ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.862.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 862/2022-844
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2022 o dovolání obviněného J. L. , narozeného XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2022, č. j. 10 To 136/2022-748, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 68/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. L. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 22. 3. 2022, č. j. 1 T 68/2021-715, byl obviněný J. L. uznán vinným ze spáchání přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil společně s obviněným M. J. (narozeným XY v XY) tím, že:
v době nejméně od 21. 1. 2020 do 5. 2. 2020 ve Věznici XY na oddíle XY po předchozí společné domluvě vyvíjeli nátlak na spoluodsouzeného J. Z., narozeného XY, zneužívaje jeho naivity a strachu z prostředí výkonu trestu odnětí svobody, kde byl tehdy umístěn jako odsouzený prvovýkonový s tím, že bude poslouchat jen je, tomuto s vědomím, že J. Z. při pobytu ve věznici podporuje jeho rodina, se kterou je v kontaktu, a která mu zasílá do věznice finanční podporu, dobíjí kredity na volání apod., vyhrožovali fyzickým napadením, zabitím, zlikvidováním, pokud nebude dělat, co oni po něm požadují, mimo jiné obviněný J. L. požadoval pro svoji potřebu, aby pro něj J. Z. přes svoje příbuzné zařídil zaslání oblečení a kartonů cigaret do areálu věznice s tím, že pokud mu toto nebude doručeno do jeho výstupu z věznice dne 11. 2. 2020, tak zde bude mít peklo, a v nezjištěném počtu případů požadoval opakovaně dobití kreditu pro volání z věznice, což poškozený ze strachu ze splnění výhrůžek učinil, obviněný M. J. požadoval po J. Z., aby dle jeho instrukcí zajistil odeslání částky 2 400 Kč v obálce a to na jím uvedenou adresu, což poškozený ze strachu ze splnění výhrůžek učinil prostřednictvím své matky J. Z., narozené XY, aby následně obviněný M. J. tvrdil poškozenému Z., že na předmětnou adresu nic nepřišlo a společně s obviněným J. L. hrozili poškozenému Z. fyzickým napadením a zabitím, pokud nezajistí odeslání dvojnásobku původně zaslané částky.
2. Za uvedený přečin a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 1 T 85/2020, a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 8. 2021, sp. zn. 4 T 83/2021, soud prvního stupně obviněnému uložil podle §175 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 39 (třiceti devíti) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Soud prvního stupně současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 8. 2021, sp. zn. 4 T 83/2021, jímž byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 1 T 85/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále soud prvního stupně podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázal poškozenou J. Z. s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Citovaným rozsudkem současně soud prvního stupně uznal vinným obviněného M. J. a uložil mu trest, jak je blíže specifikováno ve výroku o vině a trestu tohoto rozsudku.
4. Proti uvedenému rozsudku podali oba obvinění a rovněž státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Rakovníku (ta tak učinila v neprospěch obviněného M. J. do výroku o trestu) odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 10. 5. 2022, č. j. 10 To 136/2022-748, tak, že je všechna podle §256 tr. řádu zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní dovolání již jen obviněný J. L. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“), a to prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaroslava Skoupého, advokáta, přičemž tak činí jednak z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť namítá, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné, a dále z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
6. Naplnění prvně uplatněného dovolacího důvodu dovozuje obviněný ze skutečnosti, že v jeho případě nebyla dodržena příslušná ustanovení mezinárodních smluv, jež obsahují úpravu zásady speciality v souvislosti s řízením o jeho vydání ze Spolkové republiky Německo do České republiky za účelem jeho trestního stíhání. Zásadně nesouhlasí s výkladem příslušných zákonných ustanovení, jak jej učinil soud prvního stupně v bodu 18. odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodu 15. odůvodnění svého usnesení. Rekapituluje, že nepochybně na základě příkazu k zatčení a následně evropského zatýkacího rozkazu, jež vydal Okresní soud v Teplicích ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 85/2020, byl zadržen ve Spolkové republice Německo, posléze dne 18. 1. 2021 na hraničním přechodu XY byl předán německými policejními orgány českým policejním orgánům a poté byl dopraven k Okresnímu soudu v Teplicích a vzat do vazby. Dále připomíná, že soudy obou stupňů argumentovaly §198 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. m. j. s.“) jenž upravuje zásadu speciality a podle něhož předaná osoba nemůže být zbavena osobní svobody ani proti ní nemůže být vedeno trestní stíhání ani na ní vykonán trest nebo ochranné opatření pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byla předána, přičemž zároveň stanovuje výjimky pod písmeny a) až g), které trestní stíhání pro jiný skutek, než pro který byla osoba předána, dovolují. Poukazuje na to, že oba soudy dospěly k závěru, že v jeho případě byla dána výjimka uvedená pod písmenem a), tj. že v rámci trestního stíhání nedojde k omezení nebo zbavení osobní svobody předávané osoby, přičemž vycházely z toho, že uplatnění zásady speciality nebrání, pokud je předávaná osoba omezena nebo zbavena osobní svobody v řízení o skutku, pro který je z jiného státu vydávána. Dovolatel je přesvědčen, že takový výklad vůbec nelze z citovaného zákonného ustanovení přímo dovodit; o tomto se zmiňuje pouze důvodová zpráva k danému zákonnému ustanovení. Nadto má za to, že oba soudy nerespektovaly čl. 10 Ústavy České republiky, podle něhož vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Zdůrazňuje, že v předmětné věci tedy jde o otázku, zda má přednost aplikace §198 z. m. j. s. před Evropskou úmluvou o vydávání publikovanou ve Sbírce zákonů pod č. 549/1992 Sb. a mezinárodní smlouvou uzavřenou mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo dne 2. 2. 2000 a publikovanou pod č. 67/2002 Sb.m.s. o dodatcích k Evropské úmluvě o vydávání, jež obě byly řádně ratifikovány a odsouhlaseny Parlamentem ČR a prezidentem. Poukazuje přitom na to, že čl. 14 Evropské úmluvy o vydávání, jenž upravuje zásadu speciality, obsahuje pouze dvě výjimky z této zásady a ani jedna z nich na jeho osobu jako osobu předávanou nedopadá, a dále na to, že čl. 7 mezinárodní smlouvy uzavřené mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo neobsahuje žádnou z výjimek ze zásady speciality, která by dovolovala po vydání odsouzeného ze Spolkové republiky Německo do České republiky tohoto stíhat pro jiný skutek spáchaný před vydáním, než pro který byl vydán. Vyslovuje proto závěr, že soudy obou stupňů chybně aplikovaly §198 z. m. j. s., neboť měly aplikovat ustanovení mezinárodních smluv, čímž postupovaly v rozporu s čl. 10 Ústavy; pak ovšem jestliže byl vydán ze Spolkové republiky Německo do České republiky pouze pro skutek, jenž byl definován v trestním řízení u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 1 T 85/2020, nedovolovala zásada speciality jeho trestní stíhání pro jiný skutek, jenž byl spáchán před jeho vydáním a který je definován v tomto řízení u Okresního soudu v Rakovníku. Za této situace tak byl u něj dán důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. c) tr. řádu, neboť nebyl dán souhlas oprávněným orgánem k jeho stíhání, když takovým orgánem byl v posuzovaném případě příslušný justiční orgán Spolkové republiky Německo, který jej do České republiky vydával. V této souvislosti uvádí, že současně může být naplněn i důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. m) tr. řádu, neboť tak stanoví mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
7. Dovolatel je dále přesvědčen, že v jeho věci je naplněn i další dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru argumentuje tím, že skutek kladený mu za vinu měl velmi krátké časové vymezení v trvání cca čtrnácti dnů, přičemž z provedených důkazů, zejména výpovědí svědků, nelze učinit skutkový závěr, že během takové poměrně krátké doby se dopustil poměrně rozsáhlého jednání popsaného v tzv. skutkové větě. Vytýká soudu, že vůbec nebral v úvahu, že řád výkonu trestu odnětí svobody a případně další vnitřní předpisy umožňují výkon určitých oprávnění odsouzených pouze v omezené míře během určitého časového úseku a že není možné posílat balíky každý den, když i každé poslání a doručení balíku vyžaduje určitý čas, a je nelogické, aby se taková skutkově velmi členěná činnost vměstnala do šestnácti dnů, ve kterých měl být skutek spáchán.
8. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2022, č. j. 10 To 136/2022-748, v rozsahu jeho se týkajícím, a aby podle §265 l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
9. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jiří Siegel (dále jen „státní zástupce“). Po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného předně konstatuje, že námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu sice lze pod tento obsahově podřadit, ovšem nepovažuje je za důvodné. Poukazuje na to, že dovolatel v podstatě vychází z toho, že s ohledem na zásadu speciality bylo absolutně vyloučeno, aby byl trestně stíhán pro jiný skutek spáchaný před vydáním než pro ten, pro který byl ze Spolkové republiky Německo na základě evropského zatýkacího rozkazu vydán. Vyslovuje názor, že danou otázku je nutno hodnotit ve světle legislativy Evropské unie, konkrétně Rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (2002/584/SVV) [dále jen „rámcové rozhodnutí“]. Článek 27 odst. 2 rámcového rozhodnutí zakotvuje zásadu speciality, když stanoví, že kromě případů uvedených v odstavcích 1 a 3 nelze osobu, která byla předána, stíhat, odsoudit nebo jinak zbavit svobody za jiný trestný čin, než kvůli kterému byla předána a kterého se dopustila před svým předáním. Současně je však v čl. 27 odst. 3 písm. c) stanoveno, že odstavec 2 se nepoužije v případě, že trestní řízení nevede k uplatnění opatření omezujícího osobní svobodu. Podle čl. 31 odst. 2 rámcového rozhodnutí pak členské státy mohou nadále uplatňovat dvoustranné nebo mnohostranné dohody nebo ujednání platné v době přijetí tohoto rámcového rozhodnutí toliko tehdy, pokud pomáhají dále zjednodušit nebo usnadnit postupy předávání osob, na které se vztahuje evropský zatýkací rozkaz. Do českého právního řádu pak bylo ustanovení čl. 27 odst. 3 písm. c) rámcového rozhodnutí implementováno ustanovením §198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s., podle kterého předaná osoba nemůže být zbavena osobní svobody ani proti ní nemůže být vedeno trestní stíhání ani na ní vykonán trest nebo ochranné opatření pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byla předána, ledaže v rámci trestního stíhání nedojde k omezení nebo zbavení její osobní svobody. Státní zástupce zdůrazňuje, že podle citovaného ustanovení je tedy možno trestně stíhat předanou osobu pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byla předána, pokud v rámci trestního stíhání (pro tento jiný skutek) nedojde k omezení nebo zbavení její osobní svobody; to však nebrání omezení nebo zbavení osobní svobody v rámci trestního stíhání nebo výkonu trestu či ochranného opatření pro skutek, pro který předána byla. Toto ustanovení tedy umožňuje i trestní stíhání před soudem a souhlas předávajícího státu je třeba vyžádat až v případě, že dojde k pravomocnému odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, resp. k výkonu tohoto trestu odnětí svobody. Státní zástupce uvádí, že výjimka ze zásady speciality upravená v §198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s. v plném rozsahu dopadala na trestní věc obviněného, a toto ustanovení tedy bylo soudy obou stupňů vyloženo správně. Uzavírá, že souhlasu příslušného orgánu Spolkové republiky Německo s trestním stíháním obviněného pro přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku tudíž nebylo zapotřebí a důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. c) tr. řádu ani žádný jiný důvod nepřípustnosti trestního stíhání nebyl v dané trestní věci dán. Dodává, že otázka, zda bylo žádáno o souhlas s výkonem trestu odnětí svobody, který byl napadenými rozhodnutími dovolateli uložen, není předmětem dovolacího přezkumu.
10. Následně se stání zástupce zaměřuje na námitky obviněného, jež tento podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Uvádí, že ačkoli dovolatel vytýká existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy, fakticky neuvádí skutečnosti, které by takovou vadu důkazního řízení zakládaly. Připomíná, že o zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními jde v případě, že skutková zjištění nemají na provedené důkazy žádnou obsahovou návaznost, nevyplývají z nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nebo jsou dokonce pravým opakem provedených důkazů. Je přesvědčen, že existenci takového rozporu nelze dovodit z obecných tvrzení obviněného o tom, že skutková zjištění vymezená ve výroku o vině nelze z provedených důkazů učinit; obviněný totiž žádný reálný logický rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními neuvádí, přičemž není jasné, proč by ve skutkové větě popsané jednání nemohlo být realizováno v průběhu šestnácti dnů. Dovolatel dále pomíjí, že kromě zaslání oblečení a kartonů cigaret, při kterém by snad splnění jeho požadavků mohlo „narazit“ na předpisy regulující přijímání balíků odsouzenými, poškozeného nutil též k dobíjení kreditu na telefonování a společně s obviněným M. J. k zaslání finanční částky. Obviněný se tak v podstatě domáhá pouze jiného způsobu hodnocení důkazů; skutečnost, že soudy hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném způsobu hodnocení důkazů, však v žádném případě nemůže založit vadu důkazního řízení spočívající ve zjevném rozporu provedených důkazů a skutkových zjištění.
11. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupce uzavírá, že námitky obviněného uplatněné v rámci obou formálně deklarovaných dovolacích důvodů jsou zjevně nedůvodné. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a učinil tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud učinil i jiné než navrhované rozhodnutí v neveřejném zasedání.
12. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice, kterou ale do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
14. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
15. Jak již bylo uvedeno, obviněný dovolání výslovně opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť namítá, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné, a dále o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první alternativě, když tvrdí, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. V dovolání lze současně vysledovat též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a to ve vazbě na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. Je tomu tak proto, že jím tvrzené a zde uvedené vady vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkumu se v dovolacím řízení lze zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.
16. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa) .
17. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle §256 tr. řádu (mimo jiné) odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu.
18. Tímto dovolacím důvodem je pak jednak obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu , který je dán, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Druhým dovolacím důvodem, o který obviněný dovolání rovněž opírá, je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první alternativě, jenž je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
19. V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je s účinností od 1. 1. 2022 určen k nápravě zásadních (extrémních) vad ve skutkových zjištěních a jeho smyslem je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento nově zařazený dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém , tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
20. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
21. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, předně konstatuje, že námitky obviněného uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první alternativě, jejichž prostřednictvím namítá, že z provedených důkazů, zejména výpovědí svědků, nelze učinit skutkový závěr, že by se během poměrně krátké doby v trvání šestnácti dnů dopustil poměrně rozsáhlého jednání popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nelze považovat za materiálně relevantně uplatněné. Uvedené námitky totiž představují pouze obecné (formální) tvrzení obviněného o existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, které není podpořeno konkrétními skutečnostmi, jež by takovou vadu důkazního řízení zakládaly. Obviněný v tomto směru nejmenuje svědky, na podkladě jejichž výpovědí by skutková zjištění učiněná soudy byla zpochybněna, ani konkrétně neuvádí, jaké skutečnosti ve výpovědích svědků obsažené vylučovaly, že se daného jednání dopustil, resp. svědčily o tom, že tohoto se nemohl dopustit během šestnácti dnů. Takové námitky směřující toliko v obecné rovině proti způsobu hodnocení výpovědí svědků (žádné jiné důkazy v tomto ohledu neoznačuje) a proti správnosti skutkových zjištění, a spočívající na nekonkrétním tvrzení o tom, že skutková zjištění vymezená ve výroku o vině nelze z provedených důkazů učinit, pak ovšem deklarovaný dovolací důvod v jeho první alternativě naplňují jen formálně a Nejvyššímu soudu, jemuž zásadně nepřísluší jakkoli domýšlet či dokonce doplňovat argumentaci obviněného, tak nedovolují jakkoliv přezkoumávat (takto toliko neurčitě) napadené hodnotící úvahy a skutkové závěry soudů obou stupňů (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). Pakliže obviněný v této souvislosti namítá, že daný skutek nemohl spáchat již proto, že zasílání balíků s oblečením a kartony cigaret je časově náročné a současně je omezeno řádem výkonu trestu odnětí svobody a dalšími vnitřními předpisy, je třeba připomenout, že jeho jednání spočívalo rovněž v tom, že po poškozeném J. Z. pod pohrůžkou fyzického napadení, zabití a zlikvidování opakovaně požadoval též dobití kreditu pro volání z věznice a společně s obviněným M. J. poškozeného pod pohrůžkou fyzického napadení a zabití nutil i k zaslání finanční částky.
22. Převážná část dovolací argumentace obviněného se vztahuje k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu . Tvrdí, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné, a to proto, že v dané věci byl dán důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. c) tr. řádu, když k jeho trestnímu stíhání nebyl dán souhlas oprávněným orgánem, případně že byl naplněn i důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. m) tr. řádu, neboť tak stanoví mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Byť takové jeho námitky lze pod tvrzený dovolací důvod obsahově podřadit, Nejvyšší soud shledal, že jsou zjevně neopodstatněné.
23. Obviněný se v uvedeném směru dovolává zásady speciality s tím, že rozporuje aplikaci §198 odst. 1 z. m. j. s. soudy obou stupňů na jeho trestní věc, přičemž jednak je toho názoru, že tyto postupovaly v rozporu s čl. 10 Ústavy České republiky, neboť měly aplikovat mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána, konkrétně Evropskou úmluvu o vydávání publikovanou pod č. 549/1992 Sb. a mezinárodní smlouvu uzavřenou mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo publikovanou pod č. 67/2002 Sb.m.s. o dodatcích k Evropské úmluvě o vydávání, a jednak nesouhlasí s jejich výkladem citovaného zákonného ustanovení.
24. Ve vztahu k této argumentaci obviněného Nejvyšší soud uvádí, že se plně ztotožnil jak se závěry soudů obou stupňů, tak s výstižným vyjádřením státního zástupce, což mu umožňuje, aby na příslušné závěry a toto vyjádření (již z důvodů procesní ekonomie) z podstatné části odkázal a uvedl, resp. jen shrnul podstatné skutečnosti. Co se týče údajné přednosti mezinárodní smlouvy, a to Evropské úmluvy o vydávání (včetně výše zmíněného dodatku k této úmluvě), její aplikaci nahrazuje v rámci členských zemí Evropské unie rámcové rozhodnutí. Zásada speciality je zakotvena v čl. 27 odst. 2 rámcového rozhodnutí, který upravuje případné stíhání za jiné trestné činy, přičemž stanoví, že kromě případů uvedených v odstavcích 1 a 3 nelze osobu, která byla předána, stíhat, odsoudit nebo jinak zbavit svobody za jiný trestný čin, než kvůli kterému byla předána a kterého se dopustila před svým předáním. V čl. 27 odst. 3 písm. c) rámcového rozhodnutí je pak stanoveno, že odstavec 2 se nepoužije v případě, že trestní řízení nevede k uplatnění opatření omezujícího osobní svobodu. Z čl. 31 odst. 2 rámcového rozhodnutí se podává, že členské státy mohou nadále uplatňovat dvoustranné nebo mnohostranné dohody nebo ujednání platné v době přijetí tohoto rámcového rozhodnutí toliko tehdy, pokud pomáhají dále zjednodušit nebo usnadnit postupy předávání osob, na které se vztahuje evropský zatýkací rozkaz. Ustanovení čl. 27 odst. 3 písm. c) rámcového rozhodnutí bylo do českého právního řádu implementováno ustanovením §198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s., podle kterého předaná osoba nemůže být zbavena osobní svobody ani proti ní nemůže být vedeno trestní stíhání ani na ní vykonán trest nebo ochranné opatření pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byla předána, ledaže v rámci trestního stíhání nedojde k omezení nebo zbavení její osobní svobody.
25. Nejvyšší soud dále přisvědčil soudům obou stupňů v jejich závěru týkajícím se výkladu §198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s. a jeho aplikace v dané věci (viz bod 18. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 15. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Obviněný byl do České republiky předán ze Spolkové republiky Německo dne 18. 1. 2021 na základě příkazu k zatčení ze dne 18. 9. 2020, resp. evropského zatýkacího rozkazu ze dne 25. 11. 2020 vydaného Okresním soudem v Teplicích ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 1 T 85/2020. Dne 18. 1. 2021 byl následně dopraven k Okresnímu soudu v Teplicích, který rozhodl o jeho vzetí do vazby, a téhož dne byl dodán do výkonu vazby do Vazební věznice Teplice. Předání obviněného přitom schválilo Generální státní zastupitelství Naumburg dne 7. 1. 2021. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 1 T 85/2020, byl následně obviněný uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a podle §205 odst. 2 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře dvou let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Jen pro úplnost lze dodat, že obviněný byl dále uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 8. 2021, sp. zn. 4 T 83/2021, a to přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, a za tyto přečiny a sbíhající se shora zmíněné přečiny mu byl podle §205 odst. 2 za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti tří měsíců se zařazením do věznice s ostrahou; současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 1 T 85/2020 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 4 To 137/2021), jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V této věci se obviněný výslovně vzdal práva na uplatnění zásady speciality.
26. V posuzované věci, kdy v rámci trestního stíhání obviněného nedošlo k omezení nebo zbavení jeho osobní svobody, je tudíž plně aplikovatelná výjimka ze zásady speciality uvedená v §198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s., jak správně oba soudy nižších instancí vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí. V důsledku této skutečnosti nebylo zapotřebí k trestnímu stíhání obviněného pro předmětný skutek, tj. pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byl předán, souhlasu příslušného orgánu Spolkové republiky Německo, který obviněného předal, resp. nebylo třeba tento orgán žádat o rozšíření souhlasu s předáním pro posuzovaný skutek, jenž byl právně kvalifikován jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Lze proto uzavřít, že námitky obviněného stran nepřípustnosti trestního stíhání v dané věci, ať z důvodu podle §11 odst. 1 písm. c) tr. řádu, stejně jako z důvodu podle §11 odst. 1 písm. m) tr. řádu, nejsou důvodné. Nad rámec tohoto konstatování (když tato otázka nebyla předmětem dovolacího přezkumu a obviněný v tomto směru ani ničeho nenamítá) je možné jen pro úplnost dodat, že rozšíření souhlasu s předáním by bylo třeba až tehdy, pokud by došlo k odsouzení obviněného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a to k výkonu takového trestu; v dané věci tak nadto učiněno bylo a na základě příslušné žádosti Okresního soudu v Rakovníku dne 30. 11. 2022 Generální státní zastupitelství Naumburg předmětný souhlas udělilo.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
27. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného J. L. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného jím uplatněným dovolacím důvodům zčásti neodpovídala a zčásti byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. 12. 2022
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu