ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.860.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 860/2021-633
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2021 o dovolání obviněného M. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 10 To 25/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 12/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 2 T 12/2020, byl obviněný M. K. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným pokusem zločinu vydírání podle §21 odst. 1 k §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 1 T 39/2019, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 12 To 18/2020, a za sbíhající se přečin křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 2 T 201/2019, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 9 To 293/2020, byl podle §173 odst. 1, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly ve výroku o trestu zrušeny rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 1 T 39/2019, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 12 To 18/2020, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 2 T 201/2019, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 9 To 293/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný M. K. odvolání, jímž napadl výroky o vině i trestu. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 10 To 25/2021, bylo podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pokusu zločinu vydírání podle §21 odst. 1 k §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že v době od 1. 2. 2019 do 3. 2. 2019 opakovaně zaslal, motivován předchozími soudy řešenými obchodními a osobními spory, textové zprávy z mobilního telefonu s vloženou SIM kartou s účastnickým telefonním číslem XY na účastnické číslo XY užívané poškozeným P. N., který je přijal v místě svého bydliště na adrese XY, a to konkrétně mimo jiné dne 1. 2. 2019 v 16:50 hod. ve znění: „Dobrý den touto cestou vás informuji ze jsem připraven podat trestné oznámení na vás a vaši firmu za sproneveru DPH zadám 5000 000 v hotovosti nebo na Spratelskym pozdravem.“, dne 1. 2. 2019 v 18:03 hod. ve znění: „Zato hle jdete sedět“, dne 1. 2. 2019 v 18:09 hod. ve znění: „Vy jako jednatel K. P. a M. je to organizovaný zločin Čus“, dne 1. 2. 2019 v 18:22 hod. ve znění: „Jo a 2500 000,- Kč pro firmu nezapomeň Čus na účet já“, dne 1. 2. 2019 v 18:28 hod. ve znění: „Čas se krátí“, dne 1. 2. 2019 v 20:15 hod. ve znění: „Ty přides o dotace“, dne 1. 2. 2019 v 20:27 hod. ve znění: „Asi nápisu i Panu B.“, dne 1. 2. 2019 v 20:28 hod. ve znění: „Nebo mu mam zavolat ???“, dne 1. 2. 2019 v 20:29 hod. ve znění: „Ze ve státě řádí škodná“, dne 1. 2. 2019 v 23:45 hod. ve znění: „Čas běží“, dne 2. 2. 2019 v 10:07 hod. ve znění: „Začni komunikovat nebo mas příští týden v baráku daňovou kobru.“, dne 2. 2. 2019 v 10:19 hod. ve znění: „Začni nebo to budu řešit Este dnes“, dne 3. 2. 2019 v 23:04 hod. ve znění: „Na tomhle se uvaříte dobrou noc a sladké sny“, čímž pod pohrůžkou jiné těžké újmy spočívající v podání trestního oznámení na poškozeného a jeho společnost Statek N. J.-K., IČ XY, kvůli zpronevěře DPH, uvěznění poškozeného, zastavení výplaty státních dotací a podání oznámení orgánům daňové kontroly nutil poškozeného jednak k vydání částky 7 500 000 Kč a jednak k zahájení komunikace s jeho osobou, přičemž s ohledem na v minulosti proběhlé kontroly ve společnosti poškozeného i předchozí násilné jednání obviněného M. K. ze dne 29. 8. 2017 původně prověřované policejním orgánem pod č. j. KRPS 272207/TČ-2017-010371 jako podezření ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, pro které byl následně obviněný také rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 1 T 39/2019, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 12 To 18/2020, pro zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku pravomocně odsouzen, vzbudilo popsané jednání v poškozeném důvodnou obavu z naplnění uvedených pohrůžek.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 10 To 25/2021, podal obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel měl za to, že skutek nenaplnil znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a že popis skutku ve výroku je jiný, než se ve skutečnosti stal. Soudy nižších stupňů podle obviněného hodnotily jeho výpověď již předem negativně a zaujatě, když shledaly nevěrohodným, že k příslušnému mobilu s telefonním číslem XY mohl mít přístup někdo z jeho spolupracovníků, jak připustil i svědek V. D. F. Zdůraznil, že svědecká výpověď a listinné důkazy nebyly soudy řádně vyhodnoceny, a tak došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku. Soudy se podle názoru obviněného mýlí v tom, že se měl ve dnech 1. 2. až 4. 2. 2019 nacházet v České republice, nevzal v úvahu výkazy prací jím předložené soudu a podepsané jeho zaměstnavatelem v Německu. Dále uvedl, že není pravdou, že byly na jeho popud na poškozeného poslány státní kontroly.
6. Obviněný k nesprávné právní kvalifikaci jednání poznamenal, že poškozený vypověděl, že zprávy obviněného nebral vážně. Zpochybnil naplnění znaku zločinu podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku spočívajícího ve způsobení značné škody, neboť poškozenému žádná škoda nevznikla, v opačném případě by ji jistě uplatnil v adhezním řízení. Domníval se, že nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu vydírání po subjektivní ani objektivní stránce a projednávaný skutek by mohl být kvalifikován jako přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1900 Sb., o přestupcích. Zmínil také, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, pokud měl být potrestán, pak trestem peněžitým, nikoliv nepodmíněným odnětím svobody.
7. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 10 To 25/2021, včetně jemu předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 2 T 12/2020, a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. věc přikázal k novému rozhodnutí soudu prvního stupně, případně věc postoupil k rozhodnutí správnímu orgánu, a aby ponechal v platnosti souhrnný trest uložený za přečin křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku a sbíhající se zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a podle §81 odst. 1, §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byl vyměřen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon by byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.
8 . Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně uvedl, že část uplatněných dovolacích námitek uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá, neboť se jedná o polemiku s hodnocením důkazů, ačkoliv obviněný ani formálně neučinil součástí dovolání námitku týkající se tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Poznamenal, že dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky směřující proti výroku o trestu. S jistou dávkou tolerance lze podle státního zástupce pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitku, podle které poškozený nebral výhružné zprávy vážně. Tuto námitku však označil z hlediska právní kvalifikace skutku za irelevantní, neboť trestný čin vydírání je v základní skutkové podstatě dokonán již pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a není nutné, aby pohrůžky vzbudily v poškozeném důvodnou obavu z jejich realizace. Rovněž konstatoval, že dovolatel navíc patrně přehlédl, že není stíhán pro dokonaný trestný čin, ale pro pokus zločinu vydírání podle §21 odst. 1 k §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Za irelevantní proto považoval také další námitku týkající se absence škody. Připomněl, že pro pokus trestného činu je charakteristická právě absence následku, v daném případě absence vzniku značné škody jako zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Dovolací námitky, které jsou formálně podřaditelné pod deklarovaný dovolací důvod, jsou tedy podle státního zástupce zjevně nedůvodné. K námitce stran nenaplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu uvedl, že tato byla formulována zcela obecně a není způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Konstatoval, že skutek v podobě vymezené v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí vykazuje všechny znaky pokusu zločinu vydírání podle §21 odst. 1 k §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Požadavek dovolatele na právní kvalifikaci skutku jako přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona považoval státní zástupce za zmatečný již z toho důvodu, že přestupkový zákon č. 200/1990 Sb. již od 1. 7. 2017 neplatí a ani platné ustanovení §7 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, týkající se přestupků proti občanskému soužití na vyděračské jednání dovolatele nelze použít.
9. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
10 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
12 . V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
13 . Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
14. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z pečlivého odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (zejména body 29. až 39. na str. 11 až 14 rozsudku soudu prvního stupně) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Předně je třeba uvést, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou jen opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozího řízení, s níž se soudy nižších stupňů, především soud prvního stupně náležitě vypořádal a na jím učiněné přesvědčivé závěry nelze než odkázat. K výtkám obviněného obsaženým v dovolání lze jen ve stručnosti konstatovat, že nalézací soud se podrobně věnoval otázce, zda z mobilního telefonu s vloženou SIM kartou s účastnickým číslem XY mohla poškozenému zasílat SMS osoba odlišná od obviněného. Pro závěr, že předmětné SMS z daného telefonního čísla zasílal právě obviněný, svědčila řada nepřímých důkazů, které ve svém souhrnu tvoří ucelený řetězec důkazů svědčících právě o vině obviněného a bez důvodných pochybností vylučujících možnost, že by tak mohl učinit někdo jiný. Jednalo se nejen o výpovědi svědků P. N. a J. P., ale i svědků D. P., V. D. F., J. M. a M. H., kteří na sporu mezi obviněným a poškozeným nebyli nijak zaangažováni, z nichž vyplynulo, že předmětné telefonní číslo měly tyto osoby uloženy jako kontakt na obviněného, přičemž jim nebylo známo, že by obviněný užíval také jiné telefonní číslo, na nějž by jej mohly kontaktovat, zároveň se jim nestalo, že by na uvedeném telefonním čísle přijal či z něj činil telefonát někdo jiný než právě obviněný. Sám obviněný ostatně potvrdil, že dané telefonní číslo běžně užíval a neuvedl žádné jiné číslo, které měl osobně užívat v době, kdy tvrdil, že předmětné telefonní číslo neužíval, neboť byl mimo Českou republiku a ponechal telefon s daným telefonním číslem v dílně, kde se na něj mohl kdokoliv napojit přes síť Wi-Fi. Tato argumentace obviněného byla spolehlivě vyvrácena. Obviněný svou nepřítomnost v České republice dokládal pracovním výkazem, který však byl vydán společností, v níž obviněný působil jako jediný společník a jednatel, a je zřejmé, že danou listinu vyplňoval sám, navíc v listině není uvedeno, jakého kalendářního roku se má týkat (viz výkaz na č. l. 336). Obviněný nebyl schopen identifikovat ani osobu, která měla správnost údajů na dané listině za druhou stranu stvrzovat, či např. místo, kde měl být obviněný v danou dobu v Německu ubytován. Soudy nižších stupňů tak zcela logicky považovaly tuto listinu za nevěrohodnou. Nadto skutečnost, že se mobilní telefon s předmětným telefonním číslem nenacházel v dílně, jak uvedl obviněný, byla prokázána výpisem o uskutečněném telekomunikačním provozu, z něhož vyplynul pohyb tohoto telefonu v předmětné době po České republice. V daném kontextu bylo třeba hodnotit i výpověď svědka V. D. F., který připustil, že na pracovišti byly mobilní telefony často bez dozoru, ovšem sám dodal, že nebylo běžné, aby si navzájem cizí telefony v dílně používali. Ani podle dovolacího soudu tak nevyvstávají žádné pochybnosti o závěru, že předmětné telefonní číslo používal v předmětné době sám obviněný, který měl navíc zjevný motiv ke spáchání popsané trestné činnosti; svědci nikoho jiného na daném telefonním čísle nikdy nezastihli a bylo zjištěno, že obviněný neponechal telefon v dílně, ale pohyboval se s ním po území České republiky. Pokud obviněný zpochybňoval závěr o tom, že posílal státním orgánům podněty na učinění kontrol prací společnosti poškozeného, pak je třeba zdůraznit, že tato skutečnost se podává nejen z výpovědi poškozeného, jemuž tuto informaci sdělily osoby provádějící kontroly, ale rovněž např. z podání obviněného obsahujícího oznámení na společnost poškozeného (č. l. 192), postoupení tohoto podání Městským úřadem S. (č. l. 189, 190, 191) a zprávy Úřadu městyse Z.– stavebního úřadu (č. l. 193 až 194) či z protokolu o kontrole Oblastního inspektorátu práce pro Středočeský kraj, z něhož vyplývá, že některé kontroly byly prováděny na základě podnětu, nikoliv z vlastní iniciativy (č. l. 201 až 202). Všechny tyto důkazy spolu korespondují a obhajobu obviněného spolehlivě vyvracejí.
15. Z uvedeného je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
16. S jistou dávkou tolerance lze v rámci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za relevantně uplatněnou námitku, že skutek nenaplňuje objektivní stránku trestného činu vydírání. Obviněný v této souvislosti upozornil, že poškozený vypověděl, že SMS obviněného nebral vážně a kdyby je považoval za vážné, nahlásil by to Policii České republiky týž den. Obviněný zpochybnil naplnění zákonných znaků pokusu zločinu, jímž byl uznán vinným, upozorněním, že jeho jednáním nevznikla poškozenému žádná škoda, proto nemohl být naplněn znak způsobení značné škody podle §175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Nejvyšší soud však těmto námitkám nemohl přisvědčit.
17. Obviněný byl uznán vinným pokusem zločinu vydírání podle §21 odst. 1 k §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku spáchal tím, že se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, že jiného pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal, a způsobil takovým činem značnou škodu, v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo. Pro úplnost je vhodné dodat, že značnou škodou se ve smyslu §138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 1 000 000 Kč.
18. V daných souvislostech je z hlediska argumentace obviněného nutno připomenout, že za pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu zákonného znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku lze považovat neoprávněné jednání pachatele, které může objektivně vést k závažné újmě zejména na cti, dobré pověsti nebo v rodinném či pracovním životě poškozeného a je přitom způsobilé vzbudit v poškozeném obavy z uskutečnění takové újmy, a to i s přihlédnutím k její závažnosti a k osobním poměrům poškozeného. Pro naplnění uvedeného zákonného znaku se však nevyžaduje, aby pohrůžka jiné těžké újmy u poškozeného skutečně vyvolala obavy ze způsobení takové újmy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1545/2006, uveřejněné pod č. 55/2007 Sb. rozh. tr.).
19. Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudu prvního stupně v tom, že zaslal poškozenému řadu SMS, jimiž poškozeného nutil k zaplacení částky ve výši 7 500 000 Kč pod pohrůžkou trestního oznámení na poškozeného či jeho společnost, iniciováním kontrol a způsobením odebrání či pozastavení výplaty dotací společnosti řízené poškozeným, které by pro společnost poškozeného mohly znamenat velké komplikace, případně i vznik majetkové škody. Soud prvního stupně nikoliv nevěcně upozornil, že stranou nelze nechat ani možné poškození dobrého jména společnosti u jejích dalších obchodních partnerů, které se poškozený mohl v důsledku výhrůžek obviněného obávat. Vše je třeba, jak též soud prvního stupně správně upozornil, vnímat v souvislostech s tím, že poškozený již měl s obviněným zkušenosti a byl si v době, kdy mu byly SMS obviněným zaslány, vědom toho, že obviněný se nerozpakuje řešení jejich vzájemných sporů užít např. i fyzické násilí. Pominout nelze ani skutečnost, že obviněný skutečně podával podněty k šetření podnikání poškozeného (bod 41. rozsudku soudu prvního stupně). Jeho jednání tak nepochybně bylo způsobilé vzbudit v poškozeném obavy z uskutečnění jiné těžké újmy spočívající v poškození jeho podnikání, zastavení dotací či poškození jeho jména a obchodních vztahů. Ačkoliv z hlediska naplnění objektivní stránky projednávaného trestného činu nejde o relevantní skutečnost, s ohledem na argumentaci dovolatele lze nad rámec uvedeného poznamenat, že pohrůžka jiné těžké újmy ze strany obviněného skutečně obavu z jejího způsobení u poškozeného vyvolala. Dovolatel sice poukazoval na tvrzení poškozeného, že nebral pohrůžky obviněného vážně, vytrhl však toto tvrzení z kontextu celé výpovědi, v níž poškozený uvedl, že pohrůžky nebral vážně pouze zpočátku, avšak postupem času, kdy zjišťoval, že zprávy s pohrůžkami dostávají i jeho obchodní partneři a že jsou na něj na základě podnětu obviněného zasílány státní kontroly, obava z naplnění pohrůžky obviněného u něj vyvstala. Nelze tedy pochybovat o tom, že obviněný poškozeného pod pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal, konkrétně aby mu uhradil částku 7 500 000 Kč.
20. Pokud jde o námitku obviněného, že nemohlo dojít k naplnění znaku způsobení značné škody ve smyslu §175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, pak je třeba zdůraznit, že obviněný opomenul, že byl uznán vinným pokusem zločinu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, přičemž, jak již bylo uvedeno, pokus trestného činu spočívá právě v jeho nedokonání, tedy nezpůsobení předmětné škody, ačkoliv k jejímu způsobení jednání obviněného bezprostředně směřovalo. Ze skutkových zjištění nalézacího soudu zřetelně vyplývá, že obviněný požadoval po poškozeném pod pohrůžkou jiné těžké újmy, aby mu uhradil částku 7 500 000 Kč, proto jeho jednání bezprostředně směřovalo ke způsobení značné škody ve smyslu §175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Skutečnost, že jednáním obviněného nebyla předmětná škoda způsobena, neboť poškozený danou částku obviněnému neuhradil, tak nachází odraz v právní kvalifikaci skutku jako pokusu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku o předmětný zločin.
21. K námitce dovolatele týkající se absence subjektivní stránky trestného činu vydírání, je třeba poznamenat, že obviněný k ní neuvedl jakoukoliv konkrétní argumentaci. Jak správně poznamenal státní zástupce ve svém vyjádření, dovolatel, který v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá absenci znaků objektivní nebo subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným, je povinen konkrétně vymezit, v čem má spočívat nesoulad těchto zákonných znaků a skutkových zjištění vymezených v soudních rozhodnutích. Není povinností dovolacího soudu, aby z vlastní iniciativy ze všech v úvahu přicházejících hledisek přezkoumával správnost nižšími soudy zvolené právní kvalifikace. Jelikož dovolací soud není povinen (ale ani oprávněn) dotvářet argumentaci dovolatele, předmětnými obecně vznesenými námitkami obviněného se nezabýval. Přesto lze poznamenat, že s ohledem na povahu jednání obviněného o naplnění úmyslného zavinění, a tedy subjektivní stránky pokusu označeného zločinu, nevyvstávají žádné pochybnosti.
22. Nelze než uzavřít, že soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, nepochybil, pokud v jednání obviněného popsaném v tzv. skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku shledal naplněnými všechny znaky pokusu zločinu vydírání podle §21 odst. 1 k §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Jakákoliv úvaha o možnosti kvalifikovat předmětný skutek jako přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. a) již zrušeného zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, či podle §7 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, je za takové situace zcela bezpředmětná.
23. Obviněný v dovolání brojil i proti výroku o trestu. Měl za to, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je trestem nepřiměřeně přísným, podle jeho názoru mu měl být uložen trest peněžitý. Předně je nutno poznamenat, že tuto námitku obviněného pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (o nesprávné právní posouzení skutku se evidentně nejedná) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval.
24. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
25. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.
26. Pouze pro úplnost lze doplnit, že nalézací soud se žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody obviněnému nedopustil. Obviněný byl shledán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 1 T 39/2019, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 12 To 18/2020, a za sbíhající se přečin křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 2 T 201/2019, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 9 To 293/2020, byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V souladu s §43 odst. 2 věty třetí tr. zákoníku nemohl být obviněnému v nyní projednávané věci uložen trest mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. Nalézací soud správně zhodnotil všechny polehčující i přitěžující okolnosti a rozvedl, že obviněný je odsuzován za dva zločiny a jeden přečin, v průběhu trestního řízení neprojevil žádnou sebereflexi svého předchozího jednání a svého přístupu k řešení problémů s obchodními partnery, na druhou stranu byl obviněný v době spáchání projednávaného činu osobou dosud soudně netrestanou. Za dané situace je třeba konstatovat, že nalézací soud obviněnému uložil trest přiměřený, když mu uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, tedy stále v dolní polovině trestní sazby stanovené na zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Požadavek obviněného na uložení peněžitého trestu nelze než označit za nepřípadný.
27. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a dílem relevantně uplatněnou námitkou dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu