ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.619.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 619/2021-978
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2021 o dovolání obviněného K. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 5 To 321/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 28/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 29 T 28/2020, byl obviněný K. M. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 3 tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 4 T 13/2018, byl podle §143 odst. 4 za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu sedmi let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 4 T 13/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. K., I. Š., M. Š. a E. Š. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku podali obviněný a poškození M. K., I. Š., M. Š. a E. Š. odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 5 To 321/2020, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o uloženém trestu a ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené M. K. a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. při nezměněném výroku o vině a náhradě škody ohledně poškozených M. Š., I. Š. a E. Š. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný K. M. byl i za sbíhající se přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 4 T 13/2018, odsouzen podle §143 odst. 4 za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu sedmi let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 4 T 13/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené M. K., nar. XY, bytem XY, „škodu ve výši 87 626 Kč za bolestné ve smyslu §2958 občanského zákoníku“ (správně „náhradu nemajetkové újmy“). Odvolání poškozených M. Š., I. Š. a E. Š. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se obviněný přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku a přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 3 tr. zákoníku dopustil tím, že
dne 13. 3. 2018 v 14:36 hodin v XY, ulice XY, ve směru od ulice XY, v pravém jízdním pruhu, řídil osobní motorové vozidlo značky Škoda Fabia, RZ XY, které měl půjčeno od majitelky vozidla, neteře B. M., nar. XY, se kterým vjel rychlostí nejméně 43 km/h na přechod pro chodce v ulici XY u zastávky tramvaje „Obchodní centrum H.“, ačkoli na světelném signalizačním zařízení svítil pro přijíždějící vozidla ve dvou jízdních pruzích ve shodném směru signál s červeným světlem „Stůj“ a na přechod pro chodce již z obou stran vstoupili do vozovky chodci, v prostoru přechodu pro chodce se čelně střetl levou přední částí vozidla se skupinkou chodkyň, poškozených O. Š., nar. XY, M. H., nar. XY, I. F., nar. XY, a M. K., nar. XY, které přecházely vozovku zleva doprava, kdy v levém jízdním pruhu ve shodném směru již zastavilo před přechodem pro chodce motorové vozidlo, pro které měl omezený výhled na levou část přechodu pro chodce, přesto v době cca 1,3 sekundy před střetem v místech 14,5 metru před přechodem pro chodce učinil vyhýbací manévr směrem vlevo, aby se vyhnul skupině chodců přecházejících z pravé strany, aniž by začal brzdit, místo aby před přechodem pro chodce zastavil, ačkoli vzhledem k rychlosti, kterou jel, a vzdálenosti, ve které se nacházel v době změny světelného signálu, mohl vozidlo včas zastavit, čímž porušil důležité povinnosti vyplývající z postavení řidiče, stanovené v §5 odst. 1 písm. b), §5 odst. 2 písm. f) a §70 odst. 2 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen zákon o silničním provozu), podle kterých byl povinen sledovat situaci v provozu na pozemní komunikaci, neohrozit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, před kterým byl povinen vozidlo zastavit z důvodu pohybu chodců a z důvodu signálu s červeným světlem „Stůj“, čímž způsobil poškozené O. Š. a poškozené M. H. mnohočetná zranění, na jejichž následky na místě zemřely, poškozené I. F., byť nedošlo ke střetu s vozidlem, způsobil zlomeninu dolní části vřetenní kosti vlevo se zkratem a úhlovým posunem a podvrtnutí a natažení měkkých tkání krční a bederní páteře, čímž byla omezena v obvyklém způsobu života po dobu delší šesti týdnů, a poškozené M. K. způsobil kožní oděrky v oblasti pravého předloktí, vícečetné podkožní krevní výrony v oblasti lokte, zlomeninu vnitřního hrbolu holenní kosti vlevo s prolomením kloubní plochy, odlomení hlavičky lýtkové kosti vlevo, nitrokloubní zlomeninu dolní části vřetenní kosti s odlomením bodcovitého výběžku loketní kosti s výrazným úhlovým posunem a luxační zlomeniny zevního a vnitřního kotníku vpravo s vykloubením hlezenní kosti s nutností operačního zákroku, čímž byla omezena v obvyklém způsobu života po dobu delší šesti týdnů.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 5 To 321/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl porušení práva na spravedlivý proces.
5. Uvedl, že orgány činné v trestním řízení hodnotily skutkový stav zcela izolovaně, když k závěrům o zavinění dospěly na základě jednoho ze znaleckých posudků, aniž by přihlížely k ostatním skutečnostem, které v trestním řízení vyšly najevo (včetně ostatních znaleckých posudků – a to posudků opatřených orgány činnými v trestním řízení – a svědeckých výpovědí). Odvolací soud dovodil, že mohl a měl předvídat, že může skutek spáchat, jelikož si údajně měl být vědom svých zdravotních potíží, které mohly vést ke ztrátě vědomí a/nebo vidění. Uvedené tvrzení je ale v kontextu provedeného dokazování neudržitelné a natolik rozporné, že zakládá neústavnost napadeného rozhodnutí. Na zavinění soud usuzoval z toho, že jednání obviněného nebylo motivováno zdravotní indispozicí, a že i pokud by zde zdravotní indispozice byla, obviněný měl ztrátu vědomí či vidění předvídat. Obě teze jsou podle názoru obviněného vyloučeny, neboť neodpovídají provedenému dokazování. Pokud jde o první z nich, poznamenal, že znalec z oboru zdravotnictví MUDr. Josef Effler jednoznačně konstatoval, že zdravotní komplikace uváděné obviněným by s velkou pravděpodobností ovlivnily jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. Podle mínění dovolatele by se tato skutečnost měla projevit ve výroku o vině. Závěry znaleckého posudku z oboru dopravy zase vyvrací tvrzení znalce MUDr. Josefa Efflera o zmáčknutí plynu namísto brzdy. Úvaha odvolacího soudu, že pokud si obviněný na indispozici nevzpomíná, tak k ní nedošlo, je zcela nekorektní s ohledem na obecně známé mechanismy fungování vědomí (okamžiky nevědomí si lidská paměť nepamatuje). Obviněný doplnil, že již před nalézacím soudem navrhoval výslech S. P., která zpracovala lékařskou zprávu, o kterou se opíral i znalecký posudek MUDr. Josefa Efflera, a to z důvodu, že obsah této zprávy obviněný od počátku rozporoval. Nalézací soud, který navrhovaný důkaz neprovedl, zasáhl do práva obviněného na spravedlivý proces. Odvolací soud pak tento důkaz zhodnotil jako nadbytečný přesto, že je zásadní pro přezkoumání úvah, na kterých je založena otázka zavinění.
6. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 5 To 321/2020, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, jakož aby zrušil i všechna rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc Městskému soudu v Praze přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky obviněného v podstatné části uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu neodpovídají, poněvadž s poukazem na něj se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Ve věci přitom neshledala žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Měla naopak za to, že soudy zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.), a že důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Hodnotí-li pak soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená to automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů. Ve vztahu k případnému porušení práva na spravedlivý proces uvedla, že existenci tzv. opomenutých důkazů nelze uplatňovat, neboť oba soudy dostatečným a správným způsobem vysvětlily, na podkladě jakých úvah rozhodly o nadbytečnosti výslechu S. Z., dříve P. Shrnula, že argumentace obviněného je v zásadě opakováním jeho dosavadní obhajoby, většinou jde o vědomě zavádějící dezinterpretaci zjištěných skutečností. Obviněný v průběhu trestního řízení uvedl několik variant, které měly způsobení nehody vysvětlit, například záměnu pedálů či různé verze ztráty vědomí. Všechny tyto varianty byly provedeným dokazováním vyvráceny. Obviněný nejen že popsal různě okamžik, kdy měl vědomí ztratit, ale i okamžik, kdy ho měl nabýt (v jedné verzi dokonce až poté, co bezpečně zastavil vozidlo). Měnil svou výpověď i v tom, zda viděl chodce na přechodu.
8. Podle státní zástupkyně dovolatel směšuje dva zcela odlišné instituty, a to otázku zachování rozpoznávacích a ovládacích schopností, tedy institut příčetnosti, s otázkou naplnění subjektivní stránky. O správnosti a odůvodněnosti právního závěru o příčetnosti obviněného v rozhodné době přitom nevznikají žádné pochybnosti, a to zejména s ohledem na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalce MUDr. Petra Navrátila. Též MUDr. Josef Effler, znalec z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, nečiní závěr, že by obviněný nemohl rozpoznat protiprávnost svého činu nebo ovládat své jednání, když konstatuje, že únava z dlouhé jízdy sice mohla ovlivnit jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti v době dopravní nehody, tomuto však obviněný mohl předejít zastavením a odpočinkem.
9. Po obecném rozboru zavinění státní zástupkyně konstatovala, že oba trestné činy, za které byl obviněný napadeným rozsudkem odsouzen, jsou trestnými činy tzv. nedbalostními. Tato nedbalost se musí vztahovat jak k porušení povinnosti, kterou měl obviněný dodržovat, tak k faktu, že toto porušení povede ke způsobení škodlivého následku. Přitom je třeba brát v úvahu nejen povinnost obviněného předvídat možné ohrožení zájmu chráněného zákonem, ale současně i jeho subjektivní schopnost vynaložit v konkrétním případě potřebnou míru opatrnosti. Podle názoru státní zástupkyně oba soudy dovodily zavinění v zákonem požadované nedbalostní formě a svůj závěr řádně odůvodnily. Nesouhlasila s obviněným, že odvolací soud se od závěru nalézacího soudu o zavinění odchýlil. Nikde není tvrzeno, že obviněný měl předvídat ztrátu vědomí či vidění, ale že se měl s ohledem na nedávné odsouzení (za jinou dopravní nehodu) zamyslet nad svým hazardním způsobem jízdy a v neposlední řadě věnovat pozornost případné únavě či zdravotnímu stavu. Státní zástupkyně připomněla, že řidič nesmí řídit vozidlo v případech, kdy je jeho schopnost k řízení snížena nemocí, nevolností či únavou. Byť obviněný uvedl, že se cítil unaven a chtěl si odpočinout, nevyužil žádnou z mnoha příležitostí k zastavení.
10. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného K. M. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
14. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
15. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal.
16. K případnému opomenutí důkazů, byť explicitně takovou námitku obviněný nevznesl, avšak z obsahu dovolání ji lze dovodit, je vhodné nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
17. Dovolací soud dospěl k závěru, že posuzovaná trestní věc vadou opomenutých důkazů zatížena není. Ze spisového materiálu vyplývá, že nalézací soud o návrhu na provedení důkazu výslechem svědkyně S. Z., dříve P., rozhodl (což obviněný ostatně ani nerozporoval) a své zamítavé rozhodnutí v odůvodnění svého rozsudku také řádně zdůvodnil (str. 14, bod 36.). Uvedl, že z písemného vyjádření jmenované lékařky vyplynulo, že s odstupem času a vzhledem k množství pacientů by pouze odkázala na lékařskou zprávu, přičemž i vzhledem k tomu, že obviněný nebyl u lékaře ani u krizového interventa či policisty I. F. vyslýchán v procesním postavení obviněného, není to, co uvedl bezprostředně po činu při prvotních policejních úkonech a při lékařském vyšetření, zdrojem skutkových zjištění. Soud zdůraznil, že obviněný může v rámci své obhajoby uvádět cokoli, proto není nutné prokazovat, jak se neformálně vyjádřil k důvodům způsobení dopravní nehody bezprostředně po činu. Podle něj je vzhledem ke způsobu obhajoby obviněného podstatné, jaký byl bezprostředně po činu jeho zdravotní stav a jak on sám svůj zdravotní stav popisoval. Za účelem zjištění zdravotního stavu pak nebylo nutné S. Z., dříve P., vyslýchat, neboť zdravotní stav byl zachycen v lékařské zprávě, resp. vyplynul z dalších lékařských vyšetření, jejichž výsledek obviněný nezpochybňoval. Předmětný důkazní návrh byl tudíž shledán nadbytečným. Odvolací soud se s postupem soudu nalézacího soudu ztotožnil (str. 4, bod 9. jeho rozsudku). S ohledem na výše uvedené skutečnosti je evidentní, že právo obviněného na spravedlivý proces nebylo v důsledku nevyhovění důkaznímu návrhu obhajoby porušeno a že k případnému zásahu dovolacího soudu tudíž nejsou dány žádné důvody.
18. Nutno dále konstatovat, že v projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 12-14, body 32.-33. rozsudku nalézacího soudu, str. 3-4, bod 9. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného spočívající v tvrzení existence zdravotní indispozice v době řízení vozidla, kterou obviněný uplatnil rovněž v rámci dovolacího řízení, a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
19. I navzdory výše uvedenému je vhodné doplnit, že stran námitky existence údajné zdravotní indispozice v době řízení vozidla nalézací soud správně akcentoval závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, zpracovaného znalcem MUDr. Josefem Efflerem, podle nichž u obviněného nenastala porucha vědomí ve smyslu plné ztráty vědomí či mikrospánku nebo epileptického záchvatu. Při ztrátě vědomí by trvalo poměrně déle, než se člověk zorientuje, přičemž z kamerového záznamu je zřejmé, že obviněný po střetu s chodkyněmi zastavil, z vozidla vystoupil, pohyboval se v místě dopravní nehody, resp. seděl na obrubníku, následně se vrátil do vozidla a přeparkoval. Nedošlo tedy k tomu, že by byl plně dezorientován. Tvrzení obviněného o výpadcích vidění, tzv. zatmění, považoval soud zcela logicky za účelové. Správně zohlednil, že obviněný se o „zatmění“ při lékařských vyšetřeních bezprostředně po nehodě nezmiňoval a ani žádné objektivní nálezy z lékařských vyšetření po činu, ani chování obviněného v místě činu nesvědčily pro indispozici, pro kterou by nemohl zastavit před přechodem pro chodce. Sám obviněný při výslechu v hlavním líčení uvedl, že viděl červenou, a přesto nezačal brzdit, což svědčí o tom, že před průjezdem semaforem a bezprostředně před nárazem do chodců byl orientován. Účelovost tvrzení obviněného o výpadcích vidění soud dovodil i z toho, že krátce předtím obviněný učinil úhybný manévr, kterým reagoval na chodce vstupující do vozovky zprava, čímž se jim vyhnul, avšak došlo ke střetu s chodci jdoucími z druhé strany. V souvislosti s výhradou týkající se ovlivnění rozpoznávacích a ovládacích schopností je zapotřebí upozornit, že znalec MUDr. Josef Effler podle jeho vyjádření v hlavním líčení konaném dne 14. 9. 2020 na základě zdravotnické dokumentace pořízené bezprostředně po nehodě nezjistil nic, co by vedlo k ovlivnění uvedených schopností obviněného, či k ovlivnění schopnosti reagovat na červenou na semaforu a sešlápnout brzdový pedál (srov. č. listu 815). Pokud pak znalec připustil, že by závěry jeho posudku mohly být jiné a že pocit únavy a bolesti krční páteře mohly s velkou pravděpodobností ovlivnit rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného (viz č. listu 413 – doplnění písemného znaleckého posudku), jednoznačně a opakovaně bylo zároveň v písemném posudku i u hlavního líčení znalcem konstatováno, že z dostupných lékařských zpráv nevyplynulo, že by obviněný ztratil vědomí či schopnost vnímat a reagovat na dopravní situaci. U hlavního líčení (č. listu 817) znalec výslovně připustil teoretickou změnu jeho závěrů pouze např. v případě hluboké poruchy vědomí obviněného. Z lékařských zpráv ani z vyjádření policisty zasahujícího na místě nehody však takové poznatky nevyplynuly. Znalecké závěry tak plně korespondují s ostatními provedenými důkazy, kdy soudy obou stupňů pečlivě vyložily, že z provedeného dokazování nevyplývá jakýkoli poznatek o poruše vědomí či vidění obviněného, který by se měl stát předmětem znaleckého posouzení či hodnocení trestní odpovědnosti obviněného soudy. Obviněný totiž svoji zdravotní indispozici pouze tvrdil s tím, že ji (podle jeho vyjádření právě pro poruchu vědomí) nemůže sám popsat, avšak z provedeného dokazování (svědecké výpovědi, kamerový záznam, lékařská vyšetření obviněného a zpracované znalecké posudky k jeho zdravotnímu stavu) žádný takový poznatek nejen nevyplynul, nýbrž byla hypotéza obviněného přímo vyloučena.
20. Dovolací soud uzavírá, že obviněný svoji domněnku o nesprávné právní kvalifikaci skutku (pro nedostatek subjektivní stránky stíhaných přečinů, popř. pro absenci příčetnosti obviněného) založil na přesvědčení o nesprávných skutkových zjištěních soudů nižších stupňů, jimž nedůvodně vyčetl, že nezohlednily jistou, blíže obviněným neupřesněnou zdravotní indispozici, v důsledku které však údajně měl být neschopen adekvátně reagovat na popsanou dopravní situaci. Výše však bylo vysvětleno, že takový stav nevědomí či bezvědomí u obviněného prokazatelně nenastal (o čemž svědčí bezprostřední vyšetření obviněného i jeho reakce na místě činu, obojí pak v souvislosti s odborným posouzením znalce z oboru zdravotnictví odvětví neurologie). Dovolání tak ve skutečnosti neobsahuje jedinou námitku, kterou by obviněný vytýkal nesoulad mezi skutkovými zjištěními uvedenými v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odůvodněním rozhodnutí nalézacího soudu, popř. odvolacího soudu, a zákonnými znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Dovolatel pouze opakuje svoji v pozdějších fázích trestního řízení uplatněnou obhajobu a skutkové námitky, s nimiž se již vypořádaly soudy prvního i druhého stupně, a naplnění uplatněného dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení dovozoval z vlastních závěrů o jiných skutkových zjištěních, než k jakým dospěly soudy po řádně provedeném a zhodnoceném dokazování. Je tak zjevné, že takto uplatněné výhrady stojí nejen mimo důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i jakýkoliv jiný důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 tr. ř.
21. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 8. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth