1967, sp. zn. 7 Tz 13/67, publikovanému pod č. 60/1967 Sb. rozh. tr., postačuje. Je tomu tak i proto, že rozdíl mezi trestnými činy loupeže a krádeže spočívá v překonání nejen kladeného, ale též očekávaného odporu poškozeného, který je přítomen pouze u trestného činu loupeže. Pod posledně uvedenou variantu pak nepochybně spadají i situace, kdy se poškozený pod vlivem hrozby svého napadení rozhodne žádný odpor neklást a raději s pachatelem „spolupracovat“. Očekávaný odpor je tedy překonán hned v jeho zárodku. Naproti tomu u trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku poškozený žádné takové rozhodnutí nečiní a tím, kdo v daném případě jedná, je pouze pachatel, který věc odcizí, obvykle bez vědomí poškozeného a hlavně bez fyzického či mentálního působení na jeho osobu či vůli.
37. Nejvyšší soud se ztotožnil s právním posouzením skutku, k němuž dospěl odvolací soud, a to že obvinění svým jednáním naplnili všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a že právě za tento čin je namístě dovodit trestní odpovědnost obou z nich. Nepřisvědčil tudíž námitce dovolatele, že s ohledem na jeho „menší schopnosti“ nebyl s to řádně vyhodnotit všechny okolnosti případu, tj. že si neuvědomil, že pouhou přítomností na místě by se mohl dopustit trestného činu. K tomu lze v obecné rovině poznamenat, že shora popsaný skutek se rozhodně nevyznačoval vysokou mírou sofistikovanosti, takže jeho konkrétní okolnosti by byla bez problémů schopna vyhodnotit i osoba s podprůměrným intelektem. Žádná z konkrétních (výše opakovaně zmiňovaných) podmínek setkání s poškozeným nebyla takového charakteru, aby dovolatel nedokázal správně posoudit protiprávnost svého chování, a to především za situace, kdy záměr svědeného okrást, lze dovodit i z výpovědí samotných obviněných (byť byly jinak poměrně zmatečné). Obhajoba poukazovala na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaný v jiné trestní věci, ve vztahu ke které byl dovolateli ukládán souhrnný trest. V této věci však znalec hodnotil rozpoznávací schopnosti obviněného jako zachovalé a jeho ovládací schopnosti jako snížené do forenzně nepodstatné míry. Přitom právě zde diagnostikovaná trvalá duševní porucha – smíšená porucha osobnosti je oněmi obhajobou namítanými „menšími schopnostmi“. Kromě toho, že ani v jiné trestní věci nebyla příslušná duševní porucha důvodem pro vyloučení trestní odpovědnosti dovolatele, je zřejmé, že tato se projevuje úplně jinak, než v nemožnosti správně vyhodnotit okolnosti posuzovaného jednání (jejími znaky jsou mimo jiné sociální nepřizpůsobivost a ignorance, nedostatečná sebekázeň, nezdrženlivost a sklon k výbuchům hněvu, srov. rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 21. 5. 2018, sp. zn. 1 T 42/2017, č. l. 252). Není tedy důvod, proč by obviněný neměl být trestně odpovědný za spáchání předmětného skutku v této trestní věci.
38. S ohledem na správnou právní kvalifikaci, která odpovídá zjištěnému jednání obviněných, nelze akceptovat ani námitku „institucionálního rasismu“. Nejvyšší soud rozhodně nesdílí názor obhájkyně dovolatele, že by právní posouzení skutku či uložený trest byly odvislé od etnického původu obviněných. Výše trestu se pohybuje v rámci trestní sazby §173 odst. 1 tr. zákoníku a reflektuje též trestní minulost obou z nich (srov. opis rejstříku trestů, č. l. 409 a 410). Dovolací soud tudíž neshledal žádný důvod, ani zákonný podklad pro to, aby jakkoliv porovnával posuzovaný případ s věcí vedenou u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 Tm 9/2007, která se současně projednávanou věcí nemá vůbec žádnou spojitost. Předmětem tohoto dovolacího řízení je pouze skutek popsaný ve výroku o vině odvolacího soudu, přičemž Nejvyššímu soudu nepřísluší hodnotit jakýkoliv jiný skutek, nadto 14 let starý. Jen zcela na okraj lze poznamenat, že mírné podmíněné tresty uložené v odkazované věci mohly být také důsledkem toho, že se jednalo o řízení proti mladistvým obviněným.
39. Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytkl, že se v napadeném rozsudku nevypořádal s jeho námitkou, že soud prvního stupně při ukládání souhrnného trestu pochybil, když neřešil také věci Okresního soudu v Přerově sp. zn. 4 T 165/2017 a Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 4 T 84/2019. Jak již bylo uvedeno výše, takto formulovanou výhradu lze mít za relevantně uplatněnou, neboť za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno považovat také pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, resp. zda v posuzované věci byl takový trest uložen správně (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud si vyžádal označené trestní spisy Okresního soudu v Přerově a Okresního soudu ve Vsetíně a po zhodnocení zákonných podmínek pro ukládání souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku neshledal, že by Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v namítaném směru pochybil. Výhradě obviněného proto nemohl přisvědčit. Záporné stanovisko k uvedené námitce podrobně formuloval i státní zástupce ve svém písemném vyjádření k podanému dovolání (srov. body 19. až 24.), takže v zásadních směrech by bylo možno na ně odkázat, jelikož Nejvyšší soud se s ním ztotožnil. Ovšem vzhledem k tomu, že přece jen bylo zapotřebí některé skutečnosti v jeho podání upřesnit, Nejvyšší soud k tomu dodává následující.
40. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů a vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším. Podle §43 odst. 4 tr. zákoníku ustanovení o souhrnném trestu se neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, nebo jestliže byl dřívější odsuzující rozsudek vydán soudem jiného členského státu Evropské unie.
41. Pro posouzení, zda má být ukládán souhrnný trest, je zásadní otázkou vzájemný vztah dvou nebo více trestných činů, o nichž se rozhoduje v samostatných řízeních, tj. zda a které z nich jsou trestnými činy sbíhajícími a které nikoliv. Souhrnný trest je možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu, pokud se o trestných činech rozhoduje alespoň ve dvou samostatných řízeních. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za kumulativního splnění těchto podmínek: musí se jednat o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů ve vícečinném souběhu, přičemž v období mezi spácháním těchto jednotlivých trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek prvního stupně za jakýkoliv z nich, pokud trestní věc, v níž byl vyhlášen odsuzující rozsudek, skončila pravomocným odsouzením pachatele. Více trestných činů je tedy v souběhu jen tehdy, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující, byť nepravomocný, rozsudek za nějaký trestný čin téhož pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 314/2020, na něž poukázal již státní zástupce). Činy spáchané po vyhlášení odsuzujícího rozsudku do doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 15. 1. 1973, sp. zn. 1 Tz 62/72, publikované pod č. 8/1974-II. Sb. rozh. tr.). Ze zásad pro ukládání souhrnného trestu také plyne, že soud souhrnný trest pachateli neuloží, pokud spáchal další trestný čin po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (nebo doručení trestního příkazu) a zároveň před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku (doručením dalšího trestního příkazu), kterým mu byl v souladu se zákonem uložen souhrnný trest k prvnímu odsuzujícímu rozhodnutí. V takovém případě soud musí uložit pachateli další trest. Vztah souběhu ve smyslu výše citovaného ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku je dán pouze mezi trestnými činy spáchanými v době před vyhlášením prvního z těchto dvou odsuzujících rozsudků (doručením prvního z trestních příkazů).
42. Jak již bylo shora uvedeno, obviněný spáchal nyní posuzovaný skutek dne 8. 9. 2017. Dne 30. 1. 2017 (tedy více než 8 měsíců předtím) ovšem spáchal jiný skutek, který byl v (pravomocném) odsuzujícím rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 21. 5. 2018, sp. zn. 1 T 42/2017, právně kvalifikován jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku. Za této situace Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, jenž jako odvolací soud rozhodoval o odvolání obviněného (ale i jeho spoluobviněného a státního zástupce) proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. 2 T 22/2018, rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 2 To 38/2020, zcela správně obviněnému uložil souhrnný trest ve vztahu k odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 21. 5. 2018, sp. zn. 1 T 42/2017. Pokud dovolatel ve svém podání namítal, že (již) soud prvního stupně při ukládání souhrnného trestu pochybil, když neřešil také věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 165/2017 a Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 84/2019, patrně si neuvědomil, že právě vyhlášení odsuzujícího rozsudku dne 21. 5. 2018 ve věci Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 1 T 42/2017 znamená, že mezi skutky, pro něž byl uznán vinným a potrestán souhrnným trestem rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. 2 T 22/2018, ve spojení s nyní dovoláním napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 2 To 38/2020, a mezi skutky, na něž v dovolání poukázal (viz úvod tohoto odstavce), není vztah vícečinného souběhu trestných činů.
43. Uvedenou argumentaci je třeba dále upřesnit v tom směru, že o obhajobou (z hlediska námitky nesprávného uložení souhrnného trestu) akcentovaném skutku rozhodl Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 4 T 165/2017, jímž obviněného uznal vinným trvajícím přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchal v období od 1. 4. 2017 do 22. 5. 2018 (pravomocně o něm bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. 8. 2019, sp. zn. 2 To 98/2019). Z uvedených dat je rovněž patrné, že odsuzující rozsudek Okresní soud ve Vsetíně vyhlásil pod sp. zn. 1 T 42/2017 dne 21. 5. 2018, zatímco trvající přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku obviněný páchal až do 22. 5. 2018. Pokud se dovolatel domáhal uložení souhrnného trestu i ve vztahu k rozsudku ve věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 84/2019, je vhodné dodat, že rozsudkem ze dne 17. 6. 2019 byl uznán vinným trvajícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, jehož se dopouštěl v období od 10. 2. 2019 do 3. 4. 2019. S ohledem na časové souvislosti a údaje uvedené v předchozích odstavcích není žádný z výše uvedených přečinů v souběhu s nyní posuzovanou trestnou činností obviněného. To přiléhavě odůvodnil i státní zástupce, když uvedl, že zmíněné skutky, ukončené ve dnech 22. 5. 2018 a 3. 4. 2019, byly spáchány (ukončeny) za podmínek recidivy, resp. nepravé recidivy, takže stojí mimo dosah §43 odst. 2 tr. zákoníku, a že v případě věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 165/2017 (rozsudek ze dne 25. 4. 2019) šlo o nepravou recidivu, kdy pachatel znovu spáchal (dokončil) trestný čin v době, kdy byl za dřívější trestný čin odsouzen, ovšem předmětné odsouzení dosud nenabylo právní moci, a proto soud musí v takovém případě pachateli uložit další trest (aniž by přihlédl k předchozímu nepravomocnému odsouzení jako k přitěžující okolnosti). K tomu lze ještě dodat, že v naposledy zmíněné věci rozhodoval rozsudkem ze dne 8. 8. 2019, sp. zn. 2 To 98/2019, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací a obviněnému uložil souhrnný trest právě ve vztahu k rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 4 T 84/2019.
44. Závěrem lze tedy shrnout, že odvolací soud jednání obou obviněných správně kvalifikoval jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. V souladu s podmínkami pro ukládání souhrnného trestu upravenými v §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil dovolateli i souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 26 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 21. 5. 2018, sp. zn. 1 T 42/2017, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
45. Nejvyšší soud uzavírá, že část námitek dovolatele neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu zakotvenému v §265b tr. ř. a většina z nich je zjevně neopodstatněná. Proto podané dovolání odmítl jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 6. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu