ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.94.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 94/2013-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. března 2013 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných P. J., a B. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2012, č. j. 6 To 261/2012-1226, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 214/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2012, sp. zn. 6 To 261/2012, byl k odvolání obviněných P. J. a B. Š. podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 4 T 214/2007, kterým byli obvinění shodně uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (v bodě I. rozsudku), a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (v bodech II. a III. rozsudku), spáchanými ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., obviněný P. J. byl za tuto a za sbíhající se trestnou činnost odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, se zařazením do věznice s dozorem (§39a odst. 3 tr. ř.), podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč se současným stanovením náhradního trestu odnětí svobody podle §54 odst. 3 tr. zák. a trest zákazu činnosti podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák., za současného zrušení výroku o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 30. 8. 2005, č. j. 3 T 36/2005-522, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 9 To 472/2005, a výroku o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 6. 2008, č. j. 1 T 168/2007-485 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 6 To 330/2008, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu; obviněný B. Š. byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, se zařazením do věznice s dozorem (§39a odst. 3 tr. zák.), podle §53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 400.000,- Kč se současným stanovením náhradního trestu odnětí svobody podle §54 odst. 3 tr. zák. a k trestu zákazu činnosti podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák., za současného zrušení výroku o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 T 24/2007-2863, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2011, sp. zn. 6 To 289/2010, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, podle §229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody a nově bylo Krajským soudem v Ostravě podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že se oba obvinění podle §226 písm. c) tr. ř. zprošťují obžaloby Okresního státního zastupitelství v Bruntále ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 1 ZT 249/2007.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výroku, kterým byli obvinění podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutky kvalifikované jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (v bodě I. rozsudku) a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (v bodech II. a III. rozsudku), spáchanými ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných dovolání, a to s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci své argumentace dovolatel rekapituluje průběh řízení, které předcházelo dovoláním napadenému rozhodnutí a poukazuje na tu skutečnost, že nelze souhlasit se závěry odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že obvinění spáchali skutky, pro které byli podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby zproštěni. Dovolatel, který se s tímto odůvodněním neztotožnil, odvolacímu soudu v podrobnostech vytýká, že postupoval v rozporu s ust. §259 odst. 3 tr. ř., pokud v odvolacím řízení doplnil dokazování pouze krátce a formálně, a to výslechem obou obviněných, přečtením odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví expertizy ručního písma, znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, výpovědí svědka P. B. a organizačního řádu Nemocnice Bruntál a na základě takto doplněného dokazování pak dospěl ke zcela odlišným skutkovým závěrům než soud prvního stupně. V návaznosti na to poté nesprávně dovodil, že se obvinění nedopustili jednání, které je jim kladeno za vinu a tedy současně ani trestného činu. V tomto směru dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 184/2001, a na rozhodnutí ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 749/2012. Podle názoru dovolatele je tedy napadený rozsudek v extrémním nesouladu s §2 odst. 6 tr. ř., pokud při rozhodnutí o zproštění obviněných obžaloby odvolací soud část provedených důkazů, skutečnosti z nich vyplývající nehodnotil v jejich vzájemné souvislosti či vůbec, a pokud se důkazy zabýval, pak pouze v omezeném rozsahu, a to bez jakýchkoli úvah, proč výpovědi obviněných upřednostňuje, jejich vyjádření absolutně přejímá a zabývá se provedenými důkazy svědčícími proti jejich obhajobě s poukazem, že tyto jsou vyvráceny tvrzeními obviněných bez ohledu na věrohodnost těchto důkazů, jejich vzájemnou souvislostí i logikou věci samé. Tak se obsah důkazů provedených před soudem dostal podle dovolatele do extrémního nesouladu s právními závěry, které z nich soud vyvodil (srov. např. rozh. Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 8 Tdo 357/2009 a další).
Soudu druhého stupně je tak konkrétně vytýkáno, že nebylo vzato v úvahu, že jménem firem R. V. a J. H. obviněný P. J. vyhotovil faktury za provedené práce, které byly následně předloženy Nemocnici Bruntál, a. s., k proplacení přesto, že minimálně některé z nich byly vystaveny na práce, které nebyly fakticky provedeny a byly opatřeny nepravými podpisy R. V. a J. H. Nesprávný je tak závěr soudu, že nebylo-li prokázáno, kdo nepravé podpisy na předmětných fakturách vyhotovil, stejně jako to, že nebyla vyvrácena obhajoba obviněného P. J., že předmětné faktury vyhotovil na základě jejich pokynu, ačkoliv toto oba popřeli. Taktéž je soudu vytýkáno, že pominul tvrzení (R. V. a J. H.), že neobdrželi ani platby, které jim měly být na základě těchto faktur uhrazeny, přestože účetně bylo na základě výdajových a příjmových dokladů, které sice jsou opatřeny razítkem jejich firem, ale neobsahují jejich pravé podpisy, vykazováno předání hotovosti jejich osobám, ale tyto finanční prostředky byly reálně předávány ekonomické náměstkyni Ing. J. N., která však s nimi naložila nezjištěným způsobem. Odvolací soud rovněž neakceptoval závěry soudu prvního stupně týkající se rozsahu prací, které, ač fakturovány a proplaceny, nebyly ve skutečnosti provedeny, a na to navazující úvahy stran výše způsobené škody, ačkoli připouští, že jednáním popsaným v obžalobě škoda převyšující částku 500.000,- Kč Nemocnici Bruntál, a. s., vznikla. Je tedy nesporné, že se obviněný P. J. na celé transakci podílel v širším, nežli jím tvrzeném rozsahu. Za nesprávný je podle dovolatele rovněž nutno považovat závěr odvolacího soudu, pokud v případě obviněného B. Š., výkonného ředitele a rovněž člena představenstva dovozuje, že nemohl naplnit znaky trestného činu podvodu, neboť mu organizační řád přímo neukládal povinnost potvrzovat věcnou správnost faktur, tedy stvrzovat, že fakturované práce byly provedeny. Obviněný byl odpovědný za technický provoz nemocnice, a přestože byl svědkem P. B. (vedoucím obchodně technického oddělení, podřízeným hlavnímu ekonomovi a metodicky řízeným výkonným ředitelem, do jehož povinností spadalo mj. i zajištění provozuschopnosti hmotného investičního majetku, zajišťování oprav a ověřování dodavatelských faktur za dodávku služeb), informován, že účtované práce nebyly provedeny, proplacení těchto faktur nezabránil. Tím, že tyto podepsal či dal pokyn P. B. k jejich podpisu, svými úkony zapříčinil, nebo minimálně přispěl k tomu, aby tyto faktury byly dalšími pracovníky společnosti hodnoceny jako oprávněně vystavené a umožnil tak jejich proplacení. Pokud tyto faktury v několika případech svědek B. podepsal za věcnou správnost, učinil tak na přímý pokyn právě obviněného B. Š., nikoli Ing. J. N., která jak odvolací soud nesprávně dovodil, nesla odpovědnost za to, zda práce byly provedeny, a které obviněný P. J. dle jeho tvrzení faktury předkládal. Rovněž je nutno odmítnout argumentaci, že nebyla prokázána dohoda mezi obviněnými, když na tuto lze usuzovat z kontextu zjištěných okolností činu a vlastních úkonů obou obviněných. Podle dovolatele tak měla být vzhledem k postavení obviněného B. Š. zvažována možnost právní kvalifikace jeho jednání podle §255 tr. zák. a vzhledem k okolnostem věci a postavení zúčastněných osob posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., resp. účastenství na něm (srov. např. závěry rozh. Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 5 Tdo 648/2003). Závěrem podaného dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2012, sp. zn. 6 To 261/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný P. J. ve svém vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce konstatuje, že se neztotožňuje s jeho argumentací v dovolání uvedenou, když se domnívá, že dovolatel nabízí jiné hodnocení důkazů než provedené soudy obou stupňů, což však nemůže být důvodem pro odkaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rovněž odmítá posouzení skutku jako trestného činu podle §255 tr. zák., ev. 248 tr. zák., resp. účastenství na něm a navrhl, aby dovolání nejvyššího státního zástupce bylo odmítnuto. Obviněný B. Š. se k dovolání nejvyššího státního zástupce do dne konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno nejvyšším státním zástupcem jako osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda vznesené námitky naplňují zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky, týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
Jak se podává z obsahu podaného dovolání, jeho těžištěm je výhrada proti tomu, že obvinění byli zproštěni obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř., protože nebylo prokázáno, že by skutky spáchali . Především je nutno uvést, že veškerá argumentace nejvyššího státního zástupce, která má uplatněný dovolací důvod naplňovat, spočívá v nesouhlasu s hodnocením důkazů, které provedl soud druhého stupně. Na tomto místě musí Nejvyšší soud konstatovat to, co obvykle konstatuje k obdobným námitkám, které vznáší obvinění, kteří se neztotožňují s hodnocením důkazů, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Za situace, kdy byli obvinění soudem druhého stupně pro skutky popsané pod body I., II. a III. rozsudku soudu prvního stupně zproštěni obžaloby s odkazem na ustanovení §226 písm. c) tr. ř., bylo v rámci podaného dovolání argumentováno tzv. extrémním nesouladem jako jedinou možností zvrátit hodnocení důkazů, které provedl soud druhého stupně. Přitom v souvislosti s důvodem zproštění podle §226 písm. c) tr. ř. lze zmínit, že uvedený důvod předpokládá, že bylo prokázáno, že se žalovaný skutek stal, tento naplňuje podle výsledků dokazování provedeného v hlavním líčení všechny znaky určitého trestného činu, ale nepodařilo se spolehlivě potvrdit i přes úplné a řádně provedené dokazování, že pachatelem tohoto trestného činu je právě ten obžalovaný, který je pro něj stíhán. Důvod zproštění podle §226 písm. c) tr. ř. je důsledkem uplatnění zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 LPS a §2 odst. 2 tr. ř., která spočívá mimo jiné v tom, že neprokázaná vina má tentýž význam jako prokázaná nevina (srov. B 2/1989-7-II). Vedle argumentace dovolatele o nesprávném hodnocení důkazů tento s odkazem např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 8 Tdo 357/2009 rovněž namítl, že rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě je v extrémním nesouladu s §2 odst. 6 tr. ř., neboť podle jeho názoru soud nekriticky přejímá vyjádření obviněných, aniž by se zabýval provedenými důkazy svědčícími proti jejich obhajobě. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za potřebné upozornit na to, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (hodnocení důkazů) platí bez výjimky pro všechny orgány činné v trestním řízení. V tomto směru lze tedy konstatovat, že „pokud má státní zástupce pochybnosti o vině obviněného, musí žalovat, oproti tomu však soud pokud není vina obviněného provedenými důkazy prokázána, musí aplikovat zásadu in dubio pro reo, a obviněného obžaloby zprostit“. Odkaz dovolatele na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. stran rozsahu provedeného dokazování apod., je v daném případě zcela nepřiléhavý, zaměřený jednostranně na zdůraznění hodnověrnosti argumentace dovolatele, avšak okolnosti ve zmíněných rozhodnutích jsou oproti trestní věci obviněných a průběhu dokazování zásadně rozdílné.
K otázce tzv. „extrémního nesouladu či extrémního rozporu“ je rovněž nezbytné upozornit na to, že Ústavní soud, pokud cituje nutnost svého zásahu do rozhodovací praxe obecných soudů, činí tak za situace, pokud tak neučinil již Nejvyšší soud, existuje-li extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Za této situace, tedy existence extrémního rozporu připouští Ústavní soud možnost zásahu ze striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud druhého stupně si byl plně vědom důkazní situace a pečlivě přistupoval k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z jeho rozsudku vyplývá, že se věnoval hodnocení výpovědí jak obviněných, tak i svědků v návaznosti na jimi činěné výpovědi v průběhu trestního řízení a tyto výpovědi, resp. jejich změny hodnotil v souvislosti s dalšími provedenými důkazy. Je zřejmé, že soud druhého stupně postupoval v souladu s ustanoveními §125 tr. ř., tudíž mu nelze vytknout svévoli, přičemž odůvodnění je jasné, logické a přesvědčivé. Činí-li i přes shora uvedené skutečnosti nejvyšší státní zástupce kroky ke zpochybnění těchto skutkových závěrů a až následně od svých závěrů dovozuje jiné závěry právní, pak nelze než opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. Z podaného dovolání je evidentní, že rozhodnutí soudu představám dovolatele nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení a hovoří o nedostatcích v rozsahu dokazování. Všechny tyto námitky jsou však námitkami z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantními.
V souvislosti s uvedenou argumentací dovolatele je potřebné zmínit, že dovolací soud ani při svém nynějším rozhodování nemíní zpochybňovat zásadu, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Stejně tak nehodlá zpochybňovat ani shora zmíněná teoretická východiska pro přezkumnou činnost odvolacího soudu. Znovu však musí zdůraznit, že pokud skutkové závěry soudu prvního stupně nemají nezbytně nutnou míru přesvědčivosti a koherence, pokud jsou v rozporu s obsahem některých provedených důkazů (jejichž část nalézací soud neprávem pominul, příp. zamlčel), pak soud druhého stupně je povinen na takovouto situaci reagovat a vyvodit z ní adekvátní trestněprocesní důsledky.
Nejvyšší soud považuje za potřebné upozornit na to, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. 4. 2012 je již třetím odsuzujícím rozsudkem, když původní rozsudky ze dnů 9. 12. 2010, 9. 11. 2011 byly v odvolacím řízení krajským soudem vždy podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c) tr. ř. zrušeny v celém rozsahu a věc byla podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Krajský soud ve svých usneseních ze dnů 6. 5. 2011 a 18. 1. 2012 napadený rozsudek zrušil, když vyhodnotil do té doby soudem provedené důkazy a tyto své závěry rozvedl v odůvodnění těchto svých rozhodnutí, z nichž je patrno, že se náležitě věnoval hodnocení jednotlivých důkazů a tyto posuzoval z pohledu §2 odst. 6 tr. ř. V rámci veřejného zasedání konaného dne 14. 8. 2012 pak odvolací soud doplnil dokazování opětovným výslechem obou obviněných, čtením odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví expertizy ručního písma (726-733 spisu), znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo (1023-1029 spisu), výpovědí svědka P. B. (č. l. 114-119, 847-850 a 1143-1157 spisu), organizačního řádu Nemocnice Bruntál, a. s. (č. l. 1098-1130 spisu), jakož i dalších listinných důkazů. Pouze k dokreslení přiléhavé argumentace k problematice hodnocení důkazů poukazuje Nejvyšší soud na str. 6-16 napadeného rozsudku soudu druhého stupně, kde s poukazem na výpovědi jednotlivých svědků a důkazy v průběhu trestního řízení ve věci provedené, včetně jím provedeného doplnění dokazování ve veřejném zasedání dne 14. 8. 2012, rozvádí své úvahy k důkazům, které byly shromážděny a před soudy obou stupňů provedeny a své hodnotící úvahy v rozhodnutí podrobně odůvodňuje. Je též potřebné uvést, že žádné ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „extrémní nesoulad“, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nutno dodat, že problematiku tzv. „extrémního nesouladu“ nelze aplikovat na předmětnou trestní věc, kdy veškerá argumentace dovolatele spočívá v tom, že nesouhlasí s hodnocením důkazů, které vyústilo v závěr, že nebylo prokázáno, že obvinění P. J. a B. Š. skutky, pro něž byli stíháni, spáchali, a proto také neměli být obžaloby zproštěni.
Obdobně zcela nepřiléhavá je námitka nejvyššího státního zástupce, že se odvolací soud nezabýval otázkou možného posouzení jednání obviněných jako trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., resp. účastenství na něm, ev. v případě obviněného B. Š. jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že ze srovnání znaků skutkových podstat trestných činů zpronevěry podle §248 tr. zák. a podvodu podle §250 tr. zák. vyplývá odlišnost ve znacích „přisvojení si svěřené cizí věci“ a „obohacení sebe nebo jiného uvedením v omyl, příp. využitím něčího omylu“, z kteréžto odlišnosti vyplývá i rozdílná právní kvalifikace toho kterého trestného činu. V tomto směru nutno připomenout, že pokud má pachatel cizí věc ve své moci na základě toho, že mu ji oprávněná osoba svěřila, a v této situaci si ji přisvojí, jde o zpronevěru ve smyslu §248 tr. zák., pokud je svěření věci nebo jejího převodu dosaženo vyvoláním nebo využitím omylu nebo zamlčením podstatných skutečností, jde o trestný čin podvodu ve smyslu §250 tr. zák. Pachatel zpronevěry tedy na rozdíl od pachatele podvodu získá faktickou moc nad věcí bez vyvolání omylu nebo využitím omylu, popř. bez zamlčení podstatných skutečností. V obou případech mu ji oprávněná osoba poskytne dobrovolně (k tomu srov. rozh. sp. zn. Zm I 96/28 ze dne 22. 3. 1928, publ. pod č. 3123/1928 Sb. rozh. tr. NS, Vážný). Ustanovení o trestném činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. se vztahuje na osoby, jimž bylo svěřeno opatrování nebo správa cizího majetku, a uplatní se tam, kde nebylo prokázáno, že by ve své funkci obohatily sebe nebo jiného, ale prokáže se jen způsobení škody. Takováto povinnost může být uložena ustanovením zákona nebo určitou smlouvou. V tomto smyslu může být ustanovení §255 tr. zák. považováno za subsidiární k ustanovení o trestném činu podvodu podle §250 tr. zák., obdobně jako k trestnému činu zpronevěry podle §248 tr. zák. (srov. rozhodnutí č. 21/ 2002 Sb. rozh. tr.).
Jak z obsahu mimořádného opravného prostředku vyplývá, ze strany dovolatele není konkrétně uvedeno, v čem tyto jeho námitky spočívají, a proto je v tomto ohledu třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit použitou právní kvalifikaci ze všech hledisek, aniž by dovolatel přímo uvedl, jaké skutečnosti měly způsobit, že v rámci úvah o právním posouzení skutku, nebyla tato skutečnost zohledněna. Taková námitka svou neurčitostí vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud dovozoval, z jakých hledisek dovolatel použitou právní kvalifikaci skutku napadá (srov. rozh. I. ÚS 452/07). Za zásadní je zde však nutno připomenout, že obvinění byli obžaloby zproštěni podle §226 písm. c) tr. ř., tj. skutek se stal, ale nebylo prokázáno, že by tento spáchali obvinění. Za této situace se pak odkaz na možnost použití ustanovení §248 tr. zák. či §255 tr. zák., kdy je konstatováno, že se skutek stal, ale nespáchali jej obvinění, nejeví jako přesvědčivý.
Lze tedy shrnout, že shora uvedené argumenty dovolatele jsou z pohledu zmíněného dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozh. Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 737/2011) zcela irelevantní. V souvislosti s otázkou hodnocení důkazů a náhledu stran trestního řízení na uvedenou problematiku považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného (na tomto místě Nejvyšší soud poznamenává představám nejvyššího státního zástupce). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Ve vztahu pouze k formálnímu uplatnění dovolacího důvodu je nutno odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. března 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann