ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.670.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 670/2021-438
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 8. 2021 o dovolání obviněného M. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 31 To 323/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 3 T 119/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 15. 5. 2020, sp. zn. 3 T 119/2019, byl obviněný M. Š. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody (§228 odst. 1, §229 odst. 2 tr. ř.).
2. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání do výroku o vině a trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 31 To 323/2020, byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému byl uložen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se obviněný přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 29. 7. 2018 okolo 03:00 hodiny uvnitř chatky nezjištěného č. p. nebo ev. č., umístěné v rekreačním areálu B. k. u XY v obci XY, okres XY, po odemknutí dveří společně pronajaté chatky přistoupil k poškozenému L. M. a udeřil jej do pravé tváře, v důsledku čehož poškozený upadl na zem k posteli, kde se následně otočil na záda a kde jej pravou rukou fackoval na krk a řekl mu „křuplo to“ a nadával poškozenému do feťáků a ještě jednou jej udeřil pravou rukou na tvář, čemuž se poškozený snažil bránil krytem obličeje, a při jednom z úderů ucítil silnou bolest pravé strany obličeje, čímž poškozenému L. M., nar. XY, způsobil zlomeninu pravého jařmového komplexu posunutou, s porušením zevní stěny pravé očnice, zlomeninu přední a zadní stěny pravé vedlejší nosní dutiny, s pohmožděním prostřední větve pravého trojklanného nervu v kostním kanálku, s nutností operativního zákroku a s omezením na běžném způsobu života po dobu nepřekračující šest týdnu, a to zejména otokem pravé tváře s necitlivou lícní krajinou, nemožností smrkat a kýchat a s nutností dodržovat klidový režim.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 31 To 323/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, že je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy a že některý výrok napadeného rozsudku chybí nebo je neúplný.
5. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., uvedl, že povahu odsuzujících důkazů měly nekonzistentní a nevěrohodné výpovědi svědků. Výrok o vině převzal skutečnosti plynoucí z úředního záznamu o podaném vysvětlení poškozeného L. M., který není důkazem pro trestní řízení, což ostatně připustil i odvolací soud. Protokol o výslechu poškozeného z přípravného řízení neobsahuje žádné informace o přetočení na záda, fackování do krku a o úderu po údajném sdělení o křupnutí. V hlavním líčení zase poškozený nesdělil ničeho o přistoupení obviněného k němu, o přetočení na záda, ani o fackách do krku. Jediná skutečnost, která se v předmětném úředním záznamu neobjevila, a přesto je ve výroku o vině obsažena, je, že poškozený upadl k posteli, namísto na postel. Tato informace přitom nezazněla v žádné výpovědi poškozeného, a zjevně se tak jedná o chybu v přepisu skutku. Za situace, kdy výrok o vině nepochází z řádně provedeného dokazování, ale z listiny, která nesmí být důkazem v trestním řízení, nepovažuje obviněný výrok o vině za řádný a je na něj nutné pohlížet jako na chybějící výrok. Pokud v trestním řízení nesmí být užit úřední záznam jako důkaz, tím spíše nesmí být užit jako samotný podklad výroku o vině. Nejedná se přitom o chybu v psaní či počtech či o drobnou nejasnost v popisu skutku, nýbrž o vadu důkazu, který nesměl být proveden.
6. V části dovolání označené jako rozpory mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy obviněný vytkl, že se soudy nesprávně ztotožnily s výpověďmi, které měly povahu odsuzujících důkazů, a do svého rozhodování nepromítly ospravedlňující důkazy, jež měly vést ke zproštění obžaloby. Výhrady vztáhl vůči výpovědím poškozeného a svědků P. B. mladšího a M. H. Veškeré rozpory, které v jednotlivých výpovědích - včetně těch, které nejsou podle jeho mínění v řízení použitelné - spatřoval, podrobně popsal.
7. Podle mínění obviněného měly soudy přihlédnout k výpovědím svědků L. B. a P. B. staršího. Svědek L. B. jednoznačně uvedl, že obviněný poškozeného neudeřil, a z jeho výpovědi ani neplyne, že by takovou skutečnost mohl přehlédnout. Je nepředstavitelné, že by nezaznamenal rozruch z bití a změnu na těle obviněného při odchodu z chaty. Svědek uvedl, že svědkyně M. H. s ním i s obviněným vedla cestou domů běžnou konverzaci a ohledně údajného bití nepadlo jediné slovo. Pokud by přitom došlo k útoku způsobem popsaným poškozeným, byla by svědkyně nepochybně rozrušená, či spíše by si nesedla s obviněným - neznámým dospělým násilníkem, který měl brutálně ublížit jejímu kamarádovi - do automobilu. Svědek P. B. starší vypověděl, že druhý den po konfliktu nepozoroval žádné známky napadení poškozeného, s nímž přitom absolvoval půlhodinovou cestu automobilem, a jistě by si všiml jeho zdravotního stavu (údajného výrazného monoklu a bolestí). Svědek potvrdil, že poškozený utržil zranění, nicméně později a na jiném místě. Podle jeho vyjádření je jeho syn P. B. mladší schopen na základě požadavku poškozeného lhát (je mu totiž finančně zavázán), přičemž poškozený manipuluje skrze strach i s ostatními jeho přáteli.
8. Dovolatel měl za to, že existují důvodné pochybnosti o tom, že trestný čin spáchal. Na základě výpovědí poškozeného a svědků P. B. mladšího a M. H. nebylo možné učinit závěr o vině a mělo být postupováno v souladu s pravidlem in dubio pro reo .
9. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 31 To 323/2020, a do doby, než rozhodne, odložil jeho vykonatelnost, resp. přerušil výkon rozhodnutí (§265o tr. ř.). V této souvislosti odkázal na ve spise založené čestné prohlášení P. J., že lze očekávat blízký návrat obviněného do jejich společné domácnosti, v níž jmenovaná pečuje o jejich nezletilého syna AAAAA (pseudonym), nar. XY.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný uplatňoval dovolací námitky v rámci své obhajoby prakticky již od počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, tudíž se jimi soudy zabývaly. Odmítla tvrzení o tzv. extrémním rozporu a poznamenala, že veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznesl, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Podle jejího názoru byla trestná činnost obviněného prokázána především výpovědí poškozeného L. M., který od počátku trestního řízení vypovídal konstantně, a soud nezjistil, že by měl poškozený nějaký zvláštní závažný motiv obviněného usvědčovat z trestného činu. Obecná věrohodnost poškozeného byla potvrzena i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, vypracovaným Mgr. Leošem Vítkem, který poškozeného hodnotil jako osobu se schopností správně vnímat a reprodukovat prožité skutečnosti, v rámci vyšetření nebylo zjištěno nějaké narušení schopnosti vnímat realitu. Znalec neshledal projevy naučené výpovědi nebo charakteristiky výpovědi lživé. Státní zástupkyně doplnila, že výpověď poškozeného korespondovala s výpověďmi dalších svědků, zejména M. H. a P. B., a že všechny jmenované důkazy korespondovaly se závěry MUDr. Jiřího Fialky, CSc., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který před soudem uvedl, jaká poranění poškozený L. M. utrpěl, přičemž tato byla způsobena tupým násilím ve smyslu úderu vedeného velkou intenzitou zepředu i zprava na pravou polovinu obličeje pod oko. Takový úder je typicky způsoben pěstí útočníka, je veden velkou silou s nápřahem. Mechanismus vzniku poranění je zcela v souladu s vysvětlením poškozeného, že byl silně udeřen a poté upadl. Právní kvalifikace jednání obviněného je tedy podle názoru státní zástupkyně zcela přiléhavá.
11. Proto uzavřela, že meritorní rozhodnutí ve věci není zatíženo vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
14. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
16. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
17. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 8-10, body 14.-16. rozsudku nalézacího soudu, str. 4-10, body 10.-11. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
18. Dovolací soud nicméně pro úplnost doplňuje, že soudy dostatečně vysvětlily, proč neuvěřily výpovědím obviněného a svědků L. B. a P. B. staršího a přiklonily se k verzi skutkového děje podávající se z výpovědí poškozeného L. M. a svědků P. B. mladšího a M. H. Zabývaly se věrohodností jednotlivých výpovědí, zejména odvolací soud se obviněným akcentované (popírané či naopak vyzdvihované) kredibilitě osob, jež se ke skutku vyjadřovaly, pečlivě věnoval, přičemž v případě poškozeného a svědků P. B. mladšího a M. H. nezjistil žádný přijatelný zájem na nepravdivém označení obviněného za pachatele trestného činu. Ve vztahu k výpovědi svědka P. B. mladšího přitom mimo jiné trefně poznamenal, že za předpokladu, že by měl svědek na žádost poškozeného nepravdivě podporovat jeho tvrzení, bylo by namístě očekávat, že by jeho výpověď byla daleko přesvědčivější, více usvědčující, nikoliv taková, že svědek si toho příliš nepamatuje a připouští, že samotné napadení neviděl, slyšel jen křik a až poté viděl zakrváceného poškozeného, od nějž později zjistil, že mu to měl udělat právě obviněný. Ke svědkyni M. H. soud především uvedl, že jestliže by byla přijata hypotéza, že poranění měl poškozenému způsobit někdo jiný až později, potom by svědkyně o takovém napadení nemohla nic vědět a neměla by důvod tvrdit, že k poranění poškozeného došlo v důsledku napadení ze strany obviněného. Co se týče svědka P. B. staršího, zdůraznil jeho zášť vůči poškozenému patrnou z jeho výpovědi a dále skutečnost, že svědek měl mít informace o napadení poškozeného jen z doslechu od blíže nespecifikovaných osob, což svědčí o reálném zkreslení informací postupným sdělováním mezi lidmi.
19. Dovolací soud ve shodě s odvolacím soudem nepřisvědčil tvrzení obviněného o významných rozporech mezi usvědčujícími výpověďmi. Sdílí závěr, že výpovědi poškozeného a svědků P. B. mladšího a M. H. jsou konzistentní, v podstatných částech u každého svědka identické a nevzbuzující pochybnosti o jejich spolehlivosti. Tyto výpovědi spolu vzájemně korespondují, pokud jde o popis průběhu společného víkendu v XY a jeho zakončení, tj. zejména pokud jde o popis předchozího slovního konfliktu mezi obviněným a poškozeným na tamní diskotéce, jenž posléze vyústil ve fyzické napadení poškozeného obviněným v chatce, a konvenují plně i se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, zpracovaném Mgr. Leošem Vítkem, a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, zpracovaném MUDr. Jiřím Fialkou, CSc. Podle posudku znalce Mgr. Leoše Vítka v osobnosti ani v rozumových schopnostech poškozeného nejsou patrné rysy, které by výrazně snížily jeho obecnou věrohodnost, u poškozeného se neprojevil sklon k bájné lhavosti, ke konfabulaci či kontaminaci prožitků fantazií nebo podobnými zážitky, poškozený je v kontaktu s realitou, vnímání a následné zpracování není závažným způsobem narušeno, při popisu situace, kdy zažíval přímou obavu z možného narušení tělesné integrity, reagoval v souladu s očekávaným chováním, informace uváděl v souladu s vybavováním si reálného zážitku z paměti, v jeho výpovědi převažují charakteristiky specifické věrohodnosti. Podle posudku znalce MUDr. Jiřího Fialky, CSc., poranění poškozeného bylo způsobeno tupým násilím ve smyslu úderu vedeného velkou intenzitou zepředu a zprava na pravou polovinu obličeje pod oko, přičemž takový úder je typicky způsoben pěstí útočníka, je veden velkou silou, s nápřahem. Mechanismus vzniku poranění je tedy v souladu s vysvětlením poškozeného, že byl silně udeřen a poté upadl.
20. V souvislosti s námitkou existence zásadních rozporů mezi jednotlivými výpověďmi, jež jsou v dovolání podrobně rozebírány, je zapotřebí doplnit, že poukaz obviněného na úřední záznamy o podaných vysvětleních nemůže být považován za relevantní, neboť tyto nebyly v řízení postupem podle trestního řádu čteny, a tudíž jsou z procesního hlediska nepoužitelné a nelze je z hlediska ustanovování skutkového děje brát v potaz, tedy je ani jakkoliv konfrontovat s procesními výpověďmi, jak to obviněný v dovolání činil (srov. obdobně viz argumentace odvolacího soudu). Úvaze, že jestliže soud při formulaci skutkové věty výroku o vině vycházel z úředního záznamu o podaném vysvětlení poškozeného, může obviněný z úředních záznamů o podaných vysvětleních poškozeného a dalších osob v rámci své obhajoby rovněž vycházet, nelze přiznat opodstatnění. Z předloženého trestního spisu se podává, že popis skutkového děje obsažený ve výroku o vině je odrazem popisu skutkového děje vyplývajícího z důkazů v řízení před soudy řádně provedených. To, kdy k napadení poškozeného došlo, na jakém místě, jakým způsobem a kdo byl útočníkem, je zřejmé z procesních výpovědí poškozeného a svědků P. B. mladšího a M. H. O tom, že obviněný poškozeného silně udeřil do tváře, v důsledku čehož poškozený upadl, a že při jeho následném bití směřovaném do oblasti obličeje poznamenal „křuplo to“, tj. o ve výroku o vině zachycených významných okolnostech útoku, poškozený v hlavním líčení hovořil (č. l. 162-163); hovořil o tom ostatně i v přípravném řízení v postavení svědka (srov. č. l. 29-35), byť tato jeho výpověď nebyla v hlavním líčení čtena. Za této situace je proto zcela nerozhodné, zda soud ve výroku o vině uvedl, že poškozený následkem pádu upadl „k posteli“, což poškozený zmínil v namítaném úředním záznamu o podaném vysvětlení (srov. č. l. 36-38), či „na postel“, jak sděloval posléze v postavení svědka u hlavního líčení. Místo dopadu poškozeného po úderu, jako ani další obviněným zdůrazňované okolnosti (přetočení na záda, fackování do krku), nejsou v tomto smyslu významné, neboť za relevantní základ projednávaného skutku je třeba považovat napadení poškozeného do oblasti hlavy – obličeje opakovanými údery rukou obviněného a způsobení následků na zdraví poškozeného, které byly vyčerpávajícím způsobem analyzovány prostřednictvím znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Skutek popsaný ve výrokové části – skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně tedy odpovídá obsahu provedených důkazů. Poukaz obviněného na souvislost popisu skutku s úředním záznamem o podaném vysvětlení poškozeného není na místě, neboť daný úřední záznam zcela v souladu s trestním řádem k důkazu prováděn nebyl a nelze ho tedy (jak obviněný částečně činí) označovat za důkazní podklad pro výrok o vině. Pokud však po provedeném dokazování soudy byl ustálen skutkový děj v obsahovém souladu s tímto úředním záznamem, nelze takovým závěrům ničeho vytknout a zpochybňovat je toliko na základě obsahové podobnosti s procesně jinak nepoužitelným úředním záznamem o podaném vysvětlení poškozeného, který v souladu s ostatními důkazy ve výpovědi provedené u hlavního líčení stvrdil podstatné skutkové poznatky zakomponované do výrokové části – skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně.
21. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo) , neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Pakliže soudy nižších stupňů dospěly na základě shora popsanému obsahu provedeného dokazování k závěru o vině obviněného, nelze takovému hodnocení důkazů ničeho vytknout, neboť plně koresponduje s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a nevyžaduje tak kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu.
22. Dovolací soud konstatuje, že obviněný svoji domněnku o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení založil výlučně na přesvědčení o nesprávných skutkových zjištěních. Dovolání neobsahovalo jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad mezi skutkovými zjištěními uvedenými v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odůvodněním rozhodnutí nalézacího soudu, popř. odvolacího soudu, a zákonnými znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Dovolatel pouze opakoval svoji obhajobu a skutkové námitky, s nimiž se již vypořádaly soudy prvního i druhého stupně, a naplnění uplatněného dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení dovozoval z nerespektování pravidla in dubio pro reo . Je tak zjevné, že takto uplatněné výhrady stojí nejen mimo důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i jakýkoliv jiný důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 tr. ř.
23. Jak výše uvedeno, dovolací námitky stojí mimo jakýkoliv důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 tr. ř., tudíž i mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který je dán tehdy, když v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějící výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím výrokem je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran, např. poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dána tehdy, jestliže v rozhodnutí sice byl určitý výrok učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Namítl-li obviněný, že výrok o vině nepochází z řádně provedeného dokazování, ale z listiny, která nesmí být důkazem v trestním řízení, tudíž takový výrok nelze považovat za řádný a nutno na něj pohlížet jako na výrok chybějící, svou argumentací se s podstatou dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. zcela minul, neboť ve své podstatě šlo pouze o součást námitek obviněného zpochybňujících proces hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nikoli zákonem předvídanou situaci chybějícího nebo neúplného výroku napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
24. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
25. Dovolací soud nerozhodoval o odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§265o odst. 1 tr. ř.). Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 8. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth