ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.972.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 972/2022-3319
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2022 o dovolání obviněného M. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 1 To 18/2022, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 1/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. B. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2021, sp. zn. 35 T 1/2021, byl obviněný M. B. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným pod bodem 1) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, pod bodem 2) přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1 tr. zákoníku 3, pod bodem 3) zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a pod bodem 4) přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání byl obviněný soudem prvního stupně odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byly dále uloženy též tresty propadnutí části majetku podle §66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a trest propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to v podobě věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části rozhodnutí nalézacího soudu. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradu škody způsobené poškozené RBP, zdravotní pojišťovně částku ve výši 4.833 Kč.
2. Výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě právní moci nenabyl, neboť proti němu podal odvolání jak obviněný M. B., tak v jeho neprospěch i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě. O těchto řádných opravných prostředcích rozhodl Vrchní soud v Olomouci svým rozsudkem ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 1 To 18/2022, a to tak, že napadené rozhodnutí z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b) a písm. c) tr. řádu zrušil ve výroku o vině pod bodem 1) a v celém výroku o trestu. Citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci pak byl obviněný M. B. za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. řádu pod bodem 1) uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za toto jednání popsané pod bodem 1) a za sbíhající se trestné činy, pro které byl odsouzen pod body 2), 3) a 4) výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě a ohledně nichž zůstaly předmětné výroky nezměněny, byl obviněný odvolacím soudem odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému byly dále uloženy též tresty propadnutí části majetku podle §66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a trest propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v podobě věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části rozhodnutí odvolacího soudu. V ostatních výrocích naopak zůstal rozsudek Krajského soudu v Ostravě nezměněn, přičemž odvolání obviněného M. B. bylo podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ostravě ve spojení se zjištěními Vrchního soudu v Olomouci [ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 1)], se obviněný M. B. předmětné trestné činnosti dopustil tím, že:
1)
od října roku 2017 do 30. 1. 2020, v XY, na ulici XY, ve sklepních prostorách rodinného domu č. XY, v němž tehdy bydlel, opakovaně, za pomoci chemikálií – červeného fosforu, kyseliny fosforečné, kyseliny chlorovodíkové, jódu, alkalického hydroxidu a organických rozpouštědel, a dále farmaceutických přípravků obsahujících účinnou látku pseudoefedrin hydrochlorid ve snadno extrahovatelné podobě, zejména pak přípravku s názvem Cirrus, jež si v Polské republice opatřoval buďto sám, či prostřednictvím dalších osob, a současně za využití různých typů baněk o objemech od 1.000 ml do 6.000 ml, chladiče, teploměrů, vařiče, plynové bomby a digitálních vah, kteroužto laboratorní techniku před každým výrobním cyklem – varem sestavil do podoby provizorního zařízení určeného k nedovolené výrobě psychotropní látky pervitin (chemicky definované jako metamfetamin), vyrobil s četností minimálně dvakrát za měsíc, v množství nejméně 100 gramů, tedy celkově nejméně 5.600 gramů uvedené drogy,
načež takto vyrobený pervitin z části užil pro svou vlastní potřebu a z části, vědom si jeho negativních účinků na lidský organismus, neoprávněně prodával, nebo poskytoval za protislužbu či zdarma jiným osobám, mezi jinými také:
- V. S., nar. XY, které, v období od měsíce listopadu roku 2017 do 1. 2. 2020, v blíže nezjištěném počtu případů, v přesně nezjištěném množství pervitinu,
- J. B., nar. XY, které od měsíce října roku 2017 do 6. 2. 2020, za účelem zprostředkování prodeje, postupně předával přesně nezjištěná množství pervitinu, vždy v dealerových sáčcích s obsahem 0,5 gramu pervitinu (s ustřihnutým rožkem) a s obsahem 1 gramu pervitinu (bez ustřihnutého rožku), který tato distribuovala dalším osobám,
- P. F., přezdívanému "F.", nar. XY, kterému v období nejméně jednoho letního měsíce v roce 2018, jako odměnu za pomoc při výstavbě bazénu, poskytl přibližně ve 26 případech, vždy v množství 0,2 gramu nebo 0,5 gramu při jedné předávce, celkem tedy nejméně 5,5 gramu pervitinu,
- T. B., nar. XY, kterému od konce roku 2018 do konce roku 2019, nejméně ve 2 případech, prodal za částku vždy 500 Kč pervitin o hmotnosti 0,5 gramu při jedné předávce, celkem tedy nejméně 1 gram pervitinu,
přestože pervitin obsahuje účinnou látku metamfetamin, který je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách,
2)
nejméně od měsíce listopadu roku 2017 do 6. 2. 2020, kdy byl zadržen Policií ČR, v XY, na ulici XY, v rodinném domě č. XY, v němž tehdy bydlel a skleníku stojícím v zahradě k domu přiléhající, s vědomím, že se jedná o návykovou látku, bez jakéhokoliv povolení, pro sebe přechovával tři zavařovací sklenice, v nichž se nacházelo 10,35 gramu, 4,84 gramu a 10,41 gramu, tedy celkem 25,6 gramu sušené rostlinné hmoty využitelné pro toxikomanii, obsahující 6,83 % účinné látky delta-9-tetrahydrocannabinolu (THC), což v uvedeném množství představuje 1.748 gramu THC, které je principiální psychoaktivní složkou konopí a je koncentrováno v pryskyřici, a dále jednu zavařovací sklenici, v níž se nacházelo 2,63 gramu sušené rostlinné hmoty využitelné pro toxikomanii o nezjištěném obsahu THC a dva plastové sáčky, tzv. dealeráky, v nichž se nacházelo 0,11 gramu a 1,13 gramu sušené rostlinné hmoty využitelné pro toxikomanii o nezjištěném obsahu THC,
přičemž tímto svým jednáním bez příslušného povolení k nakládání a bez úmyslu splnit zákonné podmínky legálního nakládání s návykovými látkami, protiprávně zacházel s marihuanou, která je drogou z konopí a je uvedena v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako omamná látka zařazená do seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a obsahuje účinnou látku delta-9-tetrahydrocannabinol neboli THC, které je uvedeno v příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako psychotropní látka zařazená do seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách,
3)
v době od měsíce března roku 2018 do 1. 2. 2020, na různých místech okresu Nový Jičín, zejména pak v XY, na ulici XY, v rodinném domě č. XY, který obýval společně se svou tehdejší družkou – poškozenou V. S., nar. XY, ale též v okrese Frýdek – Místek, konkrétně v XY, převážně z důvodu své žárlivosti, poškozené opakovaně, s četností nejméně třikrát do týdne, vulgárně nadával a ponižoval ji, vyhrožoval fyzickým napadením, ale též zabitím kladivem, v jednom případě, na ni mířil střelnou zbraní - bubínkovým revolverem, což doprovodil slovy, že jí prostřelí ruku, zakazoval poškozené stýkat se s kamarádkami i rodinnými příslušníky, pokud sama opouštěla rodinný dům, prostřednictvím telefonních hovorů, které musela přijímat a zůstávat prostřednictvím nich ve spojení, kontroloval, kde se pohybuje a s kým se stýká, prohlížel obsah jejích zpráv v emailové schránce a mobilním telefonu, jakož i kontakty a výpisy volání, direktivně jí stanovoval velmi malý časový prostor, v němž musela splnit různé domácí práce, například vyžehlit, vyprat, vysát a vymalovat pokoj, s tím, že pokud nebyla s obviněným v požadovaném kontaktu, nebo jakmile nesplnila jím zadané úkoly, opakovaně, nejméně jedenkrát do měsíce, se stupňující se intenzitou, poškozenou fyzicky napadal, a to takovým způsobem, že ji tahal za vlasy, bil jednak otevřenými dlaněmi do tváře, a jednak rukou sevřenou v pěst do hlavy, zad i nohou, kdy ve dvou případech k zesílení svého útoku užil také elektrického kabelu od nabíječky, čímž jí jednak způsoboval vznik zranění ve formě podlitin a pohmožděnin na obličeji i dalších částech těla, kteréžto si ze strachu nenechala ošetřit lékařem, a dále ve dvou případech vznik zranění, jež si ve dnech 30. 9. 2019 a 24. 1. 2020 vyžádala lékařská ošetření v Nemocnici AGEL Nový Jičín, kde ji bylo dne 30. 9. 2019 diagnostikováno povrchní poranění vlasové části hlavy, podvrtnutí a natažení krční páteře a dne 24. 1. 2020 povrchní poranění ucha, přičemž u obou vyšetření pod tlakem obviněnému musela uvést, že si zjištěná poranění způsobila vlastním přičiněním, přičemž bezprostředně po takovémto slovním a fyzickém napadení ji v několika desítkách případů, přinutil rovněž k sexuálnímu kontaktu uskutečněnému formou pohlavního, ale též análního styku, a doplněnému rovněž o močení na její hlavu i tělo, kteréžto praktiky, přestože s nimi dávala slovně najevo svůj nesouhlas, byla nucena strpět, když celý komplex výše popsaného jednání obviněného vnímala poškozená již od prvního napadení jako hrubé a bezcitné a považovala jej za těžké příkoří,
4)
nejméně od měsíce září 2018 do 6. 2. 2020, kdy byl zadržen Policií ČR, v XY, na ulici XY, ve skrýši vytvořené v půdních prostorách rodinného domu č. XY, v němž tehdy bydlel, aniž by byl držitelem příslušného zbrojního průkazu nebo zbrojní licence ve smyslu §8 zákona číslo 119/2020 Sb., o střelných zbraních a střelivu, vědomě ukrýval opakovací pušku s otočným odsuvným závěrem zn. Zbrojovka Brno model 2, ráže 22 Long Rifle, nezjištěného data výroby, bez signování výrobním číslem a bez příslušného zásobníku, tj. zbraň kategorie C, uvedenou v §14 zákona o střelných zbraních a střelivu.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný M. B. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 1 To 18/2022, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2021, sp. zn. 35 T 1/2021, a to v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, neboť podle jeho názoru rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dále podle obviněného napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný odkázal rovněž na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, neboť podle jeho názoru bylo rozhodnuto o odmítnutí jím podaného řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písmenech a) až l) tr. řádu.
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný předně n amítl, že trestní řízení vedené proti jeho osobě je zatíženo závažnou procesní vadou, jelikož policejní orgán nezahájil v souladu s trestním řádem neprodleně trestní stíhání proti V. S. (dále též jen „poškozená“). Policejní orgán tak učinil až po více než roce, přičemž trestná činnost této osoby měla být projednána ve společném řízení s trestnou činností obviněného, jelikož jejich trestná činnost spolu souvisí a nebyl tak dán důvod podle §20 odst. 1 tr. řádu pro rozdělení trestní věci. Pokud by bylo trestní stíhání V. S. vedeno ve společném řízení s osobou obviněného, nevypovídala by poškozená proti dovolateli v procesním postavení svědkyně, nýbrž jako spoluobviněná. Za této situace by přitom hypoteticky mohla rovněž odepřít výpověď, případně by její výpověď mohl dovolatel účinněji zpochybňovat. Obviněný se rovněž domnívá, že poškozené mohla být policejním orgánem přislíbena beztrestnost výměnou za její svědeckou výpověď proti jeho osobě. V důsledku těchto skutečností považuje svědecké výpovědi poškozené učiněné před soudy obou nižších stupňů za procesně nepoužitelné.
6. Dovolatel dále namítl, že Vrchní soud v Olomouci nerespektoval zásadu, podle které je soud druhého stupně vázán hodnocením důkazů ze strany soudu prvního stupně, když v napadeném rozsudku konstatoval, že dovolatel měl vyrobit pervitin v množství větším o více než 5 kg drogy, čímž se svévolně odklonil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, které však bylo z pohledu dovolatele dostatečně odůvodněné. Závěr odvolacího soudu o celkovém množství vyrobeného pervitinu byl přitom založen pouze na svědecké výpovědi poškozené V. S., jejíž celková věrohodnost byla soudem prvního stupně vyhodnocena jako snížená. Odvolací soud však v tomto případě hodnocení klíčového důkazu svévolně změnil, aniž by tento procesní postup náležitým způsobem odůvodnil. Pod le obviněného je třeba konstatovat, že výslech poškozené u veřejného zasedání před odvolacím soudem dne 28. 3. 2022 nevedl k odstranění rozporů v jejích výpovědích , což odvolací soud ignoroval a v rozporu se zásadou vázanosti odvolacího soudu hodnocením důkazů soudem prvního stupně dospěl k vlastní verzi skutkového děje, jenž se opírá toliko o zcela nevěrohodné a vnitřně rozporné výpovědi poškozené, čímž dovolateli odňal účinný prostředek nápravy. Dovolatel v této souvislosti poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 6. 2020, č. 44151/12, ve věci Tempel proti České republice.
7. K tvrzenému evidentnímu rozporu mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými závěry odvolacího soudu ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 1) obviněný namítl, že závěry v něm obsažené stran počtu jím realizovaných varů a celkovém minimálním množství vyrobeného pervitinu, jsou založeny výhradně na výpovědi poškozené V. S. učiněné v rámci veřejného zasedání v odvolacím řízení, jíž shledává nevěrohodnou, a která je navíc s ohledem na výše uvedené procesně nepoužitelná. Závěr odvolacího soudu o věrohodnosti poškozené přitom podle obviněného neobstojí též z toho důvodu, že jí učiněná výpověď v odvolacím řízení je rozporná s jejími předchozími výpověďmi, přičemž z ní nelze vycházet především s ohledem na objektivní důkazy o nevěrohodnosti osoby poškozené, jakož i další nesrovnalosti, které vyplynuly z její výpovědi před odvolacím soudem. Veškeré výpovědi poškozené navíc podle obviněného obsahují polopravdy a lži, pročež je nutné skutková tvrzení poškozené považovat za naprosto nevěrohodná, tzn. že na nich nelze v žádném případě vybudovat závěr o vině dovolatele, kterak to činí odvolací soud v napadeném rozsudku. Obviněný ve svém dovolání následně rekapituluje výpovědi poškozené učiněné v hlavním líčení před nalézacím soudem a ve veřejném zasedání před odvolacím soudem, načež rozebírá celkem pět dalších výpovědí poškozené z přípravného řízení a poukazuje na jejich jednotlivé vzájemné rozpory. Z obsahu těchto výpovědí dovozuje, že veškerá vyjádření poškozené ohledně počtu varů a množství vyrobeného pervitinu jsou zcela smyšlená a je z nich zřejmá její tendence postupně své výpovědi stupňovat v neprospěch dovolatele. Ve vztahu k množství léčiv dovolatel uvádí, že z množství tablet uváděných poškozenou nebylo možno vyrobit množství pervitinu, jež se podává z obžaloby a z napadeného rozsudku. I v těchto skutkových tvrzeních je tak očividný a zcela zásadní rozpor, který odvolací soud zcela ignoroval. Obviněný rovněž zdůrazňuje, že u něho, ani u jeho matky J. B. nebyly nalezeny odpovídající finanční prostředky, ať již určené na nákup léků k výrobě pervitinu, nebo představující výnos z trestné činnosti. Dovolatel navíc tvrdí, že v rámci své obhajoby doložil, že měl k dispozici legální finanční prostředky, které mu i jako nezaměstnanému umožnily pokrýt jeho životní náklady, pročež neměl důvod získávat příjem z trestné činnosti.
8. Podle obviněného poškozená V. S. v průběhu trestního řízení lhala i v řadě dalších otázek, zejména když zpočátku popírala, že by někdy někomu předala pervitin, ačkoli to později připustila s tvrzením, že tak činila na příkaz dovolatele. O svém přesvědčení o zapojení poškozené do prodeje pervitinu přitom vypověděli svědci R. M. a K. D. Druhá jmenovaná rovněž vyvrátila tvrzení poškozené o tom, že si část pervitinu nemohla vzít pro sebe. Poškozená dále policejnímu orgánu při zahájení trestního stíhání dovolatele zamlčela existenci skrýší, kde byly umístěny věci sloužící k výrobě pervitinu a marihuana, přičemž tyto místa policejnímu orgánu označovala teprve s časovým odstupem a postupně. Z výslechu pracovnic orgánu sociálně-právní ochrany dětí Z. T. a T. G. vyplynulo, že poškozená již v minulosti obvinila jiného svého bývalého partnera z trestné činnosti a jedná se tedy u ní o opakovaný jev. Obviněný poukazuje na skutečnost, že poškozená lhala o tom, kolikrát byla vyslýchána v drogových trestních věcech, přičemž již v minulosti měly soudy pochybnosti o její důvěryhodnosti. Podle dovolatele poškozená pravděpodobně nadále užívá marihuanu i pervitin, a jelikož on sám je nekuřák, jeví se s ohledem na tuto skutečnost jako pravděpodobnější, že marihuanu v rodinném domě v XY přechovávala sama poškozená. Obviněný dále uvádí, že je třeba vzít v potaz skutečnost, že poškozená má k němu negativní vztah, chce se mu mstít a má z něj strach. Byla tedy motivována udržet dovolatele svojí výpovědí co nejdéle ve vazbě, resp. ve výkonu trestu odnětí svobody a zároveň zakrýt vlastní trestní odpovědnost. Poškozená podle obviněného lhala policejnímu orgánu mimo jiné i ohledně svého vzdělání, věku, v němž poprvé užila pervitin, tvrzení, že neužívala pervitin v těhotenství, jakož i ohledně toho, že její bývalý přítel neužíval pervitin. S ohledem na výše uvedené je podle obviněného naprosto zjevné, že veškerá tvrzení V. S. jsou zcela nevěrohodná, sama neříká celou pravdu, má co skrývat a vypovídá účelově tak, aby trestní řízení dopadlo co nejlépe pro ni samotnou. Závěr odvolacího soudu o věrohodnosti poškozené je tudíž podle obviněného v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.
9. Obviněný dále namítl, že v extrémním rozporu s provedeným dokazováním ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 3) je i závěr soudů obou stupňů, že dovolatel poškozenou V. S. po delší dobu týral. Důvody, pro které soud prvního stupně označil za nevěrohodnou výpověď poškozené ve vztahu k nedovolené výrobě pervitinu, je totiž podle jeho názoru nutné v celém rozsahu vztáhnout i na její výpověď ve vztahu k tomuto skutku, z nějž je dovolatel rovněž usvědčován v podstatě jen výpovědí poškozené. Dovolatel se přitom v průběhu trestního řízení doznal k tomu, že mezi ním a poškozenou došlo ke dvěma izolovaným fyzickým incidentům v rozmezí mnoha měsíců (o kterých vypověděla i svědkyně K. S.), avšak toto jednání v žádném případě nenaplňuje skutkovou podstatu zločinu podle §199 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů navzdory tomu v tomto bodě nekriticky přejaly skutková tvrzení poškozené, přičemž přehlédly zcela zjevné rozpory v těchto tvrzeních. K prokázání této skutečnosti dovolatel stručně zrekapituluje tři výpovědi poškozené z přípravného řízení, porovnává je mezi sebou, a následně porovná tyto výpovědi na straně jedné s dalšími provedenými důkazy na straně druhé. Obviněný poukazuje zejména na rozpory v těchto výpovědích stran četnosti útoků vedených z jeho strany, jakož i skutečnost, že sama poškozená výslovně uvedla, že v dobrých časech se jí od dovolatele odcházet nechtělo, od tohoto se neodstěhovala a chtěla si jej vzít, což podle jeho názoru vyvrací její tvrzení o neustálém psychickém nátlaku a pravidelném bití. Ze zprávy Bílého kruhu bezpečí ze dne 1. 10. 2020 pak vyplývá, že v této organizaci poškozená sdělila, že došlo celkem ke třem fyzickým napadením. Obviněný rovněž poukazuje na to, že do trestního spisu založil fotografie z různých období vztahu, na nichž nejsou na těle poškozené zjevné žádné modřiny či podlitiny. Ani z výpovědí řady svědků dle obviněného nevyplynulo, že by si všimli jakýchkoli známek týrání či hrubého chování jeho osoby vůči poškozené, či že by si jim poškozená na něho stěžovala, k čemuž odkazuje zejména na výpovědi svědků P. F., P. B., K. D., A. Š., stejně jako T. G. a Z. T. O svévolnosti přístupu poškozené k obviněním ze závažných trestných činů podle názoru dovolatele svědčí i sdělení poškozené, že měla být obviněným znásilňována, pročež byl obviněný po krátkou dobu i pro toto jednání stíhán, ačkoli následně poškozená nedala s tímto trestním stíháním souhlas. Napadení poškozené jeho osobou přitom neprokazují ani pořízené odposlechy a záznamy telefonické komunikace, stejně jako zajištěné lékařské zprávy.
10. V poslední části svého dovolání obviněný namítl, že trestní řízení je zatíženo závažnou vadou i z toho důvodu, že policejní orgán rozšířil, a to výlučně na základě výpovědi poškozené ze dne 9. 12. 2020, trestní stíhání jeho osoby též o skutek popsaný pod bodem 2). Poškozenou V. S. však po zahájení trestního stíhání policejní orgán v této části opětovně nevyslechl, a naopak dovolatele rovnou upozornil na možnost prostudovat trestní spis, načež na něho byla pro předmětný trestný čin podána obžaloba . Tímto postupem policejní orgán dovolatele zbavil možnosti, aby po zahájení trestního stíhání položil otázky poškozené jakožto osobě, jejíž svědecká výpověď je jediným podkladem pro zahájení trestního stíhání, což shledává závažným porušením svého ústavního práva na obhajobu a na spravedlivý proces. Tato vada přitom nebyla zhojena ani přítomností obhájce obviněného při výslechu poškozené dne 9. 12. 2020, jelikož v té době ještě nebylo vydáno usnesení o rozšíření trestního stíhání. Obhájce dovolatele tedy nemohl vědět, na co přesně se má dotazovat, když neznal popis skutku ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání. Obviněný nepovažuje - v rozporu se závěry odvolacího soudu – za relevantní skutečnost, že poškozená byla později vyslechnuta u hlavního líčení, neboť její výslech učiněný ještě ve fázi přípravného řízení mohl vést k tomu, že by předmětný skutek do obžaloby vůbec nebyl zahrnut.
11. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě, a následně přikázal, aby věc byla soudem prvního stupně v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta. Obviněný v podaném dovolání rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání podle §265o odst. 1 tr. řádu odložil výkon jím napadeného rozhodnutí.
12. K dovolání obviněného zaslal své písemné stanovisko ze dne 29. 7. 2022, sp. zn. 1 NZO 591/2022-31, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně konstatoval, že dovolání obviněného je vystavěno na opakování námitek, jež se prolínají de facto trestním řízením a s nimiž se soudy obou nižších stupňů již beze zbytku a správně vypořádaly. Státní zástupce následně konstatoval, že žádnou z dovolacích námitek obviněného nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jelikož obviněný svůj mimořádný opravný prostředek postavil pouze na nesouhlasu se skutkovými závěry soudů a se způsobem, jakým hodnotily důkazy, potažmo na výhradách proti procesní použitelnosti některých důkazů.
13. Část uplatněných námitek nadto podle státního zástupce ani nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. Uvedené se vztahuje k námitce obviněného ohledně údajné závažné procesní vady spočívající v tom, že došlo k rozdělení trestního řízení do dvou samostatných větví, čímž si měly orgány činné v trestním řízení zajistit stěžejní důkaz proti jeho osobě. Jde přitom o úvahu naprosto vadnou, nesmyslnou a postavenou na ničím nepodložených spekulacích. Státní zástupce v tomto odkazuje na závěry Vrchního soudu v Olomouci, podle kterých v projednávané trestní věci existoval závažný důvod, jenž vedení společného řízení v podstatě vylučoval, přičemž tímto důvodem byla skutečnost, že V. S. byla možnou poškozenou jednáním obviněného a též zvlášť zranitelnou obětí. Bylo by tedy nelogické a z hlediska zásad trestního řízení dokonce i nepřípustné, aby bylo vedeno společné řízení proti obviněnému a možné oběti poškozené jeho jednáním.
14. Obdobně pod žádný dovolací důvod podle státního zástupce nelze podřadit ani výhradu, v jejímž rámci obviněný ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 2) policejnímu orgánu vytýká, že po rozšíření trestního stíhání o uvedený trestný čin nedošlo k dalšímu výslechu poškozené, jehož by se mohl účastnit jeho obhájce, který by tak mohl poškozené klást případné otázky. Rozšíření trestního stíhání postupem podle §160 odst. 1, odst. 5 tr. řádu o uvedený skutek vymezený pod bodem 2) rozsudku se totiž opíralo jednak o výsledky domovní prohlídky, dále o odborné vyjádření OKTE z odvětví chemie, jakož i o výslech poškozené realizovaný v průběhu přípravného řízení dne 9. 12. 2020, kterého se aktivně účastnil rovněž obhájce obviněného. K uvedenému rozšíření trestního stihání tedy došlo v momentě, kdy zjištěné skutečnosti dostatečně odůvodňovaly závěr o spáchání trestného činu popsaného pod bodem 2) obviněným, přičemž poškozená byla k tomu opět, a to za účasti obhájce, řádně vyslechnuta i v rámci hlavního líčení, které je stěžejním úsekem dokazování v trestním řízení. Obhajoba tak podle státního zástupce na svých právech rozhodně žádným způsobem krácena nebyla.
15. Naopak zbylé námitky obviněného, v jejichž rámci je vytýkána jednak údajná procesní nepoužitelnost klíčového důkazu představovaného výpovědí poškozené V. S., a jednak jsou jimi zpochybňována skutková zjištění soudů v tom smyslu, že nekorespondují s obsahem provedených důkazů a jsou s nimi v extrémním či zjevném rozporu, jsou podle státního zástupce s jistou dávkou tolerance podřaditelné pod obviněným vytýkaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V projednávané trestní věci však podle státního zástupce nelze ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů shledat vadu tzv. opomenutých důkazů, přičemž nižší soudy nevycházely ani z procesně nepoužitelných důkazů a konečně pak v projednávané trestní věci nelze spatřovat ani obviněným výslovně dovozovaný extrémní rozpor zásadních skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků stíhaného trestného činu, a provedených důkazů. Nalézací soud, a v části týkající se rozsahu trestné činnosti popsané pod bodem 1) soud odvolací, totiž zformovaly takový průběh skutkového děje, který s provedenými důkazy naprosto koresponduje, a to navzdory jisté obtížnosti důkazní situace, v jejímž rámci proti sobě stála jednotlivá vyjádření poškozené V. S. a obviněného, přičemž přesvědčivě rozvedly důvody, pro které shledávají pravdivým právě popis událostí tak, jak je prezentovala poškozená, a nikoli účelová a nepravdivá vyjádření dovolatele vedené očividnou snahou zbavit se trestní odpovědnosti a vyhnout se tak odsuzujícímu rozhodnutí. V tomto ohledu nižší soudy důvodně přihlédly mimo jiné i k závěrům znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, které byly zpracovány k osobám dovolatele a poškozené V. S.
16. Podle státního zástupce tak lze shrnout, že soudy v případě skutku popsaného pod bodem 1) důvodně neuvěřily obhajobě obviněného, podle něhož pervitin vyráběla V. S. V naznačeném směru pak akcentovaly, že vedle věrohodné a přesvědčivé výpovědi poškozené obviněného usvědčují zejména vyjádření svědků K. D. a A. Š., dále výstupy z domovní prohlídky, odborné vyjádření OKTE z odvětví genetika, jakož i provedený odposlech a záznam telekomunikačního provozu. Rovněž ze spáchání skutku popsaného pod bodem 2) obviněného spolehlivě usvědčuje věrohodná výpověď V. S. v kontextu s odbornou expertizou OKTE z odvětví chemie a výsledky provedené domovní prohlídky. Jde-li o skutek popsaný pod bodem 3), obviněného opět spolehlivě usvědčují přesvědčivé výpovědi poškozené, lékařské zprávy, protokol o ohledání těla, včetně pořízené fotodokumentace, zpráva Bílého kruhu bezpečí a materiály dokládající trestní minulost dovolatele, zčásti pak i provedené odposlechy a v dílčích partech rovněž výpovědi svědků K. S., S. G., Z. B., B. L., T. G. a Z. T. Ve vztahu k tomuto jednání pak nelze přehlédnout ani učiněná zjištění přibraných znalců.
17. Státní zástupce přitom uvádí, že se s úvahami soudů, jimiž tyto odůvodnily svá odsuzující rozhodnutí, naprosto ztotožňuje a nemá nic, co by nad jimi uváděný rámec doplnil. Pokud tedy obviněný do jisté míry dovozoval absenci obsahové vazby učiněných skutkových zjištění na provedené důkazy, a to případně v podobě zjevného (extrémního) nesouladu mezi nimi, není možné mu přisvědčit, neboť tato zjištění soudů z provedených důkazů nepochybně vyplývají.
18. Svým povinnostem podle státního zástupce dostál taktéž Vrchní soud v Olomouci, který obě podaná odvolání obviněného i státního zástupce řádně přezkoumal, se všemi jejich námitkami se přesvědčivě vypořádal, přičemž napravil nedostatky ve skutkových závěrech soudu prvního stupně. V reakci na posledně uvedené tudíž odmítá jako zcela lichou dovolatelovu argumentaci, v jejímž rámci odvolacímu soudu vytýká údajný nezákonný postup a svévolné nerespektování hodnocení výpovědí poškozené Krajským soudem v Ostravě. Odvolací soud totiž důvodně poukázal na dvojaký přístup krajského soudu k hodnocení osoby poškozené, jelikož se nalézací soud při hodnocení její věrohodnosti dostatečně nevypořádal s celou řadou dalších důkazů. Modifikoval-li posléze odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně v otázce rozsahu trestné činnosti obviněného vymezené pod bodem 1), stalo se tak za plného respektování zákonných pravidel upravujících rozhodování a postup odvolacího soudu.
19. Státní zástupce tedy uzavírá, že uplatněné námitky obviněného dílem pod jím vytýkané dovolací důvody podřadit nelze a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Za tohoto stavu proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
20. Poté, co se k věci vyjádřil státní zástupce, obdržel Nejvyšší soud podání ze dne 12. 10. 2022, v němž obviněný doplnil své dovolání, přičemž k tomuto přiložil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 49 T 7/2021, v trestní věci V. S. a protokol o hlavním líčení konaném v této věci s tím, že zde obsažené závěry podle názoru dovolatele potvrzují jeho obhajobu . K rajský soud v Ostravě v této samostatně vedené trestní věci V. S. vyslechl, přičemž jmenovaná zde opět uvedla zcela odlišné údaje o množství vyrobeného pervitinu, počtu varů, výtěžku z jednotlivých varů apod. I na základě této výpovědi přitom krajský soud shledal V. S. vinnou tím, že dovolateli umožnila vyrobit 4.600 g pervitinu. Z výše uvedeného je zjevné, že nastala situace, kdy dva senáty téhož soudu dospěly při posouzení jednoho a téhož skutku k závěru o množství vyrobené drogy, který se liší o celých 1.000 g, tj. o celou cca jednu pětinu. Obviněný dále konstatuje, že jím odkazovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě potvrzuje jeho námitku, že existovala dohoda mezi orgány činnými v trestním řízení a V. S., na jejímž základě byla jmenovaná odměněna za svoji výpověď proti osobě dovolatele . Odkazovaným rozsudkem byl totiž V. S. uložen podmíněný trest odnětí svobody v přesně té výši, jíž sdělila dovolateli K. D., tj. trest odnětí svobody v trvání třech roků s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání pět let. Takový trest je přitom zcela zjevně nepřiměřeně mírný vzhledem k tomu, že V. S. byla ohrožena trestem odnětí svobody v trvání od 8 do 12 let a nebyl jí přiznán ani status spolupracujícího obviněného, ani neučinila soudem případně přijaté prohlášení viny, ani neuzavřela se státním zástupcem dohodu o vině a trestu.
21. Obviněný následně Nejvyššímu soudu zaslal svoji repliku k vyjádření státního zástupce ze dne 7. 11. 2022, ve které opětovně uvedl, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 1 To 18/2022, je věcně nesprávný, nezákonný a nebyly v něm řádně vypořádány jím vznesené odvolací námitky . Obviněný opětovně zdůrazňuje, že postup policejních orgánů v samostatném trestním stíhání vedeném proti V. S. zakládá porušení práva dovolatele na spravedlivý proces, pročež je v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu nutno tuto námitku považovat za řádně uplatněnou. K námitce směřující proti tomu, že po rozšíření trestního stíhání nedošlo k dodatečnému výslechu poškozené, dovolatel uvádí, že trvá na tom, že po zahájení trestního stíhání jeho osoby pro uvedený trestný čin bylo nezbytné poškozenou vyslechnout, k čemuž však nedošlo. Poškozená přitom v rámci svého výslechu dne 9. 12. 2020 zodpověděla pouze dotazy policejního orgánu a malou část dotazů obhajoby. Následně uvedla, že potřebuje z výslechu odejít, pročež obhajoba neměla reálnou možnost položit jí dotazy směřující mimo jiné ke skutku, který byl předmětem rozšíření trestního stíhání, když proti ukončení výslechu jmenované svědkyně a nastalým průtahům ve věci mohla vznést pouze námitku do protokolu. Obviněný současně znovu připomíná, že zatímco on sám marihuanu neužívá, poškozená její přímé užívání sama připustila.
22. Ke státním zástupcem zdůrazněné skutečnosti, že odvolací soud údajně důvodně poukázal na dvojaký přístup Krajského soudu v Ostravě k hodnocení svědecké výpovědi poškozené, obviněný uvádí, že žádný z provedených důkazů neprokázal množství pervitinu, které mělo být vyrobeno, natož aby prokazoval, že tak činil v množství nejméně 5.600 gramů. I nadále tak platí, že tento závěr soudu nemá oporu v provedeném dokazování a byl naopak vyvrácen – jelikož se nezajistily ani finanční prostředky, ani léčiva, ani chemikálie nezbytné pro výrobu drogy, a to v relevantním množství. Soudy obou stupňů v tomto případě založily své závěry o množství vyrobené drogy na zjištěních, která byla dílem neúplná a dílem nejasná a značně sporná, přičemž se nevypořádaly se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí ve věci samé. Dvojaký přístup soudu prvního stupně tedy podle obviněného spočíval naopak v tom, že tento soud na jednu stranu poškozené zcela správně neuvěřil ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 1), avšak na stranu druhou jí nekriticky uvěřil ve vztahu k dalším skutkům kladeným dovolateli za vinu. Napadená rozhodnutí jsou tedy v přímém rozporu se zásadou spravedlivého procesu a zásadou in dubio pro reo .
23. Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 3) obviněný opětovně uvádí, že zpráva z Bílého kruhu bezpečí potvrzuje jeho výpověď o tom, že mezi ním a poškozenou došlo k pouhým několika málo fyzickým incidentům. Rovněž svědkyně T. G. a Z. T. podle něho potvrdily, že jim poškozená popřela údajné týrání její osoby, přičemž svědkyně samy v domácnosti dovolatele neshledaly ničeho nestandardního. Přesto soudy obou stupňů dospěly k závěru, že napadání poškozené mělo probíhat s frekvencí několikrát měsíčně po dobu několika let. I v tomto bodě jsou proto skutková zjištění soudů obou stupňů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, když výpověď poškozené je třeba považovat za naprosto nevěrohodnou. Obviněný nakonec uvádí, že závěry státního zástupce uvedené v jeho písemném vyjádření k podanému dovolání jsou s dotčenými důkazy v rozporu a opakuje svůj návrh na zrušení obou rozhodnutí nižších stupňů.
III.
Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
25. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
26. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
27. Obviněný M. B. ve svém dovolání výslovně odkázal na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, který byl v trestním řádu zakotven zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Tento dovolací důvod konkrétně spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“.
28. Cílem tohoto dovolacího důvodu je kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem dosavadní judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších rozhodnutí taxativně uvedených v §265a odst. 2 tr. řádu. Nově zařazený dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou:
- případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu),
- případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.),
- vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou z procesních stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
29. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
30. Obviněný současně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [dříve – tj. s účinností do 31. 12. 2021 - se jednalo o dovolací důvod zakotvený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], na jehož základě je možné dovolání iniciovat tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotně právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž bylo napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, není v rámci tohoto dovolacího důvodu možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Posouzení správnosti právních závěrů je možné posuzovat pouze na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, eventuálně soudem odvolacím, jež dovolací soud zásadně nemůže měnit. Vedle vad týkajících se právního posouzení skutku je možno vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
31. Obviněný ve svém dovolání odkázal rovněž na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu [dříve – tj. s účinností do 31. 12. 2021 - se jednalo o dovolací důvod zakotvený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu], přičemž ačkoli to ve svém podání výslovně neuvedl, uplatnil tento důvod dovolání v jeho druhé alternativě, která je dána tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu, byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. a) až písm. l ) tr. řádu. Obecně tak lze konstatovat, že pod tuto variantu se řadí případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu po jeho věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. řádu s tím, že odvolací soud je neshledal důvodným a odvolání podle §256 tr. řádu zamítl.
32. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V.
K meritu věci
33. Ačkoli obviněný M. B. své námitky formálně podřadil nejen pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. m) tr. řádu, ale rovněž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, v rámci jím zvolené dovolací argumentace nikterak nerozporuje hmotně právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Ve svém dovolání předkládá pouze svá tvrzení o procesních pochybeních orgánů činných v trestním řízení, a to jak ve vztahu k jeho vlastnímu trestnímu stíhání, tak ve vztahu k samostatně vedenému trestnímu stíhání poškozené V. S. Dále brojí proti zjištěnému skutkovému stavu popsanému pod body 1) a 3), a to zejména v důsledku tvrzeného chybného hodnocení údajně nepravdivých a důkazně zcela znehodnocených klíčových svědeckých výpovědí poškozené (vážících se k těmto bodům), které jej z předmětné trestné činnosti usvědčují. Obviněný tedy znovu své výhrady téměř výlučně zaměřil proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů a provedeným důkazům, které jej z trestné činnosti usvědčily, respektive proti závěrům, které nalézací soud ke skutku popsanému pod bodem 3) a odvolací soud ke skutku popsanému pod bodem 1) z těchto důkazů vyvodil, a svými námitkami pouze negoval skutková zjištění těchto soudů, aby cestou dovolacího řízení dosáhl pro něho příznivějšího rozhodnutí. Takový postup však s odkazem na jím zvolený ani žádný jiný zákonem vymezený důvod dovolání nemohl být úspěšný, jelikož z rozhodnutí soudů nižších stupňů nelze v rozporu s tvrzením obviněného jakkoli shledat, že by rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestných činů popsaných pod body 1) a 3), jimiž byl obviněný pravomocně uznán vinným, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo byla založena na procesně nepoužitelných důkazech, či že bylo v důsledku procesních pochybení soudů nižších stupňů jinak porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. Obviněný navíc uplatnil prakticky veškeré tyto námitky již ve svém odvolání a část z nich i v nalézacím řízení, přičemž tyto byly soudy nižších stupňů v jejich rozhodnutích řádně vypořádány (s výjimkou nově uplatněné dovolací námitky, jíž obviněný brojí proti tomu, že Vrchní soud v Olomouci svým zásahem do skutkových zjištění krajského soudu postupoval v rozporu se zásadou vázanosti odvolacího soudu skutkovými zjištěními soudu prvního stupně).
34. Důvodnost předně nelze přiznat námitce dovolatele, podle které bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť svědecké výpovědi poškozené V. S. jsou procesně nepoužitelné, ježto policejní orgány měly od okamžiku zahájení trestního stíhání obviněného poznatky o trestné činnosti poškozené, avšak navzdory této skutečnosti zahájily trestní stíhání poškozené až po více než roce, byť trestní stíhání obou těchto osob měla být podle dovolatele vedena ve společném řízení. Nejvyšší soud ze spisového materiálu ověřil, že identická námitka obviněného byla vypořádána již odvolacím soudem v bodech 14. až 16. odůvodnění jeho rozsudku, přičemž se Nejvyšší soud se závěry zde obsaženými plně ztotožňuje. Nad rámec toho doplňuje, že pokud nebylo vedeno společné řízení podle §20 odst. 1 tr. řádu, neznamená to porušení práva na spravedlivý proces, jelikož z dikce tohoto ustanovení lze dovodit, že zákon upřednostňuje vedení společného řízení proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí. Předmětné ustanovení ovšem není kogentní povahy, ježto je předpokládáno, že společné řízení nebude vedeno vždy, resp. tomu tak nebude tehdy, pokud tomu brání důležité důvody. Za důležité důvody přitom mohou být považovány různé skutečnosti, pro které nebude vedení společného řízení v konkrétních věcech vhodné, v praxi se může jednat např. o požadavek na rychlost řízení, jakož i další skutečnosti. Závěru, že není povinností soudu vést vždy společné řízení, přestože jsou k jeho vedení dány podmínky objektivní (tzn. že trestné činy více osob spolu vzájemně souvisí) či subjektivní (tzn. že obviněnému je více podanými obžalobami kladeno za vinu více trestných činů), nasvědčuje i ustanovení §23 odst. 3 tr. řádu, podle něhož jsou-li podmínky pro vedení společného řízení, soud může – a nikoli musí - spojit ke společnému projednání a rozhodnutí věci, v nichž byly podány samostatné obžaloby.
35. Jak přitom správně upozornil odvolací soud v bodě 16. svého rozhodnutí, již před zadržením obviněného bylo učiněno rodiči poškozené V. S. oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, z něhož vzešlo trestní stíhání obviněného pro skutek popsaný pod bodem 3). V této části řízení vystupovala V. S. v procesním postavení poškozené, přičemž v důsledku právní kvalifikace jednání obviněného popsaného pod bodem 3) bylo třeba na její osobu v souladu s §2 odst. 4 písm. c) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, hledět bez dalšího, tedy bez ohledu na její osobní poměry či další faktory, jako na zvlášť zranitelnou oběť, přičemž bylo nutné, aby toto postavení bylo orgány činnými v trestním řízení plně respektováno. S ohledem na zákonné vymezení §44 odst. 1 tr. řádu je zároveň vyloučeno, aby stejná osoba v jedné trestní věci souběžně zastávala jak procesní postavení obviněného (resp. spoluobviněného), tak i poškozeného. Spojení trestního stíhání poškozené V. S. s trestním stíháním obviněného M. B. by tedy fakticky znamenalo odejmutí práv poškozeného osobě V. S., pročež by takovýto postup byl zcela jednoznačně na újmu zájmu společnosti na zajištění zvýšené ochrany zvlášť zranitelných obětí trestných činů. Vedení společného řízení je přitom v souladu s výše citovaným §20 odst. 1 tr. řádu toliko upřednostňováno, nikoli vyžadováno za všech okolností, přičemž jeho prostřednictvím je zajišťováno zejména zachování zásady hospodárnosti a efektivity řízení. V žádném případě však na tento institut nelze nahlížet jako na prostředek zajišťující efektivnější vedení obhajoby s ohledem na možnost rozporovat výpověď spoluobviněného, kterak ve svém podání prezentuje obviněný B. Postup policejních orgánů, které ve vztahu k osobám obviněného a poškozené nevedly společné řízení pro drogovou trestnou činnost, tedy nelze označit za nezákonný, když na uvedeném nemohly ničeho změnit ani ničím nepodložené a spekulativní úvahy obviněného o tom, že pokud by měla v jeho trestní věci V. S. přiznáno procesní postavení spoluobviněné, mohla by tato odmítnout vypovídat.
36. Postup policejního orgánu v přípravném řízení a v návaznosti na to postup Krajského soudu v Ostravě v hlavním líčení přitom bylo třeba zkoumat s ohledem na dodržení zásady kontradiktornosti, jejíž porušení může vést k závažnému porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Tato zásada se v oblasti dokazování realizuje součinností procesních stran při provádění důkazů a představuje významný způsob kontroly věrohodnosti prováděných důkazů. Má-li být jako usvědčující důkaz použita výpověď svědka, je třeba obviněnému poskytnout možnost klást takovému svědkovi otázky, resp. je třeba tuto možnost poskytnout jeho obhájci. Tento požadavek výslovně vyplývá z ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), v němž je jako jedno z minimálních práv obviněného, které je dílčí částí širšího práva na spravedlivý proces, zakotveno mimo jiné právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě. Právo vyslýchat svědka, který vypovídá proti obviněnému, znamená, že obviněný sám má právo klást tomuto usvědčujícímu svědkovi otázky. Naopak právo dát vyslýchat svědka, který vypovídá proti obviněnému, znamená, že obviněný má právo na to, aby takovému svědkovi kladl otázky jeho obhájce. Právo obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědka proti sobě, kterak je zakotveno v citovaném ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je dodrženo za předpokladu, že v průběhu řízení je obviněnému nebo jeho obhájci alespoň jednou umožněno klást otázky usvědčujícímu svědkovi. Uvedené právo je naopak porušeno, není-li toho obviněnému nebo jeho obhájci umožněno, čímž je současně dotčen celkový charakter řízení jako spravedlivého procesu (zejména v případech, kdy je výpověď svědka ve vztahu k osobě obviněného jediným nebo rozhodujícím usvědčujícím důkazem). V nyní posuzované věci však takováto situace nenastala, jelikož obviněný stejně jako jeho obhájce měli v průběhu řízení možnost klást poškozené otázky, a to jak v rámci její svědecké výpovědi v hlavním líčení před soudem prvního stupně, tak následně i ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. S ohledem na tyto skutečnosti tedy Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí obviněným namítaný zásah do jeho práva na spravedlivý proces neshledal, pročež je na místě tuto námitku označit za nedůvodnou.
37. Poukazuje-li obviněný ve vztahu k této námitce rovněž na skutečnost, že samostatné trestní stíhání vedené vůči osobě V. S. bylo zahájeno opožděně, přičemž v rámci odsouzení jí byl uložen nepřiměřeně mírný trest, je třeba konstatovat, že námitky obviněného proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení v samostatně vedené (tedy zcela odlišné) trestní věci nemohou být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu v rámci dovolání obviněného M. B., neboť dané námitky nemohou nikterak posloužit pro účely přezkumu zákonnosti rozhodnutí napadených jeho dovoláním. Obviněný přitom na tyto skutečnosti odkazuje ve spojení s výše uvedenou námitkou, aby tím podpořil svoji teorii o nepřípustné manipulaci policejního orgánu s osobou poškozené za účelem zajištění její výpovědi vůči dovolateli, a to konkrétně příslibem příznivějšího výsledku trestního stíhání její osoby. Považuje-li přitom obviněný opožděné zahájení trestního stíhání poškozené a výrok o vině z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 49 T 7/2021, za důkaz podporující jeho tvrzení o manipulaci s trestním řízením poškozené, implicitně tím naznačuje, že této konspirace vůči jeho osobě se zúčastnily nejenom policejní orgány a státní zástupce jakožto dozorující orgán v přípravném řízení, ale též prvostupňový soud, který ve věci V. S. věcně rozhodoval.
38. Obviněným tvrzený příslib nižšího trestu či dokonce beztrestnosti, kterýžto měl být vůči osobě V. S. učiněn policejním orgánem za účelem, aby tato nepravdivě vypovídala proti dovolateli, není (navzdory závažnosti tohoto tvrzení) prokázán žádným důkazem zahrnutým v příslušném spisovém materiálu. V průběhu celého trestního řízení tak zůstala tato skutečnost pouze v rovině tvrzení obviněného, podle kterých se měl o existenci této dohody dozvědět telefonicky, a to od svědkyně K. D. v průběhu jeho pobytu ve vazební věznici, byť se pokouší své tvrzení opřít rovněž o protokol o veřejném zasedání ze dne 28. 3. 2022, podle kterého poškozená k dotazu na existenci obviněným tvrzené dohody uvedla, že „Ne, nic takového neproběhlo, akorát vím, že jsem byla ze strany policie ujišťována v tom, že já na pozici obžalované nebudu, ale nicméně teď je to tak, jak to je“ . Z uvedeného je zcela zřejmé, že poškozená v rozporu s tvrzením dovolatele výslovně popřela existenci dohody, na jejímž základě by měla vypovídat účelově proti obviněnému. Skutečnost, že poškozená mohla být v blíže neurčený okamžik v určité fázi vyšetřování trestné činnosti obviněného, v jehož rámci byla od počátku považována za zvlášť zranitelnou oběť a potenciální poškozenou, ujištěna při realizaci blíže neurčeného úkonu, že „nebude v pozici obžalované“, nelze vnímat jako příslib určitého výsledku vyšetřování bez ohledu na fakticky zjištěné okolnosti případu, který by ji mohl, byť i jen implicitně, motivovat k nepravdivým výpovědím proti osobě dovolatele. Obě svědecké výpovědi učiněné poškozenou před soudy obou stupňů byly zároveň, a to jak v řízení před nalézacím, tak odvolacím soudem, podrobeny procesu hodnocení důkazů v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu jako jakýkoliv jiný důkazní prostředek, přičemž tyto odpovídaly [kromě zjištění nalézacího soudu stran minimálního množství vyrobené drogy ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 1)] zjištěním učiněným na základě řady dalších důkazů , k čemuž Nejvyšší soud odkazuje níže na vypořádání skutkových námitek dovolatele. Identický závěr pak učinil rovněž soud odvolací, podle kterého žádný, obviněným tvrzený příslib nevyplynul ani ze svědecké výpovědi poškozené učiněné ve veřejném zasedání konaném dne 28. 3. 2022. Obviněný se ovšem i přesto ve svém dovolání spokojil s prostým konstatováním opaku, aniž by jakýmkoli způsobem rozporoval protichůdný závěr odvolacího soudu. S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší soud nemohl shledat žádného důvodu ke kasačnímu zásahu toliko v důsledku obecných a zcela hypotetických tvrzení dovolatele, který se prostřednictvím těchto námitek pouze opětovně domáhá vyloučení klíčového usvědčujícího důkazu pro jeho údajnou nezákonnost.
39. Druhou procesní námitkou obviněný M. B. rozporoval zákonnost postupu, v jehož rámci došlo k podání obžaloby na jeho osobu pro skutek popsaný pod bodem 2), a to bez toho, aniž by byla k tomuto skutku po vydání usnesení rozšiřujícího jeho trestní stíhání opětovně vyslechnuta poškozená jakožto klíčová svědkyně k jednání, které bylo ve skutkové větě popsané pod bodem 2) konkrétně vymezeno. Také touto námitkou se přitom zabýval již soud odvolací, a to v bodě 17. odůvodnění svého rozsudku. Ve shodě se zde uvedeným je třeba zopakovat, že zahájení trestního stíhání proti obviněnému ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 2) se opíralo o výsledky domovních prohlídek z února a června roku 2020, dále o odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie a o výslech V. S. ze dne 9. 12. 2020 realizovaný ještě před zahájením jeho trestního stíhání pro tento skutek. Nejvyšší soud v souladu se shora uvedenými teoretickými východisky vážícími se k zásadě kontradiktornosti řízení shledal, že dané právo obviněného bylo respektováno, ježto jak obviněný, tak i jeho obhájce měli v daném řízení možnost klást poškozené otázky, a to v rámci její svědecké výpovědi v hlavním líčení před soudem prvního stupně a následně i ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Nejvyšší soud naopak neshledal jakkoli relevantní zcela spekulativní úvahu obviněného stran toho, že byl zkrácen na svých právech, jelikož v případě realizace dodatečného výslechu poškozené po zahájení trestního stíhání pro skutek popsaný pod bodem 2), by eventuálně vůbec nemuselo dojít k podání obžaloby vůči jeho osobě. V přípravném řízení totiž nelze plně uplatnit zásadu kontradiktornosti řízení, jelikož jde povahou o inkviziční řízení, jehož účelem je činností policejního orgánu za dozoru státního zástupce shromáždit nezbytné množství informací pro podání obžaloby, resp. pro řízení před soudem. Jinak řečeno, při provádění úkonů v přípravném řízení nelze tuto zásadu plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem státu na efektivitě trestního stíhání, pročež obviněný nemá právo na to, nechat prostřednictvím policejního orgánu předvolat v přípravném řízení za účelem zastavení trestního stíhání či řádné přípravy obhajoby svědka ve svůj prospěch. Touto námitkou tedy nemohlo dojít ani k obviněným tvrzenému porušení jeho práva na obhajobu zakotveného v čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, pročež je namístě ji shledat zcela nedůvodnou.
40. Obviněný se dále v nejobsáhlejší části svého dovolání znovu prostřednictvím skutkových námitek vymezil proti klíčovým důkazům, které jej z trestné činnosti popsané pod body 1) a 3) usvědčily (tj. vůči svědeckým výpovědím poškozené). Obviněný tedy negoval skutková zjištění obou soudů nižších stupňů a cestou dovolacího řízení se snažil dosáhnout pro něho příznivějšího rozhodnutí, aniž by soudy přijaté závěry nasvědčovaly extrémnímu (zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy tomu, že rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo tomu, že tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývají, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Takovéto námitky obviněného však nemohly, s ohledem na jejich nepodřaditelnost nejen pod obviněným uplatněné, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod taxativně upravený v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
41. Obviněný předně ve svém dovolání podstatnou částí svých skutkových námitek přímo nevyvrací žádnou z relevantních částí výpovědí poškozené V. S., nýbrž pouze opětovně vyjadřuje své přesvědčení o její absolutní nedůvěryhodnosti a v důsledku toho označuje veškeré jí tvrzené skutečnosti za lživé. Přitom předkládá mimo jiné i tvrzení, jež nemají s předmětnou trestnou činností ničeho společného, a těmito se v obecné rovině snaží znevěrohodnit její osobu (např. poukaz na skutečnost, že poškozená užívala a možná i nadále užívá pervitin, dále např. tvrzení, že poškozená lhala policejním orgánům o svém vzdělání a o tom, kdy poprvé užila pervitin apod.). Obviněný současně poukazuje na vzájemné rozpory mezi jednotlivými výpověďmi poškozené, přičemž skutečnosti, jež vyplynuly z jí učiněných výpovědí v rámci hlavního líčení před nalézacím soudem a v rámci veřejného jednání před odvolacím soudem, porovnává především s obsahem jejích výpovědí z přípravného řízení. Obviněný v tomto směru znovu předkládá svoji ničím nepodloženou teorii o tom, že poškozené byla ze strany policejních orgánů přislíbena beztrestnost, a to výměnou za její svědeckou výpověď vůči němu, přičemž zdůrazňuje, že podle jeho názoru byla poškozená motivována vypovídat nepravdivě mimo jiné i na základě jejího negativního vztahu k jeho osobě, strachu z něj a touhy se mu mstít. Nejvyšší soud ovšem nemohl shledat žádného důvodu ke kasačnímu zásahu toliko v důsledku výše uvedených a dalších převážně obecných, nekonkrétních a ničím nepodložených tvrzení dovolatele, jenž označuje na základě těchto tvrzení - v rozporu se závěry obou soudů nižších stupňů - výpovědi poškozené souhrnně za zjevně účelové a zmanipulované. Prostřednictvím těchto námitek se totiž obviněný M. B. pouze opětovně domáhá odlišného hodnocení těchto klíčových důkazů a zároveň se snaží navodit dojem, že se nalézací soud v důsledku důkazní nouze ocitl v situaci tzv. tvrzení proti tvrzení. Obviněný ovšem zcela záměrně opomíjí existenci celé řady dalších důkazů, které - byť i nepřímo - podporují výpověď poškozené, či k těmto pouze zcela obecně podotýká, že podle jeho názoru z žádného jednotlivého důkazu nevyplývá rozsah páchané trestné činnosti, jaký je mu kladen za vinu.
42. Nejvyšší soud z rozhodnutí soudů nižších stupňů v prvé řadě zjistil, že nalézací i odvolací soud se v daném případě řídily zásadou, že pokud jediným či jednoznačně dominantním usvědčujícím důkazem je výpověď poškozené, zatímco obviněný spáchání činu popírá, je třeba hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené věnovat zvláštní pozornost. Tomuto požadavku na pečlivé hodnocení důkazů soudy dostály. Odvolací soud navíc ve veřejném zasedání znovu sám vyslechl poškozenou, aby i on mohl její věrohodnost bezprostředně hodnotit. Z odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci je přitom zřejmé, že svědecká výpověď poškozené V. S. ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 1), jež byla učiněna v rámci veřejného zasedání konaného dne 28. 3. 2022, byla ze strany odvolacího soudu podrobena procesu hodnocení zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu jako jakýkoliv jiný důkazní prostředek. Výpověď svědkyně odvolací soud vyhodnotil jako věrohodnou, nepostrádající logiku, přičemž v této souvislosti poukázal na skutečnost, že s přihlédnutím k délce období, ve kterém se obviněný M. B. dopouštěl předmětné trestné činnosti a tato svědkyně (poškozená) měla možnost jeho trestnou činnost pozorovat, je pochopitelné, že tato nebyla schopna zcela přesně na jednotky říci, jaký byl celkový počet výrobních procesů, ani kolik drogy bylo vyrobeno, nicméně lze dospět k závěrům stran minimálního množství těchto výrobních procesů i minimálního množství drogy, jež mělo z každého takové procesu vzejít. Svědkyně rovněž vysvětlila jí uváděné skutečnosti k trestné činnosti obviněného ve srovnání s tím, co uváděla ve svých předchozích výpovědích. Ve zbytku popisu skutku, kromě počtu výrobních procesů a množství vyrobené drogy, pak odvolací soud vycházel z hodnocení provedeného nalézacím soudem, s nímž se zcela ztotožnil. Odvolací soud tedy v odůvodnění svého rozsudku své myšlenkové procesy při hodnocení této svědecké výpovědi náležitým způsobem odůvodnil, přičemž zde nejsou patrny jakékoliv rozpory, jež by mimo jiné odporovaly principům formální logiky apod. Odvolací soud ve shodě s nalézacím soudem shledal, že svědecká výpověď poškozené učiněná v rámci veřejného zasedání konaného dne 28. 3. 2022 koresponduje se zjištěními učiněnými nalézacím soudem na základě celé řady dalších důkazů, zejména s výsledky domovní prohlídky provedené v místě bydliště obviněného (při které byly zajištěny předměty potřebné k výrobě pervitinu jako chemikálie, laboratorní sklo a jiné součástí varny), výsledky kriminalistické expertizy z oboru genetika (kterou byla zjištěna přítomnost DNA obviněného na dýchacích maskách zajištěných ve sklepních prostorách, kde k výrobě pervitinu mělo docházet, přičemž na těchto maskách byly zjištěny rovněž stopy látek vznikajících při výrobě pervitinu) a zejména s obsahem zachyceného telekomunikačního provozu (v němž obviněný instruoval svědkyni V. S., aby mu nosila předměty k výrobě pervitinu, přičemž jsou slyšitelné i zvuky manipulace se sklem a kapalinami). Dále se pak jednalo o výpovědi svědků K. D., A. Š., P. F. a T. B., kteří u obviněného doma pervitin buď sami konzumovali, dostávali jej od něj nebo jej od něho kupovali, přičemž nalezeny byly rovněž poznámky obviněného obsahující informace o propočtech účinné látky v tabletách prekurzoru Cirrus a nákresy laboratorního zařízení. Tím byla bez důvodných pochybností vyvrácena obhajoba obviněného, označující poškozenou za osobu, která ve sklepě jeho domu vyráběla pervitin.
43. Odvolací soud tedy následně skutkové závěry nalézacího soudu stran jednání popsaného pod bodem 1) doplnil stran počtu výrobních cyklů a minimálního množství vyrobeného pervitinu, přičemž vycházel především z výpovědi poškozené, kteroužto důsledně hodnotil v kontextu zbylých důkazů provedených nalézacím soudem, přičemž shledal, že tyto důkazy závěr o věrohodnosti výpovědi poškozené jednoznačně podporují. Uvedené je podle Nejvyššího soudu zjevné zejména stran odposlechů a záznamů telefonické komunikace, jejichž obsah shrnul nalézací soud. Z těch je zřejmé, že obviněný vařil pervitin po delší dobu a ve větším množství, a to s ohledem na vyšší desítky hovorů, z nichž lze seznat, že se odehrávaly v průběhu probíhajících výrobních cyklů, dále rovněž v důsledku zachycení hovoru, v němž obviněný objednává k výrobě suroviny z Polska v hodnotě 37.000 PZL (tedy v hodnotě přibližně 200.000 Kč) a konečně pak s ohledem na obsah hovoru, v němž obviněný hlásí poškozené měřenou hodnotu ve výši 153 a dodává, že celkem to je 325, přičemž zcela zřejmě hovoří o množství pervitinu vyrobeného v jednom cyklu. Z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, jež bylo provedeno jako důkaz nalézacím soudem, pak vyplývá, že jím byly zkoumány předměty zajištěné v bydlišti obviněného v rámci domovní prohlídky, přičemž tyto předměty byly způsobilé k výrobě pervitinu v rámci jednoho výrobního procesu v množství, které několikanásobně přesahovalo minimální množství, k němuž ve svém rozhodnutí dospěl odvolací soud. Kupříkladu s ohledem na velikost varné baňky o objemu 6 litrů bylo zjištěno, že s její pomocí bylo možné jednorázově vyrobit až 402 gramů pervitinu. Tvrzení poškozené stran počtu výrobních cyklů a vyrobeného množství pervitinu bylo podle odvolacího soudu konstantní, s vysvětlitelnými a pochopitelnými odchylkami v množství, jež byly dány jednak její podružnou rolí, jíž při výrobě pervitinu hrála, jakož i celkovou dobou páchání trestné činnosti. Na základě těchto důkazů tedy podle odvolacího soudu bylo možno učinit závěr o minimálním množství drogy, kterou měl obviněný v rozhodném období vyrobit, s čímž se Nejvyšší soud v plné míře ztotožňuje. Obviněný přitom ke skutkovým zjištěním rozhodným pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu popsaného pod bodem 1) nevznesl jedinou námitku, jejímž prostřednictvím by fakticky namítal, že závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedených důkazech, jelikož tyto závěry měly oporu právě ve svědecké výpovědi poškozené, ohledně které obviněný vyjadřuje toliko svůj nesouhlas s hodnocením její věrohodnosti, čímž se ovšem domáhá pouze odlišného hodnocení tohoto důkazu v souladu se svými představami. Poukazuje-li na to, že v rámci provedených domovních prohlídek nebyly zajištěny finanční prostředky ani léčiva, jež by prokazovaly rozsah jeho trestné činnosti, pak ani v tomto případě nepředkládá námitku, která mohla mít vliv na hodnocení provedených skutkových zjištění soudy nižších stupňů. Podstatná (rozhodná) skutková zjištění totiž v dané věci nezahrnovala závěry o výši finančního prospěchu obviněného z trestné činnosti, či o množství léčiv užitých k jejímu spáchání, přičemž absence těchto závěrů, stejně jako důkazů, z nichž by bylo možno tyto prokázat, v žádném případě nelze považovat za skutečnost, jež vylučuje spáchání trestné činnosti obviněným v rozsahu stanoveným pod bodem 1).
44. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě je zřejmé, že svědecká výpověď poškozené V. S. ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 3), jež byla učiněna v rámci hlavního líčení konaného dne 12. 11. 2021, byla ze strany nalézacího soudu rovněž podrobena procesu hodnocení zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu jako jakýkoliv jiný důkazní prostředek. Výpověď jmenované poškozené ve vztahu k tomuto jednání přitom nalézací soud vyhodnotil jako věrohodnou, načež své myšlenkové procesy při hodnocení provedených důkazů krajský soud náležitým způsobem odůvodnil, aniž by zde byly patrny jakékoliv rozpory, jež by mimo jiné odporovaly principům formální logiky apod. Nalézací soud shledal, že obsah výpovědi poškozené V. S. koresponduje se zjištěními učiněnými na základě celé řady dalších důkazů, zejména výpovědi dalších svědků (např. K. S. či S. G., kteří vypověděli o fyzických útocích na poškozenou), závěrů znalců (podle kterých poškozená nemá sníženou důvěryhodnost a nemá sklony ke lhaní, přičemž na základě fyzického, psychického a sexuálního násilí u ní došlo ke změnám psychiky, kdy již nebyla schopna adekvátně reagovat a od obviněného odejít), listinných důkazů (např. zprávy Bílého Kruhu Bezpečí či lékařských zpráv vystavených po ošetření zranění, jež poškozená utrpěla), jakož i záznamů o uskutečněném telekomunikačním provozu (z nichž je zjevné vulgární jednání obviněného k poškozené, stejně jako výhrůžky ublížením na zdraví či dokonce zabitím). Identické závěry ohledně věrohodnosti svědecké výpovědi poškozené poté učinil též soud odvolací, jenž v bodě 26. až 28. odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v postupu nalézacího soudu neshledal žádný nesoulad se zákonem, a tedy žádné pochybení, přičemž jeho náhled na hodnocení důkazů je totožný s tím, kterak jej učinil soud prvního stupně, načež provedl rekapitulaci relevantních skutečností, a to za účelem vypořádání odvolacích námitek obviněného.
45. Obviněný přitom i ve svém dovolání výše uvedené závěry Krajského soudu v Ostravě rozporuje prostřednictvím identických námitek, které již uplatnil v odvolacím řízení, pročež tyto byly již v plné míře vypořádány v bodech 27. a 28. odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. Obviněný uvádí de facto tři okruhy skutečností, které podle jeho názoru prokazují, že se skutek popsaný pod bodem 3) nestal. Za prvé hodnotí obecně osobu poškozené, její návyky a minulost, k čemuž odkazuje mimo jiné na své obecné námitky k důvěryhodnosti výpovědi poškozené ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1), přičemž má za to, že jelikož tyto prokazují celkovou nedůvěryhodnost osoby poškozené, nelze z jí tvrzených skutečností vycházet ani ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 3). Za druhé obviněný poukazuje na rozpory ve výpovědích, které poškozená učinila v přípravném řízení dne 6. 2. 2020, 7. 2. 2020 a 21. 2. 2020. Za třetí pak obviněný předkládá vlastní hodnocení části důkazů, a to především svědeckých výpovědí (a to těch svědků, kteří vypověděli, že nevnímali znaky fyzického násilí, či si jim poškozená nestěžovala), odposlechu telefonické komunikace a lékařských zpráv (které podle obviněného neprokazují ničeho) a zprávy Bílého kruhu bezpečí (která podle obviněného prokazuje pouze několik nahodilých incidentů).
46. Nejvyšší soud tyto veskrze polemické skutkové námitky obviněného kategoricky odmítl, neboť jsou toliko projevem jeho urputné snahy zvrátit skutkové závěry nižších soudů ve svůj prospěch, a to přesto, že se v rámci svých tvrzení sám dopouští zjevné deformace provedených důkazů, které vykládá izolovaně po jejich vytržení ze vzájemného kontextu. Naopak lze konstatovat, že svědecká výpověď poškozené nebyla osamoceným důkazem, přičemž obsahová spojitost mezi jí učiněnou svědeckou výpovědí v rámci hlavního líčení a nalézacím soudem vypočtenými důkazy je plně přijatelným důvodem, pro který nalézací soud hodnotil svědeckou výpověď poškozené ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 3) jako věrohodnou a zároveň vyloučil, že by poškozená byla jakkoli motivována k nepravdivé výpovědi. Po analýze všech skutkových zjištění učiněných krajským soudem je totiž zcela jednoznačné, že mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími rozhodnými skutkovými zjištěními je patrná zjevná logická návaznost, pročež svědectví poškozené bylo oproti výpovědní verzi obviněného zcela oprávněně vyhodnoceno jako dostatečně konzistentní, podrobné a souvislé, celkově tedy věrohodné, byť nebylo podpořeno důkazy v celém rozsahu jednání vymezeného pod bodem 3). Naproti tomu popis skutkového děje ze strany obviněného zůstal po provedeném dokazování i nadále celkově nepřesvědčivý. Z těchto důvodů tak nelze relevantně tvrdit, že by se nalézací soud v nyní posuzovaném případě dopustil svévolného hodnocení důkazů tím, že by bezdůvodně favorizoval výpověď poškozené. Obviněnému se za tohoto stavu věci nepodařilo zpochybnit skutkový stav prostřednictvím poukazu na evidentní rozpor mezi provedenými skutkovými zjištěními, tedy prokázat, že se jednání popsané pod bodem 3) nemohlo stát, jelikož mezi ním a poškozenou došlo pouze k ojedinělým a nahodilým incidentům. Skutkové námitky obviněného snažící se nastolit za objektivní fakt, že poškozená je celkově nedůvěryhodnou osobou vypovídající účelově, nemají dostatečnou sílu zpochybnit stávající skutkový stav a naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, či kterýkoli jiný dovolací důvod.
47. Za daného stavu tak lze v souladu s výše uvedeným konstatovat, že oba soudy nižších stupňů posuzovaly věrohodnost provedených důkazů, včetně klíčových svědeckých výpovědí poškozené V. S., důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodily shora uvedené skutkové závěry [s výjimkou skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem stran množství vyrobené drogy ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 1)], respektujíce přitom princip presumpce neviny. Nejvyšší soud tedy v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry nalézacího soudu stran jednání obviněného vymezeného pod bodem 3) a odvolacího soudu stran jednání obviněného vymezeného pod bodem 1), jimiž byl uznán vinným, neměly oporu v provedených důkazech. Konkrétní skutková zjištění těchto soudů mají oporu v provedených důkazech, jež byly řádně hodnoceny nalézacím soudem a následně rekapitulovány odvolacím soudem v odůvodnění jejich rozhodnutí. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo . Odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, když oba soudy nižších instancí svá rozhodnutí odůvodnily pečlivým rozborem důkazní situace a z nich vzešlých skutkových závěrů, které s provedenými důkazy plně korespondují, při plném respektování zásady volného hodnocení důkazů. Mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost, pročež Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, které v nyní posuzovaném případě rozhodně nebylo porušeno.
48. Opodstatněnost nelze přiznat ani další námitce obviněného spočívající v tvrzení, že Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozhodnutí nahradil skutkové závěry Krajského soudu v Ostravě stran jednání popsaného pod bodem 1) svými vlastními, aniž by svůj postup řádně odůvodnil, čímž odepřel obviněnému účinnou možnost nápravy a postupoval v rozporu se zásadou, podle které je odvolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně.
49. K uvedenému Nejvyšší soud předně uvádí, že ze spisového materiálu je zjevné, že odvolací soud v citovaném zrušujícím rozsudku nepostupoval v rozporu se zákonem, pokud soudu prvního stupně vytkl, že ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1) a jmenovitě pak ve vztahu k množství vyrobené drogy, nebyly přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem vypořádány všechny skutečnosti zjištěné z provedených důkazů, pročež provedené dokazování doplnil, a to plně v intencích §263 odst. 7 tr. řádu, podle kterého může z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy je přitom povinen hodnotit v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení.
50. Tento postup předvídaný zákonem představuje výjimku ze zásady vázanosti odvolacího soudu hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně, která se ovšem týká – a to s přihlédnutím k zásadě bezprostřednosti - pouze těch důkazů, které odvolací soud sám nově provedl ve veřejném zasedání, a důkazů provedených soudem prvního stupně v hlavním líčení, které odvolací soud znovu provedl ve veřejném zasedání. Rozsah důkazů, které by bylo třeba opakovat ve veřejném zasedání před odvolacím soudem, přitom nemůže překročit meze uvedené v §263 odst. 6 tr. ř ádu. Odvolací soud tedy nesmí provedením rozsáhlého a obtížně proveditelného doplnění dokazování nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Vrchní soud v Olomouci přitom v nyní posuzované věci veškeré výše uvedené požadavky trestního řádu dodržel (což ostatně obviněný ani nerozporuje), když doplnil dokazování opětovnou svědeckou výpovědí poškozené V. S. a některými listinnými důkazy, načež takto provedené důkazy hodnotil v návaznosti na důkazy provedené již soudem prvního stupně v hlavním líčení, aniž by naproti tomu hodnotil některý z důkazů provedených soudem prvního stupně, který by sám ve veřejném zasedání znovu neprovedl. Za této situaci rovněž nelze ve vztahu k postupu odvolacího soudu hodnotit jako přiléhavé závěry obsažené v obviněným odkazovaném rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 6. 2020, č. 44151/12, ve věci Tempel proti České republice, neboť odvolací soud při svém postupu dodržel veškerá shora vymezená zákonná ustanovení. Obviněný se nadto ve svém dovolání omezil pouze na citaci pasáže tohoto rozhodnutí, která je zcela vytržena z kontextu (a to pasáže vztahující se k výtkám, které lze mít při pochybnostech o nezávislosti a nestrannosti soudců prvoinstančního soudu), když konkrétně uvádí, že „ podle ustálené judikatury Ústavního soudu nemá odvolací soud oprávnění vytýkat soudu prvního stupně hodnocení důkazů nebo skutková zjištění, případně jím vydaný zprošťující rozsudek“ . Tento závěr, ani jakýkoli jiný závěr obsažený v obviněným odkazovaném rozhodnutí ovšem nelze na právě řešený případ jakkoli aplikovat, jelikož s ohledem na výše uvedené je třeba postup Vrchního soudu v Olomouci označit za plně souladný se zákonem, jenž nevedl ke zkrácení obviněného na jeho právu na spravedlivý proces a byl řádně odůvodněn. Za daného stavu je tak danou námitku obviněného podle Nejvyššího soudu namístě shledat za zcela irelevantní.
51. Ježto Nejvyšší soud, jak je podrobně uvedeno shora, v napadených rozhodnutích obou nižších soudů, popř. v jejich postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozsudků předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným souběžně uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu, ani jiného důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. řádu, nemohl být naplněn ani třetí z obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.
VI.
Závěr
52. V souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatele je třeba zdůraznit, že obviněný M. B. veškeré své dovolací námitky směřující proti vedení řízení, procesu dokazování a zjištěnému skutkovému stavu fakticky uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů již řádně vypořádaly. Odvolací soud a rovněž nalézací soud (v rozsahu, v jakém nebyly jeho závěry nahrazeny rozhodnutím soudu druhého stupně) se přitom v nyní posuzované věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. K tomu lze jen doplnit, že obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu. Volné uvážení však nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat, což bylo oběma nižšími soudy v nyní posuzované věci řádně dodrženo (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15).
53. V dané věci nadto nebylo Nejvyšším soudem shledáno, že by v rámci provedeného řízení došlo k porušení práva obviněného M. B. na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání odvolacích námitek, respektive nevyhovujícího odůvodnění jím napadeného rozsudku vrchního soudu. Naopak, odvolací soud se se zásadními námitkami obviněného, stejně jako s hlavními procesními i hmotně právními aspekty dané věci řádně vypořádal. V této souvislosti lze odkázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. věc García proti Španělsku). V této souvislosti lze odkázat též na obdobně koncipovanou aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.
54. S ohledem na charakter námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
55. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovoláním napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 1 To 18/2022, a jemu předcházejícím postupem nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), písm. h) či písm. m) tr. řádu, ale ani žádného jiného z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Jelikož bylo dovolání obviněného shledáno zjevně neopodstatněným, postupoval Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodnuto v neveřejném zasedání.
56. Jelikož Nejvyšším soudem nebylo na podkladě dovolání obviněného M. B. a obsahu příslušného spisového materiálu v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu ani v jemu předcházejícím postupu shledáno porušení zákona ve smyslu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu, zejména práva obviněného na spravedlivý proces, nebyly shledány ani zákonné podmínky §265h odst. 3 tr. řádu pro případný odklad, resp. přerušení výkonu rozhodnutí, které bylo podaným dovoláním obviněného napadeno. Za tohoto stavu tak Nejvyšším soudem nebylo vyhověno podnětu obviněného na přerušení výkonu uloženého trestu, aniž by bylo s ohledem na vlastní rozhodnutí o jím podaném dovolání třeba o tomto podnětu rozhodnout samostatným výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu