ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.357.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 357/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2009 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného M. F., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 6 To 75/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 3/2007, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 6 To 75/2008, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 2 T 3/2007.
Podle §265k odst. 2 se zrušují současně také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a současně se podle §265l odst. 3 tr. ř. n a ř i z u j e , aby tak učinil v jiném složení senátu.
Odůvodnění:
Přestože Nejvyšší soud v této trestní věci již jednou rozhodoval a v odůvodnění svého tehdejšího usnesení zmínil celou genezi věci, je zapotřebí i v úvodu tohoto rozhodnutí alespoň stručně připomenout, že na obviněného M. F. (dále převážně jen „obviněný“) podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně dne 1. 2. 2006 u Krajského soudu v Brně obžalobu pro souhrnně popsaný skutek, který právně kvalifikoval jako trestné činy vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák.
Zatímco pro první část skutku, obžalobou právně posouzeného jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 2 T 1/2006, zprostil obviněného obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř., pro jeho navazující část popsanou tak, že „dne 3. 5. 2005 v blíže nezjištěnou dobu kolem 20.00 hodin, poté co ve Z. v bytě na ulici Ch., našel mrtvou svoji matku S. F., ukradl její platební kartu, která byla vedena u G. M. b., a. s. P.“, uznal obviněného vinným trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a uložil mu za něj trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
K odvoláním státního zástupce a obviněného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 6 To 59/2006, v neveřejném zasedání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Krajský soud v Brně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 6. 10. 2006, sp. zn. 2 T 1/2006, podle §226 písm. c) tr. ř. znovu zprostil obviněného obžaloby pro prvou část skutku, v níž byl obžalobou spatřován trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., neboť opět dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný. Usnesením z téhož dne současně rozhodl, že podle §23 odst. 1 tr. ř. se vylučuje k samostatnému projednání řízení o skutku, který vykazuje znaky trestných činů krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a jehož se měl obviněný dopustit tím, že „dne 3. 5. 2005 v přesně nezjištěnou dobu mezi 19.00 hodin až 20.00 hodin ve Z., na ulici Ch., v bytě umístěném ve … poschodí domu ukradl peněžní hotovost ve výši okolo 50.000,- Kč, příruční trezorek v hodnotě 448,- Kč, dámskou peněženku v hodnotě 130,- Kč, mobilní telefon zn. Nokia 3310 v hodnotě 2.748,- Kč, platební kartu vedenou u G. M. b., a. s., P., a patřící jeho zemřelé matce, osobní doklady a další drobné věci, na parkovišti před domem osobní automobil zn. Ford Eskort 1.4, v hodnotě 115.600,- Kč“. Důvodem takového jeho postupu byla potřeba objasnění otázky souhlasu poškozených (dědiců) s trestním stíháním obviněného pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák.
Proti zprošťujícímu rozsudku podal státní zástupce odvolání, které Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání usnesením ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 6 To 105/2006, podle §256 tr. ř. zamítl.
Usnesení odvolacího soudu napadla nejvyšší státní zástupkyně (dále převážně jen „dovolatelka“) dovoláním podaným v neprospěch obviněného z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [§265b odst. 1 písm. l) tr. ř.], neboť byla přesvědčena, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v neveřejném zasedání usnesením ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 853/2007, tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci, tak zmíněný rozsudek Krajského soudu v Brně, podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Takový postup odůvodnil v podstatě tím, že především soud prvního stupně se náležitě nevypořádal se všemi provedenými důkazy způsobem požadovaným v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a že odůvodnění jeho rozhodnutí neodpovídá požadavkům ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Proto mu uložil doplnit dokazování a následně všechny provedené důkazy znovu hodnotit podle zákonných kritérií a zvažovat, jaké skutkové závěry lze z provedených důkazů učinit, zvláště když ty, které učinil v předchozích svých rozhodnutích, za přesné a úplné považovat nelze.
Krajský soud v Brně svým v pořadí již třetím rozsudkem ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 2 T 3/2007, po dílčím doplnění dokazování znovu rozhodl tak, že podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek, který měl spáchat tím, že „dne 3. 5. 2005 mezi 19:00 hod. až 20:00 hod. ve Z., ulice Ch., v bytě umístěném ve … poschodí domu, s úmyslem usmrtit a zmocnit se peněz, fyzicky napadl svoji matku S. F., bytem tamtéž, tím způsobem, že ji tloukl pěstmi do oblasti hlavy, rdousil rukama a nakonec přesně nezjištěným bodně-řezným ostrým nástrojem, nejspíše nožem, zaútočil na přední plochu krku, čímž jí způsobil údery rukou prokrvácení měkkých pokrývek lebních v pravé i levé čelní krajině a vlevo i ve spánkové krajině včetně lehkého prokrvácení obou spánkových svalů a dále poranění měkkých tkání pravého oka, rdoušením pak prokrvácení měkkých tkání levé poloviny krku, zejména zlomeniny velkého rohu jazylky vpravo a obou horních rohů štítné chrupavky a bodně-řeznou ránou krku protětí cévních pletení a svalové partie přední plochy krku i štítné chrupavky, kdy právě posledně zmíněné zranění bylo bezprostřední příčinou smrti poškozené, která na místě zemřela, tuto pak zabalil do dek, ovázal provázkem a ukryl v lůžkovém prostoru postele“, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., neboť i tentokrát dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.
Usnesením z téhož dne současně rozhodl, že podle §23 odst. 1 tr. ř. se vylučuje k samostatnému projednání řízení o skutku, který vykazuje znaky trestných činů krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a jehož se měl obviněný dopustit tím, že „dne 3. 5. 2005 v přesně nezjištěnou dobu mezi 19.00 hodin až 20.00 hodin ve Z., na ulici Ch., v bytě umístěném ve … poschodí domu ukradl peněžní hotovost ve výši okolo 50.000,- Kč, příruční trezorek v hodnotě 448,- Kč, dámskou peněženku v hodnotě 130,- Kč, mobilní telefon zn. Nokia 3310 v hodnotě 2.748,- Kč, platební kartu vedenou u G. M. b., a. s., P., a patřící jeho zemřelé matce, osobní doklady a další drobné věci, na parkovišti před domem osobní automobil zn. Ford Eskort 1.4, v hodnotě 115.600, - Kč“. Důvodem tohoto postupu znovu byla potřeba objasnění otázky souhlasu poškozených (dědiců) s trestním stíháním obviněného pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák.
Proti zprošťujícímu rozsudku podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně odvolání, které Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání usnesením ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 6 To 75/2008, podle §256 tr. ř. zamítl.
Citované usnesení odvolacího soudu znovu napadla dovoláním podaným v neprospěch obviněného nejvyšší státní zástupkyně a uplatnila v něm dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l) a g) tr. ř.
Dovolatelka nejprve zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, zejména všechna dosud vydaná meritorní rozhodnutí, z nichž jednak připomněla obecné pasáže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 853/2007, o tom, že ani rozhodování o dovolání se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, neboť tato práva musí být respektována též v řízení o všech opravných prostředcích, a jednak zdůraznila tu jeho část, která se týkala výtek nejen paušálního přístupu Vrchního soudu v Olomouci k odvolání státního zástupce a ke způsobu hodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech a jeho rezignace na přezkumnou povinnost vymezenou mu ustanovením §254 odst. 1 tr. ř., ale také nedostatečnosti hodnocení konkrétních skutečností (okolností vstupu obviněného do domu a bytu poškozené, odchodu a opětovného návratu do bytu, výpovědi svědka Ing. O. F. k tomu, zda neregistroval v domácnosti, kterou sdílel s poškozenou S. F., chybějící nůž, k sáčku, který byl nalezen na hlavě poškozené, jeho obvyklému uložení v domácnosti, k zajištěnému provázku a k tomu, zda bylo obvyklé, že poškozená svědkovi telefonovala vždy, když jí obviněný navštívil a požadoval peníze). Stejně tak zmínila výhrady Nejvyššího soudu, že soudy obou stupňů se blíže nezabývaly otázkou výměny oděvních svršků, kterou měl obviněný uskutečnit při první návštěvě v bytě poškozené, ani hodnocením výpovědí svědků, kteří popsali hádku mezi mužem a ženou v kritické době v bytě poškozené a slyšeli i četné tupé údery a po hádce „podezřelé ticho“.
Dovolatelka neopomněla upozornit ani na výtky Nejvyššího soudu ve vztahu k soudu prvního stupně, že pravidlům formální logiky odporuje jak jeho hodnocení situace na místě činu, tak jeho hodnocení výpovědi obviněného, v níž popsal, kde a v jaké poloze svou matku v bytě našel (to v návaznosti na popis nálezu těla poškozené v protokolu o ohledání místa činu a pořízenou fotodokumentaci, kde bylo konstatováno, že obviněný nemohl vidět ránu na matčině krku), a že měl věnovat zvýšenou pozornost objektivně zjištěnému faktu, že obviněný bezprostředně po první návštěvě poškozené měl u sebe její mobilní telefon, z něhož volal již 19:42:48 hod. z hotelu M. ve Z.
V další části svého podání dovolatelka uvedla, že soudy obou stupňů do jisté míry doplnily své předchozí úvahy, v plné míře a zejména pokud jde o podstatu věci však předchozí pochybení vytknutá jim Nejvyšším soudem nenapravily. Nalézací soud doplnil dokazování výslechem svědka Ing. O. F. a v rámci hodnocení důkazů zohlednil, že svědkovi není známo, kolik měli v domácnosti nožů (a tedy jestli některý chybí), a že v jeho výpovědi jsou určité drobné nesrovnalosti. V návaznosti na výslech svědka A. D. konstatoval, že svědek, když viděl obviněného v 18.30 hod. v den spáchání činu v D. L., „bylo zamračeno, poprchávalo, nevím, asi pršelo“. Své hodnotící úvahy soud doplnil ve vztahu k výpovědím svědků M. V., Mgr. M. V. a D. Č., z nichž dovodil, že poškozená s největší pravděpodobností neutrpěla zraňující rány na těle v době, kdy tito svědci slyšeli hádku z bytu F., neboť neslyšeli žádné projevy bolesti a poté již neposlouchali. Více se také zaobíral otázkou vstupu obviněného do bytu, naznačil jisté úvahy ve vztahu ke svrškům nalezeným na místě činu, v dalších částech však jeho rozsudek vychází z již dříve vyneseného (a následně zrušeného) rozsudku ze dne 6. 10. 2006. Odvolací soud tyto závěry akceptoval a odvolání státního zástupce zamítl.
Nejvyšší státní zástupkyně i přes naznačená doplnění dokazování nepovažovala ani nyní realizovaný postup soudů obou stupňů za zcela správný, resp. za souladný zejména s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. Soud prvního stupně se totiž zaměřil pouze na některá z pochybení vytknutých mu Nejvyšším soudem, aniž by reagoval na podstatu jeho závěru, že je nutné vypořádat se zákonem stanoveným postupem se všemi důkazy. Soud prvního stupně však nově hodnotil jen nepříliš široké doplnění dokazování a následně v zásadě zopakoval své předchozí úvahy, což za nové hodnocení v souladu se zákonem, jak zněl pokyn Nejvyššího soudu, považovat nelze. Vrchní soud v Olomouci následně postup soudu prvního stupně akceptoval.
Podle dovolatelky zcela mimo hodnotící úvahy nadále zůstal mechanismus vniknutí obviněného (případně s ohledem na hypotézy soudů činných dříve ve věci i jiné osoby) do bytu poškozené. K této okolnosti soudy dovodily, že obviněný neměl klíče a Ing. O. F. následně našel byt zamčený, bez klíčů poškozené, tedy pachatel zřejmě zaťukal nebo zazvonil a při odchodu si vzal klíče ze zámku, zamkl za sebou a klíče si vzal. Podle učiněných (v zásadě nepochybných) skutkových zjištění ovšem obviněný navštívil poškozenou poprvé, poté odešel a opětovně se vrátil, když již byla mrtvá. Pachatel (v případě, že se jednalo o osobu odlišnou od obviněného) tedy zřejmě klíče neodnesl a za sebou nezamkl, jinak by se obviněný nedostal do bytu. Klíče byly zjevně odneseny až později, po „úklidu bytu“, což by znamenalo, že pachatel (pokud jím nebyl obviněný) nejprve nechal byt odemknutý a klíče odnesl až následně v průběhu noci. Konkrétnější a skutkovým zjištěním odpovídající úvahy v této souvislosti však v rozhodnutích soudů obou stupňů nadále chybí.
Dovolatelka dále uvedla, že odpovídajícím způsobem byl doplněn výslech Ing. O. F., zejména pokud jde o počet nožů v domácnosti a uložení sáčků a motouzů. V rámci odůvodnění svého rozhodnutí však již soud prvního stupně zmínil pouze neznalost svědka stran nožů, avšak zcela pominul hodnocení jeho tvrzení o umístění sáčků a motouzů (v místech, které se po odchodu synů z domácnosti nerekonstruovaly či jinak neměnily, při zohlednění, zda by pachatel, který by jejich umístění v bytě neznal, je s ohledem na význam jejich užití hledal).
Pokud bylo soudům nižších stupňů uloženo zaobírat se otázkami, jež se týkaly otázek výměny svršků obviněného, a to s ohledem na údajný déšť, dovolatelka uvedla, že nalézací soud v této souvislosti konstatoval protokol o (nedůsledné) prohlídce místa činu a zprávu hydrometeorologického ústavu, podle níž mělo v danou dobu ve Z. pršet. Následně zopakoval své závěry, že vzhledem k počasí obviněný mohl mít mokrou mikinu a tedy důvod pro její výměnu za bundu. Nebyla však v této souvislosti zohledněna a hodnocena výpověď taxikáře Z. N., který uvedl, že když obviněný jako zákazník nastupoval do jeho auta v D. L., měl mikinu kolem pasu (toto tvrzení přitom může mít svůj význam pro posouzení, jak mokrá mohla být tato část oděvu obviněného, pokud ji měl právě kolem pasu a zda byla nutná jeho výměna za jiné oblečení), případně nebylo posouzeno, zda obviněný mohl (výrazněji) zmoknout cestou dlouhou několik metrů z vozidla taxi do domu, kde byl byt F.
Dovolatelka rovněž uvedla, že Krajský soud v Brně k výtkám Nejvyššího soudu o nedostatečném posouzení výpovědí svědků M. V., Mgr. M. V. a D. Č. doplnil své úvahy o závěr, podle kterého s největší pravděpodobností poškozená neutrpěla zraňující rány na těle v době, kdy tito svědci slyšeli hádku z bytu F., neboť neslyšeli žádné projevy bolesti s tím, že následně již neposlouchali. Otázkou však zůstává dostatečné hodnocení, co tedy tito svědkové slyšeli – z jejich výpovědí je zcela zřejmá hádka („Běž pryč!“, „Vypadni!“, „Odejdi!“, „Pusť mě!“, „Nech mě!“, „Nekřič!“) mezi poškozenou a obviněným (vzhledem k formulaci nikoli mezi více osobami), rovněž byly slyšet tupé údery, i deset. Oba soudy k tomu uvedly, že svědkové nepochybně slyšeli hádku, avšak není zřejmé, v jakém rozsahu měla probíhat, a následně poukázaly na výpověď obviněného (podle něho se chvíli dohadoval s poškozenou kvůli penězům, poškozená však nijak nekřičela, možná zvedla hlas, avšak nebyla to hádka, že by na sebe křičeli; poškozená mu následně nějaké peníze vydala, on odjel, aby se za chvíli k poškozené vrátil pro jídlo, které mu připravovala). Soud však již neposuzoval, do jaké míry je s ohledem na hádku provázenou nepochybně alespoň nějakým násilím reálné, že poškozená následně vařila obviněnému jídlo (když ho před tím vyzývala „Běž pryč!“, „Vypadni!“, „Odejdi!“) a dohodli se, že se pro ně zastaví, a ani blíže neřešil (spíše pouze konstatoval) rozpory mezi výpověďmi svědků a obviněného stran hádky. Nijak potom také nehodnotil rozpor s dalším svým zjištěním, o které se opřel, vycházející z výpovědi otce a bratra obviněného a z vyjádření soudní znalkyně z oboru psychologie, že údajně nelze u obviněného shledávat sklony k negativním emocím a zvýšení dráždivosti.
Pokud jde o výtku Nejvyššího soudu směřující do sporných okolností týkajících se údajného nálezu těla poškozené obviněným, dovolatelka upozornila, že nalézací soud sice mírně prohloubil své již dříve vyslovené úvahy a v podstatě dovodil, že tvrzení obviněného nejsou plně v souladu s objektivní realitou, avšak následně uzavřel, že není zřejmé, zda obviněný popisuje jen něco, co mu utkvělo v paměti, nebo zda vědomě lže. Na jiném místě svého rozsudku soud sice dovodil, že tvrzení obviněného je nutně zcela smyšlené, neboť v době do 21.00 hod. daného dne vzhledem k závěrům znaleckých tvrzení vyplývajících z ohledání mrtvolných skvrn poškozená vůbec nemohla být v úložném prostoru v posteli, současně však konstatoval, že popsané okolnosti mohou mít vedle spáchání žalovaného trestného činu obviněným různá vysvětlení, zejména návod ke krádeži, loupeži nebo vraždě či spolupachatelství obviněného při nich, včetně excesů hlavního (druhého) pachatele. Naznačené hypotézy ovšem soud po jejich nastolení již nijak podrobněji neposuzoval, zejména pokud jde o zohlednění reálnosti uskutečnění prosté krádeže za situace, kdy poškozená byla zjevně doma (ač poškozená i Ing. O. F. jako stálí obyvatelé bytu chodili pravidelně do práce), či jaký průběh by měla mít vzhledem k předpokládanému nesouhlasu s takovým jednáním ze strany poškozené loupež (zejména pokud by se hlavní pachatel měl nacházet v bytě poškozené již s obviněným, jak také za možné považuje soud, což je ovšem v rozporu s jednotným číslem užívaným poškozenou při hádce s obviněným). Rovněž zde absentují úvahy soudu, které by měly navazovat na zjištění, že poškozená se nechávala obviněným obvykle umluvit a peníze mu dávala (což zejména zdůraznil odvolací soud, když odůvodňoval neexistenci motivu na straně obviněného, čímž ovšem současně popřel i naznačené hypotézy soudu prvního stupně o návodku k loupeži či vraždě, s nimiž se údajně ztotožnil). Obviněný totiž kritického dne za poškozenou zjevně přišel s požadavkem na další finanční obnos, o který se s poškozenou, když mu ho nechtěla dát, i hádal a fyzicky ji napadal, a teprve poté z bytu odešel. Stran iniciace trestné činnosti spáchané jiným pachatelem by proto soudy měly dále podrobněji rozebrat, zda považují za možné, že obviněný po opuštění bytu byl schopen v poměrně krátkém časovém prostoru dohodnout s třetí osobou realizaci trestné činnosti, či zda již předem očekával, že bude odmítnut a trestnou činnost měl sjednanou jako záložní plán (přes pozitivní zkušenosti s poškozenou v tomto směru, zmíněnou v rozsudku, resp. při zohlednění skutečnosti, že se sám minimálně hádkou za užití fyzického napadání snažil poškozenou k vydání peněz přesvědčit a že peníze potřeboval zejména na úhradu aktuálně vzniklého dluhu ze hry na automatech).
Podle dovolatelky by zcela dostatečné hodnocení provedených důkazů současně mělo obsahovat i vypořádání se se závěrem soudu o tom, že obviněný po návratu do bytu se v něm zdržel cca 15 minut (od 20.30 do 20.45 hod.), hledal poškozenou, kterou následně našel v úložném prostoru postele, že mrtvolu nějakým způsobem odkryl (z dek) a po jejím otočení zjistil podřezané hrdlo, a že měl následně zvracet a panikařit, potom zřejmě mrtvolu otočit do původního stavu, odcizit peníze z trezorku a kabelku s peněženkou, mobilem a klíčky od auta a odejít. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však není zřejmé, do jaké míry mohl obviněný tyto úkony stihnout (soud prvního stupně v této souvislosti klade jen otázku, zda to mohlo být 15 min.) a dále jakým způsobem vyhodnotily již primární skutečnost, totiž že poškozená v danou dobu objektivně nebyla v úložném prostoru postele (obviněný tedy způsobem, který popisuje, nutně jednat ani nemohl). Při stanovení času druhé návštěvy obviněného u poškozené rovněž soudy blíže nerozebraly případnou reálnost jednání obviněného, který měl po vystoupení z taxi vejít do branky předmětného domu, ale potom zřejmě opět odejít a (při zohlednění počasí panujícího ten večer) jít se projít, a bez dalšího vyslovily okamžik vstupu na 20.30 hod.
Nejvyšší státní zástupkyně je rovněž přesvědčena, že soudy činné dříve ve věci dostatečně nehodnotily skutečnost uvedenou obviněným, že údajným motivem k jeho návratu do bytu byla dohoda s poškozenou, že mu nachystá na další den jídlo. Jak již bylo výše zmíněno, mezi poškozenou a obviněným došlo nepochybně k prudší hádce včetně fyzického napadení, což je okolnost, která by mohla mít vliv na závěr, zda poškozená ještě poté chystala obviněnému jídlo. Třebaže konkretizace takového jídla nebyla v řízení přesněji provedena (je ovšem možné předpokládat, že se jednalo o oběd či svačinu, nelze rovněž přehlédnout, že smysl chystání jídla se výrazně snižuje už tím, že obviněný jel vozidlem taxislužby z D. L. do Z. za poškozenou a poté do hotelu M. za 750,- Kč a následně se vrátil do bytu poškozené opět taxíkem za 100,- Kč.
K dostatečnosti hodnocení výpovědi obviněného dovolatelka uvedla, že ten zjevně akceptoval dva významné body (které mohl ovšem vzhledem k okolnostem jen s obtížemi popřít), totiž že daného večera dvakrát navštívil byt, v němž byla zavražděna poškozená, a že odcizil zejména peníze a klíčky od vozidla. Zásadní část jeho dalších tvrzení je potom již v rozporu s objektivně zjištěnými okolnostmi. Obviněný uváděl jiné časy svých návštěv v bytě tak, aby mezi nimi vznikl větší časový prostor; tvrdil, že se s poškozenou o potřebě peněz nehádal, ač zjevně došlo k příkré výměně názorů včetně fyzického napadání; již po první návštěvě měl u sebe mobilní telefon poškozené, ač tvrdil, že ho odcizil až při druhé návštěvě (soud prvního stupně v této souvislosti zmínil, že si mohl telefon půjčit nebo ho odcizit již při první návštěvě, avšak dále nehodnotil, proč by v případě, že si ho půjčil, orgánům činným v trestním řízení tvrdil, že ho odcizil, navíc v situaci, kdy měl mobilní telefon vlastní, případně zda je reálné, aby mobilní telefon odcizil v době, kdy se měl za krátkou dobu k poškozené vrátit pro jídlo); tvrdil, že poškozenou při druhé návštěvě nalezl v úložném prostoru postele, poté zvracel, panikařil a odcizoval zejména peníze, ač poškozená sice byla v danou dobu nepochybně již mrtvá, ale musela se nacházet jinde v bytě (a tedy pokud ji viděl v dece, resp. v igelitových taškách a motouzech, v nichž se v konečném důsledku skutečně nacházela, musel ji nutně vidět nejdříve cca kolem půlnoci toho dne), a nedostalo se dostatečného posouzení jeho jednání spočívajícího v tom, že v průběhu druhé návštěvy přes přítomnost mrtvoly své matky v bytě poměrně racionálně odcizil peníze a další vhodné věci a odjel uhradit svůj dluh ze hry na automatech, resp. hrál na nich dále. V návaznosti na hru na automatech soudy rovněž nehodnotily poměrně významnou okolnost, totiž že obviněný daného dne odpoledne prohrál cca 3.000,- Kč, přestože v podstatě žádné peníze neměl (po dohodě, že dluh do večera uhradí) a následně si objednal vozidlo taxi (v konečném důsledku za cenu 750,- Kč) – sám se tak dostal do situace, že poměrně vysokou částku peněz (v porovnání s tím, na úhradu čeho byla určena a s jeho finanční situací) potřeboval okamžitě, přičemž vzhledem k verbálním projevům hádky mu je poškozená podle všeho odmítla dát. Doplnění dokazování by bylo vhodné učinit i ve vztahu k již zmíněnému tvrzení obviněného ohledně jídla do práce na druhý den v tom smyslu, zda toto jídlo, resp. jeho údajná příprava poškozenou, skutečně bylo pro obviněného za popsaných podmínek (zejména s ohledem na vzniklý dluh) tím významným hybným motivem pro jeho cesty. Ani tyto okolnosti však dostatečně posouzeny nebyly, neboť soudy obou stupňů k výpovědi obviněného v podstatě uvedly, že je záležitostí jeho obhajoby, co tvrdí a čím se hájí.
Podle dovolatelky rovněž není zřejmé, jakým způsobem soudy dovodily, že je vyloučené, aby obviněný sám odtáhl tělo poškozené z chodby bytu (jako z pravděpodobného místa vraždy) do ložnice a do postele a aby sám uklidil byt (zejména když se s ohledem na učiněná zjištění celé jednání dělo v poměrně dlouhém časovém úseku). Obdobně úvahy soudů o možné iniciaci krádeže, loupeže či vraždy obviněným bez jeho přímé účasti nijak neodpovídají provedenému dokazování, neboť vyjma velmi obecné zmínky svědka D. F., že neví, zda je obviněný pachatelem předmětného trestného činu nebo zda s ním má jinou spojitost (ač vzájemný vztah vraždy a obviněného ho údajně napadl ihned), pro ně není dán žádný podklad. Závěrům soudů tak do jisté míry odpovídá jen nález chlupů cizího muže, ovšem v této souvislosti nevyhodnotily tvrzení svědka Ing. O. F., podle něhož deka použitá k zabalení mrtvoly byla užívána na sedačce v obývacím pokoji, kde mohly sedávat návštěvy.
Dovolatelka tak měla za to, že s ohledem na popsané okolnosti je nutné učinit závěr, že se soudy činné dříve ve věci nadále nevypořádaly se všemi provedenými důkazy způsobem požadovaným v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí neodpovídá požadavkům ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., čímž se hodnocení důkazů dostalo do extrémního rozporu s obsahem provedených důkazů, resp. učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Je proto přesvědčena, že je namístě zákonu neodpovídající rozhodnutí zrušit a soudům uložit, aby důkazy znovu a plně posoudily a poté dovodily potřebné závěry. S ohledem na skutečnost, že soudy nižších stupňů se plně neřídily závaznými pokyny Nejvyššího soudu vyslovenými již dříve v jeho usnesení, považovala za vhodné nařídit nové projednání věci v jiném složení senátu.
V závěru svého podání nejvyšší státní zástupkyně uzavřela, že Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 6 To 75/2008, rozhodl o zamítnutí odvolání státního zástupce [§265a odst. 2 písm. b), h) tr. ř.] za situace, kdy odvoláním napadený rozsudek spočíval na nesprávném právním posouzení skutku, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.:
1. podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 6 To 75/2008, jakož i předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 2 T 3/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
2. dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl,
3. a současně aby podle §265l odst. 3 tr. ř. nařídil Krajskému soudu v Brně věc projednat a rozhodnout v jiném složení senátu.
Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. et Bc. P. S. a uvedl, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně, stejně jako předchozí odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně, směřuje čistě do hodnocení důkazů, tedy do výlučné pravomoci soudu prvého stupně. Podle jeho názoru přitom byly všechny provedené důkazy hodnoceny soudy obou stupňů v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., když je hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém zvážení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Je rovněž přesvědčen, že závazné pokyny, které vyslovil Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí, byly Krajským soudem v Brně plně respektovány a se všemi připomínkami a výhradami se také tento soud ve svém rozhodnutí vypořádal, když doplnil i dokazování ve směru naznačeném a požadovaném Nejvyšším soudem. Jelikož se plně ztotožnil se způsobem, jakým soudy obou stupňů zhodnotily provedené důkazy, považoval za nadbytečné, aby znovu prováděl obdobný rozbor jednotlivých důkazů a jejich hodnocení.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti se obviněný domníval, že rozhodnutí soudu prvního stupně o jeho nevinně a tedy o jeho zproštění obžaloby, při plném respektování jedné ze základních zásad trestního řízení „in dubio pro reo“, bylo zcela správné, přičemž toto bylo potvrzeno také následným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo zamítnuto odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně. Pro úplnost dodal, že již v průběhu dosavadního řízení došlo ke změně obsazení senátu Krajského soudu v Brně, přičemž i po této změně dospěl Krajský soud v Brně ke stejnému zprošťujícímu rozhodnutí.
V závěru svého vyjádření obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání Nejvyššího státního zastupitelství v Brně podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., popřípadě podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) i při novém rozhodování ve věci zjistil, že podané dovolání je přípustné §265a odst. 2 písm. b), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolatelkou uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. totiž vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je přitom třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z této zákonné citace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Podle první z nich je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. V posuzované věci však soud druhého stupně v průběhu veřejného zasedání odvolání státního zástupce podle §254 tr. ř. věcně přezkoumal a podle §256 tr. ř. rozhodl o zamítnutí odvolání směřujícího v neprospěch obviněného, protože je neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení odvolatele v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě. Podle druhé alternativy, kterou nejvyšší státní zástupkyně v závěru svého podání explicitně zmínila, je uvedený dovolací důvod naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle názoru dovolatelky byl dán v předcházejícím řízení dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterými byli obvinění uznáni vinnými. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto v zásadě nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. V zásadě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o rozsahu provedeného dokazování, hodnocení provedených důkazů a správnosti skutkových zjištění. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti hodnocení důkazů a na ně navazujících skutkových zjištění.
Uvedený důvod vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti lze také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádný opravný prostředek, jehož využití by v dané věci mohlo přicházet v úvahu, a to obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.).
Současně je ale zapotřebí uvést (obdobně jako v předchozím usnesení), že jakkoliv námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat, nelze tuto zásadu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o dovolání se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce (tedy i poškozeného) a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 aj.).
Vadami důkazního řízení se rozumějí mimo jiné i případy tzv. opomenutých důkazů (mezi ně patří i situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu věci, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny) a případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.). Příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu (stejně jako mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním) je namístě tehdy, pokud pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.).
Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že o takovou situaci se znovu jedná i v posuzovaném případě, byť soudům nižších stupňů učinil v tomto směru výtky již ve svém předcházejícím rozhodnutí.
Jak je zřejmé z dosavadního popisu průběhu trestního řízení, nalézací soud v této věci vyhlásil již tři meritorní rozhodnutí. Před každým z nich (především pak před prvním) provedl v několika hlavních líčeních celou řadu důkazů, takže mu rozhodně nelze upřít snahu provedeným dokazováním objasnit co nejpřesněji a co nejúplněji skutek, pro nějž byl obviněný postaven před soud. Obsah podstatných částí těchto důkazů také zmínil v popisných pasážích odůvodnění jak původních, tak i následných zprošťujících rozsudků. Poněkud stručnější jsou již pasáže odůvodnění těchto rozsudků vztahující se k hodnocení provedených důkazů, v nichž se věnoval zejména časovému a lokálnímu určení pohybu obviněného v odpoledních a večerních hodinách kritického dne. Přestože se mu to podařilo poměrně přesně a třebaže některé důkazy výrazně svědčily v neprospěch obviněného (stačí zmínit údaje z výpisů telekomunikačního provozu, závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví – odvětví soudního lékařství, svědecké výpovědi sousedů o hádce ozývající se z bytu manželů F.), dospěl nakonec (znovu i ve svém posledním rozhodnutí) k závěru, že na těchto důkazech nelze postavit rozhodnutí o vině obviněného trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., neboť jde jen o nepřímé důkazy, které netvoří ucelený a uzavřený řetězec, a proto při respektování zásady „v pochybnostech ve prospěch viníka“ obviněného obžaloby pro žalovanou část skutku a jmenovaný trestný čin zprostil.
Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně při rozhodování o odvolání státního zástupce (ale i obviněného) proti v pořadí prvému zprošťujícímu rozsudku reagoval naprosto adekvátně především na způsob, jakým nalézací soud hodnotil provedené důkazy, což jej vedlo k tomu, že v neveřejném zasedání tento rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí. Z odůvodnění jeho usnesení je zřejmé, že se takřka bezezbytku ztotožnil se stěžejním principem odvolacích námitek státního zástupce, že nalézací soud nesprávným způsobem vyhodnotil ve věci provedené důkazy, když vycházel toliko z jednostranného náhledu na celý případ a nikoliv z objektivního a logického zhodnocení důkazní situace ve všech souvislostech, a současně připomněl, že dokazování stojí na nepřímých důkazech a za takové situace je třeba věnovat maximální pozornost všem důkazním prostředkům, které je nutné vyhodnotit tak, jak to má na mysli ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze apriori provádět jistou „selekci důkazů“ v rámci jejich hodnocení. V dalších pasážích svého usnesení podrobně rozvedl okolnosti, které nalézací soud nehodnotil a vytkl mu jistou míru benevolence při hodnocení časových souvislostí s odkazem na výpisy telekomunikačního provozu mobilních telefonů, opomenutí hodnocení některých objektivních faktů vztahujících se k místu a času pohybu obviněného, nehodnocení toho, co svědci M. a M. V. a D. Č. měli z bytu F. slyšet, nehodnocení tvrzení obviněného v rámci jeho obhajoby kde a v jaké poloze svou matku našel v návaznosti na protokol o ohledání místa činu a pořízenou fotodokumentaci, nehodnocení tvrzení obviněného o důvodech změny v jeho oblečení apod. Třebaže dal nalézacímu soudu v úvahu i doplnění dokazování, uložil mu především povinnost věnovat náležitou pozornost hodnocení důkazů tak, aby mělo oporu v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Krajský soud v Brně po vrácení spisového materiálu doplnil dokazování podle pokynů odvolacího soudu a poté rozsudkem ze dne 6. 10. 2006, sp. zn. 2 T 1/2006, obviněného znovu zprostil obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. V odůvodnění tohoto rozsudku znovu obsáhle citoval podstatné části téměř všech provedených důkazů, které již hodnotil poněkud podrobněji, nakonec však učinil stejný závěr, že na provedených důkazech nelze postavit rozhodnutí o vině obviněného trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák.
Vrchní soud v Olomouci, který se věcí z podnětu odvolání státního zástupce opět zabýval, tentokrát již nepřisvědčil argumentaci státního zástupce, že hodnocení důkazů nalézacím soudem je v přímém rozporu s pravidly formální logiky. Zprošťující rozsudek potvrdil jako správný a mimo jiné v něm konstatoval, že nalézací soud v novém rozhodnutí se správně, logicky a přesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Poukázal i na konstantní judikaturu stojící na stanovisku, že ani za situace, kdy skutečný stav věci není správně zjištěn, odvolací soud může toliko upozornit soud prvního stupně, ve kterých směrech má být řízení doplněno, nebo čím je třeba znovu se zabývat, zásadně však nesmí k samotnému způsobu hodnocení důkazů nalézacím soudem udělovat tomuto soudu jakékoliv závazné pokyny, a že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., nemůže odvolací soud napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu připadajícím výsledkem. V neposlední řadě připomněl novelizované ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. a aktuální judikaturu Ústavního soudu stojící na stanovisku, že zasahovat do hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně lze pouze tehdy, pokud je takové hodnocení v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. V rámci těchto teoretických premis, vymezujících obecně činnost odvolacího soudu, dospěl k závěru, že nalézací soud mantinely ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. respektoval, neboť mu nelze vytknout, že by některý důkaz neprovedl, některý z provedených důkazů nehodnotil či že by hodnocení důkazů bylo provedeno v rozporu se zákonem nebo pravidly formální logiky. V jednotlivostech pak přisvědčil správnosti úvah nalézacího soudu, neztotožnil se s nastíněnou hypotézou státní zástupkyně o snaze poškozené potlačit své nářky a uzavřel, že předmětná věc je postavena toliko na nepřímých důkazech, které sice vedou k důvodnému podezření vůči obviněnému, stojí však osamoceny, a proto neumožňují učinit závěr o vině obviněného. Protože byl přesvědčen, že nalézací soud správně aplikoval zásadu „in dubio pro reo“, obviněného zprostil obžaloby.
Jak již vyplynulo z předcházejícího textu, Nejvyšší soud k dovolání podanému nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného usnesením ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 853/2007, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, podle §265k odst. 2 tr. ř. současně také zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud se ztotožnil ve všech zásadních bodech s argumenty nejvyšší státní zástupkyně uplatněnými v podaném dovolání, zejména s jejími výhradami vztahujícími se ke způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně, a rovněž zdůraznil, že měl v průběhu dokazování věnovat daleko větší pozornost okolnostem vstupu obviněného do domu a bytu poškozené, odchodu z něho a opětovného návratu do něho, a že se nabízelo podrobnějším výslechem Ing. O. F. zjistit další okolnosti, které by mohly mít pro rozhodnutí ve věci podstatný význam (zejména v otázce vražedného nástroje, k motivu, který pachatel mohl mít, k okolnostem souvisejícím s provedením činu, jakož i s počínáním pachatele po něm, k sáčku, který byl nalezen na hlavě poškozené, k jeho obvyklému uložení v domácnosti, k zajištěnému provázku a jeho obvyklému uložení v domácnosti, k tomu, zda bylo obvyklé, že poškozená svědkovi telefonovala pokaždé, když ji obviněný navštívil a požadoval na ní peníze). Především proto uložil nalézacímu soudu provedené důkazy (po jejich doplnění) znovu hodnotit podle ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a zvažovat, jaké spolehlivé skutkové závěry lze z provedených důkazů učinit.
Krajský soud v Brně po vrácení spisového materiálu v průběhu hlavních líčení konaných ve dnech 6. 5. 2008 a 22. 5. 2008 vyslechl (jen velice stručně) obviněného a svědky Ing. O. F. (toho zejména k otázce vražedného nástroje, k sáčku, který byl nalezen na hlavě poškozené, k zajištěnému provázku a k obvyklému uložení těchto věcí v bytě) a A. D. (toho jako řidiče taxi k okolnostem, za nichž kritického dne vezl obviněného, a k charakteru počasí, které tehdy panovalo). Třebaže k odročenému hlavnímu líčení předvolal i dalšího svědka Z. N., toho nakonec (poté, co se svědek omluvil pro onemocnění) pro údajnou nadbytečnost nevyslechl (přestože intervenující státní zástupkyně na jeho výslechu trvala). Po závěrečných řečech státní zástupkyně a obhájce obviněného a posledním slovu obviněného pak vyhlásil rozsudek, jímž obviněného znovu zprostil obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. V odůvodnění tohoto rozsudku znovu obsáhle citoval podstatné části téměř všech provedených důkazů (srov. strany 3 až 18), které nyní již hodnotil podrobněji (srov. strany 17 až 28). Učinil však stejný závěr, že na provedených důkazech nelze postavit rozhodnutí o vině obviněného trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák.
Vrchní soud v Olomouci, který se věcí z podnětu odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného opět zabýval, považoval zprošťující rozsudek za správný a zákonný a podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl. V odůvodnění usnesení mimo jiné konstatoval, že nalézací soud v zásadě plně respektoval ustanovení §265s odst. 1 tř. ř., kdy vázán právním názorem nadřízeného soudu doplnil dokazování podle jeho pokynů, a to i nad jejich rámec, a znovu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil ve věci provedené důkazy, takže z tohoto pohledu neshledal v jeho postupu pochybení. Rovněž měl za to, že nalézací soud se dostatečně vypořádal s námitkami vznesenými ve zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu, a proto k závěru, že soud prvního stupně se správně, logicky a přesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Jelikož předmětná věc je postavena toliko na nepřímých důkazech, které sice vedou k důvodnému podezření vůči obviněnému, stojí však osamoceny, a proto neumožňují učinit závěr o vině obviněného.
Nejvyšší soud je znovu přesvědčen, že odvolací soud i tentokrát svým přístupem k odvolání státní zástupkyně a ke způsobu hodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech soudem prvního stupně rezignoval na své přezkumné povinnosti vymezené v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř.
Dovolací soud samozřejmě ani při svém nynějším rozhodování nemíní nezpochybňovat zásadu, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Stejně tak nehodlá zpochybňovat ani shora zmíněná teoretická východiska pro přezkumnou činnost odvolacího soudu. Znovu však musí zdůraznit, že pokud skutkové závěry soudu prvního stupně nemají nezbytně nutnou míru přesvědčivosti a koherence, pokud jsou v extrémním rozporu s obsahem některých provedených důkazů (jejichž část nalézací soud neprávem pominul, příp. zamlčel), pak soud druhého stupně je povinen na takovouto situaci reagovat a vyvodit z ní adekvátní trestněprocesní důsledky. To v dané věci odvolací soud opět neučinil, na rozdíl od svého původního, resp. vůbec prvního přístupu k hodnocení důkazů nalézacím soudem, a stejně jako při svém rozhodování dne 18. 1. 2007 nepostupoval s náležitou důsledností a spokojil se s neúplnými, nevýstižnými, někdy i zkreslujícími, a proto nepřesvědčivými úvahami nalézacího soudu.
Nejvyšší soud znovu připomíná jednu ze základních zásad trestního řízení, že orgány činné v trestním řízení (tedy po podání obžaloby soud prvního stupně) postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného (§2 odst. 5 tr. ř.). Podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem jejich libovůle, resp. svévole. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich je transparentnost rozhodování, tedy povinnost důkazní postup vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99, ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05 aj.).
Uvedený požadavek je součástí nároků kladených na odůvodnění rozsudku (srov. §125 tr. ř., podle něhož soud v odůvodnění rozsudku stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují). Z toho vyplývá, že pokud mezi jednotlivými důkazy existují rozpory, je povinností soudu zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě a poté v souhrnu s ostatními důkazy, což nesmí činit v obecné rovině, ale vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Citované ustanovení nároky na odůvodnění rozsudku zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V takové situaci je potřebné klást na soud zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil.
Akcentované požadavky na úplnost, srozumitelnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů způsobem umožňujícím jejich přezkoumatelnost formuloval v mnoha svých rozhodnutích i Ústavní soud. Jedním z principů, představujících neopominutelnou součást práva na tzv. fair proces a vylučujících libovůli v rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit (srov. například jeho nálezy ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96, ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03 aj.). Odůvodnění rozhodnutí je nutno pojímat jako vyložení (demonstraci) myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozsudku, přičemž tyto úvahy musí být natolik přesvědčivé, aby samotný výrok mohl co do své určitosti obstát (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/2002).
Nejvyšší soud je přesvědčen, že soud prvního stupně v dané věci znovu nepostupoval v procesu dokazování a zejména hodnocení důkazů tak, jak mu to ukládají shora citovaná ustanovení trestního řádu. V průběhu hlavního líčení konaného dne 6. 5. 2008 sice znovu vyslechl obviněného M. F., ale učinil tak velice stručně a bez zaměření na okolnosti vztahující se ke skutku samotnému (obviněný se vyjádřil v podstatě jen ke svému aktuálnímu bydlišti a zaměstnání a údajně nepravomocnému odsouzení na konci roku 2007 zřejmě před Obvodním soudem pro Prahu 10 a posléze i před Obvodním soudem pro Prahu 9). Přitom obviněný svého zákonného práva na odepření výpovědi nevyužil, takže se nabízelo znovu jej vyslechnout zejména k rozporům, které se objevily v jeho předcházejících výpovědích. To však nalézací soud neučil, spokojil se s konstatováním obviněného, že „k věci se už vyjadřovat nebude“ a na svou povinnost zakotvenou v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. v podstatě rezignoval.
Soud prvního stupně poté vyslechl poměrně podrobně svědka Ing. O. F. především k otázce vražedného nástroje, k sáčku, který byl nalezen na hlavě poškozené, k zajištěnému provázku a k obvyklému uložení těchto věcí v bytě. Přestože svědek hned v úvodu své výpovědi uvedl, že „Kdyby v kritickém okamžiku tam byl někdo jiný, který by spáchal tento trestný čin, nevěděl by, kde najde sáček, který se používal do odpadkového koše, na hlavu zemřelé, kde by vzal provázky, protože to vše mělo svoje určité místo. Mohl to být jen ten, kdo toto prostředí znal. Myslím si, že ten, kdo tento trestný čin spáchal, perfektně znal naši domácnost.“ (srov. č. l. 686 spisu), a posléze k dotazům předsedkyně senátu doplnil, že sáčky na odpad černé barvy a motouzy byly uschované „ve skříňce na toaletě“ (srov. č. l. 687 spisu), soud prvního stupně tyto významné údaje v odůvodnění svého rozsudku vůbec neuvedl, ba dokonce konstatoval (srov. stranu 14), že z doplňujícího výslechu tohoto svědka „… nedozvěděl se nic podstatného pro věc samu …“ (absence těchto údajů je zřejmá i z dalších pasáží odůvodnění rozsudku, v nichž soud provedené důkazy hodnotil).
V odročeném hlavním líčení konaném dne 22. 5. 2008 soud vyslechl již jen svědka A. D. Tento řidič vozidla taxi se vyjadřoval k okolnostem, za nichž kritického dne kolem 18.30 hod. spatřil obviněného na křižovatce v D. L., a k charakteru počasí, které tehdy panovalo, a uvedl jen to, že tehdy bylo počasí „… zamračené, poprchávalo, nevím, asi pršelo …“ (srov. stranu 701 spisu). Z důvodů již výše zmíněných dalšího svědka Z. N. nevyslechl.
Nejvyšší soud musí znovu konstatovat, že se i tentokrát prakticky ve všech zásadních bodech ztotožnil s argumenty nejvyšší státní zástupkyně uplatněnými v podaném dovolání, zejména s jejími výhradami vztahujícími se ke způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Jelikož jde o výhrady v předchozím textu (srov. shora) nejen dostatečně podrobně rozvedené, ale především naprosto přiléhavé a jednoznačně formulované, postačuje na ně v této části odůvodnění jen odkázat. Nad rámec těchto výhrad však považuje za potřebné dále zdůraznit:
Byla-li již shora učiněna výtka soudu prvního stupně, že v podstatě rezignoval na povinnost, kterou mu ukládá ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., když se spokojil s vyjádřením obviněného, že se již k věci nebude vyjadřovat, a dále jej nevyslýchal, je třeba uvést, že podrobnější výslech obviněného se nabízel i proto, že již na č. l. 671 a 672 jsou založeny přípisy (státní zástupkyně a policejních orgánů) svědčící o tom, že v B., na zahradě domu, kde se obviněný zdržoval před svým zadržením, byly nalezeny zakopané v zemi doklady (občanský a řidičský průkaz) poškozené S. F. Nalézací soud této důležité okolnosti nevěnoval žádnou pozornost, o nálezu uvedených dokladů vůbec nevedl dokazování a nezmínil se o ní ani v rámci svých hodnotících úvah.
To je poměrně zásadní pochybení, které neměl přehlédnout ani odvolací soud. Ten totiž rozhodoval za situace, kdy měl navíc k dispozici protokol o výslechu svědkyně V. M., která popisovala chování obviněného právě v době, kdy utekl před vyšetřujícími orgány do B. a zdržoval se také na místě, kde byly uvedené doklady poškozené nalezeny. Už to jej mělo vést buď k doplnění dokazování v naznačeném směru, nebo rovnou ke zrušení zprošťujícího rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Jde totiž o okolnosti související s žalovaným skutkem, které by mohly přispět k posouzení nejen otázky věrohodnosti obviněného, ale i motivu jeho jednání.
Pokud jde dále o procesní postup nalézacího soudu po předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu, je třeba uvést, že sice respektoval jeho pokyn a v průběhu nového hlavního líčení vyslechl svědka Ing. O. F., avšak v odůvodnění svého rozsudku ze zcela nepochopitelných důvodů vůbec neuvedl a následně ani nehodnotil významnou část jeho výpovědi vztahující se k igelitovým sáčkům a provázkům (motouzům) a jejich obvyklému uložení v domácnosti (srov. již výše). Přitom nelze pochybovat, že jde o okolnost natolik závažnou, která by (při stávající důkazní nouzi) mohla sehrát významnou roli při hodnocení důkazů a skutkovém závěru soudu, zda se obviněný závažného trestného činu dopustil, či nikoliv.
Soudy obou stupňů rovněž měly daleko pečlivěji posuzovat otázky související s výměnou některých oděvních svršků, kterou obviněný již při první návštěvě poškozené v jejím bytě učinil. Zejména svědci Z. N. a M. V. uvedli v tomto směru okolnosti, které by měly nalézacímu soudu umožnit učinit jednoznačnou odpověď na otázku, zda důvodem provedené výměny byl, resp. mohl být déšť, nebo zda obviněný k takové výměně měl, resp. mohl mít důvod daleko pádnější. Druhý z těchto svědků, stejně jako jeho manželka M. V. a její matka D. Č. ve svědeckých výpovědích pak popsali hádku mezi mužem a ženou, kterou v kritické době slyšeli z bytu poškozené. V průběhu hádky, kterou označili u sousedů F. za „mimořádnou událost“, někteří z nich slyšeli z bytu jak konkrétní slovní projevy (srov. shora), tak i tupé údery (snad deset); po hádce následovalo „podezřelé ticho“. Žádný z nich přitom nevypověděl, že by v následujících minutách či hodinách z bytu poškozené takové zvuky zaslechli znovu.
Jelikož žádný z těchto svědků neslyšel z bytu poškozené bolestivé výkřiky, jak by prý tomu muselo být s ohledem na četné zraňující rány na těle poškozené (celkem šlo o 21 úrazových změn), nalézací soud i v posledním zprošťujícím rozsudku dovodil, že poškozená nemohla utrpět zraňující rány při prvé návštěvě obviněného. Takový jeho závěr naprosto odporuje pravidlům formální logiky. Pokud by totiž dovolací soud na takovou úvahu přistoupil, musel by současně učinit i závěr, že pokud jmenovaní svědci bolestivé výkřiky poškozené neslyšeli, pak by poškozená v kritické době žádná zranění ani nemohla, resp. neměla utrpět; přitom ale je mimo jakoukoliv pochybnost, že zranění na jejím těle, která mohla být způsobena již v průběhu první návštěvy obviněného v jejím bytě, byla naprosto objektivně zjištěna.
Uvedené výtky sice Nejvyšší soud formuloval již ve svém předcházejícím usnesení, nadále však na nich v plném rozsahu setrvává. Nalézací soud se totiž nimi ani ve svém posledním rozhodnutí náležitě nevypořádal, když v podstatě jen zopakoval své dosavadní závěry a nadto k nim připojil úvahy o neagresivním a slušném jednání obviněného k poškozené i svému otci Ing. O. F. I nadále tak setrval na závěru, že po prokázané hádce a výkřicích, které svojí intenzitou neodpovídaly 21 úrazovým změnám, které poškozená utrpěla, se později z bytu poškozené již žádné výkřiky neozývaly. Na str. 23 svého rozsudku uvedl, že mezi 19.00 a 20.00 hodinou bylo z bytu poškozené slyšet „Běž pryč, vypadni, odejdi, pusť mě“ a tichý klidný hlas nějakého muže a jeho slova „Já sem Tě přišel jen o něco požádat, nekřič“ a několik tupých úderů, jako by někdo v chodbě bytu narážel na skříň, přičemž tyto skutečnosti nehodnotil jako výkřiky odpovídající závažným úrazovým zraněním, která poškozená před smrtí utrpěla. Na téže straně níže a na straně 24 pak uvedl, že ani v pozdější době nebyly z bytu slyšet bolestivé výkřiky poškozené, které by odpovídaly 21 úrazovým změnám, které poškozená utrpěla. Takový závěr se nejeví nelogickým, neboť pokud by poškozená v uvedené době takováto vážná zranění neutrpěla (a utrpět je neměla ani později), neboť nebyly slyšet výkřiky odpovídající závažnosti těchto zranění, pak by z logiky věci vyplývalo, že by taková zranění vůbec neměla utrpět. Přitom o jejich objektivních zjištěních není žádných pochyb.
Nejvyšší soud k tomu dále dodává, že soudy obou stupňů vůbec nehodnotily ani to, že poškozená utrpěla (mimo jiné) zlomeniny velkého rohu jazylky vpravo a obou horních rohů štítné chrupavky, když toto zranění podle znaleckého posudku mohlo být spojeno s projevy dušení a je jím vysvětlováno smáčknutím krku rukou či rukama či ohbím předloktí (srov. č. l. 96 spisu); poranění přitom vzniklo ještě před bodnořeznou ránou na krku poškozené, která byla příčinou její smrti.
Soudy obou stupňů zatím nikterak nehodnotily ani to, jak byla poškozená při útoku pachatele oblečena. Jak je zřejmé z provedených důkazů (protokolu o ohledání místa činu, svědecké výpovědi Ing. O. F. a dalších), poškozená byla oblečena pouze v pruhované halence, černé podprsence a bílých kalhotkách (halenky a kalhotky byly zakrvácené). Jelikož lze s vysokou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že takto byla oblečena již v okamžiku vstupu pachatele do jejího bytu, měly se soudy zabývat i tím, zda by v takovém vyloženě intimním ustrojení otevřela dveře do bytu osobě, kterou by vůbec neznala.
Nejvyšší soud nemůže rovněž nezmínit, že odvolací soud ve svém prvním zrušujícím usnesení důvodně poukázal na tu část výpovědi obviněného, v níž popsal, kde a v jaké poloze svou matku našel, a v návaznosti na popis nálezu těla poškozené v protokole o ohledání místa činu a při něm pořízené fotodokumentaci uzavřel, že „obviněný nemohl vidět ránu na matčině krku, neboť její hlava se nacházela v převázaném igelitovém pytli a nebyla zakryta dekou, kterou by stačilo odhrnout“. Třebaže nehodnocení této významné okolnosti nalézacímu soudu vytknul, při dalším rozhodování ve věci se již spokojil s odůvodněním, v němž si sice nalézací soud položil řadu otázek, ale odpovědi na ně nenalezl. S takovým způsobem „hodnocení“ poměrně zásadní otázky v dané věci se ovšem Nejvyšší soud ani při nynějším rozhodování rozhodně spokojit nemohl.
Nalézací soud měl věnovat zvýšenou pozornost rovněž objektivně zjištěnému faktu, že obviněný bezprostředně po první návštěvě poškozené měl u sebe její mobilní telefon, z něhož volal již v 19:42:48 hodin z H. M. ve Z., a jednoznačně vyřešit otázku, proč tento mobilní telefon měl u sebe a proč jím mohl disponovat, zvláště když měl u sebe i svůj mobilní telefon (použil z něho SIM kartu). Nejinak tomu mělo být i ohledně dalších skutečností zjištěných z výpisu telekomunikačního provozu mobilního telefonu poškozené; důkaz tímto výpisem provedený totiž ani nalézací soud v žádném ze svých předchozích rozhodnutích nikterak nezpochybnil.
Ze všech těchto podstatných důvodů je Nejvyšší soud i tentokrát přesvědčen, že především soud prvního stupně se náležitě nevypořádal se všemi provedenými důkazy způsobem požadovaným v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Odůvodnění jeho rozhodnutí neodpovídá požadavkům ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a skutkové závěry, které z provedených důkazů ve svém posledním rozhodnutí učinil, nelze považovat za přesné a úplné. Pak ovšem nelze považovat za správný a zákonný ani vyhlášený zprošťující rozsudek.
Nejvyšší soud proto k dovolání nejvyšší státní zástupkyně podanému v neprospěch obviněného podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 6 To 75/2008, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 2 T 3/2007, podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již v jeho rozhodnutí došlo ke shora popsaným vadám, čímž byly primárně nastoleny podmínky pro toto rozhodnutí dovolacího soudu.
Současně Nejvyšší soud podle §265l odst. 3 tr. ř. nařídil, aby Krajský soud v Brně nové rozhodnutí učinil v jiném složení senátu. Rozhodl tak při vědomí toho, že postup podle citovaného ustanovení je třeba vnímat z hlediska čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako rozhodnutí zcela výjimečné, pro nějž musí být dány důležité důvody (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 7. 12. 1995, sp. zn. III. ÚS 90/95, uveřejněný pod č. 82 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Tyto důležité důvody Nejvyšší soud spat řuje v tom, že senát Krajského soudu v Brně, jemuž věc byla přidělena v souladu s rozvrhem práce a jenž o ní dosud rozhodoval, se opakovaně dopustil natolik závažných (převážně procesních) pochybení, v důsledku nichž musely být jeho již tři vyhlášené rozsudky zrušeny (první odvolacím soudem a další dva soudem dovolacím). Zmíněných pochybení se přitom nevyvaroval ani v posledním rozhodnutí, když se bezezbytku neřídil závaznými pokyny Nejvyššího soudu vyslovenými v jeho předcházejícím usnesení, znovu neprovedl všechny důkazy, které se mu pro náležité objasnění věci nabízely, a ty důkazy, které provedl, hodnotil způsobem, který plně neodpovídal požadavkům ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nesl prvky libovůle a svévole. Nejvyšší soud za této situace má vážné pochybnosti o tom, zda ve věci dosud rozhodující senát je schopen zajistit dodržení základních zásad trestního řízení a vyloučit jakékoliv pochybnosti o své nestrannosti.
Při novém projednávání věci bude i nový senát Krajského soudu v Brně vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§265s odst. 1 tr. ř.). Protože rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena v důsledku dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného, může v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud rozhodl uvedeným způsobem v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. července 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a