ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.511.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 511/2021-682
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 6. 2021 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym), nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestního opatření odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. 7 Tmo 20/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově, soudu pro mládež, pod sp. zn. 24 Tm 5/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého AAAAA odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově, soudu pro mládež, ze dne 16. 10. 2020, sp. zn. 24 Tm 5/2020, byl obviněný mladistvý AAAAA (dále jen „mladistvý“, příp. „dovolatel“) uznán vinným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku proviněními loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku [ve spojení s §6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. s. m.“)]. Za to byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §31 odst. 1 z. s. m. odsouzen k souhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle §31 odst. 4 z. s. m. zařazen do věznice pro mladistvé či do zvláštního oddělení pro mladistvé. Současně byl zrušen výrok o trestním opatření z rozsudku Okresního soudu v Domažlicích, soudu pro mládež, ze dne 15. 4. 2019, sp. zn. 2 Tm 4/2019, který nabyl právní moci dne 14. 5. 2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání mladistvý a v jeho neprospěch i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Sokolově. Mladistvý zaměřil odvolání proti výroku o vině a trestnímu opatření, státní zástupkyně nesouhlasila s výrokem o trestním opatření. Krajský soud v Plzni, soud pro mládež, usnesením ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. 7 Tmo 20/2020, podle §256 tr. ř. odvolání mladistvého a státní zástupkyně podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se mladistvý výše označených provinění dopustil tím, že společně s J. P. v XY, okres Sokolov, dne 12. 1. 2019 v době od 20:30 hod. do 20:45 hod. na Náměstí XY, v blízkosti bývalého obchodního domu D., přistoupili zezadu k poškozenému V. R., nar. XY, přičemž měli oba na hlavách kapuce, udeřili poškozeného nezjištěným předmětem do levé části čela, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, a při tom mu odcizili igelitovou tašku s nákupem potravin, vše v hodnotě 300 Kč, a látkovou taštičku přes rameno se svazkem klíčů od bytu, peněženkou s finanční hotovostí ve výši 10 000 Kč, osobními doklady, různými průkazkami a kartami, platební kartou k účtu u Komerční banky, a. s., vše na jméno poškozeného, přičemž svým jednáním poškozenému způsobili povrchovou tržnou ránu cca 1,5 cm nad levým okem, povrchovou tržnou ránu na nose a menší krevní výron měkkých tkání v levé čelní krajině, tedy zranění, jež si vyžádalo ošetření rychlou záchrannou službou a následně hospitalizaci na chirurgickém oddělení Nemocnice v XY do dne 14. 1. 2019, a dále odcizením věcí a finanční hotovosti poškozenému způsobili škodu v celkové výši 11 050 Kč, když si finanční prostředky mezi sebou rozdělili.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4 . Proti usnesení Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. 7 Tmo 20/2020, podal mladistvý AAAAA prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že skutková zjištění, o něž se opírá napadené rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
5. Mladistvý v dovolání vyjádřil nesouhlas s argumentací soudů nižších stupňů. Poukázal na výpověď spoluobviněného J. P., z níž vyplynulo, že bylo jeho nápadem vzít poškozenému tašku, v níž mohly být peníze, proto přistoupil k poškozenému a vytrhl mu tašku z ruky, čemuž se poškozený nebránil. Dovolatel stál vedle něj. Podle mladistvého AAAAA J. P. vyloučil, že by poškozeného udeřil. Sám poškozený se zmiňoval o úderu nad levé oko, vyloučil úder tvrdým předmětem, avšak připustil, že mohl na takový předmět upadnout. Dovolatel měl za to, že nebylo jednoznačně prokázáno, že zranění poškozenému způsobila třetí osoba, když nelze vyloučit vznik poranění při pádu na zem. Dále zmínil, že se na odcizení tašky nijak nepodílel, byl pouze v blízkosti J. P., který však s ohledem na podnapilost poškozeného žádnou oporu z jeho strany nepotřeboval, nepotřeboval dodat odvahu ani pomoct zastrašit poškozeného početní převahou. Dovolatel konstatoval, že jeho jednání nevykazuje ani znaky pomoci, neboť J. P. nijak nepodporoval a ani nepůsobil na poškozeného. Připustil, že nebyl překvapen jednáním J. P., neboť mohl předpokládat, jak bude vůči poškozenému tento jednat, to z něj však nedělá spolupachatele na společně cílené akci. Zdůraznil, že trestněprávní odpovědnost vyžaduje prokázání zcela konkrétního jednání. Výsledek dokazování soudů nižších stupňů pak považoval za naprosto nelogický, nespravedlivý a věcně neudržitelný.
6. Mladistvý AAAAA navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud pro mládež usnesení Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. 7 Tmo 20/2020, zrušil a označenému soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání mladistvého předně uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje mladistvý v rámci své obhajoby již od samého počátku trestního řízení a již se jimi zabývaly soudy obou stupňů. Odmítla tvrzení mladistvého stran existence extrémního nesouladu mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Souhlasila s názorem odvolacího soudu, že z výpovědi poškozeného, která byla podpořena výpověďmi svědků Z. F. a L. V., vyplynulo, že než došlo k napadení mladistvými, neležel poškozený na zemi a bezprostředně po napadení sděloval svědkům, jak k němu došlo, přičemž podle názoru svědků bylo jasné, že poškozený byl omráčen úderem do hlavy. Poukázala rovněž na výpověď J. P., který vinu za loupež přijal a potvrdil, že se na loupež bezprostředně před jejím provedením domlouval se svědkyní Z. F., která jej na myšlenku oloupit staršího muže přivedla, rovněž potvrdil následnou dělbu finančních prostředků. Mladistvý tedy nebyl žádným způsobem jednáním spoluobviněného překvapen, a jednalo se tak o společnou cílenou akci vůči poškozenému, za kterou odpovídá podle §23 tr. zákoníku. Právní kvalifikaci jednání mladistvého označila státní zástupkyně za přiléhavou.
8. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
9 . Nejvyšší soud, soud pro mládež, jako soud dovolací (dále též jen „Nejvyšší soud“) zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Mladistvý uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
12. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
13. Dovolací soud konstatuje, že v projednávané trestní věci neshledal žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména body 14.–22., str. 5–6 rozsudku nalézacího soudu, body 19.–22. na str. 4–5 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Jednání mladistvého popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu bylo prokázáno především výpovědí poškozeného V. R., který uvedl, že při odchodu z restaurace večer za tmy zaslechl nějaký šramot, následně zboku zahlédl dvě postavy a pak dostal ránu nad levé oko, načež ztratil vědomí a po probuzení postrádal své dvě tašky s věcmi (penězi, nákupem, doklady, platební kartou, aj.); dále bylo částečně prokázáno i výpovědí samotného mladistvého, který potvrdil, že když zahlédli poškozeného, který se opřel o strom, napadlo jej společně s J. P. k tomu muži jít, načež poškozenému J. P. vytrhl z ruky tašky a utíkali pryč. Následně mu J. P. předal 1 000 Kč z peněženky poškozeného. Obdobně vypověděl i obviněný mladistvý J. P. Jediný podstatný rozpor mezi výpověďmi mladistvých AAAAA a J. P. a výpovědí poškozeného bylo, zda byl poškozený J. P. skutečně udeřen; společné přistoupení k poškozenému po předchozí domluvě a odcizení jeho věcí ani sám dovolatel nepopíral. Soudy nižších stupňů se otázce zpochybňovaného fyzického napadení poškozeného pečlivě věnovaly. Skutečnost, že zranění bylo poškozenému způsobeno J. P., byla podle závěrů soudů bez důvodných pochybností prokázána především výpovědí poškozeného, který uvedl, že byl udeřen nad levé oko; shodně, tedy že byl napaden, se podle opatřených lékařských zpráv poškozený vyjadřoval i při ošetření. Mechanismus vzniku zranění, jak jej poškozený popisoval, není vyloučen ani závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, znalkyně MUDr. Jany Vítkové (č. l. 144 až 153), podle nichž poranění poškozeného mohl způsobit úder pevným, tvrdým předmětem či pád na takový předmět. Soudy se zabývaly i věrohodností výpovědi poškozeného V. R., přičemž vycházely zejména ze skutečnosti, že poškozený vypovídal ohledně skutku stejně již od samého počátku, tj. již ode dne, kdy k projednávanému skutku došlo, a od počátku uváděl, že byl udeřen a okraden. Výpověď poškozeného byla logická, pro jeho nevěrohodnost nesvědčily žádné okolnosti. Poškozený sice byl pod vlivem alkoholu, avšak nebyl jím ovlivněn natolik, aby nebyl schopen vnímat či si zapamatovat, co se stalo, čemuž odpovídají i výpovědi svědků Z. F. a L. V., kteří s poškozeným komunikovali bezprostředně po jeho napadení a uvedli, že poškozený nechtěl pomoct a odešel z místa sám. Ostatně otázce případné podnapilosti poškozeného a vlivu alkoholu na jeho chování se věnoval zevrubně odvolací soud a přiléhavě upozornil na skutečnost, že dokud nedošlo k incidentu s obviněnými mladistvými, nebylo zjištěno, že by poškozený padal, vrávoral apod. Není nic neobvyklého, že si nedokázal vybavit okamžiky následující těsně po úderu do hlavy, podle lékařských zpráv ale dokázal popsat, že byl napaden a jak byl napaden, v jiných souvislostech specifikoval věci, které měl u sebe, konkretizoval i finanční částku (bod 21., str. 4 usnesení odvolacího soudu). Na základě uvedeného tak soudy nižších stupňů opodstatněně dospěly k závěru o věrohodnosti výpovědi poškozeného a správně o ni opřely i závěr, že poškozený byl J. P. udeřen.
14. S ohledem na shora uvedené je možno uzavřít, že soudy nižších stupňů postupovaly při hodnocení důkazů důsledně v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. i ústavně garantovanými pravidly spravedlivého procesu a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily, když přijaly právě takové skutkové závěry, jaké jsou popsány ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. pak vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou mladistvého a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
15. Mladistvý AAAAA v dovolání primárně napadal skutková zjištění soudů nižších stupňů a tvrdil, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy existuje extrémní nesoulad, který však Nejvyšší soud neshledal. Z jeho argumentace je ovšem zjevné, že nesouhlasí ani s právním posouzením jeho jednání, měl za to, že nemohl být uznán vinným ani jako spolupachatel či pomocník na trestném činu, resp. provinění. Z hlediska napadeného rozhodnutí, uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obsahu dovolání je tak podstatné, zda lze jednání mladistvého posoudit jako jednání spolupachatele ve smyslu §23 tr. zákoníku.
16 . K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu (provinění) loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Trestného činu (provinění) neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sobě nebo jinému bez souhlasu oprávněného držitele opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného, zejména nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla, elektronické peníze, příkaz k zúčtování, cestovní šek nebo záruční šekovou kartu.
17. Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (srov. zpráva trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněná pod č. 17/1982 Sb. rozh. tr.) anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 36/1973, č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 330).
18. Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925, sp. zn. Zm II 604/24). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních. Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání, čímž je zvyšována společenská škodlivost takového jednání. U trestných činů proti životu a zdraví všichni spolupachatelé odpovídají za celý následek, resp. účinek jejich společného jednání bez ohledu na to, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého spolupachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů. Při excesu (vybočení) některého ze spolupachatelů z rámce společné dohody je tento spolupachatel sám odpovědný za to, co sám zaviněně způsobil, zatímco ostatní odpovídají jen za trestnou činnost v rámci společné dohody (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 41/1993 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1534/2012, aj.).
19. Pro závěr o spolupachatelství na loupeži není rozhodující, zda každý ze zúčastněných užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr.), stačí, je-li skutečnému pachateli v dohodě s ním po boku, věda, že tento s ním jako se svým pomocníkem počítá a že takto aspoň nepřímo přispívá k provedení činu (k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. Zm II 436/28). Za splnění těchto předpokladů lze za jednání spolupachatele označit i přítomnost na místě činu, jež měla za účel spáchání činu zajistit (k tomu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Zm I 433/27, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 8 Tdo 102/2004, ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1009/2010, aj.).
20. Tyto zásady soudy důsledně aplikovaly při posuzování jednání mladistvého AAAAA popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. K naplnění znaků spolupachatelství v posuzované trestní věci stačilo, že mladistvý AAAAA po předchozí domluvě na odcizení tašek poškozeného se spoluobviněným mladistvým J. P. přistoupili k poškozenému, podnapilému muži pokročilého věku, načež mladistvý J. P. poškozeného udeřil, vzal mu tašky s penězi, nákupem, osobními doklady, platební kartou a dalšími věcmi, a společně s mladistvým AAAAA z místa utekli k domu babičky J. P., kde si rozdělili odcizené peníze. Skutečnost, že se společně domluvili na odcizení věcí poškozeného a že mladistvý AAAAA jednání mladistvého J. P. předpokládal, a proto jej nijak nepřekvapilo, sám mladistvý AAAAA potvrdil. Mladistvý AAAAA za takového vědomí k poškozenému společně s J. P. přistoupil a jeho jednání nikterak nebránil, nedistancoval se od něj. Mladistvý tak spolupachateli J. P. dodával po předchozí domluvě svou přítomností odvahu ke spáchání předmětného činu. Evidentně se tedy jednalo o společnou akci (společné jednání) obou mladistvých vedenou jednotným záměrem zmocnit se věcí poškozeného i za cenu použití násilí. Jednání mladistvého vykazuje znaky zavinění ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť věděl, že svým společným jednáním může způsobit porušení trestním zákonem chráněného zájmu, tj. zájmu na ochraně osobní svobody a majetku, a takového porušení se dopustit chtěl, závěr o spolupachatelství je tudíž plně podložený.
21. Soudy nižších stupňů nepochybily, jestliže v jednání mladistvého spatřovaly naplnění všech znaků provinění loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť mladistvý AAAAA a již odsouzený mladistvý J. P. úmyslným společným jednáním užili proti poškozenému násilí v úmyslu zmocnit se jeho (a tedy cizích) věcí. S naplněním zákonných znaků provinění neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku dovolatel nepolemizoval; dovolací soud dodává, že žádné pochybení soudů ani zde neshledal.
22. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání mladistvého AAAAA je zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 6. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu