ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.75.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 75/2022-1411
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2022 o dovolání obviněné N. H., nar. XY v XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, Slovenská republika, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 2 To 39/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 5/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné N. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 4 T 5/2019, byly obviněné N. H. a I. Č. uznány vinnými jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku jednak zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 alinea první písm. a), alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, jednak přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového zjištění, že:
v době od podvečerních hodin dne 2. 8. 2018, poté, co obviněná N. H. přivezla pod příslibem, že půjdou na zábavu, z XY do XY S. B. (nyní K.), nar. XY, až do dne 5. 8. 2018, v úmyslu získat peníze jednak pro svoji potřebu, jednak za účelem nákupu drog, zjednala společně s I. Č. s poškozenou S. B., nyní K., poskytování sexuálních služeb formou pohlavních a obdobných styků za úplatu náhodným zákazníkům, na což poškozená bez odporu přistoupila, za tímto účelem ji vždy dovedly do blízkosti benzínové čerpací stanice a jejího okolí v ulici XY v XY, kde pak za jejich pomoci poskytovala sexuální služby za úplatu, tj. prostituci, náhodným zákazníkům, jejichž počet se nepodařilo zjistit, od poškozené pak převzaly sexuálními styky vydělané finanční prostředky, nebo alespoň jejich část, za které od nezjištěného zdroje obstarávaly blíže nezjištěná množství pervitinu, a takto získaný pervitin nitrožilně aplikovaly S. B., nyní K., a tohoto jednání se dopustily přesto, že jim byl znám věk poškozené, přičemž metamfetamin je zařazený jako psychotropní látka v Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách přílohy č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve znění pozdějších předpisů, k nakládání s touto látkou je třeba povolení ve smyslu §4 a §8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, kterým, jak věděly, nedisponovaly.
2. Za to byla obviněná N. H. odsouzena podle §168 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi (7) roků. Obviněná I. Č. byla odsouzena podle §168 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti (6) roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byly obviněná N. H. a obviněná I. Č. zařazeny k výkonu uloženého trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená S. K., dř. B., nar. XY, zastoupená zmocněncem Mgr. et Bc. Jakubem Šauerem, advokátem Advokátní kanceláře Plzeň, se sídlem Petřínská 1072/2, 326 00 Plzeň, odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích na občanskoprávní řízení.
3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podaly jednak obviněná N. H. a obviněná I. Č., a dále poškozená S. B., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 2 To 39/2021, tak, že podle §256 tr. ř. všechna podaná odvolání zamítl.
II.
Dovolání obviněné a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni podala obviněná N. H. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť podle jejího názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněná shledala důvody dovolání dané ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) v tom, že soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily projednávanou věc, dopustily se procesní vady vedoucí k nesprávnému rozhodnutí ve věci samé, jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a došlo porušení základních práv a svobod obviněné, zejména právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
6. Obviněná N. H. nejprve poukázala na to, že nalézací soud rozhodoval v její trestní věci již podruhé, poté, co jeho první rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno, neboť nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. Na základě nově doplněného dokazování však podle dovolatelky k odstranění pochybností nedošlo, přesto nalézací soud znovu ve věci rozhodl a odvolací soud následně tohoto rozhodnutí i přesto jako správné potvrdil.
7. Nalézací soud při novém rozhodování o vině opět vyšel z výpovědi poškozené S. B. a jejího zmatečného a nesouvislého, v řadě bodů si odporujícího, vyjádření. Z odůvodnění není zřejmé z jakého důvodu a která její tvrzení vzájemně si odporující vzal soud za pravdivá a která nikoli, co jej k těmto závěrům vedlo. Stejně tak soud přejímá určité závěry ze znaleckého posudku z psychiatrie a psychologie na osobu poškozené. Znalkyně u poškozené dospěla k jednoznačnému závěru, že její věrohodnost je snížená, a to podstatnou měrou. Za stavu, kdy podle závěru znaleckého posudku má poškozená rovněž omezenou paměťovou kapacitu, je otázkou, do jaké míry a která její tvrzení jsou pravdivá, která jsou dílem snahy vyhovět, a která si skutečně pamatuje nebo se jedná z její strany o konfabulaci. Navíc tento závěr je potvrzen i zprávou Dětského domova v XY ze dne 10. 10. 2018. Dovolatelka považuje její výpověď za účelovou a přesto soudy nižších stupňů dospěly ke shodnému závěru, že poškozená je důvěryhodná s odvoláním na věk a její mentální “nevyspělost”. Soudy se zjevně nedostačujícím způsobem vypořádaly s tím, z jakého důvodu své skutkové závěry učinily pouze na základě výpovědi poškozené a odůvodnění jejich rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Tím byl porušen princip presumpce neviny, z čehož se odvíjí subprincip in dubio pro reo . Dovolatelka v uvedených souvislostech odkázala rovněž na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02.
8. Na straně druhé nalézací soud další provedené důkazy pouze odcitoval, ale již je řádně nevyhodnotil. Tímto postupem mělo podle dovolatelky dojít k porušení zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., když i důkazy vyvracející žalovaný skutkový stav hodnotil v její neprospěch. Tímto postupem došlo k porušení jejích práv na spravedlivý proces. Skutkový stav odvozený soudy nižších stupňů neodpovídá provedenému dokazování a nesprávným hodnocením důkazů soudem prvého stupně vznikl extrémní rozpor mezi faktickým zjištěným skutkovým stavem a skutkovými závěry tohoto soudu, když vrchní soud jako soud odvolací potvrdil tento nesprávný skutkový závěr v rozporu se svými pokyny k doplnění dokazování a hodnocení důkazů ve svém předešlém zrušovacím rozsudku. Proti skutkovým závěrům nalézacího soudu stojí další důkazy, a to znalecký posudek z oboru psychologie a psychiatrie k osobě poškozené, prohlídka těla poškozené, ale i svědecké výpovědi. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že obviněná se v inkriminované době pohybovala sama po XY, komunikovala opakovaně se svědky a byla dvakrát kontaktována policií.
9. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněná N. H. navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2021 , sp. zn. 2 To 39/2021, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2021, č. j. 4 T 5/2019-1147, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
10. Z vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k podanému dovolání vyplývá, že obviněná v dovolání vznesla výlučně námitky, které uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), avšak ani jinému dovolacímu důvodu, neodpovídají, neboť se týkají procesního postupu při provádění důkazů a utváření skutkových závěrů. V dovolání brojí výlučně proti skutkovým zjištěním, která soudy učinily na základě provedeného dokazování. Formou polemiky s těmito závěry se obviněná dostává k vlastním skutkovým verzím odlišným od závěrů soudů obou stupňů. Není možné přistoupit na námitku obviněné, že soudy nevěnovaly pozornost svědeckým schopnostem poškozené S. B., neboť na tu byl opatřen znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychologie, v němž na druhou stranu znalkyně vyzdvihla, že skutečnosti, které poškozená ve své výpovědi uvedla, musely být reálné, resp. měly reálný základ, neboť poškozená nedisponuje takovou intelektovou kapacitou, aby si takovou výpověď byla schopna vymyslet. Znalkyně rovněž uvedla, že hlavní devizou výpovědi poškozené je její přirozenost, neboť současně s vybavováním určitých skutečností si vybavovala drobné detaily, které rovněž svědčí o reálném základu sdělovaných skutečností. Současně je třeba uvést, že výpověď poškozené korespondovala s výpovědí dalších svědků, kteří ji v XY ve společnosti obviněné na místech, kde se poskytuje prostituce, zaznamenali. Z uvedeného je zřejmé, že vina obviněné je postavena na tom, že důkazy na sebe navazují a tvoří ve svém souhrnu ucelený řetězec. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení obviněné, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny , resp. in dubio pro reo . Toto pravidlo má procesní charakter a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený, avšak ani žádný jiný dovolací důvod.
11. Státní zástupkyně tedy zhodnotila, že obviněná se argumentačně míjí s obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože její dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., navrhla, aby jej Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby případně Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
13. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnou uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
14. Jak již bylo shora zmíněno, obviněná své dovolání podala s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 (do účinnosti zákona č. 220/2021 Sb.), tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu bylo možné namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo, nebo že šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v zásadě nebylo možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních závěrů bylo možné posuzovat pouze na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, eventuálně soudem odvolacím, jež dovolací soud zásadně nemohl měnit. Vedle vad týkajících se právního posouzení skutku bylo možno vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Tyto zásady, i za právní úpravy účinné do 31. 12. 2021, však bylo možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, a to v případě opomenutých důkazů, důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a pokud je zjištěno svévolné hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.). S těmito principy se plně ztotožnil ve své rozhodovací praxi i Nejvyšší soud jako soud dovolací.
16. V době rozhodování Nejvyššího soudu je od 1. 1. 2022 účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., v rámci níž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v nezměněné dikci) je vymezen v písmenu h) téhož ustanovení. Vložen byl pod písmenem g) nový dovolací důvod, že „ rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy “. Jde tedy o dovolací důvod, který v podstatě vychází z dosavadní aplikační praxe Nejvyššího soudu uplatňované ve vztahu k dovolání obviněného opírajícího se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.
17. Nejvyšší soud podle zásady platné pro trestní řízení, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení, nikoli v době činu (srov. například Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 93; též rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), při svém rozhodování v dovolacím řízení po 1. 1. 2022 je povinen aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, tj. včetně trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 (účinné od 1. 1. 2022), avšak s tím, že i nadále pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
18. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že dovolání obviněné je sice formálně opřeno o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), avšak s ohledem na shora uvedené je z obsahu dovolání zřejmé, že namítané vady pod uplatněný, ale ani žádný jiný, dovolací důvod nelze podřadit. Obviněná ve skutečnosti námitkami, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, zpochybňuje správnost a úplnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění, brojí proti způsobu vyhodnocení důkazů ze strany soudů a nabízí jejich vlastní hodnocení. Tím vším se však obviněná primárně domáhá změny skutkových zjištění obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se trestné činnosti nedopustila. Zmíněné námitky tedy obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.
19. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněná není spokojena s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Plzni, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný obviněnou namítaný extrémní rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). Na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a také zcela přezkoumatelným způsobem je rozvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí.
20. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
21. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněné, že se předmětného jednání nedopustila, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně . To, že obviněná nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Námitky dovolatelky již byly podrobně rozebrány v rámci odvolacího řízení, při kterém tyto námitky uplatňovala, přičemž již soud prvního stupně se jimi rozsáhle zabýval. Nejvyšší soud považuje za nadbytečné a v rozporu s pojetím dovolacího řízení, aby k námitkám, kterými se podrobně a náležitě zabývaly soudy nižších stupňů, opakoval již uvedené závěry, popř. hledal ještě další argumentaci, když na ni bylo již zcela vyčerpávajícím způsobem reagováno u soudů nižších instancí. Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na odůvodnění usnesení odvolacího soudu (str. 6 - 8), a rovněž poukazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 14 a násl., 28 a násl., 32 a násl., a 48 a násl.). Na podkladě obou dovoláním zpochybňovaných rozhodnutí je patrné, že nižší soudy věnovaly odůvodnění namítaného závěru potřebnou pozornost a dostatečně přesvědčivě a srozumitelně vyjádřily, že v daném případě není pochyb o tom, že obviněná spáchala předmětnou trestnou činnost.
22. Nejvyšší soud tak ve shodě se soudy nižších stupňů uzavírá, že byla dostatečně důkazně podložena skutková zjištění spočívající v podstatě v tom, že obviněná N. H. vzala s sebou dne 2. 8. 2018 z XY do XY poškozenou S. B., a to pod záminkou, že spolu půjdou na zábavu, po příjezdu do XY ji obviněná vzala za I. Č., která se živí prostitucí, aplikovala jí pervitin, a všechny tři až do 5. 8. 2018 poskytovaly sexuální služby za úplatu v blízkosti benzínové čerpací stanice v ulici XY v XY, přičemž po celou dobu byla poškozená pod vlivem drog, přičemž část výdělku z prostituce poškozené převzala obviněná a obstarávala za něj pervitin. Oproti tvrzení dovolatelky má Nejvyšší soud za to, že soudy nižších stupňů věnovaly dostatečnou pozornost svědeckým schopnostem poškozené S. B., na kterou byl opatřen znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychologie. Podle znalkyně se intelektová úroveň poškozené pohybuje v pásku lehké mentální retardace a v době vyšetření její mentální schopnosti odpovídaly věku osmi až devítiletého dítěte. Znalkyně zaznamenala, že poškozená je omezeně schopna zapamatovat si prožité skutečnosti, uchovat je v paměti a poté je bezchybně reprodukovat. Znalkyně rovněž zkonstatovala, že poškozená má omezenou paměťovou kapacitu, která musela být ovlivněna v době činu i vlivem drog. Na druhou stranu ale znalkyně poznamenala, že skutečnosti, které poškozená ve své výpovědi uvedla, musely být reálné, resp. měly reálný základ, neboť poškozená nedisponuje takovou intelektovou kapacitou, aby si takovou výpověď byla schopna vymyslet. Znalkyně rovněž uvedla, že hlavní devizou výpovědi poškozené je její přirozenost, neboť současně s vybavováním určitých skutečností si vybavovala drobné detaily, které rovněž svědčí o reálném základu sdělovaných skutečností. Výpověď poškozené navíc nebyla osamocená, neboť korespondovala s dalšími provedenými důkazy a výpověďmi dalších svědků, kteří ji v XY ve společnosti obviněné na místech, kde se poskytuje prostituce, zaznamenali.
23. Nejvyšší soud nemohl za relevantní výhradu považovat ani tvrzení obviněné, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. pravidlem in dubio pro reo . Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do oblasti skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
24. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná N. H. podala dovolání z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. její dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 2. 2022
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu