ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.783.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 783/2021-2923
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2021 o dovolání obviněného M. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 5 To 3/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 5/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2020, sp. zn. 50 T 5/2019, byl obviněný M. B. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným (body I.-IV.), dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (body V.-VII.), a přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen propadnutí věcí specifikovaných ve výroku o trestu. V dalším bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody (§228 odst. 1, §229 odst. 1, 2 tr. ř.).
2. Proti citovanému rozsudku podal obviněný v celém rozsahu odvolání. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 5 To 3/2021, byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným jednak zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným (body I.-IV.), dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (body V.-VI.), jednak přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným (body I.-IV.), dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (body V.-VI.), za což byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku o trestu. V dalším bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody (§228 odst. 1, §229 odst. 1, 2 tr. ř.) a o zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. pro některé skutky, v nichž byly spatřovány dílčí útoky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť uvedené skutky nebyly shledány trestným činem.
3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se obviněný shora označených trestných činů dopustil (stručně vyjádřeno) tím, že:
nejméně v období od 11. dubna 2016 do 12. září 2016 z různých míst v České republice, zejména z okr. XY, ve spolupráci s dalšími neustanovenými osobami ve snaze vylákat zaplacení záloh na dodání různého stavebního materiálu, ačkoli ve skutečnosti nevlastnil žádný stavební materiál a neměl možnost jej dodat, na různých internetových portálech zabývajících se prodejem stavebního materiálu nabízel podvodně pod hlavičkou zavedených obchodních společností k prodeji různý stavební materiál nebo oslovoval poptávající na webových portálech www.aaapoptavka.cz a www.e-poptavka.cz , kdy v úmyslu vzbudit u poškozených pocit důvěryhodnosti vytvářel za tímto účelem webové stránky obchodních společností, za které vystupoval, a to tak, že zkopíroval již existující webové stránky těchto společností, které částečně pozměnil tak, aby vypadaly jako pravé, kdy na nich uváděl ovšem e-mailové adresy a telefonní čísla výlučně na svou osobu a z těchto následně s poškozenými komunikoval s vědomím, že žádné zboží jim nedodá, konkrétně tak:
pod body I./ 1. – 6., II./ 7. – 8., III./ 9., IV./ 10. – 15. vytvořil falešné webové stránky a vystupoval a komunikoval pod nepravými jmény jako jednatel či obchodní ředitel společností S. J., S. P., A. s., S. p. f., kdy s úmyslem vyvolat zájem o nabízené zboží, ačkoli neměl možnost ani úmysl nabízené zboží skutečně dodat, zasílal z e-mailových adres cenovou nabídku na různý stavební materiál, na základě níž vylákal po zaslání zálohové faktury od patnácti poškozených platby za objednaný stavební materiál, přičemž s těmito prostředky naložil blíže nezjištěným způsobem,
pod body V./ 16. a VI./ 17. – 20. postupoval shodným způsobem jako jednatel společnosti S. J. a S. p. f. vůči dalším pěti poškozeným, kterým rovněž zaslal za stejným účelem zálohové faktury, avšak poškození tyto zálohové faktury neuhradili,
kdy takto jednáními podrobně popsanými ve výrokové části napadeného rozsudku pod body I. – IV. způsobil škodu ve výši 1 171 155 Kč a jednáními popsanými pod body V. – VI. se pokusil způsobit další škodu ve výši 396 569 Kč,
a současně v souvislosti se shora rozvedeným jednáním pod body I. až IV. byly společnosti
- S. J., IČ: XY, se sídlem XY,
- S. P., IČ: XY, se sídlem XY,
- A. s., IČ: XY, se sídlem XY,
- S. p. f., IČ: XY, se sídlem XY č. ev. XY, XY,
opakovaně poškozenými upomínány o dodání objednaného a zaplaceného materiálu, později žádány o vrácení uhrazených záloh a byly nuceny řešit takto vzniklé potíže, kdy dále společnost S. J. byla vyzývána k odstranění závadného stavu v souvislosti s tím, že webové stránky www.s.-j.cz , které byly vytvořeny za účelem páchání shora rozvedeného jednání, z hlediska grafického i obsahového kopírovaly internetové stránky společnosti O., IČ: XY, kdy uvedená společnost považovala takový stav za zásah do autorských práv a jednání v rozporu s pravidly zakazujícími nekalou soutěž a vedle odstranění a znepřístupnění webových stránek požadovala přiměřené zadostiučinění v podobě uhrazení částky ve výši 50 000 Kč, kdy taktéž dala najevo svůj záměr dosáhnout uspokojení svých nároků soudní cestou, kdy k řešení této situace byla poškozená společnost nucena využít odborné služby advokáta, přičemž ke způsobení obdobného následku směřovalo bezprostředně rovněž jednání obviněného popsané pod body V. a VI., k čemuž však zejména s ohledem na nezaplacení zálohových faktur poškozenými uvedenými v těchto bodech rozsudku nedošlo.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 5 To 3/2021, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a namítl, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, resp. že se soudy dopustily závažných procesních pochybení, v důsledku čehož nesprávně vyhodnotily skutkový stav věci. Nepostupovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a mylně dovodily, že se jednání popsaného ve výroku o vině dopustil právě obviněný.
5. Vytkl, že v mobilních telefonech a SIM kartách zajištěných v místě jeho trvalého bydliště nebyly nalezeny žádné údaje, na základě kterých by bylo možné konstatovat, že je pachatelem trestné činnosti. Současně nebyly zajištěny žádné konkrétní údaje vztahující se k IP adresám používaným v souvislosti s e-mailovou korespondencí skutečného pachatele a poškozených. Svědci, kteří přišli se skutečným pachatelem do styku, tohoto popisovali jinak, než jak vypadá obviněný. Odvolací soud uvedl, že se na jednání, které je mu kladeno za vinu, nepochybně podílely i další osoby, že jej to ale nijak nevyviňuje, neboť jeho zapojení do trestné činnosti vyplývá jak z poskytnutého místa, tak i z použití techniky různého druhu. Soud v této souvislosti odkázal na argumentaci nalézacího soudu v bodech 70.-74. jeho rozsudku, s níž obviněný nesouhlasil, poněvadž zdůrazňoval, že jeho obhajoba nebyla postavena na tvrzení, že nezaregistroval, že osoby, které s ním užívaly chatu, používaly jeho výpočetní techniku. Po celou dobu se snažil soudům vysvětlit, že byl alkoholikem, měl psychické problémy, a tudíž se nezabýval tím, kdo na chatě pobývá a co tam dělá. Výhrady vztáhl i proti způsobu provádění dokazování. Neztotožnil se s tím, že jeho důkazní návrhy byly zamítnuty. Navrhovaná svědkyně J. S., která jej v chatě často navštěvovala a jejíž výslech byl označen za nadbytečný, mohla vyvrátit závěr nalézacího soudu, že chata byla obývána a užívána pouze obviněným a že žádná další osoba v rozsahu potřebném k páchání předmětné trestné činnosti chatu neobývala a k výpočetní technice nemohla mít přístup. Zpráva společnosti M. E. zase mohla umožnit ztotožnění skutečného pachatele trestné činnosti, když v této společnosti pracovala osoba jménem P., tj. osoba, která na chatě taktéž pobývala a jejíž popis odpovídá popisu pachatele učiněnému ze strany některých svědků. Obviněný brojil proti závěru nalézacího soudu, že případně zjištěná konkrétní osoba, která se mohla na trestné činnosti podílet, nemá vliv na jeho trestněprávní odpovědnost. Jestliže soud připustil spolupachatelství, zamítnutím návrhu na provedení důkazu rezignoval na zjištění úplného skutkového stavu věci a potrestání pachatele a spokojil se s tím, že je-li zde alespoň jedna osoba, kterou lze za projednávanou trestnou činnost odsoudit, nemusí být po skutečných pachatelích trestné činnosti dále pátráno. Pokud by soudy jeho návrhu na doplnění dokazování ve výše uvedeném ohledu vyhověly, mohl být obžaloby v celém rozsahu zproštěn, případně by mu mohla být uložena povinnost nahradit způsobenou majetkovou škodu společně a nerozdílně s jinými osobami, čímž by byly negativní dopady trestního řízení podstatným způsobem eliminovány. Vadný byl i postup soudu, když nevyslechl navrhovaného svědka F. V., jenž jako kurýr přišel do kontaktu se skutečným pachatelem trestné činnosti. Uvedený svědek se výslechu vyhýbal i přes uložení pořádkové pokuty a soud následně na jeho výslech rezignoval
6. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 ve spojení s §265 l odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 5 To 3/2021, zrušil a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání konstatovala, že dovolací námitky obviněného jsou založeny na zpochybnění rozhodných skutkových zjištění, tedy zda skutky byly spáchány obviněným, resp. zda se jich nedopustily jiné osoby, ať již zcela nezávisle na něm, popř. v trestné součinnosti s ním. Takové námitky však nejsou právně relevantní, neboť dovolatel se omezil pouze na svůj vlastní způsob hodnocení provedených důkazů. Samotná jeho námitka extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním není námitkou podřaditelnou pod některý z dovolacích důvodů, navíc tento extrémní rozpor podle spisového materiálu není dán, neboť soudy se dostatečně vypořádaly s podstatnými námitkami obhajoby a nelze tak usuzovat na porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí a nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.. Pokud obviněný opakovaně namítal, že se trestné činnosti nedopustil, nýbrž se jí dopustily osoby, které s ním sdílely pobyt a jednaly bez jeho vědomí při zneužití jeho psychických obtíží a ovlivnění alkoholem, nebyla taková obhajoba žádným důkazem podpořena, nehledě na rozsah a intenzitu páchané trestné činnosti vyžadující soustavnost zapojení. Pokud soudy dospěly k závěru, že trestná činnost byla páchána buď přímo na chatě obviněného, nebo osobami, které měly neomezený přístup k výpočetní technice tam nalezené, jakož i k telefonům obviněného nalezeným v jeho vozidle, nelze jim vytýkat porušení práva na spravedlivý proces a to, že v uvedeném směru odmítly doplnit dokazování podle návrhů obviněného. Ten i podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, neměl ovlivněny rozpoznávací ani ovládací schopnosti a jeho odborná způsobilost k páchání trestné činnosti plyne i z jeho předchozích odsouzení ve věcech vedených u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 1 T 43/2016 a u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 2 T 29/2009.
8. Vzhledem k zásadě obžalovací se ve věci podle státní zástupkyně nestalo rozhodným ani posouzení konkrétního způsobu zapojení té které participující osoby do páchání trestné činnosti. Přisvědčit nelze ani vadě opomenutých důkazů, kterou obviněný spatřoval pouze v nevyhovění jeho důkazním návrhům, a to navíc v návaznosti na nesouhlas s hodnocením důkazního stavu, na základě kterého soudy nižších stupňů vyhodnotily důkazní návrhy obviněného jako nadbytečné. Vycházely přitom z obsahu provedené a řádně zhodnocené důkazní materie a respektovaly zásadu zakotvenou v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., z níž plyne i to, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý a soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran. Soud prvního stupně dospěl ke správným a dostatečným skutkovým závěrům, že předmětného jednání se obviněný dopustil, byť se tak stalo v součinnosti s dalšími blíže neustanovenými osobami.
9. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
12. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V projednávané věci nebylo odvolání obviněného zamítnuto. Odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a tento poté podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl. Za této situace nelze považovat odkaz na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní.
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
16. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal.
17. K případnému opomenutí důkazů je vhodné ve shodě s odvolacím soudem připomenout (str. 21, bod 11. jeho rozsudku), že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
18. Námitky obviněného směřující proti úplnosti provedeného dokazování neshledal dovolací soud opodstatněnými. Posuzovaná trestní věc není stižena vadou opomenutých důkazů, poněvadž nalézací soud o důkazních návrzích rozhodl (což ostatně obviněný ani nerozporoval) a své zamítavé rozhodnutí také řádně zdůvodnil. Pokud jde o výslech svědkyně J. S., vysvětlil, že jej s ohledem na výsledky dokazování a zhodnocení provedených důkazů (zejména výpovědi svědků M. H. a P. Š.) považoval za nadbytečný, a to mimo jiné i v souvislosti se skutečností, že svědkyně vzhledem k problematické zdravotní situaci v blízké rodině nebyla schopna ani ochotna se k soudu dostavit. Konstatoval, že z dokazování jednoznačně vyplynulo, že chata byla obývána a efektivně užívána pouze a jedině obviněným, který nebyl schopen objasnit případnou intenzitu a délku či opětovnost pobytu jiných osob na chatě, hovořil o tom velmi vágně, výpověď v tomto směru často měnil, nebyl schopen se jasně a jednoznačně vyjádřit, zda jedna či další osoby měly chatu trvale obývat, pobývat tam dlouhodobě, například po dobu několika dnů, občas přespávat, docházet tam pouze v denních hodinách apod. Co se týče zprávy společnosti M. E. podle nalézacího soudu důvodně nebylo namístě dokazování v tomto smyslu doplňovat, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že pachatelem trestné činnosti byl obviněný. Tvrzení obviněného, že se touto trestnou činností mohl u něj na chatě za použití jeho výpočetní techniky zabývat blíže neustanovený muž jménem P., označil soud za účelová. Poukázal na skutečnost, že z dokazování bylo zjištěno, že žádná další osoba v rozsahu potřebném k páchání předmětné trestné činnosti chatu neobývala a k výpočetní technice nemohla a neměla mít bez vědomí, případně svolení obviněného přístup. Podle něj bylo vyloučeno, aby trestnou činnost ve shora rozvedeném rozsahu na výpočetní technice, jejímž zásadním a jediným uživatelem byl obviněný, realizoval někdo další. Soud doplnil, že obviněný nebyl schopen identitu údajných spolubydlících či spoluuživatelů chaty zpočátku specifikovat, nebyl schopen uvést v podstatě ani křestní jména, žádné další identifikační znaky ani kontakty, kdy později tvrdil, že se jednalo právě o zaměstnance společnosti M. E. Uzavřel, že případně zjištěná skutečnost, jaká konkrétní osoba se mohla společně s obviněným na trestné činnosti podílet, nemá vliv na jeho trestněprávní odpovědnost, kdy soud případné spolupachatelství připustil (srov. str. 34, body 84. a 85. rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se s postupem soudu nalézacího stran zamítnutí důkazních návrhů a se související argumentací ztotožnil a doplnil, že uvedené důkazní návrhy nemohly přinést nové podrobnější poznatky o tom, jak přesně žalovaný skutek proběhl, s účastí kolika či kterých dalších osob, a nemohly by tak ovlivnit závěry o vlastním jednání obviněného a jeho podílu na spáchané trestné činnosti (srov. str. 20, bod 10. rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud názory soudu nižších stupňů sdílí a dodává, že i on považuje zmíněné důkazní návrhy za nadbytečné a obhajobu obviněného za účelovou. Nelze přisvědčit ani výtce, že nalézací soud nevyužil veškerých procesních postupů, aby dosáhnul výslechu svědka F. V. Nalézací soud konstatoval, že výpověď uvedeného svědka byla u hlavního líčení čtena s odkazem na ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť soud vyčerpal veškeré možnosti, které mu dává trestní řád k tomu, aby zajistil osobní přítomnost svědka u hlavního líčení (srov. str. 18, bod 22. rozsudku nalézacího soudu). Soudy obou stupňů se návrhy obviněného na doplnění dokazování řádně zabývaly, procesně o nich rozhodly, popř. je důsledně zakomponovaly do svých hodnotících úvah stran potřebného rozsahu dokazování pro rozhodnutí o vině obviněného bez důvodných pochybností. Jejich závěry o nadbytečnosti návrhů obviněného je pak třeba hodnotit jako věcně správné a navazující na tu část dokazování, která již provedena byla a která se důvodně jevila jako dostačující, neboť nelze připustit bezbřehost důkazního řízení odvislou od představ obviněného, do jaké míry mají být vyvraceny jeho jednotlivé námitky proti zjištěnému skutkovému stavu.
19. V projednávaném případě dále není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 28-34, body 66.-83. rozsudku nalézacího soudu, str. 23-25, body 18.-21. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
20. Dovolací soud nicméně pro úplnost doplňuje, že soudy dostatečně vysvětlily, proč nepřisvědčily tvrzení obviněného o tom, že projednávaná trestná činnost byla páchána osobami, jež spolu s ním obývaly chatu, v níž byla nalezena výpočetní technika užitá k realizaci trestné činnosti, a to bez jeho zapojení či vědomí. Byť připustily, že se na této trestné činnosti mohlo podílet více osob (ostatně výrok o vině je konstruován tak, že se obviněný tam popsaného jednání dopustil ve spolupráci s dalšími neustanovenými osobami), důvodně odmítly, že by obviněný nespadal do okruhu pachatelů. S odkazem na výpovědi svědků M. H., bývalé přítelkyně obviněného, a P. Š., známého obviněného (resp. jeho matky), kteří obviněného často navštěvovali a měli přehled o pohybu osob na chatě, dospěly k relevantnímu závěru o tom, že se obviněný po většinu rozhodného období na této chatě zdržoval, a to zcela sám. V této souvislosti také správně soudy poukázaly na neschopnost obviněného blíže identifikovat jeho údajné spolubydlící, na přímou vazbu mezi technikou využívanou k páchání trestné činnosti a osobou obviněného, na IT dovednosti obviněného umožňující mu trestnou činnost spáchat a na shodný modus operandi s dřívější trestnou činností obviněného (viz jeho odsouzení ve věcech vedených u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 1 T 43/2016 a u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 2 T 29/2009, z nichž jednoznačně vyplynula obviněného nadstandardní počítačová gramotnost a schopnost páchat jejím prostřednictvím i podvodnou trestnou činnost). Těmito poznatky pak spolehlivě byla vyvrácena tvrzení obviněného o neschopnosti sofistikovanější práce s počítačem a o jeho „dezorientaci“ v důsledku alkoholismu. Soudy zcela logicky vyhodnotily, že nepřichází v úvahu, aby natolik dlouhodobá, intenzivní trestná činnost, páchaná prokazatelně z místa pobytu obviněného a jeho technickými prostředky, byla páchána izolovaně a zcela mimo vědomí obviněného, jak se snažil prezentovat, osobami, které není schopen identifikovat, s nimiž se nijak blíže neznal, ale které přesto měl zcela nepochopitelně bez jakéhokoli titulu u sebe nechat dlouhodobě bydlet v režimu, který nebyl schopen sám objasnit. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná, odpovídají výsledkům provedeného dokazování a závěrům o vině obviněného tak nelze ničeho vytknout.
21. K námitce, že soudy na straně jedné připustily spolupachatelství, na straně druhé uznaly vinným toliko obviněného, který tak sám musel nést následky odsouzení projevující se mimo jiné i v oblasti reparace způsobené škody, nelze než upozornit na zásadu obžalovací vyjádřenou v §2 odst. 8 tr. ř., podle něhož je trestní stíhání před soudy možné jen na základě obžaloby, návrhu na potrestání nebo návrhu na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu, které podává státní zástupce, a §220 odst. 1 tr. ř., podle něhož soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Z uvedeného vyplývá, že soud, vázán obžalovací zásadou, není oprávněn určovat, kdo má či nemá být trestně stíhán, proti komu může být podána obžaloba, poněvadž otázka zahájení trestního stíhání a podání obžaloby je svěřena výlučně do pravomoci k tomu příslušných orgánů činných v trestním řízení. Skutečnost, že ostatní osoby podílející se na posuzované trestné činnosti nebyly ustanoveny, nebylo proti nim zahájeno trestní stíhání a nebyla na ně podána obžaloba, neznamená, že soud není oprávněn rozhodnout o vině a trestu pachatelů, kteří byli jednoznačně ztotožněni, jakož i o jejich povinnosti k náhradě škody.
22. Protože dovolatel svoji domněnku o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů, dovolací soud se posouzením skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva nezabýval.
23. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth